Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Myslím, že kdyby se všichni shodli na tomto snížení, tak by mohla nastat třeba nějaká kompenzace, kdy by si hráči vybrali z různých možností, nicméně bychom museli všichni stisknout zuby a udělat to v zájmu většího dobra. Holt něco obětovat, abychom něco získali.

// Říční eso

// Gallictober 1 - lost

V té tmě jsem ani příliš nevnímala, kam jdeme. Vlastně mi na tom ani tak nezáleželo a pocit ztracenosti jsem přehlížela. Duncan asi tušil, kterým směrem jít, takže jsem se spoléhala na něj. Rozhlédla jsem se. Opouštěli jsme řeku a mířili někam mezi lesy. Proč mám pocit, že to tady znám? pomyslela jsem si a očima těkala z jednoho místa na druhé. Siluety stromů na mě z dálky koukaly jako na vyoranou myš, zatímco jsem se snažila přijít na to, kam mě to Duncan táhne.
Už jsem začala poznávat svět kolem nás. Zavítali jsme na louku, která se mi stala jedním velkým dobrodružstvím. "Snědla jsem tu jakési houby a pak bylo všechno... Moc," breptla jsem zničehonic a rozhlédla se. Pole teď bylo tmavé a prázdné, ačkoli v jeden týden to taky přetékalo životem. Obrazně i doslova. "Viděla jsem tu Newlina trtkat tu jeho černobílou vlčandu," podotkla jsem s úšklebkem. Pamatovala jsem si to jenom jako záblesk, sama jsem měla co dělat, abych vnímala, ale teď, když jsme procházeli, jsem si vzpomněla. Tehdy jsem si připadala jako zapomenutá v čase i prostoru. Norox se sebral a prostě mi zmizel a já tady na tomto poli úplně osaměla. Připadala jsem si docela titěrná a nepodstatná. "Možná," přiznala jsem lehce zamyšleně. Kdyby mi Duncan Rez přebral, zůstala bych úplně sama. Dokázala jsem si představit, jak budu v tomto světě plném magičů osamocená a bezbranná, ztracená ve víru slov a činů, které neovlivním. Neměla bych už nikoho, krom své rodiny, která se poslední dobou ukazovala jako nespolehlivá.
Duncan na moje laškování moc nereagoval, nejspíše byl po hibernaci ještě docela rozlámaný. Ušklíbla jsem se a odfrkla si na jeho slova, že bych byla na nějaké černé listině. "To tedy počítej, ačkoliv to nezní jako moc velká změna oproti předešlému stylu života. U tebe," ujasnila jsem. Bylo mi známo, že Duncan svých chováním a vystupováním dosti žije život na hraně a jednou se mu to musí vrátit.

// Studánky

Upřímně by mi vůbec nevadilo, kdyby se to znepřístupnilo a hráči, kteří mají nad vrozené schopnosti, by o hvězdičky nad čarou přišli. Jsem jedním z nich, tak snad si to můžu dovolit říct. Ne každý asi bude souhlasit, ale mě by to třeba pak mnohem více bavilo a hra by byla o dost diverznější.
Prostě... Když už si u registrace člověk vybírá, kam ty bodíky do vlastností dá, tak přemýšlí nad tím, jestli chce spíše korbu, běžce, lovce nebo lasičku a kdyby se znemožnilo dosáhnout nad rámec zvolených vlastností, vůbec by to ničemu nevadilo.

Nemyslím si, že neexistující hranice by něco vyřešila. Nelíbí se mi představa, že bych se pořád měla honit kvůli procentům s ostatními jenom proto, aby byl můj vlk vždycky silnější. Navrhla bych spíše pravý opak - omezení.
Úplně by mi vyhovovalo, kdyby vlci mohli sami dosáhnout maximálně po jejich vrozené schopnosti. Proto si je v registraci i vybíráme, že ano? Další procenta navíc, která by vrozené přesahovala, by se mohly třeba dávat jako odměna ve fyzicky náročných akcích, stejně jako se dávají občas hvězdičky do magie a tak.
A k tomu, že když máš 100% vlka a pak už nemáš motivaci... Já třeba mám Styx vymaxovanou, ale pořád za ni hraji podle jejích vrozených schopností s tím, že má trošku boost. nedělám, že je nejsilnější, nejrychlejší a tak, jediná věc, u které si to můžu dovolit říct, je taktika lovu, kde má vrozených 10 hvězdiček. To, jak s tím nakládají ostatní je jejich věc a myslím si, že jde o názor jednotlivců a o to, jak s tím sama budeš nakládat.

