Gallirea - Příspěvky uživatele

// Středozemka

Srdéčko, moje mladé a naivní srdéčko mě bolelo. Jako kdyby s každým slovem do něj Norox zapichoval jednu ostrou větev za druhou. Bez servítek a bez omluv, drtil moje sny a pálil je na prach, který rozfoukal po okolí. "Máš pravdu," přisvědčila jsem a na tváři se mi objevil nadřazený úšklebek. Byla jsem přece nad věcí, nějaká láska... Teď? V době krize? "Snaží se o to, to je pravda. Naštěstí ho máme oba hezky prokouklýho," ucedila jsem a vycenila zuby. Konečně jsme se začali blížit k ostrovu a já zapřemýšlela, jestli Života ještě někdy uvidím. Určitě, beztak se mi zase promítne do života, aniž bych se o to prosila, pomyslela jsem si trpce a hledala kameny, po kterých jsme přecházeli na ostrov.
Vyprskla jsem opovržlivým smíchem. "Chceš vidět, jak se s nima kamarádíčkuju?" zeptala jsem se a přelezla na první kámen, abych se pomalu začala štrachat dál a dál na ostrov. "Nebo cos myslel?" nechápavě jsem zavrtěla hlavou a přeskočila poslední kámen až na ostrov. To byl docela dlouhý skok, nadzvedla jsem překvapeně obočí, ale přešla to bez komentáře.

// Bobří ostrov

// Narrské kopce (tenebrae)

Pobaveně jsem se ušklíbla, když Noroxovi zahořel oheň v jediném zbývajícím oku. Možná neměl magii ohně, ale jisté plameny v sobě měl. "Nápodobně," škaredě jsem se usmála. Život mi už několikrát řekl, že v sobě mám nevyklíčená magická zrníčka, která buď vyklíčí sama a nebo jim může pomoci. Naivní, odsunula jsem tychle hříšné myšlenky stranou a protočila oči. "Lásku?" zopakovala jsem po něm a nadzvedla obočí. Jeho výsměch mě lehce ranil. Myslela jsem, že něco cítí ke mně, proč jinak bychom se předtím...? V hlase mi zaznněl osten ublíženosti, ale tvář jsem měla chladnou.
jeho další výsměšná slova jsem poslouchala jenom na půl ucha, uražená jeho předešlým oznámením, že jsem pro něj byla vlastně jenom nějakou věcí, kterou využil, aby uvolnil napětí ve svém malém Noroxovi. Hezky Noroxi, to ses předved, pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem, ale nikoho jsem neviděla a ani necítila. Pláň byla otevřená a vítr odnášel pachy pryč, takže to byla země nikoho.
"Odneseme tu kůži domů a potom... Potom co?" zeptala jsem se. Sama jsem netušila, co budeme dělat potom.

// řeka Mahtaë

// Vrchol Narrských kopců

Trochu poplašeně jsem zamířila z kopců. Písek pod nohama mi odletoval do všech stran a připadala jsem si téměř jako divoký oř cválající prériemi. Zakopla jsem.
"A!" vyjekla jsem a skutálela se o pár metrů dolů, zatímco jsem nosem dřela o zem. Vskutku elegantní ántré, ale co naplat, moc jsem se pod nohy nekoukala a v takové tmě jsem pšouka viděla. Vyškrábala jsem se na nohy a oklepala se, ale celé tělo mě bolelo. Boha ty si nemehlo, zakňučela jsem na sebe posměšně a rozešla se po Noroxově pachu dolů z kopců.
Meinere, ucítila jsem jeho pach a rozhlédla se, ale stejně jsem ho neviděla. Museli jsme se ale těsně minout, protože jeho pach byl vskutku čerstvý. Dunc... zavrčela jsem, když jsem ucítila pach i toho vypelichaného skřeta, který... Nechtěla jsem na to ani myslet. Zavrtěla jsem proto hlavou a došla k Noroxovi, jehož zlaté oko se na mě z dálky blýskalo jako Polárka. "Hej, neuvěříš, co se mi pokusil nakecat," spustila jsem na něj zhurta už z doslechu a zachechtala se. "Prej... Prej že umíš ovládat oheň!" zasmála jsem se a drcla do něho. "Co řekl tobě?" zeptala jsem se s jasnou nadsázkou v hlase. Byla jsem ráda, že jsem od Života odešla celá a ještě jsem si ponechala i zbytky svého zdravého rozumu.

