Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Vyhlídka

Zvedla jsem se z vřesu dost brzy na to, aby mě přicházející skupina nezaregistrovala. Nechtěla jsem mít s někým dalším potyčky. Nebyla jsem si jistá, jestli by mi vlci sedli a já mohla tak víc trénovat své umění komunikace, nebo by se to zvrhlo v další bitku. S Rez jsem si už byla jistější, ačkoli mezi námi občas panovalo napětí kvůli šptném tématům, avšak jinak se zdálo, že s ní na své poměry docela dobře vycházím. Možná bych ji skoro označila za kamarádku, kdybych nebyla, kým jsem.
Trochu neklidně jsem házela ocasem, než nás pachy cizích vlků úplně neopustily. Zamířila jsem dolů ke kaskádám, které stály přesně mezi Maharem a Asgaarem. Byly to malé vodopády, které vlka neuchvátily svou mohutností a nebezpečností, ale spíše svým tajemnem. Skryty pod stromy ve stínech se schovávaly vodní hladiny padající přes okraje. Měly kamennou podlahu všemožných variací a sem tam jeden mohl zahlédnout rybu, avšak lov byl nesnadný. Nebyl tady břeh, kde by se ryby zdržovaly, takže se musely lovit právě z těch kamenů. Zastavila jsem se u vody a sklonila hlavu k hladině, abych se napila. Voda byla studená, studenější než cokoliv jiného. Pšíkla jsem si, ale pak už to bylo dobré. Chladné kapičky mě pošimraly na čumáku.
"Támhle je Maharská smečka," došla jsem k okraji a hlesitěji řekla Rez, zatímco jsem hlavou ukázala k močálům. První sluneční paprsky jasně prozrazovaly, že smečka se nalézá na docela nepřirozeném povrchu pro vlky. "Alfu jsem nepotkala, možná se propadla do močálů," dodala jsem s úšklebkem. Potkala jsem tam jenom Sigyho a ten mě musel provázet opatrně skrze jejich území, abych nikde nezapadla.
"A na pravém břehu téhle řeky je Asgaarská smečka, tam mi..." výmluvně jsem trhla uchem, nemusela jsem to dokončovat. V dáli šla vidět ještě další řeka a les, do kterého proudila. "A tamta řeka v dálce teče do Sarumenské smečky," čumákem jsem ukázala i tím směrem. Ukázala bych jí i polohu Borůvkové a Ragarské smečky, ale to bychom musely přelézt kopec na druhou stranu. Kaskády směřovaly na jih.

Rez se mnou z části souhlasila, což byl docela úspěch. Ne všichni vlci by přitakali a odsoudili tak samotnou matku jako hlupačku. Většina vlků, kteří měli nějaké rodinné cítění, by se na něco vymluvili. Třeba je sama, protože ji partner opustil. Nebo umřel. Nebo je smečka vyhostila. Na tom dle mého ale nezáleželo. Ať už se o ně nemohla postarat z jakéhokoliv důvodu, neměla je mít.
"Byla by, ale je snad lepší umřít dlouhou smrtí hladem a a vyčerpáním, kdy ti tělo chřadne a ty s tím nemůžeš nic udělat?" opáčila jsem a střihla ušima. Moje rozhodnutí bylo jasné - zabila bych ta vlčata, sebrala se a odešla si najít místo, kde budu moci žít lépe. A v budoucnu budu mít kdyžtak druhá.
Rez se nevyptávala dál a ani neměla žádné narážky na magii. Moje srst slehla a já se uklidnila. Žádné magie, já jsem čistá jako letní louka, pomyslela jsem si. Nemusela jsem jí nic vysvětlovat, ačkoli její zmatený pohled o to přímo prosil. Raději jsem jí ve zkratce pověděla příběh o mém ztraceném uchu. Přikývla jsem, někteří vlci neuměli nic jiného, než cenit zuby bez důvodu. Pořád jsem si myslela, že jejich útok byl neoprávněný. Jejich vlčatům jsem neublížila, tak za co to ucho?
Pachy se čím dál tím víc přibližovaly a já poznala, že jde o členy Maharské smečky. To byla asi jediná smečka, která mě nechtěla vidět napíchlou na kůlu, ale i tak jsem se s nimi nechtěla vidět. Zkazky o mým činech se jistě donesly až k nim. Sigyho jsem možná přesvědčila o své nevině, ale ostatní nejspíš ne. "Pojďme," přikývla jsem spěšně a postavila se. Začalo svítat a já se pustila po hřebeni vyhlídky dolů, zatímco nám paprksy umožňvaly užít si výhled na probouzející se Gallireu.

