Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Squeeze

Bubly bubly bulby. Bubliny bublany mým nosem ven tak, jako mýdlové bubliny bublají skrze bublající brčko bublifuku. Naštěstí jsem se netopila, byla jsem zachráněna, ušetřena, slitovalo se nade mnou nebe i zem a voda se přestala plnit a snažit se protáhnout skrze mé dýchací cesty do plicních sklípků.
Pomalu jsem se probouzela. Moje pavoučí tesáky byly pryč, Duncanovi už nehořely oči a dokonce vypadal už i normálně, ačkoli z jeho hrudi se jako z jebáků snažit vytlačit ven černý kouř, který se jako tekutina rozléval všude kolem. Oči se mi na moment zamotaly a hlava mi opět ztěžkla. Po pár chvílích jsem nabrala vzduch, čistý, chladný a mokrý vzduch do plic, což mě opět probralo.
Nic moc jsem si nepamatovala, ne že by na tom záleželo. Události posledních hodin neměly pražádnou návaznost a bohužel pro mě moje jízda ještě neskončila. Dostala jsem se ale do bodu s menší aktivitou psychadelické látky, možná za to mohl snížený srdeční tep a elektrický proud, kterou mnou před momentem projel. Zvedla jsem hlavu z Duncanovy tlapky, která sladce voněla. Něco mě na ní přitahovalo a já natáhla hlavu a přejela jazykem po kousku ulepené srsti. Zvláštní kouř, železitý a přitom sladký.
Přetočila jsem se a jako želva vystrčila hlavu ze svého krunýře, který mi pomalu rostl na zádech. Už jsem nechtěla plavat, chtěla jsem mít křídla! "Jednoho dne se zmáčknu," breptla jsem chraptivě, nejspíše trošku popleteně. Netušila jsem, jak ze sebe křídla zvládnu vymáčknout, aniž bych při tom neudělala třeba bobek, ale představovala jsem si to s větší elegancí. Dlouhé černé perutě, ladně vlající mi u boků. Ach, to bude nádhera.