// Tenebrae

Docela důvěřivě jsem šla za Duncanem, aniž bych se příliš obávala, že mě zradí. Začínala jsem si hodně věřit od té doby, co jsem se bavila s Životem naposledy a nebezpečí pro mě teď neznamenalo, že se musím otočit a prostě zmizet. V klidu jsem mu mohla koukat do tváře a ještě se smát.
To, jak vyváděl mě akorát přesvědčovalo o opaku. Potrefená husa nejvíc kejhá, ušklíbla jsem se pro sebe a na tváři nechala rozkvést vědoucí zubatý úsměv. Nemusela jsem ani nic říkat, určitě mu bylo jasné, že si o něm myslím opak. Určitě byl největší žárlivka ze všech.
"Pff, určitě bys mi byl furt za zadkem, kdybys nebyl takovej posera a raději nezdrhnul pod záminkou hibernace," odfrkla jsem si a olízla si čumák.
Mělo mě napadnout, že by na rez Duncan zkoušet ty svý techtle mechtle, jenže mě to docela překvapilo. Nevěděla jsem, jak by na něj reagovala a nechtěla jsem přijít o někoho tak blízkého jenom proto, že Duncan. "Spíš se bojím, že se lekne a uteče," ucedila jsem, abych zakryla fakt, jak mě to zaskočilo. Nejlepší obrana je útok.
"Překecala jsem ho. Nemohla jsem se dívat, jaká je to chudinka," opravila jsem Duncana trošku nakrčila čumák. Tady už to trochu přehnal a ve mně se ozvala láska k rodině, kterou jsem hodlala bránit. Byli to poslední, co mi zbylo.
Od srdce jsem se krátce zasmála, když mi sdělil novinky. "Pokračuj a za chvíli budeš Alfa," podívala jsem se na něj. "Do tvojí smečky bych se aj přidala," řekla jsem zničehonic s laškovným podtónem a drcla do něj. Doufala jsem, že ho to zase vykolejí. Líbilo se mi ho vyhazovat z jeho rytmu. "Ha, to víš že jo, to bys měl rychle za sebou, padavko," vysmála jsem se mu. "Zanechals mi hluboké rány na duši, které se budou hojit dlouhé roky. Snad si nemyslíš, že se z toho vykroutíš rychlým zmrzačením..." pokračovala jsem výmluvně. "Nene hošánku, já si to vyberu, až budu chtít. A tobě nezbyde nic jiného, než mi vyhovět," zazubila jsem se na něj nakonec.

// Elysejská pole

Využiji toho příkladu, jestli neva :D
A proč by se útoku šakalů nemohla zúčastnit jak Awnay tak Mojo? Čemu to vadí? Nemuseli by na sebe nějak extra reagovat, ale prostě by se oba charaktery zapojily. Nevidím v tom žádnou kolizi. A kdyby měl hráč dva vlky ve smečce, tak je jasné, že se bude snažit za oba dva, že s tím počítá. A aby se zúčastnil lovu jen jeden char... Proč? To není o preferenci, je to o charakterech. Jako hráči se umíme rozkrájet a oživit více vlků naráz, ale chceme s nimi všemi hrát zároveň, nevidím důvod, proč utlačovat nějaký char ve prospěch druhého. Herně na tom přece vůbec nesejde a neherně vlastně taky moc ne. Vážně nevím, kde je problém :D
S těmi vlčaty máš ale pravdu. Smečka poskytuje jako bezpečí a zajistí vlčata, když jsou rodiče slabí, ale kdyby vlci třeba dosáhli nějakého stanoviska, kdy by se o vlčata zvládli postarat i sami, tak by mi to nepřišlo tak zlé. Co myslíš?