// Kaskády

// Zítra

Děkuji za akci i za umístění! Absolutně vůbec jsme nepočítala s tím, že budu tak vysoko, přecijen jsem to brala spíš jako srandu než jako seriózní soutěž :D

"Ha, to bys chtěla vědět," řekla jsem popichovačně, když mě vybízela, ať jí přednesu svůj pohled na věc. Rozhodla jsem se neodpovědět přímo, tedy jestli vůbec. "Vlčice, co se nedokáže postarat o vlčata, by si je neměla ani pořizovat. V tom případě jsou jen zátěží, hladovým krkem, který nakonec umře. Pokud sama nedokázala lovit a musela se spoléhat na intriky, neměla ani partnera, který by jí pomáhal, měla ta vlčata jednoduše zabít. Ulehčila by jim tak trápení," odfrkla jsem si. Můj hlas byl pevný a chladnokrevný, nebyla jsem žádná měkota a nějaké životy malých vlčátek mě nedokázaly rozněžnit. "A-"měla by co jíst, zasekla jsem se s otevřenou tlamou a jenom zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem to říct nahlas, protože společnost Rzi mi docela vyhovovala a tímto bych ji jistě od sebe začala odhánět. Což nakonec budeš muset udělat, ty hloupá. Neupínej se na ni, je to jen další... Čarovlčice. Boha to byl hňup, vzpomněla jsem si znovu na Noriho.
Přikývla jsem, když řekla, že Val tu s ní už není a jejich cesty se rozdělily. Neměla jsem potřebu rýpat do bolestivého místa, nepřinášelo mi to nic užitečného. I moje lehké varování si vzala k srdci, což mě... Potěšilo.
Cukla jsem zmiňovaným uchem a už se chystala něco říct na jeho obhajobu, když řekla, že bych klidně mohla být magií nasáklá, protože toho vím hodně. Zavrčela jsem a švihla ocasem prudce do země. "Já nemám s magií nic společného," zavrčela jsem a probodla Rez pohledem. Nehodlala jsem se o tom bavit a jestli chtěla mou společnost udržet, nebude to vytahovat.
"Zabloudila jsem na území smečky a tamní Alfa se rozhodla, že týrání jiných je větší zábava. Dokonce ještě větší zábava ve dvou, takže mi urvaly ucho, aniž bych se zvládla bránit," vysvětlila jsem jednoduše. Nepotřebovala jsm vést tak dlouhý příběh jako Rez, ačkoliv bych ho taky dokázala vytvořit. Přecijen za agresí alfy a její kolegyně bylo něco víc, než jen obyčejná krvežíznivost. Olízla jsem si čumák a na mokrý povrch buněk mi přistály nové pachy. Začenichala jsem do větru a sklopila uši. Vlčata. určitě další nalezenci, pomyslela jsem si a popolehla si, abych kdyžtak mohla na netušící vlče rychle vystartovat, jestli se moc přiblíží.

