Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nori mi jenom připomněl, že Rez momentálně není se mnou. Zavrčela jsem, ale rozhodla se neodpovídat. Vytěsnila jsem ho ze svého okolí a věnovala se jenom vlčeti, které se schovávalo pod stromem. Zavrčela jsem a drápla po vlčeti. Cítila jsem, jak mi drápy zavadily o její končetinu a bolestivé kníknutí mě jenom popohnalo k většímu úsilí. Zachrčela jsem a už se drala pod strom s o dost větší naléhavostí a agresí. začala jsem víc vrčet a cvakat zubama pokaždé, když jsem hlavu strčila dovnitř, abych Roweně ublížila. Když řekla něco o mém slibu, ušklíbla jsem se a hlavu na moment vytáhla. Neviděla jsem svět kolem sebe zrovna příčetně, ale zmohla jsem se na odseknutí: "Vezmu tam tvoji hlavu!" S tím jsem prudce vrazila tlapu pod strom a znovu se pokusila mladou drapnout a vytáhnout ven. Nedařilo se mi ji ale vytáhnout a dostat jsem se tam taky nemohla, takže jsem začala hrabat hlínu, abych si zvětšila otvor k ní.
Slyšela jsem, jak spolu Rowena a Nori komunikují, ale nevnímala jsem to. Tedy alespoň do doby, než se Nori neotočil na mě s prosbou, abych ustala ve svém lovu. Ani jsem se nezastavila v pohybu, jednoduše jsem přesměřovala svou energii i tělo a prudce se otočila, abych na něj skočila z přikrčení. Jeho nerozvážnost ho stála prudký pád na zem, kde jsem ho uzemnila. "Myslím, že teď už chci zabít i tebe," zavrčela jsem a zakousla se mu do krku.

Neměla ze mě ani trochu strach. "Jedna, dva, tři, čtyři, pět," začala jsem počítat, zatímco jsem ji probodávala pohledem. Vyplázla na mě jazýček a vyhrožovala mi, že ona zabije mě. "Jedenáct, dvanáct, třináct," přimhouřila jsem oči a dívala se, jak utíká pryč.
Jakmile jsem napočítala do šedesáti, postavila jsem se a zavětřila. pach vlčete zůstával viset ve vzduchu a já se rozešla po jeho stopách. Krom Rowenina pachu jsem ale ucítila i pach Noriho. Přimhouřila jsem oči do úzkých zlobných štěrbinek. Nebudeš mi kazit lov, pomyslela jsem si.
nebylo těžké vlče najít, běželo přímou čarou a schovalo se mezi kořeny nejbližšího stromu. Potíž nebyla ani tak v tom, že bych vlče musel vyhrabat, ale spíše v tom, že před stromem seděl Nori. "Zmizni, čoromore," zavrčela jsem na něj, jakmile jsem se dostala k jeho doslechu. Jeho hnědé oči mě odsuzovaly jako pokrytce, kterým jsem sama byla. Stejně jako on. Kdybych jen tušila, že oplývám stejnou magií... "Dneska chci zabít jen to vlče," zvýšila jsem hlas a odstrčila ho surově stranou, abych mohla k Roweně. Přikrčila jsem se a zazubila se. "Pojď ven..." zavrčela jsem úlisně a drápla tlapou hrubě dovnitřs tím, že malou třeba trefím a vytáhnu.

