Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Medvědí řeka

Život byl entita magické nátury, kterou jsem nenáviděla už jenom proto, že existoval."Vlastně má kolem sebe takovou zvláštní auru, která tě k němu... Přitahuje, no," řekla jsem opatrně. Znělo to totiž docela dost divně, ale když jsem tam byla nevnímala jsem to tolik, jako teď, když jsem se na to mohla podívat retrospektivně. "Nechce se ti od něj nikdy odejít," dodala jsem ještě, snad ve snaze zkusit to podat trochu lépe, ale pořád to znělo, jako kdyby to byl největší playboy v širém okolí.
"Nemáš tu třeba sourozence?" zeptala jsem se najednou, aby řeč nestála. Konečně jsme se dostaly k jezeru a já sklonila hlavu a napila se chladné vody. Měla jsem po cestě vyprahlé hrdlo a docela jsem si nadávala, že jsem se nenapila u Velkého vlčího jezera.
Ucítila jsem známý pach a za chvíli i uviděla vlka ležícího u břehu. Ten mě nezná, možná můžu vyzvědět nějaké novinky, pomyslela jsem si a pod přátelskou maskou se vydala k vlkovi.
"Ahoj, ty jsi jistě z Asgaarské smečky, že ano?" řekla jsem na úvod a mávla ocasem. Podívala jsem se po Rzi, jestli do mé hry nějak zapadne taky, ačkoliv netušila, že nějakou hraji. "Chci se jenom zeptat, jak to máte momentálně s hierarchií, jestli třeba nepotřebujete lovce," řekla jsem lživě, ale ona lež mi sjela po jazyku jako máslo, bez pochybení. O mém loveckém talentu nebylo pochyb, jen snaha přidat se do smečky byla u mne zvláštní, ačkoliv už jsem o tom kdysi přemýšlela. Nikdy jsem to ale nedomyslela. Vlastně to byla původní záclonka, za kterou jsem se schovávala, když jsem smečky prvotně obcházela. Zeptat se víckrát na jednu a tu samou smečku nebylo na škodu, třeba se něco změnilo.

// VVJ

Nebyla jsem jediná, kdo neměl lehce spaní, protože Rez vypadala, že jí její sen zkazil celé ráno. "Byl to jen sen, a navíc s tím nic nenaděláme," řekla jsem a pokrčila rameny. Pomalu jsem se rozešla podél řeky dolů a doufala, že budeme natolik rychlé, abychom se k druhému jezeru dostaly ještě před polednem. Určitě by se to dalo stihnout, o tom není pochyb, ale občas se jeden na příliš dlouho zastavil a obdivoval stébla trávy.
Rez přijala mou nabídku - ne, že by měla na výběr - a já počkala, až se napije. Nechtělo se mi svlažit hrdlo, raději jsem si počkala na vodu u druhého jezera. Vyrazily jsme tedy na cestu a Rez se mě zeptala, jaký Život je a proč se mu tak říká. "Říká se mu tak, protože to on zdejším vlčatům dává život a do vínku jim dává své magie," vysvětlila jsem a pokračovala v cestě, která nás vedla kolem ramena Medvědí řeky, které se od Mahtäe odpojilo. "Jeho povaha je milá a vlídná, přátelská a nápomocná. Pořád je to ale stvoření čisté magie bez opravdvého srdce, takže jeho záměry a smýšlení můžou být intrikářské a tajuplné, ačkoli to na něm není znát," pokusila jsem se Života shrnout do pár přídavných jmen, ale zároveň šedou i varovala, neb Život zněl jako skvělý chlapík. Což není, pomyslela jsem si a olízla si čumák. "Občas se plete do věcí, do kterých mu nic není," dodala jsem ještě s trošku kyselejším výrazem, protože to byla osobní poznámka.

// Medvědí jezero

Sledovala jsem, jak slunce vychází zpoza obzoru a svými paprsky jemně hladí vršky hor, odráží se od hladiny a šimrá mě na očích. Cítila jsem, že se Rez probouzí a otočila se na ni. "Měla jsem divný sen," ušklíbla jsem se. Bylo to zvláštní, protože většinou se mi sny nezdály a nebo jsem si je nepamatovala. Tohle bylo ale natolik reálné, že mě to děsilo.
"Můžu ti ukázat, kde přesně Život bydlí," navrhla jsem jako plán pro dnešní den. Sice půjdeme tou samou cestou zase zpátky, ale jinde jsem to moc neznala a zatím jsem nevěděla, kam chci jít. Kde všude ještě Gallirea je a kde už je venkovní svět. Tam u moře je jedna hranice určitě, pomyslela jsem si a postavila se, zatímco jsem se protahovala nožku po nožce. Ozvalo se tupé zapraskání v kloubech, jako kdybych byla doopravdy tak stará jako v tom snu.
Připadalo mi, že dneska bude horko. Vzduch se vůbec nehýbal a tady nebyl žádný stín. Po cestě jsme znovumohly jít kolem Medvědího jezera a tam bychom se mohly schovat do přítmí stromů Křišťálového lesíka a kdyžtak se svlažit ve vodě. Kývla jsem na Rez hlavou a rozešla se zpátky cestou, odkud jsme přišly.

