Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Medvědí jezero

"Třeba tam mají taky kanibaly," nadhodila jsem tak trošku pošušňovsky a pousmála se. Musel to být prokanibala úplný ráj. Tolik mladého masa pobíhalo okolo, ani se nebránilo a jeden si mohl vybírat! Přejel mi z té slastné představy mráz po zádech.
"Hmm, řekněme, že nejsem zrovna korba," dodala jsem s lišácký úsměvem. Nepatřila jsem mezi ty nejsilnější a nejnasvalenější vlky, ale co jsem ubývala na síle, to jsem doháněla svou šikovností a zdatností. Je pravda, že v přímém boji jsem byla prostě obyčejná, nikterak extra silná, rychlá a nebo vytrvalá, takže jsem se musela spoléhat na techniku. Na zažitou praxi a umění boje, kde jsem právě tyto svoje slabiny měnila v přednosti. Postavit se čelem ale někomu, kdo by byl stejně dobrý v boji jako já a byl by silnější by pro mě znamenalo určitě prohru.
Rez mi nabídla, že si ji můžu vyzkoušet. Nadzvedla jsem obočí a na tváři se mi objevil vážný výraz. "Opravdu? A prát jako prát, nebo prát jako uuu to štíplo Styx plosím slez ze mě?" zakňučela jsem dramaticky a přehnaně afektovaně.

// Remízek rváčů

// Asgaar

Přikývla jsem. Rozhodně jsem nehodlala u Asgaaru dřepět moc dlouho. Nevěděla jsem ale, kam zamířit, protože kamkoliv bych se teď vrtla, tam to zavánělo průšvihem. "Třeba přeferují kvantitu nad kvalitou," broukla jsem zamyšleně ještě k otázce maharských vlčat. "A nakonec přežijou jen ty nejsilnější," dodala jsem. Vlastně se mi ta myšlenka docela dost líbila a rozhodla jsem se, že na ten jejich vlčátkovský problém budu odteď koukat tímto způsobem.
"Hmm... Viděla jsem ty odznaky i na jiných vlcích, než jen alfách," řekla jsem a s útěchou, že někdo hledá logiku v magii jako já, jsem se jala přednést jí svou teorii. "Nejspíše se jedná o důkaz dosažení mistrovství v dané magii. V tom případě by Meinere musel být mistrem v ovládání Země," řekla jsem a usmála se. Líbila se mi tato představa a docela by mi i seděla. Magie se na nejvyšším levelu prostě projevila i na barvě kožichu.
Jsi sladká, když se čertíš.
"No, ale v tomhle počasí ulovíš maximálně tak rýmu," řekla jsem rychle, abych svou myšlenku trošku potlačila. "No, zlatíčko... Abych pravdu řekla, tak ta stará vetchá vlčice, o který jsi mi vyprávěla, by tě taky určitě rozpárala," prskla jsem pobaveně a zavrtěla hlavou. "Simtě, ty seš takový kvítek, ve větru se určo zohneš," dodala jsem si lehce posměšně pod vousy, abych ji ještě trochu poprudila.