// Collect

Cítila jsem, jak se moje pavoučí tesáky zabodávají dýňákovi do těla. Narazila jsem ale na něco tvrdého, co mi znemožnilo ucítit lahodnou šťavnatost svaloviny. Stáhla jsem se, ale i nadále jsem dorážela, potřebovala jsem ho zabít. Zabít. Zabít. Zabít, hrálo mi v hlavě jako nějaká písnička. Slyšela jsem hlasy kolem sebe, které mě téměr kosmickým zpěvem se zvyšující se intenzitou pobízely k větší agresivitě. Zabij, zabij, zabij, opakovaly pořád dokola.
Nechci otevírat oči, co když je tam něco. Co? Něco. Něco nebezpečného, dravého... S tlamou plnou zubů a s drápy ostrými jako dýky. Chce mě zabít. Chce mě pohltit, změnit mě v havrana, ve vránu, v krkavce. Uletím. Poletím daleko, za hory i za moře. Neotevřu oči. Ještě ne.
Moje tělo zablikalo a upadlo na zem po zásahu proudem. Pár svalů sebou ještě jemně cukalo, ale jinak jsem zůstala nehybně ležet. Bez pohybu, bez dechu.
Pírka kolem mě měla šedou barvu a kovový lesk. Začala se sbírat dohromady, dokud nezformovala velkého ptáka s černýma očima. Neotevírej oči. Byla to vrána? Kavka? Pták se naklonil až ke mě, svým obrovským zobákem se přiblížil k mé hlavě. Něco se zmáčklo a vystříkla průzračná tekutina. Otevřela jsem oči a viděla, jak pták svým zobákem ryje v jednom z mých očí, netaktně se snžíc vytáhnout zlatou bulvu z mé hlavy ještě při mém plném vědomí.
Hrudník se mi lehce zvedl a klesl. Znovu jsem začala nabírat vzduch do plic.
Posbírej se dohromady, tak jako to udělalo to peří. Vrána, havran, krkavec, kavka... Všichni byli černými ptáky, a přeci byli každý jiný. Jiné jméno, jiné peří. Otevři oko. Vzleť, nemohla jsem létat, neměla jsem křídla, ale oči jsem stejně otevřela. Smysly se mi vracely postupně a jako první se dostavil obraz. Nejprve rozmazaný a plný ruchů, ale postupně se vyostřoval. Viděla jsem dlouhé kmeny, blátivou zem a kapky deště dopadající do malých prohlubní. Bubnovaly, vrátil se mi sluch. Slyšela jsem svůj chrčivý dech a viděla krev, která mi tekla z tlamy na zem. Některé kaluže a bláto měly na sobě krvavé cákance. Kde je moje oko? pomalu jsem otočila hlavou kolem sebe, dokud jsem neuviděla hnědého vlka. Znala jsem ho. Byl to Duncan a vypadal zničeně. Z krku a ramene mu tekla krev a slepovala jeho tmavou jižanskou srst do cucků. Zbytek vnímání se mi vrátil zcela náhle a kopnutím mě převrátil zpátky do bahna pod sebou. Cítila jsem silnou křeč ve svalech, zuby mě brněly, od žaludku se mi dělalo zle a hlava se mi motala. Neměla jsem už ani sílu vstát a můj obličej zůstal položený napůl ve vodní lázni uprostřed bahnité prohlubně. Cukla jsem sebou, ale víc jsem nezvládla. Svět přede mnou tančil a já jenom se strachem sledovala, jak se můj hrob nenápadně plní vodou. Utopím se, uvědomila jsem si trpce a zavřela oči. Černý pták se neobjevil, ale já tušila, že jakmile oči otevřu, budu se muset z vody dostat. Prozatím jsem se ale pokusila uvolnit, ačkoliv to bylo těžké. Uvolnit se a odevzdat přicházející smrti.

// Pumpkin

Dlouhé pavoučí tesáky se mi zaryly hluboko do Duncanova masa, které začalo zpívat bolestnou píseň a pulzovat. Cítila jsem teplo, které se mi lepilo na zuby a které jemně přejíždělo hladkými a kluzkými prsty můj jazyk a tlamu. Duncan se nehýbal, nejspíše se mi podařilo do něj vstříknout nějaký neurotický jed, což mi jeho následné natravování mohlo hodně usnadnit, jenže moje svačina se náhle rozhodla, že místo přijetí svého osudu zlého ducha raději odežene zapálením svíček ve vydlabaných dýních. Jeho svíčky hořely o dost silněji než předtím, žár skrze díry pro oči mě téměř propaloval. Zasyčela jsem a pustila jeho krk, až se teplá tekutina rozstříkla všude kolem, čehož moje kořist využila a já dostala ránu jak do abdomenu, tak do cephalothoraxu. Udělala jsem pár pavoučích kroků zpátky a podívala se do zářících očí dýně, kterou Duncan nosil na hlavě. Zasyčela jsem na něj a zvedla přední pavoučí nohy v obranném gestu. Jeho slova se mě netýkala, byla jsem pavouk a byla jsem na lovu.
Nebála jsem se ohně a už vůbec jsem se nebála dalších kopanců, protože jsem žádnou bolest ani nezaznamenala. Bylo to jen nepříjemné. Na moment jsem se zastavila, skoro jako kdybych zamrzla v čase, avšak po dobře vypočítaných pěti vteřinách jsem se prudce rozběhla k Duncanovi. Mrknutím oka jsem už zase byla u něj a snažila se ho zuby zahryznout do prvního chlupatého místa, které se mi naskytlo. A že jich bylo hodně. Svět se mi zmenšil jen na Duncana a nejbližší okolí a vlastně to bylo to jediné, co jsem potřebovala. Dorážela jsem na Duncana všema svýma nohama a drápy se ho snažila složit k zemi, kde by na něj už čekaly moje tesáky plné jedu. Tentokrát jsem ho nehodlala nechat utéct.