// řeka Kiërb

Konečně jsme se dostaly do lesa, kde stromy nerostly v inmnimním prostoru jiných dřevin. Spokojeně jsem zamířila do hloubi lesa, kde jsem viděla tmu a větší hustotu stromů na metr čtvereční. Na hranici lesa totiž byly stromy opravdu hodně daleko od sebe. Nedošla jsem ale příliš daleko. Zastavila jsem se nedaleko hranic a pohlédla na pískle vedle sebe. "Strach je to poslední, co k tvé matce cítím," řekla jsem kamenně a rozhlédla se. Nikde jsem nikoho neviděla. "Jo, jasně. Jsme kámošky na život a na smrt," broukla jsem nepřítomně, zatímco jsem analyzovala okolí ještě sluchem a čichem. Maličká prý netušila, jak se loví. Na to jsem se k ní sklonila a očima hladovícíma po krvi jsem ji probodla skrz naskrz. Další otázku jsem přeslechla, protože mi v uších začala hučet krev.
"Je to jednoduché, Roweno," řekla jsem a tlapou ji přitlačila k zemi. "Nejprve svou kořist chytíš, aby ti nemohla utéct," zaryla jsem jí drápy do tělíčka, aby cítila bolest, kdyby se chtěla moc škubat. Taky jsem na ni dost tlačila, takže se prostě vysmeknout nemohla. "Ukážeš jí, že už nemůže utéct a že její život je u konce," přiblížila jsem k ní hlavu ještě víc. Můj horký dech ovívaj její obličej a v tlamě se mi přelévaly sliny. Bylo to tak snadné... "A pak ji zabiješ," postupně jsem tlumila svůj hlas a po posledním slově jsem se maličkato oddálila a s hrozivým zavrčením jsem zabořila zuby do Rowenina krku a zlomila jí vaz obemknula zuby její krk. Byl to prudký pohyb, ale čelisti jsem nesecvakla. Zuby jsem jí jenom přitlačila na krk a ukázala jí, jak snadné je někoho maličkého udusit nebo rovnou zabít. Pustila jsem ji ze své tlamy a sundala z ní tlapu. Teď začínala ta zábavnější část.
"Dám ti minutu náskok, pak tě zabiju doopravdy," zavrčela jsem na ni. Byla jsem u toho chladná a kamenná, nicméně to muselo působit ještě děsivěji. Neprolila jsem ani kapku krve, ale podle pachu ji najdu snadno, přimhouřila jsem oči a s vyceněnýma zubama sledovala, jestli se rozhodne utéci, nebo zamrzne v transu.

// Říční eso

"Ty jsi tak zodpovědná," procedila jsem s protočením panenek ironicky. Přesunuly jsme se do hustého lesa, ale já tu už párkrát byla a věděla jsem, kudy mám jít. Chtěla jsem jít dál na sever do lesa a obejít močály. Jen jsem si odfrkla, když mi udělala kompliment. Žel bůh, sladké řeči malých dětí na mě dojem nedělaly. "Tvoje matka, ano. Protivná, egoistická a arogantní vlčice s divným kožichem. nesnáším ty její béžový fleky, který má na srsti bez ladu a skladu," zavrčela jsem a mrskla ocasem. "Pojď, prtě," zabručela jsem a hryzla malou znovu, ale tentokrát do krku. Chtěla jsem si s ní trochu pohrát, než tuto epizodu s ní skončím, ale tady bylo příliš těsno, takže jsem šla přes řeku dál do lesa, kde stromy rostly dál od sebe. "Dobře, v lese se rozdělíme a každý si uloví něco pro sebe," přikývla jsem a přimhouřila oči. Olízla jsem si čumák a na chvíli zmlkla, abych utišila démony, kteří se mě snažili donutit zabít malou hned. Chci. Aby. Trpěla. Chci, aby se bála, i myšlenky šly sekaně, jak jsem se musela soustředit. Olízla jsem si čumák a cukla uchem. Kašlu na Lennie, ať si přijde, pomyslela jsem si naprosto krátkozrace a přešla do lesa.

// Východní hvozd

// Ararat

Její protáhlý obličej byl důkazem rostoucího ega, nicméně v tak mladém věku jsem to ničemu hroznému nepřisuzovala. Pořád byla mladá a tvárná jako jílovitá hlína. Rozešla se za mnou a já zamířil az pouště pryč. Jedenkrát jsem se ohlédla, jestli nás nepronásleduje Nym nebo její pošahaný bratr, ale protože jsem nikoho neviděla, necítila jsem pak potřebu být tak ostražitá. Stejně jsem jí ještě nic neudělala a de facto jsem jí dělala jenom doprovod. "Dost často," odpověděla jsem a v duchu si povzdechla. Tahle cesta asi nebude tak tichá, jak bych si přála. Předtím jsem to ale zvládla i s Marion a to se ptala na mnohem blbější věci.
Znovu se mě zeptala, kdo mi zdemoloval sluchový aparát. Tiše jsem zavrčela a chvíli nic neříkala. "Tvoje máma mi ukousla ucho," procedila jsem pak mezi zuby. Stěžování na hlad na mě nezabíralo. "Možná bych jí to měla vrátit," zavrčela jsem ještě naštvaněji. Byla to jasná výhružka, ale pochybovala jsem, že to pochopí. Věřila jsem v její vlčecí naivitu. "Oh, maličká... Taky mám hlad," řekla jsem a zvedla hlavu s olíznutím tlamy. Měla jsem ji plnou slin. Půjdeme do lesa, pomyslela jsem si a podívala se na maličkou, jestli mě následuje.

