Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Vrchol Narrských kopců (Narrské kopce)

Téměř s ocasem mezi nohama jsem pospíchala po pískovci dolů. Rychle pryč, opakovala jsem si stále v hlavě, dokud jsem nezabrzdila v oblaku prachu, který jsem si sama vytvořila. Moje mysl byla poplašená, zmatená a zneklidněná aurou, která na nás u Života působila.
Proč by chtěla být silnější? v hlavě se mi motala i tato otázka. Já jsem přece byla dost schopná na to, abych ji ubránila. Nepotřebovala být silnější, stačilo, že má mě.
Zamířila jsem k vodnímu toku, který směřoval na východ. Otevřela jsem tlamu, ale pak jsem ji zase naprázdno zaklapla, protože jsem nevěděla, co mám říct. Rozhodla jsem se tedy vrátit ke své původní mlčenlivosti, kdy Rez konverzaci započínala. Co jí chceš vlastně říct? sama jsem to nevěděla a proto jsem raději zamířila po vyšlapané cestičce podél vody. Překvapovalo mě, jak je tady živo. Slyšela jsem zpěv ptáků a když jsem se na něj zaměřila, slyšela jsem jeho ozvěny ve skále, která byla na druhé straně. Zastavila jsem se na jednom rovném plácku, který hezky spadal k vodě a my tak měly snadný přístup. Sklonila jsem hlavu k řece a pomalu se napila, abych utišila žízeň. Škoda jen, že bylo zamračeno a pršelo. Tady u pouště spadlo naštěstí jen pár kapek, výhoda klimatu, ale když jsem se podívala dál, viděla jsem hustý slejvák. Otřepala jsem se. Alespoň dusno zmizí a bude konečně zase dýchatelno.
Posadila jsem se a potom se i pomalu svezla na kamení, abych si odpočinula. Taky jsem už dlouho nespala, naposledy jsme si odpočinuly... Nemohla jsem si vzpomenout. Tolik jsme toho prochodily a tolik viděly, že tata krátká epizoda mi nechtěla naskočit.

// Narrské kopce

// NIC NEKUPUJI, PLNÍM VLA
3.magie: Navštívit Smrt nebo Život a zeptat se na jejich sourozence.

