Gallirea - Příspěvky uživatele

// Říční eso

Oba dva jsme byli z aktu omámení ještě slušnou dobu po jeho ukončení. Líbilo se mi, co mi říkal. Bylo příjemné cítit jeho dominanci nade mnou a to, že jsem ho dokázala uspokojit. Líbím se ti, když jsem bezmocná? Když pak moje tělo sotva stojí? Když nevidím, neslyším, ale jenom vnímám dotek? dívala jsem se do jeho jediného jantarového oka a se spokojeným zamručením se k němu přitulila. Tolik lásky najednou jsem ještě nikdy nezažila. Užívala jsem si jeho blízkosti a ačkoli nepatřil mezi ty jemné typy, starostlivost dokázal taky projevit. Za rány na krku se mi sice neomluvil, ale začal mi je znovu čistit, což bylo dostatečnou kompenzací. Přecijen to byly rány z boje, za ty se netřeba omlouvat. Ve válce a v lásce je dovoleno všechno.
Zamířila jsem k vodě, abych se napila, byla jsem hrozně dehydratovaná. Potom jsem se bok po boku rozešla k nejbližšímu lesu. Omámenost pomalu vyprchávala a já se ohlédla k místu, kde se všechno událo. V noci řeka jemně světélkovala, když odrážela měsíční paprsky. Viděla jsem tmavé siluety daleko od nás, ale rozpoznala jsem v nich stádo srn. Konečně! zajásala jsem v duchu, ale nic jsem neříkala, stejně jsem neměla sílu nic udělat. Zamířila jsem s Noroxem do lesa, ale šla jsem spíše po okraji, protože jsem nechtěla do ještě větší temnoty. Opírala jsem se o něj docela dlouho, protože moje nohy se ne a ne vzpamatovat. Kotníky se mi podlamovaly a občas jsem se ještě zatřásla, když si moje tělo vzpomnělo, jaké to bylo. Nedokázala jsem se pocitu rozkoše zbavit.
"Myslíš, že zabřeznu?"
Pohled jsem měla zabořený na své tlapky a moc se na Noroxe nedívala. Nevěděla jsem, jestli bych chtěla mladé zrovna teď, nejspíše ne. Polkla jsem knedlík v krku a stáhla uši k hlavě. Musím tomu nějak zabránit... Neexistuje nějaká rostlina, která by prcky vypudila? děsila mě představa, že by ve mě teď měl růst život. Nebyla jsem na to ani trochu připravená a můj životní styl nebyl vhodný pro mateřství. Nohy se mi konečně začaly umoudřovat a tak jsem se od Noroxe odlepila a šla pomalým tempem vedle něj. Byli jsme na nějaké louce a já ucítila ostrý osten paniky, který se mi zabodl do hrudníku. Sklonila jsem hlavu ke skupině hub a jednu snědla. Pomůže ti to! zadoufala jsem a polkla.
"Nemyslím si, že bychom měli teď zakládat rodinu. Ještě to tu není bezpečné," řekla jsem snad na vysvětlenou a posadila se. Najednou se mi svět oddálil, ačkoli to šlo v té tmě špatně vidět. Cítila jsem ale, jak mi utíká zem pod nohama. Převrátila jsem se dozadu a tlapkou se pokusila Noroxe drcnout do ramene. Bůh ale ví, kam jsem se zespodu trefila. "Víš jak... Mohl by nám je někdo zabít," zahučela jsem tajemným šepotem. "Nebo bychom je mohli sníst..." napadlo mě vzápětí. Tlapkou jsem se dotkla svého břicha, nicméně jsem trefila zadní nohu, která mi zacláněla. No vyvalovala jsem se na zemi jako nějaký blázen a ukazovala světu svoje hebké světlé bříško. Pak mi ale něco došlo. Vyšvihla jsem se na nohy a s očima dokořán se přiblížila k Noroxovi. Jeho hlava byla zvláštně dlouhá a jeho uši vypadaly jako rohy. Fuu, je to ďábel, pomyslela jsem si, ale docela mě vzrušovala představa, že jsem se před chvílí vyspala s ďáblem. Naklonila jsem se k jeho rohu a naprosto vážně zašeptala: "JSEM CHODÍCÍ BUFET." Svět se mi trochu hýbal a já se rozhodla pohybovat s ním. Moje hlava i torso dělaly pohyby dopředu a dozadu jako na lodi, ale pomáhalo mi to udržet stabilitu. Otočila jsem se a rozhlédla se, protože jsem Noroxovi vlastně řekla už všechno, co jsem chtěla. "Hele, proč si taky nepostavíme hnízdo na stromě?" zeptala jsem se najednou, protože přede mnou začal růst obrovksý strom s krvavými listy a bílou kůrou. V jeho koruně seděli vlkoptačí hybridi a vesele na sebe pokřikovali. Pořád se čepýřili a vypadalo to, jako kdyby spolu tancovali. "Taky bych si zatancovala," zamrčela jsem si pod vousy, ale těžko by mi Norox rozuměl.
Všude kolem mě začala tancovat tráva. Vypadalo to, jako kdyby se snažila vytrhnout ze země a odejít, což se některým stéblům snad i povedlo. Zaujatě jsem se sklonila k jednomu drnu a sledovala, jak na nich sedí jakýsi brouk. Vyvalil na mě oči a řekl mi, že jsem pěkně tlustá. "Nejsem tlustá, jsem jenom..." zavrčela jsem zlostně na brouka a tlapou ho odpálila do Tramtárie.

