Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jižní hornatina

// území 5

"Však se na sebe podívej, i žebra si čouhají," prudila jsem vesele dál. "Kdybych se tě neujala, umřela bys hlady," zavrtěla jsem hlavou nad tímto ubohým stvořením a lezla do kopce, který se před námi objevil.
Jenom jsem přikývla, když Rez řekla,že chápe můj úhel pohledu. Bylo dobré vědět, že nejsem jediná, kdo má s polobůžky problém a komu se jejich chování nelíbí. "Spíš si myslím, že je prostě opustili kvůli zimě," zopakovala jsem svou původní myšlenku. Nepřišlo mi, že by se jednalo o nějaké oběti útoku, které utekly a zachránily se. "No, ale pořád lepší než některá zdejší vlčata," breptla jsem rychle. Snad jsem se o to chtěla s někým vážně podělit, protože mi to nedávalo spát. "Je tu asi roční vlče, které je úplně proti zákonům přírody. Její kožich je směsicí všemožných barev, takže nějaká kamufláž pro ni neexistuje. A žel to má i nějakou snad mentální poruchu, protože je úplně hloupé. Když jsem ho potkala, bylo stále závislé na matčině mléce a to už muselo mít přes půl roku," jedovatě jsem se ušklíbla. Marion mi ležela v žaludku jako vřed. Kdykoliv jsem si na ni vzpomněla, udělalo se mi špatně. Její existence narušovala můj klid, neboť jsem věděla, že jestli ona dokázala přežít v této zemi, určitě tu bude i mnohem víc takových hříček přírody. Tam venku, za hranicemi, kde polobůžci svou moc nemají, by nepřežila. Nejspíš by ji hned první den, co by vylezla z nory, unesl orel nebo něco, páč je tak tupá, že by se vystavovala jako poslední kousek toho nejlepšího masa.
Potom jsem jenom přikývla. Byla jsem ráda, že můžu být s ní, že ode mě neutekla. "Nejspíš už má tlapku v pořádku, když se vydala tak daleko," broukla jsem a zamířila zpátky na sever. Tady nic k pití nebylo. Nakonec se budeme muset vrátit k Medvědímu jezeru, pomyslela jsem si s úšklebem.

// Ohnivé jezero (přes Ronher)

"Vskutku. Docela mě to překvapuje," přikývla jsem a lehce se ušklíbla, neškodné popíchnutí totiž hned následovalo, "nevypadáš totiž, že by's zvládla sama lovit." Myslela jsem to v dobrém, takže jsem se na ni jen zazubila.
"Myslím si, že se to vázalo k magičnosti tohoto místa," dodala jsem k tématu hrozné letošní zimy. Jestli se jí na cestách docela dařilo, tak tady jsme byli rádi, že jsme přežili. "největší zajímavostí ale je, že přes zimu se tu vyrojilo strašně moc opuštěných vlčat. Rodiče se jich nejspíš zbavovali, páč by je přes zimu neutáhli," podělila jsem se o své pozorování. "Už jsou nalezenci snad v každé smečce, a to nepřeháním," nadzvedla jsem obočí, neboť samotnou mě to překvapovalo.
Ušklíbla jsem se, když Rez vyřkla přesně to, co jsem si myslela. "To jsem mu taky řekla. Kdo má právo rozhodovat, kdo bude dál žít a kdo ne? Moji rodiče neměli právo na život? proč ho má Cynthia?" zaškaredila jsem se. Cynthia byla jediná vlčice, se kterou jsem po dlouhou dobu jakš takš vycházela, nicméně ona mě vždycky pozorovala jako nebezpečné zvíře, které má zrovna světlou chvilku. Až Rez mě začala vnímat takovou, jaká jsem. No, možná to je tím, chytráčku, že jsi na Cynthiu hrála habaďůru, bodlo mě moje svědomí.
"Myslím, že pohled jiných mi prospěje. Třeba se postupně nějak dostanu z té své bubliny," řekla jsem s lehkou nadějí. "Ale kdo ví, třeba taky ne," pokrčila jsem rameny a postavila se. Rez už byla taky po jídle a já se na ni podívala, když otevírala pusu. "No... Jo," sklopila jsem pobaveně uši a nechala ji, ať mě trochu upraví. Trošku jsem se přitom napla a ocas mi ztuhl, ale rychle jsem se uvolnila, přece mě nešla zakousnout. Zamávala jsem oháňkou a souhlasně přikývla. Taky jsem měla žízeň. "Přišlo mi, že je ta srna docela zmatená. Myslím si, že pila vodu z toho potoka," řekla jsem. Když jsem srnu našla, hloupě civěla do kůry stromu a ačkoli byla ostražitá, stejně se nechala snadno chytit.
Rozešly jsme se od zbytků pryč a jakmile se můj nos prohnal vzduchem a vzduch jím, pobaveně jsem se ušklíbla. "Baghý a Nori nás obešli obloukem," ušklíbla jsem se s lehkým smíchem a zařadila se k boku Rzi. Začínalo se smrákat, ale to mi nevadilo. Konečně nebude takové vedro.