Začala jsem to magično cítit, jen co jsme se přiblížily ke sluji Života. Sice nevypadal jako tříhlavý drak, který by dštěl oheň, z nozder mu šel kouř a jeho dech páchl po síře, ale klidně jím i být mohl, u mě by to nic nezměnilo. Moje zášť vůči tomuto zmetku přírody se nemírnila ani poté, co mi vlastně zachránil život v Asgaaru. To jsem si s ním ještě pořád nevyříkala, vzpomněla jsem si. Byla jsem tady ještě předtím, než se událo trhání mého ucha, přesněji řečeno hned potom, co jsem zjistila, že Cynthia je živá a zdravá i přesto, že jsem ji svými tesáky usmrtila. Byla mrtvě mrtvá a měla zůstat mrtvě mrtvá i v mém žaludku, zatímco by se její mrtvé maso měnilo na ztrávené a následně vykakané. V původně plánovaného výkalu se z Cynthii stala obživlá mrtvola, která odmítla projít mým trávicím traktem.
"Drž, drž," uchechtla jsem se a cukla uchem. Před námi se objevil pískovcový most a já už z dálky viděla, jak pod ním roste pole květin. Vzpomněla jsem si na Marion, kterou jsem tam dolů poslala, aby mi dala chvíli být s Životem o samotě. Nebyla jsem na ni de facto tak hnusná a kdybych jí na konci nepokousala, mohla jsem být jen nějaká hodná tetka Styx. Jenže to by to děcko nesmělo být retardované a zaostalé. Marionina překvapivá životnost mě vytáčela a kdo jiný si to měl slíznout, než ona sama. Když ji ze světa nezprovodí její rodiče nebo přírodní zákony, udělám to já. Dříve či později.
Přiblížily jsme se k mostku a já se na rez podívala stylem: 'Připrav se, pohroma přichází.' Jakmile jsem ale položila tlapky na pískovcový oblouk, pohltila mě Životova příjemná, klidná a přátelská aura. Věděla jsem, že jsem tehdy nebyla jako Jezulátko jen tak sama od sebe. Teď jsem nad tím ale nepřemýšlela, protože jsem se cítila příjemně přivítána na tomto krásném mostě. Život samozřejmě o naší prezenci věděl mnohem dříve, než jsme sem přiťapkaly, takže jakmile jsme došly do půlky mostu, stál nám naproti.
Zastavila jsem se a letmo pohodila ocasem na pozdrav. Jeho modrošedé oči se vpily do mých a já přemýšlela, jestli mě nechá v hlubinách těchto vod utopit anebo mě zachrání. Byl to bůh, byl nevyzpytatelný, mohl si dělat co chtěl a hrál si s naším osudem jako si hraje kotě s klubkem niti. Všimla jsem si, že oproti zimě, kdy na koncích chloupků jeho indigové srsti byly rampouchy, vyměnil svou ozdobu za malé kapičky rosy. Měnil se s ročním obdobím i jeho charakter? Nerozešli jsme se zrovna v dobrém, dá-li se to tak říci. Nehodlala jsem ale dnes uronit ani jedinou slzu kvůli tomuto budižkničemovi, jehož přítomnost mě uklidňovala a naplňovala štěstím. Nebo to bylo Rzí, ke které jsem se nevědomky přitiskla, jen co se polobůžek objevil?
"Rád tě tu znovu vidím, Styx," promluvil ke mně svým sametovým hlasem, který laskal na duši. přikývla jsem na pozdrav, neschopna slova. Snažila jsem se vymanit ze spárů jeho kouzelné přitažlivosti a aury, který držela můj temperament pod pokličkou. "Říkal jsem ti, že tě přivítám s úsměvem, až prozřeš," usmál se na mě mile Život. Pomalu jsem si rozpomínala na události letošní zimy a na setkání s ním. Nejspíše mi dopomohl a mou paměť lehce oživil, když jsem si vybavila hned několik věcí najednou. Pomohl jsem ti i přesto, že jsi ji zabila a krmila se jejím masem... Nemáš právo! Můžu ti pomoci prohlédnout. Není to tady špatné, ne všichni jsou zlí. Je mi líto, že jsi vyrůstala v tak nepřátelském prostředí, ale tady je to jiné… I ty můžeš ovládat magii, máš ji v sobě zakořeněnou, cítím ji. Můžu ti pomoci ji nechat vyklíčit... Tak proč je moje rodina mrtvá? Vidím ti až do srdce a jediné, po čem toužíš, že smrt a chaos. To nedovolím... Snažím se nastolit řád!
Bolest není řešení...
Zamrkala jsem a podívala se na Života a potom na Rez. Já... chtěla jsem si namluvit, že jsem pořád stejná. Že mě události nezměnily a že stále chci to samé, ale při pohledu do Rziných stříbrných očí, ve kterých se jako v maličkých vyleštěných zrcadlech jevil můj odraz, jsem si to myslet nemohla. "Já-já jenom chtěla ukázat Rzi, že tady jsi," breptla jsem, aniž bych od rziných očí odlepovala svůj pohled. "To je od tebe velmi milé!" řekl nadšeně Život a to mě donutilo na Rez konečně přestat koukat. Zaměřila jsem tedy raději pozornost na své tlapky a dívala se i přes mostek dolů na květinky, které stále kvetly. Ačkoli jsem se dívala jinam, poslouchala jsem, co Život Rzi říká. nebylo to nic pobuřujícího a i kdyby, tady by se to tak nejevilo. Klid tohoto místa oplýval silou, kterou by nedokázal narušit ani nejsilnější z vlků. Ani ten nejěvtší rváč a agresor, nikdo. Ani já jsem tady nevrčela, uvědomila jsem si, když jsem si vzpomněla na hořké slzy, které mi stékaly po tvářích. Na moment jsem se zastavila a loupla očima po Rzi, když Život zmínil, že je na správné cestě. Hmm? zabroukala jsem v hlavě a nervózně si olízla čumák. "Kde přesně že tvá sestra žije?" zeptala jsem se, když se objevilo okénko mezi jeho řečmi. Život na mě přejel pohledem a bylo mi jasné, že se mi lehce vysmívá. Věděla jsem o Smrti a věděla jsem, co dokáže. Dokonce jsem si i myslela, že vím, kde žije. "Libuje si v hromadě rozpadlých trosek na severu v Jedlovém pásu. Je to hned vedle Západního Galtavaru, však tam trefíš, když budeš chtít," mrkl na mě spiklenecky a já stáhla uši dozadu, protože jsem se cítila jako pod lehkým útokem. Následně nabídl, že za naši cestu by nám rád něco dal. "Hmm, ne díky," řekla jsem ihned, ale podívala jsem se na Rez, abych ji ujistila, že své rozhodnutí nemusí stavět na mé nedůvěřivosti vůči tomuto tvoru. Pokud by si něco přála, nejspíše bych jí to neměla za zlé. Proč by taky.
"Asi půjdeme," broukla jsem, když jsem si všimla, že tady okouníme už nějak dlouho a tlapky nám metaforicky zarůstají do mostu. "Nechoďte, jste tak milá společnost," usmál se laskavě Život a já zatnula zuby, abych se na něj neusmála a horlivě nepřikývla. Taky se mi odsud nechtělo, ale bylo pro mě mnohem snazší odejít, než jsem očekávala. Nejspíše za to mohly všechny ty špatné vzpomínky. Uslyšela jsem Životův povzdech a otočila se na něj. "Tak tedy dobrá. Promluvíme si někdy jindy, Styx," až teď mi došlo, že jsem s ním chtěla probrat něco důležitého. Vedle Rzi jsem to ale s ním pitvat nechtěla a jeho ohleduplnost mi umožnila přijít jindy. "Šťastnou cestu," uslyšela jsem ještě, než jsem se prudce otočila a nosem drbla do Rzi, aby šla za mnou. Měla jsem pocit, že tu s ním zůstane. Jakmile jsem se přesvědčila, že mě šedivka následuje, vyrazila jsem rychlým poklusem pryč z tohoto místa. "A drž se jí," Životova myšlenka se mi vloudila do hlavy jako maličký červík, ale téměř jsem nepoznala, že jsou to jeho slova, jak moc jsem se soustředila na to, abychom zmizely.