// Spiderweb

Vyklouzla jsem zpod Duncana jako slizká žába a sledovala, jak zapírá. pokoušel se vykroutit z toho, z čehož jsem ho nařkla. Oči se mi rozjely do dvou směrů, že bych dokázala sledovat východ i západ slunce zároveň, kdybych chtěla. "Čím víc zapíráš, tím víc... Aeeehh," zamyslela jsem se a na tváři se mi objevil nepřítomný výraz, než jsem zase našla vlákno svých slov, "to tak je!"
Když se narovnal, krk mu vyjel do závratných výšin. Zachechtala jsem se a zaklonila hlavu, abych na něj dohlédla, nicméně byl příliš vysoko. "A kohoo?" protáhla jsem a zavolala na něj nahoru. Zezdola mě přece nemohl slyšet!
Obří Duncan se rozešel kupředu, ale jedna z jeho nohou mu podklouzla a já mohla ve zpomaleném záběru sledovat, jak se gigantické tělo skládá k zemi. Ani jsem se nehla a kdyby padal na mě, prostě by mě zalehl a já bych se tomu nebránila. Nebo spíše bych se neubránila. Země se otřásla a kapky na pavučinách spadly a rozpleskly se o zem, která kvůli otřesu obrovitého těla vystříkla vodu taktéž do všech směrů. Když se smál, znělo to jako hromy. Zamotával se do svých slov jako moucha do pavučiny. Slova byla pavouk, který svým jemným vláknem mušku zabaloval a připravoval na pozdější hostinu. Už jenom vstříknout trávicí enzymy dovnitř a jídlo bude připraveno. Jednou packou jsem ho překročila a stála/seděla nad ním, protože zadní nožky se mi podvolily a já seděla na zemi. Byla jsem ten pavouk a on byl moucha. Ve vzduchu se zaleskly moje tesáky a zaryly se hluboko do Duncanova krku. Hostina bude... Všichni budeme jíst...

// Slippery

Dva zlomenci. Zlomenci. Zlomení jedinci, to slovo se mi opravdu líbilo, nicméně mi nešlo přes jazyk. Klouzalo mi po něm z jedné strany na druhou a ne a ne se prodrat skrze zuby, aby se ukázalo světu ve své jazykolomné kráse. Duncan mi ještě chvíli poskytoval teplo, než mi vyklouznul jako kluzký had. Z hrdla se mi vydralo povzdechnutí, ale když jsem se otočila, abych ho následovala pohledem, stál přímo nade mnou. Zůstala jsem ležet na zádech a dívala se na něj. Díval se na mě. Stál nade mnou jako most, chránil mě před deštěm a nastavoval hřbet všem ranám počasí.
Když se mě zeptal, otevřela jsem tlamu a podívala se nahoru před sebe, až jsem zvrátila hlavu. Přemýšlela jsem. Zahihňala jsem se a otočila se zpátky na Duncana. "Třeba že mě mi-lu-ješ," ušklíbla jsem se a tlapkou se jemně dotkla jeho hrudníku. Trošku jsem ho popostrčila a vyklouzla jako mokrá žížala z hlíny zpod jeho nohou mezi jeho přední a zadní tlapou. "Urrrrčitě je to pravda," zašomrala jsem a zazubila se. "Duncan miluje Styyx, Duncan miluje Du-Styx," začala jsem dětskou odrhovačku s nepřítomným šklebem na tváři. Příliš jsem se se Styx zase neztotožňovala. Už mi bylo lépe a já se opět odprostila od reality.