Tiše pod vousky jsem se zasmála, když jsem jí sebrala vítr z plachet. Byla jsem ráda, že se moje logické uvažování dalo využít i v praxi. Poslouchala jsem příběh dál a upřímně jsem se zasekla, když mluvila o tom, že vyzáblá vlčanda měla mladé a právě proto kradla jídlo.
V ten moment jsem si nahlas pohrdlivě odfrkla, protočila oči a sklopila uši. Měla jsem svůj dosti vyhraněný názor na tuto situaci a na místě Rez bych udělala něco úplně jiného. Možná's nemusela dělat takovou scénu, protože teď se bude ptát, uvědomila jsem si, ale pozdě.
Když její příběh skončil, nadechla jsem se a olízla si čumák. Nebyla to ta nejhorší historka, jakou jsem kdy slyšela a upřímně si mě získala těmi vlčaty. "A kde máš Vala teď? Nezdá se mi, že by od sebe byli partneři tak daleko," popíchla jsem Rez ihned. Jediný pach, který z ní šel cítit, byl ten její a možná Baghý, ale to jsem si spíš domýšlela.
Navázala na nadpřirozené jevy a já už začala pomalu skřípat zuby, když mi docházelo, na co naráží a co budu muset vysvětlovat. A co bych musela? Však je mi ukradená, nemusím jí říkat ani ň, nakrkla jsem se v duchu. "Souhlasím," řekla jsem jenom opatrně, protože vlci byli víc nebezpeční než cokoliv jiného. Byli nepředvídatelní. "Myslím, že by ses ale měla připravit na všechno. Existují tady jisté magické entity, díky kterým to tu vzkvétá a kvůli kterým se obyčejný život trpčí a láme jako rybí kosti," řekla jsem a pohledem sjela k tlapkám, kde jsem si hrála s křišťálem. Ten ale zmizel a nevypadalo to, že bych ho měla najít. Povzdechla jsem si a zatřepala hlavou. Další magická hovadina, fakt na každém kroku něco, protočila jem v duchu panenky a pohledem loupla po Rzi, jak je na tom s psychikou.

// Děkuji za odměnu

Střihla jsem ušima, když jen s odfrknutím přitakala. Čekala, že jí skočím na špek jako malé détě? Že se budu dožadovat vyprávění, které je určitě nudné a obsahuje jeden klasický zvrat, jenž si sama jistě přikrášlí, aby mu dodala trochu víc vážnosti a tajemnosti? Za koho mě máš?
Najednou se její pozornost ale roztříštila, když si všimla něčeho lesklého mezi vřesem. Sklonila se k tomu a vzala to do tlamy, což mi nepřišlo jako elegantní řešení nově vzniklého problému. Neubránila jsem se ale sv zvědavosti a také se podívala, co našla. Blyštivý kámen, který od svých vyleštěných hranek odrážel paprsky měsíčního světla. Zajímavé, ale k čemu je to dobré, když ne jen na okrasu? pomyslela jsem si a přikutálela si křištál k sobě. Rez mezitím začala vypravovat a já si tlapkama hrála s křišťálem.
Příběh začal objevováním světa za hranicemi rodného lesa a setkáním s nějakou šílenou babkou u průsmyku, který střežil nějaký vlčí bůh. Sem tam jsem přikývla nebo zahmmkala, aby věděla, že dávám pozor. Občas mi ale oči sklouzly ke křišťálu pod mýma tlapkama, který jsem si stále převalovala sem a tam. Sice povídačce prvně nevěřili, ale po záhadném úkazu se rozhodli opravdu přinést oběť. Přistihla jsem se, jak na ní visím očima, jakmile začal být příběh napínavý. Porušila jsem toto kouzlo v moment, kdy si polkla. "Hádám, že ty skály rozechvěla ta vlčice a tu oběť měla taky pro sebe," řekla jsem uzamněně. Nevěřila jsem na nadpřirozeno a ač byly magie už nad rámec přirozenosti, počítala jsem je ještě do tohoto světa. Nezbývalo mi ani nic jiného. Očima jsem Rez pobízela, ať vypráví dál, protože i přes svůj kamenný realismus jsem chtěla vědět, jak příběh skončí.