// řeka Kierb (přes Zarostlý les)

Všimla jsem si, jak se vlče zarazilo nad mým popíchnutím. Nezaujatě jsem nadzvedla obočí a čekala, jak mi to ta malá potvůrka vrátí. Vypadala už docela schopně, takže jsem očekávala něco víc, než jen ublížené kňučení.
Přimhouřila jsem zlaté oči, když zmínila moje uši. Pak mi řekla, že její máma je Lennie a já si rychle domyslela, že tohle bude další nevyvedený harant, který bude dělat jenom problémy. Její problém ale je, že Lennie tu nikde není, pomyslela jsem si a nepatrně se sama pro sebe pousmála, aniž bych si to uvědomila. Všimla jsem si, jak si mě prohlíží a lehce se naježila, tohle mrně bude zárodkem silné magie a já nebyla zrovna fanoušek dalších elektrických krys. Mohla by ale mít magii blesků jako Lennie? Jestli je to dědičné, tak možná jo, vloudila se mi zvláštní otázka do mysli.
To malé něco cosi zabreptalo o bráchovi a o Nym a já se podívala zpátky k portálu. Ještě nevylezli a tak jsem to nehodlala zdržovat. Vlče se mi nalepilo na packu a sklonila hlavu a zuby ji chytla za ucho a odtáhla ji od sebe. "Jdeme bez nich," rozhodla jsem a lehce ji štípla do zadku, aby se pohnula směrem vpřed. Začala se mě vyptávat na mé jizvy. Moc jsem jich neměla, na což jsem byla hrdá. "V boji s jinými vlky," odpověděla jsem neurčitě. Nevěděla jsem, jaký postoj si k Lenninému děcku mám udělat, ale tenhle jedinec byl snesitelnější než ten předtím.

// Říční Eso (přes Kaňon řeky)

Sledovala jsem skupinu vlků, která proskakovala skrze nějak portál a jejich těla rapidně měnila tvar i podobu, skoro jako kdyby hráli 'Škatulata, škatulata hejbejte se!'. Jedno z vlčat se oddělilo od ostatních a já nezaujatě udělala několik kroků k němu. Byla jsem o něco dál, takže mi to chvíli trvalo, než jsem k černohnědému vlčeti s obrovským ocasem přišla. "Tvoje máma je nějaká zrůda, že máš tak velký ocas?" zeptala jsem se nezaujatě a sklonila k vlčeti hlavu. Zkusila jsem nasát jeho pach, ale cítila jsem jenom nějaký magický prášek, který si pohrával s jejich těly předtím. Rozhodně se mi to nezdálo normální, ale už jsem si pomalu zvykala na to, že tady není normální vůbec nic.
"Můžu tě za ní odvést," nabídla jsem mírně, ačkoliv v hlavě se mi odehrávalo něco úplně jiného. Rez byla pryč, neměla jsem potřebu chovat se slušně. Bylo tady ale moc vlků a nemohla jsem se do vlčete pustit jen tak, měli by to jako divadelní představení.
Povzdechla jsem si a olízla si suchý čumák. nebylo mi tady dobře a chtěla jsem co nejrychleji pryč. Ať už s vlčetem nebo bez něj.

