Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Prečo si nepripustíš, že si iba hlúpy a arogantký blb, ktorý s svojou krátkozrakosťou nemože na ňu ani kukať?"
"Nemožem se divať, ako ju olizuješ tým nechutným pohladom, všiváku jeden!"
Nemosela som byť jasnovidka, aby som zpoznala hlasy svojich bratov. Rigel a Norox sa zasa pošťuchovali tak, ako to robili už dajaké mesiace predtým. Poriad som nechápala, o ktorú vlčicu sa bijú, lebo som vo svorke nevidzela ani len jedinú fešnú frndu, o ktorú by sa mohli tak zúrivo biť. No, mala som to zistiť ešte toho dňa.
Išla som sa napiť ku kaluži, lebo zme nemali ani čistý zdroj pitnej vody. "Styx, potrebujem s tebou dačo interesántné prebrať," ozvalo sa nado mňou. Zdvihla som hlavu od muchovej vody a jazykom si prejela po ňufáku, keď jsem pohladom zakotvila na Rigelovi. "Čo je to teraz? Chceš mi zase povedať, že náš boj proti magii je zbytočný? Nechcem to tvoje rouhání teraz počúvať Rigel, plakáš na špatný krík," pretočila som zorničky kolem osy a odsotila Rigela stranú, nech mi uhne. Mala som dvoležitějšie veci na prácu ako jeho blbé kecy.
"Nie, začakaj! To nieje to, co som ti chcel povedať!" zkríkol za mnú brat a já zastavila s povzdechom. "No, viem, že sa to nehodí a že by som nemal, lenže, keď sa pozrem na Khar'jiho s Apaté..." vidzela som, ako polkol knedlík v krku. Asi som už chápala, na čo narážá. "No tak impovedz, nech si tú romantiku nechajú len pre seba," zatrepala som hlavou smírlivo. V jeho očiach som uvidzela nechápavosť, ale potom iba súhlasil a pomaly odišiel.
Už som sa chcela vydať preč na obchúdzku územia, keď sa ku mne pritrapil Norox. "Čo ty? tebe taky serie ako sa Apaté a Khar'ji na verejnosti trtkajú ako dva napumpovaní zajaci?" uškrnula som sa a pohodila chvostom. Norox sa o mňa otrel a ja sa usmiala. "A ty si kedy niekoho vykukneš, slniečko?" spýtal sa ma seduktívno. Strihla som ušami a pátravo sa mu podievala do oči. "Mám už jeden tip," povedala som tajno. "Povedz, kto je to?" dorážal na mňa zvedavo. V jeho očiach som videla jasnú túžbu. Snad túžbu po odpovedi. "Nepoviem, nemožem!" zasmiala som sa a odbehla preč do lesa.
Keď som sa vrátila, zase boli v sobe.
"Beztak o tebe nezavadila ani pohladom. Ja budem jej typ!"
"Neverím ti ani ňufák medzi očami ty šilhavý blb!"
"Spytaj se jí sám, keď mi neveríš!"
"Nemožete sa správať ako bratri vy dvaja?" okrikla som ich už vytočeně. Nebavilo mňa ich dookola poslúchať. "Vlčica má srdco iba jedno, tak se jej spytajte, komu ho chce dať," zavrčala som na nich a otočila sa k odchodu, aby som ich zanechala samotné s otevrenými papulami.
Zrazu som uslyšela aeště ovela vetší krík a dupot. "Styx! Styx! STYX! ZAČAKAJ!"
S prudkým zastavením som sa otočila, no spatrila som iba dva pobité vlky. Kožuchy maly pocuchané a papule mali krvavé. "Prečo?" skríkla som po nich naknevane. Ich pohlady sa stretli a tolko nenávisti som eště nevidzela.
"JÁ ŤA LÚBIM STYX!"
Ostala som stať ako oparená, keď na mňa obaja skríkli svoje vyznanie lásky. Na moment som iba stála a nevedela, čo im na to povedať. Ak ako lúbíte? Mňa? Obaja? Ste šialení? To je predsa... Já nemožem... v hlave som mala úplný zmatok, no bola som ich najstaršia sestra, takže som sa ukludnila a nadýchla, abych im odpovedala a vyniesla rozsudok nad ich hádkou.