// Kaňon řeky (Narrské kopce)

// Mahar

Tiše jsem se pochechtávala, kdy i Rez trochu vybublala a na Noriho vyjela. Nedivila jsem se a už předtím jsem si všimla, že má nějaký temperament, jen se ho snaží držet pod pokličkou. Možná jen nechce zbytečně plýtvat parou na někoho tak ubohého, jako byla ta obživlá pijavice.
"Chudák Baghý," řekla jsem trošku protivněji, než jsem měla v plánu. Starší vlčice mi nevadila a kdyby na ní Nori nebyl přisátý jako komár, možná bych s ní mohla trávit i více času a naučit se více vycházet s mocnými. Na druhou stranu, Rez dokonale naplňovala mou potřebu společnosti a její vyrovnanost mi šla k dobru. Neodsoudila mě jako zvrhlého vraha, ačkoli... Možná se tak jenom tvářila. Na moment jsem zapochybovala, nicméně bych se jí neměla divit. Zatím jsem se chovala slušně a ač jsem mohla mít minulost jakkoukoliv, snažila jsem se změnit. Pokud vytrvám a nic neprovedu, neztratím ji. Můžu řádit, když nebude okolo, vloudilo se mi úlisně do hlavy. Jistě, nemohla jsem se úplně změnit. Stále mi naskakovaly vrásky při pohledu na mocné. Vidět ale mocnou Alfu v tak hrozném stavu mi zvedlo náladu.
Začaly jsme stoupat do kopců a já rez vedla přímo mezi ně. Věděla jsem, kudy jít. "Dej si bacha, je to tam... Divný," broukla jsem s lehkou nechutí ke Rzi, když jsme se blížily.