// Medvědí řeka (Machtaje sever)

"Jo, je. V zimě jsem za ním byla," přikývla jsem a potvrdila tak Rziny obavy nebo přání. "Jsou to znuděná stvoření, která se nejraději ze všeho motají vlkům do života a hrají si s námi jako s panenkami," dodala jsem ještě kysele, když jsem si vzpomněla na incident v Asgaaru, kde jsem přišla o ucho. Objevil se tam Život a hodil po vlčicích kameny, čímž je úplně vyřadil z provozu.
Uvelebila jsem se na rákosí a protáhla si tlapky, zatímco Rez mi začala vyprávět o té příhodě se stromem.
Zavřela jsem oči a poslouchala. Uprostřed poslouchání, když Rez mluvila o tom, že je ten strom taky volal a jedli nějaké ovoce, jsem natáhla tlapky a párkrát po Rzi přejela drápky, abych ji poškádlila. Stáhla jsem pak nožky k sobě a doposlouchávala příběh přes zavřená víčka. Nebudu lhát, že jsem málem i usnula, ale naštěstí už byl konec. "Řeknu ti, co mi při příchodu sem kdysi řekla jedna zrzavá vlčice; v Galliree si musíš zvyknout na všechno, protože tady se dějí divné věci pořád," vydechla jsem. Měla tehdy pravdu, ale já jí nevěřila. A od té doby co? Viděla jsem zmrtvýchvstání, obřího slimáka, slizkou pakozu, blechy co způsobovaly mentální onemocnění, náhlou lásku... Možná i Rez byla jen výplodem nějaké magie.
"Dobrou noc," zamumlala jsem, protože jsem se sotva dokázala udržet vzhůru. Zůstala jsem natažená jako stodola, nicméně usnula jsem okamžitě.
Viděla jsem východ slunce. Obrovská žlutá koule zapadala za obzor a tvářila se, že přesně takto má východ vypadat. Z jejího kulovitého těla vystřelovaly paprsky žhavé lávy, jež protékala kolem plynného obra v podivných prstencích. Stála jsem na obyčejné čedičové skále, která držela pohromadě jenom díky velkým liánám a kořenům, které držely skálu pospolu, aniž by hrozilo její sesypání. Ve vzduchu jsem cítila silnou vůni ozonu, stejně jako po silné bouři. Na nebi ale nebylo nic než jen onen obrovský plynný obr, který se mi snad vysmíval. Nejspíš mě chtěl zase sníst, ale dneska nebyl ten správný čas. Rozhodla jsem se jít k jezeru, protože sluneční žár mě začínal vyšťavovat a já cítila, jak se veškeré mé tělesné tekutiny vypařují v obláčcích páry a moje buňky smrskávají. Stárla jsem tak rychle, že když jsem se na patě otočila, byla jsem tak o pět let starší. Cítila jsem, jak mě bolí kříž a jak mám hlavu o něco těžší, neb mi krční páteř začíná tropit trable. Začala jsem pomalu scházet ze skály, a přitom míjela hopsající zajíce, kteří si užívali radosti nekonečné reprodukce. Nebyli jediní, co v mém zorném poli prožívali pocity euforie ze smyslného spojení dvou živočišných těl. Kdybychom se dokázali rozmnožovat nepohlavně, jistě bychom se o takovou radost připravili. Ploštěnky vůbec nevěděly, o co přichází. Než jsem slezla ze skály dolů, bylo mi už skoro deset let. Srst jsem měla řídkou, vypelichanou a každý krok mě stál víc bolesti jako radosti. Dech se mi krátil, tvořil se mi šedý zákal na levém oku a zelený na pravém. Zuby mi povalu začaly vypadávat a zůstávaly za mnou místo otisků tlap, protože jsem byla tak stará, vetchá a lehoučká, že jsem se téměř vznášela. Jezero bylo už jen pár kroků daleko, stačilo projít kolem obrovského slimáka, kterému z ústního otvoru lezly stonožky. Nebyl to zrovna příjemný pohled, zvlášť když jsem si všimla, že z něj pramení ono jezero. Na tom ale nezáleželo, protože jenom voda mě mohla zachránit.
Konečně jsem se zastavila na břehu jezera. Nohy se mi klepaly, nic jsem neslyšela krom pískání, viděla jsem sotva metr před sebe a dech se mi už téměř vytratil. Jenom jsem sípavě natahovala vzduch do plic. Cítila jsem, jak mi pomalu upadává ocas, jak se mi láme kříž a nohy přestávám cítím. Honem, rychle, sklonila jsem hlavu k vodě a chtěla se napít. Nešlo to. Voda mi propadávala skrz spodní čelist zpátky do jezera a já mohla sledovat, jak se po hladině jezera chvíli vozí můj vlastní jazyk, než se rozpadl v prach a zmizel. Ne, honem, vodu! Naříkala jsem, ale moje tělo mě přestávalo úplně poslouchat. Přivřela jsem oči, nic jsem neviděla. Tma, jenom černočerná tma mě obklopovala a pištící zvuk. Cítila jsem vodu na blízku, potřebovala jsem se napít, ale byla tak daleko. Z posledních sil jsem jediným ladným pohybem hodila své tělo do vody. Cítila jsem její chladivou náruč, která mě začala obklopovat a hladit mezi žebry. Provazce chladivé tekutiny proudily mými dutinami dovnitř a ven, promývaly mne jako maso, které se připravuje ke krmi. Bylo to příjemné a uklidňující, ale nepomáhalo to. Moje tělo se začalo rozpadat stejně jako můj jazyk. Srst se změnila v prach, kůže se postupně odlupovala a měnila v poletující průsvitné plošky jiskřiček, které mizely dřív, než by je někdo stihl pochytat. Hnila jsem. Orgány se pokusily naposledy vymanit z ošklivého sevření smrti, ale držela mě pevně, nepouštěla. Zarývala mi drápy do mozku a pouštěla mi proud do synapsí, které zaznamenávaly onen tragický konec.
Všude bylo jenom modro. Hlubiny nevypadaly tak strašidelně, když se kolem vznášela spousta bublinek. Děsivá byla jenom vzpomínka, že tady jsem umřela.
Pomalu jsem se probrala. Cítila jsem se nesvá, ale ne vyděšená. Podívala jsem se na hladinu jezera, vedle kterého jsem spala. Byla tam uprostřed? Čekala? Rez dřímala vedle mě, klidná a nevinná, sproštěna od krutosti světa. Nadechla jsem se chladivého vzduchu a dál pozorovala vodní hladinu. Spala jsem už dost...

