Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem na Rzina slova a očima se na ni usmála. Už teď jsem začala ale litovat, že jsem za tím vlčetem šla. Achjo, měla jsem prostě být víc empatická nebo něco. Ale co jsem jí na to měla říct? Hoď to za hlavu, není to tvoje vina? Už to bude dobrý? Zapomeň na něj, už je po smrti? Teď se má líp? upřímně mi ani jedna z těchto otřepaných frází nešla přes pysky a možná právě proto jsem lehce zpanikařila a vyžbleptla jen pár hloupých slov, které měly snad ještě horší uklidňující účinek než právě tyto zažité věty útěchy.
Žel vlče se rozhodlo mi najít nějakou krásnou mušli a já se jen kysele zatvářila, když se otočilo k příchozí. Představila se jako Evelyn a vlče neslo zkráceninu Lil. Možná to bylo i celé její jméno, kdo ví. "Hmm," zabručela jsem neurčitě a tlapou přejela po písku s nadějí, že hned nějakou mušli najdu a budu se moct zdejchnout. Podívala jsem se do Rziných stříbrných očí a znovu si tiše posteskla, že svoji magii neumí ovládat. Bylo by skvělé, kdyby mi teď mohla číst myšlenky, protože můj jazyk se pomaličku zavázal na uzlík a já se ho ani nesnažila příliš rozmotat. Stříbrné plátky v jejích duhovkách působily skoro jako zrcadlo a když jsem se v něm uviděla, zahanbeně jsem stočila pohled k písku. Chtěla jsem rychle zmizet a to co nejdříve, ale nechtěla jsem sprostě odejít jako nevychované děcko, ačkoliv jsem se tak často chovala. Navíc jsem zatím nechtěla Rez opouštět, avšak už se blížil čas mého návratu na Bobří ostrov. Měla jsem bohužel i jinou práci. Prostě se jí napoj do hlavy a řekni jí, že odcházíme. A že žádnou blbou mušli nechci, zabručela jsem si v duchu. Umět ostatním číst myšlenky by se mi možná taky líbilo, nicméně já se k magiím nehodlala snížit. Dokázala jsem číst řeč těla a to mi k životu zatím stačilo až až.

"Chci říct... Že to mohlo dopadnout hůř. Mohla ses utopit taky," řekla jsem skrze sevřené zuby. Tohle mi moc nešlo a vypadalo to, že jsem Rez úplně neutišila. Tohle si budu muset odčinit, nějak to napravit, proletělo mi hlavou bleskurychle. "Neboj se, mě spíš zabije nějaký vlk než přírodní vlivy," zabručela jsem. Dokonce ani moje pusinky ji neutěšily! nejspíše ji to pořád bolelo a svíralo. "Hele, nebyla to tvoje vina, taková neštěstí se stávají. Bohužel. A že se to stalo zrovna tobě je mi líto," zakňučela jsem už lehce zoufale. Snažila jsem si ji udržet u sebe tak moc! Tak moc jsem jí chtěla zvednout náladu.
"Jo, ráda si nějakou vezmu," zakoktala jsem. Myslela jsem, že prostě jenom hledá mušle, to obvykle děti na pláži dělají, ne? Stáhla jsem se trochu dozadu a zastříhala ušima. Rez se zajímala o původ vlčice a o to, jestli tamta vlčanda je její máma. Prý ne, prý šlo jen o kamarádku. Mávla jsem ocasem a začichala. Přes všechnu tu sůl jsem nic necítila.