Železitá vůně krve mě většinou dráždila na jazyku a vzrušovala jiné části mého mozku než ty, které byly vzrušené momentálně. Z mého obyčejně klidného stavu, kdy jsem přeblikávala mezi systémy 'hunt' a 'chill' jsem se přesunula do stavu 'breeding'. Celá moje hlava i tělo prostě v jeden moment přeply a pak už se vše dělo podle instinktů. Většinou páření nebylo tak krvavé a agresivní, nicméně u nás za to nejspíše mohla výchova a i naše povahy. Libovali jsme si v cizím utrpení, proto jsem Noroxe tak silně pokousala. Zuby jsem mu zaryla do krku tak slině, že porušily kůži a já na jeho bílé srsti viděla pramínky karmínové krve, které pomalu stékaly po tmavém krku. Ještě předtím se mi dostalo jediného jemného gesta, nicméně pod vrčivým příslibem nadcházejícího aktu. Zapřela jsem se nohama, které jsem lehce oddálila od sebe a uhnula ocasem na bok, aby mu nepřekážel.

Chvíli jsem se obávala, že jsem ho odhadla špatně, nicméně jeho jediné zlaté oko se zalilo chtíčem a já se potutelně usmála. Chce mě, ta myšlenka na mě dolehla plnou vahou a já se pod její tíhou téměř prolomila. Milostné vztahy mezi nejbližšími v naší rodině byly normální. Nebyli bychom první, kteří se spolu vyspali. Stačilo si vzpomenout na Apaté a Khar'jiho, ti do sebe byli zapálení jako dva zajíci. Byli spolu k vidění všude a jeden bez druhého nedali ránu. A když dali ránu, tak jen jeden do druhého.
Po zádech mi přeskočil další elektrický výboj. Zaposlouchala jsem se do jeho těžkého dechu a pomalého, hluboké hlasu, který mu hřměl v hlasivkách. Vzrušovalo mě to a když jsem zavřela oči, cítila jsem, jak se moje tělo třepe. Možná to bylo ještě námahou z běhu. Za odměnu měl mě, ta věta mi zvonila v uších. Sledovala jsem, jak si olizuje tesáky a přibližuje se. Udělala jsem několik kroků dozadu, protože jeho tělo se na mě jenom hrnulo. Ještě nikdy jsem před nikým necouvala a pocit slabosti a pokoření se u mě dostavil okamžitě, nicméně teď mi to nevadilo. S nemalým překvapením jsem zjistila, že vítám Noroxovu dominanci a okamžitě se mu podřizuji. Byla jsem jako v rauši, když mě kousnul do ucha. Co říkáš?
"Udělej mi mladé," zašeptala jsem hlasem zastřeným touhou a kousla ho do krku. Silně, bolestivě. Z hrdla se mi vydalo zakňučení, když už jsem nedokázala svému žáru vzdorovat. Otřela jsem se o něj a jazykem mu přejela po tlamě a znovu ho kousla. Skoro jsem ani nevnímala, co dělám, ale moje tělo se pohybovalo samo. Nastavila jsem se se mu a dala ocas na stranu, aby měl snazší přístup. "Vem si mě," řekla jsem kousla se do jazyka. Chtěla jsem ho hned, tady a teď.