Moje veverka měla hodně podob. Jednalo se o zákeřného šakala; nebezpečného, leč hloupého medvěda; protivnou rybu; nakrknutého jezevce nebo agresivního zajíce. Taky mohlo jít o vlka, samozřejmě, ale to bylo tak předvídatelné a nekreativní, že jsem tuto možnost rovnou zahodila a ani se k ní nevracela, ač byla nejpravděpodobnější. Proto mě její slova nepřekvapila a ani nepotěšila. Čekala jsem, že takový mocný jako ona nebude mít problémy s vlastními soudruhy, jako my obyčejní smrtelníci.
"To's měla pěkný uvítání do světa," ušklíbla jsem se, když se rozhodla, že mi možná prozradí víc. Jestli si ale myslela, že za takovou nicotnou informaci ode mě dostane příběh o trátě mého ušního boltce, šeredně se mýlila. "Tak démon a kosti, jo?" pobídla jsem ji, protože jsem jí nevěřila a ušklíbla se. Navíc jsem na ní viděla, jak se strašně těší, až mi to všechno řekne. Jenom čekala na moje popíchnutí, aby mohla spustit příval slov. Tak do toho. Ukaž mi, co to znamená mít problémy ve světě vyvolených, pomyslela jsem si v duchu a podívala se jí do stříbrných očí, které značily magii myšlenek. Netušila jsem, jak je v nich dobrá, takže jsem se snažila držet si myšlenky na uzdě, nicméně už předtím se mi to nepovedlo, když jsem vzpomínala na některé své kanibalistické chvilky. Nezdálo se ale, že by to zaregistrovala, takže jsem byla o něco klidnější. Nejspíše ne všichni umí magii ovládat na sto procent, třeba je to jako jiná dovednost, kterou se postupně musí naučit, napadlo mě. Tady v Gallirei je tak vysoká koncentrace magické síly, že jim to tu jde asi snáz a možná i proto jsou tady magie tak zvláštní, vedla jsem svoje myšlenky dál.

Uvědomění si, že tento svět je mnohem lepší než ten, ze kterého původně pocházím, přicházelo pomalu. Už dříve jsem si toho všimla, přesněji řečeno s příchodem jara a navrácením zvěře, nicméně jsem si příliš neuvědomovala, co to pro mě znamená. Znamenalo to, že tady nikdy nebudu živořit. Že nebudu muset žrát kořínky, krást jídlo a nebo se otáčet proti vlastním kvůli bolavému žaludku. Můžu tady klidně mít rodinu bez obav o její uživení. Přišla jsem sem jako vyvrhel, jako troska, která se sotva držela na nohou a jediným motorem byla tvrdohlavost dojít svému cíli, teď jsem ale byla tak silná, že jsem nemusela každý den bojovat o přežití. Mohla jsem se víc soustředit na to, kvůli čemu jsem žila. Jenže se ukazuje, že to není vůbec jednoduché.
Přikývla jsem, když Rez uznala, že zdejší lesy možná budou příjemnější, než krutý sever za hranicemi.Druhé přikývnutí přišlo záhy, když rez prohlásila, že její kožíšek zimu zvládá bez větších obtíží. Nadzvedla jsem obočí a zvedla oči z bilých tlap, když mi nabídla výměnný obchod. Uchechtla jsem se a praštila ocasem do země. "Beztak tě kousla nějaká veverka, nebo tak něco," ušklíbla jsem se na ni rýpavě a přimhouřila oči. Nevěřila jsem, že by tahle její bolístka měla tak zajímý příběh, jako ta má. A v čem je vlastně zajímavý? Šikanovaly mě dvě silnější vlčice, v duchu jsem si přehrávala střet s Lennie a Elisou. Rozhodně to nebylo něco, co bych si přála zopakovat. Protože jsem šla po hranicích smečky, omylem, pomyslela jsem si se záští. Byla to nehoda a kvůli tomu mi urvaly ucho, ponížily mě a usoudily, že jsem spolčená se Životem. A protože jsi oběma chtěla sežrat vlčata, připomněla jsem si po chvíli, protože to mohl být další důvod jejich útoku. Jeden nikdy neví. Příště jim sním rybu a utrhnou mi nohu. Háklivky, však si můžou vždycky udělat další, pomyslela jsem si netuše, že přesně tak vlčice udělaly.