Osobně vyjádřím svůj názor. Nechci stát na jedné ani druhé straně, ale chci se vyjádřit. I kdyby to nic neznamenalo.
Každopádně jsem ráda, že se vydalo vyjádření, ačkoli je dost oškubané a nedovysvětlené. Jsem ráda, že jste se o tom bavili a nenechali to jen tak viset ve vzduchu. Vážně si toho cením.
Bylo už řešeno, proč odchozí hráči při návratu nedostanou zpátky všechno, co získali. Nemyslím si, že když někdo něco dostane, mělo by mu to být uzmuto jenom proto, že nějakou dobu nebyl aktivní. Musel se přece předtím dost snažit, aby ty věci získal a sebrat mu je jako pokutu za to, že se rozhodl vrátit je pravým opakem lákadla starých hráčů. Je to, jako kdybyste dostali od příbuzného nějaký velký dárek, ale protože se s ním rok nebavíte, tak vám ten dárek vezme. Nebo jako když tvoříte nějaký obraz a pak ho odložíte stranou, protože máte jiné povinnosti a on postupně začne mizet a všechna práce jde do kelu. Navíc, co čemu vadí, že se vlk vrátí tak, jak odešel? Přijde mi spíše dost nefér, aby se vrátil s půlkou všeho, co měl a vybudoval, to prostě úplně změní ten charakter. Chápu, že padl argument, že mimo Gallireu magie není a že vlk prostě zeslábne a jári jári jára, ale! Zas tak reálné mi to nepřijde. Když se na to podívám z úhlu fungování světa, tak vlci objevují svou magii i mimo Gallireu a tudíž magie musí být i mimo hranice. Gallirea je nejspíše centrem magie, ale to neznamená, že za hranicemi její moc mizí. Kdyby ano, tak vlci venku by ani magii objevovat nemohli, si myslím. Je to jako cesta věřících do Izraele, který je hlavním svatým místem, ale boží moc sahá úplně všude. (Doufám, že jsem to nepopletla, věřícím se omlouvám T-T.) A to samé s vlastnostmi. Vlci asi nezleniví seděním u gauče a nezeslábnou, když už jednou zesílí.
U otázky kreslířů toho nemám moc, co říct, kromě jednoduchého; proč? Nehodlám nikoho urazit, ale to jsou snad tak nekompetentní, že nezvládnou sami rozhodnout o něčem? To není nic, co by nevyřešil jasný a stručný kurz, ne? :D Hned by Nox měla o práci míň a komunikace mezi hráči a kreslíři by byla rychlejší.
Teď se dostávám k problému s více charaktery, který cituji: „Ale pokud by měl hráč více charakterů v jedné smečce, může pak docházet k problémům a komplikacím (např. během akcí smečky nebo lovů).“ Chci se upřímně zeptat, jaké problémy a komplikace by interakce vlastních charakterů mezi sebou obnášela? Pořád se jedná o dva samostatné vlky, kteří žijí v Galliree odděleně. Pochybuji, že by někdo chtěl vytvářet partnerství sám se sebou a i kdyby, čemu to vadí? Alespoň má jistotu, že se na něj ten druhý nevyprdne :D Vážně nevím, proč by to mělo vadit. Prosím osvětlit.
Lichotila by mi myšlenka, že i jako tulák můžu mít vlče. Mnohdy jsou tuláci mnohem schopnější než vlci ze smečky (co se Galli týče), tak nevidím důvod, proč by nemohli mít vlčata. Nevidím problém v tom, že by třeba zasáhl osud a jedno dvě jim zabil, ale třeba Styx, kdyby chtěla, tak vlčata zvládne bez problémů. Má úkryt, je skvělý lovec a nic víc de facto nepotřebuje. Více viz otázka Launee.
Eště k přidávání vlastních nálezů do perliček. Chápu, že se bojíte, že se to zvrhne v šikanu a buzeraci, ale přijde mi to škoda. Nikdo nechce nikoho veřejně ponižovat, je to pod úroveň všech.
Taky mě trochu mrzí, že se koutek pavích per nepředělá. Přecijen dotazy a žádosti slouží spíše na rychlé vyřizování věcí, které se týkají hry, nějakých chybiček a tak. Čemu vadí, že by se věci, které se musí diskutovat a projednávat, přesunuly na jinou stránku? Alespoň by v tom nebyl bordel. :)
S tímto asi končím své poznámky. Prosím, neberte si to osobně, nevděčně nebo jako buzeraci. Opravdu mi jde jenom o to, abychom se tady měli všichni příjemně a hru si užili. Koneckonců, je to jenom hra. Je to vymyšlený svět, bez hranic bez omezení, proč z toho nevytvořit něco víc, než je to teď?
Ta snaha zdokonalovat stránku, dělat změny, je výsledkem lásky hráčů k něčemu, čemu obětovali roky života. Chápu, že máte zajeté nějaké koleje, kterých se jen těžko vzdáváte, ale změna není konec světa, je to pohyb kupředu nebo dozadu, ale není to stagnace.
A ze všeho špatného se nakonec dá poučit a opravit chyby.
Lehko se mi to říká, že? Chtěla bych vás všechny, všechny poprosit, abyste mi odpověděli alespoň na ty otázky, protože se o tom chci normálně bavit. Chci vědět, jak na tom jste. Chci vědět, co momentálně v adminu řešíte a proč některé věci nejdou. Chci vědět váš názor a vaše pocity, ale jestli jedna strana bude nadávat na druhou a ta druhá zpátky, nikdy nic nevyřešíme. Pojďme se prostě normálně, jako civilizovaní a vyspělí lidé, pobavit o tom, co pro Gallireu jako celek chceme. Kam chceme, aby směřovala, čeho chceme dosáhnout. Je to snaha držet se reálnosti? Je to láska ke hře a pokus o vytvoření únikového prostředí před stresem?
Končím. Pac a pusu.