// Broken

Moje tlapka našla cíl a dopadla přesně mezi prázdné důlky vlčí zrůdy nade mnou. Ucítila jsem jemné šimrání a pak mi pařátek osliznul, když prošel skrze maso. Masitý vlk se rozběhl, jakš takš, pryč a zohnul se, ab z něj začala valit krev a kosti. "Nemáš to žrát," ucedila jsem, jako kdybych věděla, co posledních pár dní jedl.
Sledovala jsem, jak se ke mně vrací a lehá se vedle mě. Otočila jsem se k němu a hluboce se nadechla. Na jeho mase začala znovu růst srst, jako po dešti roste tráva nebo hřiby. Pomalu se chloupky vytahovaly ven a pokrývaly jeho masové tělo. Měly nejrpve zlatou barvu, ale pak tmavly až do hluboké hnědé. Hlava se mi přestávala pomalu točit a mohla jsem se tak zaměřit víc na věci kolem. I nadále jsem viděla věci neuvěřitelné a zvláštní, ale... Gallirea byla magická.
Padal na nás déšť skrze větve, ale necítila jsem chlad. Necítila jsem ale ani teplo, které by ze mě vycházel. Na druhou stranu Duncan přímo hořel. Přitulila jsem se k němu a schovala se do jeho jižanské srsti, která mě trošku bodala do tváří a čela, ale to mi nevadilo. Byl skvělým zdrojem tepla. Poslední přání? zopakovala jsem a něco zamumlala do jeho kožichu, než jsem se úplně uvelebila téměř na něm, protože jsem měla obrovskou potřebu intimního kontaktu a potřebu cítit teplo někoho jiného.
Připadala jsem si v tomto světě občas tak sama, že mi to začalo podrývat myšlení. Každý den jako kdyby mě udeřil do zad holí a já se pomalu, ale jistě lámala vejpůl. Za chvíli ze mě bude jenom chodící troska. Byla jsem vyvrženec, neoblíbený vlk a obávaná společnost, a přitom jsem nechtěla nic jiného než ostatní. Chtěla jsem mít rodinu, zázemí, přátele. Chtěla jsem se mít dobře, vycházet s ostatními, tak proč se mě všichni stranili? Můžeš si za to sama, foukla jsem horký vzduch do Duncanovy srsti. On byl taky vyvrženec. Byl na tom podobně jako já, možná právě to nás k sobě tolik přitahovalo. Naše podobnost. Dokázali jsme v druhém najít útěchu skrze provokaci a dramatické hry, které se mezi námi odehrávaly. Dvě duše zlomené společností, odstrčené na okraj propasti, připravené dobrovolně skočit. "Já... Já chci všechno," zašeptala jsem téměř neslyšně a přitiskla se k Duncanovi.

//https://youtu.be/o8iCB7K4vPw?t=190

// Dizzy

Nechala jsem víčka zavřená, ale i nadále jsem viděla barvy kolem sebe. Skoro jako kdyby mi někdo promítal film na vnitřní stranu víček, film plný barev a psychadelických vjemů, které byly určené jenom pro mě a pro nikoho jiného. Barvy se rozpínaly a vlnily, měnily svou frekvenci i rychlost přeměny. Snažila jsem se sledoval ty, které se mi líbily, ale čím víc jsem očima utíkala za nimi, tím rychleji zmizely. Nakonec jsem oči uvolnila a nechala je rozjet do stran, což se ukázalo jako nejlepším řešením, protože teď jsem viděla úplně všechno.
V barvách se začali obrevovat podivní maličcí červíci, kteří měli životnost jediné sekundy, než zmizeli. Oživila je až další vlna rádiové barvy, která se před ně prohnala.
Připadala jsem si jako blázen. Byla jsem prokletá, viděla jsem sama sebe seshora jako duch a teď jsem viděla barvy na vnitřní straně svých víček.
Otevřela jsem po nějaké době oči, připadalo mi to jako věčnost. Masitý vlk stál hned nade mnou a koukal na mě svýma očima bez očí. On barvy jistě neviděl. "Mhmmm" zamrčela jsem a tlapkou se mu rychlostí slimáčího Usain Bolta ohnala po tváři bez očí a zubů. Zajímalo mě, kdy mu zase dorostou. Ty muchomůrky musely někde bydlet. Pokusila jsem se přetočit na druhý bok, ale kvůli neúspěchu jsem zůstala tak, jak jsem byla. Oči jsem zabodla někam do prostoru a snažila se udržet rovný obraz, ale všechno se mi motalo. Začínalo mi z toho být trošku špatně. "Kámo," zašeptala jsem a tlapkou se znovu ohnala po Duncanovi. "Já už nechci," protáhla jsem tiše a silou vůle se přetočila na břicho tak, aby mi končetiny trčely do všech možných směrů.