Trošku mi zatrnulo, když si Rez sedla nedaleko mě, avšak rychle jsem se zase zklidnila. Neměla jsem se přece čeho obávat a ač jsem ji nemohla považovat za sobě rovnou, donutila jsem se překonat svou náturu a vychování v rámci většího poznání. Určitě se mi to bude do budoucna hodit. Nesmím si ji ale příliš pustit k tělu, nebo se to obrátí proti mně, pomyslela jsem si, nicméně mi bylo jasné, že u pár vlků se mi toto už nepodařilo. Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná na sebe nebo na ně, jestli s tím mám něco dělat nebo ne, jestli bych měla svoje city k nim prostě zahodit a nebo ne a... Je toho moc, zatřepala jsem hlavou a rozhodla se, že teď to řešit nebudu.
Poslouchala jsem Rez, která se rozvykládala. Se zájmem jsem ji poslouchala a pak si olízla čumák. "Pocházím z míst až za hranicemi severní Gallirei a nebylo to tam moc dobré," řekla jsem. Uvědomila jsem si, že klidně můžu mluvit víc, když se vyhnu některým informacím, které by Rez mohla využít proti mně a nebo by se jí nemusely líbit. Hlavně nezmiňuj, že si kanibal, ušklíbla jsem se v duchu. "Je to tu skvělé. Zvěře je tu až nadbytek, je tu hodně biomů a krásných míst pro tuláky. Je tu i několik smeček, každá má své pro a proti," řekla jsem a lehce se usmála. A jenom jedna smečka mě nechce roztrhat, dodala jsem si opět v duchu. Nebyla jsem zrovna oblíbenou osobou, co se smeček a vlčat týkalo, avšak nedalo se svítit. "I na severu je jedna smečka - Ragarská," dodala jsem, protože to vypadalo, že Rez se o sever hodně zajímá. "Jestli tvůj kožich ale zvládne sever," dodala jsem a prohlédla si ji. Byla pro mě jenom obrysem se stříbrnýma očima, ale pořád jsem rozeznala části jejího těla.

Uvelebila jsem se mezi vřesy, ačkoliv to nebylo vůbec snadné. Jejich stonky byly dlouhé a tuhé a jejich květy mě šimraly pod nosem. Nakonec jsem si ale udělala místečko zašlapáním několika květin a mohla si spokojeně odpočinout. Rez se mnou souhlasila uchechtnutím. Zvědavě jsem po ní loupla očima a poslouchala, co mi k tomu řekne. "Souhlasím," řekl jsem jenom, když dodala, že je ráda, že odešla. Olízla jsem si tlamu a zívla si, byla jsem utahaná jako štěně.
Sledovala jsem, jak si Rez prohlíží okolí, dokud nezapadlo slunce úplně a pak šly vidět jen obrysy. bylo to tady moc hezké a upřímně jsem se těšila na východ slunce. Aspoň si to odsud hezky zmapuju. Že mě to nenapadlo dřív, napomenula jsem se v duchu a protočila nad sebou panenky.
"Správně," odsouhlasila jsem a otočila k ní hlavu. Byla tady nová, takže toho moc o fungování tohoto světa ještě netušila, no... Měla se ještě hodně co dozvědět a nevěděla jsem, jestli zrovna já chci být tím, kdo ji chytne za ručičku a provedete tutorialem.
"Dá se to tak říct. Mám tady už docela přehled," přikývla jsem a položila si hlavu do vřesu. začala padat rosa a být mokro, což mi nebylo úplně příjemné, ale dokázala jsem to ignorovat. "Proč jsi přišla na Gallireu?" zeptala jsem se tentokrát na oplátku já, protože mě zajímalo, co čarovlci na tomto místě vidí. Láká je moc, která se tady s přítomností bůžků zvětšuje? Problémy doma? Utíkají před svou minulostí a nebo jsou to jenom vyvrhelové, pro které jinde není místo?