// Středozemní pláň (Tenebrae)

// Narrské kopce

Už nám nezbývalo příliš mnoho k tomu, abychom se dostali na magické místo Životova sídla. Zastavila jsem se na začátku cestičky a nechala Noroxe, ať jde první. Původně jsem si myslela, že půjdeme spolu, ale něco mě zastavilo. Mlaskla jsem si a posadila si prdel do chladného písku. Obloha byla zatažená a já vlastně nic neviděla. Životovu cestičku jsem rozpoznala jenom díky svítícím zrnkům, která ji lemovala. Určitě to byly lampičky pro pocestné, protože jinak jsem si existenci fosforeskujícího písečku vysvětlit nedokázala. Byla jsem docela napružená, takže jsem zvedla zadek ze země a rozešla se nahoru na kopce, nad obydlí pseudobůžka. Postavila jsem se na vrchol a nechala vítr, který byl ve vyšší nadmořské výšce o něco silnější než dole v nížinách, ať mi čechrá srst. Zavřela jsem zlaté oči a představila si... Cítila jsem mořskou sůl, slyšela vlny šustit o písek. V hlavě mi zněl melodický hlas a nitrem se mi rozlehl klid, který jsem už delší dobu necítila.
Po nějaké době jsem se probrala a vzpomněla si, že jsem Noroxe nechala jít k Životovi samotného. Sklouzla jsem urychleně dolů z kopce a tlapkami brzdila svou jízdu dolů pískem, naštěstí jsem zastavila ne tak daleko od původní cestičky k Životu. Rozhodla jsem se dál neplýtvat časem a vydala se po světélkujícím úbočí sama s nadějí, že Noroxe ještě zastihnu v moci zdejšího magického stvoření.
Nejprve jsem se řídila jenom cestičkou svítících písečných zrnek a občasných kamínků, ale jakmile moje tlapky došláply na zdejší most, rozsvítily se květiny pod ním a ozařovaly celé okolí. Viděla jsem most, na kterém jsem překvapeně stála, a kousky kopců. Co jsem ale neviděla byl Norox. Místo něj na mě na mostě čekal Život. Tentokrát se jeho aura držela lehce zpátky a pronikala do mě pomalu a nenápadně, snad abych měla pocit, že si ponechávám i zbytky svého zdravého rozumu pohromadě. Jeho oči byly chladné a kovová modř házela malá prasátka po okolí. Všimla jsem si, že z jeho indigového břicha tentokrát nevisí rampouchy tak, jak tomu bylo v zimě, ale drží se na něm kapičky vody. Zastavila jsem se a narovnala se, zatímco jsem se dívala bůžkovi do očí. Byl oproti mně tak vysoký a mohutný, že jsem si přidala jako malé vlče před medvědem. Pohledem mě propichoval skrz naskrz, jako kdyby se nemohl rozhodnout, co se mnou udělat. Opětovala jsem mu ten pohled, ale já jsem hledala otázky, které jsem chtěla vznést. Vzpomněla jsem si na křivdu, kterou mi způsobil, ale prvně jsem se chtěla zeptat na něco jiného.
“Kde je Norox?” řekla jsem klidně a neuhnula pohledem. Tvář jsem měla staženou nervozitou a měla jsem problém se pohnout, protože moje nohy najednou ztěžkly a odmítaly se odlepit od pískovcového oblouku. “Nechtěl tady už být, tak jsem ho poslal pryč i s darem,” odtušil až překvapivě klidně Život a tlapkou přejel po zemi. Při tom pohybu jako kdyby moje zmrzlé tělo roztálo a já se konečně mohla začít hýbat. Instintivně jsem se oklepala a zamračila se na krásného vlka před sebou s jasnou otázkou ve zlatých očích. Pokrčil jenom rameny a hlavou mi proletělo jediné slovo: Strach. Život se ke mně otočil zády a já se za ním rozešla. Ještě nikdy mě nepustil dál, než na most a já byla zvědavá, proč tomu tak je. Měla jsem svou teorii a opatrně jsem se rozhlížela kolem, jako kdyby na mě mělo za rohem něco vybafnout. Život zamířil ale dolů pod most, tam kde bylo květinové pole a kde květiny rostly ve všech barvách a vůních i v zimě. Vskutku magická rarita. Zamířili jsme přímo pod most, který se klenul nad námi. Květinky zářily kolem nás ve všech barvách duhy a kreslily po naší srsti různé obrazce. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem ještě umazaná od srnčí krve z lovu, nicméně jemu to očividně taky nevadilo. Sledovala jsem zamračenou oblohu, ale brzy jsem přesunula pohled na Života, který zářil jako živoucí duha. S tím jsem taky neměla příliš dobré zkušenosti. Nevěděla jem, jestli mu chci říct ještě něco jiného, protože na jazyku jsem měla jen jedinou otázku momentálně. Rozhodla jsem se dál neotálet, byť se mi do starých vod brousit nechtělo.
