Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Smrkáč

"Příště se obalím v peří," provokovala jsem zpátky polohlasem. Bůhví, co jsem furt s těma ptákama měla. Chtěla jsem létat, viděla jsem všude vrány, krkavce i havrany, dokonce snad i chytré kavky. Momentálně jsem se představovala obalená v bělostném peří sovice sněžní, která tady v okolí bohužel nikde nežila.
Hukot vodopádů jsem slyšela už z dálky. Obrovitá masa vody padala z výše až dolů a já sledovala, jak se světlo odráží od hladiny a i od padajcí kapaliny, která se dole měnila v pěnu. Zdálo se mi to, nebo pod vodopádem ale něco bylo? Připadalo mi, jako kdyby z okraje padaly nějaké červené věci, avšak přisuzovala jsem tento zjev dojezdu houbiček.
Otočila jsem se na Duncana se šeredným úsměvem. Jinak to ani nešlo, když jsem vypadala jako zrůda z něčího zadku. "To mi docela usnadní práci," pronesla jsem škodolibě a následovala jeho kroky k vodě. Nemám žízeň, zakňourala jsem v duchu, protože se mi k vodě nechtělo. Došli jsme pod něj a já se dívala na pěnu, která se tvořila pod vodopádem.
Plup. Plip. Jako oči v polévce vyplavávaly jablka zpod vody. "Hele, co to tam děl-ááááá!" moje nechápavá otázka se změnila v křik, když do mě Duncan strčil a shodil mě do vody. Kolem mě to jenom čváchlo a všechno bahno, které nebylo úplně suché, se ze mě začalo smývat. Vyplavala jsem na hladinu a celá zmoklá a ulepená se podívala po tom zrádci, který mě shodil. Už taky skákal do vody, měl jediné štěstí. Otočila jsem se zrovna v momentě, když do mě jedno z jablek narazilo. Nespokojeně jsem se po něm tlapkou ohnala a sledovala, jak se otáčí a pak po proudu plave pryč. Vždyť nahoře žádné jabloně nejsou, zamračila jsem se mezitím, co se Duncan dral na vzduch. Vynořil se poblíž zlomu a tupě čučel nahoru. Bylo to jen otázkou času, než se nějaké jalko zlomyslně vyřítí přes okraj a trefí ho mezi oči. Škodolibě jsem zakvákala smíchy a začala plavat k němu. Voda byla chladná a proti proudu se blbě plavalo, navíc jsem nesměla příliš blízko k dopadající vodě, aby mě nesmetla do víru. Zamířila jsem tedy ke břehu a vylezla na kameny, které byly sice pod vodou, ale pořád mě chránily před utonutím ve smrtelném kolotoči přímo pod vodopádem. Vlezla jsem pod vodu a nechala hektolitry vody dopadat na moje bolavá záda a špinavé tělo. Postupně jsem začínala být čistá a čistá, až na mně žádné bahno nezbylo. Měla jsem docela štěstí, že mě žádné jablko netrefilo, ačkoliv jedno proletělo dost blízko vedle mě. Vystrčila jsem hlavu z vodopádu a podívala se na Duncana, ale rychle jsem hlavu zatáhla zpátky, protože přímo na mě letělo jablko. Naštěstí jsem se mu vyhnula. Jestli Duncan něco říkal, sotva jsem ho v tom hukotu slyšela, takže jsem vlastně jenom kontrolovala, jestli je v pořádku. Příčetnost se mi díky chladné vodě a šoku z ní docela rychle vrátila, jako kdyby mě touha přežít nakopla a vyhodila všechny ty halucinogeny z okna i s pozůstatky.
Sledovala jsem toho pošuka, jak panáčkuje uprostřed vodopádů a snaží se chytit nějaké jablko do tlamy. Vylezla jsem zpod svého umývacího spotu a zamířila k němu. Stoupla jsem si nedaleko a čekala, dokud nějaké nechytil. Radost v jeho očích byla téměř hmatatelná, nicméně moje nově nabytá příčetnost mu nehodlala dát tu šanci si ji pořádně užít. "Pff, ukážu ti, jak se to dělá," řekla jsem a postavila se poblíž vodní stěny. Začala jsem přecházet sem a tam a se zakloněnou hlavou sledovala, kde jsou jablka a kam padají. Pár jich kolem mě spadlo, ale ani jsem se nepohnula, abych je chytila. Měla jsem plán a potřebovala jsem perfektní jablko, aby se mi to povedlo.
Uviděla jsem ho padat už z výšky. Jeho trajektorie byla lehce šikmá, ale padalo rychle, bylo hezky kulaté a lesklé a bylo to právě ono, které jsem hodlala ulovit. Jestli Duncan někdy pochyboval o mých loveckých schopnostech, měl by rychle přestat, protože to, co jsem hodlala předvést, ho přesvědčí o opaku a navíc mu to dosvědčí, že jsem na vrcholu potravního žebříčku, ještě výše, než jsou ostatní vlci.
Očima jsem sledovala jablko a jakmile bylo dost blízko, odrazila jsem se od kamene pod sebou a vyskočila přímo do vody. Tušila jsem, že tam bude stěna, proto jsem natáhl tlapky dopředu a uvolnila si lehce klouby. V letu jsem chytila jablko do zubů, proletěla vodní stěnou, nohama narazila do skály a odrazila se od ní zpátky, zatímco jsem se ve vzduchu přetočila a vyletěla ven z vodopádu s jablkem v tlamě a s nohama pevně na zemi. Skousla jsem šťavnatý plod v tlamě, až se rozmělnil na kousky, které vypadly do vody a odplavaly. Jablečná šťáva byla trpká a škádlila mě na jazyku, což se podepsalo na mojí lehce kyselé grimase. Koukala jsem na Duncana s vítěznou jiskrou v oku, jako kdybychom měli nějaký turnaj. "Říkala jsem ti, že jsem nejlepší lovec v Gallirei?" houkla jsem na něj nevinně, když jsem procházela kolem něj celá zmoklá na souš. Oklepala jsem se a ušklíbla se.