// Vrchol Narrských kopců

//2.vlci: Nevhodně se vyjádřit o druhém vlkovi

Tohle je směšné. Banda cizích vlků stepujících na hranicích něčí smečky jen tak z rozmaru? Co chceme? Asi to tu pochcat a zapálit, stejně je to tu předpotopní, v hlavě jsem si vrčela svoje, zatímco jsem se zpovzdálí dívala na vyhublou Alfu. je ještě hubenější než já, jeden by si myslel, že pod tuláckou úroveń hubenosti nikdo neklesne. Kor Alfa, loupla jsem očima po Rzi, jestli mé myšlenky sdílí. Nakrčila jsem čumák a nenápadně ukázala na černoubílou vlčici, která se prezentovala jako největší anorektička Maharu. Jestli takto vypadá Alfa, nechci vidět, jak kostnaté jsou Kappy. Sigyho vlčata tady nemají šanci přežít. Možná proto je tu těch vlčat tolik, aby vydrželo aspoň jedno, olízla jsem si čumák. Všechna ta mrtvá vlčata by mohli zahrabat někde na hranicích a mně by pak stačilo si je jenom vyčmuchat. Konzervované jsou taky dobré.
Baghý mezitím stihla objasnit naši situaci a já jen mlčky postávala vzadu. Jakmile se zavelelo k odchodu, otočil jsem se na patě, abych co nejrychleji zmizela. Baghý si k nám ještě doťapkala a popřála nám šťastnou cestu. Přikývla jsem a můj pohled jí musel stačit jako přání štěstí do budoucna. Když kolem procházel Nori, přičemž měl ještě nějakou blbou poznámku o mém temperamentu k Alfě, naježila jsem se a zacvakala zuby jako prázdný louskáček. "Aspoň jsem takový parazit, abych se musela přiživovat na slabších," zavrčela jsem na něj a urazila ho přímo do očí. Nesešlo mi na tom, jestli jsem teď potvrdila Noriho slova a Alfa si mě zařadila jako problémového jedince, močály stejně nebyly nic pro mě. "Chtěla jsem tě vlastně vzít k Životu, že?" broukla jsem klidně ke Rzi, když mi ocas Noriho zmizel z dohledu. Podívala jsem se ještě na Alfu a dlouhým očním kontaktem jí řekla "zdar", aniž bych potřebovala využít slova.

// Narrské kopce

// Kaskády

Scházeli jsme z kaskád opatrně do močálů. Nevěděla jsem, co přesně si o tom mám myslet, ale mlčky jsem vlky následovala. Byla jsem docela dost nesvá a přítomnost Noriho mi hrála na nervy, ale protože se pak Baghý připojila k němu a já měla Rez jen pro sebe, byla jsem o něco klidnější a stabilnější, dá-li se to tak říct. Zkrátka jsem neměla tam velkou chuť z místa vystartovat a zakousnout se Norimu zezadu do krku, abych ho lehce pošimrala na míšních nervech.
Rez byla až příliš dlouho ticho, což se mi u ní ještě nestalo. Dokonce mě to vyrušilo z mého nevraživého hypnotizování zadku hlavy Noriho a donutilo mě to se na ni starostlivě podívat. "Co ho takhle pak někde nenápadně zakousnout?" šeptla jsem k ní spiklenecky. Nemyslela jsem to vážně, ačkoliv bych toho byla více než schopná. na jeho kožichu by se mi spalo krásně. "Nebo si z něj můžeme nějak vystřelit, ušít na něj boudu," navrhla jsem a pustila se do přemýšlení, ale to už jsme byli v močálech. Uchechtla jsem se, když Nori zapadl do první kaluže a hezky ji obešla. Už jsem věděla, jak to tu funguje, ale i tak jsem našlapovala velmi opatrně a šla ve stopách předvoje, který s eještě neutopil. Mířili k nějaké velké siluetě.
"Zdar," pozdravila jsem tu věc a čenichem zarejdila ve vzduchu. "Ježiš, to je Alfa. Když jsem tu byla, ani jsem ji tu necítila," pošklebovačně jsem šeptla Rzi do ucha a mávla ocasem. Byla jsem sebevědomá a stála hrdě, ačkoli jsem se držela až úplně vzadu. Nepotřebovala jsem, abych byla první na ráně. Jen ať si to Nori odnese.

// Borůvka

Pádila jsem po boku Rzi a poslušně držela tlamku zavřenou, zatímco si s Baghý povídala. Sem tam jsem se nevraživě podívala na Noriho, ale jinak jsem se vážně držela zkrátka, z čehož musel mít ten tupec fakt radost.
Rez se mi držela statečně ve výhledu na Noriho a tišila tak mé myšlenky na to, jak mu rozdrápu obličej, jen co se mi naskytne příležitost. S každou další minutou a dalším slovem, které ten vlk vypustil z tlamy, jsem se cítila naštvanější a hůře zvladatelná. Jen počkej, až budeme sami. Najdu si tě a ten tvůj drsný ksichtíček ti zmaluju tak, že tě ani Baghý nepozná, vyhrožovala jsem mu v duchu. Zachytila jsem pohled Rzi a nenápadně přikývla, pokusila jsem se si ho nevšímat. Jenže to šlo těžko, když se jeho nabručený zadek nesl před námi a my musely vdechovat dusnou atmosféru, kterou produkoval. Naprosto jsem se Rzí souhlasila, tenhle pobuda byl jen obyčejná, špinavá pijavice, která se na Baghý přisála a dělala si, co se jí zlíbilo. A Baghý, která už byla stará a smířlivá, si to nechala všechno líbit.
"Není to tam nehostinné a ani to tam nesmrdí, jen to prostě není... Dobré prostředí pro smečku," mlaskla jsem ke Rzi. Příčilo by se mi žít na takovém místě. Jako vlk jsem potřebovala kolem sebe stromy a stín, vůni jehličí nebo tlejícího listí, ne zrádce jezírka a hluboké kaluže, ze kterých by mě už nikdo nevytáhl.

