Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tajga

Pokračovala jsem podél řeky až na sever. Začínalo přituhovat a můj promočený kožíšek dostával docela zabrat, jen co je pravda. Snažila jsem se ale více oklepávat, protože jsem plánovala v těchto chladnějších končinách chvilku pobýt. Ale ne moc dlouho, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla, jak pusto a prázdno tady bylo. Se Rzí jsme šly docela kus skrze zmrzlé končiny a nepotkaly jsme ani jedinou známku po vlčím životě.
Konečně se začaly objevovat zrádné kopce a já musela zpomalit. Rozhodla jsem se jít raději pomaleji a vytrvale, než rychle s tím, že bych se nahoře sesypala jako stromy při bouři v Zlatavém lese. Kopec se nezmenšoval a já si pro ukrácení dlouhé chvíle projížděla místa, která jsem navštívila a kam bych ještě měla zajít. Viceméně jsem měla prošlý celý střed Gallirei, kde se zdržovala většina vlků a byla jsem i na východě, kde bylo hodně lesů, ale málo vlků. Chybělo mi projít jenom západ a dál bch už ani nešla. Najít hranice tohoto magického světa jsem taky našla, hlavně na severu jsem cítila jasný konec magické bariéry.
Konečně jsem se dostala nahoru. Přede mnou se ukázalo pleso s ostrůvkem uprostřed. S otevřenou tlamou jsem ztěžka dýchala, přecijen byl výstup nahoru náročný. Výhled ale stál za to a já byla ráda, že jsem tohle místečko našla. Bylo tady opravdu hezky. Když jsem se konečně zklidnila, prošla jsem se kolem plesa a obdivovala jeho krásu, než jsem se vydala zpátky dolů do hor. Zajímalo mě, jestli je v nich aspoň ždibec života.

// Sněžné hory

// Řeka Mahtaë (jih)

Zamířila jsem po břehu řeky a rozhodla se sledovat její pravý přítok až k místu, odkud pramení. Chtěla jsem tuhle krajinu poznat co nejlépe, takže prochodit každý kout bylo pro mě vskutku důležité. Umožňovalo mi to se lépe orientovat a taktizovat.
Co čert nechtěl, sevřely se mi střeva a podbřiškem mi projela ostrá bolest. Pořád někde běháš, to sis tam musela už vymodelovat slušného hovňouse, pomyslela jsem si lehce útrpně a v lehkém nečasu se jala hledat dobré místo pro vypudění toho ďáblíka ze svého břicha. Přidřepla jsem nedaleko řeky, jejíž hlučný tok mi umožňoval vyprázdnit obsah svých střev bez jediné kapky studu. Taky se mi hned lépe čůralo, když vedle tekla řeka. Ucítila jsem polevující tlak v podbřišku a slizounké vypadnutí mého výtvoru z mého otvoru. Byla jsem ráda za vítr, který odnášel puch exkrementu dál ode mě, protože jsem si byla jistá, že nevoní ani trochu vábně. Ještě chvíli jsem dřepěla se zvednutým ocasem a pomocí břišních svalů dolovala zbytky strávené potravy, abych si břišní dutině udělala více místa pro budoucí kakánek, než jsem se zvedla a udělala pár kroků vpřed, abych tlapama několikrát zahrabala v mokré zemi a pokusila se tak svůj nevábný výkal zakrýt před zraky světa.
O kilo lehčí se mi na sever pak cestovalo už mnohem lépe.

