Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// btw Styx má oči spíš zelené, na refce to jde lépe vidět než na spešlu

Doufala jsem, že ten otrapa co nejdřív odejde, ale on místo toho jen stál a div ne s otvřenou tlamou, jak na mě blbě zíral. Doufala jsem, že ho odeženu hrubými slovy, ale fungovalo to spíše naopak, jako kdybych mu házela drobky a on přilétával blíže a blíže. Zamračila jsem se a moje mračení mi zvrásnilo obličej všemožnými způsoby. Kde je ten Adiram, když ho někdo potřebuje? povzdechla jsem si, protože když Modrásek prohlásil, že mám žluté oči a mluvil o magii, měla jsem chuť umřít. Nebo ještě lépe, nechat umřít jeho. "Hele, prde, jestli se ti líbím, tak to máš pech, protože já na vlky, co vypadají," tlapou jsem obsáhla celou jeho maličkost, "takhle, fakt nejsem." Zašklebila jsem se. Vypadal jako kdyby ho někdo prozáhl borůvčím a pak ho vystavil na slunci. vypadal seschle. "A do toho, jaký vrozený magie mám je ti hovno," řekla jsem a nechala se trochu unést. Kamínek nedaleko nás vyletěl z místa a trefil vlka přímo do čela. "Stejně tak dobře ti můžu podpálit prdel nebo vyvolat ducha tvý mámy," zašklebila jsem se na něj a doufala, že se rozbrečí a odejde.

Močály nikdy nebyly moje oblíbené místo. Páchlo to tu a cesty byly zrádné. Držela jsem se na jejich okraji, abych nespadla do nějaké další proklaté díry a nezašpinila se víc, než bylo nutné. Už teď jsem měla jednu celou nohu od bláta a bůhví čeho. Čekala jsem na Adirama, až přijde, protože se nějak dlouho zdržoval u toho jezírka. Už jsem se chtěla otočit a jít pro něj, protože s takovou se tam ta příšera zformuje zmovu a zase jo akorát znovu sežere, když se kdy mně začal přibližovat cizí vlk. Byl černý s modrými znaky a pozdravil mě, docela slušně na to, jak vypadal. Přejela jsem si ho pohledem a nadzvedla obočí. “Nazdar,” řekla jsem zrovna ne dvakrát přívětivě. Nevypadala jsem zrovna dvakrát nejreprezentativněji, ale moje aura a celé moje vzezření vlkovi připadalo jako ztělesnění čiré krásy. Byla jsem dokonalá a on na mně mohl oči nechat a chtěl by mi splnit vše, co si řeknu. Přesně tohle jsem nechtěla, působit jako elixír lásky, ale bylo to alespoň něco.
Protože na mě vlk civěl jako puk, nakrčila jsem čumák a zeptala se: “Máš nějaký problém? Kliď se, vošouste,” zavrčela jsem.

// Jezírko Lavender

Neznala jsem močály moc dobře, takže jsem opatrně našlapovala a byla si jistá jen v méstech, kde jsem viděla zvířecí stopy. Byla jsem nadšená z toho, co se mi u jezírka povedlo. Ještě nikdy jsem se do mrtvoly nepřevtělila, ale bylo to naprosto skvělé. Nic mě nebolelo, nic jsem necítila a moje vlastní tělo prostě na těch několik minut neexistovalo. Možná právě tohle mohl být můj nový trumf v konfrontaci, která se zvrtne v můj neprospěch! S trochou štěstí se naučím i to mizení lépe ovládat a pak už jsem byla hotová. Nepotřebovala jsem nic víc na to, abych se nenápadně infiltrovala do něčí smečky a pak je rozdupala na prach, až dostanu příležitost. Jako první jsem se chtěla pomstít Sarumenu, protože mě poslali pod drn jako poslední a to zcela bez důvodně. vždyť jsem jim nic neudělala a ta eskapáda s hloupou marion se udála tak dávno!

Dupala jsem po gumídcích co ten jen šlo a moc nevnímala ostatní kolem, protože to bylo dost práce. Adiram se snažil některé rozpustit vodníma bublinkama. Bylo trochu komické, když s eněkterý gumídek chytil do bublinky, která se tak líně a elegantně loudala vzduchem. Byli snad slepí?
Najednou z jezírka vyletěla bublina s vlčaty uvnitř a odletěla někam do pryč. Na moment jsem ustala v dupání a sledovala, jak se jejich otec s hučením vydává za nimi. Sliz se přestal hýbat směrem k nám a rozlézal se pryč.
Hotovo, pomyslela jsem si a chtěla jsem Adiramovi něco říct, ale jelen neměl hlasivky a ani jazyk, takže jsem na něj jen mlčky valila bulvy. Stačilo se jen nadechnout a vydechnout a jelen se sesypal jako domeček z karet a já se ve své normální podobě objevila zase vedle Adirama.
"Docela legrace, ne?" zazubila jsem se na něj. Adrenalin mi pořád pumpoval v žilách a já se cítila fakt dobře. "Seš ještě docela lepkavej, měl by ses vykoupat," poznamenala jsem a ukázala na něj zbytkem křídla. Moc jsem se nepřibližovala, ale kývla jsem na něj hlavou, ať mě následuje a rozešla se do močálů.