Duncan se mě nebojí, Duncan je ze mě podělanej až za ušima. Musím použít správný slova, rejpala jsem do něj už jenom v duchu, protože nebyl čas mluvit. Byl čas strašení! A že se mi to vyvedlo. Duncan i jeho hrdost se převrátili a odplazili pár desítek centimetrů dál ode mě, když jsem se ukázala. S pocitem zadostiučení jsme sledovala jeho úlek a následné pochopení a prozření. Otřepala jsem se, ale stejně mi to nepomohlo, všechno se mě drželo jako klíště a bohužel, hnědý vlk měl pravdu. Začalo mě to svědit. Přisedla jsem si a zadnín nohou jsem se podrbala za uchem, zatímco jsem se u toho blbě šklebila. "Příště vyletíš z kůže doopravdy," řekla jsem trhaně, zatímco jsem si drbala hlavu. Dál než k začátku páteře jsem ale zadní nohou nedosáhla, avšak nikdo nemohl říct, že jsem nebyla ohebná.
Ani jsem příliš neuvažovala nad tím, jak rychle převzal iniciativu a rozešla se poslušně za ním. Chvíli mi nedocházelo, co pro mě voda bude znamenat, ale stejně jsem to měla brzy zjistit. Jako ovce jsme tedy šla za ním k vodopádům. Po cestě jsem se ještě ohlížela po Tase, ale neviděla jsem ji, což bylo asi dobře. "Aby si nás někdo nespletl, teď vypadáme podobně," utrousila jsme nevinně, když mě nazval špínou. Přece si nenechám takové urážky líbit!