“Proč jsi tehdy v Asgaaru stál za mnou?” zeptala jsem se a do hlasu se mi vkradla hořkost, zatímco jsem na jazyku ucítila pach zrady a v očím se mi odrazila bolest a ponížení. Stále jsem se zlobila, ačkoliv s časem se můj hněv tišil a teď už ve mně plápolal jenom jako maličký hřející plamínek. Očima jsem na Životovi přímo visela, zatímco on sledoval zamračenou oblohu. Přeci jen se na mě otočil, ač si teda dával na čas. “Zemřela bys tam,” řekl, na což jsem se ho chtěla zeptat, co je mu do toho a chtěla jsem bránit své rozhodnutí natáhnout brka dle svého, nicméně pokračoval, “a taky to nebylo fér." Jako kdyby to byla ta nejdůležitější část. Zabručela jsem si něco pod vousy a postavila se. Měla jsem dost takových hloupých keců, nicméně jsem měla ještě něco na srdci. Život se na mě podíval a pohledem mě poprosil, abych s ním ještě chvíli zůstala. “Chci dosáhnout svého maxima,” řekla jsem a packou drkla do jedné z květinek. Řekla jsem to lehce rozkazovačně, nicméně on mi to nežral. Vydechl a jednoduše mi odpověděl: “Dobrá, ale vyslechneš si mě.” Přimhouřila jsem podezřívavě oči do tenkých škvírek a pomalu se posadila. Nejspíše půjde o dlouhý proslov, na který budu potřebovat veškerou stabilitu, kterou mi můj zadek dokáže poskytnout. Nadechl se a já si už byla naprosto jistá, že mi vymluví díru do hlavy. “Máš v sobě magii. Ty, tvůj bratr, celá tvá rodina” zamračila jsem se a otevřela tlamu, že se ohradím nad takovou hříšnou větou, ale on pokračoval, “protože kdysi dávno jste byli jedna smečka a všichni jste ovládali magii. Lahraiští si pak našli nějaké zřídlo, které jim umožnilo zesílit a vám o tom neřekli, což je sprosté, ale to je minulostí. Přítomnost je to nejdůležitější, podle ní se bude odvíjet i vaše blízká budoucnost. Což mi připomíná, že tě čeká minimálně jedno velké překvapení.” Mrknul na mě, jako kdybych věděla, o čem to do háje mluví. Nemělo cenu se s ním hádat, že neříká pravdu, on by si totiž i nadále mlel svoje a já zase svoje, takže by to k ničemu nevedlo. Mohla jsem s ním jenom tiše nesouhlasit a pak si nahlas postěžovat Noroxovi, až ho najdu. “A jaké magie teda máme?” odfrkla jsem si pohrdlivě. Dala jsem na sobě jasně znát, že s tím nesouhlasím, ale na druhou stranu jsem byla zvědavá, jaké nesmysly se mi pokusí nakecat. Tajně jsem zadoufala, že umím číst myšlenky. “Norox má v žilách oheň, Rigel je šarlatán tančící na pomezí mezi realitou a fikcí," zadržela jsem dech, teď bude určitě moje magie, “a ty dokážeš přesně to, co jsi předvedla v Asgaaru.”
”Ty kameny?”
“Ty kameny.”
Měla jsem těžkosti tomu uvěřit. Myslela jsem, že ty šutry hodil Život, právě proto jsem se na něj zlobila! “Jen jsem ti trochu dopomohl, ale jinak to byla tvoje vůle,” na jeho tváři se objevil vševědoucí úsměv a já s otevřenou tlamou zůstala stát jako opařená. Až po chvíli jsem si uvědomila, jak hloupě vypadám a s hlasitým klapnutím jsem zavřela čelisti. Nasadila jsem umělý obličej, který křičel ‘tak teď už jsem slyšela všechno’ a postavila se. “Půjdu za Noroxem, určitě se zasměje, až mu tohle řeknu,” ucedila jsem sarkasticky a mávla vesele ocasem. Život se na mě podíval svýma tmavýma očima a tiše mě poprosil, abych tu s ním zůstala. Zavrtěla jsem hlavou a udělala krok zpět. “Raději ne, pletky s magií nemá Norox rád,” řekla jsem skoro až omluvně a pak sebou škubla a rozběhla se pryč dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Tak tedy sbohem, rád jsem tě viděl. Pozdravuj mou sestru, až za ní půjdeš. Přeji ti hodně štěstí, uslyšela jsem v hlavě jeho melodický hlas, když jsem opouštěla most. Rozběhla jsem se po svítícím písku a jedinkrát se ohlédla, avšak nic jsem neviděla, jenom černo. Otočila jsem se zpátky a spatřila, že i cestička ztrácí osvětlení a zrychlila, abych stihla zmizet z údolí bez potíží.