// Ohnivé jezero

Chůze v noci mi docela vyhovovala. Bylo sice o něco chladněji, ale já měla dobrý kožich a skvělou imunitu a odolnost proti přírodním živlům, takže jsem se neobávala nějakého nachlazení. Oproti tomu Duncan měl rozježený jižanský kožich a zubatý úsměv, který ho před poryvy chladného větru neuchrání.
Pobaveně jsem se usmála, když se začal o Rez zajímat. Stýskalo se mi po ní, ale teď, když jsem se zase bavila s Duncanem, můj stesk se přesunul lehce do pozadí a já byla ušetřena melancholických myšlenek. "Žárlíš moc?" zeptala jsem se se škodolibýým úsměvem na tváři. "Kdybys nedělal divadlo, mohla jsem léto strávit s tebou," vyčetla jsem mu, přičemž mě lehce píchlo v hrudi. Líbilo by se mi zažít všechno, co jsem zažila se Rzí, zažít i s ním. Až mě překvapovalo, jak snadno jsem k Duncanovi přilnula. Byl to jeden z mých dvou kamarádů, kteří mě tolerovali.
"Hele, moc se mu to nelíbilo, je docela zastaralý pedant a nové metody se mu příčí," ušklíbla jsem se. Jindy bych bratra hrdě bránila, ale potom, co jsme se neshodli, jsem neměla sebemenší chuť bránit tu jeho tvrdohlavou palici. "Nemyslím si. Musím ho pak někde najít a omluvit se mu, třeba mě nesežere. On byl vždycky jiný... Tehdy jsem ho nechápala, ale teď už mu rozumím," řekla jsem zamyšleně.
"A co jinak ty? Třásl ses celé léto strachy, že tě někde zakousnu?" zeptala jsem se a zazubila se na něj. Cvakla jsem mu zuby u ucha, když se na mě podíval. "Což můžu udělat i teď, pořád se zlobím," upozornila jsem ho smrtelně vážně.