// Oblý vrchol

Ušklíbla jsem se, když mi vlastně složila kompliment. "Ale kdepak, jak vidíš, jsem obyčejná, řadová vlčice," dodala jsem uštěpačně na svůj účet. Nejspíš ale měla pravdu, zdejší polobůžci by na mně nespočinuli ani pohledem, kdybych se nějak vymykala. Musela jsem představovat hrozbu dost velkou na to, aby se i oni začali zajímat. Nebo jsem byla objektem jejich zájmu z jiných důvodů.
"Neřekl, viděla jsem to," zabručela jsem. Dál jsem to nerozváděla, protože jsem se odpojila a šla na druhou stranu srnky.
Počkala jsem, až Rez srnku vyplaší a pak jsem hned vyskočila z úkrytu, abych jí pomohla. Rez ji držela za nohu a já se srnce zavěsila za krk jako nějaký zubatý přívěšek. Přitiskla jsem zuby kolem jejího hrdla a začala ji pomalu dusit. Neuměla jsem prokousnout hrdlo tak velkému tvoru, neměla jsem na to dost silný stisk, takže jsem je vždycky dusila. Přetočila jsem se a zalehla srnku svou vahou tak, aby se Rez mohla vzdálit od kopajících nohou. Třeba ji napadne śrnku kousnout někam, kde by se spustilo silné krvácení a srnka by rychleji umřela. Nebo se mohla klidně pustit do žraní, však už byla dole.
Jakmile srnčí tělo znehybnělo, otevřela jsem ztuhlé čelisti a pustila její hlavu na zem. Čumákem jsem se zaryla do břicha a natrhla jí ho, abych se dostala do břišní dutiny. Vyvalila se na mě střeva, ale ta jsem jenom tlapkou odsunula, abych se dostala k lepším orgánům. "Dobrá práce," zahučela jsem jako vlak v tunelu ze srnčího břicha na Rez. Chytila jsem prokrvený orgán a vytrhla ho z těla ven. Vytáhla jsem hlavu, která byla celá umazaná od krve a v tlamě držela játra srnky. Lehla jsem si na zem a začala je pomalu přežvykovat. "Buď ráda, žes přišla až na jaře, protože letošní zima byla dost krutá," pustila jsem se do vyprávění. Ani jsem nevěděla proč jí to sděluji, chtěla jsem si ale povídat a teď, když ode mě Rez neutíkala ani po prozrazení tolika věcí, jsem se cítila o něco bezpečněji. "Všechno bylo zamrzlé a sněhu bylo nad hlavu. Hlavně zvěř vymizela. Měla jsem štěstí, našla jsem dvě srnky na louce, ale nebyla jsem jediná. Ukázala se tam lovecká skupinka z Asgaaru, ale ti mě naštěstí nechali být, když jsem si svou první srnu uzmula," strčila jsem hlavu zpátky do srnky a trochu se tam zasekla, když jsem hledala srdce. Vytáhla jsem ho po chvíli zápolení a pak ho snědla. "Bohužel mě objevila jiná vlčice a o jídlo se se mnou servala. Nejspíš bych jí ho nechala, páč jsem se stihla nažrat, ale pak se ukázali další dva vlci a všichni jsme se o jídlo porvali," mlaskla jsem a olízla si čumák. Začala jsem ohryzávat maso na srnce a trhat si cancourky. "Všichni měli hrozný hlad a taky tam byl i nějaký vnitřní spor, takže ta vlčice, která po mně šla první, to docela odnesla. Ti dva si vzali srnku a zmizli a já tam zůstala s tou vlčicí. Umírala pomalu a bolestivě na těžké rány, takže jsem jí dopomohla ven z utrpení. Na její přání," řekla jsem klidně. Nebylo to pro mě nic zásadního. "No a nic jiného k jídlu nebylo, že..." zasekla jsem se lehce. Byly to těžké časy. "Žel její tělo pak najednou zmizelo, jako kdyby se vypařilo. No a pár dní na to jsem ji našla v Třešňovém háji, živou a zdravou, jen na jejím krku byla obrovská jizva od mých zubů," odfrkla jsem si. Stále mě to pobuřovalo.
Začínala jsem se cítit plná a už jsem přestala jíst, místo toho jsem si začala olizovat tlamu a přední nohy. Obličej a krk jsem nechala tak, stejně jsem si tam nedosáhla. "Život ji oživil, protože prý ještě neměla umřít, nebo tak něco," zabručela jsem a protáhla se přední tlapky. Roztáhla jsem prsty od sebe a podívala se na své drápy. Byly tupé od neustálé chůze, ale sloužily dobře.