// Ohnivé jezero

// Mahar

Sigy se nakonec otočil a beze slov odešel. Sledovala jsem jeho mizející žíhaný kožich, který se vzdaloval více do močálů s lehkým steskem, přecijen mi jeho společnost vadila o krapet méně, než společnost jiných obyčejných vlků. Lehce jsem se ušklíbla, když Meinere zmínil, že by Newlina spíše na květinách oběsil. "Asi ne, díky. Pro mě by to nebylo praktické," odmítla jsem slušně Meinerovu ironickou nabídku. Meinere se rozhodl, že s námi už nepůjde. "Měj se, Mein...Ý?" pokusila jsem se vymyslet nějakou hezkou přezdívku jeho jména, protože mi přišlo, že se nám přecijen více otevřel a k jeho jinak zachmuřené a nudné povaze se přidaly i jiné zvláštní vlastnosti, které ho už nečinily tak nepřístupným. Pokusila jsem se tedy přezdívkou prolomit ledy ještě o krapet víc. Pokud jsem měla s mocnými vycházet, musela jsem začít zlehka. Rez byla mým prvním úspěchem, který se převrátil v něco více, než jen v sociální experiment, takže mě přirozeně zajímalo, kam se zvrtne můj vztah s Meinerem.
Opustily jsme Mahar a já ostražitě pokračovala dál do vnitrozemí, podvědomě táhnuta k novému domovu, který jsem ještě ani neviděla celý. Nebudete zatopený? Prosím, ať je tam vybudovaná ta stříška, zadoufala jsem v duchu. "Máš pravdu. Mahar se stal jakýmsi útočištěm pro vlčata a dle mého pozorování je tam pomalu více vlčat, jak dospělých," řekla jsem ke své společnicia mávla ocasem. Asgaar smrděl snad na tři míle, ale držela jsem se zpátky nejen kvůli tomu, ale i kvůli vzpomínkám. Pižmovitý pach Alfy se vinul kolem posledních stromů tak silně, že jsem ho skoro viděla, jak v dlouhých cárech povlává od stromu ke stromu a tam, kde byl pach nejsilnější (a kde byla ke značkování pravděpodobně využita moč) to přímo zářilo.
"Úplně jsem na hlad zapomněla," přiznala jsem s letmým úsměvem, "ale něco bych si dala." Nabídla mi místo obyčejného diváka na akci a já střihla zvědavě ušima. "Tak jo. A pak ti řeknu, co děláš špatně," ušklíbla jsem se a trochu do ní drcla bokem.

// Medvědí jezero

Květovaná korunka zněl docela fajn. "Takže tu, co nosí Newlin, má od tebe?" nadhodila jsem klidně. Potom jsem jenom přikývla, už jsem si vzpomněla, kdy jsme se potkali. Ale bylo to tak matné a nevárazné, že se mi to v paměti nedrželo moc vehementně.
"Jenom vzpomínky," broukla jsem ke Rzi polohlasem a jemně se usmála. Nebylo o co stát, byla to jenom má krvavá minulost. Neměla jsem moc chuť se s detaily někomu svěřovat, obecné označení 'rodinu mi zavraždili magií' by všem zvědavcům mělo stačit, proto jsem ji měla nachystanou v záloze, kdyby se někdo ptal. Nikdo se ale neptal, takže jsem si mohla oddechnout a klidněji přešlápnout.
Koukala jsem na Sigyho a vzpomínala na naše první setkání. Byl na mě vskutku milý a já na něj taky, ale to jsem se opravdu snažila. Se Rzí a Meinerem mi to šlo už samo, ale před Sigym jsem umsela mít masku miloučkého andílka. Pamatovala jsem si, jak se na mě tehdy díval. V jeho očích byl zájem a přátelské bublinky, ale teď jsem viděla jen jistou nedůvěru a možná odtažitost. Mohla jsem si za to sama. Jeho magický kabátek se mi taky moc nelíbil a taky jsem mu to neříkala, každý jsme měli své výhrady. Hmm... A tos mi říkal, že magii nemusíš. Koukej na sebe, jak se vychloubáš magií, pronesla jsem si v hlase paličatě. Měla jsem mu to trochu za zlé, takhle se honosit magií, když to nebylo nutné. Nejspíše se jednalo o magii vody, protože kapky se jeho těla stranily. Bratr topící se v obrovské vodní louži. Vypoulené oči nabíraly bílé barvy a dech se mu měnil na poslední bublinky, které se vznášely kolem něj. Voda mu vnikla do nozder, úst i uší a utopila ho. Jeho tělo se bezmocně vznášelo ve vodě, než bublina praskla a Khar'ji vypadl celý zmáčený na zem. Nedýchal, z jeho otvorů vytékala voda a tlamu měl otevřenou s vyplazeným jazykem. Po zádech mi přejel mráz.
V čase mého dalšího zasnění nám bylo zakázano tady přebývat. "Tak my tedy půjdeme," rozhodla jsem za naše společenství a vydala se opačným směrem, než nám Sigy ukazoval. "Myslíš, že je vhodné rodinu opouštět? Tvoje partnerka je nemusí stíhat ohlídat," broukla jsem k Sigymu ještě jednu nevinnou radu. "Máte tu vlčat až až," dodala jsem ještě s lehkým úsměvem a pohodila ocasem na rozloučenou.