// Safírové jezero

// Úkryt

Vylézt z úkrytu se ukázalo jako velice snadný úkol v porovnání s tím, co mě čekalo venku. Téměř okamžitě jsem zalitovala, že jsem se rozhodla zase jít pryč, protože místo klidné chladivé noci mě přivítalo dusno a bouřkové mraky. Slyšela jsem hučící vodu a bylo mi jasné, že během mého spánku pršelo o sto šest. Vyloudala jsem se opatrně na hranu ostrova a pozorovala utíkající vodu, která s sebou unášela kousky větví a sem i nějakého bobra. Dobrý vtip. I ti mají víc rozuu a jsou schovaní, protáhla jsem obličej. Nehodlala jsem se ale otočit a jít zpátky do úkrytu, už jednou jsem rozbouřenou řeku překonala, takže jsem měla docela zvednuté sebevědomí. S pevně stisknutýma zubama jsem došla až k místu, kde by měly být kameny. Viděla jsem jejich okraje a potom se přes ně dostala na druhou stranu. Skoro jsem u toho ani nedýchala a vítr mě několikrát vyhodil z rovnováhy. Tlapky mi klouzaly a já drápy vyrývala do kamenů čáry. Byla jsem vděčná, že jsem se dostala na druhou stranu vcelku. Ohlédla jsem se na ostrov a poprvé mě napadlo, že úkryt na ostrově nebyl zase tak geniální nápad, co se záplav a velké vody týkalo. Ještě nám tam nezateklo, takže v pořádku. Kdyžtak se přestěhujeme, to by taky neměl být problém, pomyslela jsem si a šla podél řeky k jihu. Tady už tolik nepršelo a já se rozhodla, že znovu zamířím na sever do hor, kde jsem předtí byla se Rzí. Tam by počasí mohlo být zajímavější, třeba bych uviděla i lavinu.

// Tajga

// Erynij

Jako opravdová výzva se ukázalo přejít řeku, která byla opravdu hodně rozvodněná. Vítr navíc foukal dost silně na to, aby rozhodil moji stabilitu. Byla jsem smířená s tím, že budu mokrá od špičky ocasu až k čumáku, stejně jako od prstů tlapek až k uším, když jsem k řece přicházela. V tlamě jsem držela dva zajíce, což bylo mnohem lepší než táhnout celou srnu, protože tu bych na ostrov určitě nedostala, ať bych se snažila sebevíc. Rozhodla jsem se jít po kamenech a naklánět svoje těžiště před ně, aby mě proud neodnesl dál, ale jenom ke kamenům přitiskl, kdybych spadla. Opatrně jsem položila tlapky na první kámen a snažila se najít polohy a místa tak, abych neuklouzla. Potom jsem jenom opatrně přešlapovala z kamene na kámen, dokud jsem nebyla na druhém břehu. Na konci jsem málem zpanikařila a pokusila se rychle dostat na břeh, který byl tak hrozně blízko, ale donutila jsem se udržet si ledový klid a pomalu a opatrně se přesunout pryč z kluzkých kamenů. Hrozně jsem si oddechla, když jsem stála na pevné půdě.
Teď domů, dolů do doupěte, pomyslela jsem si a rozklusala se k místu, kde jsme měli doupě. Bylo na mírném kopečku a opravdu zde byla jistá šikmina, která znemočňovala vodě dostat se dovnitř. Nade mnou navíc stál hodně silný strom, který vypadal, že ho ani tenhle vítr nesundá. Poděkovala jsem nějakému neurčitému bohu a zamířila dolů.