// řeka Tenebrae

Nenapila jsem se a to se mi stalo osudným. Možná bych osudu zvládla ještě chvíli vzdorovat, kdybych chtěla, ale osud mi nastavil klacek pod nohy a shodil mě na zem. Zakopla jsem o drn a div se nerozplácla na zemi jak dlouhá tak široká. Slyšela jsem, jak se mi posmívá. Rozdurdila jsem se a cítila jsem, jak mi hřeje hlava zlostí. Nechtěla jsem prohrát. Nechtěla jsem prohrát tím, že jsem slabší. Klidně bych prohrála, ale muselo by to být úmyslné. Nedokázala jsem si připustit, že jsem horší.
Nestihla jsem ale udělat nic. U další řeky mě Norox dohnal a já cítila, jak mi dýchá na záda. Už jsem doopravdy nemohla a jenom jsem sípala, takže jakmile mě chytil, skoro jsem to ani nepostřehla. Hlava mi pulzovala, hrudník se mi prudce zvedal a trochu jsem se třásla námahou. "Dobrá, dobrá," vyfoukla jsem rychle. "Chytil's mě. Vyhrál's," uznala jsem s nemalou nevolí a podívala se na něj skrze přimhouřená víčka.
"Hádám, že budeš chtít svou odměnu..." broukla jsem po chvíli polohlasem, když jsem se rozhlédla kolem řeky. Nikdo tady nebyl, všude kolem rostly květiny a bylo tu díky řece chladněji, ačkoli zde nebyl žádný stín. Naštěstí se už smrákalo. Přicházející noc byla ale vzrušující, protože pod rouškou tmy se většinou děly ty nejtajemnější věci.
Přiblížila jsem se k Noroxovi a okamžitě mu narušila osobní prostor. "Jakou odměnu by sis přál?" zeptala jsem se ho a jazykem mu přejela po spodku tlamy. Svůdně jsem na něj koukala zpod víček a laškovně se usmívala. Byla jsem o něco menší než on, ale nebyla jsem žádná křehká květinka. Moje tělo bylo silné a svalnaté, byla jsem pořádný kus.

// Náhorní plošina

Bavilo mě ho provokovat. Otáčela jsem hlavu za sebe a dívala se, jak jeho tělo skáče na dlouhých nohách. Norox byl stavěný spíše na sílu, než na rychlost jako já. Skoro jsem cítila, jak dupe. "Dupeš jak ježek!" křikla jsem za ním pobaveně, když jsem mu zase pláchla. Odrazil se a něco si mumlal pod vousy, nejspíše se snažil se ještě více vytáhnout. Přeběhli jsme celé planiny a upřímně jsem si oddechla, když se před námi objevila řeka. Zamířila jsem přes ni a proběhla přes vodu, abych se ochladila. Bylo to více než příjemné. Otočila jsem se a klusala ve vodě blízko břehu, abych se pořádně osvlažila. Počkala jsem i na Noroxe, aby se zchladil a nedostal úpal nebo úžeh z běhání na sluníčku, ale nenechala jsem ho dohnat mě. "Víš že vypadáš jako smeták, když běžíš?" zazubila jsem se na něj a zamávala vesele ocasem. Vyskočila jsem na břeh a ani se neoklepávala, ačkoli bylo těžké odolat pokušení se roztřepat jako pod návalem zimnice. Opět jsem se dala do poklusu a zamířila k další řece. Bylo jich tady hodně, což bylo jenom dobře, alespoň jsme nezdechli vedrem. Viděla jsem obrysy lesa, kde bychom se mohli schovat ve stínku. Už nemůžu, vydechla jsem a stáhla uši k hlavě. Znovu jsem se otočila na Noroxe, ale v ten moment jsem zakopla o nějaký drn a to mě docela vyhodilo z rytmu. Sice jsem nespadla, ale zapackovala jsem tak šíleně, že Norox měl jedinečnou šanci mě dohnat a chytit.