// Ghost

Být prokletý bylo docela naprd. Všichni se na mě dívali bokem, dokonce i stíny, které se kolem mě ještě před chvílí točily ve sběsilém tanci kolem mé hlavy. Masitý Duncan stál přede mnou a strachy něco breptal. Věděla jsem, co musím udělat a to, že Duncan byl Duncan a Duncan nemůže umřít, nehrálo v následujících vteřinách žádnou roli. "Každý jednou umřeee," protáhla jsem a z hrdla se mi vydralo táhlé zachrčení. V ten moment mi z tlamy začalo kapat něco zeleného a nechutného a jakmile se to dotklo země, propálilo to do ní díru. Jsem drak, zakoulela jsem očima při pohledu na díru před sebou, ale pak jsem se vrátila k plížení se k Duncanovi.
Zastavil mě tlapama. Položil obě svý masitý nohy na mé temeno a já cítila, jak se mi protáčí panenky dozadu. přišlo mi, jako kdyby mě kopnul do nitra mého těla, protože jakmile jsem oči otevřela, byla jsem nad sebou. Viděla jsem sama sebe a Duncana, jak mě drží za hlavu. Jedna jeho noha byla pořád rozežraná kyselinou a jeho tělo tvořené svalovinou se ježilo. Netušila jsem, co přesně se na svalovině ježí, takže jsem připlula blíž a podívala se. Všechny žíly a tepny se vlnily a vibrovaly.
Znechuceně jsem se otočila a zaplula zpátky do svého těla, které se podvolilo silám přitažlivosti a křáplo sebou o zem. "Zabils mě... Na chvíli," oznámila jsem mu zcela vědomě a lehla si na bok. "Nekoukat!" upozornila jsem jeho i sebe a pevně zavřela oči.

// Curse

Pořád jsme byli zamotaní dohromady, ale jakmile jsem měla v tlamě ježky a z temnot se ke mně přiřítil jakýsi stín, zakňučela jsem. Slyšela jsem, jak mě masový vlk označuje za Styx. "Ne, já, já jsem Skskstx!" zasyčela jsem. Jazyk se mi přeměnil na překrásný, modrý tilikví jazyk, který se zkroutil. Masitý vlk se začal hýbat a tlapama mě držel na zemi. Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, ale byl o tolik silnější než já, že jsem se sotva pohnula. Jeho objasnění mi vůbec nepomáhalo k pochopení celé situace, poněvadž stíny kolem mě začaly vířit a našeptávat mi, co mám udělat. Jenže to nešlo. Vyplázla jsem modrý jazyk a když jsem se dotkla masa na vlkově noze, zasyčelo to a místo se pokrylo boláky a puchýři, jako kdyby ho poleptala kyselina.
Nebyla jsem Styx, věděla jsem, že ne, jenže masitý vlk i stíny našeptávali něco jiného. Když se ode mě vlk odrazil a překotil se dozadu, vydechla jsem a zůstala ležet na zemi. bylo to snad nějaké prokletí, které na mě svrhla nějaká entita shůry? byla jsem předurčena stát se Styx? Být zlem světa? Nechtěla jsem přijmout toto nové poselství a identitu, kterou mi přidělovali. Chtěla jsem být sama sebou, naivně se procházet po loukách mezi dlouhými stébly vřesu a jejich fialovými květy.
Najednou jsem stála. Styx... Jsem Styx, pomalu jsem to přijala a podívala se na vlka z masa, kterému puchýře zdobily už tak dost nechutnou tlapu. "Já," řekla jsem hlasem jako v mdlobách a přikrčila se, abych se k vlkovi přiblížila nenápadně, ačkoliv jsem stála přímo v jeho zorném poli a já se neměla za co schovat. Připadala jsem si ale hodně nenápadně. Pokud jsem měla být prokletá a nést Styxino jméno, měla bych se tak začít chovat.

