Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítila jsem její jemný pach, teplou srst a mohutné tělo hned vedle sebe, když jsem se plně oddala snům. Bylo by to dokonalé, nicméně tady nebyla a já si mohla jenom stýskat. Měla bych se po ní ohlédnout dřív, než se mi bude stýskat až příliš, pomyslela jsem si a s maličkým nadějným úsměvem oči otevřela.
Vlčice s vlčetem bych si nevšimla, kdyby mě na ně Sunstorm neupozornila. Vůně levandulí byla natolik silná, že jejich močálový pach zcela mizel. Zamrkala jsem a srst na lopatkách se mi automaticky naježila. Přikrčila jsem se a schovala s emezi dlouhá stébla, jenže moji nenápadnost Sunstorm vzala a zahodila do řeky tím, s jakým nadšením se za dvojicí vrhla. Bleskurychle jsem po ní střelila pohledem a vyskočil a ze svého místa, abych ji zastavila. Udělala jsem sotva dva skoky a už jsem měla Sunstorm na dosah. Vyskočila jsem přímo na vlčici a drápy jí zaryla do ramenou, když jsem ji chtěla shodit na zem, což se mi povedlo. Dopadly jsme na zem a polámaly několik stonků levandulí. Zaryla jsem Sunstorm zuby do boku krku, ale protože tam měla hodně volné kůže, nejspíše jsem jí neublížila. Ani jsem jí neprokousla kůži, ale jistě to bolelo. Pustila jsem její krk a zavrčela jí do ucha: "Jestli i nadále hodláš dělat tyhle své výstřelky, zapomeň, že s tebou někam půjdu." Nejspíše jsem s ní byla o dost trpělivější než s ostatními, ale můj pohár teď přetekl. Pustila jsem Sunstorm, aby se mohla sesbírat ze země a zamračila se na ni. "Vyber si. Oni, nebo já," řekla jsem chladně a probodla ji pohledem. Rozhodně jsem na ni oči nekoulela, protože zpod zamračeného výrazu mi oči sotva svítily.

// Východní hvozd

Ať už byla malá ztracená a nebo ne, rozhodla jsem se pro dobro boží ignorovat ji a potlačila chuť zarýt jí své vlastní tesáky hluboko do krku, aby nevyřkla už ani jediné slůvko. Nezáleželo mi na tom malém arogantním stvoření ani trošku. Kdybych její bezvládné tělíčko našla někde v lese, nelitovala bych, ani jediná myšlenka by nenesla náznak smutku.
Zavrčela jsem, když na mě to malé ještě naposledy něco zahučalo a pak se rozešla pryč. Sunstorm měla námitky, ale tichým zavrčením jsem své kamarádce jasně naznačila, že ona tady poslední slovo nemá. "Sama našla tvoji kořist, dostane se alespoň k nejbližší smečce, ke které jistě patří," odfrkla jsem si. "Smečky poskytují azyl všem zatoulaným vlčatům, protože se jich přes zimu roztrhl pytel," dodala jsem s nechutí a mlaskla.
Počkala jsem, až se Sunstorm ještě nají, nejspíše měla taky docela objemný žaludek. Se zabručením jsem přikývla, když řekla, kudy půjdeme dál. Jakmile se rozběhla, protočila jsem oči a zavrtěla hlavou, vůbec jsem ji nechápala. S lehkým zpožděním jsem se za ní rozběhla a po nějaké době ji i dohnala. Nebyla jsem zrovna nejrychlejší běžec, ale byla jsem dost vytrvalá na to, abych uhnala i srnu. "Ty snad víš, kam jít?" zeptala jsem se jí, jakmile jsme z lesa vyběhly na palouk. Stromy ustoupily a já se začala procházet mezi dlouhými fialovými květy. Vřes mi připomínal vyhlídku, krásnou bezmračnou noc plnou hvězd, pod kterými jsem se společně se Rzí poznávaly. Bylo to magické a krásné, a celý okamžik dostal třešničku, když jsme obě nalezly překrásné třpytivé křišťály. Rez, pomyslela jsem si a v hrudníku jsem ucítila ostrý bodec stesku. Když jsem ale pomyslela na Noroxe nebo Rigela, cítil jsem v hrudi jenom díru plnou nejistoty a strachu z budoucna. Ano, byla to má rodina, byli mi vším, ale moje cesta se momentálně upínala směry, které s mou rodinou nešly zrovna rovnoběžně.