// Říční eso

// Bobří ostrov

Přeskákala jsem přes kameny jako srnka a trochu se na nich před Noroxem vykrucovala, když se rozběhl za mnou. "To mě nejdřív musíš dohnat!" ušklíbla jsem se na něj hravě a přeskočila na druhý břeh. Bylo teplo, ale nebála jsem se pohybu ani v takovém počasí. Věděla jsem, že se pak někde uklidním a bude to fajn. Ohlédla jsem se na Noroxe, který překonával kameny. Jakmile se jeho tlapy dotkly pevné půdy rozběhla jsem se poklusem přes planinu. Nechtěla jsem zbytečně hnát ze začátku, ale jakmile jsem uviděla, že se blíží, zrychlila jsem, stáhla ocas, aby mě za něj nechytil a zasmála se. Udělala jsem kolem něj kolečko a pak se zase klidněji rozběhla dál. Běžela jsem na východ a přemýšlela, kam se mu zaběhnu. Věděla jsem, že musíme nejprve překonat pláně a pak už budeme u lesů, kde bude stín a chládek. A taky soukromí. Na východě není ani noha! usmála jsem se potutelně pro sebe a ohlédla se za sebe. Norox trochu zaostával. Zastavila jsem se a ušklíbla se na něj. "Seš mladší a už nemůžeš?" popíchla jsem ho k vyšší aktivitě a počkala, až za mnou doběhne. Vyhnula jsem se jeho babě dřív, než mi ji vůbec stačil dát a rozběhla se dál se slovy: "Nechytil!" Už dlouho jsem takhle neblbla a bylo mi jasné, že nám to oběma prospěje. Že utužíme pouto, které mezi námi je. Musela jsem ale i vymyslet, jakou odměnu dostane, pokud mě chytí, což se ale nestane, pokud nebudu chtít. Podívala jsem se před sebe a zamířila k vodě, kde se trochu při běhu svlažíme.

// řeka Tenebrae

Souhlasně jsem přikývla. "Přesně. Proto je to tady tak osvobozující. Konečně jsme se dostali s postu uttlačovaných na post utlačujících," zasmála jsem se lehce. Když jsem domluvila já, bylo na mně, abych ho poslouchala. Naprosto jsem chápala jeho obavy i nesnáze při přechodu z plně agresivního módu do klidnějšího tempa. Vlastně jsem od něj ani neočekávala, že se bude chovat jako já, Norox byl zkrátka a jednoduše úplně jiný než já. Snadno podlehl agresi a nedokázal se přenést přes staré křivdy, které nám byly dány. "Já ani neočekávám, že se změníš. Vím, že si najdeš svůj způsob, jak to tady přežít a využít každé situace. Představuji si tě jako chodící hrozbu, chodící smrt," zavrněla jsem při té představě. On byl ten silný a strašidelný, který by mě rozšiřovat naši špatnou pověst. Neměla jsem šanci si pověst vylepšit, takže prohloubit o nás povědomí bylo mnohem lepší. A Norox na tohle byl jako dělaný. "Žádné jedy. A jestli mě otupuje? Pf, od té doby jsem ublížila tolika vlkům, že bys to nespočítal. Žádný vliv jeho magie na mě nemá, pokud nejsem na jeho území. Je to tam trochu šáhlý, ale když odejdeš, přejde to," vysvětlila jsem.
Přejel mi čumákem na krku a mně po zádech přejel nervový vzruch. Trochu jsem se zatřásla a slastně zamručela. Tahle intimní blízkost mi chyběla. Kousnul mě do ouška a moje mysl udělala otočku o tři sta šedesát stupňů. "Hmm," vyšlo ze mě lehce dezorientovaně. "Proto je musím poznat, abychom pak věděli, proti čemu stojíme," řekla jsem polohlasem a opřela se o něj. Ještě mi něco říkal, čehož jsem využila a jemně ho rafla do krku. "V pořádku. Důležité je vědět, že neopouštíme náš cíl, jen měníme způsob boje. A věříme si. Věřím, že děláš to nejlepší, co můžeš," hrdě jsem se na něj podívala a hlavou se o něj otřela. "Pojďme se proběhnout, trošku vyvětrat," navrhla jsem a mávla ocasem, než jsem ho lákavě kousla do tváře a svůdně na něj zamrkala. "Chyť mě a dostaneš odměnu!" umála jsem se na něj a rozběhla se z ostrova přes kameny pryč.