// vodopády

// Jedlový pás

Moc jsem Duncana neposlouchala, protože jsem to přes svou uraženost neslyšela. To, že nejsem jeho, jsem přece už dávno věděla, proto jsem mu to i řekla, aby s tím i on počítal. Pokračovala jsem podél hranic lesa za pachem Tasy, nicméně pak mi došlo, že bych se neměla snažit ji najít teď, když jsem byla s Duncanem. Bylo potřeba se ho nejdříve zbavit. Ale já nechci, zamračila jsem se sama na sebe. Hlídal mě, potřebovala jsem jeho dohled.
"Jsem totiž neviditelná, nikdo mě nenajde," řekla jsem mu s doširoka otevřenýma očima a úsměvem od ucha k uchu. "A taky se mě všichni bojí," dodala jsem, jako kdyby to byl jen malý detail. Povídačky o mé hrůzostrašnosti se ale už dávno rozšířily krajem. Doufala jsem, že se Nym a Sionn teď v Jedláku třesou strachy, protože ucítili můj pach.
"Počkej na mě, musím si odskočit!" zahučela jsem zničehonic a rozběhla se daleko mezi stromy, abych mohla udělat bobek někam za strom.
Zahlédla jsem kaluž s blátem a rozhodla se, že Duncana vyděsím za to, že si ze mě dělá legraci. Vyválela jsem se - daleko od bobku - v blátě a pak v jehličí, abych se pořádně rozcuchala. Jako příšera jsem vypadala i předtím, protože jsem byla pořád celá od bláta. Strčila jsem obličej do bahníčka a pak si na obličej obtiskla smrkové jehličí a nějaké lístky a větve, dokud jsem nevypadala jako úplný hastroš. Vzala jsem si jednu uschlou větev do zubů a pak se začala potichu plížit zpátky k Duncanovi. Jakmile jsem byla dost blízko, švihla jsem větví někam na bok, aby to upoutalo jeho pozornost, ale zároveň si mě nevšiml. Když otočil hlavu za zvukem, jako každý normální vlk při smyslech, vyskočila jsem s podivným vrčením, ječením a bůhvíčímpodobným. "Jaharadžaqwuara!" vyšlo ze mě snad, zatímco jsem letěla vzduchem. Dopadla jsem hned vedle něj a zaprášila kolem sebe při dopadu. Můj zvej byl naprosto otřesný. Srst jsem měla rozcuchanou, od bláta, jehličí a listí, stejně tak můj obličej. Sem tam mi uvízla nějaká tenká větvička a k zadku se mi přilepil ostružiňovník. Nejhorší asi bylo to čerstvé bláto, protože mělo jakýsi černý podklad. Snad šlo o nějakou železitou příměs nebo tak něco, nicméně to vypadalo, jako kdyby někoho zabila a vykoupala se v jeho krvi, která stříkala z ještě pulzující prokouslé tepny. Moje zlaté oči mi ale svítily v celém tomhle kostýmu jako dva reflektory, zabodávající se do Duncanových očí s až výtržnickou vervou. Doufala jsem, že jsem ho dost vyděsila. Musela jsem nějak pomstít svou uraženou čest. Tolik pohybu mi rozpumpovalo krev v žilách, jen co je pravda.