Hlasuji pro erb Cynthie!

Mať vyhliadku celú len pre seba by sa mi velmi zamlúvalo, no bolo to tak oblúbené miesto, že nechťaným návštěvám bychom sa nevyhnuli. Bordový vres, chladný vzduch, výhlad na stredozem Gallirei, to všetko boli lákadla pre iné vlky, ktorí žili na volnej nohe tak, ako aj my. Nečudovala bych sa, keby som každý deň musela odsaď vyháňat hocjaké zvedavé ňufáky, ktoré by sa nám snažili vecpať do domova. Súhlasila som se svojou partnerkou, no nech to tu bolo prenádherné, ustavičné návštěvy cudzincov bych nedokázala tolerovať dlho.
Malučký eště chrapal, takže sme mali chvilku pokoja od jeho zvedavých otázok a netaktných pohladov. Aj on tušil, že niesme úplne normálná rodinka. Po chrbtě mi prebehol mráz, keď sa o mňa Rez otrela. Jej iskrivé očka mi hlasno imponovali a ja se k něj stočila a hlavu jej zaryla do kožuchu na krku. Nezvládla bych iba stáť a na toto jej tělesnej vyhražanie neodpovedať. Nebola som z šutrov. "Možno by sa ti mohol páčit les plný svietelkujúcích rastlinek, machu a ihličnatých stromov," začala som lákavo a jemne ju kusla do tváre, "alebo by sa mojej drahej viac páčil lisnatý les s čistinkami a krásnými kvietkami?" Otočila som do otázky a spýtavo se jej zahleděla do jej strieborných očí, ktoré mňa nik neprestaly udivovať. Zopár kvietkov v tvojej srsti a už by som ťa od spanilej lesnej viely nepoznala, riekla som si v duchu, no Rez mala mágiu, vďaka ktorej vedela čítať myšlienky. Zatial mi ale nepovedala, či už jej to ide lepšie ako minule. No ak áno, moje povolenie k poslúchaní mojich vnútorných slov mala.
Zaškerila som sa, keď na mňa dramaticky vyjela. Takéto naše predvadzanie sme mali už dávno v krvi a hráli sme sa často na uražené či potrafené, bolo to príjemným zpetrením každodenného života. "Vyzerá to, že žiak předčil svojho učitela!" zasmiala som sa. "Keby bolo po mojom, už by dávno žuval chvosty iných vlčat!" ohradila som sa uraženo, no s iskrami pobavenia v očiach. "Ta smečka v močáloch má vlčat tolko, že by mu to vystačilo na celý rok," zahudrala jsem eště, lebo som potrebovala mať posledné slovo.
To už sa ale malý krpec budil. Trocha sa mrcosil vo vresu a popretahovaval si laby, ktoré boli ovela vaščie oproti jeho torsu. Všetky vlčata to tak mali, no ja to registrovala až na ňom. Ostatné potěry mi boli ukradnuté.
Zachechtala som sa. "Po nás? Ako presne si predstavuješ kombináciu mňa a seba? To vlča bude chodiaci protipól," uškrnula som sa a cvakla zubami u krku svojej partnerke, iba som ju škadlila. Veděla, že jej nik neubližim. Vela. Veděla som byť něžná a citlivá a milučká ako biely zajačik, no poriad som bola zlá a krvelačná beštia, ktorú bolest prevádzala každým krokom.
Rez ponúkla Rexovi vyhliadku obeda a možno i domova, no ja som si udržala skeptickú tvár. "Tak rýchlo to asi nebude, krpec," zaškerila som sa naňho, ako som mala vo zvyku. Možná práve preto som byla ta meněj oblúbená mama. Niekdo mu musí ty naívne vlčacie nádeje zrušit skorejšie než sa o ně popáli, pomyslela som si anjielkovski. Začala som schádzať dolej z vyhliadky a opatrno dávala labku pred labku, nechcela som si vyvrtnúť kotnik. Predsalen som bola živitelom tejto rodiny. "Rex, ideš prvý. Hladaj pach obeda," zaúkolovala som vlča jednoducho, keď sme sa doštrahali dolej. Dostali sme sa do lesa pobliaž prepadliny, no nebála som sa, že nám tam ten krpec spadne. A keď, tak nech. Otočila som sa na Rez s diablikami v očiach. "Čo keby sme mu ušli? Aspoň si precvičí čuch," navrhla som jej škodolibo, no to už sa mladý vracal z výzkumnej výpravy a nesol si v tlame klacok. nevyzeral príliš živo a jesť sa asi nedal, no on ho žuval ako o život. "Na konci lesa je stádo srn a kúsok od prepadliny som ucítil zajace," oznámil nám hrdo. Mal byť na čo hrdý, prebehol témer celý les za velmi krátku dobu. "Dobrá práca Rex," pochválila som ho a pyšno mu jazykom prejela po tvári. Na moment som chytila ten jeho klacok do zubov a zatahala, aby sme sa trocha ponaťahovali. Pustila som drevo a nechala ho synčekovi, aby som sa pozrela na svoju partnerku. "Na co máte chuť, moja najmilovanějšia?" zeptala som sa a dramaticky sa pred ňou sklonila až k zemi. "Náš prieskumník objavil lahodné chody, no je len na vás, či budeme naháňat zajace alebo srny," usmiala som sa a pozrela sa aj na Rexe, či si chce vybrať, ale vyzeral príliš zamestnaný svojim klacikom, tak som ho zanechala jeho krátkam.