// Náhorní plošina

Norox zmínil, že taky přinesl zajíce do úkrytu. Spokojeně jsem přikývla a s úsměvem si představovala náš úkryt,který se každou chvíli zveleboval více a více. „Upřímně, Gallirae je skvělé místo pro vlčí život. Jsou tu všechny možné biomy, různé nadmořské výšky a nadhojnost potravy. Kdyby nebylo magičů, klidně bych se tady usadila a beze strachu tu měla rodinu,“ řekla jsem a při posledních slovech mu přejela čumákem za ušima. Trošku jsem se ho snažila navnadit na lepší notu a výhled rodiny mohl být to pravé ořechové. „Po tom, co přešla ta nechutná zima, se to tu fakt rozkvetlo. Viděla jsem spoustu nádherných míst, stejně tak zajímavých,“ dodala jsem ještě. Byla jsem na toulkách docela dlouho a prošla jsem toho opravdu hodně. Viděla jsem dokonce i nějaké mně neznámé býložravce. Norox mi pak vyprávěl, co se stalo jemu. „Na Khar’jiho si taky často vzpomínám, stejně jako na mámu a tátu. Jsem smířená s tím, že už nejsou s námi, ale občas se objeví něco, co mi na jejich smrt evokuje vzpomínky a pak to zase vidím před sebou,“ nasucho jsem polkla. "Jejich vrahům jsem ale neodpustila a nikdy neodpustím." Mámina hořící hlava, poslední bublinky vzduchu v Khar’jiho bublině smrti, visící střeva z tátova břicha. Noroxe sžíral hněv a nenávist, stejně jako před rokem mě. Teď jsem byla uklidněnější a můj oheň klidně plápolal, zatímco on byl pořád v tom požáru. „Taky se mi tu dějí divné věci. Omámil mě nějaký obří slimák, viděla jsem konec duhy a měla jsem blechy, kvůli kterým jsem mluvila nějakým cizím jazykem,“ ušklíbla jsem se. „Nicméně nic mi neublížilo,“ hlesla jsem tiše a posadila se. Věděla jsem, že teď přišel ten moment.
„Magie tady žije na každém rohu. Nejde jenom o vlky a zdejší polobůžky. Nevím sice, jak zničit čirou, syrovou magii obyčejnou silou. Spíš si myslím, že proti tomuhle ohni budeme muset bojovat ohněm. Stát se tím, co nenávidíme ve prospěch vyššího dobra,“ začala jsem zhurta, ale na tváři se mi objevil výraz typu ‚vydrž, vím, co si myslíš‘. „Nehodlám se podvolit magii tak snadno. Nepůjdu prosit zdejší bohy o magickou moc, abych mohla všechny zabít mrknutím oka. Na druhou stranu jsem ochotná s nimi uzavřít obchod. Udělají mě silnější za prachobyčejná slova. Za slib, že nezabiju,“ ušklíbla jsem se. „Už jsem dvakrát navštívila Života. Ještě jsem po něm nic nechtěla, ale myslím si, že mi sám pomohl stát se silnější. Dokonce mi jednou pomohl proti Elise, té šedé Alfě, co na mě má pifku. Hodil po nich kameny a učinil tak ze mě vítěze rvačky. Samosebou jsem na něj za to naštvaná, nemá se mi co plést do života, ale na druhou stranu s i nemůžu nevšimnout jeho snahy mě polepšit,“ na mordě se mi rozlil zákeřný úsměv. „On věří, že se stanu lepší. A já můžu jeho dobrosrdečnosti zneužít. Kdo říkal, že lhářům nemůžeš lhát? Nakecám mu klidně takovou snůšku blábolů a nesplním ani jediné slovo, když mě udělá silnější, rychlejší a nebezpečnější,“ moje tvář nabývala zlověstnějšího a děsivějšího rázu a v tomto bodě jsem vypadala jako nebezpečí samo. „Dokáže zvýšit sílu vlka za jeho vlastní, genetické, predispozice. Nadupat tě tak moc, že můžeš být i třikrát lepší, než jsi kdy byl,“ dýchala jsem o něco rychleji, srdce mi bušilo a já cítila, jak ve mně bublá nadšení. „Nevím jak ty, ale nebaví mě nechávat se vláčet ostatními jako hadr. Nemám sice magii, ale můžu je porazit vlastní silou. Co je lepší? Vlastníma zubama roztrhat žíly, nebo z dálky podpálit pár chlupů? A když ti k nadvlčí síle stačí utrousit pár slov... Myslím, že znám odpověď,“ zazubila jsem se, až se všechny moje ostré tesáky zaleskly. „A co se zlosti týče…“ vzpomněla jsem si. Naklonila jsem se k němu blíž a jemně ho kousla do líčka. „Větší zábava než smrt je utrpení. Pak vidíš výsledky své práce ještě dlouho poté a navíc se můžeš na jednom a tom samém vlku vyřádit vícekrát. A taky si tak lépe rozšíříš pověst. Mrtvoly toho moc neřeknou,“ sladce jsem se usmála a nadzvedla obočí.
Když jsem mu řekla svůj momentální postoj k magii a zdejším polobůžkům, mohla jsem přejít k tomu, co budeme dělat teď. "Momentálně nemám žádný plán útoku. Nejsme ještě dost silní na to, abychom se magii vyrovnali silou a nevím o žádném jiném způsobu, jak magii zničit. Zatím. Proto momentálně jenom zkoumám terén. Na toulkách prozkoumávám okolí, hledám další smečky a dívám se po věcech, které by se mohly hodit. Zatím vím o pěti smečkách. No, řeknu to na rovinu; zkoumám i mocné. Jsem v jejich společnosti a snažím se přijít na jejich slabiny. Víš jak se říká, drž si přátele blízko, ale nepřátele ještě blíž? tak přesně to dělám. Čím víc toho vím o ostatních, tím lépe. Hraju na ně divadlo, povídám si s nimi a nesnažím se je hned zamordovat, na to budu mít dost času potom. Trpělivost se vyplácí, právě díky ní jsem teď zbušila toho posledního magiče," ušklíbla jsem se pobaveně. "Nemusíš mít obavy, že bych přecházela na jejich stranu," dodala jsem ještě ke konci. "Nenávidím je všechny, jenom nasazuji masku, ačkoliv s mou pověstí je to docela oříšek. Miluji jen svou rodinu a to se nikdy nezmění," řekla jsem a s poslední větou se postavila.