// Starý ostrov

Opustila jsem starý strov a začala se přesouvat znovu do smrkového lesa. Větve byly nízko a dotýkaly se mě skoro všude krom podbřišku a intimních partií. Jiný by možná lehce podlehl klaustrofobii, ale já se cítila příjemně a hlavně bezpečně. Tedy hluboko uvnitř jsem to cítila, protože navenek jsem byla chladná a nepříjemná jako srdce staré panny. No abys tak neskončila, pozitivní myšlenky si našly ke mně cestu i v těchto chvílích.
Opustila jsem les a zcela bezrozmyslu se vydala kousek do pouště. V takovém vedru. Zastavila jsem se na dohled od normální půdy a na chvíli se donutila zastavit úplně všechno. Zahnala jsem všechny svoje nemilé myšlenky do kouta a donutila se žít v okamžiku, který se mi naskýtal.
Bylo vedro a dusno. Pouštní písek mě pálil do tlapek. Nefoukal žádný vítr. Musela jsem otevřít tlamu a takto se chladit. Přimhouřila jsem oči do dáli. Skupina vlků? zamračila jsem se a stáhla uši k hlavě. Co dělali v poušti?

// Kopretinová louka

Tentokrát se mi řeku znovu překonávat nechtělo. Ledabyle jsem se vydala po toku směrem na jih a znuděně se loudala podél břehu. Řeka brzy zavítala do lesa mně stačil jediný nádech na to, abych poznala smrdutý pach Alfy Sarumenského hvozdu. Tak nějak jsem každou chvíli očekávala příchod nějakého velice aktivního člena smečky, který by mě přišel zpacifikovat na okraji jejich území, ale k mému udivení se tak nestalo. Mohla jsem si v klidu kráčet podél řeky, aniž by mě rušil nějaký hloupý, přemotivovaný kus vlčího imbecila.
Duncan.
Jméno toho vlčího ztělesnění arogance mnou projelo ostře jako šíp a zanechalo po sobě obrovskou díru. Můj krok na moment zamrzl, než se moje pevná vůle rozhodla vytěsnit obraz hnědého vlka z vlastní paměti a upnout mou pozornost na další ostrov. Hmm, takže to není tak jedinečný úkaz, pomyslela jsem si a rozhodla se prozkoumat tenhle ostrov důkladněji, abych na Duncana nemusela myslet.
Už na první pohled se jednalo o úplný opak našeho Bobřího ostrova. bylo tady pusto, prázdno a mrtvo. Moje tlapky po překonání řeky spočinuly na mechu a já se mohla procházet mezi trsy kapradin. Cítila jsem pod sebou měkkou půdu, která musela být promočená od řeky. K mému překvapení tady nebyl žádný hmyz. Sem tam jsem narazila na prohlubně od stromů a okolo se válely staré pozůstatky kdysi majestátních dřevin, které momentálně připomínaly spíše kosti vybělené sluncem. není to tu špatné, ale nelíbí se mi ta půda, pomyslela jsem si jenom a odešla z ostrova přes řeku pryč.

// poušť Ararat

// Středozemní pláň

Zbytek noci jsem strávila u vody a na louce, protože se mi nikam moc nechtělo. Moje depka se docela stupňovala a ačkoli bouřka byla už za humny, moje hlava byla plná šedých mráčků darebáčků.
S nemilostí jsem dupala po každé kytce, která se ocitla až příliš blízko mých nohou a neohlížela se na následky. Byly to jenom květiny, kterých tady byla spousta, když jich pár zničím, vlastně se nic nestane. Vzpomněla jsem si, že tady jsem Marion ublížila a hned se mi celý incident znovu přehrál v paměti. To vlče by už mělo být o dost větší, přecijen uběhla nějaká doba. Bohužel ani to mi nezvedlo náladu. Nasupeně jsem si olízla čumák a rozhodla se zamířit raději někam do stínů, protože sluníčko začalo vylézat zpoza kopců a jeho nebezpečné paprsky mi projížděly přes mokrý kožich. Šla jsem tempem pomalého slimáka, takže se mi kožich krásně sušil pod radioaktivními paprsky Oskara, ale moje nálada byla pořád stejná. Podmračená, nevrlá a lehce vyprovokovatelná.

