Gallirea - Příspěvky uživatele

Dupala jsem po gumídcích co ten jen šlo a moc nevnímala ostatní kolem, protože to bylo dost práce. Adiram se snažil některé rozpustit vodníma bublinkama. Bylo trochu komické, když s eněkterý gumídek chytil do bublinky, která se tak líně a elegantně loudala vzduchem. Byli snad slepí?
Najednou z jezírka vyletěla bublina s vlčaty uvnitř a odletěla někam do pryč. Na moment jsem ustala v dupání a sledovala, jak se jejich otec s hučením vydává za nimi. Sliz se přestal hýbat směrem k nám a rozlézal se pryč.
Hotovo, pomyslela jsem si a chtěla jsem Adiramovi něco říct, ale jelen neměl hlasivky a ani jazyk, takže jsem na něj jen mlčky valila bulvy. Stačilo se jen nadechnout a vydechnout a jelen se sesypal jako domeček z karet a já se ve své normální podobě objevila zase vedle Adirama.
"Docela legrace, ne?" zazubila jsem se na něj. Adrenalin mi pořád pumpoval v žilách a já se cítila fakt dobře. "Seš ještě docela lepkavej, měl by ses vykoupat," poznamenala jsem a ukázala na něj zbytkem křídla. Moc jsem se nepřibližovala, ale kývla jsem na něj hlavou, ať mě následuje a rozešla se do močálů.

// Mahar

// Hvězdičky prosím do neviditelnosti (protože jinam to nejde). <3

Bylo zvláštní být v těle uhnívající mrtvoly. Bylo to jako být v mechanickém obleku. Necítila jsem nic, co bych měla a pouze jsem viděla, slyšela a cítila nárazy parohů do gumové hmoty. To, že se na mě lepili mikro medvídci jsem postřehla, ale protože jelen byl už dávno po smrti, neměli moc do čeho kousat jak do uhnívajícího masa, kostí a bůhvíčeho ještě. Rozhodla jsem se zaůtočit na ty největší gumídky a taky na gumídkovou matku.
Všimla jsem si, že jsou tu i jiní vlci, ale ti měli moc práce se svými gumídky. Já jim pomáhat teda nehodlala, ale když jsem mohla, tak jsem ty gumové příšery házela jejich směrem. Adiram mezitím dělal bublinky a když se k němu začala šinout hmota, co opadla ze mě, nechala jsem boje a skčila kopyty na ni a začala na ni dupat. Nehodlala jsem v tom Adirama nechat, takže jsem se bojovně postavila u něj a odrážela příšery, aby se k němu nepřibližovaly.v jednom momentě kolem nás proletěla vlčata obalená v gumídcích, ale zase rychle zmizela. Měla štěstí, protože jsem je neřadila ke své straně.

ŘÍJEN 10

Poslední otázku, kterou mi kdysi kdosi dávno položil bylo, jak se má moje rodina. Heh. Moje pokrevní rodina je buď mrtvá, nezvěstná anebo je nesnáším. Norox natáhl bačkory už několik let zpátky. Nedá se říct, že by mi ten hajzl chyběl. Byl to hrozný zatvrzelech a polomozek, od Tasy neměl moc daleko. Rigel se tady kdysi pohyboval, ale nikdy jsem ho nepotkala, takže pravděpodobně odešel. Apaté je ten samý případ jako Rigel a pak už zbývá jenom tasa, kterou jsem dokázala u sebe snášet i přesto, že má v hlavě jenom prdy. Po tom posledním setkání ji ale taky nenávidím, protože už jí mám plné zuby. Jí i celého jejího pokrytectví. Ukradla mi domov, udělala si děcko a vyhodila mě, jako kdybych byla smetí.

ŘÍJEN 9

Taky se mě kdysi kdosi dávno ptal, jestli neplánuju změnu vzhledu. Takhle škodolibou otázku mi dlouho už nikdo nepoložil a čekala bych ji spíš od Meinera než od nějakého sople, kterého jsem viděla jednou v životě. Já jsem si svoje změny vzhledu nevyprosila, prostě se mi staly, ať už jsem chtěla nebo ne. Křídla byla prokletím, zatraceně to bolelo, když mi rostla. Bylo to jako kdyby mi z hřbetu v jeden moment někdo prorazil rozžhavené železné tyče. A víte, co na tom bylo ještě vtipného? Nedalo se s nimi nakonec ani létat. Mohla jsem skákat daleko a byla jsem o dost rychlejší a obratnější, ale jinak se hodila jen na fackování ostatních. A teď jsem zlámaná a neslouží už vůbec k ničemu.