Norox se na mě nejprve otočil jen prázdným důlkem. Nevěděla jsem, jestli mě jeho vzezření lákalo nebo děsilo, ale něco to ve mně vyvolávalo. Nejspíše se jednalo o směsici pocitů a bylo ještě příliš brzo na to, abych se rozhodla, jak k jeho zranění budu přistupovat. Nicméně jeho agrese byla na místě, přecijen jsme se dlouho neviděli.
Spokojeně jsem zabručela, když se mi otřel o tvář. Vždycky to byl docela chlaďas a pocity moc projevovat neuměl, ale věděla jsem, že mě má rád. Ostatně... já jeho taky!
"Vím," broukla jsem a zamávala ocasem. bylo hezké vidět, že bydlíme na stejném místě. "Dodělal jsi úkryt celý sám, tak jsem se rozhodla, že apoň nalovím nějaká zvířata a přidám maso do spíže a kožešinu vysuším na spaní," řekla jsem a olízla si spokojeně čumák. Lehce jsem odstoupila, abych mu nezasahovala do osobního prostoru, ale i nadále jsem zůstávala blízko. "Vlastně jsem na to úplně zapomněla!" přiznala jsem a podívala se na zadní nohu, kde jsem měla pod srstí strup. Nejspíše tam budu mít i jizvu, ale netrápilo mě to. "Porvala jsem se s jedním vlkem, co mi lezl už dlouho na nervy. Postavil se mezi mě a nějaké vlče, takové malé černohnědé, které jsem chtěla zabít a sníst. Byla to dcera jedné mojí rivalky," začala jsem mu povídat. prvně lehce nesměle, ale protože jsem chtěla udržet náš vztah na pravdě a nechtěla mu nic tajit, začala jsem říkat všechno. "Pořádně jsem mu domrvila nohu a pokousala ho na krku, to ho naučí nelézt mi do cesty," řekla jsem a hrdě se napřímila. "Pak jsem se ještě porvala s tím rysem, co teď leží v úkrytu, ale to nebylo tak vzrušující," dodala jsem s letmým úsměvem. Rány po rysích drápech a zubech jsem už měla zahojené. "Co ty?" zeptala jsem se. Chtěla jsem taky vědět, co dělal. Neřekla jsem nic o dalším postupu, snad to zmíní on, pomyslela jsem si a pokusila se tu myšlenku vštípit jemu pohledem. Nebyla jsem ale škaredý mocný, abych toto uměla, takže jsem se spoléhala na Noroxovu intuici.