// Středozemka

Překročila jsem opatrně řeku. Nohy jsem musela obětovat vodě, abych se dostala na druhou stranu a mohla zastavit na louce, která nesla jedinou zářnou vzpomínku. Na moment jsem se zastavila a nechala se vzpomínkou pohltit. Můj hrudník okamžitě zalilo teplo zadostiučinění a škodolibé radosti z cizího utrpení, které bylo způsobeno mým drobným přičiněním.
Oklepala jsem se a opatrně se rozešla po louce. Vířilo to tady pachy, ale zatím jsem nikoho neviděla. Zamířila jsem tedy do středu louky, abych měla rozhled na všechny strany. Chtěla jsem si na chvíli odpočinout a potom se vydat na lov srn, abych jejich kůžemi vyložila svůj, náš, úkryt.
Když jsem se tedy zastavila a posadila se do trávy, nechala jsem pachy znovu přijít ke mně. Došlo mi, že jde jenom o směsici Sarumenských pižm, které se táhly z jejich lesa. Chtěla bych vidět ten jejich palouček, ale pochybuju, že mě k nim do lesa pustí, i kdyby mě doprovázela ozbrojená eskorta, ušklíbla jsem si a začala si olizovat ránu na stehně, kde mi kůže lehce odstávala po noriho kousnutí. Můj kožich byl prořezán ostrými rysími drápy a zuby, hlavně na rameni byly rány nejviditelnější, ale i na obličeji jsem měla tenké řezné rány. Byla jsem celkově pocuchaná a zlaté oči mi ve tmě zářily jako pravému predátorovi.

// Mahtaë (sever)

Srnku, najdi srnku, musela jsem si připomenout, protože myšlenky se mi čím dál tím více stáčely zpátky k Velkému vlčímu jezeru, kam Rzin a Meinerův pach mířily. Musela jsem potlačit touhu jít za nimi a socializovat se s vlky, kteří mě ihned neodsuzovali, avšak moje místo bylo bylo odsouzeno k samotě a nenávisti. Musela jsem žít v přítmí, ve stínech a mimo dohled barevných očí vlků, jinak jsem mohla umřít.
A stejně pořád pícháš do vosího hnízda a nebereš to v potaz, poučovalo mě moje svědomí. Samozřejmě mělo pravdu, nicméně v Galliree moje chování docela nabralo obrátky a po tom incidentu v zimě jsem byla skoro jako neřízená střela. Celý můj život byl jako na kolotoči a já se jednu chvíli chovala tak a druhou jinak. Sama jsem si to nedokázala, nebo nechtěla, vysvětlit a ani jsem neviděla změnu přicházet. Nechávala jsem se pohltit náhlými emocemi a nikterak se jim nebránila.

// Kopretinová louka

// Doupě

Přešla jsem po kamenech a řídila se pomocí odrazů měsíce na hladině. Nechával na vlnkách stříbřité nitky, které se zasekávaly okolo kamenů a značily mi tak cestičku přes řeku. Nemusela jsem se teda bát, že uklouznu a zbytečně se namočím. Zajímalo by mě, jestli to vlče odplulo vcelku, nebo zemřelo utopené a jeho tělíčko neskončilo v moři, napadlo mě. Věděla jsem, že šlo o bratra Marion a proto jsem podvědomě, dobře, spíše vědomě, zamířila více k Sarumenu. Byla jsem docela troufalá, ale nikterak mi to nevadilo.
Najednou mě vítr pohladil po čumáku a přinesl mi k němu pach Rzi a Meinera. Nejspíše cestovali spolu, protože jejich pachy byly stejně čerstvé. Dokonce jsem měla dojem, že jsem je minula jen o chvíli. Na moment mě to zarazilo v přímočarém kroku, kdy se jedna končetina sunula za druhou v jasně daném tempu, nicméně jsem se odmítala vrátit ke Rzi tak brzy. Částečně proto, abych sama sobě dokázala, že nejsem na nijakém magičovi závislá a částečně proto, abych jí dala možnost vidět svět vlastníma očima a ne s mou příměsí. Přecijen jsem kazila dojem kamkoliv jsem s ní šla.