// Jdeme obtěžovat Lilac

"Kdyby mě tam spráskal Berry, tak to chápu, ale henta střela..." řekla jsem už jenom polohlasem a na Rez se děkovně podívala, když mi řekla, že sdílí můj názor. Naomi se prostě jenom snažila být nápomocná tam, kde ji nikdo nepotřeboval. Zbytečně horlivá, zaslepená a svým útokem akorát prokázala, že je slabá na těle i na duchu. tehdy jsem byla chodící kostra a ona cítila potřebu mě svázat liánami a pověsit hlavou dolů, jako kdybych byla větší hrozba než zajíc s ostrýma zubama.
Koutkem oka jsem si všimla, že i Rez se napila slané vody se slovy, že to tak strašné být nemůže. Zakuckala jsem se smíchem, když jsem ji viděla, jak protahuje obličej. "Nikdy jsem mořskou rybu neulovila a pochybuji, že někdy ulovím," ušklíbla jsem se a packou cákla vodu zpátky do moře, když mi začala olizovat kotníky.
Poslušně jsem poslouchala, jak mi vypráví o svém bývalém. Původně jsem si myslela, že se prostě pohádali o nějaké blbosti a nebo se jejich cesty prostě rozešly, ale čím dál příběh pokračoval, tím více se to měnilo. Všimla jsem si křehkosti, kterou její oči nabyly, když se dostala k bolestivému konci. Olízla jsem si jizvu na čumáku a trhla trošku uchem. Nervózní tik se objevil zas a znova. Hledala u mě útěchu, snad konejšivá slova, ale já nebyla zas tak empatická. Kousla jsem se lehce do jazyku, abych se donutila pohnout. Rez se snažila odklonit téma jinam a já se ohlédla k siluetám vlků nedaleko. Jednoduše mě nezajímali. Stočila jsem zlaté zraky zpátky na myšičku a došla až k ní. Čumákem jsem jí přejela po líčku a jazykem párkrát obkreslila linii její čelisti. "Holt smůla," breptla jsem a omluvně se na ni podívala. Sama jsem nevěděla, co mám říct a tohle ze mě jen tak vypadlo. "Já plavat umím," dodala jsem, jako kdybych nenatropila už dost paseky. Snad jsem jen chtěla říct, že bych byla lepší náhrada za jejího bývalého, ale teď jsem si maximálně tak kopala hrob. Omluvně jsem stáhla uši k hlavě a odvrátila pohled, když se můj trapnometr začal přeplňovat.
"Vypadá to, že se dobře baví," řekla jsem a odvrátila pozornost od problémů minulosti k černébílému vlčeti nedaleko. "Můžeme jít za ní," nadhodila jsem a snad doufala, že vlče bude katalyzátorem dobré nálady. Přicupitala jsem k vlčeti se rzí snad v paták a zastříhala ušima. Mělo zvláštní zbarvení, kdy jeho spodek i vrch byl tmavý a uprostřed bylo světlé jako čerstvě napadaný sníh, pokud jsem pominula zrnka písku, která se vlčeti usazovala mezi chloupky. "Ahoj, užs našla nějakou pořádnou mušli?" nadhodila jsem, ale tím veškeré mé kamarádíčkování s vlčetem končilo, protože jsem nějak netušila, co si s ním počít. Bylo malé a krpaté a užvaněné a radostné. Přesně takové, jaké jsem neměla ráda. Mohlo mi ale pomoci Rez rozveselit. Byla to malá vlčí slečinka s jasně jatarovýma očima, přesně takovýma, kterýma jsem oplývala i já. Zajímalo by mě, jestli se jí oči zbarví nebo ne. Čím je to podmíněné, když ne objevením magie? Její silou? zamyslela jsem se a střihla ušima.