// Mahar

// Hvězdičky prosím do neviditelnosti (protože jinam to nejde). <3

Bylo zvláštní být v těle uhnívající mrtvoly. Bylo to jako být v mechanickém obleku. Necítila jsem nic, co bych měla a pouze jsem viděla, slyšela a cítila nárazy parohů do gumové hmoty. To, že se na mě lepili mikro medvídci jsem postřehla, ale protože jelen byl už dávno po smrti, neměli moc do čeho kousat jak do uhnívajícího masa, kostí a bůhvíčeho ještě. Rozhodla jsem se zaůtočit na ty největší gumídky a taky na gumídkovou matku.
Všimla jsem si, že jsou tu i jiní vlci, ale ti měli moc práce se svými gumídky. Já jim pomáhat teda nehodlala, ale když jsem mohla, tak jsem ty gumové příšery házela jejich směrem. Adiram mezitím dělal bublinky a když se k němu začala šinout hmota, co opadla ze mě, nechala jsem boje a skčila kopyty na ni a začala na ni dupat. Nehodlala jsem v tom Adirama nechat, takže jsem se bojovně postavila u něj a odrážela příšery, aby se k němu nepřibližovaly.v jednom momentě kolem nás proletěla vlčata obalená v gumídcích, ale zase rychle zmizela. Měla štěstí, protože jsem je neřadila ke své straně.

ŘÍJEN 10

Poslední otázku, kterou mi kdysi kdosi dávno položil bylo, jak se má moje rodina. Heh. Moje pokrevní rodina je buď mrtvá, nezvěstná anebo je nesnáším. Norox natáhl bačkory už několik let zpátky. Nedá se říct, že by mi ten hajzl chyběl. Byl to hrozný zatvrzelech a polomozek, od Tasy neměl moc daleko. Rigel se tady kdysi pohyboval, ale nikdy jsem ho nepotkala, takže pravděpodobně odešel. Apaté je ten samý případ jako Rigel a pak už zbývá jenom tasa, kterou jsem dokázala u sebe snášet i přesto, že má v hlavě jenom prdy. Po tom posledním setkání ji ale taky nenávidím, protože už jí mám plné zuby. Jí i celého jejího pokrytectví. Ukradla mi domov, udělala si děcko a vyhodila mě, jako kdybych byla smetí.

ŘÍJEN 9

Taky se mě kdysi kdosi dávno ptal, jestli neplánuju změnu vzhledu. Takhle škodolibou otázku mi dlouho už nikdo nepoložil a čekala bych ji spíš od Meinera než od nějakého sople, kterého jsem viděla jednou v životě. Já jsem si svoje změny vzhledu nevyprosila, prostě se mi staly, ať už jsem chtěla nebo ne. Křídla byla prokletím, zatraceně to bolelo, když mi rostla. Bylo to jako kdyby mi z hřbetu v jeden moment někdo prorazil rozžhavené železné tyče. A víte, co na tom bylo ještě vtipného? Nedalo se s nimi nakonec ani létat. Mohla jsem skákat daleko a byla jsem o dost rychlejší a obratnější, ale jinak se hodila jen na fackování ostatních. A teď jsem zlámaná a neslouží už vůbec k ničemu.

ŘÍJEN 8

Kdysi se mě někdo zeptal, proč jsem z Gallirei neodešla. Moje odpověď byla jednoduchá: proč bych měla. Pocházím ze severu, kde moje rodná smečka (pokud se to tak dá nazvat) byla rozprášena na kusy nepřítelem. Ti, co přežili, se rozutekli po celém světě. Já došla až sem a upřímně... Ačkoliv mě Gallirea změnila k nepoznání, nemám důvod ji opouštět. Mám tu pár kamarádů, opravdu jenom pár, na jedné tlapce by se dali spočítat, ale to je více, než kolik jsem jich měla za celý život. Proč bych opoštěla místo, kde se tedy vyskytují? Navíc jsem si tu udělala teď úkryt a mám tu spoustu nedořešených věcí, které musím zakončit, kdybych se chtěla posunout o dům dál.