// Středozemka

// Erynijský les

Zamířila jsem zpátky domů. Rysa jsem táhla za sebou jako pytel hnoje, ale byla jsem spokojená. Stálo to za to, pomyslela jsem si útrpně,když mě začaly štípat rány na obličeji. Za kožešinu a maso to ale stálo. Dostala jsem se na ostrov a tam zastavila. Vyvrhla jsem rysovy vnitřnosti venku a to jedlé snědla. Milovala jsem vnitřnosti.
Vzala jsem pak kůži nataženou na mase a zamířila zpátky do doupěte. Byla jsem ráda, že rozšířím sbírku kožešin dole. Zarazila jsem se ale ještě před vchodem, protože nechat kůži uschnout venku znělo mnohem lépe, než ji mít schovanou v doupěti. Stáhla jsem tedy opatrně rysa z kůže a tu obrátila masem nahoru, aby se vysušilo. Cáry masa jsem snědla nebo otrhala, aby to nesmrdělo a pak už jenom aso s kostrou zatáhla dolů do doupěte, zatímco kožešina venku schnula. Až zase bude den, tak ji sluníčko vysuší úplně.

// Doupě

// sopka Fëlga'Tarátar

Pořád jsem měla docela dobrou náladu. Zamířila jsem přes rozdrbaný Galtavar až do lesa, protože na losa jsem si sama netroufala. Byla jsem na to pořád slabá a navíc rána na stehně mě mohla omezovat, ačkoli jsem na ni přílišný ohled nebrala. Ani tak na tržné ranky na slabinách.
V lese bylo příjemněji a vůně jehličí mi byla velmi příjemná. Měla jsem ráda jehličnaté lesy více než listnaté. V zimě listnáče neposkytovaly žádné přístřeší a les vypadal jako pohřebiště dlouhých prstů.
Zvedla jsem čenich a jala se najít nějakou potravu. Kromě jehličí jsem cítila i zvířata. Poté, co smečka opustila tento les, se sem vrátily jiné druhy. Zamířila jsem po pachu krve, který se nesl opatrně lesem, ačkoli nenápadnost nebyla jeho silnou stránkou. Najít zraněné zvíře bylo pro mě výhodou, tudíž jsem bez otálení šla po stopách. Krev jsem viděla na borkách stromů a i na lístcích keříků, kudy zvíře prošlo. Stopy se v jehličí nedaly poznat, ale pach zvířete rozhodně nebyl přehlédnutelný. Jednalo se o masožravce a s největší pravděpodobností o kočkovitou šelmu. Tipovala jsem to na rysa.
Vyšla jsem z keříků a zastavila se v nich, když mé oči proklál pohled jantarových očí rysa, který se tyčil nade mnou na pařezu. Byl nehezky zraněný na břiše a na noze, nejspíše se porval s jiným rysem o území. Jeho tělo se třáslo, ale tvrdošíjnost v jeho pohledu mi dala jasně najevo, že snadnou kořistí rozhodně nebude. "Každý se snažíme jenom přežít," broukla jsem k rysovi, který mi věnoval plnou pozornost. Udělala jsem opatrně další krok k němu, což se mu nelíbilo. Dlouhé zuby se zablesky ve tmě. "Hmm, mě tak snadno nevystrašíš, kocourku," na mordě se mi objevil zubatý úsměv. Výpary sopky mi umožňovaly vidět nadcházející situaci ve veselejších barvách. Dokonce jsem slyšela i rysa mluvit. Jdi pryč, nebo ti vydrápu oči z důlků, udělala jsem další krok kupředu a zastavila se tak přímo pod ním. Rys se taky rozhodl priblížit. Teď už prskal nadávky. "Není nutné se čertit... Vyřešíme to postaru," zavrčela jsem. Jak myslíš, ty prašivý pse! zaprskal rys a skočil dolů přímo na mě. "Tak se mi líbíš," vycenila jsem zuby a uskočila dozadu. Rys dopadl na zem, ale drápy mi přejel po rameni, když jsem se snažila ucuknout. Nevadilo mi prolít pár kapek vlastní krve, když z toho budu mít rysí kožešinu. Vyskočila jsem po rysovi, který se mi také pokusil uhnout, ale jeho zraněná noha se mu podlomila a já tak dostala skvělou příležitost k dobrému kousanci. Zuby jsem chytila rysa za kůži na zadku a trhla. Uslyšela jsem vřeštění raněného zvířete a pak dostala další ránu, tentokrát mi drápy přejely po krku. Naštěstí jsem tam měla dlouhé chlupy a rys mi neublížil. Bylo to jako šermovat s ježkem. Kočičí drápy byly hodně nebezpečné a zuby taktéž. Tak tak jsem uhýbala, ale nakonec se mi podařilo rysa unavit. Zahryzla jsem se mu do krku a chvíli snášela bolestivé drápance do obličeje, dokud neustaly.
Pustila jsem ho na zem. Z obličeje mi kapala krev, z nohou také a dokonce i z krku. Všude jsem měla malé řezné rány, krom ramene. "Jsem ráda, že jsme se domluvili," vydechla jsem a vzala rysa za krk a táhla ho domů. Trošku jsem kulhala.