// Mahar

Necítila jsem se zrovna skvěle, čekat tu až vykvetou luční jarní jetele. Mnoho vlků, mnoho párů kukadel hledělo mi do očí, div se má malá hlava, mé malé srdce hrůzou nestočí. Hadičky zamotaly by se do malého hadíko klubka, po mém zdechnutí zbyla by z osoby mé jen pouhá smradlavá slupka. Ach, kéž by tento den nikdy nenastal, nicméně jeho předpověď už i mocný Život dlouho dopředu znal. Ach ano, ona a Rez, jak prosté, konečně kamarádku bude mít, neznepřátelí si ji, jako jiné již po sté! V duchu hrála jsem si na myšlenky všemocného bůžka, jehož čárů márů na můj účet přistála už slušná snůška. Kdo o to stál, kdo se co prosil? Kdyby radši se kál a nezneužíval svých sil!
Pohledem zabloudila jsem na vlče tlusté převelice, jehož hlad by nedokázala zahnat ani přerostlá slepice. Co slepice, možná ani pštros, nejspíše lepší by bylo nahnat na něj roj vos. Ty donutily by ho běžet až do nejbližšího jezera, ten by si dal při tom svalu do těla, mizera! Naštěstí nechtěl po mně nic, ani očkem o mě nezavadil, nechtěla jsem nic víc, leč na lov vlčat mě navnadil. Musela jsem se ale krotit, neb v přítomnosti Rzi nesměla jsem situaci hrotit.
Nechala jsem ji přivítat se s malou hnědou vlčicí, která s radostí viděla Rez a dokonce i mě, jepici. Cítila jsem se jako tohle malé stvoření, dlouho nekousala jsem, ale ani tak mě to nezmění. Navždy v hloubi duše ďáblem, budu trhat maso a lovit zdejší, neublížím jen svým milým nejmilejším.
Držela jsem se zpátky, dokud se nerozhodlo jít o dům dál, Borůvkový les totiž o naši přítomnost příliš nestál. Zařadila jsem se Rzi po boku, zatímco ona zpívala svou sloku. Jistě, půjdeme s vámi, byť jen cesty kus, avšak opovaž se utéct mi, jen zkus!
Noriho osočení jsem přesla jen tlumeným smíchem, sežrat by ho určitě nebylo hříchem. Jeho hubatost a pokrytectví krkem mi lezlo, jen kde má korunu král a kde jeho žezlo? Králem všech tupců mohl by být, ač na to musel by aspoň dvě IQ jednotky mít.
Dovolovat si na Rez, to nebylo moudré, zavrčeaní prodralo se mi skrze tlamu veskrze podlé. Dotkni se jí a je s tebou ámen, jeho lebku roztříštila bych o ostrý kámen.

// Kaskády

// Rez má plnou moc nad Styx. Dotahnete me do Maharu, já to dopisu večer, tak ať na me nečekate. Jedu pryč totiž.