// Asgaar přes Kaskády

Lehce jsem se pousmála. Ne každý byl vděčný za další den života, no nemohla jsem ho za to odsuzovat nebo se ho snažit změnit. Vlastně mi to bylo docela dost jedno.
"A jo," řekla jsem mírně zklamaně, když mě Rez upozornila, že to s ramenem jsem jí už říkala. Mozek mi nějak nefungoval správně. Donutila jsem se oklepat ze sebe vodu, přičemž jsem ji všechnu nacákala na Rez a Meinera, ale nejspíše jim to moc nevadilo. Beztak se na mě oklepou oba zpátky. Posadila jsem se do studeného bahna a začala se znovu věnovat svým obrazcům, které jsem v bahnku vytvářela. Už se jednalo o skoro dkoknalý kruh, pár vlnek a několik pseudorovných čar. Nic jsem v tom abstraktním umění neviděla, ale rozhodně to bylo zábavné.
"Takhle vypadáš líp," broukla jsem jenom, zatímco jsem otiskla svoji tlapku doprostřed toho bramborovýho kruhu. Očima jsem po Meinerovi loupla a lehce se pousmála. Byla jsem na něj fakt hodná, ale kdo ví, kdy mi rozespalost konečně zmizí a oči se mi pořádně otevřou.
Rez se s ním mezitím bavila o tom, že Meinere má magii země. Ovládat přírodu, nechat rozrůst květiny, ohýbat větve... To všechno by měl zvládat levou zadní. Viděla jsem před sebou tátu. Kořeny ho svíraly za hrudník a za pánev, přičemž tahaly od sebe. Slyšela jsem křupnutí a řev, zatímco se objevila vlna krve a vyhřezly střeva. tátovo tělo ochablo a ještě v posmrtné agónii sebou párkrát škublo, než ho kořeny pustily na zem jako pokaženou hračku. Zastavila jsem se v pohybu a až po přehrání vzpomínky, která mě do sebe vtáhla jako starý film, jsem se znovu pohnula. Celou dobu jsem zadržovala dech a všimla jsem si toho až tehdy, kdy mi plíce začaly žalostně prosit o kyslík. Nadechla jsem se. "Na jaře?" vydechla jsem lehce trhaně. Asi jsem si nevzpomínala na tuto událost. Poposedla jsem si a natáhla k vlkům uši, nechtěla jsem, aby si všimli mého krátkého výpadku.
Uslyšela jsem blátivé packy až na poslední chvíli, ale pořád to byl pokrok ve vnímání. Otočila jsem se na Sigyho, kterému se snažila voda vyhnout velkým obloukem. Jasná známka magie, nicméně ani trochu mě to nevykolejilo. Dokonce se mi ani nenaježila srst. Možná za to mohl fakt, že jsem měla chlupy slepené vodou. "Já vím," broukla jsem k němu a zvedla na chvíli packu. "Gratuluji k vlčatům, mimochodem," dodala jsem pak a lehce se pousmála. Byla jsem zvědavá, jak na to zareaguje.

"Ber to z té lepší stránky, přežils," broukla jsem s lehkou nadějí v hlase, která mi nebyla příliš podobná. "Ikdyž nevím, jak tvoje mentalita tento fakt vnímá," dodala jsem o něco tiššeji a smířlivěji, ačkoliv by se mohlo jednat o podpíchnutí jeho inteligence, kdybych to bývala jen byla vyslovila s mým klasickým ostnem škodolibosti. Momentálně jsem měla ale velice klidnou, až nezvykle příjemnou náladu.
"Kam se poděly tvoje zelený žilky, nebo oči?" nadhodila jsem do středu jejich konverzace, zatímco se jeden před druhým vytahovali něčím, co nechtěli ukázat. Teď jsem si byla už stoprocentně jistá, že se Meinerův vzhled změnil a že stopy po magii jednoduše zmizely. Teď by vypadal i docela jednodušše a pro mě i přitažlivěji, kdyby se rozhodl pro jednu z barev. Nepotkávala jsem to příliš mnoho vlků s pěknými, normálními kožichy a pokud jsme nějakého viděla, hned jsem si ho kreslila v lepších barvách. Ty hrůzy, které tu jinak chodily - třeba Marion - jsem odsuzovala k blízké záhubě buď mým přičiněním nebo důsledkem silného kontrastu jejich kožichu s okolním prostředím.
Rez se na mě otočila s žádostí o drby a já se lehce pousmála, téměř jako v zasnění. "Pomohl mi nahodit rameno, ale moc se mu to nelíbilo," nevinně jsem se zazubila, jako kdyby šlo jen o takovou drobnost. "Jinak je fajn," řekla jsem jenom tak neurčitě, zatímco jsem si prohlížela stromy, pod kterými jsme se schovali. Sladké opojení rána a ozónové vůně ze mě ještě nevyprchalo a já si připadala jako ve snu. "A slíbil mi, že až umře, dá i svůj přívěšek, ve kterém má schovaného jedovatého hada," řekla jsem už o něco přítomněji. "Mého bratra ten had pokousal a bylo mu prý pak hodně špatně, ale Meinere zase přišel o oko," dodala jsem a tlapkou do bláta nakreslila kruh. Něco mi to připomínalo, ale nemohla jsem si vybavit co. Zvedla jsem oči a prohlédla si Meinerovu tvář s jediným onyxovým okem, které na mě koukalo jako knoflíček z košile.
"Uh, no... V zimě jsme se asi nepotkali," zamrkala jsem a lehce zamrčela, když se mi Rzina otázka konečně zvládla řádně zpracovat. Vzbuď se, snílku, štípl mě hlásek do předního mozkového laloku, ale moc to nezabralo. Snažila jsem se ale věnovat vlkům svou maximální pozornost, nicméně oči mi zase sjely k zemi, kde jsem si čmárala nějaké obrazce. Koho mi to jen... Připomíná?