// Doupě

// Ragar

Nesla jsem si zajíce v tlamě a přemýšlela, kde ho sním. V Ageronu jsem se nechtěla zdržovat a les přede mnou byl stále plný nebezpečí. Zaplula jsem opatrně mezi smrky a na moment stáhla uši k hlavě, protože jsem nechtěla, aby na mě spadnul další strom. Rychle jsem si ale uvědomila, že přesně tohle by k tomu vedlo, a proto jsem uši zase nastražila a otáčela jimi do všech směrů. Slyšela jsem praskání dřeva, skuhrání vichru skrze jehličnaté prsty stromů a občasné praskání, které mě děsilo nejvíce. A za chvíli jsem uslyšela 'ksksks škrrrrr fíííí' a uviděla před sebou padat další strom. Odrazil se párkrát od země v jemných plápolavých pohybech, jako kdyby vůbec nebyl nad hladinou oceánu. Větve měl roztažené a blízké setkání se zemí pravděpodobně vítal s otevřenou náručí, protože jeho život už ztrácel smysl. Přešla jsem přes něj a zrychlila krok, abych odsud zmizela co nejrychleji. Nejlepší by bylo se všem lesům vyhnout a schovat se někam, kde na mě nemůžou spadnout stromy, ale kde mě zároveň neubije vítr s deštěm a kroupami. Přechytila jsem si zajíce a pokračovala dál, dokud jsem neuslyšela zvláštní šustění. Pod tím smrkem byl další zajíc! Pustila jsem svůj úlovek a rychle přiskočila k ýbajícím se větvím, abych zuby chytila to, co bylo pod nimi. přišlo mi, že se se spadnutým stromem rvu o kořist, ale nakonec jsem vyhrála a vytáhla zajíce ven, abych ho udusila a přidala do své sbírky. Teď mám víc jídla i víc kožešiny, spokojeně jsem držela kořist a pokračovala rychle domů.

// Bobří ostrov

// Erynij

Pořád jsem se snažila najít něco dobrého k jídlu, ale prostě se mi nedařilo. celá takhle přírodní katastrofa v podobě bručivého počasí mi kazila lov jako nikdy nic předtím. Zamrčela jsem a už pomalu vzdávala šanci na vyhlídku jakékoliv večeře, když jsem znovu uviděla čerstvé zaječí bobky. Zbystřila jsem a vydala se po lese o něco tiššeji. Opatrně jsem se šinula Ageronem po mechu a rozhlížela se. A tam jsem ho uviděla. Seděl si v mechu lehce vytřepaný, ale docela dost tučný zajíc. Opatrně jsem se k němu přiblížila, ale byl nějaký moc vystresovaný, takže se otočil přesně v momentu, kdy jsem už chtěla vyrazit. Když se daří, tak se daří, zavrčela jsem si v duchu a vyběhla za zajícem, který začal kličkovat až k severním hranicím s Ragarem. Skočil do křoví, kde jsem ho konečně doběhla a celá udýchaná z jeho kličkování a obratů ho přidusila.
Vytáhla jsem hlavu z křoví se zajícem v tlamě a chtěla se vrátit zpátky do mechového lesa, protože jsem byla nebezpečně blízko hranic, které jsem tentokrát i cítila. Falion si mou radu musel vzít k srdci a něco se značkováním hranic udělat, protože jinak bych si nebyla tak skálopevně jistá, že přesně tady začíná Ragar. Ale stejně... Les je mi bližší, pomyslela jsem si a rozešla se zajícem pryč.

// Erynij

// Borůvkový les (Machtaje)