Už jsem se těšila, až Meinere odpráskne zase pryč, jenže on se prvně musel znovu obhajovat a dělat, že to není jeho vina. Ovšemže je. Měls počítat s tím, že někoho vyrušíš. A když jim práskneš zničeho nic před obličejem, asi nebudou skákat radostí, pomyslela jsem si uštěpačně. Rez se ho zeptala, jak to dělá a tak, na což vlk před námi odpověděl. Mluvil o Životě a Smrti, o kterých jsem se s Rez už kdysi bavila, ačkoliv ne přímo. Věděla jsem o nich hodně, ačkoliv jsem je před vstupem do Gallirei nikdy nepotkala. Jedna návštěva Života mi prozatím stačila, ale budu tam muset znova. Trošku pořešit události se mnou spojené, zatla jsem zuby a ocasem letmo přejela po rákosí. Byla jsem mokrá, takže jsem místo plného vnímání začala olizovat svoje tlapky a bříško, abych se trošku osušila.
Meinerova poznámka, že nám skočil do rande se mě dotkla, nicméně krom stáhnutí uší to na mně nešlo znát. Odmítala jsem otevřeně přiznat, že si k někomu tvořím vztah. "Padej," zavrčela jsem, když se rozloučil a s hlasitým prásknutím zase zmizel. V ten moment jsem pokračovala v čištění svého břicha, které jsem si úspěšně pocákala. Tupý blbeček, zanadávala jsem si na něj v duchu s dětským hláskem a střihla ušima.
"Známe se. Kdysi mi pomohl nahodit rameno v Křišťálovém, když jsem zdrhala z Asgaaru," odpověděla jsem na nevyřčenou otázku dřív, než na ni přišlo. Bylo mi jasné, že Rzi dojde, že se spolu známe, jinak bych nebyla tak klidná. Ušetřila jsem jí tak slov.
Dočistila jsem se a natáhla se jak dlouhá tak široká na rákosí, abych vytvořila co největší plochu a rychleji usychala. "Teď máš vyprávět ty," připomněla jsem jí a tlapkou do ní jemně drkla. "Možná budu mít zavřené oči, ale nespím," varovala jsem ji a uchechtla se.