// Vrbový lesík

// území 4

Varovat Rez před Noroxem bylo to nejmenší, co jsem pro záchranu jejího života mohla udělat. Kdyby mě s ní Norowx viděl, pravděpodobně by mě tlakem donutil ji zabít, ať už bych se vzpírala jakkoli. Dal by mi na výběr. Buď on, nebo Rez. Přesně tak, jak to předtím udělal s Duncanem. Tehdy to bylo ale ještě snadné, avšak kdyby mě viděl s mocným podruhé, ačkoliv Rez neměla žaludovce mezi nohama, dopadlo by to jistě hůř.
"Nepotřebuji jeho pomoc," odsekla jsem podrážděně. Nehodlala jsem se nechat kolébat v náručí čisté magie, jako kdybych byla její děťátko. "Už jednou se mi pokusil pomoct. Když mě v Asgaaru Alfa s Lennie napadly, objevil se, aby mě bránil. No, jenže Lennie málem zabil a od tý doby si všichni myslí, že s ním mám nějakou smlouvu," vysvětlila jsem. Byla jsem naštvaná a šlo to na mně vidět. Ještě jsem o tom s nikým nemluvila a znovu si na to vzpomenout bylo nepříjemné. Vyvolalo to ve mně tolik hněvu, že jsem měla uši úplně přitisknuté k temeni a zuby jsem znovu tiskla k sobě. "Sice nemůžu zabít každého vlka s magií, protože je ten blbec zase oživí, ale třeba můžu zničit jeho," zavrčela jsem a druhou půlku věty řekla tlumeněji. No vlastně, ani varovat jsem tě nemusela. Jestli tě Norox zabije, Život tě zase oživí. Sice budeš mít díru někde na těle, ale jinak budeš cajk. Takový cyklus, protočila jsem podrážděně oči.
Ucítila jsem srnky, když jsme procházely mezi horami. "Sice ještě nevím, jak to udělám, ale na něco určitě přijdu," řekla jsem už klidně a mávla ocasem. Možnost lovu mi zandala příležitost k vybití hněvu. Začala jsem se plížit po okolí a za chvíli jsem uviděla otisky nožiček mladé srnky. Byla sama. To je divné. Kde má ostatní? zamyslela jsem se a dál ji stopovala. Držela jsem se při zemi a sem tam se ohlédla na Rez, jestli jde za mnou. Za chvíli jsem ji uviděla, stála čelem ke stromu a koukala přímo do kůry. Ta je ale blbá, počastovala jsem IQ srnky svým zkušeným komentářem a naznačila Rzi, ať čeká na této straně. "Skočíš první, já ji kdyžtak chytnu," řekla jsem jí šeptem a tiše obešla srnku na druhou stranu. Vyměnila jsem nám role, protože minule jsem skákala do křáku já, tak ať si to Rez taky užije.

// Přímořské pláně

Stáhla jsem uši k hlavě. Taky mi smečka chyběla, byla to jediná má rodina. Ne vždy jme se všichni shodli, nebo měli rádi, ale byli jsme to jediné, co jsme měli. "Našla jsem bratra a ten přivedl ještě sestru. A cítila jsem ještě jednu poblíž řeky," řekla jsem. Nezněla jsem moc nadšeně, protože jsem se na to dívala ze Rziny perspektivy. Víc mých sourozenců znamenalo, že se tu pohybovalo víc magorů. "Kdybys náhodou někde viděla bílého vlka s černými znaky, kterému chybi levé oko, utíkej. Norox je zabijácká mašina, jakmile tě zmerčí, končíš," řekla jsem rychle a důležitě se na Rez podívala. Nehodlala jsem nechat Noroxe, aby mi zničil další vztah. Už tak může za to, že mě rozeštval s Duncanem. Nebyla jsem si jistá, na koho z nich mám větší vztek, ale nejspíš to odnesou oba.
Ze rtů Rzi to znělo jako povídačka pro děti. Jako ideál nějakého prince, který chce svět spasit před temnotou. Natolik nereálné a hloupé, že tomu mohly věřit jenom děti. I to mi Rez svými slovy připomněla. Stačilo mi se na ni jenom podívat, když tipovala, co přesně chci zničit, aby jí došlo, žemým cílem je zničit magii. "Nemyslím si, že tomu tak vždy bylo," řekla jsem šeptem. Nebyla jsem si tou domněnkou jistá, proto to byla jenom domněnka. Poslouchala jsem ji, jak mluví o své magii a překvapeně zastříhala ušima. Nepoužívala? K čemu ti potom je? Myslela jsem jenom, že ji nedokážeš ovládnout, lehce jsem se zamračila, ale to rychle zmizelo, když mi Rez připomněla, že jsem jí chtěla ukázat, kde Život žije. "ten by ti určitě pomohl," uznala jsem s lehkou nechutí.
Blížily jsme se k potoku, ale jakmile jsme byly u vody, zamračila jsem se. "Nepij to," varovala jsem ji, když jsem se k vodě sklonila. V hrudi mě bodalo a něco mě od vody táhlo dál, nejspíše instinkt. Věřila jsem svým hluboce zakořeněným pudům a odtáhla se od vody. Když jsme byly ale u té skály, odkud potok vyvěral, nic takového jsem necítila. "Dobře, třeba tam v údolí něco najdeme," souhlasila jsem a rozešla se podél potoka.