// Narrské kopce

Celkový počet bodů: 87,5 bodu
Směnárna:
5 bodů ---> 75 mušliček (5 x 1 bod za 15 mušlí)
82 bodů ---> 1230 oblázků (82 x 1 bod za 15 oblázků)
0,5 bodu ---> 5 oblázků (1 x 0,5 bodu za 5 oblázků)
Celkem: 75 mušliček, 1235 oblázků

Chci říct, že akce se mi velmi líbila a myslím si, že byla vskutku podařená. Úkoly byly vtipné a seč občas repetetivní a nervy dráždící (obejdi hranice, jdi tam a tam), tak úplně v pohodě splnitelné. Na druhou stranu jsme ale mohli s vlky procestovat hodně území a poznat je, což je dobrá věc, protože některá území jsou opravdu zajímavá, jenom jsou prostě mimo dění a tak tam moc vlků nezavítá. Taky se mi líbilo, že přijímání úkolů bylo otevřenější a tak se dalo s jedním zadáním různě pracovat a upravovat si jej tak, aby to lépe sedělo charakteru. Mrzí mě, že jsem celý jeden týden vynechala, fakt bych chtěla ty odměny, ale tak co už :D Nahrabala jsem i tak dost a můžu říct, že jsem spokojená. Už nevím, co bych řekla, možná jenom to, že mě štvaly úkoly "stihni za 24 hodin", protože jsme se s Rez vůbec nestíhaly (ona hraje od večera do 4 ráno, já to večer lámu :D), ale jinak všechno v pohodě. Cením si i Elisiny ochoty a pokaždé dobré nálady, když došlo na řešení VLA.

// Říční eso

Začali jsme lézt do kopce. Byla jsem ráda, že jsem se rozhodli jít teď, protože až bude poledne, upečeme se. S trochou štěstí se k Životovi dostaneme ještě za svítání a pak zmizíme někam do lesů nebo něco, protože jsme se nehodlala smažit jen tak pro nic za nic. Vlastně jsem se docela těšila domů. Po cestě jsem kontrolovala, jestli Noroxovi nesklouzává ze zad srnčí kožešina a sem tam ji nosem spravila, aby nespadla. "Byla no," odtušila jsem klidně. Nebyl důvod propadat panice, stačilo být v klidu. Nedělala jsem přece nic nezákonného. Bránila jsem i Duncana, ale to byla moje hloupost. Podruhé se tak napálit nehodlám a jestli ho potkám... po tom všem, co se událo jsem si nebyla úplně jistá, jak na něj budu reagovat. Hlavně po tom, co jsem se s ním chtěla vyspat, ale za to jsem vlastně ani tak nemohla. Jak říkám, stala se mi velká spousta magických kravin.
Zmlkla jsem a zaposlouchala se do Noroxových slov. Tak nějak jsem tušila, že by se s magií nedokázal vyrovnat. Jeho postoj byl o dost radikálnější a jeho mysl byla uzavřená. Paličák, oškatulkovala jsem si ho, nicméně ne ve zlém. Jak bych taky mohla? Byl to můj bratr, můj život, moje minulost, přítomnost a i budoucnost. Hodlala jsem s ním žít a pokud by se naše obloha vyjasnila, měli bychom i rodinu. "Ať už se stane cokoliv, nehodlám se zabít nebo utápět v nenávisti vůči sobě samé," řekla jsem klidně a jasně. Chtěla jsem, aby věděl, že i kdyby se do mě magie dostala, nepokoří mě. "Všechno špatné s má svou světlou stránku a pokud by to znamenalo, že mi narostl nový zub, rozhodně se nepokusím si ho vyrvat, ale spíš ho zarazím někomu do krku," ušklíbla jsem se. Takhle zjednodušeně to znělo mnohem přijatelněji. "Tudy," broukla jsem najednou, protože jsme se dostali do údolí mezi dvěma kopci. Byla tady vychozená cestička a já po ní zamířila. "Za chvíli jsme tam," dodala jsem a mávla ocasem. Ani jsem se na to setkání tolik netěšila, ale byla jsem zvědavá, jak bude Život reagovat na mého bratra. Beztak o jeho existenci už věděl a tušil, že tu už nějakou dobu je, ale chtěla jsem vidět, jak se střetnou jejich názory, jestli teda vůbec. Životova aura byla zrádná.