// VVj

Duncanovo pozdravení mě upřímně zahřálo u srdéčka, jako kdyby pro mě udělala něco vážně hezkého. Nejspíše jsem se na něj jenom dívala skrze růžové brýle, jenže to mi zabraňovalo vidět všechny červené vlajky, které kolem mávaly.
Zamračila jsem se a švihla nelibě ocasem. Jak se opovažoval říct, že nemůžu nikoho vlastnit? Ovšem že můžu. Tiše jsem zavrčela na protest, moje střízlivé já se začalo pomalu hrabat na povrch. "Fajn, já pak ale nejsem tvoje," odsekla jsem naštvaně a podívala se skrze jedle. Bylo to tu docela zvláštní a něco se mi tady nezdálo. Ještě jsem si po své šedé vlčí dámě posteskla, ale to už mě Duncan kopal do zadku, že nemám brečet. Už jsem začala otevírat tlamu, že mu zase něco odseknu, ale zastavila jsem se. Doslova. Před námi se objevila hromada kamení, kolem to vibrovalo magií a já blbě čučela dopředu. "Tam někdo bydlí?" zeptala jsem se Duncana, ale dříve, než mi stihl odpovědět, jsem na to přišla sama. Nebyla jsem přece tak hloupá a povídačky stařešiny jsem vždycky poslouchala pečlivě. "ÚÚú, tam žije Smrt!" řekla jsem vesele. "Smrt, Smrt koleda, tady malej nezbeda," ušklíbla jsem se a otočila se ke zřícenině zády. "Nesu ti klenoty, za ty dáš mi dobroty," ušklíbla jsem se, zatímco jsem pokračovala ležérně v rýmování. "Potom ti hned uteču, dřív než kůži si svleču," dokončila jsem po chvíli přemýšlení. Ne, že by šlo o nějaký moc povedený rým, ale to mi nevadilo.
Rozešla jsem se pryč a začala čenichat kolem. Houbičky mi už docela dost mizely, jen na okrajích zorného pole se mi to občas míhalo nebo jsem sem tam něco nreálného zahlédla, ale začaly se mi vracet smysly. Tasa? zamrkala jsem a zpomalila. Ale i Nym a to Asgaarský vlče. A Lenin potěr, zamrkala jsem znovu, intenzivněji. Nějak se to tu hemžilo a já asi nechtěla být v centru dění. Tasa je tady, Tasa, Tasa, na tváři se mi nedobrovolně usadil potěšený úsměv, když jsem se vydala skrz les.

// Erynijský les

// Orlí dráp (Kiërb)

Šramotila jsem se dolů z kopce a trošku si pokulhávala. Nejprve jsem se to pokoušela rozchodit, ale nakonec jsem stejně musela zastavit a protáhnout se, abych trošku uvolnila napětí, jenž se mi mezi obratly usadilo. V ten moment mě dohnal Duncan, na kterého jsem opět nevědomky zapomněla. "Ahoj Duncane," pozdravila jsem ho tak už po druhé během dvaceti čtyř hodin, což musela být vážně radost.
"Jen jsem ležela, když se stromy rozjely proti mně," zahudrala jsem stěžovačně a máchla ocasem kolem sebe jako nebezpečným kyjem. Šli jsme podél řeky, která nás zavedla až k velkému jezeru. Blyštilo se na nás už z dálky a dokonce na mě jednou svůdně mrklo. Ne, že bych měla něco proti jezerům, ale nedokázala jsem si představit romantický život po boku neživého vodního objektu, ve kterém se mohl kdokoliv koupat a lecjaký budižkničemu z něj pít. Asi jsem jenom nebyla připravená na tak otevřený vztah. "Rez je moje. Stejně jako... Ty," chvilku mi trvalo, než jsem si Duncana vedle sebe zase spojila s Duncanem, kterého znám, ale nakonec se mi to s lehkým zavrávoráním povedlo. "Stýská se mi po ní," řekla jsem docela přítomně a sklopila uši, zatímco jsem si olizovala čumák. Udeřilo mě do něj totiž najednou nějak moc pachů. Zastavila jsem se a zvedla hlavu, abych zavětřila pořádně. "Marion a Zakar," zašeptala jsem a přikrčila se, abych se začala rychle šourat k vodě. Potřebovala jsem se napít. Natáhla jsem do sebe tak půlku jezera a pak se rychle začala pakovat pryč. "Zakar mi v zimě ukrad srnu," objasnila jsem Duncanovi zcela jasně a zamířila do lesa nedaleko. Zdálo se mi příhodné schovat se mezi stromy.