// Jižní hornatina

Možná nebyl nejlepší nápad se nad tím tak rozhovořit. Sdělit jí jádro celého mého bytí a předpokládat, že se to proti mně neobrátí. I kdyby, snad jsem připravená, zatnula jsem zuby, ale doufala jsem, že se ve Rzi nemýlím a její slovo platí.
"Nevím, jak to tam vypadá teď. Naši smečku vyhubili a to co zbylo, se rozuteklo, takže je tam asi konečně klid a mír," řekla jsem. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Lahraiská smečka si teď konečněmohla žít beze strachu. Nemuseli se bát o své potomky, měli dost zvěře a možná... Že po našem odchodu se i oni uklidnili. Spor byl jen mezi smečkami kvůli věcem dávno zapomenutým, třeba vlci v nich nebyli tak zlí. Rouháš se! byla jsem si plně vědoma svých myšlenek a to bylo špatně. Začínala jsem vidět pravdu očima bez lživých záclon? Že by celý můj život byl jen pouhá lež, manipulace společností?
Pevně jsem tiskla zuby k sobě, když jsem čekala, co Rez řekne. Nemusíš mě chápat. Ani to po tobě nechci. Nezažila sis to samé co já, takže neočekávám, že se vcítíš do mé situace, pomyslela jsem si s němým přikývnutím.
Jestli bych to udělala znovu? Otevřela jsem tlamu a naznačila rty zápornou odpověď, ale zasekla jsem se. Chtěla jsem přesvědčit ji, nebo sebe svou rychlou odpovědí? Zavrtěla jsem hlavou a vyšla z vody. Moře bylo dost. Kývla jsem, ať mě následuje a rozešla se zpátky k lesu. Doufala jsem, že narazíme na ten potok, který vyvěral ze skal.
"Nejsem si jistá," odpověděla jsem jí konečně. Ano, měla pravdu. Sama jsem říkala, že je tu dostatek kořisti. Nebyl důvod lovit vlčata. Když to je tak snadná kořist! rozplývala jsem se v duchu. Nějak jsem se nedokázala rozhodnout, jestli to teda je nebo není špatně. "Nepotřebuji lovit vlčata, to je pravda," sama jsem se snažila dopracovat k nějakému závěru. "Ale..." zabručela jsem a sklopila uši. Nemohla jsem toho jen tak nechat. "Snažím se, očistit svět," uchechtla jsem se. Když jsem to řekla nahlas, znělo to hloupě.