Vlče se bránilo, což mi příliš situaci neulehčovalo, přecijen už to nebylo žádné malé štěndo, nicméně já měla na své straně pomoc od Života. Za vyslechnutí. Prý mám magii, zavrtěla jsem hlavou a vlče v ten moment využilo příležitosti a zuby mě čaplo po líci. Pustila jsem toho dlouhonohého neřáda na zem a vytkla Sunstorm její nedomyšlený plán. Zavrčela jsem na vlče, které se pode mnou rozpláclo a ihned začalo couvat. Ani jsem se nehla, kdyby začalo utíkat, jednoduše ho doženu a znovu chytím. "K tobě jsem nemluvila, strako," štěkla jsem po ní naštvaně. ak sibiřský vlk jo? Tak to hodně štěstí, tady je docela dost teplo, uchechtla jsem se v duchu a stáhla uši k hlavě, když zmínila, že nejsem hluchá, ačkoli mám jen jeden a čtvrt ucha. To už se k ní ale nahrnula Sunstorm, jako kdyby vlče bylo to nejúžasnější, co kdy viděla. Odstrčila mě jako pytel hnoje a já zavrávorala, než jsem znovu našla ztracenou rovnováhu a postavila se bokem k nim.
Na tváři se mi objevil trvale zasmušilý výraz a já zpod zamračených víček sledovala, jak si Sunstorm lehkomyslně počíná. Celá jsem se naježila, když se Sunstorm hloupě nabídla jako výpomoc pro tohle nezbedné trdlo. "Zapomeň! Je dost samostatná na to, aby to zvládla sama. Beztak je to další ztracenec, takže i kdyby pošla, nebude to žádná škoda," vyjela jsem na Sunstorm a zavrčela jak na ni, tak na vlče. Na sibiřského vlka. "To je fuk, očividně jsi v jeho schovávání neodvedla ani trochu dobrou práci," ušklíbla jsem se. Něco jsem si jenom zamrčela pod vousy a udělala několik kroků k tělu kamzíka, které leželo nedaleko. Zahryzla jsem se do kusů masa, které ještě zbývaly a s potěšením shledala, že Sunstorm zcela vynechala orgány ze svého jídelníčku. Zaryla jsem hlavu hluboko do břišní dutiny zvířete a vytáhla játra a srdce, ačkoliv mi to chvíli trvalo. Nebála jsem se, že by mi vlčice ublížily, cítila jsem se dost sebejistá svou výhrou, kdyby ke střetu došlo. Vytáhla jsem hlavu ušpiněnnou od krve a snědla ještě trochu masa z kostí, které na nich zůstalo. Chvíli mi to trvalo a nevěnovala jsem Sunstorm a sibiřskému vlčeti moc pozornosti, ale pochybovala jsem, že by Sunstorm vlče nechala odejít, dle toho, jak nadšená z něj byla.
Hodlala jsem jí tu radost ale rychle utnout. "Jdeme. Tady sibiřský vlk si jistě poradí i bez nás," ucedila jsem protivně s nakrčeným čumákem a udělala pár kroků od mrtvoly kamzíka, zatímco jsem Sunstorm pokynula, ať mě následuje.