// Náhorní plošina

Po kamenech jsem přeletěla jako duch, přecijen jsem je už znala jako vlastní tlapky. Nadzvedla jsem hlavu trochu do vzduchu a nadechla se okolních pachů. Kromě pižma bobrů, mokré hlíny, čerstvého dřeva a květin jsem cítila i silný Noroxův pach. Tvořil kopuli nad všemi pachy kolem a mně bylo jasné, že se rozhodl ostrov označkovat jako naše území. Větší terč jsi nám na záda nemohl nalepit, pomyslela jsem si, ale nechala to plavat. Přecijen jsme byli uprostřed řeky a ze břehů pach cítit nešel. Na druhou stranu to všechny mohlo odradit hned, jakmile by sem přišli. Možná to nebude tak na škodu, dovolila jsem si tedy ustoupit od svého prvně negativního pohledu na věc.
Byla jsem usušená z cesty přes pláně, takže jsem se prvně zastavila u jednoho slepého ramena a pořádně se napila. Žádnou srnu jsem neulovila a s nikým se neporvala, takže můj kožich smrděl čistě mnou, naším doupětem a sluníčkem.
Po pachu jsem se vydala za Noroxem. Lákalo mě to skoro jako cestička z vlčecích stehýnek na jehož konci byla vysněná odměna. Za chvíli jsem uviděla jeho zkroucenou siluetu u jednoho z keřů. "No tobě to jde," pochválila jsem ho s potutelným úsměvem místo pozdravu. Přikradla jsem se k němu tiše a houkla mu tak za zády, nedivila bych se, kdyby si leknutím učurnul. Přišla jsem k němu a láskyplně se mu otřela o kožich, zatímco jsem zavrtala hlavu do jeho krku a olízla mu tvář. "Stýskalo se mi," řekla jsem popravdě a zamávala ocasem.

// Kopretinka

Zamířila jsem přes pláně zpátky na Bobří ostrov. Měla jsem dobré tušení, že Noroxe konečně zastihnu doma. Moc jsem neměla chuť se s ním vidět, ale to bylo zapříčiněno nepříjemnosti a okolnostmi, při kterých jsme se rozešli. Musím si to s ním vyříkat. Takže jaké jsou moje pilíře? Duncan je mimo hru, to je jasné. O Rzi mu zatím říkat nebudu, to je můj speciální experiment. Musím ho ale trošku zklidnit, přecijen se tady nevyplácí tak vraždit. Zatím nemám žádný přesný plán, jak je likvidovat, ale to, že to momentálně nedělám neznamená, že jsem s tím přestala. Jenom měním taktiku. Prozatím se budu snažit je víc poznat, víc se na ně připravit, i za cenu kacířství. A až něco vymyslíme, budeme připraveni na všechno.
Všechno jsem si odříkávala v hlavě pomalu a jistě, abych se ve svých myšlenkách utvrdila. Některé jsem si řekla i nahlas, abych slyšela, jak zní. Musela jsem si být jistá v kramflecích, jestliže jsem hodlala předstoupit před naši malou komisi a projednávat o změne taktiky.

// Bobří ostrov

S pohledem týraného psa jsem poslouchala Newlinův další proslov. Bylo mi jasné, proč mu chtěl Norox vypreparovat hlasivky a umlčet ho tak nadobro. V jeho případě bych se ale nedivila, kdyby začal komunikovat jiným způsobem. Kupříkladu morseovkou pomocí prdů nebo tak něco.
"Já ale přece jsem hodná," řekla jsem ublíženě. Stáhla jsem uši dozadu a přimhouřila oči, jako že se mě jeho proslov doopravdy dotkl a že mě urazil. Naštěstí začal rychle blekotat o těch srnkách. Bohužel žádné stádo dlouho neviděl, takže jsem měla jednoduše smůlu. Olízla jsem si čumák a sledovala, jak vlčice komunikuje s vlčaty. Nejspíše mi nezbývalo než počkat na nějaké lepší období. "Tak dík, Newline," řekla jsem jenom a ještě jednou se podívala na vlčata. Líbila se mi.
"Třeba vás zase někdy navštívím, určitě neodmítnete," řekla jsem se zubatým úsměvem a rozešla se pryč, zatímco jsme jim zamávala ocasem.
Ta vlčice vypadala docela vytřepaně a to jsem jenom blekotala nějaké žvásty, ušklíbla jsem se sama pro sebe, než jsem se přebrodila přes řeku a rozutekla se zpátky domů.