// Ominous

Ani jsem už nic neříkala. Vlk přede mnou byl bez očí a bez zubů a vypadalo to, že za chvíli mu slezou i chlupy a po nich kůže. Bude z něj jenom kostra obalená hladkými svaly, které budou protkané pulzujícími tepnami a modrými žílami, jenž se budou plazit po jeho těle jako hadi. Začínal zase den, ale bylo zataženo, obloha plakala, vítr foukal a nebe se zlobilo.
"Je nebezpečná, prý," zahuhlala jsem a vytřeštila oči za svého masitého přítele. Zdálo se mi, že se za ním míhá jakýsi stín. Že by to byla ta Styx? Slyšela jsem, že je stašně nebezpečná a zlá a že žere vlčata. Otřásla jsem se a po tělemi ještě zatancovala husí kůže, která mi postavila chlupy do pozoru.
Zjistila jsem, že jsme zamotaní do sebe a anijeden se nemůže dostat ven. "Aaaáááaaá! Pusť se, pusť se!" začala jsem panikařit. Moje tělo mi přišlo jako z gumy, ale sem tam se mi podařilo pomocí snad erekce vykopnout jednu ze čtyř končetin a praštit buď míhající se vzduch a nebo vlka, kterého jsem původně chtěla sejmout. Připadal mi až neskutečně teplý a jeho tělo bylo oslizné a nechutné. Srst měl pryč a byl jenom hromadou masa a žil a já měla dojem, že pod ním uhynu hrůzou. V hlavě jsem ječela a ten jekot mi úplně zahlušil jakékoliv jiné zvuky z okolí. S kňučením jsem donutila všechny svoje nohy naráz pocítit sílu nečekané erekce a dvěma nohama děsivého vlka zasáhla. Stíny kolem nás začaly kroužit a já měla dojem, že se z tohohle už nikdy neprobudím. "Nechte mě! Jděte pryč!" kňučela jsem zničeně a cvakla zuby do prázdna. Tesáky se ale najednou zasekly do něčího těla a já zjistila, že mám tlamu plnou ježků. Znovu jsem se zatřásla, protože jeden ze stínů mezi stromy se přiblížil a sklonil ke mně hlavu. Zadržela jsem dech a zavrčela oči. Když ho nevidím, není tam, byla to hloupá myšlenka, ale držela jsem se jí jako klíště.