// Machtaje jih

Byla jsem ráda, že se začínalo smrákat. Přes celý den bylo vedro a dusno, protože vítr se rozhodl stávkovat. Vyskytoval se poblíž vodního toku bylo příjemnější, neboť chlad z vody alespoň trochu pomáhal regulovat mou tělesnou teplotu. Ještě chvíli a upekla bych se, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou. S přicházející nocí jsme se i dostaly k moři. Vzdušné proudy zde byly díky moři a možnémum oceánu mnohem více cítit a slaný vzduch byl prý dobrý pro plíce. Navíc pohled na lesknoucí se hladinu měl i uklidňující účinky. Zavrtěla jsem hlavou, hlad mě opravdu netrápil. Cítila jsem se příjemně nasycená, leč většina potravy již jistě doputovala do mých střev. Nepotřebovala jsem ale zatěžovat svůj žaludek další potravou, raději jsem svou energii využila na něco jiného.
"Možná," ušklíbla jsem se, ale pochybovala jsem, že se Baghý pokusí svého parazita zbavit. Kdyby spolu žili alespoň v symbióze, avšak neviděla jsem jediný důvod, proč by si hnědá vlčice měla norituse protivituse vydržovat. Jejich vztah byl prospěšný jen pro holoparazita, kterým se Nori stal. "Nejspíše je pro ni těžké se tak rychle usadit, ale pořád chce mít nějakou jistotu domova," zapřemýšlela jsem nahlas. "Říkají mu Berry a je to Alfa," doplnila jsem Rzi informace a rozšířila jí tak obzory. Moje otázka se obrátila proti mně, ale nevadilo mi to. "Stalo se to pár dní po tom, co jsem sem přišla," mlaskla jsem a pohodila ocasem. Před námi se objevil písek a já opatrně položila tlapky na jeho rozpálený povrch. S večerem ale teplo vyprchávalo. "Doprovázela jsem jednu vlčici, která se do Borůvkové smečky chtěla přidat. Moc se jim nelíbilo, že jsem jim tam snědla celý keř borůvek a měla trošku blbé kecy," pokrčila jsem rameny a pokračovala po písku podél ústí až na konec pláže, kde vlny omývaly mušličkový břeh. "Vyběhla na mě nějaká vlčice s jakousi červenou látkou na krku a noze. Hned jak mě uviděla, svázala mě liánama, pověsila hlavou dolů a nacpala do borůvky až do krku, aby mě udusila," stáhla jsem uši k temeni a lehce zavrčela. Neměla bych s tím takový problém, kdyby Naomi byla u celého dění. "Kdyby tam aspoň byla od začátku, ale ona přišla až potom. Nic neviděla a neslyšela, ale jakmile mě uviděla, tak zaútočila," odfrkla jsem si. Ještě jsem neskončila a protože jsem byla v ráži, hodlala jsem s epodělit i o svůj skromný názor. "Dle mého jednala neuváženě, hloupě a zbaběle, když pominu fakt, že zaútočila téměř bez důvodu. Alfa tam byl, zvládal - jakš takš - situaci, ale ona musela přijít a strhnout pozornost na sebe, egocentrička jedna. Vsadím se, že je užitečná jako dešťová kapka v moři a nebo se snažila na Berryho udělat dojem," ušklíbla jsem se a postavila se tlapkami na místo, kde mi je vlnky mohly omývat. "Jednou jí to vrátím," zavrčela jsem potichu a sklonila vodu k hladině. Byla jsem trošku mimo smysly a v hlavě jsem si představovala, jak Naomi pářu na kusy. Dopadla by jako Cynthia, ne-li hůř. Její kožich bych si ani nevystavila, jednoduše bych ho roztrhala a pak donutila někoho s magií ohně, ať ho spálí. Berryho bych donutila. jen ať spálí pozůstatky své namyšlené členky, cukla jsem uchem.
Co jsem udělala jsem zjistila, až když se mi stáhlo hrdlo a jazyk se mi naježil jako bodliny ježka při vyhlídce blízkého nebezpečí. Sakra! Co dělám? zakuckala jsem se, ale slanou vodu jsem už vyplivnout nemohla. Přejela jsem si jazykem po patře a s nemalou nechutí jsem zjistila, že je to jako olizovat suché kameny, které byly na slunci vystavené po několik let bez jediné možnosti svlažení svého povrchu. Cítila jsem každý záhyb na vršku tlamy a vyschlým jazykem po nich přejížděla sem a tam, nicméně to nebylo ani trochu příjemné. Co jsem taky čekala, tak slepě a naivně snížit hlavu k vodní hladině a bez přemýšlení se napít mořské vody! Připadala jsem si jako malé vlče, které teprve poznává chutě světa a stejně jako toto imaginární škvrně i já jsem zkřivila obličej a otevřela tlamu, aby slaný duch moře vyklouzl zpoza mých zubů a vrátil se zpátky do moře. Jazyk se mi přeměnil na kus hadru a všechny chuťové pohárky, kterými vlčí jazyk jistě oplýval, se mi scvrkly na malé štětinky jako na kočičím jazyku a kdybych chtěla, jistě bych si mohla vyčesat srst a pak dávit malé koule chlupů. "Tohle jsem fakt udělat nechtěla," zasípala jsem skrze vyschlé hrdlo a pokusila se zasmát a zamaskovat tak svůj mega fail. Nejhorší bylo, jak se mi tváře a sliznice dotýkaly zubů. Sůl okamžitě vysušila jakoukoliv vlhkost z mé ústní dutiny a tím pádem se mi z prokrvených sliznic stal šmirglpapír bez naděje na návrat do původního stavu. "Zajímalo by mě, jak ty ryby v moři přežívají," zabručela jsem lehce a trhla hlavou, když mi sůl přejela imaginárními drápy po páteři a zasekla se na každém obratli, kde nezapomněla rýpnout do míchy a způsobit mi tak lehký třes. Pokusila jsem se zamlaskat a navrátit si původní vlhkost do tlamy, kterou jsem uzavřela. Odkašlala jsem si a z krku mi vyletěl nějaký kousek hlenu. To by mohlo postačit. Ugh, fuj, zavřela jsem pevně oči a donutila se zvlhčit si ústní dutinu právě tímto hlenem, který jsem následně vyplivla na do moře. Doufám, že už se mi tohle nikdy nestane, pomyslela jsem si a přejela si jazykem po tlamě, která už nebyla vyshlá na troud.
"Můžeš mi povědět o svém bývalém," nadhodila jsem, abych příliš mnoho pozornosti neupínala na svůj malý omyl s pitím slané vody. Když odvedu řeč jinam, jistě se na to hned zapomene a už se to nikdy nevytáhne.