Přejít přes řeku bylo hodně těžké. Měla jsem jediné štěstí, že tady byl proud nejmírnější, ale i tak bylo vody mnoho a já byla ráda, když jsem se vyškrábala na břeh, ačkoliv jsem byla celá mokrá a trochu otlučená, protože si se mnou proud pohrával. Fakt na sobě musíš zapracovat, pomyslela jsem si trpce a zamířila po rychlém oklepání se do lesa.
Jak se ukázalo, na severu bouře zuřila o dost více, než na jihu, kde už pomalu končila. Silný vítr se opíral do stromů a já slyšela velice nelibé zvuky. Stačilo mi se rozhlédnout a bylo mi jasné, že tady jsem narazila jenom na problémy. Les byl převážně ze smrků a ty mají, jak všichni jistě víme, mělkou kořenovou soustavu. Zasyčela jsem nějaké sprosté slovo a opatrně pokračovala dál. Dávala jsem si načas a pořádně špicovala uši, kdybych uslyšela lámání dřevin. Krom kvílivého větru jsme ani nic moc necítila. Místo toho jsem ale uviděla nebo mnohem zajímavějšího - čerstvé králičí bobky. Pokusila jsem se vydat po pachu, ale vítr mi odnášel od čenichu veškeré smrádečky. Zamířila jsem k jednomu stromu, který vypadal zvláštně podezřele a prozkoumávala jeho okolí, jestli nenajdu zaječí noru, ale v jehličnaté půdě nic nebylo. Musel se tady tedy zatoulat, pomyslela jsem si a zvedla se přesně na čas, abych viděla, jak na mě padá strom. Smýkla jsem sebou rychleji než fretka a dopadla do mokrého jehličí o pár metrů dál, ale i tak jsem dostala zásah několika větvemi. Otevřela jsem tlamu, abych poděkovala za přežití štěstěně, ale protože nikdo nebyl okolo, zase jsem ji zavřela. Tak tedy rychle pryč, zavelela jsem a rozběhla jsem se. Po cestě jsem musela přeskočit další spadlý smrk, ale ten naštěstí padl ještě dávno před mým příchodem. Pořád mi ale bušilo srdce, skoro jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi a panikařit nad tak blízkým setkáním se smrtí.

// Ragar (Ageron)

// Náhorní plošina (Mahtaë sever)

Pokračovala jsem podél řeky a kolem domova. Nemohla jsem to ještě nazývat příliš domovem, přecijen jsem tam ještě ani nespala a navíc jsme ho teprve zařizovali. Pokud se Norox nečinil, což jsem předpokládala, že činil, tak to bude maximálně vyhrabané. Sama jsem přece slíbila, že donesu kožešiny, ne? nevzpomínala jsme si přesně a nepamatovala jsem si poslední slova nikterak jasně, přecijen to bylo před docela dlouhou dobou. Za ten čas se stihlo udát tolik věcí!
Šla jsem kolem Asgaaru a dávala si pozor, abych se držela tak nějak uprostřed mezi rozvodněnou řekou a nebezpečným hvozdem. Moje kroky vedly k Borůvkovému lesu, což bylo plánované. Nemohla jsem si tam sice ani nic ulovit a pochybovala jsem, že na pláních okolo bude nějaké zvíře, ale musela jsem jít kolem. Na hranicích jsem cítila silný pach Blueberryho. Musel to tu celé obechcat ještě nedávno. Kdyby to šlo, rostly by na stromech červené močové houbičky, pomyslela jsem si s úšklebkem. Značkování území, bránění nějakého lesa a celkové chování smeček mi občas přišlo vtipné. Pravděpodobně to mělo co dělat s mou nezkušeností, přecijen jsem vyrůstala v jakési pseudosmečce, kde jsme byli rádi, že někdo dokázal lovit.
Schválně jsem se otřela o jeden ze stromů, abych na něm zanechala svůj pach i chlupy. Bavilo mě borůvkové provokovat a ani silné značení jejich teritoria mi nenahánělo hrůzu. Děsivější bylo i momentální počasí. otočila jsem se a pokračovala do lesů na západě.

// Erynijský les (machtaje)

// Remízek rváčů (Zlatavý les)

Nejprve jsem šla docela klidným tempem, abych se vydýchala z předchozí potyčky. Nedala jsem to na sobě moc znát, ale moje kondička byla pořád špatná.Bylo to lepší než před rokem, ale pořád jsem lapala po dechu a nedokázala dostatečně rychle reagovat, takže jsem musela podnikat zbytečné tahy a nebo prostě obětovat kus srsti.
V lese to pořád křupalo a vítr ohýbal stromy, nicméně většina slabých už byla popadaná a tak to bylo o něco bezpečnější než na začátku. Věděla jsem, že budu muset prchat přes tu velkou planinu a připravila jsem se na útok vodních zkamenělin, které stále padaly z nebes, ač již v menší míře. Donutila jsem své unavené svalstvo k rychlejšímu poklusu, ale neutíkala jsem sprintem, to by mě jistě odrovnalo. I tak bylo náročné bojovat s větrem a deštěm, který se mi snažil dostat do očí jako vlezlý obrázek mladistvému. Přitiskla jsem uši k týlu a pokračovala dál k řece. Řeka bude ale rozvodněná, bude o držku se tam dostat, pomyslela jsem si se zatnutými zuby. Půjdu tedy nejprve na lov a třeba se počasí trochu umoudří, zadoufala jsem a pokračovala tedy dál, míjíc doupě.