// Vrbový lesík

// Hrušňový sad

//území 3

Čím víc jsme se k moři blížily, tím více vegetace ubývalo. Byla jsem ráda, že jsme vyklouzly z až příliš pravidelného sadu hrušní, který se nejevil příliš přátelsky. Vsadím se, že tam mají vosy hnízda, hrušky totiž musely jistě dozrát a protože ne vždy se všechny plody stihnout sníst ptáky, sladká šťává sklerenchymem prosypaných dužin hrušek jistě lákala vosy s jejim mlsnými jazýčky.
Když mi Rez slíbila, že budu její malé velké tajemství, ulevilo se mi. Oddechla jsem si. Zastavila jsem se na pláži, písek nás škrabkal do tlapek a snažil se dostat i do těch nejmenších záhybů. Pohledem jsem jezdila po vlnách moře, které ubíhalo donekonečna. Nebylo by krásné jít a už se nevrátit?
"Nejspíš ti budu muset říct všechno," řekla jsem s lehkým uchechtnutím. Nebylo to směšné, ale byla jsem nervózní. Takže jí to chudince zkrať, připomněla jsem si v duchu. "Narodila jsem se ve smečce utlačovaných vlků, protože jsme neměli magii. Nikdo z nás. O jídlo a území jsme se museli rvát s jinou smečkou, smečkou plnou vlků s mocnou magií. Brali nám kořist, povyšovali se nad nás a snažili se nám z života udělat peklo. Byli jsme s nimi v nekonečné válce a byli jsme vychováváni tak, abychom přežili. No, boj se pak strhl a my byli rozprášeni. Přežilo nás jen pár," rychle stručně jsem se pokusila popsat svou minulost. Moc toho nebylo, protože jsem byla mladá a jednoduše jsem si toho moc nezažila. Krom smečkových suchých skal, plížení kolem mocných a občasného ulovení veverky se nic nedělo.
"No, k tomu Asgaaru," připomněla jsem si, co mám vlastně vysvětlovat. "Původně jsem chtěla Gallireu jenom opatrně prozkoumat, nedávat o sobě moc vědět, jenže jakmile jsem ucítila malé vlče..." očima jsem se podívala na Rez, jestli už neutíká. "Něco ve mně seplo, instinkt, touha přežít nebo šílenství... Na tom nesejde. Vzala jsem to vlče a chtěla ho odnést ze smečky, abych ho mohla zabít," na vteřinku jsem se na Rez opět podívala, "a sníst."
Dala jsem Rez chvíli čas na zpracování této informace. Ano, byla jsem zabiják, byla jsem kanibal. Byl to snad hřích, snažit se udržet naživu? "Nebylo by to poprvé, co jsem něco podobného udělala. Poprvé jsem ulovila vlče mocným, když jsme byli prvně vysláni na lov. Tehdy jsme měli hostinu. Z jednoho malého vlčete."
Olízla jsem si čumák a došla k moři. Zastavila jsem se na místě, kde mi voda omývala tlapky a chladila je po chůzi, kterou jsem si vybíjela zlost. S mými slovy vztek odcházel a každá vlnka mi na bedra nakládala víc a víc lítosti. Nestojím o lítost, nejsem malé dítě, které potřebuje pomoci. Vím co dělám a jsem za to zodpovědná.
"Tomu vlčeti se ale nic nestalo, rodiče ho zachránili," dodala jsem, když jsem zase Rez nechala čas na oddechl. "Utekla jsem a pak šla dál, přičemž se mi podařilo narazit na další vlče. A kdyby se neobjevila Lennie, taky bych ho zkusila sejmout," ušklíbla jsem se, ale spíše pro sebe. Nym byla sice ještě chráněna Cynthiou, ale na tu bych si troufla. "Celkově mě nemají v žádné smečce rádi, protože jsem se téměř každé smečce chtěla podepsat na vlčatech," povedlo se mi to na dvou, o Marion jsem jí zatím říkat nechtěla. "Jen v těch bažinách jsem se chovala slušně," zakřenila jsem se. Otočila jsem hlavu na Rez a sklopila uši dozadu. Teď byl čas na její verdikt.

// Ronherská skála

//území 2

Stromy jako kdyby najednou začaly chodit v uspořádaném dvojstupu. Připadalo mi, že když půjdu pořád rovně, budu mít vždy jedny hrušně na levé a druhé hrušně na pravé straně. Pravidelně vedle sebe, pravidelně každých sedm sekund potkám novou hrušni ajejí kamarádku, která jí stojí naproti. A za ní je další, o dalších sedm sekund vzdálená. Tato pravidelnost se mi nelíbila. Nebyla ani trochu přirozená a já měla s magií problém. Netušila jsem, jestli za to mohla magie, protože jsem ve vzduchu nic kouzelného necítila, ale i tak mě to znepokojovalo.
O to příjemnější bylo slyšet Rezin hlas, který, ačkoli se dožadoval více informací o tématu, které jsem pokládala před touto šedou vlčicí za tabu, mě zvláštním způsobem uklidňoval.
"Dobře," vydechla jsem s povzdechem,když jsme opouštěly les. Před námi byla pláň a za ní... Moře. Je to konec mé cesty? Konec utíkání před pravdou? opatrně jsem se na Rez podívala, ale jakmile se naše oči setkaly, uhnula jsem pohledem zpátky k moři. "Jen mi slib, že si to necháš pro sebe," řekla jsem a kousla se do jazyka. Pokládala jsem Rez za zodpovědnou a důvěryhodnou osobu, nemyslela jsem si, že jí pusa pojede před každým vlkem v okolí, ale zdravá nedůvěra nikomu neublížila. "A kdyby se někdo ptal..."Tak nejsme kamarádky. Jsme ještě vůbec? Byli jsme? Budeme? Možná tě opustí a yřeší se to samo. Co kdyby ale ne? "Udělej vše pro to, ať si tě se mnou nespojují."
Významně jsem se na Rez podívala. Ještě jsem jí nic neřekla, ale už jsem se předem ujišťovala. nebyl tohle dostatečný důkaz toho, jak moc mi na ní záleží? Na ní. Na obyčejné šedé vlčici, která má v sobě magii tak silnou, že se jí podepsala i na očích. To, co původně měl být jen pokus o socializaci s jinými vlky, se přetočilo ve vztah. Snažila jsem se od ní držet dál, nepustit si ji k tělu, ale selhala jsem. A teď jsem se snažila si ji udržet, i přesto že by bylo lepší, kdybych ji odehnala, když se naskytla ona příležitost.