// Mahtae sever

Byla lehkovážná, nebo byla zvyklá na to, že o ní ostatní neměli to nejlepší mínění? Pobaveně jsem vyfoukla vzduch nosem a následovala ji k hranicím Borůvkového lesa. Stromy se rychle blížily a za chvíli jsme se ocitly na hranicích. Dokonce tady bylo Baghý cítit tak silně, že tentokráte jsme se opravdu nemohli minout. Nastražila jsem uši, ale nikoho jsem neslyšela. Přes silnou vůni lesa bych přicházejícího člena nejspíše neucítila, takže jsem spoléhala jenom na zrak a sluch. Borůvkáčů jsem se nebála. Berry byl jen štěkající hračka, Naomi cvičená opice, Storm byl starý dědek, Aranel byla plytká jako kaluž na poušti a Wizku byla největší strašpytel, jakého jsem kdy viděla. No, tvůj výkon u Asgaaru taky nebyl hoden medaile za statečnost, rýplo si mé svědomí.
No a pak jsme je uviděli. Skupinu černých stínů, které se rýsovaly proti stromům a pláni. Nejspíše jsme dorazily na nějaký meeting. Prohlížela jsem si stíny a všimla si, že je tu i jeden mnohem menší. Vlče. A tlusté, nadzvedla jsem obočí, ale těžko to bylo ve tmě vidět. No, tady se někomu daří. Počkej, o něco rychleji jsem začichala. Věděla jsem, co za vlče to je. Norox ho kdysi přitáhl na ostrov, ale uteklo mu. Tohle vypasené štěně mu uteklo? málem jsem vyprskla smíchy, kdybych si neuvědomila, že měl tehdy čerstvě vydlábnuté oko.
Rez mi dloubla čenichem do krku a já se vzpamatovala. V hlavě jsem si už vymýšlela, jak to vlče dotáhnu k nám na večeři, protože jeho objemnost ve mně takřka okamžitě vyvolala silnou reakci. Tlama se mi plnila slinami a já musela polknout, aby se mi nevyvalily ven. Jo, máš pravdu, řekla jsem Rzi v duchu, ačkoli jsem věděla, že mě neslyší. Měla jsem se chovat slušně.
"Zdar no," pozdravila jsem hned po Rzi. Nori se neupejpal a zařval skoro na celý les. "Super," procedila jsem skrz zuby a protočila panenky.
Držela jsem se v závěsu a o něco dál od skupinky, dělala jsem jen světlou siluetu proti Galtavaru s nepříjemně propichujícíma žlutýma očima, které byly naplněny nebezpečím. "Co kdybych šla napřed, však mě doženeš," broukla jsem ke Rzi tiše. Tady byla až přílišná koncentrace vlků a já se zrovna necítila na tak odporně velkou společnost.

// Asgaar

Rychle, rychle, rychle, než se ta fúrie vyřítí zpoza stromu a skočí ti za krk, panika mě pomalu doháněla. Poslední střetnutí s Elisou mě vysálo až do morku kostí, hlavně ta její magie, která mě úplně zničila. Nebyla jsem pak ani schopná slova, natož pohybu.
"No," polkla jsem, když Rez zamumlala omluvu. Spíše jsem se cítila špatně já, protože se mnou po boku byly Rziny šance na přijetí do smečky téměř rovny nule. Kdo by chtěl mít ve smečce kamarádku světoznámého kanibala a zloděje vlčat? Mohli by ji mít za špicla a mučit ji, aby jim prozradila všechno o mně a to jsem nechtěla. Ani mě nenapadlo, že Rez smýšlí podobně o mně. "To je dobrý, já bych si to zasloužila," ušklíbla jsem se a vydechla, abych se zbavila napětí, které mi svíralo hrudník do malé kuličky. "Hlavně, že ty jsi celá," breptla jsem a jemně se na Rez usmála. Pohled mi pak ale trošku povadl. "Už víš, proč jsem jsem ti říkala, že by nebylo dobré, ať tě se mnou někdo vidí?" bylo to smutné, ale bylo to tak. Nechtěla jsem ale Rez opustit a abych ji nevystavovala nebezpečí, musela jsem udělat jedinou věc - změnit se. Jenže to se lehce říká, stále jsem si hledala omluvy a výmluvy, jen abych nemusela podnikat kroky do neznáma.
"Jo. Když jsem Noroxe viděla naposledy, smrděl skoro jako Alfa Asgaaru a... Nejspíš k ničemu závažnému nedošlo, ale pochybuji, že se od sebe drželi na metr daleko," řekla jsem zamračeně. Dělalo mi to starosti.
Rez ucítila Baghý. očividně jsme se míjely, ale mně to nevadilo, protože jsem mohla mít šedivku jenom pro sebe. Baghý se stejně paktovala s Norim a ten si mou pozornost nezasloužil. Když se na mně otočila s tím, jestli jsem s Borůvkou zadobře, zazubila jsem se. "Nepokusí se mě zabít jako v Asgaaru nebo Sarumenu," otřepala jsem se a vydechla, abych si zpátky nahodila svou klidnou masku s odměřeným pohledem. "Borůvka je smečka tupců, uvidíš, pobaví tě," usmála jsem se a už o něco veselejším krokem zamířila za Rzí na hranice Borůvky. Trošku je tu poškádlit by mi udělalo dobře.
Je tam Wizku.