// Bobří ostrov

// Aina

Moje uvažování nad užitečností magií bylo náhle přerušeno výhledem na tyčící se sopku. To jsem ještě nevěděla, že se jedná o sopku, považovala jsem ji za obyčejnou osamocenou horu. Na jejím úpatí jsem toho příliš neviděla a bylo tu poměrně chladno - pokud se to k večerním 27 stupňům Celsia dalo porovnávat a označovat jako 'chladnější'. Zastavila jsem u pramene Ainy a s lehkým podmračením zjistila, že voda je teplá a kameny jsou stejně tak teplé. V momentálním vedru na tom ale nezáleželo. Jsou teplé i v zimě? bylo by to skvělé ísto na zahřání kožichu! Kdybych o tom věděla letos v zimě... povzdechla jsem si slastně. Ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, proč je voda teplá. Přisuzovala jsem to nějakému teplému zřídlu pod povrchem země. Když už tady prd roste, tak nahoře bude ještě větší prd. tam už ani ten prd nebude, uchechtla jsem se a začala stoupat. Co takhle na vrcholu strávit noc? usmála jsem se a s naději v očích se rozešla nahoru.
Zeleně, které bylo ještě málo, ubývalo a já pak šla už jen po kamenech. Za chvíli můj dech měl tempo bušícího srdéčka malého kolibříka. Míjela jsem velké pukliny a občas to střihla docela blízko nich. Sálalo z nich vedro a zvláštní smrad, který se postupně přeměnil na vůni.
"Hihihi," zachechtla jsem se tiše. Dalším puklinám jsem se vyhýbala, nicméně ani ne záměrně. Zbytek cesy nahoru šel mnohem snáze. Zastavila jsem se na vrcholu a s překvapením jsem shlédla do nitra sopky. "No ty krááso, tož proto je ta řeka tak teplá," zahihňala jsem se, až mi vyhrkly slzičky. Měla jsem štěstí, že jsem se nadýchala sopečných výparů jen opravdu málo, ačkoli i to málo stačilo ke zlepšení mé nálady.
Chřtán sopky působil lákavě. Věděla jsem ale, že jediný krok a můžu si šeredně ublížit. Zatím spí, ale kdybych ji probudila... očima jsem sklouzla k jihu. Byla tam Borůvková, Asgaarská i Sarumenská smečka, ale k té by se láva asi nedostala. Sopečný prach by ji ale zasáhl. Hehehe, rozešla jsem se pomalu dolů. Tentokrát jsem se puklinám vyhýbala obloukem. Musím na ten lov, pomyslela jsem si, aniž bych tržnou ránu na stehně brala v potaz.

// Erynijský les

// Mahtaë (sever)