// Borůvka

Poslušně jsem vyťapkala z Borůvkového lesa a moje oči padly na řeku. Voda stále proudila dolů a já se rozhodla, proč opět nejít podél ní. "Máš hlad, nebo půjdem radši znovu spát?" broukla jsem po chvíli a zívla si. Zase se začínalo stmívat a noc mi mohla pomoci lépe usnout a probudit se až ráno.
"Jeden by řekl, že když se přidáš do smečky, tak hnedka nevezmeš roha," broukla jsem potom. Tohle mě u Baghý trochu zarazilo, ačkoliv jsem její charakter vlastně vůbec neznala. Představovala jsem si ji ale jako moudrou a loajální stařenku liliputské velikosti, která má až příliš dobré srdce. Určitě za její tuláctví mohl Nori. Tomu bych se ani trochu nedivila. Byl jako žhavý uhlík a pořád skákal sem a tam a zasyčel pokaždé, když se ho někdo dotknul. Občas vyprskl i sám od sebe několik drobných jiskřiček zlosti.
Zastavila jsem nedaleko Bobřího ostrova a ponořila si tlapky do vody, abych se ještě chvíli udržela vzhůru. "Nechceš mi říct něco zajímavého?" nadhodila jsem svou starou dobrou otřepanou větu, která mi občas pomáhala v rozproudění konverzace jiným směrem. Jakmile jsem měla tlapičky jako led, rozešla jsem se dál. Už cíleně jsem mířila zpátky k moři, protože mi přišlo, že jsem se na nekončící vodní hladinu ještě dost nevynadívala.

// Mušličková pláž

Zastříhala jsem ušima. Baghý se tedy rozhodla na stará kolena usadit. Borůvkový les se tedy stal jejím domovem a já si to tu prohlédla. Berry se dokonce rozhodl odpovědět i na mou otázku, což jsem považovala za neprozřetelné, ale nestěžovala jsem si. "Když o tom tak mluvíš," broukla jsem a hluboce se nadechla. Asi to bylo placebo, ale najednou jsem měla hlavu docela těžkou a začalo mi v ní tepat.
Na vyhazov jsme dlouho čekat nemusely. Nejste tu vítány. Ne kvůli tobě, Rez, ale kvůli mně. Jeden by řekl, že takoví smečkoví vlci se furt nudí a návštěva je dobrým povyražením od otřepaného značkování území, odfrkla jsem si v duchu a podívala se do Berryho rudých očí. Pořád se mi dělalo zle z toho, jak měli mocní barevné oči, ale dařilo se mi to lépe skrývat. Škoda jen, že zdejší Alfa svou magii na sobě nosil tak hrdě, až mu z ní zčervenaly tlapky.
"Až se ten někdo přestane schovávat za liánama jako největší srab, tak si klidně nechám nakopat zadek," ucekla jsem a povýšeně lehce zvedla čumáček. Naomi mi lezla krkem víc než dost a pokud si se mnou chtěla něco vyříkat, uvítala bych to. Zmalovala bych jí ten její nafrněný obličej tak, že by ji ani Berry nepoznal.