// Starý ostrov

// Kamenná pláž

To počasí je poeslední dobou protivné jako... Jako Norox. Chci ulovit tu srnu, abychom meli v doupěti víc jídla a víc kožichů na spaní. Chci to tam mít útulné a příjemné, přemýšlela jsem si a své myšlenky si nechávala jenom pro sebe. Dávala jsem tlapku před tlapku a přemýšlela, kam se před tím divným počasím schovám. Chtělo by to nějaký vodní tok a stín, takže jsem nejspíše chtěla jít do stínu.
V lese ale bude dusno, uvědomila jsem si s lehkou nelibostí. Na pláni alespoň foukal vítr a padal déšť z mizící bouře, takže jsem se mohla osvěžit a ochladit takto.
Najednou moje chůze začala zpomalovat. Začala jsem se loudat a můj tanec mezi kapkami deště přestal být tak dynamický jako předtím. Moje myšlenky se pomalu přeměnily na více depresivní. Tentokrát to na mě přišlo až příliš rychle, až nečekaně náhle. Mohl za to fakt, že jsem předtím strávila tolik času se Rzí? Byla jediným vlkem, před kterým jsem mohla být sama sebou, aniž bych byla odsuzována a teď, když byla pryč, jsem si zase připadala sama, stejně jako na začátku. Tehdy jsem byla pořád sama, protože každý byl nepřítel, takže mi to nepřišlo tak ubíjející jako teď. Teď jsem věděla, že je tu jedna duše, ke které se chci vracet, která mě drží pokupě. Hmm, změnit se ale jenom kvůli ní je... Hloupé, plně jsem si uvědomovala sílu Rzina vlivu na svůj charakter, ale stejně tak jsem si byla jistá tím, že moje zvyky mě jen tak snadno neopustí, byť kvůli někomu, na kom mi záleží a je právě z řad mých nepřátel. Nebyla jsem žádný Romeo a Rez nebyla žádná Julie, nemohla jsem to udělat tak rychle. Jestli se mám změnit, změním se, ale rozhodně to nebude snadný a rychlý, povzdechla jsem si. Změně jsem se nebránila, nicméně jsem se nehodlala do ničeho tlačit.

// Kopretinová louka

// Stepní pláň

Ani jsem se raději neohlížela a jednoduše pádila o sto šest pryč. Nechtěla jsem stádo obrovitých býložravců rozeštvat svou protivnou existencí a zvědavostí je nutit k agresivnímu chování, které by mohlo skončit nemile pro mé živobytí. Už tak mi stačilo, že jsem měla problémy se svým vlastním druhem, nepotřebovala jsem si znepřátelit možného spojence na opačném spektru potravního řetězce, který svou existencí ohrožoval převážně rostliny. Pořád mi ale nelezlo do hlavy, jak můžou být tak velké oxtrémy hned vedle sebe. Očekávala bych mírný přechod mezi mírným a chladným pásem, nicméně tam se objevil vřed v podobě tropického bodu, který do okolí téměř křičel, jak moc je zvláštní a jedinečný. Nevšimnouti si toho prazvláštního bobku, ani bych si té výjimečnosti nevšimla a pravděpodobně by mě to ani tolik netrápilo.
Zastavila jsem se u řeky a napila se, konečně jsem se dostávala zpátky do středozemí, kde to žilo. Byla jsem jenom utvrzena v tom, že v okrajových oblastech Gallirei se vyskytuje tak málo vlků, jak to jen jde, neb životní podmínky jsou tam nadmíru nepřijatelné v porovnání se středozemí. Východ byl obyvatelnější než západ, ale tam se vlci také nevyskytovali, avšak to bylo dáno spíše nedostatkem jiných lákadel. Například smeček. Všichni smečkoví vlci se drželi v okolí svého smečkového lesa (nebo močálu) a tuláci se motali mezi nimi jako ztracené atomy mezi molekulami.