// Vřesový palouk

Já jsem určitě pro, na mobilu se do discrodového pokecu klidně připojím, protože jak všichni už ví, nemám dvě díry na ntb. Je mi jedno, jaký to bude víkend, protože sama sotva vím, co bude za týden a když se nějaké datum určí, tak se podle toho nějak zařídím, když to půjde.
A btw. Mienere Lennie podcast bych si klidně poslechla, kdyby k tomu došlo :3

// Nápodobně :D Jinak bys věděla, že Sunstorm kamzíka zahrabala a nechala daleko od nás. *Rýp.* :D

Prohlížela si moje jizvy, jako kdybych byla nějaké umělecké dílo od da Vlčiho nebo van Lupa. Nakrčila jsem neradostně čumák a mrskla ocasem, nicméně jsem nic neříkala. Spokojila jsem se s tím, že jsem probodávala pohledem její duši.
Co jsem nečekala, byl příval náhlých slov, který mě nachytal na holičkách. Stáhla jsem uši dozadu, aby mi nevymluvila díru do hlavy, ale poslouchala, ač ne zrovna nadšeně. "Uklidni se, prosimtě," zavrčela jsem na ni. "Jsem tulák a vypadám snad, že mám hlad a strach?" dodala jsem se samolibým úsměvem a postavila se. Přišla jsem k ní blíž a narušila jí osobní prostor, abych ji lehce vyděsila a donutila couvnout. Jasný projev dominance jsem si nemohla nechat ujít. Byla jsem taky zvědavá, jestli je dost drsná na to, aby mi začala oponovat, nebo jestli se jenom stáhne a zbaběle skloní hlavu. Před chvílí se mi omlouvala za něco, co mi bylo úplně jedno. Jako kdyby mě její slova bolela. Tvoje opravdu ne, jsou jako prach, pomyslela jsem si lehce arogantně. Sunstormina smůla byla, že se vyskytla první na ráně při mém ne zrovna příjemném začátku dne. Byla tedy vystavena zlobě, která proudila z mého niterního konfliktu.
Začala vyjmenovat otázky a když se mě zeptala, co mám za magii, naježila jsem se a cvakla jí zuby před obličejem. "Já žádnou magii nemám!" štěkla jsem na ni naštvaně, ale pak vydechla a otřepala se, nemělo cenu být přehnaně agresivní. "Ucho mi uhnilo a upadlo," řekla jsem s povzdechem, který jasně naznačoval, že se o tom nechci bavit s úplným cizákem. Co jsem o ní tak věděla? Její nabídka, jestli bych jí nechtěla dělat společnost mě překvapila, což se odrazilo i v mém obličeji. s nadzvednutým obočím jsem odpověděla: "Hmm, tak jo." Zavrtěla jsem se na místě a rozešla se dolů ze skal. "Víš co? Možná bych si kousek toho nešťastného kamzíka dala," broukla jsem výmluvně a rozešla se po pachu k místům, kde ho zanechala. Cítila jsem její pach na zemi a hlavně tam, kde si to označkovala, takže jsem to místo našla rychle. Kamzík musel být velmi ledabyle zahrabaný, protože mu trčela noha ven a jeho tělo se otřásala v jestě posmrtných křečích. Po chvíli mhouření očí jsem se uchechtla. Skočila jsem do křoví a chytila malého neřáda do zubů. Vytrhla jsem ho od nohy kamzíka a vylezla ven z křoví, trošku podrápaná a od listí a větviček, ale s malým hnědým harantem v zubech. Nemilosrdně jsem pustila vlče na zem mezi svoje nohy a uchechtla se. "Jestli si příště chceš schovat jídlo na později, zahrab ho pořádně a neznačkuj si ho. To je, jako kdybys přímo volala na ostatní, ať si zobnou," vyčetla jsem s úšklebkem Sunstorm a podívala se na mrně. "Tebe ještě neznám, ty si čí ztracený případ?" řekla jsem s nehezkým úsměvem na tváři, ono se s jizvou přes tlamu usmívá těžko. Vypadalo to, že naše putování se Sunstorm bude na chvilenku odloženo kvůli tomuhle malému, leč huňatému, uzlíčku.