// Křišťálový lesík (Midiam)

Les jsem opouštěla samotná a protože jsme za sebou nikoho neslyšela, ani jsem se na hranicích nezastavovala. Rovnou jsem si to zamířila na východ kolem řeky, avšak držela jsem se na tom břehu, který byl dál od Asgaaru. Nehodlala jsem riskovat byť jen to, že mě Elisa uvidí z dálky.
S brbláním o nevychovaných spratcích a zaslepených pokrytcích jsem si lezla nahoru do kopce, dokud jsem se nevyštrachala až na Vyhlídku. Zastavila jsem se nahoře a s povzdechem zjistila, že zase přichází noc. Tak to zase můžu slézt dolů, tady se bude spát blbě, pomyslela jsem si a podívala se dolů po řece.
Z vřesoviště jsem vyhlížela, jak mne následuje pár stříbrných očí. Trochu jsem se naježila, ale rychle mi došlo, že mě následuje Rez. Olízla jsem si čumák a nechala srst zase slehnout zpátky. Sama jsem se posadila mezi stébla vřesu a protáhla si tlapky. "Nechápu, že mu to neřekla dřív," řekla jsem jenom, abych začala konverzaci. Rez mi nepřišla tak nebezpečná a její nelibost vůči Norimu mi ji jen přiblížila.

// Musím pryč, nebo Styx Noriho zakousne. Tímto oficiálně i zvu Rez na malý výlet :D

Černý vlk si pořád mlel svoje a já začínala chápat Noroxe, který chtěl Newlinovi utrhnout tlamu. Když jsem se tak na Noriho dívala, neškodná amputace dolní čelisti by mu jistě jenom prospěla. Nechápala jsem, jak se ho mohla Baghý zastávat a být s ním za dobře, vždyť to byl jasný vyvrhel společnosti. Popuzeně jsem švihla ocasem a olízla si zjizvený čumák, jen abych potom trhla celým uchem.
Moc dobře jsem věděla, jak to s magiemi je. Od malička jsem byla vychováváná v boji proti magiím a umění rozpoznat magii oponenta dřív, než zaútočí, bylo klíčové. Hnědé oči se mohly plést s očima nezbarvenýma, avšak to nebyl jejich jedná zákeřnost, neboť ovládání předmětů byla magie vskutku nebezpečná.
když černý vlk zmínil moje ukouslé ucho, nakrčila jsem čumák a naježila se. "Příště budeš moje večeře ty," vyhrožovala jsem mu. Myslela jsem to smrtelně vážně a Nori by se měl začít bát o svůj život, protože až ho příště potkám, skončí na mém jídelníčku, Baghý Nebaghý. Ještě mě označil za lháře a drobná stará vlčice mu musela vysvětlovat, že je sám čarovlkem. "Nejtupější čarovlk, kterého jsem kdy viděla," prskla jsem spíše do prázdna a udělala pár kroků pryč. "Mizim, nebo tu někdo přijde k úhoně," zavrčela jsem a rozešla se pryč. Ohlédla jsem se na Rez, jestli nechce jít se mnou, protože jsem nepředpokládala, že by mě následovala Baghý nebo nedej bože Nori. Jsi mi jediná sympatická, tak se zvedej a pojď, zkus si ten dojem nezkazit, pomyslela jsem si jenom trpce, když jsem se jí dívala s nevyřčenou otátkou do očí. Potom jsem se otočila zpátky a bez rozloučení se rozešla kolem Noriho pryč. Když jsem procházela kolem něj, zlobně jsem ho propálila pohledem a zuby mu vyjela po krku. Zacvakla jsem tesáky jen pár centimentrů od jeho hrdla a pak odkráčela pryč s Rez v patách. Nebo bez ní. Na tom nesejde, koneckonců, pomyslela jsem si ještě jenom smířlivě a zmizela ve vysoké trávě.