// už jdeme? jestli jo, tak tohle je přechod někam :D

Trošku jsem zavrávorala, když do mě Rez narazila, aby mi má slova oplatila skutkem. Ušklíbla jsem se při poslouchání, že požírati byliny je dobré na žaludek. "Tak to mi, moje milá drahá světluško, budeš muset nejdřív předvést," zákeřně jsem se usmála. "Hádám ale, že tady nikde zrovna takové kytky nejsou, budeme muset jinam, což?" nadhodila jsem s prozíravým úsměvem a mávla ocasem.
Jako maličtí zlodějíčci jsme se najedli borůvek a když bylo dílo dokonáno, musely jsme se zbavit důkazů. Poslušně jsem seděla bez hnutí, zatímco mi Rez čistila tlamu. Přivřela jsem očka a oddala se tomu zvláštnímu pocitu, který mi vibroval po celé páteři směrem dolů a zpátky nahoru skrze míšní nervy. Očima jsem se vpila do Rziných stříbrných kukadel a kdybych neměla srst, snad se i trochu zařervenám. Jakmile odstoupila, trošku jsem se oklepala, abych svoji srst donutila nabrat trošku více objemu. Nechtěla jsem vypadat jako podvyživená vyžle před nepřátelskou Alfou. Jestli přijde Berry teda, mohl přijít i kdokoliv jiný. "Tady trošku," zalhala jsem, abych se k ní mohla naklonit a jazykem jí přejet po tváři. Když jsem se oddalovala, v očích mi hrály malé čertíkovské jiskřičky.
Uvelebila jsem se za Rzí a čekala, až Alfa přijde. A objevil se rychle. "Nazdar," pozdravila jsem Berryho ledabyle a protáhla si packy. "Jdeme se zeptat, jestli je tu Baghý," broukla jsem rychle a pak se vyšvihla na nohy a postavila se vedle Rzi. Sklonila jsem hlavu k Berryho tlapkám a odfrkla si. "Hmm, v Ragaru umí chodit po sněhu, aniž by zanechávali stopy. Čekala jsem, že vám magie umožňuje třeba dělat borůvkové otisky v lese. Něco takového tu nemáte?" nadzvedla jsem obočí a zívla si. Spánek byl krátký a ačkoli mě na chvíli nabil energií, netušila jsem jak dlouho mi to vydrží.

// Západní Galtavar

Krátký odpočinek nebyl vůbec od věci a vyhlídka sladkokyselých borůvek byla taky docela utěšující. "Očucháváš ty kytky jako blázen," poznamenala jsem a zvědavě zastříhala ušima. Ještě jsem u ní toto chování neviděla, takže jsem se přirozeně zajímala o její zájmy a koníčky. Co mám já za zájmy? Ráda hraji na honěnou s vlčaty s krvavým koncem, protočila jsem nad sebou očima. Byla jsem opravdu tak nudná? Když jsem se Rzi předtím ptala, jak mě vnímá, asi jsem nebyla jen tak nudná a nezajímavá, když jsem se zrovna nechovala jako vraždící maniak.
"Hlavně si neumaž tlamu, nebo ti je narvou až do krku," ušklíbla jsem se, když jsem si na první návštěvu Borůvkového lesa vzpomněla. Tehdy jsem se napásla jejich borůvkami, všechny urazila a pak mě svázali a narvali mi do krku tolik nodrých plodů, že jsem se málem udusila. Och, kéžby tady byla Naomi! Vyprášila bych jí kožich, posteskla jsem si, když jsme se blížily k lesu. Po cestě jsme ještě překročily řeku a já využila vody na zaplnění žaludku a utišení žízně. to mi zaručí, že hned tak hlad mít nebudu, ale bylo mi jasné, že pro Rez budu muset něco sehnat. Já sice vydržela bez jídla celé dny, ale moje parťačka vypadala, že něco na zub každý den je pro ni normální. Na druhou stranu proč ne. Zvěře dost a lov je přece zábava, pomyslela jsem si, ale to už jsme stály na hranici lesa. "Třeba jo," broukla jsem trošku nepřítomně, když jsem se dívala mezi stromy, jestli neuvidím nějaký vlčí ocásek. Nic. Tady jsem se nemohla vymluvit na to, že jsem nepoznala, že jsem na jejich území, ale stejně jsem opatrně vešla dovnitř a zastavila se u prvního borůvčí. "Hlavně potichu!" šeptla jsem s lehkým smíchem a utrhla si pár borůvek. "Nejsem modrá?" zeptala jsem se s malým modrofialkovým flíčkem na tlamě, který jsme neviděla.
"Víš co? Zavyj ty," usmála jsem se a lehla si za ni. "Tuhle návštěvu přenechám tobě!" řekla jsem výmluvně a natáhla se na zem, abych nevypadala jako hrozba. "Můžem to zamaskovat tak, že jdeme za Baghý, jestli se už přidala," dodala jsem a plácla vesele ocasem o zem.