Sledovala jsem, jak se Duncanův jazyk natahuje a natahuje a natahuje, dokud z něj nebyla obrovská růžová žížala, která se začala plazit až ke mně. "Eww, fuj," zašklebila jsem se a trochu se vzdálila, jenže ta jeho žížala mě pořád pronásledovala. Nakonec mě chytila za nohu a přitáhla zpátky, takže jsem poposkočila zase kupředu. "Str-rrr-č ten jazyk někam jinam," zahuhlala jsem znechuceně.
"Oh, no. Já... Myslím, že mí říkají... Ks. Skz. Stxks. Uhm, S-S-ks?" zamračila jsem se a podrbala se nohou za uchem, které jsem měla pořád zatočené do obrovského rohu. Trochu mi pulsoval a tak divně se vrtěl, jako kdyby šlo o samostatný orgán.
Začal se mi smát. "Hej!" okřikla jsem ho a postavila se. Smál se jako šílený, a jeho hysterický jekot se mi zarýval do hlavy, kde zvonil a zvonil. Viděla jsem, jak mu slzy začínají vyplavovat oči a vypadávají mu z toho zuby, takže muchomůrky už neměly na čem růst, takže se prostě sebraly a odešly do lesa. Chvíli jsem je vyprovázela pohledem, ale pak do mě ten uječenec strčil. Otočila jsem se na bezokého a bezzubého hnědého vlka a zavrčela, nicméně jsem se u toho usmívala. "Sám jsi ubohý," řekla jsem a skočila po něm. Měla jsem jediné štěstí, že jsem byla tak půl metru od něj, protože jinak bych ho netrefila. Narazila jsem do něj hlavou a hrudníkem a svalila nás oba na zem. Nějakou dobu jsem s ním zápolila, ale nakonec jsem se ocitla uvězněná pod ním a nemohla se zaboha dostat ven. "Opovaž se!" varovala jsem ho a cvakla zuby. Jasně jsem narážela na to, že coitus s ním mít nehodlám, i když jsem zrovna v nemilé pozici pod ním.

// Friend

Když jsem do Duncana maličko strčila, celý se prohnul. Jeho tělo se natáhlo dozadu, jako kdyby nemělo opěrný kosterní systém a všechno se prodloužilo jako z želatiny. Vykulila jsem na to oči a sledovala, jak se vrací zpátky. Celý se ještě stahoval a šel zpátky do původní podoby, nicméně tahle retrakce byla doprovázena natolik podivnými zvuky, že se mi z toho až zatočily uši.
Nelíbily se mi muchomůrky mezi jeho tesáky a jemu se zase nelíbilo, že na ně poukazuji. Zamračila jsem se a cítila, jak se mi vrásní celé čelo, jako kdyby šlo o čelo nějakého starce s hodně volnou a nadbytečnou kůží. "Kamarádi... My jsme kamarádi?" zopakovala jsem po něm zamyšleně a podívala se vzhůru. Cítila jsem, jak mě mlha obklopuje a přikrývá. V dálce jsem slyšelo hromobití, ale z nějakého důvodu jsem ho zaměňovala s žabím kvákáním. "To znamená, že už mám dva kamarády," poznamenala jsem.
Trochu jsem se zamotala do celého toho "chci a nechci", ale Duncan svým příspěvkem do konverzace vlastně všechno vyřešil. Je to kámoš, je žrádlo, zastříhala jsem ušima. "Jo, já chci taky," řekla jsem polohlasem a zavřela oči. Připadalo mi, jako kdybych měla křídla a mohla létat. Byla jsem úplně volná a nesvázáná, jediné, co mě drželo při zemi, byly vztahy k mým přátelům a nepřátelům. "Mít tak křídla," zasnila jsem se, byla jsem si totiž drobek vědoma, že teď křídla vážně nemám, ačkoliv mi připadalo, že jo.

Přesně!