// Říční eso

"Ne," vydrala jsem ze sebe i přes stažené hrdlo zcela očividnou lež. Jenom mi něco spadlo do oka. Potí se mi oči. Včela mi vlezla do slzných kanálků a štípla mě, pomyslela jsem si nepřítomně.
Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. Co by mi kdo udělal? Myslel tím sebe a svá předešlá slova? Nic jsem na to neříkala, jen jsem otevřela tlamu ve snaze něco odpovědět, ale pak jsem si to rozmyslela a jenom zavrtěla hlavou.
Postavila jsem se, když mě pobídnul a mávla opatrně ocasem ze strany na stranu. Uculila jsem se, když do mě drbnul, ať ponu zádelí a následuju ho. Rozešla jsem se za ním a postupně srovnala dech s chůzí, až se mi hlava pomalu začala pročišťovat a uklidňovat, což jsem více nž uvítala.
"Dělala jsem hodně věcí..." začala jsem docela obecně. "Potkala jsem obřího slimáka, který se mě pokusil adoptovat, ale pak bouchnul. Sliz byl všude," ušklíbla jsem se. "Léto jsem strávila s jednou vlčicí, která se mě nebála, stejně jako ty," dodala jsem a tajemně zakryla jméno i popis Rez. Nechtěla jsem její identitu Duncanovi hned prozradit, protože jsem chtěla, ať v něm roste zvědavost. "No a posledních pár týdnů jsem byla s Noroxem. Navštívili jsme Života a zařizovali noru. Pohádala jsem se s ním ale a tak jsem vzala roha, když se objevil náš další brácha - Rigel. Nejspíše je nehezky vytočený, že jsem mu neřekla ani ahoj," ušklíbla jsem se a šla vedle Duncana.

// Tenebrae

Myslela jsem teď, pomyslela jsem si lehce útrpně, ale mlčela. Nechtěla jsem se hádat kvůli maličkostem. No hádat, spíše se dohadovat a slovíčkařit. Neměla jsem zrovna dobrou náladu. "Chmm," vydrala jsem ze sebe lhostejně. Jestli bych měla trávit čas s Marioninou matkou nebo s ním... Asi to vyšlo na stejno.
Ve tmě se moje slzy ztratily, ale prozradil mě dech. Ucítila jsem, jak Duncan vedle mě zkoprněl a pevně jsem zatnula zuby. Ještě jsem neštkala, jenom jsem s bolestným pohledem upřeným do černoty před sebou nechávala planoucí slzy téct po tvářích. Jakmile se pohnul, zatřepala jsem trochu hlavou a zamrkala, probírajíc se tak ze své domnělé letargie. Musela jsem to zastavit, hned. Nebyla jsem žádná rozněžněná slabotka, která brečí kvůli... Pitomostem.
Neviděla jsem, kam Duncan jde. Dost dobře mohl i odejít a já bych si toho nevšimla, jak jsem se snažila znovu převzít kontrolu nad svým rozbouřeným nitrem. Ucítila jsem, jak se jeho teplá hlava opírá o můj krk a na moment, na tři vteřiny, jsem se uklidnila. Stačilo to ale k tomu, abych se probrala ze svého dalšího transu a otočila na něj zlaté oči, které se vpily do jeho jantarů. Kdyby se dala pohledem přenášet bolest, vytvořili bychom obrovskou kouli bolesti a utrpení. Trochu mi cukly koutky, ale nebylo snadné se pro mě úplně usmát, když se omluvil. Dívala jsem se na něj s otázkou. Za to, co jsi mi řekl na ostrově? stáhla jsme uši k hlavě. Naštěstí jsem nad tím nemusela příliš přemýšlet, protože padl návrh. "Všechno je lepší, než sedět a brečet," řekla jsem polohlasem a už podruhé se pokusila o úsměv, tentokrát o něco úspěšněji. Postavila jsem se a udělala pár kroků k němu, přímo do jeho osobního prostoru. "Cáry jsou příliš pracné," utrousila jsem popichovačně se škodolibým úsměvem. Musela jsem se nějak nahodit zpátky a tohle byl dobrý začátek. Utřela jsem si tváře o rameno a zamávala lehce ocasem, když jsem se na Duncana podívala s výzvou v očích. Kdo by čekal, že naše setkání bude probíhat takto? Já ne.