ŘÍJEN 8

Kdysi se mě někdo zeptal, proč jsem z Gallirei neodešla. Moje odpověď byla jednoduchá: proč bych měla. Pocházím ze severu, kde moje rodná smečka (pokud se to tak dá nazvat) byla rozprášena na kusy nepřítelem. Ti, co přežili, se rozutekli po celém světě. Já došla až sem a upřímně... Ačkoliv mě Gallirea změnila k nepoznání, nemám důvod ji opouštět. Mám tu pár kamarádů, opravdu jenom pár, na jedné tlapce by se dali spočítat, ale to je více, než kolik jsem jich měla za celý život. Proč bych opoštěla místo, kde se tedy vyskytují? Navíc jsem si tu udělala teď úkryt a mám tu spoustu nedořešených věcí, které musím zakončit, kdybych se chtěla posunout o dům dál.

Gratuluji Tase, která v této kategorii nemá konkurenci XD
A samozřejmě gratuluji i všem ostatním! Nanook je opravdu dokonalý vzhled. <3

ŘÍJEN 7

Jeden by si myslel, že budu konečně spokojená, že dostanu rozum a přestanu dělat takové věci. našla jsem si hodně dobrého přítele, skoro až partnera, kdybychom se oba dva shodli, že jimi jsme. Měla jsem nový domov, měla jsem les sama pro sebe. Všichni vlci, kteří mě neměli rádi, byli buď mrtví nebo jsem jim byla u zádele. Mohla jsem začít znovu, snažit se o dobrý a spokojený život, jenže ne. Nemohla jsem se nechat utáhnout do chomoutu a starat s eo děti, nedokázala jsem zůstat na místě a užívat si den za dnem. To bylo pro mne přežívání, protože jsem měla pořád příliš ohně v krvi na to, abych se usadila a uklidnila se. Potřebovala jsem akci, problémy, krev.

ŘÍJEN 6

Neměla jsem moc magií, ale uměla jsem si s nimi poradit. Magie nemrtvých byla hodně neobvyklá a hodně vlků její používání překvapovalo a někdy i děsilo. To byl nápad, můžu první Sarumen děsít duchy a tak, nemusím se s nimi párat hned ze začátku ve svém těle. Duchy jsem ještě nevyvolávala, ale určitě to nebude nic tak moc složitého. Věřila jsem, že když se na to budu soustředit, jistě se mi něco z toho povede. Takže jsem měla plán, až s evykopu z mokřadů od té sladké příšery, půjdu cvičit magie a přemýšlet, jak je použiju proti všem, co mi kdy ublížili. Strašně mě štvalo, že moje pověst na tomto poloostrově upadla a že jsem upadla v zapomnění. Hodlala jsem to změnit.

ŘÍJEN 5

Wolfganie nebyla jediná, které jsem se chtěla pomstít. Na mém listu byl i Stín, Tasa a to jejich pitomé vlče, které společně zplodili. Abych pravdu řekla, brala jsem tyhle tři jako lehčí překážku než Sarumen, který se ukázal jako velmi schopný a koordinovaný, když se jednalo o vyhození vetřelce ze svého území. Pravděpodobně bych se měla lépe dovzdělat v ovládání svých magií, protože jsem stále neuměla všechny fígle. Můj největší kumšt bylo tvořit pukliny v zemi a tak ničit hrací plochu. Teď jsem se přeměnila v nemrtvého jelena, posedla jsem jeho tělo jako nějaký duch, to bylo taky docela dobré. Vlastně hodně dobré, protože jsem tak mohla zmizet a moje tělo tak nebylo vystaveno přímému útoku.

ŘÍJEN 4

A bohužel pro Adirama byla Marion přímým potomkem Wolfganie, kterou jsem nenáviděla. Byla jsem zlá, chtěla jsem vidět, jak ostatní trpí za to, že mi ublížili a že mě urazili. Byla jsem dost prohnilá na to, abych ublížila nevinným, vlčatům nebo v případě Marion slabomyslným. Nezáleželo mi na tom a marion měla tu smůlu, že byla její dcerou. Pochopila jsem ale, že na Marioniny dcery sahat nemám, neboť jsou to dcery i Adirama a mu na nich záleželo. Nezáleželo mu ale na Marion a nic víc jsem vědět nepotřebovala. Mohla jsem v duchu spřádat plán, kterým bych Marion nehezky ublížila. Tak jako jsem jí ublížila kdysi jsem jí hodlala ublížit znovu, možná více. Určitě více.