// Ragar

Sluníčko bylo přímo nad našimi hlavami, ale i přesto jsem cítila únavu a bolavé tlapky. "Tak co, jak se ti líbila ragarská poletucha?" zeptala jsem se s nadzvedutým obočím. Přišlo mi, že byl docela dost protivný a to mohlo značit mnohé. Možná se mu konečně smečka postavila a to ho prudilo. Nebo se mu nedaří jinak, či dokonce jsme ho od něčeho vyrušily. Od čeho ale? Co by taková osamělá Alfa mohla mít lepšího na práci, než neobchcávat hranice? pomyslela jsem si a představila si Faliona, jak letí nad hranicemi a nepřetržitým tokem moči značí hranice jedinou dlouhou čarou. Jedním tahem, ušklíbla jsem se, ale moc mi to náladu nezvedlo. Neměla jsem energii na poťouchlosti.Konečně jsme se dostaly do lesa, kde nebylo jediného smrku. Tohle bylo dobré místo na odpočinek. Zastavila jsem se v Ageronu na měkkém mechu a kecla si na zadek do příjemné mechové postýlky mezi svítící houby. "Můžeme odpočinout tady," řekla jsem a ani neskrývala svou únavu. Jednoduše jsem se stočila do klubíčka a dřív, než by kdokoliv řekl byť jen švec, jsem usnula a zabředla do snové říše jako cizinec do močálů. Nepotřebovala jsem ani ukolébavku a ani šamana, který by mi levanduli strkal až pod nos, abych se nadýchala její omamné a uspávací vůně.
Krčila jsem se za velkým keřem. Přede mnou jsem viděla šedý zadek nějaké vlčice, která se cpala borůvkami. Taky jsem nějaké chtěla a jejich kyselkavá chuť už se mi skoro sama tvořila na jazyku, když jsem si to představovala. Do Borůvkového lesa bych určitě trefila, ten jejich smečkový smrádeček bych jistě poznala všude. Nakyslý, trošku zkvašený s lehkým podtónem mokrého psa nadívaného vodním melounem. Vlčice přede mnou se otočila, ale přes to velké charáčisko mě neviděla. Usmála jsem se a vyskočila z křoví znovu na její zadek, který ke mě byl natočený. Jakmile jsem se jí ale dotkla, oprlil mě její zadek jako kopřiva. Nezbývalo mi nic jiného, než uskočit. Probudila jsem se docela brzo, ale nemohla jsem znovu usnout. Nechtělo se mi ještě příliš vstávat, takže jsem se otočila na Rez vedle sebe. Byla jsem trošku namrčená, ale ňufka vedle mě mi zvedla náladu jen tím, že mi pořád byla na blízku. Začínala jsem pociťovat lehké materialistické přivlasťnování její osoby, ale rychlým zatřepáním hlavy a usušením svého divného vlhkého snu jsem si to vyklepala z hlavy. Na co myslíš, ty úchyle.
Když se Rez vzbudila, dala jsem jí chvíli čas a pak se vydala dál. Vyšly jsme z lesa a přes pláň pokračovaly dolů. "Měla jsem takový divný sen, ale mám po něm chuť na borůvky," řekla jsem a tím jí jasně naznačila, kam mám namířeno. Tu část, kdy jsem jí skočila na zadek, jsem taktně zamlčela. Sny byly stejně jen nesmysly a já nebyla takový šuspajzl, abych je uskutečňovala na sto procent.
Už se vidím, jak letím do háje, pomyslela jsem si, když jsem si představila Alfu Borůvky, až mě znovu uvidí. Jistě bude nadšený.