// Přímořské pláně

// Louka vlčích máků

//území 1

Ze záře jediného reflektoru jsme se dostaly do lesa. Stromy byly vysoké a měly listnaté koruny, které zachytávaly všechny fotony zvenší. Bylo tu chladněji, což bylo překvapivé. Les byl přecijen na jihu. Objevila se před námi skála. Vzhlédla jsem a když jsem ji obcházela, všimla jsem si, že odtuď pramení potok. Napila bych se, ale neměla jsem žízeň a hlavně ani chuť zastavovat.
Tohle místo je jako dělané pro smečku. Obrovský les, chládek, pramení tu řeka, jsou tu skály, nedaleko je obrovská pláň se zajíci, pomyslela jsem si. Vskutku jsem tu jakési pozůstatnky smečky cítila, ale byly to jen malé střípky dávné minulosti. Občasné zrzavé, hnědé a černobílé chlupy v borkách stromů, vyšlapaná cestička podél hranic, znaky drápů na kamenech. Všimla jsem si toho, nicméně mito starosti nedělalo. Smečka už tady dávno nebyla.
Zatnula jsem zuby pevněji. "Nechci, abys šla, ale..." chtěla jsem ze sebe všechno dostat, říct jí pravdu, zodpovídat se ze svých činů. Neudělala jsem nic špatného! Proč mám pocit, žemě tedy její přítomnost obviňuje? olízla jsem si nervózně čenich. Skály byly dávno za námi a před námi se objevovaly další a další stromy. Její povzdechnutí bylo jako ostrá dýka, která se mi zabodla do zad. Prohla jsem se pod tou neviditelnou bolestí a začala krvácet. Tekly ze mě černé provazce nenávisti tak hluboce zakořeněné, že jsem je sama nedokázala vytrhnout ze svého těla. Ať se snažím, jak se snažím, nikdy se nezměním, pesimistické myšlenky u mě nebyly časté, ale o to hůř se to na mně projevovalo.
"Já mám... Důvod vždycky," zasekla jsem se, ale kopla jsem se, abych to dokončila. Jestli jsem se předtím rozpovídala, tak teď to ze mě zase lezlo jako z chlupaté deky. Achjo, tiše jsem vydechla a zvolnila tempo. Rázem mě všechen vztek přešel a můj krok se uvolnil do vycházkového. Nevěděla jsem, jak dlouho mi klid vydrží, většinou jsem se dokázala vytočit docela rychle, ale byla jsem ráda, že už mi před očima nebije rudá.

// Hrušňový sad

// Medvědí jezero

Jakmile jsem zavítala do vítající náruče vlčích máků, můj hněv se přenášel přímo na ně. Nezašlapávala jsem je úmyslně, nicméně občas se mi připletly pod nohy a skončily rozdupnuté v hlíně. Slyšela jsem dech Rzi, která se se mno snažila udržet tempo. Pak se ale zastavila a nejspíše se dívala po kráse této louky. Trochu jsem se přikrčila, ale nesnažila jsem se zamaskovat a zmizet, takže jakmile mě znovu dohnala, narovnala jsem se.
"Myslím, že jsem toho řekla už dost," zavrčela jsem v odpověď a přitiskla uši k hlavě. Nehodlala jsem zastavovat. Chůze byla jediná věc, jak se udržet v jakémsi klidu. Buď to, nebo skočím Rzi po krku, protože byla jediná v okolí a to jsem nechtěla. Ať už jsem chtěla nebo ne, věděla jsem, že kdybych ublížila jí, budu toho litovat. Magie nemagie.
Jestli se před tebou celou dobu přetvařuju? trochu jsem zpomalila, protože její otázka mě donutila se zamyslet. Hlasitě jsem povzdechla a sklopila hlavu. "Ne," odpověděla jsem hlasem, ve kterém zazněl tichý tón molového stesku. Pevně jsem semkla víčka a při otevření očí pokračovala dál v chůzi.