Viděla jsem, jak mě Rez pozorně poslouchá a dodalo mi to odvahy trošku víc se rozpovídat. Připadala jsem si jako stará babka, která malému vlčeti vyprávěla příběh. Vzpomeň si na naše stařešiny, upozornilo mě opět moje svědomí. Naši vychovatelku, starou vlčí seschlinu, jsme jednoho rána našli mrtvou a olezlou hmyzem, který ji našel dříve jak my. Jakožto predátoři a zastánci nejvyššího místa v potravním řetězci jsme se ale těla zmocnili a mouchám ho sebrali, abychom se na něm mohli najíst my. Kdo sní mě? napadlo mě trošku teskně, ačkoli tato myšlenka asi nebyla všem vlkům tak blízká. Stejně jsem ji myslela více ironicky.
Rez mi prozradila, že jí se u jezera stalo něco podobného. Takže nejen, že tam byl nějaký zvláštní strom (//už nevím, jestli se o stromu zmiňovala nebo ne) a vlky pojídající had, ale navíc tam působila obdobná magie, která vlky úplně zmagořila. Bylo to nebezpečné, to nepochybně. Vědět, že se to stalo na dvou místech a pravděpodobně zároveň, bylo děsivé. Možná ještě děsivější byl fakt, že nikdo nevěděl, odkud se tato magie brala. Rez moji myšlenku nakonec vyslovila i nahlas a já vážně přikývla. Když zmínila tmu, vzpomněla jsem si na Noriho, který prohlašoval, že zachránil slunce. "Myslíš, že Nori to slunce fakt zachránil?" zeptala jsem se s ustaraným výrazem, který ve tmě nešel vidět.
Peskovat Meinera jsem nemusela sama, Rez totiž prokázala, že i ona má ostrý jazýček a nebojí se ho použít. Lehce jsem se ušklíbla při zmínce o plížení, protože přesně tak jsem ji potkala já. Meinere mi odsekl, že tento magický kousek rozhodně nebyl záměrný, nicméně tomu jsem nevěřila. Jeho vysvětlení, že se jedná o nějakou jeho magii, se mi rozhodně nelíbilo, ačkoliv jsem neočekávala nic jiného. "Práskni se někam do háje," řekla jsem smířeně a sesunula se zpátky do lehu. Tohle mi nestálo za nervy ani za energii. Vyšel ze mě frustrovaný vzdech, zatímco jsem očima loupla po Rez, jestli se tady pana Zadka chce na něco zeptat. Pochybovala jsem. Někteří vlci mají magie asi jenom proto, aby ostatní vyděsili, pomyslela jsem si a dodala si k tomu ještě nějaké perlivější slovíčko.

Ze srdíčka mi spadl kámen ze srdce, když si rez lehla vedle mě. Nechtěla jsem si to přiznat, ale uvnitř jsem měla trochu strach, že to neudělá, protože se mě pořád bojí. To by totiž znamenalo, že jsem nic neudělala dobře a pořád dělám chyby. Přiznej si, že chceš kamarádku, protočila jsem nad sebou oči. Můj vnitřní hlas byl vždycky správný a vždy měl pravdu. Nejraději mě popichoval a poukazoval na mé občas iracionální chování nebo si dělal legraci z něčeho, z čeho by se legrace dělat neměla.
"Dobře," pousmála jsem se. "Dej mi chvilku, musím si na něco vzpomenout," dodala jsem a střihla ušima. No, asi jí povím nějakou magickou hovadinu, co se mi tu stala, usoudila jsem po chvíli přemýšlení. "Předtím, než jsem tě s Baghý potkala v Křišťálovém lesíku, byla jsem na Kamenné pláži," začala jsem. To už jsem jí říkala, ale potřebovala jsem nějaký úvod. "Zavedl mě tam nějaký hlas, který mě vábil jako volání sirény. Když jsem tam došla, bylo tam ještě pár dalších vlků - a jedno vlče," ušklíbla jsem se. "Všechny nás volal obří slimák. Vlastně to byla slimáčice, která nám narvala do tlam jakýsi sliz a oblbla nás tak, že jsme si mysleli, že jsme její děti. Bohužel jsme všichni měli nějaou mentální poruchu, takže jeden vlk několikrát málem skočil z útesu, jiný se snažil roztrhat to vlče a tak. Pořád nám říkala, jaká je naše maminka a že se máme mít rádi, ale nějak nám to nešlo. To vlče se porvalo s opravdickým děckem té slimáčice, které pak někdo odhodil na skály, kde se rozprsklo v odporný sliz. Pak námi projel elektrický proud a my se začali vzpamatovávat. Začali jsme slimáčici nadávat a ona začala brečet. Jenže brečela malé slimáčky, kteří nás kousali do tlapek. A čím víc brečela, tím byla menší. Zmínila jsem se, že byla fakt obrovská? Skoro jako tři vlci na sobě," zamrkala jsem, samotnou mě to pořád udivovalo. "No a když byla úplně malinkatá, tak se zvětšila a praskla. My se probrali a zmizeli. Nemusím asi dodávat, že jsme na sobě měli tolik slizu, že jsem ráda, že jsem to sundala. Proto jsem šla i do lesíka, protože je tam tekoucí voda," uzavřela jsem a povzdechla si.
Najednou vedle nás něco prásklo tak silně, že jsem vyletěla ze svého místa přímo do vody. Doteď jsem byla tak zrelaxovaná a v klidu, že mi to málem způsobilo srdeční zástavu. Celá naježená jsem se dívala na Meinera, který se objevil hned vedle nás. "CO TO KSAKRU BYLO?" vyštěkla jsem po něm a mrskla nespokojeně ocasem. Stála jsem po kotníky ve vodě a vypadala jako dikobraz. Nebýt to Meinere, asi bych po vlkovi vystartovala a na místě ho zamordovala, Rez nerez. Tohle bylo na mou křehkou psychiku příliš. Vrátila jsem se zpátky na své místo a oklepala se, pár kapek možná dopadlo na Rez i rozpůleného. Kdyby nebyla taková tma, nejspíš bych si všimla, že má nový kožíšek. Teď jsem jenom viděla, že jeho očko tolik nesvítilo. Poznala jsem ho ale naštěstí dle pachu. "Co to má znamenat? Nemůžeš se jen tak prásknout do něčí konverzace. Jaks to vůbec udělal?" zabručela jsem zmateně.