Na jeho odezvu jsem nemusela čekat dlouho. Duncan byl výřečný vlk, který si nikdy nenechal ujít příležitost k tomu, aby někoho urazil, ponížil anebo sám sebe vyzvedl. Jeho hlas byl klidný, nejspíše se už přestal bát. Viděl, že mu nejdu po krku rovnou a uvolnil se, nicméně já bych se na jeho místě začala bát víc. "Mám všechen čas světa," řekla jsem ledabyle a lehce povzneseně. Nikam jsem nepospíchala a vyčkávat na příležitost byla jadna z věcí, kterým jsem se musela do budoucna naučit. Nepohla jsem ani svalem, když přišel až ke mně, ačkoliv jsem měla silné nutkání cuknout uchem a dotknout se ho, přesvědčit se, že je skutečný. Abych ho mohla zbít, jasné?
Zatnula jsem zuby, ale rychle jsem je povolila a olízla si čumák, což následovalo trhnutí celým uchem. Už dlouho jsem ten tik neměla, nicméně jsem ho téměř nezaznamenala. Potlačila jsem uchechtnutí, když si myslel, že jsem ho přišla navštívit. "Pokud vím, ty jsi přišel za mnou," řekla jsem s důrazem na ukazovací zájmeno. "Původně jsem čekala na matku Marion, jistě by si se mnou ráda něco vyřešila," dodala jsem klidně.
Dva nejhezčí západy slunce v životě jsem viděl s tebou, zopakovala jsem si v hlavě, neschopna odpovědět. Nevěděla jsem, jak bych mu to vrátila urážkou a ani chladnými slovy, takže jsem prostě mlčela, jenže pak mi došlo, že se mi třepe hlas a svírá hrdlo, proto jsem nemohla odpovědět. Emoce ve mně vířily a byly natolik silné, že bylo těžké tvářit se jako kámen. Je to v pořádku. Jsi na něj naštvaná, zaměř se jenom na to. To ostatní... To teď neřeš.
Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, ale dech se mi zatřepotal a prozradil nejistotu, která mě svírala silněji, než zuby žraloka lýtko ubohého serfaře.
Ale nedivim se, že mi karma nepřidělila nikoho lepšího, bylo to jako dostat hřebíkem do srdce. Přestala jsem zase dýchat a oči nechala upřené na poslední paprksy světla, dokud slunce nezapadlo. S přicházející tmou mi po tvářích stekly osamocené, horké, bolestivé a hořké slzy, které po sobě zanechaly mokré cestičky. Další slzy se již pozdržely a jenom postupně tekly po cestičce, aniž by narušily její bariéru. Do prdele, zatnula jsem zuby nad svou neschopností udržet emoce na uzdě.