// Ronherská skála

//2.vlci:Pozdravit alespoň jednoho vlka z každé smečky (Sarumen)

Pokračovala jsemv pochodu dál. Neohlížela jsem se, ale uši jsem měla stočené dozadu, kdyby za mnou Lennie nebo ten její spratek běžel. Rez... Nevěřila jsem, že se za mnou vydá. Ani jsem si nevšimla, že míjím nějakou bělouchou vlčici. To vím kdo je, blesklo mi hlavou. "Zdar Aseti, jak se vede Sarumenu? Už Marion klapou uši?" zavrčela jsem na ni podrážděně, máchla ocasem a pokračovala dál, aniž bych se namáhala vůbec čekat na odpověď.
Najednou mě Rez dohnala. Stáhla jsem uši k hlavě a potlačila touhu vyjet po ní zubama. "Neměla by ses ode mě držet dál?" zavrčela jsem a švihla naštvaně ocasem.
Bohužel Rez se na mě nalepila jako klíště a ani útěk by mi pravděpodobně nepomohl. Zamířila jsem dolů na jih, tam jsem ještě nebyla. Třeba se jí tam někde zbavím, když ji zaujme nějaká kytka. Blížily jsme se k červenému poli.
"Předpokládám, že se mnou už nechceš mít nic společného, takže jsem ti svým odchodem chtěla ulehčit budoucnost. Třeba si tě se mnou nebudou spojovat," zavrčela jsem a oči i nadále upírala před sebe, ani se na Rez nepodívala. Byla jsem naštvaná a když jsem mluvila, sekala jsem slova jako kdybych jimi chtěla zabít každý krok, který ucházím. Po zavření tlamy jsem stihla zuby tak pevně k sobě, až mě z toho bolela hlava. Bylo to ale lepší, než se myšlenkám poddat.

// Louka vlčích máků

//3.magie: Zjistit od vlka, co nemá barvu očí podle magie, co ovládá za magii.

"Nemám magii," odsekla jsem znovu, nicméně to vypadalo, že Castora nepřesvědčím, takže jsempo něm hodila jednu z mnoha lží: "I Život mi to potvrdil." Castor byl ale tvrdý jako vlašský oříšek a aby trochu změkl, musela bych mu nejspíš přitopil hlavu v jezeře, ale to jsem dělat neměla. Už tak jsem si kazila před Rez image dost. Ošila jsem se, když mě ovál magický vítr. Vůbec mi to k němu nesedělo, tipovala jsem ho spíše na magii myšlenek nebo možná vody, vítr se mi pro něj zdál až příliš pohyblivý a svérázný na to, jakou uzemněnou povahu měl. Nebo zem no.
Jestli jsem měla ještě trochu štěstí a Rez mě úplně neodsoudila, tak s příchodem malého spratka se to změnilo. Slyšela jsem, jak se mě ptá, jestli žertuju a pak se dožadovala pravdy. Zmlkla jsem a dívala se na vlče, které s pískotem uteklo za mamkou. Narovnala jsem se a oči zabodla do Lennie, která se přihlásila o odměnu za mé ucho. Trhla jsem podrážděně zdravým uchem a sklopila obě ouška až k temeni hlavy, že mi téměř zmizely v husté srsti. Začínalo mi být víc než teplo a nebylo to jenom tím, že bylo pěkné počasí. Sirius dostal kázání, že nadávat ostatním do cuchet se nemá a já očima loupla po Rzi, která na mě koukala. Cítila jsem z jejího pohledu zklamání, zmatek a hlavně vztek. Nedivila jsem se jí.
Vlče se otočilo na mě a Rez a zeptalo se, jestli jsme maminky. Zavrčela jsem a naježila se. Copak jsem tady mohla mít děti? A s kým jako? Možná bych si mohla nějaké adoptovat, když se tu s nima roztrhnul přes zimu pytel, nicméně to bych ho spíš sežrala hned potom, co by se mu projevila magie. Podívala jsem se ještě na všechny přítomné a pak se rozešla naštvaně pryč, aniž bych řekla jenom Bé. Nemělo to cenu. Pochybovala jsem, že za mnou teď Rez půjde, takže jsem se ani neohlížela. Sice jsem si přála, aby mě následovala, ale nebyla jsem naivní. Po takovém skandálu se mnou bude sotva chtít mít něco společného.

// Promiň Savi, s tou magií ti nemám jak pomoct.
2.vlci:Pozdravit alespoň jednoho vlka z každé smečky (Ragar)