// sever Machtaje

Postupně jsme se dostávaly až k největšímu jezeru Gallirei. Kdysi dávno, tehdy, když jsem sem poprvé přišla, jsem ho viděla z dálky, ale nikdy jsem se nepřiblížila natolik, abych si mohla jezero prohlédnout zblízka. Viděla jsem, jak Rez začíná táhnout packy za sebou a její krok ztrácí pružnost, ač vytrvalost jí nechyběla. "Můžeme si odpočinout u jezera," řekla jsem klidně a zastříhala ušima. Čím víc jsme se přibližovaly, tím víc jsem se snažila zachytit pachy kolem. Zdálo se, že jezero bylo docela navštěvovaným místem, ale nikoho jsem poblíž neviděla. Chvíli jsem šla kolem břehu a vybídla svou společnici, ať mi řekne nějaký příběh. Našla jsem nám pěkné místo v rákosí a svalila se mezi stébla, které se polámala a vytvořila příjemný pelech na odpočinek. Ocasem jsem plácla vedle sebe, ať se šedivka neostýchá a jde za mnou. Však ji přece neukousnu.
"Tak povídej. Klidně i něco s vlčaty, však mi to neva," zazubila jsem se a zvedla se, abych si namočila packy do vody. Pak jsem se položila a jen s předníma v mělké vodě trošku čabrala, zatímco jsem se otočila na Rez s vyčkáváním v očích.

// Medvědí jezero

Pokračovaly jsme tedy dál na sever. Následovaly jsme řeku, která protékala Křišťálovým lesíkem, kde jsme se potkaly. Ten lesík mi už párkrát sloužil jako útočiště a upřímně mi byl hodně blízky díky tomu, Bylo tam chladněji a příjemněji právě díky protékající řece a stíny stromů poskytovaly dostatek stínu před sluncem. Na chvíli jsme se tedy schovaly pod koruny, než jsem se dostaly opět na světlo světa a pokračovaly na sever. Když jsme se napojovaly na řeku Mahtaë, ohlédla jsem se ještě k Bobřímu ostrůvku, který jsem si přivlastnila jako svůj domov. Nechtěla jsem to ale Rez říkat, protože to nebylo bezpečné.
"Máš ještě nějakou zajímavou historku?" zeptala jsem se náhle, když mezi námi nastalo trošku větší ticho. Chtěla jsem si povídat, ale nevěděla jsem o čem, takže jsem se chytila prvního záchranného stébla, které se naskytlo. Připadalo mi, že s každým dalším kilometrem v tlapkách po boku Rzi jsem otevřenější a klidnější, ačkoli jsem občas ucítila nepříjemné svědění na zátylku nebo cukla uchem. Můj nervózní tik ale úplně zmizel, což bylo dobrým znamením.

// VVJ teda? Kdyžtak za Rzí :D

// Ohnivé jezero

Vyběhla jsem od Ohnivého jezera se zbytky zajíce v tlamě. Slyšela jsem Rez, jak si něco mumlá pro sebe a zastavila se. Zastříhala jsem pobaveně ušima, nicméně jsem čekala, že mě bude pronásledovat a zkusí si zajíce získat zpátky. To se nestalo a místo toho mi zajíce přenechala. Zastavila jsem se a teď už o něco klidněji do sebe nasoukala i to, co po Rzi zbylo.
"Snad máš pravdu," řekla jsem šedé vlčici a pokračovala zpátky na sever k Medvědímu jezeru. Musely jsme znovu přes suchou pláň a tím víc jsem měla sucho i v krku. "Máš v plánu navštívit nějaké smečky?" zeptala jsem se Rzi. určitě si už musela trošku udělat obrázek o tom, kam by chtěla patřit. Moje zkušenosti se zdejšími smečkami nebyly sice úkázkové, ale věděla jsem o nich, celkem jsem znala i jejich území a mohla jsem se o svá zjištění podělit.
Když se před námi začala rýsovat modrá plocha jezera, zrychlila jsem. Štěkla jsem vesele na Rez a doběhla k vodě. Zastavila jsem až ve vodě na mělkém břehu a sklonila hlavu k hladině, abych se pořádně napila. Voda byla chladná a osvěžující, pročistila mi hlavu i zrak, který se nedostatkem tekutin zamlžoval.
"Půjdeme dál, ne?" usmála jsem se na svou šedou spolucestovatelku a zamířila si to od jezera pryč dřív, než se stihl ukázat nějaký protivný medvěd.