// Borůvka

"Jistě že ano, že se vůbec ptáš," broukla jsem a trošku vyčítavě se na ni podívala. Můj úsměv ale situaci zachránil.
Zvedla jsem líně oči ze svých tlapek k Falionovým modrým očím, které se do mě zakusovaly svými ledovými zoubky. Postavila jsem se a mávla znuděně ocasem. Ukázalo se, že dokáže být studený jako spí čumák, když na to přijde. Moje herecká maska rychle spadla a ukázal se obličej další ledové královny. Stáli jsme proti sobě. On, chladný a nebezpečný jako hory, ve kterých přebýval. Já s maskou ledových třpytek, která chránila mou osobu a mé blízké před následky mých násilnických činů.
"Ano znám. Proto jsem o sobě dala vědět místo toho, abych tudy jenom sprostě prošla," odvětila jsem chladně. V očích se mi zaleskly ostré jehličky námrazy, které se mi mezitím tvořily v zorničkách.
"Hm, netušila jsem, že smečky mají své vlastní kouzlo," broukla jsem tiše. Falion nás vlastně začal rychle vyhazovat a protože jsem neměla žádný důvod tu zůstávat déle, než bylo třeba. "Půjdeme. Nemusíš nás vyprovázet, znám cestu pryč," ušklíbla jsem se. Pohodila jsem hlavou ke Rzi, ať se ke mně připojí a otočila se, že tedy půjdu. "Být tebou, najdu si druhou Alfu," řekla jsem mu ještě a nadzvedla obočí. Cítila jsem z něj cizí pachy, ale nejspíš se jednalo o další členy. "Měj se," rozloučila jsem se a rozešla se pomalými kroky pryč. Zamířila jsem dolů po stráni a vyhýbala se výstupům tak, abychom nemusely moc lézt do kopce.

// Západní Galtavar (Ageron)

Na tváři se mi rozvinul milý úsměv, když jsme se bavily o Alfě. "Uvidíš, třeba bude líbit tobě," broukla jsem a nadzvedla významně obočí. Falion nevypadal špatně, ale neudělal na mě dojem. Byl ke mně milý a slušný, to vskutku, avšak neukázal ani kousek prozřetelnosti vůči mé problematické osobě. To by měla být dobrá věc, ale akorát se mi tím potvrdilo, že je to docela hlupáček. Nemohl být ale tak mladý, určitě byl tak o tři roky starší než já. Minimálně. Skoro bych řekla, že je ve svých nejlepších letech. "Ne, tady se nemůžu přidat," zazubila jsem se. "Žije tu Lennie a ta vlčice, kterou jsem zabila," nesměle jsem se zasmála. Zajímalo by mě, jak se jí vede, měla jsem ohledně ní docela smíšené pocity, ale z čistě vědeckého hlediska jsem se zajímala o její zdravotní stav. Jak ten fyzický, tak i ten mentální.
"Já taky," přiznala jsem a protáhla si tlapky. "Já si sednu kousek od tebe, neber to ve zlém - prevence," dodala jsem potom a odsedla si. Prostě jsem chtěla být opatrná a nedávat nikomu, ani Falionovi, důvod si Rez se mnou přílišně spojovat. Raději bych ale seděla hned vedle tebe, povzdechla jsem si v duchu. "Je tu jenom jedna samostatná jednotka," odpověděla jsem a vzhlédla.
Falion přistál se svými netopýřími křídly přímo před nás. Nasadila jsem vypočítavou masku a prohlížela si ho. Nevypadal zrovna nadšeně, že mě vidí. Koutkem oka jsem se podívala po Rzi, co říká na jeho křídla. "Ahoj Falione," pozdravila jsem ho slušně, "minule, když jsem tu byla, jsi nebyl takový bručoun." Nadzvedla jsem obočí a neobtěžovala se zvedat ze sedu. "Zavedla nás sem cesta ze Sněžných hor, ale nechceme se tady zdržet, neboj se," uklidnila jsem ho, ale stále nevstávala. Chtěla jsem ho trošku vytočit, jestli to šlo. Nemohl být přece pořád takový benjamínek a teď to vypadalo, že se konečně trochu umoudřil, tak z něj něco dostanu. "Měli byste si ale značit lépe hranice. Kdybych to tu neznala, ani si nevšimnu, že jsem na smečkovém území," dodala jsem jen tak mimochodem. Jako Alfa neodvádíš zrovna skvělou práci, netopýrku, uštěpačně jsem se podívala na své tlapky. Pohledem jsem sklouzla na ty jeho. Stál na malém ostrůvku sněhu, ale nezanechával žádné stopy. "Hmm, čím to je, že vy ragarští jste na sněhu jako duchové?" broukla jsem a pomalu se postavila a protáhla se. (// Pls pls odpověz mi do VLA ) "Možná i to dělá problém při značkování hranic," usoudila jsem a pohledem spočinula na Falionových očích.
Po chvíli, kdy mi Falion jistě odpovídal, jsem mávla líně ocasem ze strany na stranu. "Chtěly jsme si odpočinout, ale jestli ti vadíme, půjdeme, ačkoli sotva stojíme," řekla jsem s trošku nabručenějším tónem. Věděla jsem, kde mají úkryt (de facto byl nedaleko odsud) a taky jsem tam strávila mnoho času s Cynthiou. Té jsem navíc byla i nápomocná, tak by jeden řekl, že malá laskavost na oplátku nikomu neublíží.