// Kopretinka

Ať už za to mohl náš mámvpeachizmus, bouřka nebo náhoda, dostali jsme se všichni k Maharu. Nadzvedla jsem obočí, když jsem uviděla bahnité území před námi. Mohli se chvástat suchou půdou jak chtěli, ale za téhle bouřky jejich močály jistě dostávaly svému jménu. Jeden by ani nevěřil, že je tady smečka. Necítila jsem tady dokonce ani jejich pach. Vůbec se o to nestarají. Co to s těma smečkama je? Nejdřív Ragar, teď tohle, pomyslela jsem si a zavrtěla nechápavě hlavou. Měla jsem alespoň dobrou výmluvu, kdyby mě tady někdo načapal. Ani jsem smečku necítila, zopakovala jsem si. To samé jsem de facto řekla předtím i Falionovi, nicméně to byla pravda. Smutná pravda. Až se sem jednou vrátím s úmyslem všechnu tuhle havěť vypálit, pach smečky bude to poslední, co mě bude zajímat.
A tady žije Sigy s vlčaty? Možná proto mají ten úkryt za vodopádem, nadzvedla jsem líně obočí, zatímco Rez a Meinere si poměřovali svoje magiecké červíky. Já se alespoň nechlubím, že bych vás oba dokázala na místě roztrhat, pomyslela jsem si zcela pokrytecky, protože jsem se ne zrovna tak dávno vychvalovala před Rzí, jak skvělý jsem lovec. "Zima mě bavila víc," řekla jsem naprosto spokojeně. Zabila jsem Cynthiu, najedla sea zimu přečkala de facto bez úhony. Tohle počasí bylo k pláči, ale stačilo, že plakaly oblaka.
Meinere se ke mně přitočil s otázkou, kdo Rez vlastně je. "Momentálně můj osobní lovec," broukla jsem trochu pyšně a pousmála se na Rez.
Zajímalo by mě, jestli sem někdo přijde. Pochybuju, že obchází hranice, ušklíbla jsem se, když jsme se kolem Maharu tak promenádovali.