Nepáčilo sa mi, ako hlúpo na mňa ostatný zazerali, keď som k nim prišla. Bola som snad nepekná, nevoňala som im alebo čo mali za problém? Stále sa tvárili, aký sú chutný, ale ledva sa o seba dokázali sami postarať. Čo som, hocjaká krmička vašich tlám? Choďte všeci do pekiel, sami sa nedokážete uživiť, mátohy jedny skleslé, nadávala som im nemilosrdno. Bola som ráda, že už boli ale dávno preč. Nemusela som sa zabývať ich existenciou, ktorá závisela iba na mojom loveckom umenie, ktoré hoc bolo skvelé, nedokázalo udržať pri životě celú svorku.
S vďakom v očiach som sa pozrela na šedivú vlčicu vedla seba. Stále som plno nechápala, prečo si vybrala zrovna mňa zo všetkých vlčic a vlkov na svete. Tiež mi bolo záhadou, ako sa zvládla emočne odprostiť od svojho pravdepodobne mrtvého partnera, o ktorom mi hovorila. Zhynul v riece, ktorá bola rozbúrená, pokial som sa dobre památala.
Loviť pre ňu mi nevadilo. Bola som ráda, že moj um bol využitý týmto zposobom. Nik sme nemaly hlad, nik sme nemaly problém s korisťou. Lov se pre nás stal akýmsi spríjemnením dňa, keď sme boly hladné. Lovily sme si všetko, na čo sme mali chuť. Dokázaly sme skoliť i laně, chytať bociany a iné vtáky, lebo zubami chytať rybky ve vodě.
"Vieš čo by bolo pekné?" otázala som sa jej s lahkým úsmevom na tvári. "Čo kebysme si zrobily vlastný úkryt?" navrhla som a poodišla k vodopádu, ktorý bol pred námi. Vyhliadka bola naozaj krásným miestom. Velmi sa mi páčil vres, ktorý rostol všade kolem a taky výhled, kam až oko dohliadlo. "Rex by isto ocenil hocjaký domov, nemožme po ňom chcieť, aby sa všade tahal za nami bez ciele," zabrblala som neisto a ohliadla sa do vresu nedaleko, kde ten malý roštiak zaspával. I on bol pre mňa záhadou. Jednoducho sa vyskytol. Darček, sme vďačné, pomyslela jsem si ironicky, ale mala som ho ráda. Za tu chvílu mi prirostol k srdci. "Myslíš, že by jedol iná vlčata, keby som mu ich ulovila?" nadhodila jsem s úšklebkom, no nemyslela som to vážne. nebolo treba kanibalismu, keď tu bola hojnosť potravy a ja dokázala ulovit volačo si moja nová família zmyslela.

Poprosím si o 25% slevu ke Smrti.