Beru.

// Sněžné hory

Stále jsem šla spíše dolů a nepokoušela se stoupat moc do hor. Navíc mi začaly skuhrat tlapky, že už by to chtělo odpočinek a na chvíli se uklidnit, než zase někam vyrazíme. Shodou náhod jsem narazila na území smečky, ale nebylo zrovna čerstvě označkované, takže jsem se rozhodla, že to budu ignorovat a půjdu prostě dál. Však Falion mě znal, Cynthia mě znala a na Lennie snad nenarazím. Pokud jo, tak se prostě otočíme a půjdeme pryč. Stejně jsme jenom procházely. Nejspíše bych ale měla Rzi dát vědět. "Víš jak jsem ti předtím říkala o té smečce na severu, co žije v horách a Alfa je trochu ňouma," zazubila jsem se a mávla ocasem. Zastavila jsem se a zaklonila hlavu, aby se z mého hrdla snadno dostalo hlasité, táhlé a teskné zavytí. Asi jsem nechtěla být přepadnuta shůry tím trdlem, takže jsem na sebe raději upozornila, ale stejně jsem pokračovala dál v chůzi, dokud jsem nenašla nějaké hezké místečko na spočinutí. "Počkáme tady, než si nás najdou. Falion by nás tu mohl nechat odpočinout," uculila jsem se a lehla si na zem.

Zabírám.

Už zbývalo jen pár hodin do svítání, ale mně přišlo, že jsme se nachodily už dost. Chtělo to najít nějaké dobré místo pro spánek, ale tyto hory nevypadaly, že by nám dobrovolně poskytly přístřešek. Zima mi nebyla, ale i přes svůj kožich jsem cítila ostré zoubky mrazu, které mi postupně okusovaly kůži. "Jako jiné šelmy, ale jen v tom jakási špetka vítězství," broukla jsem šeptem. Hlas jsem měla nízko posazený a zorničky se mi na krapítek zvětšiny, čímž prozrazovaly mou slabost pro tuto delikatesu. Najednou se mi v tmaě objevilo až nepřeberno slin a byla jsem nucena polknout. No nic, přemýšlej o něčem jiném, pokusila jsem se sama odvést svou pozornost. Zastavila jsem svou chůzi vzhůru a vydala se spíše dolů a na východ. Chtěla jsem zpátky do vnitrozemí.
Na tlamě se mi roztáhl zvláštní úsměv. Jako kdybych tuto odpověď očekávala a těšila se na ni. "Kdyby ses nebránila, nebyla by to taková zábava," řekla jsem lehce, skoro jako kdybych se bavila o počasí. Ne vždy jsem vlky, kteří měli skončit na mém jídelníčku, zprovodila ze světa rychle. Občas, když jsem byla hodně naštvaná, jsem je nechala trpět. Hrála si s nimi. Nedělala jsem to ale často, protože mi to přílišné potěšení nepřinášelo. Mnohem větší radost jsem měla, když jsem si zasytila žaludek. "Nebojíš?" řekla jsem lehce překvapeně. Chvíli jsem ji nechala viset v tichu, kdy mohla zvažovat, zda mi přecijen má věřit. Věděla jsem ale, že neuteče. "Máš jediné štěstí, že máš pravdu. Pustila jsem si tě až moc k tělu, tákže... Jsi asi jedná mocná, která se mě bát nemusí," ušklíbla jsem se a tím ji přestala strašit. Ale jestli mi ublížíš... Nechci ani myslet na to, co se stane, některé věci se neříkají nahlas, ale jeden si je snadno domyslí, když nad tím zapřemýšlí. Duncan se mi taky dostal pod kůži a potom, co mi vrazil kudlu do zad, jsem si nebyla úplně jistá, jak s jeho existencí naložím. Pravděpodobně budu vycházet z momentu, nemá cenu si vymýšlet nějaký plán.
"Možná ano. Ale nejspíše později. Život tuláka mi zatím vyhovuje stejně, jako tobě," usmála jsem se na ni. Zatím jsem nemohla do smečky, měla jsem jiný plán a ten by se smečkovým životem úplně nevycházel.

// Ragar