Když už o tom přeýšlím, budu muset si nechat otevřené dveře myšlence, že dříve či později mi síly nebudou magii stačit, zamračila jsem se. Dál jsem tuhle myšlenku rozvést nedokázala. Stačilo mi udělat jeden krok k magii, dál už jsem to nedokázala.
Všechny magie jsou zákeřné, pomyslela jsem si. Viděla jsem všechny magie v akci, znala jsem se velmi dobře. Učili mě, jak se projevují, jak na mě můžou působit a jak se jim případně bránit, nicméně pravda byla taková, že jsme se magiím moc měřit nemohli. Oheň je nejspíše nejzákeřnější. Zabije vlka hned. Uškvaří srst, nechá zhořet lesy, zapálí i poslední ždibec naděje. Ve vodě se každý utopí, v hlavě se mi promítaly vzpomínky na mámu. Jak se jí roztekly oči, zčernala srst a škvařilo maso, když jí oheň pohltil obličej. Na moment jsem viděla i topícího se bratra. Příroda taky není úplně bez viny, silné kořeny drtící otcovo tělo na kaši, tahající jeho tělo po trávě jako hadrovou panenku, vnitřnosti vyhřezávající z jeho torsa. Když nad tím tak přemýšlím, čtení mysli a umění tvořit iluze je nejméně nebezpečné, střihla jsem ušima. Jak ale jeden dokázal rozlišit iluzi od skutečnosti?No, stačí vidět barevné oči a pak uvěřitelnost klesá rapidněji, ušklíbla jsem se. Vědět, co si ostatí myslí ale taky nezní špatně. Dokáží tak odhadnout i útok? s lehkou vráskou na čele jsem uvaýovala dál. Většinu mého dětství jsem trávila učení se tomu, jak se magiím bránit, protože jsem to potřebovala k přežití. Ne, že by to byla nějaká složitá věda, která by obsahovala víc než jen jedinou instrukci. Uteč, je-li to nezbytné. Důležitý je moment překvapení, ušklíbla jsem se. Vědět, co si jeden myslí, je dost dobrý, uznala jsem po chvíli. Pomalu jsem měnila svůj pohled na magie. Zato dělat něco, co není, mi nezní tak dobře, ušklíbla jsem se. Zapomněla jsem, že je ještě magie, co ovládá vzduch. Když jsem na ni zapomněla, tak to musí být ta nejhorší magie. Nejméně nebezpečná nebo nejméně výrazná, mávla jsem ocasem.

// Sopka Fëlga'Tarátar

// Doupě

Vylezla jsem ven z doupěte a do tváře mě trefilo dusno a vedro. Začínalo se stmívat a já spokojeně seznala, že jsem úspěšně prospala celý den. Norox se vydal pryč z bůhví jakého důvodu, ale předpokládala jsem, že šel na lov nebo šel dělat něco užitečného, protože jinak by tam zůstal se mnou. Konečně jsme si mohli pořádně promluvit, povzdechla jsem si mlčky a přešla řeku. Šla jsem po jejím břehu a míjela smečkové lesy. Stále jsem měla škodoradostný úsměv z pohledu na ohořelé stromy Borůvkového lesa.
Dobře jim tak. Vyhořel jim les. Hehehe, posmívala jsem se jim zákeřně. Vzpomínka na setkání s Naomi mě ale donutila se zamyslet. Už dávno jsem si připustila možnost, že si budu muset dopomoci k větší síle pomocí čar a kouzel. "Účel... Světí prostředky," procedila jsem skrze zuby a sama se o tomto přesvědčila.

//Aina

// Východní hvozd

Původně jsem měla v plánu ulovit nějakého většího býložravce, ale v mém pocuchaném stavu jsem byla ráda, že se držím na nohou. Nori mi dal docela zabrat, stejně jako předtím Rez. Sebevědomí mi ale udržoval fakt, že z obou soubojů jsem vyšla jako vítěz. Vítěz, který sice po boji nemohl pomalu ani dýchat a jehož svaly se pak začaly natřásat jako zadky brazilských tanečnic, ale vítěz. To bylo důležité. Pomalým krokem, ono se v tom dusnu ani moc rychleji jít nedalo, jsem šla přes pláň kolem Borůvkového lesa a mohla si užít výhled na vypálené území smečky. Plnilo mě to nečekaným množstvím škodolibé radosti. Věděla jsem, že Berry i Naomi mají teď jistě mnoho práce a starostí. Vlastně by to byl skvělý čas na útok, kdybych tady měla svou bývalou "smečku". Zničili bychom je mrknutím oka.
Dostala jsem se k řece a hltavě se napila, což smylo i trochu Noriho krve z mé tlamy. Neumývala jsem se, protože jsem stejně musela přejít přes řeku, abych se dostala domů.