// Náhorní plošina

Hoj! Moje aktivita je s otazníkem, budu nastupovat na výšku.
Já jsem v Ragaru jenom skrze rodiče a jestli se pohne Lennie nebo Savior někam jinam, jdu s nimi. Do budoucna nevím, jestli bych Alastora chtěla ve smečce nebo spíše jako tuláka.
Lov se mě nejspíše netýká, nějakou tu smečkovou poradu bych zvládla a to je za mě asi všechno. :_D

// Jo v klidu Newli, s tím počítám :D

Chtěla jsem se přiblížit k vlčatům, ale Newlinův pečovatelský instinkt převládl nad obyčejným rozumem a vedral se přímo mezi mě a prcky, přičemž mě docela odstrčil stranou. Zastavila jsem se v pohybu a probodla ho jantarovýma očima skrz naskrz, než jsem zvedla hlavu a na mordě se mi objevil samolibý úsměv plný ostrých zubů. "Čeho se bojíš? Chtěla jsem si je jenom prohlédnout," zabručela jsem nevinně a naklonila se přes Newlina, abych na vlčata lépe dohlédla.
Newlin mezitím začal blekotat něco o pomstě. S protáhlým obličejem jsem se na něj podívala. "Máš pravdu," přitakala jsem přiblbe. "Já se nikomu nemstím, to si vymluv tomu vlčkovi, on mi slíbil, že mi zmaluje ksicht za sebe i za svou sestru," řekla jsem docela protivně, protože mi přišlo, že mě Newlin vůbec neposlouchá. A ta vlčice za ním zrovna tak. Jala se kamaráda podpořit. "Proč bych se omlouvala za něco, co jsem udělala úmyslně a vůbec mě to nemrzí?" zeptala jsem se jí, jako kdyby byla úplně blbá. Tiše jsem zavrčela, když na mě jedno z vlčat začalo mluvit. Hodila jsem na něj jeden vražedný pohled a aniž bych ho odvrátila, řekla jsem Newlinovi: "Já se nemstím, jenom se vyžívám v utrpení ostatních. Urvu jim uši, rozkoušu nohy, až z nich mají jenom holé kosti, roztrhám jim břicho, aby vnitřnosti vypadly ven a tahali je za sebou jako tlusté kluzké rudé červy." V očích se mi rudě blýskalo a zuby jsem ukazovala víc a víc, dokud jsem se znovu nenarovnala a pohledem nesjela po Newlinovi a jeho kámojdě. "Nechci vaši pomoct s lovem," odsekla jsem s nakrčením čumáku. "Jedině... Kdybyste věděli o stádu srn," mlaskla jsem a udělala krok zpátky, abych jim dala najevo, že nehodlám dělat problémy. "Zrovinka nejsem na lovu vlčat, ale až příště budu, jakékoliv vlče bez dohledu je moje," ušklíbla jsem se a lehce se zasmála, jako kdyby se jednalo o vtip.

Nemusela jsem na spolešnost čekat dlouho. Vyhlížela jsem přicházející skupinku ze Sarumenu jako hladový vlk vyhlíží ovečky přicházející na pastvinu. Olízla jsem si čumák a sledovala, jak jdou přímo do mé náruče. Newlin se odpojil od skupinky a vydal se hned za mnou. Jeho hraný úsměv na mě neudělal ani trochu dojem a jeho neustálá snaha být pořád milý mě jen vytáčela. Trochu jsem se naklonila, abych si mohla prohlédnout siluety dalších tří vlčích osůbek. Dvě z nich byly překvapivě zakrslé. "Jsem... Na lovu," řekla jsem líně a postavila se. Vlčice se snažila svým tělíčkem zastřešit malá vlčátka za sebou, která se hned vydrala před ni. "Je mi fajn," odsekla jsem vlčici a zamračila se na ni. Vypadala jsem snad jako nejaký chudáček, který se o sebe nedokázal sám postarat? "Omluvit se Marion?" zopakovala jsem po Newlinovi s ušklebkem a přikývla, když jedno z vlčat vzneslo otázku, proč bych to měla dělat. Střihla jsem ušima a prošla nebezpečně blízko Newlina přímo k vlčatům. Zastavila jsem se před nimi a nasála jejich pach. "Další nalezenci?" zeptala jsem se s úsměvem. "V Maharu je jich jak much nad mrtvolou, třeba jsou příbuzní," nadhodila jsem a cvakla před vlčaty zuby, než jsem hlavu oddálila. Nechtěla jsem jim nic udělat, ale bavilo mě ostatní vytáčet a děsit. "Tak ochráníš, prcku? Kdyby chtěla, už jsi mrtvý," řekla jsem chladně, ale pak jsem se otočila k Newlinovi. "Hele nedávno mi nějaký bratr Marion vyhrožoval, nevíš, jak na tom s tou svou pomstou je?" zeptala jsem se a na mordě se mi objevil škaredý úsměv plný ostrých zubů. Neměla jsem z něj strach, těšila jsem se spíše, až ho roztrhám na cáry.