// Borůvka

Moje prosby se sice dostaly až k Reziným uším a nejspíše se mi podařilo ji přesvědčit, že bychom odsud měly zdrhnout, nicméně jsme to nestihly. "Nazdar," zabručela jsem pološeptem, když se objevil černý alfák. Držela jsem se schovaná za Rzí, která byla oproti mně mohutnější. Žel, začal nás obcházet a jakmile mě zmerčil, ztuhla jsem.
Nemohla jsem se ale tvářit jako strašpytel, takže jsem se narovnala a bojovně k němu natočila uši, ačkoli jsem držela ocas mírně mezi nohama na znamení podřízenosti. Jakmile ke mě vykročil, zdravě jsem stáhla uši dozadu, ale pak jsem se vzchopila a čelila mu tváří v tvář. Zamračeně jsem se dívala do jeho stříbrných očí a celou mě pohlcoval hněv, když na mě mluvil. "Chtěla jsem jenom Elise říct, že s Životem nemám nic společného," zavrčela jsem nazpět a ucítila, jak do mě Rez strká, abychom šly. Loupla jsem po ní očima a začala se otáčet, když jsem si na něco vzpomněla. Tehdy, když jsem se vrátila od Duncana, bratr mě nařkl, že se s ním až příliš družím. Jenže jsem nebyla jediná, kdo si užíval s mocnými. "Jsi si jistý Elisinou věrností? Nedávno jsem ji cítila z kožichu svého bratra až příliš silně. A žádné rány na sobě neměl," řekla jsem hlasem chladným jako led a probodla Arcanusovi oči skrz naskrz. To už mě ale Rez vskutku tahala pryč a já jen zavrčela a rozběhla se za ní.

// řeka Mahtaë

// Medvědí jezero

"Je ti jasné, že jestli se objeví Elisa, tak zdrhám?" zabručela jsem na ni zezadu jako největší posera a stáhla ocas mezi nohy. Hodlala jsem dělat co nejmenší vlny, zvláště po minulém incidentu. Zastavily jsme se u prvních stromů a já se držela hezky za šedým zadkem Rzi, aby mi tvořila první vlnu. Po ní nepůjdou, ale jakmile uvidí mě, jsem na tuty mrtvá. "Nejdu tam," hekla jsem rychle a olízla si čumák a trhla uchem. Nervózní tik se opět vrátil. Není divu, vždyť tady se stalo tolik věcí.
"Jo, asi by to bylo vhodné," zabručela jsem a přišla k Rzi. Namáčkla jsem se na ni a jazykem jí přejela za uchem. "Pojď, zmizíme dřív, než si nás někdo všimne," houkla jsem a poplašeně se dívala mezi stromy. Myslím, že Castorovi se omluvím někdy jindy. Nebo nikdy, na tom nesejde. Stejně nevypadal, že by se mými slovy trápil. hlavně pojďme pryč. Rychle.

// Ohnivé jezero

V dáli jsme viděla lesknoucí se hladinu jezera a s mylým úsměvem se potěšila, že za chvíli se konečně napiji. Už jsem vodu potřebovala jako sůl, téměř se mi dělaly mžitky před očima z dehydratace. "Taky si myslím," usmála jsem se. "Zatím smečku nehledám, je mi dobře jako tulákovi. Navíc tu mám bratra a společně žijeme v jedné noře. Už jsem ho ale dlouho neviděla," zamyslela jsem se. Nenechala jsem se ovlivnit nějakými negativními emocemi, které by toto téma mohlo vyvolat. Však jsem si s Rez už všechno vyříkala a ona věděla, co mě trápí, takže jsem nepotřebovala stavět ochranné zdi kolem své dušičky, aby se mi nic nestalo.
Začenichala jsem a krom Castora jsem tady cítila i jiného vlka. Aithéra, syna té bílé vlčice z Borůvky. "Nebyly jsme však tak dlouho pryč. Tady muselo být navíc příjemně chladno," řekla jsem a zamávala ocáskem ve vzduchu. napodobila jsem rez a smočila čumák v hladně vodě. Pořádně jsem se napila, až se mi bříško nafouklo spolykanou vodou. Strčila jsem si i hlavu do vody a tlapkou se trošku pokusila očistit krev na obličeji. Hlavu jsem pak vytáhla a trochu se otřepala.
"Hmm, fajn. Možná bych se mu mohla omluvit," zabručela jsem. Moc se mi za Castorem nechtělo a do Asgaaru jsem fakt lézt nechtěla, ale když za ním chtěla Rez, poslušně jsem ji následovala, ač s lehkou nechutí a silnou nervozitou. Držela jsem se jí za zadkem a sklápěla uši k hlavě. Do jámy lvové.