// Středozemní pláň

// Sněženková louka

Nikdy předtím jsem si toho nevšimla. No, asi to trochu přeháním, protože jsem přes tuhle pláň šla teprve podruhé, ale i přesto to považuji za příliš ohromující zjištění a fakt, že jsem si toho nevšimla při své první návštěvě, mě nutí přemýšlet nad svou schopností vnímat okolí. To je vždycky takto slepá? Většinou mám skvělé schopnosti pozorovat okolí a uvědomovat si okolnosti, avšak tato pláň skoro jako kdyby pro mě neexistovala.
Zastavila jsem se u velkých bobků výložravce, kterého jsem v životě neviděla. A protože můj život byl provázán zvědavostí a potřebou učit se neustále novému, jala jsem se stopovat v bouři původce této zvláštní hromádky trusu. Přikrčila jsem se do suché trávy, která se mi zařezávala do kožichu a přemýšlela, jaké zvíře mě na konci pachu čeká. Taky mě docela udivovalo, že tento biom se vyskytuje tak blízko tajgy a chladu. bylo tu vedro, dusno a sucho.
Přikrčila jsem se nedaleko stáda. Viděla jsem jejich zohlé hřbety. Byla to masivní zvířata a jejich dech byl hlasitý tak moc, že jsem je slyšela už z dálky. Opatrně jsem se přiblížila a zastavila se jen pár metrů, přitisknutá k zemi, před těmito kolosy. Jeden z nich si mne ale všiml a jal se mě přivítat zafuněním do obličeje a výhružným zahrabáním kopyty. Stačilo už jenom, aby párkrát vyzývavě houpnul rohy proti mně a já už byla v prachu.

// Kamenná pláž

// Sněžné hory

Podařilo se mi opustit hory vcelku. Poslední kroky na horské půdě mě donutily zastavit a ohlédnout se zpátky do hor. Líbily se mi, nicméně krom skrytého jezírka, které se v něm skrývalo jako safírové oko v zapadlé jeskyni, neskýtaly hor nic tak dobrého, co by mě v nich udrželo na déle, než na pár hodin. Škoda, protože v horách by se žilo hezky, napadlo mě, ale rychle jsem ento názor zbavila jeho růžového obláčku, protože v horách i nadále hrozilo nebezpečí lavin. A nízké návštěvnosti. Ačkoli se to tak nemuselo jevit, byla jsem hodně společenským vlkem a v samotě se mi příliš nelíbilo. Měla jsem ráda svůj klid čas od času jako každý, ale dlohodobá osamělost mi dělala potíže.
Zavítala jsem znovu mezi stromy a opatrně obcházela po okraji tajgy, kterou jsem se rozhodla projít. V noci příliš nevynikly její krásy, takže jsem slepě pokračovala v cestě kupředu, aniž bych se příliš rozhlížela. Zakrslé borovice jsem míjela s ignorací nafrněného fracka, kterému patří celý svět a ani jsem se nesnažila to napravit. Co tady vlastně dělám? Tady se nic neděje. jestli je tu někde smečka, je zašitá někde dál a příliš se neangažuje do magického světa Gallirei. Možná je úplně čistá. Naivní myšlenka, ale...

// Stepní pláň

// Safírové jezírko

Nahoře u jezírka byl vzduch krásně čistý i přesto, že nedaleko byla bouře. Tady se nemilé počasí muselo prohnat dříve, protože tu bylo oprvadu lépe, než ve středozemí. Zajímalo mě, odkd se neustálé lijáky a větry berou a napadlo mě, že sever musí mít své moře také. Zatím se ale žádné neviděla a v noci jsem ani z hor neviděla příliš daleko. Nějakou dobu jsem šla skrze hory a snažila se najít nějaké cestičky, které by tvořili vlci, ale bylo to patetické. Hory byly příliš velké a jednoduše jsem žádnou stezku nenašla. Musela jsem se tedy sněhem prodírat sama a překonat tak nástrahy těchto moných kamenných gigantů na vlastní pěst.
Několikrát jsem vzhlédla k vrcholkům, které byly pokryty sněhovou čepičkou. Připadala jsem si maličkatá, zbytečná, malicherná a neschopná učinit ve světě jakkoukoliv změnu. S takovou velikostí jsem nemohla zdolat ani nejvyšší vrchol či se mu snažit konkurovat v dominantnosti.
V tichosti jsem opustila ještě tišší hory a zadoufala být stejně neoblomná jako ony.

// Sněženková louka