// Sarumen

Pochybovačně jsem se ušklíbla, nicméně se jednalo pouze o divadelní trik. Věřila jsem Rzi, že pokud jí bude přát štěstěna, jistě něco uloví, nicméně i mně by to dalo v tomto počasí zabrat. Musela jsem být tedy schovívavá. O to více se ale Rez musela snažit a tím větší dojem na mě mohla udělat. Pohodila jsem tedy ocasem vyčkávavě, co nám další hodiny přinesou.
Vyhlídka se opravdu nezdála jako rozumné místo a sama jsem nevěděla, kam bych chtěla jít. Neměla jsem žádný cíl a většinu svého pobytu zde jsme spíše jenom bloudila kolem smeček a strkala čumák tam, kam jsem neměla. "Nemám nic v plánu. Veď ty," řekla jsem takovým ještě rozespalým hlasem s lehkým podtónem flegmatismu. Byla jsem spokojená a nic jsem neřešila, tudíž mi bylo všechno úplně šumafuk. Cítila jsem jenom vzrůstající potřebu vrátit se na Bobří ostrov a trošku nám tam vystlat pelech, ale to ještě mohlo počkat.
Rez zmerčila Meinera, který šel podél nás. Pokrčila jsem rameny a vydala se za ní. "Nazdar," pozdravila jsem ho klidně. Vlastně jsem celou dobu vypadala jako pod vlivem prášků, které dokázaly vlka utlumit. "Docela pech, tohle počasí, že?" zavedla jsem úplně jinou konverzaci, zatímco jsem se dívala na oblohu, která si vyplakávala oči na naše kožichy. Zpomaleně jsem se otočila za bleskem v dáli a natočila k němu uši šnečí rychlostí, abych uslyšela tichoučké zahřmění.

// Mahar

// Jižní hornatina

Párkrát jsem se ještě nadějně ohlédla, jestli svoji mušličku neuvidím. Žel moje naivita byla potrestána krutou fackou od reality. Přání se plní jen málokdy. Ani Rez si nemyslela, že bychom ji mohly najít, avšak nadhodila zajímavou myšlenku. "To je pravda. I můj křišťál zmizel," řekla jsem zamyšleně. "Jenže ty křišťály se i objevily samy od sebe," dodala jsem lehce zahloubaně ke svému verdiktu. Lehce nebyté věci se staly i lehce pozbytými, zatímco věci darované by se ztrácet, záměrně či nezáměrně, jistě neměly. Bylo to nevděčné, avšak já to schválně neudělala, ale možná to bylo jenom dobře.
Zastříhala jsem ušima, když moje velice dotčená společnice téměř dramaticky nezkolabovala pod tíhou mého popichování. "Tak do toho, hrdino," ušklíbla jsem se a sama zavětřila. Žel bouře a vítr odnesly všechny pachy pryč a i kdybych se snažila sebevíc, neucítila bych ani závan vaječného chlebíčku z něčího čokoládového donutku. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se spoléhal na zrak a paměť.
Déšť nám neustále máčel kožichy, ale kroupy se už naštěstí přesunuly dál. Slyšela jsem vzdálené hřmění, ale blesky neviděla. Byli jsme na hranici Sarumenu a to jsem zjistila jenom díky chomáčkuhnědých chlupů, který se držel borky stromů. Možná kdyby tolik nefoukalo, ucítila bych pach smečky i o něco silněji.
"Meinere?" řekla jsem neurčitě a podívala se směrem, kde by měl být. Opravdu jsem jeho černobílý kožich viděla. Připadal mi ale trochu jiný. Zaměřila jsem se na něj a všimla si, že mu zmizelo zelené žilkování a už je opravdu jenom černý a bílý. Hmm, magie se mu přestala projevovat? Nebo ji záměrně skryl? A co oči? zamyslela jsem se. Když jsem ho tehdy potkala na té louce, byla moc velká tma na to, abych viděla změnu jeho kožichu.

// Kopretinka

Ze snění mě probraly táhlé doteky, které mě hladily po krku a hřbetě. Ještě rozespalá jsem se otočila a přitulila k osobě, která se mě pokoušela vzbudit. Spokojeně jsem vydechla a dala si kratší moment na probuzení. Rozmrkala jsem rozespalost a podívala se na Rez, která nade mnou držela stráž. Bylo zvláštní, že se vzbudila dříve než já. Ospale jsem se usmála.
"Mhm," broukla jsem souhlasně. Jít dál bylo vždycky mým cílem. Tady pro nás stejně nic zajímavého nebylo a mohly jsme si alespoň užít více zábavy na cestě. Povalovat se na území mohl vlk doma. Postavila jsem se a protáhla si záda a nohy. Klouby mi úlevně zakřupaly a já si pořádně naposledy zívla, abych spánek zahnala již nadobro. V ten moment mi došlo, že jsem ztratila Lilčinu mušličku. "Neviděla jsi moji mušli?" zeptala jsem se s nenápadným ostnem smutku. Občas jsem se upínala na materiální věci a rychle si k nim vytvořila iracionální vztah. Mušlička mi nejspíše musela vypadnout, když jsme utíkaly před bouřkou. Pamatovala jsem si, jak jsem ji odnášela od moře, ale pak jsem ji asi někde vytratila.
"Ty to najdeš a já to ulovím, že?" řekla jsem stejným tónem jako ona. Nenechala jsem do sebe jen tak rýpat, navíc takovéto nevinné prudění mi bylo vrozené. "Mám tě úplně prokouklou," zazubila jsem se a hlavou se otřela o její huňatý krk. Ještě jsme byly trošku mokré, ale pod stromy nám déšť nehrozil, ač venku stále zuřila bouře. Cítila jsem ji ve vzduchu jako hrozbu, která jenom čekala, až vyjdeme z úkrytu.