// Asgaar

// Oblý vrchol

Na ten kopec jsme stejně ani nevylezly, spíše jsme ho obešly a potom podél potoka mířily k jezeru, které mělo barvu krve. Ani z něj se pít nedá, polkla jsem a olízla si suchým jazykem čumák. Těšila jsem se, až se napiju, přecijen jsem dost mluvila, dost vysvětlovala a dost dýchala, tudíž všechna vlhkost mi vymizela.
"Jistě, všechnu slávu chci já!" zvedla jsme hraně hlavu do výše a nafoukla tváře. Jen jsem se pak lehce zasmála a zatřepala hlavou, abych si trochu rozházela srst. Pořád jsem byla dost od krve, ale díky Rzi jsem nevypadala jako účasník masakru motorovou pilou, co stál v první řadě.
"Asi záleží na typu smečky. Jestli tě všichni obletují, pak ano. Pokud tě ale zapojí do dění, tak z tebe vyroste schopný smečkový vlk," dodala jsem i různé úhly pohledu. Ne všechno bylo černobílé a bylo nutné se na věci dívat z různých úhlů a pod různým světlem, aby se odhalily všechny možnosti.
"Co jiného tulákům zbývá," ušklíbla jsem se. "Spíš mě zaráží, že smečky ty pijavice prostě nevyženou, když jen parazitují," broukla jsem klidně. Já jsem vyrůstala taky v jakési smečce, ale hierarchie byla to poslední, na co jsme si hráli. Na druhou stranu každý musel přispívat k uživení už od útlého věku a ten kdo to nezvládl, na tom jsme se uživili my schopní. Bylo nutné mít takto přísný chod a řád, jinak bychom sami vymřeli dřív, než by na nás mocní vůbec stihli zaútočit.

// Medvědí jezero

// Jižní hornatina

// území 5

"Však se na sebe podívej, i žebra si čouhají," prudila jsem vesele dál. "Kdybych se tě neujala, umřela bys hlady," zavrtěla jsem hlavou nad tímto ubohým stvořením a lezla do kopce, který se před námi objevil.
Jenom jsem přikývla, když Rez řekla,že chápe můj úhel pohledu. Bylo dobré vědět, že nejsem jediná, kdo má s polobůžky problém a komu se jejich chování nelíbí. "Spíš si myslím, že je prostě opustili kvůli zimě," zopakovala jsem svou původní myšlenku. Nepřišlo mi, že by se jednalo o nějaké oběti útoku, které utekly a zachránily se. "No, ale pořád lepší než některá zdejší vlčata," breptla jsem rychle. Snad jsem se o to chtěla s někým vážně podělit, protože mi to nedávalo spát. "Je tu asi roční vlče, které je úplně proti zákonům přírody. Její kožich je směsicí všemožných barev, takže nějaká kamufláž pro ni neexistuje. A žel to má i nějakou snad mentální poruchu, protože je úplně hloupé. Když jsem ho potkala, bylo stále závislé na matčině mléce a to už muselo mít přes půl roku," jedovatě jsem se ušklíbla. Marion mi ležela v žaludku jako vřed. Kdykoliv jsem si na ni vzpomněla, udělalo se mi špatně. Její existence narušovala můj klid, neboť jsem věděla, že jestli ona dokázala přežít v této zemi, určitě tu bude i mnohem víc takových hříček přírody. Tam venku, za hranicemi, kde polobůžci svou moc nemají, by nepřežila. Nejspíš by ji hned první den, co by vylezla z nory, unesl orel nebo něco, páč je tak tupá, že by se vystavovala jako poslední kousek toho nejlepšího masa.
Potom jsem jenom přikývla. Byla jsem ráda, že můžu být s ní, že ode mě neutekla. "Nejspíš už má tlapku v pořádku, když se vydala tak daleko," broukla jsem a zamířila zpátky na sever. Tady nic k pití nebylo. Nakonec se budeme muset vrátit k Medvědímu jezeru, pomyslela jsem si s úšklebem.

// Ohnivé jezero (přes Ronher)