// Borůvkový les (Mahtae sever)

Na tváři se mi objevil úsměv pochváleného, když mi Rez řekla, že jsem byla zatraceně skvělá. Nejspíše jí to vadilo, jinak by toto zvláštní přídavné jméno nevadilo. "Dalo mi to zabrat... Hodně," přiznala jsema mrskla ocasem. "Jeden by neřek, že seš tak namakaná," řekla jsem a dlouze vydechla. Budu muset zesílit. Mnohem víc. Nesmím se nechat takto snadno udolat, hlavou mi vířily myšlenky. Ale už začíná být pozdě, pomyslela jsem si s ohledem na lunární cyklus. Byla jsem pryč už zkrátka příliš dlouho.
"No jo, no jo," zabručela jsem pobaveně a ustoupila, aby mohla Rez vstát. Navrhla potom, že bychom si mohly jít schrupnout do lesíka a mě ta představa opravdu lákala. Zachumlat se do jejího šedého kožíšku a usnout s uchem přitisklým k jejímu tělu, kde bilo srdéčko dosti otevřené na to, aby přijalo do své náruče i mě. "Vlastně," začala jsem a stáhla uši dozadu, "budu muset jít." Přistoupila jsem k ní a jemně mávla ocáskem. "Mám nějaké povinnosti," řekla jsem neurčitě. Musela jsem se hlavně postarat o úkryt a potom vyřešit Noroxe. Zajímalomě, jestli se na mě on stále zlobí. Mně přišlo, že můj vztek na něj už pomalu vyprchává. Ale až ho uvidím, možná se mi navrátí. "Pak si tě zase najdu, hmm?" usmála jsem se na ni a jazykem jí přejela po tlamě. "Nezapomeň, jsem skvělý lovec, tudíž i stopař," usmála jsem se na ni.
Už jsem chtěla odejít, ale ještě jsem udělala krok vpřed a přitiskla se jí ke krku v dlouhém vlčím objetí. Nemohla jsem si nechat ujít příležitost posledního intimního doteku, na který budu vzpomínat po celou dobu, co nebudu s ní. "Tak se zatím měj," vydechla jsem a odstoupila. Otočila jsem se a zamávala jí ocasem, jak jsem mizela mezi stromy. "A dlužíš mi oběd!" zavolala jsem na ni ještě vesele, když jsem odcházela, aby naše rozloučení nebylo v tam chmurném duchu.