// Vrchol Narrských kopců

"Hmm," zabručela jsem, když se Norox rozezlil nad myšlenkou, že by nám někdo měl zazlívat naši minulost. "Asi jsem se nevyjádřila jasně. Je jí u ocasu, že zabíjíme vlčata a útočíme na ostatní," olízla jsem si čumák. "Normálnímu vlkovi by to asi jedno nebylo, proto mi to přijde zvláštní," zabručela jsem už jenom, snad jsem vzdávala snahu očistit Rzino jméno před svým paličatým bratrem. Však co, ona stejně uteče hned, jen co ho uvidí. Pokud si teda nepostaví hlavu.
Napřímila jsem a pohled mi ztvrdl. "Ovšem," přikývla jsem na jeho ostrá slova. Ačkoli mi na Rzi záleželo, nehodlala jsem se držet zpátky kvůli ní. Ale když jsi s ní byla, tak ses docela ovládala. Co kdybych se tak chovala i bez ní, hmm? Ty situace stejně nešly řešit jinak! Nemůžu si dovolit skákat po krku všem v okolí, sváděla jsem lehký vnitřní boj, který neměl jasnou vítěznou stranu. Nejspíše to potřebovalo ještě trochu výzkumu, abych se dopátrala správné odpovědi.
Už déle jsem si pohrávala s myšlenkou, že bychom mohli magii mít taky. Kdo mi to nakukal? Život něco zmínil... Vím, proradný šarlatán a járí járí jára, ale něco na tom být musí. Je stvoření z čiré magie, určitě dokáže magii vycítit na sto honů daleko, přemýšlela jsem, zatímco Norox propadal nemístnému záchvatu smíchu. Ať už tím mínil cokoliv, rozhodně moje obavy jenom podpořil. To, jak si to ani nechceš připustit o tobě hodně vypovídá, zavrčela jsem v duchu. "Hmpf, uvidíme," pokrčila jsem jenom ledabyle rameny, když se už konečně vychechtal. "No jo, už jdu," sklopila jsem uši k hlavě a sledovala, jak se převléká do srnčího roucha. Zamířili jsme ke kopcům a já přemýšlela, co se nahoře zase bude dít. Nikdy jsem tu situaci nedokázala odhadnout a nikdy netušila, jak budu reagovat. Bylo to, jako kdyby mi opadla moje tvrdá slupka a moje zranitelné nitro prostě jenom křičelo. Celou dobu.
"Víš, přemýšlela jsem nad tím, co nám může pobyt v magické zemi způsobit," začala jsem zase. Možná jsem byla neodbytná a nebo jsem prostě měla potřebu se s ním o svoje myšlenky podělit, tak jako tak jsem očekávala aspoń nějaký názor na tuto problematiku. "Co když se taky nějak změníme? Co když se do nás magie vsákne?" zhrozeně jsem vykulila oči kupředu. "Sice magii v sobě mít nemusíme, ale viděla jsem tady už takové věci, že bych se vůbec nedivila, kdyby si nás Gallirea začala přetvářet k obrazu svému," ušklíbla jsem se a zamračila se. Začali jsme stoupat do kopce. Ještě tady byla tráva, ale už jsem před námi viděla písečný povrch. "Kdyby se tomu tak dalo zabránit... Nebo to nějak usměrnit..." přemýšlela jsem nahlas. Samozřejmě se jednalo jenom o hypotézy o 'co kdyby', ale raději jsem chtěla být mentálně připravená na všechno. Nerada bych se jednoho dne probudila s křídly na zádech. Strašná to představa.

// Narrské kopce

Možná jsem s tím neměla začínat, ale chtěla jsem Noroxe o existenci Rzi spravit a zajistit, aby jí nic neudělal. Záleželo mi na ní, ale kdybych Rez postavila vedle Noroxe, musela bych si nejspíše vybrat. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, koho bych si vybrala.
"Hmm, docela dost," zamyslela jsem se. Nemusela jsem mu říkat, že Rez ví o naší minulosti, ale... "Hm, nevyšiluj," začala jsem, ačkoli přesně tohle jsem čekala že udělá. Co naplat. "Řekla jsem jí o naší minulosti, o tom, že jsme kanibalové, nesnášíme magii a tak a ona mi to nezazlívá," tón jsem měla překvapený, jako kdybych tomu sama nevěřila. "Ona mě toleruje i přesto, co jsem udělala. Není to blázen?" zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.
Na druhém břehu jsem zaregistrovala nějakou hnědou vlčici. Postavila jsem se a naježila se, dokonce mi z hrdla vyšlo i hluboké zavrčení, nicméně vlčice nehodlala dělat problémy a rychle odešla.
Chápala jsem, že jim nevěří. Taky jsem jim nevěřila, byla to banda proradných vlků, kteří toužili po moci. Ať už to byla moc smečky, moc v čárech či moc nad ostatními. Na moment jsem se zasekla a mlčela. "Co když..." zatnula jsem zuby a stáhla uši k hlavě. "Co když ji máme v sobě taky?" dodala jsem se silným sebezapřením. Sama jsem tomu nechtěla věřit, nehodlala jsem něco takového tolerovat.