Abych akci ohodnotila... Můžu to říct naprosto jednoduše; byla skvělá. Omezení využít pouze digitální kresbu mě donutilo konečně se rozhoupat k tvorbě na ntb, čehož doteď hojně využívám a upřímně jsem ráda, že se tak stalo. S každým vlčetem jsem se naučila něco nového a zkoušela různé věci a musím říct, že mě neskutenčě bavilo dělat každé jedno z nich. Smečkový bonus byl trochu ubíjející, přecijen... Tolik vlků! :D
Opravdu mě to bavilo a nejspíše o tom vypovídá i to, jak rychle jsem obrázky zasílala :D Taky jsem ráda, že mě tahle akce donutila dělat něco, co jsem ještě nikdy nezkoušela. Prodloužená doba čekání na vyhodnocení mi ani tak nevadila, spíše jsem se nemohla dočkat, až uvidím výtvory ostatních.
Rozhodně akci hodnotím kladně

Neřekla mi na to nic. Protočila jsem oči a zhluboka se nadechla. Mělas jen štěstí, příště si nohu přímo zlomíš, ucedila jsem v duchu nepřejícně, ale to už se mi vlčice představovala. Sunstorm. Neznám někoho jménem Storm? ztratila jsem se na moment v myšlenkách, ale pak jsem se tedy uvolila jí odpovědět: "Zdar, jsem Styx." Nezněla jsem zrovna nadšeně, ale co se dalo dělat, události nedávné minulosti mě zanechaly docela chladnou. Slyšela jsem, jak si sedá. Mluvila o tom kamzíkovi, kterého měla štěstí, že ulovila. "Ne dík, nedávno jsem jedla," odmítla jsem její nabídku a už ji zase chtěla poučovat o tom, že by příště kamzíky lovit nechtěla, jenže to už se slečna rozpovídala o tom, že by strašně ráda do smečky. Bude to drobná vlčice... Zelené oči a světle hnědý kožich, tipla jsem si v duchu. Jakmile domluvila, hlasitě jsem si odfrkla a konečně se otočila. Zlatýma očima jsem probodla její světle modré oči, které na ni práskly magii vzduchu. Do barvy jsem se taky netrefila, protože její kožíšek byl převážně bílý s černými a hnědými znaky. Zamračila jsem se, příliš jsem neskrývala, co si o jejím vzhledu myslím. "Vím hned o pěti a jedna je horší než druhá," zavrčela jsem a švihla zlobně ocasem. Oproti ní jsem byla docela kvítko. "Máš lepší zůstat tulákem," dodala jsem a olízla si čumák.

Nějakou chvíli jsem jenom seděla. Měla jsem alespoň dostatek prostoru na protřídění myšlenek a uvědomění si sama sebe. jednou za čas mi samota neuškodila, alespoň jsem si mohla víc uvědomit, kdo vlastně jsem, co je mým cílem a jaké jsou mé další kroky. Momentálně budu ale sedět, pomyslela jsem si a vydechla. S hlubokým nádechem se mi do nosu vedral pach cizí vlčice. Postupně se přibližovala a já zavřela oči a jenom poslouchala. Natáčela jsem uši kolem sebe a snažila se ji zaslechnout. Pach předběhl zvuk jejích kroků a tak jsem chvíli tápala, než jsem ji uslyšela. Slyšela jsem sběsilé kroky, spíše běh. Nejspíše uháněla za některým z kamzíků, kteří tady žili. Sama jsem si na ně troufala jenom občas, byla to příliš náročná kořist. Nebyla jsem kočka, abych skákala po skalách jako ony a měla šanci rychlonohého kamzíka ulovit. Více štěstí bych měla, kdybych ho někam zahnala, ale na to jsem tenhle les ještě pořádně neznala.
Vlčice se po nějaké době začala přibližovat ke mně. Cítila jsem z ní ještě vůni kamzíkova masa a do tlamy se mi vehnaly sliny. Otevřela jsem oči, ale nedívala jsem se na ni. Vlčice stála za mnou, ale já se jí nebála, nebyla pro mě žádným nebezpečím. "Máš docela kuráž. Nebo máš jenom štěstí," ucedila jsem místo pozdravu, jakmile se dostala na doslech. "Krok vedle a měla bys vyvrtlou nohu," dodala jsem suše.