// Opět někam

// Středozemní pláň

Nejspíš jsem byla problémový jedinec, ale na tom nezáleželo. Teda alespoň mně ne. Možná, že kdybych trochu změnila svůj charakter, dobře nebudeme si lhát, kdybych se celá od základů změnila, byla bych jedincem, o kterého by se smečky porvaly. Byla jsem dokonalý lovec, skvělý společník, vytrvalý obránce a oddaný člen jakéhokoliv kultu/smečky. Neexistovala šance, že bych zůstala dlouho tulákem.
Mé dovednosti se prokázaly na planině, kdy jsem nám zajistila jídlo bez jediné chybky a Rez si tak mohla zasytit žaludek bez většího úsilí. Vůbec mi nevadilo, že jsem do křoví musela skočit já a šedivka si svůj kousek jenom líně odchytla.
Doťapaly jsme až k velké vodní ploše, kam kdysi dávno Duncan odnesl zraněnou Marion. zastavila jsem nedaleko rudého jezera a posadila se, abych si mohla naplnit žaludek. Při krmi jsem ale sledovala vlnivou hladinu rudého jezera, které nevypadalo ani trochu vábně na zchlazení našich tělíček. Sklopila jsem nespokojeně uši a zamyslela se, kde bychom se mohly osvěžit. Mohly jsme se vrátit zpátky na sever k Medvědímu jezeru. Zvedla jsem krvavou tlamu k Rez a olízla si zjizvený čumák. "Měly bychom najít nějakou lepší vodu," řekla jsem jí jenom a očima rychle zatěkala po okolí, jestli se nějaká voda neobjeví. Žel, pokud jsem neměla magii, neměla jsem žádnou šanci. To nevadí, je to tak vlastně lepší, za chvíli z mého ušáka nic nezbylo a já se podívala na kůži, která zbyla. Mhh, zaječí kožich je dobrý na zimu, ale na léto bude lepší nějaká srna nebo tak něco, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na Bobří ostrov. Strčila jsem tlapku do vody, která byla teplá. Znechuceně jsem ji vytáhla a došla ke Rzi, která ještě jedla. Je pravda, že já jsem se s tím teda moc nehrála a prostě to do sebe rychle naházela, kosti nekosti, orgány neorgány. Zvyk.
Čenichem jsem se přiblížila k jejímu masu a pak zvedla hlavu k ní. Nebyla jsem moc nenápadná a určitě jí došlo, že mám něco za lubem, protože hned vzápětí jsem ji rychle štípla za uchem, zohla se, čorkla ji zbytek zajíce a rozběhla se pryč.

// uhm směrem k dalšímu jezeru :D

// Kaskády (Midiam)

Ucítila jsem bolestivý osten zklamání, když se ukázalo, že deltou byla Aseti. Neznala jsem tu vlčici, ale teď jsem o ní alespoň věděla. "Aha," řekla jsem jenom s náznakem, že ji neznám. Proč sis myslela, že potkala Duncana? Seš na něm závislá, nebo něco? zamračila jsem se v duchu. Ne, chci jenom vědět všechno. Všechno se bude potom hodit. Potom? Až ho potkám. A že ho určitě potkám, už jsem znovu začala získávat půdu pod nohama, co se Duncana týkalo. Urazil mě, odhodil, našval a byl to sprostý mocný, který byl mým zapřísáhlým nepřítelem. To je i Rez, pomyslela jsem si trošku roztrpčele, když jsem se na šedou ohlížela. Vypadala tak mile a nevinně, dokonce jsem v její přítomnosti vydržela už docela dost dlouho, aniž bych jí chtěla zakroutit krkem. Třeba to ještě přijde, utěšovala jsem své horkokrevné pudy.
"Znám, nemají mě tam rádi," ušklíbla jsem se. Ostatně, kde ano? Jedině v Maharu, ale ta vlčata jsou docela risk, pomyslela jsem si. Když jsem viděla malého Sionna prvně, úplně mi přeplo. Původně jsem chtěla jen opatrně projít a třeba na vlky koukat z dálky, ale pohled na jeho malé tělíčko, které bylo lehčí kořistí než hloupý králík mi prostě... Zamotal hlavu.
Za nějakou dobu jsme se dostali na pláň. Byla suchá jako stará panna a bylo na ní pár křáků. Šance na nalezení stáda byla nejspíše nulová, to spíše někde v lese nebo na louce, ale tohle byla rozsáhlá pustina, kde se dalo dohlédnout opravdu daleko. Zvedla jsem hlavu a začenichala, jestli mě neudeří do nosu pach nějakého zvířete nebo mršiny. Kdyby jsem tu nalezla starou srnu. Taky mi posloužila. "Spokojíme se se zajíci," řekla jsem a otočila se na Rez, jestli souhlasí.
Začala jsem chodit kolem a při prvním zvuku jsem si dřepla k zemi a začala se pomalu plížit kupředu za zvukem. V suchém křoví si to právě lenošil nějaký zajíc. Podívala jsem se na Rez a olízla si čumák. "Skočím tam, ty ho chyť," zašeptala jsem a nechala ji, ať si najde lepší místo. Následně jsem vpálila do křoví a zuby schmatla první hýbající věc, kterou jsem ucítila. Slyšela jsem, jak z křoví vyběhl zajíc, ale zároveň jsem i něco držela v tlamě. Vyprostila jsem se ze suchých větví a zakousla svůj úlovek. Takže si tam nelenošil. Jakápak to smůla, pomyslela jsem si škodolibě, protože milostný akt zajíců se změnil v jejich smrt. Asi i proto jsem je slyšela tak snadno a neutekli. Byli moc zabraní do reprodukce. Nemělo by být už po jejich pářecím období? napadlo mě, ale netrápila jsem se tím.
Předpokládala jsem, že Rez svůj úlovek taky zvládla chytit a potom jsem jí trhnutím hlavy naznačila, ať mě následuje. Bude lepší zajít si k jezeru, než vystavovat kožichy žahajícímu slunci.