Gratuluji Tase, která v této kategorii nemá konkurenci XD
A samozřejmě gratuluji i všem ostatním! Nanook je opravdu dokonalý vzhled. <3

ŘÍJEN 7

Jeden by si myslel, že budu konečně spokojená, že dostanu rozum a přestanu dělat takové věci. našla jsem si hodně dobrého přítele, skoro až partnera, kdybychom se oba dva shodli, že jimi jsme. Měla jsem nový domov, měla jsem les sama pro sebe. Všichni vlci, kteří mě neměli rádi, byli buď mrtví nebo jsem jim byla u zádele. Mohla jsem začít znovu, snažit se o dobrý a spokojený život, jenže ne. Nemohla jsem se nechat utáhnout do chomoutu a starat s eo děti, nedokázala jsem zůstat na místě a užívat si den za dnem. To bylo pro mne přežívání, protože jsem měla pořád příliš ohně v krvi na to, abych se usadila a uklidnila se. Potřebovala jsem akci, problémy, krev.

ŘÍJEN 6

Neměla jsem moc magií, ale uměla jsem si s nimi poradit. Magie nemrtvých byla hodně neobvyklá a hodně vlků její používání překvapovalo a někdy i děsilo. To byl nápad, můžu první Sarumen děsít duchy a tak, nemusím se s nimi párat hned ze začátku ve svém těle. Duchy jsem ještě nevyvolávala, ale určitě to nebude nic tak moc složitého. Věřila jsem, že když se na to budu soustředit, jistě se mi něco z toho povede. Takže jsem měla plán, až s evykopu z mokřadů od té sladké příšery, půjdu cvičit magie a přemýšlet, jak je použiju proti všem, co mi kdy ublížili. Strašně mě štvalo, že moje pověst na tomto poloostrově upadla a že jsem upadla v zapomnění. Hodlala jsem to změnit.

ŘÍJEN 5

Wolfganie nebyla jediná, které jsem se chtěla pomstít. Na mém listu byl i Stín, Tasa a to jejich pitomé vlče, které společně zplodili. Abych pravdu řekla, brala jsem tyhle tři jako lehčí překážku než Sarumen, který se ukázal jako velmi schopný a koordinovaný, když se jednalo o vyhození vetřelce ze svého území. Pravděpodobně bych se měla lépe dovzdělat v ovládání svých magií, protože jsem stále neuměla všechny fígle. Můj největší kumšt bylo tvořit pukliny v zemi a tak ničit hrací plochu. Teď jsem se přeměnila v nemrtvého jelena, posedla jsem jeho tělo jako nějaký duch, to bylo taky docela dobré. Vlastně hodně dobré, protože jsem tak mohla zmizet a moje tělo tak nebylo vystaveno přímému útoku.

ŘÍJEN 4

A bohužel pro Adirama byla Marion přímým potomkem Wolfganie, kterou jsem nenáviděla. Byla jsem zlá, chtěla jsem vidět, jak ostatní trpí za to, že mi ublížili a že mě urazili. Byla jsem dost prohnilá na to, abych ublížila nevinným, vlčatům nebo v případě Marion slabomyslným. Nezáleželo mi na tom a marion měla tu smůlu, že byla její dcerou. Pochopila jsem ale, že na Marioniny dcery sahat nemám, neboť jsou to dcery i Adirama a mu na nich záleželo. Nezáleželo mu ale na Marion a nic víc jsem vědět nepotřebovala. Mohla jsem v duchu spřádat plán, kterým bych Marion nehezky ublížila. Tak jako jsem jí ublížila kdysi jsem jí hodlala ublížit znovu, možná více. Určitě více.

ŘÍJEN 3

Nebyla jsem sama, měla jsem Adirama. A Adiram měl mě, pokud se to tak dalo říct. Byla jsem vrtkavá, ne zrovna klidná ve vztazích a měla jsem už spoustu zářezů a flirtů za sebou stejně jako Adiram. On měl tu svou Eviru, která zůstala někde na severu, jestli je pořád naživu a já měla Rez. Oba dva jsme ale pak skončili sami, ač s jinými důvody. Ale naše životy pokračovaly dál a byli tady další vlci, se kterými jsme byli intimní - Duncan, můj bratr. Adiram měl zase Cynthii, Marion. Nikdy bych nevěřila, že se spustí tak nízko a vleze na Marion, ale proti gustu žádný dišputát, nebo jak se to říká. Já Marion neměla ráda a bohužel ji nikdy mít ráda nebudu.