Stáhla jsem uši a zavrčela, když se mi snažil Castor snad v dobrém poradit. Tentokrát jsem se na Rez nepodívala, svoje oči jsem měla zabodlé do těch jeho. Rozhodla jsem se mu neodpovídat, protože jsem se nechtěla hádat. měla jsem už dost tohotoagresivního chování a protože Castor se nezdál být mým nepřítelem, nechtěla jsem si ho z něj ani udělat. Jeho slova ale trefovala do černého a já cítila, jak se mi rozpadá svět před očima. Na moji prosbu kývnul, ačkoli i k tomu měl nějaké své moudro. Nebyla jsem hloupá, slyšela jsem co říkal a potom v klidu si to i přeberu, ale teď jsem měla mozek zavařený zlostí. Až poznámka o magiích mě donutila něco říct. "Žádnou. Nevím, jakou máš ty a proč se ti oči nezbarvily," odsekla jsem úsečně.
V tom jsem ucítila pachy dalších vlků a k mému zděšení to byla Lennie. S potomkem. No to snad ne, ono se to množí, málem jsem se vyvrátila, kdybych byla slabší povahy. Její harant se objevil přímo přede mnou. "No nazdar," pozdravila jsem veselé vlče s hlubokým zavrčením. "Zmiz, nevíš, že vlčata žeru?" zavrčela jsem a přiskočila k vlčeti jako střela. Cvakla jsem mu zuby před obličejem a doufala, že jsem ho dostatečně vyděsila. Nechtěla jsem s ním mít nic společného, ale nervy mi už začaly pomalu praskat, jako kdyby je někdo natahoval.

Tvářil se pořád stejně neutrálně, nicméně jeho další slova mi prozradila, že moje obavy se naplnily. A proklatě. "Zvěsti," zopakovala jsem po něm šeptem, ale nic nedodávala. Měl samozřejmě pravdu a protože jsem se nechtěla hádat, dokonce ani bránit, pomlčela jsem. Uznat porážku je taky v životě důležité, nicméně uvnitř mě to žhnulo stejně, jako Elisiny plameny žhnuly kolem mě, když jsem jí chtěla zabít syna. "To by se uvidělo," řekla jsem opatrně, když se zeptal, jestli se spolu chceme přidat do smečky. Problém je, že mě by nikam nevzali, ušklíbla jsem se v duchu.
Castor se ale netvářil, že mi půjde po krku, ba dokonce i vesele zavrtěl ocasem, když jsem se na Alfy zeptala. Alfa pár se jevil jako dobře pracující jednotka, přičemž já jsem měla to štěstí, že jsem potkala tu ráznější Alfu. Kdybych potkala jejího druha, třeba by to nebylo tak horké. Přikývla jsem na srozuměnou a podívala se na svoje bílé tlapky. Rez se ptala na fungování smečky z pohledu postavení a Castor jí vyhověl svou odpovědí.
Neměla jsem mu už co říct a začala jsem se cítit nepříjemně. Trošku jsem se ošila a ucho mi nervozitou cuklo, můj převlek se začal rozpadat. "Díky za čas, už'sme tě otravovaly dost," broukla jsem trochu nepřítomně. Podívala jsem se na Rez s nevyřčenou otázkou a prosbou k odchodu. V tom mi napadlo, že bych hnědého vlka mohla zneužít jako holoubka, ačkoli jsem pochybovala, že to něco změní. "Castore, můžeš Elise vyřídit, že o ty šutry jsem nestála?" zeptala jsem se s prosíkem a mávla opatrně ocasem. Myslela jsem to vážně a třeba, když jí to řekne, pochopí to i ta rozježená šedá koule. Vždy se družíš s šedými?

Chápavě jsem přikývla, když Rez řekla, že tady sourozence nemá. Byla tedy sama na vlastní tlapku, ale proč? Utekla od nějakých problémů? Vyhnali ji? Chtěla prozkoumat svět? Nechtěla jsem jí klást tyto otázky, protože její pohled se mi zdál nepřítomný a zastřený, jako kdyby byla v jiném světě.
Místo toho jsem zamířila za hnědým vlkem, který mi byl povědomý. Dle pachu jsem poznala, že je to Asgaarďan, nicméně po chvíli jsem si i vzpomněla na to, že byl se mnou pod vlivem slimáčí kletby. Kvído. Ne, Castor, jako první mě napadlo jeho slimáčí jméno, ale hned na to mě trkla vzpomínka Severky, která byla jeho sestrou a hlasitě se s ním na pláži vítala.
"Styx," představila jsem se klidně a zahnala obavy. Mohl o mně slyšet. Měla jsem docela silné obavy z toho, že na mě teď skočí a pokusí se mi urvat i druhé ucho, aby pomstil syna své Alfy i Alfu samotnou. Polkla jsem suchý knedlík v krku a podívala se na Rez, která se taky ptala na smečku. Její pomoc se mi teď hodila, alespoň jsem nevypadala jako ňouma v této trojici.
"Kdo to je? Třeba se známe," pokusila jsem se o milý úsměv. Pochybuji, že je tak dobrá jako já, ušklíbla jsem se v duchu. Castor potom zasněně popsal jejich les. Já vím, měla jsem tu čest, v hlavě se mi to jedovatými poznámkami jenom hemžilo, ale nedávala jsem to najevo. "A jak jsou na tom Alfy?" zeptala jsem se, když jsem dostala prostor na vyřčení další otázky.