Určitě si jenom nechtěl přiznat, že se vážně ztratil a já mám pravdu. To by jistě zničilo jeho ego a vizáž, na které mu tolik záleželo. Nehodlala jsem to dál komentovat, bylo by to jako mluvit do dubu.
Vypadalo to, že Newlin kdysi měl partnerku, kterou Duncan zrovna nemusel. nejspíše to musela být pořádná fúrie, když i přes její výbavičku mezi nožkama Duncan o ní mluvil jako u flundře. Napadlo mě, jestli tak mluví i o ostatních, nicméně jsem se nehodlala ptát, nechtěla jsem si kazit postupně se zlepšující náladu.
"Hele, mě je jedno... Jestli je vlk fialový, bílý, hnědý nebo duhový," řekla jsem na svou obranu a chtěl trefit Duncanovo rameno tlapkou, protože tam nehezky pulsovalo. Nelíbilo se mi, že tak divně pulsuje a září. "Zlatíčko," řekla jsem zpěvně a trošku nepřítomně a na třetí pokus Duncana konečně trefila. Tedy spíše jsem položila tlapku na jeho hruď a trošinku do něj žduchla. "Měl by ses víc starat o svůj chrup, už ti tam rostou muchomůrky," poznamenala jsem naprosto seriózně a zamrkala, když se na mě jedna z muchomůrek skrze Duncanovy tesáky usmála. "Ježiškotky, chrup nechrupe když chrupe," dodala jsem s lehce zmateným výrazem ve tváři. Bobule... Už začaly dělat svoje a dávka, kterou jsem si tak laicky vzala, zaručovala dny zábavy.
"Cokoliv chci?" zopakovala jsem po něm a na tváři se mi rozlil svůdný úsměv. "Já ale nevím, jestli chci... Chápeš... Co když vlastně chci, ale nechci?" zamotala jsem se a posadila se. "Chceš ty?" zeptala jsem se ho a naklonila se k němu, kulíc na něj při tom oči. Jeho odpověď byla velmi důležitá. Řekla bych, že byla dokonce esenciální.

// Elypole

Zamířili jsme mezi stromy. Bylo tady docela vlhko a u nohou se nám vznášela mlha, ale jinak nic zvláštního. Ačkoliv tohle je docela zvláštní. Docela dost, tlapou jsem mlhu prohrábla, na což ona reagovala zatočením do spirálky a rozplynutím na kaši. Hm, nuda, okomentovala jsem výkon tohoto zvláštního přírodního úkazu a pokračovala za Duncanem, který si něco brblal pod fousy. Vypadalo to, že nemůže přesně najít to, co jsme hledali. Co on hledal. Já jsem jenom šla za ním s tím, že mám hromadu času na ztrácení. "Tos musel být solidně sjetej, že už si ani nepamatuješ, kde přesně to bylo," zasmála jsem se a mávla ocasem, což mlhu opět donutilo k tvorbě spirálek za mým zadkem.
Když jsem zmínila Newlina, Duncan skočil přede mě a já prudce zastavila, ale moc jsem nedávala pozor, takže jsem ho čumákem drkla do toho jeho. Zamračila jsem se a přehoupla svou váhu zpátky dozadu k těžišti, abych mezi námi vytvořila prostor. "To je trochu rasistický od tebe," ucedila jsem s přimhouřenýma očima a sledovala, jak neskutečně vyvádí. Musela jsem stáhnout uši k temeni hlavy, abych neohluchla. Netušila jsem, která bije, ale bylo mi to docela fuk. Neměla jsem Newlina zrovna v lásce a ať už to byl borec nebo blbec, nezáleželo mi na tom. "Jo, taková hubená, vysoká vlčice s fialovo žlutýma očima. Myslím, že maj i děcka, ale adoptovaný, páč nevypadají ani trochu jako oni," řekla jsem otráveně a protočila oči kolem dokola.
Sledovala jsem, jak omylem nachází to, co hledal. Ušklíbla jsem se a sklonila se k bobulím, které našel. nevypadaly zrovna věrohodně, ale on z toho byl tak nadšený, že jsem nepochybovala o tom, že je to to pravé ořechové. "Fajn, ale jestli se něco stane, je to tvoje vina," poznamenala jsem s úšklebkem a chytila několik bobulí mezi přední zuby. Stiskla jsem plody mezi svoje stoličky a po jediném stisknutí, kdy se mi jejich šťáva rozlila po jazyku, jsem je spolkla. Hmm, nic necítím, s touto sebevražednou myšlenkou jsem se sklonila a dala si druhou dávku. Ještě tam zbylo hafo bobulí pro Duncana, ale mně už stačilo. Odstoupila jsem a podívala se na Duncana. "A co teď?" zeptala jsem se naivně, jako kdybych s halucinacemi už neměla zkušenosti.