Neholdovala jsem krvavým scénám jako Norox, ačkoli jistou dávku adrenalinu to ve mně dokázalo vyvolat. Mnohem více mi sedělo přítmí lesa, kořist drkotající strachy zubama a moje zlaté oči, které v momentě útoku zazářily temnotou a staly se tak tím posledním, co oběť viděla.
Norox souhlasil, že mu můžu dělat doprovod a já se usmála a zavrtěla ocasem. "Nezapomeň, že je to pseudobůžek, může se ti pokusit nakecat nějaké kraviny," dodala jsem uvolněně, ačkoli se jednalo o podstatnou informaci.
Ještě jsem se párala s masem, když se Norox rozhodl, že se umyje. "Mhmm," zahučela jsem souhlasně s plnou tlamou. Já se mýt nechtěla a navíc jsem měla ještě plno místa ve svém žaludku, který se dokázal roztáhnout tak moc, abych nemusela pak týdny jíst. Ačkoli tak po dvou týdnech už bych žebrala o jídlo, pomyslela jsem si. Přestala jsem jíst v okamžiku, kdy mi došlo, že polezeme do kopce a pokud se nechci poblít, měla bych hodit zpátečku. "No, spřátelila jsem si jednu šedou mocnou," začala jsem zničehonic. Věděla jsem, že by se mu to nemuselo líbit, ačkoliv jsem mu už svůj plán vysvětlila, proto jsem bez otálení pokračovala dál. "Má magii myšlenek, ale naposledy, co jsme se viděly, ji neuměla ovládat. Jmenuje se Rez a nakukala jsem jí, že jakmile tě uvidí, musí vzít nohy na ramena," dodala jsem a zazubila se. "Roznáším o tobě nebezpečné zvěsti, třeba ti to pomůže, aby z tebe měli všichni ještě větší strach," usmála jsem se a zamrkala na něj, zatímco jsem se na něj láskyplně dívala zpod víček. "Jsme si spolu docela blízké a už toho o ní hodně vím, dokonce se zdá, že je na naší straně," řekla jsem pomalu a zdůraznila to důležité. "Neuvěříš, ale už jsem potkala hodně mocných, kteří magii nemusí nebo ji nevyužívají, nicméně jich je tak pětina ze všech magičů, které jsem měla tu čest poznat," odfrkla jsem si. "Kdyby se nám podařilo zrekrutovat i mocné, kteří magii neholdují, hned by nás bylo víc," zasnila jsem se. "Hrozí od nich ale zrada, takže bychom museli být extrémně opatrní," dodala jsem už s přízemnějším výrazem.

Zatímco jsem si sobečkovsky přivlastnila játra, Norox našel srdce a celé ho snědl. Mohl ses aspoň podělit, zabručela jsem si v duchu, ale moc dobře jsem věděla, že tahle myšlenka je silně pokrytecká. Vždyť já se ježila jako dikobraz, když se jenom přiblížil. Oba dva jsme měli hlavy od krve jako dva mrchožraví supi, kteří poctivě vyčkali, až se nažerou masožravci. My jsme ale neměli k jídlu jenom zbytky. Postavila jsem se a mlsně se olízla, než jsem zabořila tlapu do břicha srny a vytáhla teplé vnitřnosti. Drápy jsem zachytila plná střeva, žaludek, slinivku, slezinu a když jsem tlapu pak strčila dovnitř znovu, našla jsem i dělohu, močový měchýř a ledviny, a právě ty jsem hledala. Měly sice zvláštní pachuť a byly takové více šťavnaté, ale právě tu jejich mlaskavost jsem měla čas od času ráda. Začala jsem se znovu rýt v její břišní dutině a vytáhla jsem i zbytek orgánů, hlavně růžovoučké plíce. Odhrnula jsem je dál od čistého masa a pak se znovu pustila do svaloviny.
"Jo, támhle v těch kopcích," přikývla jsem a čumákem ukázala na jih, kde se rozprostíraly písečné kopce. "Můžu jít s tebou, jestli chceš," navrhla jsem a olízla si krvavou tlamu, abych se hned poté mohla zakousnout do stehna. nejprve jsem ale trošku odhrnula kůži, která se začala od masa díky našemu hodování odchlipovat.
Za nějakou chvíli jsme díky taktickému kousání sundali kůži z jejího těla. Ze srnky teď už byla jenom holým masem pokrytá kostra. Stáhla jsem poslední kousky opatrně dolů a položila kůži srstí na zem, abych mohla očistit její druhou stranu od většiny mastnoty a cárů masa, které by pak akorát zhnily a kůži znehodnotili.
Očištěnou jsem ji nechala vystavenou na sluníčku. Vrátila jsem se pak k Noroxovi s už ukonejšeným hladem. Posadila jsem se vedle něj a jazykem mu přejela po tváři, kde měl krvavé šmouhy. Sama jsem si pak ještě vzala další maso, přece tady nic nenechám!

Držela jsem srnu a periferně viděla, jak se Norox přibližuje. Dostal se za ni a chytil ji svými tesáky za krk, který se jal poškozovat. Měl jediné štěstí, že kůže z krku nebyla nikterak využitelná, jinak bych ho potom sprdla, že mi kazí kožešinu.
Něco na mě záhy prsklo a když jsem se podívala na hlavu srny, uviděla jsem v její oku cizí předmět. Přesněji řečeno se jednalo o Noroxovy drápy, které rozmašírovaly oko na srajdu. Srnka kvůli tomu ještě víc vyváděla, ale teď jsme byli dva, kteří ji drželi při zemi. Trochu jsem si překousla a dovolila srně se naposled sípavě nadechnout, protože následující minuty jsem svírala její krk jako svěrák a ona pod mým stiskem postupně umírala.
Ta měla ale dlouhý dech, ulevila jsem si v duchu,když její tělo konečně pozbylo života a uvadlo v mém láskyplném sevření. Pustila jsem její krk a zahýbala spodní čelistí. Trochu mě bolely panty, ale práce byla hotová. Přišla jsem k jejímu břichu a prokousala se do její břišní dutiny, kam jsem strčila hlavu a začala se hrabat v orgánech. Trošku jsem se naježila, když se Norox přiblížil a vytáhla si játra ven, aby mi je nevzal. Měla jsem silný majetnický pud ohledně žrádla a taky dělit se bylo pro mě odmalička nevýhodné. Věděla jsem ale, že tady se klidně můžu o jídlo podělit a moje tělo nikterak neutrpí, protože tu byla hojnost zvěře. Některé zvyky jsem ale nedokázala tak rychle potlačit. Snědla jsem játra a tentokrát se pustila do stahování kůže. Narušila jsem ji na končetinách a za krkem srny, abych věděla, kterou část si pak beru domů. "Musíme si tu kůži vyžrat," ušklíbla jsem se a začala se ládovat masem. Nedokázala jsem kůži od těla oddělit, takže nám nezbývalo nic jiného, než nejprve maso sníst a přitom dávat pozor, abychom kůži moc neporušili. "Máš teď něco v plánu?" mlaskla jsem uprostřed žranice.