// Vyhlídka (přes řeku Midiam)

Netrpělivě jsem vyčkávala, než se cizinec dostaví k nám. Za chvíli jsem uviděla pohyb a i siluetu vlka, který si to k nám odvážně kráčel. Z jeho chůze mi bylo jasné, že se nebude upejpat tak jako Baghý a Rez a že půjde o vlka s povahou silnějšího rázu. za chvíli před námi stanul Nori ve svém "tmavě hnědém" kabátku, po které se začala na různých místech rozlézat plíseň. Vypadal jako hodně vyšisovaná stará kůže nijaké kvality.
Pomalu jsem se postavila a přešla od energií nabitého vlčka co nejdál. Jamile se na nás otočil a přirovnal nás k mravencům, stáhla jsem uši k hlavě, avšak nic neříkala. Z hluboka jsem se nadechla a nenechala se vyprovokovat jeho hloupými kecy. Začal vyprávět, že to on zachránil slunce. Odfrkla jsem si a pobaveně zavrtěla špičkou ocasu. Takový hňup těžko něco zachránil.
Všimla jsem si, že Rez taky není z Noriho úplně na větvi. Jamile ji Nori prohlásil za čarovlčici, uchechtla jsem se. Pak se otočil na mě a řekl mi, že alespoň já jsem normální. "Buď zticha," zavrčela jsem na něj. Nehodlala jsem se tu nechat slovy urážet od nějakého mocného. Slovo čarovlk se mi ale líbilo, takže jsem v budoucnu plánovala jeho další zneužití. Následně jsem se od Rez dozvěděla, jak to s tím hadem bylo a že to nebyla jediná věc, která se jim stala. Teď jsem se zase uchechtla na Noriho účet. "Sám ovládáš magii, magii Předmětů, čarovlku," procedila jsem povrchně mezi zuby. Bylo mi jedno, jestli o tom ví a je pokrytec, nebo o tom neví a právě jsem mu způsobila šok. Pochybovačně jsem se podívala na Baghý, která se k tomu hlupákovi měla skoro jako k vlastnímu synovi a potom pohledem koukla na Rez, která vypadala, že se mnou souhlasí. Já souhlasila s ní. Blbeček, dlouho to s ním tady nevydržím, pomyslela jsem si s hlubokým výdechem a stáhla uši k hlavě, zatímco jsem si olizovala čumák.

Němě jsem přikývla, když mi zdvořile obě odvětily, že mne rády poznávají. [myslTo se ještě uvidí,[/mysl] pomyslela jsem si skepticky. Nevěděla jsem, co další minuty s cizinkami přinesou a kdy mi přecvakne a pokusím se je zakousnout. Počítala jsem s budoucím nečekaným odchodem, až se mi jejich společnost začne zajídat.
Nevěděla jsem, jestli vlčice pochopily mou narážku, nicméně dle jejich uvolněných výrazů nejspíš ne. "Nebudu dělat problémy" a "pokud semě bojíte" byly jasné předzvěsti špatné nátury, avšak mocné přede mnou byly nejspíše natolik sebevědomé, že nějaký malý potížista, jakým jsem já byla, jim nedělal vrásky. Neměla jsem o Rzi a Baghý přílišné mínění.
Když jsem si lehla do trávy, Baghý mě následovala, aby její zraněná packy mohla odpočinout. Bylo mi i povoleno zůstat, na což jsem zareagovala jemným zavrtěním ocasu na výraz vděku.
"Šla jsem od Kamenné pláže," řekla jsem a pak rychle zamrkala, protože to asi nebylo to, na co se mě Rez ptala. "Ale jsem ze severu." Obě vlčice se shodly, že noc byla příšerná. Já na to neměla až tak špatný názor, protože v noci se mi přecijen lépe lovilo a chodilo kolem, když se mě každý druhý snažil zakousnout. "Ne, nepotkala," zavrtěla jsem zamítavě hlavou. Netušila jsem, co se se sluncem stalo a krom svých teorií jsem mohla jenom hádat.
V tom nás vyrušil výkřik. Jako střela jsem vyskočila na nohy a napnutě se dívala směrem, odkud křik šel. Baghý zavolala v odpověď a Rez mezitím koukala jinam. Zakousnu... potlačila jsem krvežíznivou myšlenku a posadila se na zem. Stejně jako Rez jsem se na Baghý podívala s otázkou v očích, nicméně v mých zlatých kukadlech byla jasná výčitka. Začínalo mi připadat, že tři vlci možná budou moc.