// Jedlový pás

// Liščí nory (přes kopce Tary)

Vesele jsem se rozešla z lesa ven. Jako první mě do očí trefilo slunce, které si zrovna ne příliš vybíravým způsobem vybíralo mou daň na deficitu vitaminu D. Pohyb mi dělal docela dobře a moje hlava se pomalu začala vracet do normálu.
Otočila jsem se na Duncana, který si nesl zajíce v tlamě a následoval mě jako poslušný ocásek. "Pauza bude... Tam, tam nahoře!" bleskla jsem po něm vyzývavě zuby a začala se škrábat do kopce. Měla jsem naštěstí pohon 4x4, takže mi to šlo docela snadno, ale stejně jsem po určitém čase začala cítit únavu a nožičky se mi nechtěly zvedat. Došla jsem až k posledním borovicím a pak se zastavila, abych se vydýchala. Nemohla jsem vylézt až nahoru, protože tam byla jenom holá skála a nic, co by mě přesvědčilo pokračovat ve výstupu. "Tady to stačí. Nahoře by nás mohl uklovnout nějaký orel," řekla jsem na svou sebeobranu tuto očividnou výmluvu a kecla si na zadek. Potřebovala jsem nabrat dech, než se zase rozejdu dál. Tohle byla pro Duncana skvělá příležitost ke svačině, kterou si tak moc přál. Já mezitím stepovala na hranici borovic a pustého kamene. Hlavu jsem měla lehce zakloněnou a sledovala skály nad sebou, takže mě naprosto přirozeně napadlo natáhnout hlavu a krátce zavýt. Jednalo se spíše o takové ublížené zakňučení převedené do vlčího vytí, naštěstí to rychle ustalo. Nebyla noc a ticho, takže se moje vytí nemohlo roznést dostatečně daleko. Potupně jsem slezla o pár metrů níž k Duncanovi a letmo o něj zavadila pohledem. Lehla jsem si na bok a za chvíli ucítila, jak mě zemská přitažlivost táhne dolů. V hlavě jsem měla pusto, když jsem se schválně otočila tak, abych se rozkutálela. No, a pak to jelo z kopce. Zarazila jsem se o pár metrů níž o kmen borovice, když jsem bederními obratly narazila do její tmavé kůry. Prudce jsem vydechla a s hekáním se postavila, abych se mohla pomalu vydat jinam. Trošku nepřítomně jsem Duncana zazdila a zamířila dolů z kopce a na západ.

// VVj (Kiërb)

"Ty se musíš najíst!" vykulila jsem na něj oči, když odvracel pohled od zajíce, který tady ležel. Skoro mi přišlo Duncana až líto. "Já jíst nepotřebuju," zahuhlala jsem s polosmíchem. "Já jsem nej-nejlepší lovec v Gallirei, já si něco kdyžtak ulovím," vypnula jsem hrdě hruď a zamávala ocasem ze strany na stranu. Noc už skončila a proudy fotonů vyděsily všechny stíny i příšery, takže jsem se opět nemusela ničeho obávat. Taky jsem tady měla Duncana a to dělalo svoje.
"Můžeme jít na výlet!" protáhla jsem nadšeně, když řekl, že by potřeboval podniknout něco zajímavějšího, než jen stát nad mrtvolkou malého ubožáčka zajíčka. Všimla jsem si, jak se na mě Duncan blbě dívá a trochu jsem se naježila. Bobule mi pomalu doznívaly a já už se blížila k cílové rovince, po které jsem měla konečně možnost z této divoké jízdy vystoupit. Blížící se konec naznačovaly jak moje zorničky, které konečně začaly vnímat svět normálně a neskákaly z místa na místo, tak i návrat mé pravé povahy. Nejlepší by pro mě bylo se prospat, ale byla jsem na fetu, takže spánek pro mě bylo cizí slovo. "Hej!" kníkla jsem dotčeně, když se ke mně sklonil s tím, že mě sežere. Vycenila jsem na něj zoubky v obraně a snažila se schovat do jeho těla před jeho hlavou. "Vem si micáka, jdeme na výlet," vyštěkla jsem po něm rychle a odlepila se od něj, jako kdybychom k sobě byli přilepení.
Vylezla jsem ven z lesa a zahučela do světa kolem sebe: "Duncane, duha! Už's někdy viděl duhu? Nebo dvě duhy naráz?"