// Sarumen

Ani mě nenapadlo si postěžovat, že budu spát s mokrým kožichem. Nikterak mi to totiž nevadilo a kdyby se Rez neozvala, nejspíše si ani nevšimnu. Jen jsem zabručela, abych jí dala najevo, že její poznámku beru v potaz. Neměla jsem s tím ale co udělat. Začala jsem si ale olizovat tlapky a mokré břicho, abych si srst načechrala a dala jí lepší podmínky pro uschnutí, ačkoli vlhkost ve vzduchu tomu příliš nepomáhala. Alespoň něco, pomyslela jsem si.
Rez si mezitím lehla vedle mě. "taky se mi líbí ta vůně. je taková zvláštní," souhlasila jsem. Být vzdělanější, označila bych vůni za pozůstatky ozónu, který se pomocí blesků dostával do nižších částí atmosféry. Takto jsem mohla jenom poznamenat, že mi bouřka voní. Bouře je hezké jméno, napadlo mě najednou a nepřišlo mi vůbec blbé to říct nahlas: "Bouře je pěkné jméno." Ani nevím, co jsem tím sledovala, ale nějak se mi to zalíbilo. Jen tak, z čista jasna. "No... Je dobré, že jsme odešly od pláže dřív, než bouře začala. Nad mořem by to mohlo být mnohem horší," poznamenala jsem. Zajímalo mě, jestli se Evelyn s Lil dostaly z pláže v pořádku. Jestli se tam zase někdy ukážu, podívám s epo malé kostřičce. Víc by po ní asi nezůstalo, jakmile by se do ní pustila mořská havěť. "Jo, v pohodě," odvětila jsem na její maskovací otázku, než se ke mně namáčkla. "No pojď sem," zasmála jsem se lehce přidušeně a jazykem jí párkrát přejela po mokré hlavě, abych ji usušila. Položila jsem si hlavu na její tlapky tak, abych teplým krkem překryla její studené nožky. Srst na spodku krku jsem měla suchou a teplou, takže ji to určitě zahřeje. "Dobrou," broukla jsem jenom, než jsem zavřela oči a spokojeně se nechala pomaličku odkolébat za hřmění hromů do říše snů.

// Zlatavý les

Zbytek cesty jsem šla mlčky. Za chvíli jsme se dostaly k potoku, který se vinul přes les až do Ohnivého jezera, které dělalo čest svému jménu. Jeho rudé vody pro mě byly i nadále záhadou, ale předpokládala jsem, že dříve či později se o jeho tajemstvích dozvím.
Půda se začala zvedat a po překročení řeky, což bylo lehce nepříjemné, leč nutné, jsem zamířila do údolí za horami. Nehodlala jsem vystrčit čumák z přístřeší stromů, ale hodlala jsem horské štíty využít jako závětří. Jakmile bude i toto hotovo, budeme mít klid.
Zabočila jsem za roh skal a hned ucítila, jak vítr mizí. Zastavila jsem se na této pomyslné hranici a sledovala vítr, který se proháněl kolem nás. Skoro jsem ho i viděla. Stačilo se podívat na stromy mimo závětří, které se ohýbaly jako účastnice soutěže v podlézání tyče. Listí šustilo v nepravidelném rytmu plačící zeleně, borka stromů praštěla a naříkala a vítr kvílel jako velmi teknící strašidlo. Celá tato kakofonie zvuků mi rozhodně nepřidávala na náladě, ačkoli něco impozantního na tom přecijen bylo. Když jsem přivřela oči, uslyšela jsem i pleskavé bubnování kroupů o koruny stromů.
"Spánek?" nadhodila jsem a vydala se hledat dobré místo na ulehnutí. Největší tma už pominula, nicméně bouřkové mraky zakrývaly celou oblohu a dělaly nám jakési přítmí. Složila jsem se do vlhčí trávy a protáhla si tlapky. "Wau," zívla jsem si uvelebila se ke spánku. Zatím jsem ještě ale nezavírala oči, třeba by si Rez chtěla povídat. Dneska jsme toho tolik neušly a krom útěku před živelnou katastrofou jsme měly docela klidný den.