ŘÍJEN 3

Nebyla jsem sama, měla jsem Adirama. A Adiram měl mě, pokud se to tak dalo říct. Byla jsem vrtkavá, ne zrovna klidná ve vztazích a měla jsem už spoustu zářezů a flirtů za sebou stejně jako Adiram. On měl tu svou Eviru, která zůstala někde na severu, jestli je pořád naživu a já měla Rez. Oba dva jsme ale pak skončili sami, ač s jinými důvody. Ale naše životy pokračovaly dál a byli tady další vlci, se kterými jsme byli intimní - Duncan, můj bratr. Adiram měl zase Cynthii, Marion. Nikdy bych nevěřila, že se spustí tak nízko a vleze na Marion, ale proti gustu žádný dišputát, nebo jak se to říká. Já Marion neměla ráda a bohužel ji nikdy mít ráda nebudu.

ŘÍJEN 2

Mít střechu nad hlavou sice nebylo všechno, ale byla to jedna z těch zásadních věcí, co jeden potřeboval, aby pěkně přetrpěl chlad zimy. Byla jsem ze severu, netrápil mě chlad, ale hlad ano. Uměla jsem lovit velmi dobře, možná až příliš dobře na to, jak jsem vypadala. Byla jsem vyhublá a šlachovitá, spíše vytáhlá a zploštělá na stranách těla. Na svůj chod jsem nepotřebovala jídla moc, byla jsem zvyklá nacpat si břicho až k prasknutí jednou za měsíc a to mi bohatě stačilo. Naposledy jsem jedla srnku, kterou jsem zabila šutrem tady v lese. S tím, jak jsem se smířila s používáním magie se mi život i hodně usnadnil. Už pro mě opravdu nebyl problém žít na vlastní pěst.

ŘÍJEN 1

Podzim byl tady a s podzimem přicházela otázka zimy. Nebyl jsem z cukru a nebála jsem se tuhé zimy, přecijen moje první zima zde byla ta nejhorší, která mne potkala. Museli jsme se rvát o jedinou srnku v okolí spolu s Cynthiou, zrzkou a dementem. Ta zima v nás probudila divoká zvířata a vyústilo to v to, že jsem zabila Cynthii, abych mohla sežrat ji. Měla jsem pár soust, než její tělo zmizelo a proměnillo se v prach. Byla to nemalá zrada, jedna z mnoha, která mne v tomto světě čekala. Nastávající zimu jsem nedokázala předpovědět, ale vzhledem k tomu, že jsem si s Adiramem našla úkryt, tak jsem mohla v klidu říct, že to nebude tak hrozné. Mám kde složit hlavu a to je hlavní.

Pustila jsem se do malých medvídků a trhala je tak moc, jak jen to šlo. Adiram mne poslechl a začal tvořit díru v boku příšery, kterou sem dostal vodu. Úplně jsem nechápala, jak může celá tahle příšera figurovat jako pohyblivý gumový barák s místnostma a dalšími živými tvory uvnitř, ale na logice tady vůbec nezáleželo, nehrála roli. Voda ale rozpouštěla medvídky. Nakonec jsem vyskočila dírou ven, protože jsem měla zuby snad už všechny cukrem zkažené a brzy jistě budou i vypadané, pokud bych v tom pokračovala dál. K mé smůle to ale nebyl konec, protože díra se po našem odchodu zatáhla jako nic a na nás se vrhly ty dvě malé potvory, co zůstaly nerozpuštěné a neroztrhané. "Zabila jsem ti bráchu, s tebou to nebude jiné!" křikla jsem bojovně na medvídka, když na mě vyskočil a sežral mě. Viděla jsem jenom, jak se jeho tlama giganticky roztáhla a pohltila mne. Už zase.
jenže teď to bylo jiné, protože jsem mohla dýchat a dokonce se i dýchat, jen jsem byla medvídkem celá obalená. Udělala jsem pár kroků i s červeným medvídkem kolem mého těla a zamračila se. Tohle nešlo. Zavřela jsem oči, nadechla se a pak jsem oči otevřela o kousek dál. V jeden moment jsem byla obalena medvídkem a v moment druhý jsem zmizela. Medvídek jen s mlasknutím spadl na zem. Postavila jsem se a zjistila, že jsem o dost výše, než by normální vlk byl. Byla jsem v těle starého, uhnívajícího, dávno umrtvého jelena. Rozběhla jsem se proti matce medvídkové a rozložitými parohy, které měl dvanácterák stále připevněné na hlavě, jsem to narvala do těla toho gumového monstra. Trhla jsem hlavou a pohybem tak rozsápala želé na malé kousky a proužky. Voda byla účinnější, ale nic jsem s ní nesvedla.