"Uděláme si pak bandu malých kanibalů," zakončila jsem vrnivě a laškovně se na Noroxe usmála, než jsme se rozdělili.
Vyčkávala jsem v křoví a čekala, kdy se stádo pohne. Srny zaznamenaly nějaký pohyb, ale Noroe si naštěstí nevšimly, protože jinak bychom měli po kůži. Jejich dlouhé krásné hlavy se opět sklonily k trávě a já se připravila k akci. Cítila jsem, že Norox za chvíli vystartuje a taky že ano. Jeho mohutné tělo vyrazilo zpoza křáčí a donutilo poděšené stádo dát se na úprk. Nejprve jsem se zamračením sledovala, jak srny běží úplně ode mě, než se můj bratr zaměřil na jednu srnu a začal ji hnát ke mně. I s ní měl trošku problém, ale v posledních vteřinách běžela kopytnačka přímo na mě, jako kyby mě chtěla ušlapat.
Uhnula jsem před případným nárazem a skočila srně po krku. Střet naší energie nás obě shodil na zem a protože srna nebyla ani trochu unavená, vzpouzela se a volala o pomoc. Zaklesla jsem se jí drápy do krku a zuby jsem stiskla její průdušnici. Povedlo se mi na ni skočit opravdu perfektně. Docela sebou zmítala, ale zatím jsem ji dokázala udržet na zemi. Dostala jsem sice nehezký kopanec do žeber a nohy se mi smýkaly, ale věděla jsem, že až Norox doběhne, pomůže mi ji udržet na zemi a potom ji stačí jenom udusit.

// Elysejské pole

Z představy náhlého mateřství se mi dělalo upřímně špatně. Neříkám, že bych někdy v budoucnu nechtěla mít svá vlastní vlčata, která bych vychovávala k obrazu svému, nicméně mi přišlo, že jsem na to ještě příliš mladá. To ale nebyl hlavní důvod. Tahle krajina, leč byla hojná až až a nebyl by problém vlčata zaobstarat, byla pro nás pořád nebezpečná. Magie číhala na každém rohu a skoro v každém lese číhal vlk, který by mi chtěl ublížit nebo já jemu. Pokud jsem hodlala být i nadále konfliktní a agresivní, nemohla jsem si dovolit nosit v sobě nové živůtky. Nechtěla bych je ohrozit.
"Možná někdy v budoucnu," řekla jsem polohlasem a zastavila se na hranici Jezevčího lesa. Před námi se rozprostíralo Říční eso a já si prohlížela jeho sličnou meandru, která ukojovala žízeň mnoha tvorům. "V budoucnu bych chtěla rodinu, ale nechci, aby vyrůstali ve stejných podmínkách jako my," řekla jsem s lehce zastřeným hlasem. Ne, že bych si na své dětství stěžovala, ale kdyby se jednalo o mé mladé, chtěla bych pro ně to nejlepší. Pořád bychom je vychovávali tvrdě, ale nehladověli by, nebáli se usnout, protože by hrozila možnost, že se dalšího dne neprobudí.
Zvedla jsem olíznutý čumák do vzduchu a ucítila zemitý pach srn. Lehce jsem mávla ocasem a kývla Noroxovi, ať mě následuje. Zvládla jsem chytit srnu i s Rez, Norox nebude problém, uklidnila jsem se a plížila se proti větru ke stádu. Srnky se zrovna shromažďovaly poblíž zarostlého lesa a vypadalo to, že už pily a teď se půjdou napást. "Obejdu je. Nažeň nějakou ke mně," řekla jsem Noroxovi a mrkla na něj. Potom jsme se rozdělili a já se vydala na druhou stranu tak, aby měl Norox kam srnku hnát. Zastavila jsem se ve vyšší trávě a schovala se, očima jsem sledovala zatím klidné stádo. Ještě si nás nevšimlo