// Náhorní plošina

Instinktivně jsem stáhla ocas mezi nohy, když jsem uslyšela Rzino volání. Schovat se mezi stromy byla jediná záchrana před krupobitím, které nelítostně dopadalo na krajinu za námi. Uběhla jsme ještě němkolik metrů a pak prudce zabrzdila za dalším stromem. S úlevou jsem shledala, že kroupy sem dopadávají jen minimálně. "Snad bychom mohly přečkat tady..." řekla jsem lehce zadýchaně, ale konec věty jsem ztišila až do šeptu, protože jsem uslyšela praskání dřeva.
Ohlédla jsem se, ale nikde jsem niv neviděla. Naštěstí na nás nic nepadalo, ale zvuk hroutícího se stromu byl až nebezpečně blízko. Podívala jsem se po kmenech nahoru a sledovala linii jejich dlouhých těl, která se prohýbala pod silou větru. "Musíme někam, kde to bude bezpečnější," řekla jsem a krokem se vydala pryč. Utíkat nemělo smysl a navíc jsme tu byly chráněné alespoň před kroupami. Otřepala jsem se, když jsem před námi uviděla vyvrácený strom. Došly jsme až k němu a já si prohlížela jeho ostrá střeva, která trčela ze spodku jeho těla. Byl zlomený v jedné třetině a kořeny mu zůstaly v zemi. Všude bylo listí a strom vyhodil kolem sebe o několik dekagramů hlíny, když se kmenem zaryl do země. "Vím, kde se schováme," řekla jsem Rzi a s nadějí v očích jsem se na ni podívala. Ozvalo se další skřípění. Zatnula jsem zuby a vyrazila víc na jih. Stačilo najít tu jedovatou řeku a podél ní se dostat až do údolí, kde jsme ulovily tu srnu.
Skřípění zesílilo a teď jsem i viděla, který strom padá. byl dál od nás, takže jsem se zastavila a sledovala, jak se jeho dřevo napíná a následně praská. Bylo to strašně hlasité a já přitiskla uši k hlavě. Strom se vyvrátil i s kořeny, takže při dopadu se objevil oblak listí a hlíny. Šustění dopadajícího listí bylo ale podivně měkké. Po shlédnutí této akce jsem se rozešla dál.

// Jižní hornatina (EDIT. 19:30)

// Mušličková pláž

Moře se s nimi rozloučilo tichým šuměním a obě šedé vlčice se začaly navracet do vnitrozemí. Mladá kanibalka tiše následovala svou mohutnější společnici, která se ujala vůdčí role a vyvedla potížistku z dusné atmosféry, kterou sama způsobila. Byl to nejspíše zázrak, že i přes veškerá úskalí se jí držela na blízku a snažila se jí vždy pomoci a omezit její výtržnické chování. Snad i oblaka chtěla potrestat tuto nezvedenou vlčici a roztrhla se jako pytel s kamením. Vítr foukal čím dál víc a už se nejednalo jen o vlající srst, se kterou si hrál. Jantarooká musela své oči přivírat a sklánět hlavu, aby vůbec mohla jít dál. I uši sklopila k týlu, aby jí do nich nenafoukalo. Bylo i neustálé dusno, což ani jedné vlčici nepomáhalo k lepšímu dýchání.
A pak, zničehonic, šlo slyšet zvláštní zvuk. Přibližoval se velmi rychle a jednouchá se zastavila, aby se podívala, co se k nim blíží. Nejprve jen tiché nárazy se stále přibližovaly, dokud tichost už nebyla adekvátním přídavným jménem. Z nebe se snášely zmrzlé ledové koule, které si to neváhaly zamířit přímo do kožichů vlčic. "Do lesa, hned," zavelila Styx okamžitě hlasitěji, aby ji Rez slyšela. Jistě toani říkat nemusela, protože kdo by na planině v takovém počasí zůstával?
Už tudy šla tolikrát, že přesně věděla, kam se schovají. Na sever to bylo ještě daleko, navíc Křišťálový lesík byl až nebezpečně blízko Asgaarskému hvozdu, tudíž šedivá zvolila Zlatavý les jako útočiště. Velké stromy by jim mohly poskytnou přístřeší před kroupami. Stačilo se k němu jenom dostat. Vítr, doteď klidný beránek tichounce se pasoucí na dlouhých travnatých stráních, zdivočel a poskakoval po celém území jako divoký živel, kterým doopravdy byl. Několik malých dělobuchů sivou vlčici trefilo do zad a do hlavy, ale naštěstí pro ni neměla příroda zas takovou ránu, aby ji knockoutovala do říše temnot. Větrná saň, která stanula proti vlčicím při cestě do lesa se rozhodla, že jim bude foukat do obličejů a cestu ke spáse, kterou les nabízel, jim rozhodně neusnadní. Vichrové jazyky saního plamene řezavy vlčice do očí, odebíraly jim vzduch od úst a tlačily je zpátky k moři, odkud přišly, ale i přes veškerou snahu tohoto nevypočitatelného elementu se vlčicím podařilo dostat se do lesa vcelku, jen s pár bolístkami po kroupech.