// Orlí dráp

Duncanova mokrá srst mě smáčela a ničila tak dokonalost vysušeného kožichu, nicméně nános bláta mi stejně znemožňoval vytvořit onen intimní kontakt mezi námi. Bylo to jako se objímat přes deku.
Nevěřil mi, že tu nějaká příšera byla, nicméně já jsem věděla, co jsem viděla. Rozhlédla jsem se kolem, avšak monstrum jsem v zorném poli nenašla, takže jsem si oddechla. Navíc jsem byla s Duncanem, určitě mi nic nehrozilo. Dokonce mi i potvrdil, že tu příšeru zahnal. "Ještě, že tě mám," broukla jsem s úlevou, naivně ignorujíc jeho přehnané poznámky, které by mě jinak jasně zalarmovaly.
Sklonila jsem hlavu k masu, které dotáhl. Bylo mi něčím povědomé, možná za to mohly bulvy vydloubnuté z důlků, ale nebyla jsem si jistá. Hlad jsem necítila, avšak já toho cítila opravdu málo. Nakrčila jsem čumák a zvedla hlavu. "Já nemám hlad," řekla jsem jako malé rozmazlené děcko a přešlápla. Měla jsem potřebu se od masa vzdálit, takže jsem se přesunula Duncanovi za zadkem k jeho druhému boku. "Pořád se trochu bojím," přiznala jsem se potichu a schovala hlavu do jeho krku, kde mi nic nehrozilo.

Schovaná pod ocasem jsem doufala, že na mě příšera nemůže. Držela jsem se logiky "když to nevidím já, nevidí to mě" jako malé vlče, které se poděsilo svého odrazu ve vodě, svého stínu či snad bobku staršího vlka. Nechtěla jsem ani moc vykukovat a raději jsem se smířila s tím, že mě ta věc sežere, rozcupuje, rozpárá a roztahá mé vnitřnosti po okolí, než abych se podívala. Nechtěla jsem to vidět, nechtěla jsem zvyšovat míru strachu, která se už dávno přelila ze svého hrníčku.
Něco do mě drblo a hrubě to se mnou začalo třást. Slyšela jsem hlas a dokonce jsem ho poznávala. Vykoukla jsem zpoza svého huňatého ocasu očima přelakovanýma slzným nátěrem a podívala se na Duncana, který na mě s úšklebkem hleděl. Moje reakce byla přehnaná, ale tak už to bylo dobrých pár dní na bobulích, takže se tomu nedalo ani moc divit. Vyskočila jsem a přimáčkla se k němu tak moc, že jsem s ním téměř začala srůstat. "Byla tady příšera. Oči jí visely z důlků a měla dlouhý chlupy," podělila jsem se s ním zděšeně a nakrčila čumák, protože jsem ucítila pach krve. Železitá vůně se stáčela kolem Duncana jako šlehačkové moře na poháru. Nosem jsem začala rejdit v jeho zmoklé srsti, což vedlo k objevení škaredé rány na krku, která se už zalepila uschlou krví. Ta příšera ho pokousala? On mě ochránil? Obětoval se pro mě? s očima na vrch hlavy jsem se podívala na Duncana konstatovala: "Ty jsi mě zachránil." Zněla jsem jako někdo, kdo říká obecnou pravdu.