Tak ty jsi maminka Marion? Odvádíš tedy šerednou práci... Nebo je to schválně? Taky bych ji nechala umřít, nemá žádný potenciál a není ani lehce soběstačná.
Pomstít svou dceru? Tak to se teprve uvidí... Aby tvůj syn nemusel bojovat za čest své sestry a ještě tebe.
Už nějakou chvíli jsem vyčkávala u jezera. Přilnula jsem k myšlence, že mě tady jako první objeví Marionina matka a pokusí se mi oplatit to, co jsem provedla jejím dětem. Ne, že bych toho udělala nějak moc, jenže matky jsou přecitlivělé a vůbec bych se nedivila, kdyby se mi pokusila urvat nohu nebo ocas za to, že jsem její náctileté dceři udělala piercing do obou uší na černo a trošku se porvala s jejím synem kvůli tomu, že mi vlezl na trávník. Určitě by mě neposlechla, tudíž jsem si už v hlavě připravovala, co hezkého jí řeknu, až se objeví. Netušila jsem, jak vypadá, avšak byla jsem si jistá, že ji poznám po pachu.
Slunce se začalo sklánět a já potom mohla sledovat, jak zapadá na obzoru. Jeho oranžové skomírající paprksy ještě tančily na rudých vlnkách jezera, když jsem ucítila nově příchozího. Držel se dál a nepřibližoval se, snad se mě bál a nebo to byl obecně obezřetnější jedinec. Mohla jsem sázet na obé, neboť zvěsti o mně kolovaly Gallireou jako mor.
Počkala jsem, až mi vítr donese pach mlčícího vlka za mnou, aniž by se pohnula.
Většina hořkosti z našeho rozloučení ze mě vyprchala za těch pár měsíců, kdy jsem se velice pečlivě vyhýbala byť jen vzpomínce na něj. Stále mě v hrudi hřál vztek a syrová, ryzí ublíženost z toho, jak svými slovy trefoval zranitelná místa. Úplně se otočil a musel si do mě praštit, jako kdybych za to mohla já, pomyslela jsem si uraženě.
Pomalu jsem přesunula ocas z jedné strany na druhou a natočila dozadu k Duncanovi uši. "Budeš tam stát ještě dlouho?" řekla jsem hlasitě, aby mě slyšel. Hlas jsem měla pevný a až překvapivě chladný a odměřený. Kdybych chtěla, už mu visím na krku a snažím se zuby polechtat jeho krkavici, ale místo toho jsem téměř nehybně seděla u jezera a měla oči upřené na západ slunce před námi. Podobně, jako tehdy u vodopádů, ta myšlenka byla nečekaná a bolestivá. Objevila se, zabodla mi do srdce další harpunu a tiše odešla.

// Midiam

Svoje kroky jsem vedla přes planinu. chůze to byla zdlouhavá a nudná, takže jsem si dopomohla během a během pár minut jsem uviděla obrys jezera plného krve, které jsem měla už tu čest navštívit. Zajímalo mne, čím je barva vody způsobená, nejspíše něčím uvnitř vody, ale nebyla jsem si jistá. Zastavila jsem se u jezera a začala chodit kolem něj.
Neměla jsem zrovna chuť se vody napít a po chvíli jsem zjistila, že nemám ani žízeň. Život mi opravdu musel pomoci, protože tohle bych jinak nezvládla, pomyslela jsem si s nemalým údivem. Ještě jsem plně necítila svou maximální sílu, ale postupně jsem cítila, jak jsem nebezpečnější a nebezpečnější. Nejspíše ani na vrcholu svého ledovce nebudu nejsilnějším vlkem Gallirey, ale s tím se taky dalo pracovat.
Opatrně jsem vykračovala kolem jezera a nakonec se zastavila nedaleko hranic Sarumenského hvozdu. Otočila jsem se k lesu zády a posadila se. Chvíli jsem pozorovala hladinu rudého jezera, ale pak jsem oči zavřela a začala se soustředit na ostatní smysly. Snad jsem doufala, že z lesa vyběhne nějaký vlk, co na mě má zrovna pifku. Třeba ta jejich povedená Alfa, nebo maminka Marion... s ne zrovna velkým nadšením jsem si uvědomila, že do lesa patří i Duncan. Už dlouho jsem se ho snažila vytěsnit z hlavy a vůbec nad ním nepřemýšlet, protože mě pokaždé z toho bolelo v hrudníku, jako kdyby mi někdo vzal plíce a rozdrtil je pod kamenem.