// Zlatavý les

Nedůvěřivě jsem po Evelyn mrskla pohledem, když mluvila o příšerách. Nebyla jsem malé dítě, abych takovým blábolům věřila, ale jakmile se nad hladinou objevila silueta nějakého velkého chapadla, možná bych i uvěřila, nebýt otrkaná v oboru čar a kouzel. Naježil se mi zátylek a srst mi pomalu slehávala, stejně jako nakrátko vyceněné zuby se mi pomalu schovaly za pysky. Nehodlala jsem se k tou vyjadřovat, ani jsem nemusela. Rez se držela hned vedle mě a já vděčně nakláněla svou osu blíž k ní, abych jí tak ukázala, že jsem opravdu ráda, že mě tu nenechá. Evelyn musela ovládat magii iluzí, protože jinak by ten divný obraz pravděpodobně nevytvořila. Iluze nebyly tak strašné jako dejme tomu oheň, nezanechávaly fyzické stopy na těle a pokud jeden dokázal uvažovat, byly i snadno prokouknutelné. Škoda jen, že Lil tak tupě za obřím chapadlem vystartovala, téměř jako kdyby postrádala kritické smýšlení. Byla ještě malá a příliš hrr, neměla bych ji hned urážet, jenže už jenom její zbarvení mě donutilo ji odsunout až na konec řady přeživších. Evelyn na tom byla podobně. Byla jako pěst na oko, takže jsem pohledem raději zabloudila ke Rzi. Šedá barva jejího kožichu mě uklidňovala. Montónní, klidná a jemná. Zachytila jsem její pohled a vděčně na ni blýskla očima.
Byla jsem představena a po očku jsem sledovala, co Evelyn udělá. Na moje jméno neměla žádnou reakci, z čehož jsem usoudila, že tu není dlouho a nebo je to prostě jenom tulák, kterému se drby vyhnuly. Zato Lil na chvíli ztuhla. Přimhouřila jsem oči a probodla ji pohledem, když se po nás otočila s tím, jestli jsme něco nenašly. "Záleží co," broukla jsem nevinně a taky se rozešla za vlčetem. Našlo pěknou mušličku. Zastavila jsem se nad Lil a lehce k ní sklonila hlavu. Schválně jsem přišla trošku blíž a vlezla jí nenuceně do osobního prostoru. Chtěla jsem ji trochu vyděsit, když už nic. Neměla jsem moc náladu, ale tohle mi ji mohlo zvednout. "Díky," řekla jsem jemným polohlasem, když jsem se k mušli skláněla, abych si ji vzala. Očima jsem blýskla po Lilce, když jsem dodala: "Díky ní si tě lépe zapamatuju." Vzala jsem mušličku do tlamy a udělala krok vzad, čímž jsem Lilin osobní prostor opustila. Kývla jsem jenom na rozloučenou, protože jsem musela mušličku držet v tlamě, a pak jsem se rozešla pryč.

// někam za Rzí :D