// Náhorní plošina

Stála jsem nad ní a pozorně sledovala, co dělá. Pomalu si skládala nohy pod sebe a snažila se nejít dobré místo na zapření. Bylo mi hned jasné, že se hodlá zvednout. A abych ji hned tento čin nezmařila, musela vyrazit silněji. Vymrští se buď nahoru, nebo na mě. Ode mě, protože by si odhalila slabiny. Nahoru taky neskočí, jedině by mi chtěla trefit bradu jako já předtím jí. Ale na to nebude spoléhat, ta šance je příliš malá. Určitě mi zkusí zlomit nohy, všechny tychle myšlenky se mi v hlavě odehrály během jediné sekundy. Nepotřebovala jsem je ani takto formulovat, prostě jsem věděla, že se tak stane.
Zkusila se ke mně otočit čelem. Zamítla jsem tento pohyb dalším bolestivým zahryznutím, ale tentokrát jsem svoje zuby vedla na její záda, poblíž páteře. Jistě to muselo štípnout. To už ale Rez vyrazila proti mně a já ji tak tak stačila uhnout maalým přeskokem. Lehce jsem o ni zapackovala a moje rovnováha bylo pod bodem mrazu, ale trhla jsem sebou a jedinou nohou se donutila změnit směr svého pohybu na Rez. Spadla jsem na ni, ale na nic jsem nečekala, jednoduše jsem ze sebe vydala to nejděsivější zavrčení jaké jsem uměla a zuby se nebezpečně ohnala kolem jejího těla, zatímco jsem tlapama hledala stabilní půdu.
A pak, v rámci jediné šťastné sekundy, jsem uviděla příležitost - nechráněný krk. Zuby jsem ji drapla pod čelistí a pevně ji stikla. Nohy si mezitím našly rozbahněnou zem a já si pomalu postavila i zbytek těla, zatímco jsem držela Rez u země. Až po chvíli mi došlo, že jí možná drtím krk až příliš silně, takže jsem povolila čelisti a dovolila jí dýchat. Jakmile jsem si byla jistá, že dál už nic zkoušet nebude, pustila jsem ji.
Narovnala jsem se a oklepala, až mi veškerá rozčepýřená srst slehla. "Nejsi vůbec špatná," řekla jsem s lehkým úsměvem. Snažila jsem se nedat najevo, jak moc jsem byla zadýchaná. Ukázat slabinu by pro mě znamenalo při boji konec, proto jsem jela jako nezastavitelná mašina. Až teď jsem si mohla dovolit dýchat o něco hlasitěji. Švihla jsem ocasem a čumákem drbla do Rzi, jestli jsem ji neudusila.

Konečně se mi od Rzi dostalo i nějaké agresivnější reakce. Dávala jsem si ale pozor, jaké zvuky používá, protože kňučení by mi jasně prozradilo, že jsem kousla moc. Zachrčení, které jí vibrovalo v hrdle bylo jenom známkou neduhu, ničeho většího.
Podařilo se mi ji shodit na zem. Rez se přitiskla k rozmočené půdě a já se zrovna stavěla na všechny čtyři, abych získala stabilitu. Stála jsem nad ní téměř jako vítěz, kdyby mi nevyjela po tlapce. Okamžitě jsem ji zvedla, ale neuskakovala jsem, nechtěla jsem jí dát moc prostoru na zvedání. Místo toho jsem se přesunula k jejímu boku, z dosahu zubů, zatímco se snažila přetočit a zakrýt si tak slabiny. Snažila se mě vyprovokovat, ale na tohle jsem byla zvyklá. Pokoušela se roztříštit moji soustředěnost a využít mé horkokrevnosti ve svůj prospěch. Bohužel pro ni moje pohyby byly přesně vyměřené a útočila jsem na ni s ledovým klidem zkušeného lovce.
Z hrdla se mi vydralo zavrčení, když se pokoušela zvedat. Zuby jsem ji chytila za krk a tlapkou si pomohla, abych jí na chviličku přitiskla hlavu k zemi. Jakmile jsem ucítila odpor, zase jsem ji pustila, ale nevzdalovala jsem se. Hodlala jsem ji udržet na zemi tak dlouho, jak jen to půjde.