// Doupě

Jenom jsem se opovržlivě ušklíbla, když po mně chladně ceknul, že mou přítomnost příště neocení on, ani Baghý. "Já se můžu přibližovat ke komu chci," řekla jsem ještě chladněji než on. Má slova řezala jako ostrý vítr a zasekávala břitkou výhružku do bolavého srdce černého vlka velkou silou. Nehodlala jsem se mu vyhýbat jenom proto, že to řekl. K Baghý jsem žádný větší odpor necítila a proto jsem neviděla důvod, proč bych měla mizet v dáli jen při náznaku jejího pachu. Navíc jsem se Rzí už delš dobu smýšlela Baghý navštívit. K jeho smůle jsem jeho slova nebrala vážně a jenom jsem se s nehezkým úsměvem dívala, jak se otáčí a pajdá pryč. Sama jsem se rozešla přímo za ním a sledovala ho pár minut, dokud nezabočil k Borůvkovému lesu. Teď už mi bylo jasné, že své útočiště tam našel taky. Nechala jsem ho poodejít o kus dál a pak se vydala kolem jejich hranic. Cítila jsem smrad ohně a popela, což mě zaujalo. Nemusela jsem se ani příliš pozorně dívat, abych si všimla shořelých stromů, trávy a celkově ponuré atmosféry, která v Borůvkovém lese panovala. Ha, na každého se dostane, pomyslela jsem si škodolibě. Už jsem se těšila, až dám Naomi na frak, nicméně to muselo ještě počkat. Jejím magiím jsem se v tomhle stavu nemohla rovnat. Byla jsem ráda, že jsem Noriho odehnala, protože už jsem sama nemohla.

// Řeka Mahtaë

Byli jsme do sebe zaklesnutí, jako kdybychom měli na zubech zpětné háčky a nedokázali se vymanit z těla toho druhého. Zuřivě jsem trhala kůži, maso i šlachy jeho nohy, tak jak mi to zuby dovolovaly a trhání hlavou usnadňovalo, nicméně on dělal úplně to samé. Dokonce se ani nepustil, aby se mi zakousl třeba do lepšího místa, přecijen jsem na kousanec ve stehni příliš nereagovala. ve stejné situaci jsem byla předtím se zrzavou, která byla v boji tedy o dost schopnější než Nori. Tehdy jsem měla sežehlý obličej a jizvy na obličeji a na zádech byly taky její práce.
Konečně jsem pustil a pokoušel se vymanit svou nohu z mých tesáků. Chvíli jsem odporovala, ale nakonec jsem ho pustila. Pomalu a přerývavě jsem vydechovala a nechávala Noriho kulhavě odcouvat do bezpečné vzdálenosti. Vstávej, upozornil mě hlásek v hlavě. Nervala jsem se s vlčetem a nehodlala jsem se nechat vyřadit z provozu kvůli jednomu hloupému vlkovi. Nori na tom byl o něco lépe než já, ale řádná zranění měl na svém těle spíše on. Spíš je zatím jenom nevnímáš, ozval se znovu ten hlásek.
"Zmizni," zavrčela jsem na něj výhružně. "Jestli tě ještě někdy potkám samotného, už ti druhou šanci nedám," řekla jsem polohlasem. Stáhla jsem uši k hlavě a olízla si tentokrát už opravdu krvavou tlamu. Sama jsem byla trochu rozčepýřená a tekla mi krev ze stehna a z podbřišku, ale nejevila jsem žádné známky slabosti, narozdíl od Noriho, který na nohu nemohl ani došlápnout.