// Ohnivé jezero

Slunce začalo šplhat po obloze a stíny stromů se začaly vykreslovat o něco ostřeji, než při nesmělých prvních ranních paprscích. Ustoupila jsem z přímého světla do stínu, kde jsem většinu času přebývala, neb můž kožich byl o něco hustší než bych si přála při letních měsících. Severskou genetiku jsem ale zapřít nemohla.
Nejspíš mou otázku přímo nepochopila, protože jsem se primárně zajímala o to, kdo deltou v Sarumenu je. Bylo mi jasné, že jak vlk postupuje v hierarchii výše a výše, tím větší pravomoci a moc má. Neřekla jsem ale ani slovo a jen mlčela, třeba mi Rez řekne něco nového a zajímavého. "Mhhmm," zabručela jsem chápavě, abych nevypadala jako úplný ignorant. "A kdo byl ta delta?" zeptala jsem se znovu a tentokrát svou otázku zformulovala tak, aby to její magií prolezlý, zdegradovaný, mozeček pochopil.
Její otázka přímo na tělo mi příliš nesedla, nicméně to Rez předpokládala. "Chci tu jenom přežít," řekla jsem s povzdechem. K tomu jsem ale potřebovala řádně zesílit, abych si uhájila své místo tady. Všichni tu byli magií nabušení tlakači a já se svými ochablými svaly po tuhé zimě jsem byla ráda, že zdrhnu. No a ani to se ti nepovedlo, pomyslela jsem si trpce. je ale pravda, že už jsem začala nabírat svou hmotu zpátky a zatím jsem měla při lovu vždy štěstí. Jsem přece lovec srdcem i duší, není zvíře, které bych neulovila, pomyslela jsem si s nemalou dávnou egoismu.
Byla jsem ráda, že se tak rychle přesunula opět k jinému tématu. Pomalu jsem si začala myslet, že mi rozumí a ví, kdy jí nic moc neřeknu. Vtipné. Můj žaludek taky trošku skuhral po jídle, ale byla jsem zvyklá na dlouhé dny hladovění, ne-li týdny. "Můžeme něco ulovit spolu, taky mám hlad," odsouhlasila jsem a rozhlédla se po krajinách na jih od nás. "Podíváme se dolů ma planinu, třeba tam bude pár zajíců nebo i srnky," nadhodila se. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli tam něco najdeme, protože jsem o pohybech zdejší zvěře mnoho nevěděla. Sebevědomě jsem ale začala slézat dolů z kaskád po jejich boku a pomalu se dostala po kamenech až k místu, kde předtím byl Sigy a jeho rodinka. Očichala jsem zem a zadívala se na závoj padající vody. V očích se mi zablýsklo, ale nic jsem neříkala. Otočila jsem se na Rez a pokývnutím hlavy jsem jí dala najevo, ať mě následuje podél levého břehu Midiam. Raději jsem šla po straně maharské než asgaarské, poučila jsem se z minulosti. Ještě, když jsme míjeli Mahar, hlavou se mi prohnala zákeřná myšlenka. Bufet.

// Středozemní pláň (kolem Midiam)