Opravdu se mi podařilo ji lehce omráčit a bolestivé cvaknutí zubů o sebe, když zaklaply naprázdno, bylo jako malé vítězství. Byla ale docela silná, protože nezůstala nepřítomná vůbec dlouho. Ba co víc, hned se stavěna na zadní a odrážela moji hlavu pryč. Viděla jsem ale, jak si dává pozor, aby mě netrefila do oka. Ten moment mi stačil k tomu, abych změnila směr útoku a zahryzla se jí do tlapky, která mě původně měla odstrčit. Chytila jsem ji pevně a zaryla jí do nohy zuby, aby se mi jen tak nevysmekla. Všechno se dělo hrozně rychle. Cítila jsem, jak její druhá tlapa pokračuje v pohybu a zastavuje se mi na zádech, kde jsem měla táhlou jizvu. Byla fakt těžká, takže kdybych se pokusila držet na nohou, jistě by mě časem převážila. Logicky jsem sebou tedy prudce smýkla, zatímco jsem její nohu stále držela v zubech. Musela jsem jí tou nohou dosti škaredě cuknout, ale jakmile jsem ucítila větší odpor, který by značil možné vážné zranění končetiny, pustila jsem její tlapu a vrhla se vpřed, abych to do ní napálila a povalila ji. Přecijen stála na zadních a když jsem se jí vysmekla, stále držíc jednu její přední tlapu, musela mít rovnováhu na hraně.

Myslela jsem si, že se po mně Rez ožene, když jí půjdu po šlachách, ale ji to jenom vyvedlo z rovnováhy. Tak jako tak to splnilo svůj účel a její stabilita byla porušena. Druhým výpadem na její zadní nohu, kde jsem mířila na kýtu, jsem ji hodlala konečně dostat trochu do pohybu. Pokud stála, bylo složitější se dostat k životně důležitým místům.
Uhnula mi a já periferně uviděla záblesk mokrých tesáků, které se ke mně blížily. Neměla jsem jak uhnout, protože moje tělo bylo zohnuté a neměla jsem se jak odrazit, abych se jí vyhnula. Rozhodla jsem se tedy obětovat část svých chlupů a napružila se na tlapách tak, že jsem jí týlem vrazila přímo do tlamy. Zavrčela jsem a dala do tohoto pohybu tolik síly, abych jí nedovolila secvaknout zuby kolem mé kůže na krku. Zohla jsem hlavu i trochu dozadu, takže mi její zuby přejely po temeni. Sama jsem se zvrátila při tomto pohybu a jakmile jsem předníma znovu dopadla na zem, hodlala jsem využít momentu, kdy musela být omráčená, a zuby jí znovu vyrazila naproti. Tentokrát jsem mířila pod hranu její čelisti, abych se zakousla do krku.

// Ohnivé jezero

// Souboj s Rez; sázím 20 vlčích máků

Možná kdybych jí vysvětlila, jak to ve světě kanibalů chodí, nebyla by z toho tak zděšená, ale nechtěla jsem zabředávat do takových ošidných témat.
"Dobře," řekla jsem s lehkým úsměvem. "Ale nebudu se držet zpátky," upozornila jsem ji s vážným výrazem, "a ty bys taky neměla." Dostaly jsme se do lesa, který nás schoval před deštěm. Tohle vypadalo jako ideální místo na menší bitku. "Jestli ti mám věřit, musíš mi ukázat, co doopravdy zvládneš," řekla jsem. Můj výraz byl vážný, nebrala jsem to na lehkou váhu. Nechtěla jsem se prát jako malé děcko, chtěla jsem vidět, co doopravdy dokáže.
"Kdybys chtěla přestat, nebo bych ti moc ubližovala, řekni," broukla jsem k ní a čumákem jí přejela po mokrém líčku jako poslední rozloučení před bojem.
Udělala jsem několik kroků od ní a postavila se jí čelem. "Ať vyhraje ten lepší," řekla jsem, mávla ocasem a sklonila hlavu dolů. Uši jsem přitáhla k hlavě, zuby obnažila a z hrdla se mi ozvalo dlouhé a hluboké vrčení. V očích jsem měla nebezpečí, které vyděsilo už mnoho vlků. Důležité bylo protivníka i vyděsit. Začala jsem se přibližovat z boku a když jsem byla dost blízko, chňapla jsem jí zuby po zadní noze. Úmyslně jsem ale minula a odběhla k jejímu druhému boku, abych ji tentokrát už doopravdy kousla do stehna.