Zůstala jsem ležet v trávě nějakou chvíli. Převalila jsem se na záda a natahovala tlapky k obloze, abych se dotkla hvězd. Bohužel jsem na to neměla dost klidu, neboť někde za mou hlavou se ozývaly zvláštní zvuky. Pak už mi to nedalo a ještě v rauši jsem se zvedla a motavým krokem se rozešla po zvucích. Musela jsem zdaleka obejít mluvící kámen, který na sobě měl zvláštní barevné žabičky, ale jinak mě po cestě nic zvláštního nepotkalo, pokud tedy nepočítám samotnou cestu. Terén se mi totiž co chvíli svažoval, zatáčel a občas sebou tak nepříjemně škubl, že jsem zavrávorala.
Zastavila jsem se docela daleko od jakéhosi bunkru z květin. Zamrkala jsem a přimhouřila oči, protože se mi zdálo, že stonky rostlin pulzují, květy se plazí přes sebe jako hadi a listy se stáčejí do roliček, ze kterých vylétávají smítka. Uvnitř se ale něco dělo. "Hele... Co to tam...?" zahučela jsem opileckým hlasem a pak se zasekla, když jsem činnost rozpoznala. "Huh, to si užíváte, co?" zamrčela jsem. Těžko mě mohli slyšet, takže jsem se otočila a jala se zmizet někam na kraj louky, kde jsem to zabořila a usnula.
Probrala jsem se až ráno. Houbičky ze mě už vyprchaly a já pomalu rozlepila oči do nového dne. Protáhla jsem si tlapky a snažila se rozpomenout, co všechno se včera večer a v noci událo. Panicky jsem sebou škubla a podívala se na svoje břicho a zadek, ale naštěstí jsem neviděla nic abnormálního. S úlevou jsem tedy vydechla a zvedla hlavu lehce do vzduchu, abych v časném ranním ovzduší oskenovala okolí nosem. Prohánělo se tu několik pachů, až se mi málem zatočila hlava. Nepamatovala jsem si, že bych potkala někoho konkrétního, avšak vzpomněla jsem si, že jsem sem přišla s Noroxem. Ten se ke mně ale už rychle blížil a vypadalo to, že si taky užil noc. "To doufám. A pokud ne, snad jim to alespoň dostatečně ublížilo, abych je potratila, nebo se narodili neschopní. To by jejich usmrcení dost ulehčilo," řekla jsem a pomalu se postavila. Měla jsem tak zvláštně lehké nohy, ale byla jsem celá ztuhlá, takže moje pohyby byly rychlé, ale prkenné. "Viděla jsem u řeky stádo srn, mohli bychom jednu chytit a kůži vzít do úkrytu," navrhla jsem a lehce mu přejela čumákem po krku. Nevěděla jsem, jak se mám teď chovat, zvláště po... Po tom.
Zamávala jsem ale ocasem a pokynula mu hlavou. "Pojďme odsud, je tu moc vlků," dodala jsem a rozešla se pomalý krokem zpátky k lesu.

// Říční eso

Místo ramena jsem trefila něco mnohem měkčího, ale moc mě to netrápilo. Spíše mě zajímalo, kdy se začala tráva měnit v dlouhé zelené hady. Měli fialové fleky a zlé žluté oči. Fuj, pomyslela jsem si a praštila jednoho hada po hlavě. Zmáčkl se a stala se z něj houba. Přesně ta houba, kterou jsem snědla. "Tys nebyla vůbec špatná!" zahlásila jsem jí a očichala ji. Norox vedle mě se řehnat a válel v klubíčku hadů, až se z něj pomalu stávalo žijící klubko. Vyvalila jsem na něj oči a dívala se, jak se baví s jedním stéblem. Já si s trávou povídat nemohla, tak proč on jo? Nakvašeně jsem se posadila na zem, ale zlost mě rychle přešla. Převrátila jsem se zase dozadu a sledovala, jak kolem mě létají všechny možný zvířata. Viděla jsem zajíce, srnky, brouky, vlky, lišky i medvědy, jak se prohání po tmavé obloze a nahání se. Taky jsem se tak s Noroxem naháněla a byla to fakt zábava. Chtěla jsem si zahrát na babu znovu, takže jsem se vynořila z trávy, kterou tvořila hadí těla, a očima vyhledala Noroxe. Ztrácel se mi a já se musela zvednout a použít svoje tři kopýtka a jeden pařát k tomu, abych ho dohnala. "Chtělo by to křídla!" řekla jsem si a v ten moment mi z boků vyrostla krásná šedá křídla. Párkrát jsem jimi mávla a už jsem přistála vedle svého bratra, který se vybavoval s někým jiným. Já jsem ale nechtěla jít k dalším vlkům, takže jsem letěla někam jinam, úplně mimo Noroxe. Kolem zeleného klubka zmijí a potom doleva kolem obrovských zvonečků, které zpívaly jakousi ukolébavku. Spát se mi ale nechtělo, takže jsem jen zastavila a několikrát se zatočila, abych si chytila vlastní ocas. Lehla jsem si mezi ty zmije a praštila je párkrát po hlavě, až se znovu přeměnily v houby. Tiše jsem se zahihňala a zůstala schovaná, aby mě nikdo neviděl.