Nechcelo sa mi ísť nazpät za rodinou, lebo som vedela, že ma Norox isto pred všetkými prezradí. "Hej a nechceš si to nechať pre seba?" spýtala som sa ho opatrně, nech nezačne vyšilovať. Zkúmavo sa na mňa pozrel, skoro ako keby hladal dovod to zatajiť. "Prečo by som mal?" oplatil mi otázku, no ja jen prižmúrila očka a tiško zavrčala. "Budu mlčat ako hrob, keď pre mňa dačo zrobíš," riekol a ja som natočila uška k němu, nech teda hovorí, co chce. Dúfám, že to nebude žiadna blbosť, zaprosila som v duchu a len se pozrela kolem seba, či nás niekto nešpehuje. "Co teda chceš?" spýtala som sa ho s výdochom.
"Vieš čo? Choď sa utopiť, ja nič také robiť nebudem!" riekla som pohrdlivo, keď mi Norox riekol, co chce. Mala som prestať byť taká dobrá v love, alebo ho učit, ako byť lepší. "Najprv tohle a za týždeň budeš chcieť volačo iné, to vieš že áno.Nebudem kolem ťeba skákať ako ušák," zavrčala som naňho a zlobne švihla chvostom. Mala som poviesť najlapšieho lovca v našej svorke a nechcela som o ňu prijísť ani sa o ňu děliť s niekým dalším. "Keď chceš byť najlepší, snaž sa sám," odsekla som mu a rozutiekla sa preč. Utěkala som zpäť do hor, kde sme mali svorku, no išla som z boku, nech ma nik nevidí. Lehla som si na jeden kameň a zostala tam. možno by som i zaspala, keby som nemala isté obavy. Norox to na mňa isto povie, to mi bolo jasné. Nechcel mi robiť zle, no jeho výhovorka bola, že to robí pre moje vlastné dobro. Ja sa o seba dokážem postarať sama, nemožeš mňa neustále hlídat a porúčat mi! soptila som v hlave a naštvane švihala chvostom zo strany na stranu.
Ako sa ukázalo, moj sen o tom, ako som bola kvietok a každé ráno som zhoriela, sa roznesol cez celú svorku. Bola som na Noroxa naštvatá a vyhýbala som sa mu čo to išlo. Sic som nechcela, aby medzi námi bol hnev, no nedal mi na výber. Starešina svorky sa zo staršiemi vlkmi ale shodla, že nech sa mi zdálo volačo, bol to iba sen. Možno ma ovplyvnil nějaký mocný, no nic sa mi nestalo a to bolo najhlavnějšie.
"Zbytočně sis robil hlavu," pluvla som po Noroxovi, keď som išla kolem něho na lov. Mlčal a ja dúfala, že uznal svoju prehru. "Nabudúce..." chcela som ho varovať, nech ma nechá na pokoji, no nemohla som. Navždy to bude moj brať a ja s tým nič nezrobím. Zavrtěla som tedy iba hlavou a rozbehla sa preč z hor, aby som priniesla niečo malé na zub. Pochybovala som, že ulovím dačo velké, lebo by mňa Lahraiští isto našli a korisť mi uzmuli. Loviť malá zvieratka bolo istejšie.

Sledovala jsem, jak Rez pije a přemýšlela, co jí teda řeknu. Nechtěla jsem, aby mezi námi bylo ticho, protože to by mohlo vést k nepříjemným otázkám. Začala jsem jí teda vykládat o polohách smeček, aby měla trochu přehled. Proč jí to usnadňuješ? napadlo mě ironicky, nicméně jsem se tím příliš netrápila. Byly to jen obecné informace, které by dříve či později vymámila z někoho jiného.
"Hmm," tiše jsem se zasmála, když vznesla stejnou otázku jako všichni, když se začalo mluvit o území Maharu. "Vlci, kteří potřebují, aby území chránilo je," řekla jsem s jasnou urážkou v hlase. Netvrdila jsem, že Sigy nebyl milý, ale výběr území byl jasný. Rez mi ukázala, odkud přišla. "Jaká delta?" zeptala jsem se s mírným zájmem, protože jsem byla zvědavá i na hierarchii smeček. Zatím jsem toho moc nevěděla o přímém fungování, neboť jsem to nepovažovala za důležité. Ono to asi ani důležité nebylo, protože mi to k ničemu nemohlo moc pomoci. Je Duncan delta? vloudila se mi do mysli myšlenka, kterou jsem agresivně zahnala. Duncan byl to poslední, na co jsem teď chtěla myslet.
"Slyšela. Magický chaos," přikývla jsem a sklonila přední půlku těla, abych se protáhla. Narovnala jsem se a podívala se z kaskád dolů přesně tam, kde se voda tříštila o zem a pokračovala do řeky Midiam. Odkud znáš všechny ty názvy? napadlo mě, ale vysvětlení jsem neznala. Možná mi Život vtiskl do hlavy mapu a pokaždé, kdy jsem objevila nové území, automaticky jsem zjistila i jeho název. Což není vůbec špatné, je to dobré pro orientaci, trochu jsem nad tím uvažovala, zatímco jsem shlížela dolů. Moje oči se snažily zaostřit na pohybující věci dole, které jsem nejprve nedokázala rozeznat.
Strnula jsem, když jsem vlky dole poznala. Vyšli z vody úplně suší, srst se jim neleskla ani trochu. Srst se mi opět naježila, když jsem sledovala, jak Alfa Asgaaru mizí pryč. Poznala jsem ho docela rychle. Sigyho jsem taky poznala, pořád trošku kulhal na tlapku. Má mladé, uvědomila jsem si, když jsem zaostřila i na malé kuličky kolem něj. Když jsem se s ním v Maharu ale bavila, neměl ani partnerku. Muselo se to stát strašně rychle a bůhví, jestli jsou ta vlčata vůbec chtěná. Teď je v Maharu ještě víc vlčat, došlo mi. Do tlamy se mi nahrnuly sliny a já si podvědomně přejela jazykem po vnitřní straně zubů. Musela jsem si dokonce olíznout čenich, který byl studený jako voda z Kaskád.