// řeka Mahtaë (sever)

Přiklusala jsem do lesa a jako stín zaplula mezi stromy a splynula s jeho přítmím. Už tak stačilo, že měsíc se na obloze neukazoval a mraky zakrývaly celou oblohu. Blikala jsem svýma zlatýma očima po lese a chvíli se rozkoukávala, než jsem si na tmu zvykla. Kmeny stromů mi potom hezky vystouply a já se bez obav vydala skrze les. Zamířila jsem nebojácně na jeden z vrcholků a posadila se na zem pokrytou větvičkami a občasným listím, zatímco jsem shlížela do maličkého "údolí" pod sebou. Les byl samý kopeček.
Rigel by mohl Noroxovi trochu vtlouct rozum do palice. Jsou to vlci, rozumí si víc a chápou, jak ten druhý myslí, copak já jsem někdy měla šanci? Můžu být ráda, že jsem ho dokopala k Životovi! zakroutila jsem nad sebou hlavou a protáhla jsem přední tlapky. Upřímně se mi moc lovit nechtělo, ale byla jsem čilá jako rybička a potřebovala jsem nějak zabavit. Běhat sama po lese nebudu, co su? Nějaká běhna?

// Doupě

Přeskákala jsem z kamene na kámen a potom se dostala na druhý břeh. Opatrně jsem pokračovala proti proudu řeky a dívala se, jak se občas světlo odrazilo od vln, ačkoliv moc světla tedy nebylo. Kolem Asgaaru jsem si dávala pozor na každé šustnutí a snažila se jít co nejblíže u břehu, aby můj pach nelákal členy smečky k útoku. Sice bych se asi zubům ubránila, ale nehodlala jsem nic riskovat. Magie byla pořád velkým problémem.
Potom už jsem si to ťapkala kolem Borůvkového lesa a to jsem zahodila strach a sebevědomě si to vykračovala téměř u hranic. Pořád jsem v lese cítila popel a se zadostiučením jsem se uchechtla. Doufám, že Naomi v tom pekle shořela, pomyslela jsem si a s nedobytně zdviženým ocasem pokračovala kolem lesa až za propadlinu, kde se nacházel další les plný kopců.

// Východní hvozd

// Mach taje sever

Na tváři se mi usadil jistý kritický výraz s neskrývanou nevěřícností v očích. Chtěla bych věřit, že se Norox dokáže změnit, nicméně jsem se musela držet při zemi, nebyla jsem žádné ptáče, které by létalo nebem na proudech optimismu, zatímco by jej vítr naivity nadnášel.
"Když tam budeme my dva?" zopakovala jsem po něm. "Zlato my ale nebudeme pracovat vždycky spolu, nemůžeš se spoléhat na mě, že tě udržím pokaždé v klidu," řekla jsem stručně a jasně. Možná to bylo trochu moc příkře řečeno, ale nehodlala jsem mít Noroxe za prdelí 24/7.
Už jsem mu chtěla říct, že prostě musí hrát habaďůru, jenže to byl nesměl mít ten problém s pravdomluvností. Zastavila jsem se před úkrytem a zamyslela se. Zatím jsem myšlenkami oddriftovala do vzdálených krajů, moje tělo zaseknutě zůstalo stát na místě. Po pár minutách, které se mi zdály věčné, jsem zamrkala a podívala se na Noroxe. "Hádám, že nemusíš všem říkat celou pravdu, to je jeden způsob, jak pracovat," zahleděla jsem se znovu někam do dálky. Myslet i za Noroxe bylo náročné. Achjo, povzdechla jsem si a zívla si. "Hele, teď mě nic nenapadá, asi půjdu spát," zakroutila jsem hlavou a zamračená starostlivými vráskami začala pomalu slézat do doupěte.

// Doupě