"Oooh, vlka jsem měla naposledy v zimě," řekla jsem slastně a olízla si tlamu, kde jsem měla malinkaté kapičky Noriho krve, když jsem ho kousla do krku. Zatím to bylo jediné vážnější zranění než pohmožděnina, které jsem mu způsobila. "A vzhledem k tomu, žes mě zbavil snadné svačiny, která by mě na další půlrok ukojila, budeš její náhradou," cvakla jsem výhružně zuby o sebe. Trochu mě zabolela vrchní čelist. Nejspíše jsem do jeho lebky narazila až příliš prudce.
Každý kromě mě a mé rodiny! zakřičela jsem na něj už jen v mysli, protože jsem na slova neměla čas. A vlastně ani chuť. Jediné, po čem jsem momentálně toužila, bylo slyšet jeho kňučení a cítit železitý pach jeho krve, který mě dráždil do nepříčetnosti.
Nori uskočil. Byl rychlejší, než jsem očekávala. Kvůli jeho parazitistické povaze jsem si ho zařadila do skupiny boje-neschopných vlků, ale rychle jsem se z tohoto malého nemilého překvapení oklepala. Zastavila jsem se a rozkročila, zatímco on narazil do stromu. rychle se ale oklepal a vyrazil přímo proti mě. Nejlepší obrana je útok, zanalyzovala jsem jeho postup a uvedla do chodu úplně ten stejný. Sledovala jsem jeho pohyb a viděla, jak mi jde po stehně. Lehce jsem s ním uhnula, ale stejně mi zabořil zuby do masa. Povolila jsem nohu, abych netvořila větší odpor vůči jeho zubům a on mi tak nevytrhl kus nohy. Převážila jsem se k němu a stočila se tak, abych na něj dosáhla. Stejně jako on se zakousl mě do nohy, tak jsem se já zabořila zubama do té jeho. Moje zuby ale prokously jeho Achillovu patu. Rozhodla jsem se risknout zranění a nepouštěla se. Dokonce jsem čelisti sevřela jak nejvíce to šlo a několikrát trhla hlavou, abych mu nohu úplně vyřadila z provozu. Sama jsem cítila bolest, ale byla jsem na to zvyklá. Byla jsem naučená nebrat na slabost ohledy a adrenalin mi v tom skvěle pomáhal, stejně jako stav nepříčetnosti. Svoje rány si budu plně uvědomovat až potom.

Hmm, vlastně snídani, proletělo mi rychle hlavou, když se Nori rozčiloval. Tohle malé pochybení ale bylo lehce opomenutelné, vzhledem k tomu, že další téma bylo o dost závažnější. Když se bavíte o jídlech během dne a o kanibalismu, jedno z témat strhne přecijen více pozornosti.
"Jestli budeš moct mluvit," zavrčela jsem na něj a na chvíli pozdržela svůj útok. Nori začal couvat a já dělala další kroky k němu, aby se vzdálenost mezi námi nezvětšovala. "Možná," pokrčila jsem rameny. Bylo mi úplně jedno, co si o mně myslí. Klidně ať věří tomu, že jsem Rez zabila. "Když jsme se viděly naposledy, porvaly jsme se," dodala jsem tentokrát už čistý fakt, nicméně jsem ho oškubala o další informace, které by vyjasnily veškeré události. Rvačka se Rzí rozhodně nebyla tak vážná, jako tato šarvátka.
Znovu jsem zavrčela, když zmínil Smrt. "Až na to, že já žádná čarovlčice nejsem," řekla jsem a přiskočila k němu. Tentokrát jsem ho nechtěla povalit, ale potřebovala jsem zmenšit naši vzdálenost. Ohnala jsem se mu zuby po hlavě a tlapou po boku, abych ho nehezky poškrábala a pokousala.

Vyletěla jsem po Norim jako šílená a rozevřela jsem při skoku tlamu, abych se zahryzla do prvního místa, které se mi dostane do rány. Noriho tělo byl ztuhlé a nejspíše lehce šokované, protože první vteřiny se vůbec nebránil. Podařilo se mi zuby chytit jeho krk, ale vysmekl se mi. Smůla byla, že jsem tlamu při jeho útěku neotevřela a tudíž se mu vytvořila nehezká tržná rána, která pomalu prolévala jeho černou srst krví.
Najednou jsem dostala ránu do slabin. Stáhla jsem uši k hlavě a trochu si pod ranou poposkočila, jak mě to vyhodilo z rovnováhy. Viděla jsem, jak se snaží zuby trefit některou z mých pacek, ale nemohla jsem jimi uhnout, protože by se mi jinak vysmekl. "Nechals mi utéct večeři," zavrčela jsem na něj a rafla ho do obličeje. Zuby mi přejely po jeho čele a zakously se do tváře. Náraz do tvrdé lebeční kosti mě zabolel, ale nebylo to nic hrozného. Koplnul mě znovu, ale to už jsem byla připravená a zatnula jsem břicho. Cítila jsem jeho ostré drápy, které mi přejely po slabinách a zanechaly po sobě pálivé čáry.
Párkrát jsem trhla hlavou, ale pak jsem jeho tvář pustila. Slezla jsem z něj a zavrčela. "Nemáš tady Baghý, aby tě zachránila. A není tady ani Rez, aby mě držela zpátky," zavrčela jsem na něj tiše a skočila na něj znovu. V očích mi tancovala nenávist spojená s krvežíznivostí. Hodlala jsem Noriho zamordovat.