// Vřesový palouk

Šla jsem pomalu. Pochybovala jsem, že se Sunstorm vydá za mnou, i kdyby se nedejbože probudila hned potom, co jsem odešla. Bylo mi to nakonec jedno, protože ta vlčice mi lezla na nervy už od prvního pohledu. A ještě má škaredý kožich, pomyslela jsem si ne zrovna mile, nicméně jsem to považovala za hlavní důvod, proč ji nemám ráda. Což není pravda, protože ji nesnáším kvůli magii, opravila jsem se a zamířila kolem vyhlídky k Midiam. Byla jsem napružená jako zmáčklá gaučová pružina a jenom jsem čekala, až si někdo neopatrný sedne a já ho prásknu do zadnice.
Sklonila jsem hlavu k řece a napila se, přičemž jsem ze sebe smyla i veškerou krev. Do řeky se uvolnily i zaschlé vločky kamzičí a laní krve, které mi ulpěly na kožichu při krmení. Nakonec jsem ponořila celou hlavu do vody a pak ji vytáhla a otřepala se, abych moc nemrzla. Naštěstí bylo pěkně, ale jak moc hezky může být na podzim? Už jsem vyhlížela barevné listí a chladný vítr, který se mi bude zařezávat do očí. Na podzim moc nesplynu, zamračila jsem se, ale v létě jsem taky příliš nesplývala a zatím mi to nevadilo. Možná to bylo tím, že celé léto jsem byla s Rez a před tou jsem se opravdu schovávat nemusela.
Půjdu na jih, tam bude tepleji, rozešla jsem se podél řeky a zamířila k Sarumenskému hvozdu.

// Ohnivé jezero

Protestovala, ale já rychle poznala, že proti ní mám obrovskou převahu. Snadno jsem ji udržela na místě a ještě se vyhla jejímu protiútoku, kdy mi vyjela po čumáku. Bylo to tak rychlé, že jsem se sama divila. Moje tělo reagovalo téměř samo od sebe, aniž bych nad tím nějak přemýšlela, skoro jako kdyby se jednalo o reflex řízený míchou a ne o promyšlený úhyb vytažený z mozku. Zavrčela jsem a pustila ji, ale zůstala jsem naježená.
"Tak se zattraceně aspoň trochu ovládej, ne? Seš jak utržená ze řetězu!" vyštěkla jsem na ni, ventilujíc si tak svou frustraci, která ve mně přebývala už nepěkných pár hodin. Zavrtěla jsem zamítavě hlavou, když své chování chtěla omluvit tím, že by se jich zeptala na smečku. "Vždyť. Je. Ani. Neznáš," odsekala jsem každé slovo se smrtelnou vážností v hlase, jako kdybych byla její matka. Tak to teda ne, zamrkala jsem a zamračila se.
Z vřesu vyskočila černobílošedohnusné vlče a něco zakrkchrtalo. Zavrčela jsem na drobka s nádorem na mozku a oči vrátila na Sunstorm.
Najednou se zvedl vánek. Poznala jsem magické nitky okamžitě, protože počasí bylo slunné a bezvětrné. Celá jsem se naježila a sledovala, jak Sunstorm padá s očima vyvrácenýma k zemi. Najednou všechno ztichlo a já zůstala s magickouvlčicí pod sebou sama. Aniž bych dvakrát přemýšlela, chytila jsem zuby její nohu a pořádně stiskla, až jsem ucítila krev. Musela jsem jí nehezky prokousnout polštářky. Trhla jsem hlavou dozadu a pak nohu pustila. Aby se neřeklo, drápy jsem ještě prudce sekla po jejím boku, ale nebyla jsem kočkovitá šelma, abych měla drápky jako jehličky a prožízla kůži s lehkostí nabrouseného nože. "Sbohem, Sunstorm," odfrkla jsem si na její tělo, které bylo mrákotách. Pohledem jsem vyhledala tmavou vlčici a probodla ji pohledem. V očích jsem měla jasné vyrování a můj postoj těla prozrazoval, že pokud se mi bude chtít, skončí stejně jako vlčice pode mnou. Sie to není úplně mým přičiněním, ale nedělalo by mi to problém, pomyslela jsem si a klidným krokem se rozešla pryč. Nezapomněla jsem to ale vzít přes tělo Sunstorm a nehezky jí dupla na krvácející rameno, když jsem ji přecházela.

// Midiam