Klid na duši byl pro mě momentálně velmi abstraktní pojem. Díky dojezdu jsem ještě vnímala svět s tak desetkrát větší intenzitou než normálně. Stíny se prodlužovaly a pohupovaly, téměř jako kdyby se jednalo o nějaké velké dvourozměrné hady, kteří se plazili mezi světem živých a neživých pokaždé, když vysvitl měsíc. Vítr mě polechtal za ušima a já vzhledla k pištícímu svoření, které mě zaměnilo s větví. Netopýri v srsti jsem ještě nikdy neměla a doufala jsem, že ani nikdy mít nebudu, nedejbože pavučiny tam, kde by být rozhodně neměly. Zatřásla jsem hlavou, abych netopýra setřásla a sledovala, jak jeho třepotající se silueta mizí do lesa a splývá s ostatními stíny.
Začalo se mi stýskat po slunci a teplu, které s sebou přinášelo. Sice jsem kožich už měla vysušený a jenom plný vyschlé hlíny, ale i tak jsem toužila se válet ve vysoké trávě a péct se ve vlnách fotonů, které na mě sluníčko posílalo se sadistickou touhou vidět nás shořet zaživa.
"Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko," začala jsem si tiše broukat, abych se odprostila od strachu, který si ve mně vyhlodal díru a začal v ní přebývat. Připadala jsem si jako les napadený kůrovcem.
Přestala jsem se houpat a pobrukovat si, když jsem na zátylku ucítila teplý dech. Chtěla jsem se zvednout a utéct, ale zůstala jsem jako přimražená sedět, bez hnutí a bez dechu. Stačilo jemné bafnutí a všechny barvy i zvuky v okolí vydaly skřípavý tón, který se mi zaryl do srdce i do hlavy, jenž zkratovala. "IIIIIiiiiiii!" zapištěla jsem, otočila se a začala sběsile couvat před monstrem, které na mě koukalo třemi páry očí, přičemž jeden pár byl prázdný. "Duncane, Duncane, Duncane!" volala jsem plačtivě a rozhlížela se, zatímco monstrum stálo ve stínech. Ze zad mu trčely dlouhé ostré chlupy a tlamu to mělo plnou zubů. Eventuelně jsem musela narazit zadkem do jednoho z kmenů a sesunout se na prdel. Zvednout se a utéct mě ani nenapadlo, ale přišlo mi jako skvělý plán stočit se do klubka a schovat se pod ocas, zatímco se budu třást strachy.

// Studánky

Otevřela jsem tlamu a zívla. Noc byla časem spánku a odpočinku, nicméně my se kodrcali přes les do dalšího lesa, jako kdybychom věděli, kam jdeme. Nechtělo se mi jít, takže jsem občas zastavila a jenom blbě čuměla do stromu nebo tak, jako kdybych tamm viděla něco víc než ostatní, avšak jakmile se Duncan vzdálil, ze stranu z odloučení jsem se za ním rychle vydala, téměř s připosraně staženým ocasem. V noci totiž taky chodí příšery.
"Není imaginární," ohradila jsem se téměř dotčeně, když zpochybnil hmotnost mé přítelkyně. Kdyby věděl, jak moc reálná byla, nedělal by si ze mě takové šoufky. Málem jsem do Duncana zase narazila, když se najednou prudce zastavil a otočil, své zlaté oči zabodávajíc do mě. "Čahoune," zabrblala jsem si pod nos, protože mě docela převyšoval, a to jsem nebyla tak malá. "Tady?" zahučela jsem ne zrovna nadšeně a zkroušeným pohledem se rozhlédla kolem sebe. Všude byly stromy a stíny, což nebylo nic příjemného, když se občas začaly stíny hýbat a kroutit, aniž by se jejich majitel byť jen o krapítek pohnul. "No tak dobře," řekla jsem pomalu a dřív, než jsem to dořekla, Duncan zmizel. Viděla jsem jenom jeho prchající ocas, který mi mizel z dohledu.
Stíny kolem mě se stáhly a větve šustily, jako kdyby se v lese objevil nějaký větší predátor, než jsem byla já. "Vrrrr," zavrčela jsem pateticky do tmy kolem sebe a posadila se odevzdaně na zem. "Sedni si tady a čekej, čekej na Duncana, on ti donese něco k jídlu," zabrblala jsem si pro sebe naštvaně a tlapku zaryla do bahna. Ani jsem se neobtěžovala posadit se na nějaké suché místo. Napadlo mě odejít a najít si jídlo sama, však jsem byla skvělý lovec, nejlepší v kraji, ale ta myšlenka mou hlavu rychle opustila, když se za mnou ozvalo prasknutí větvičky. Prudce jsem se otočila a s očima dokořán skenovala stíny, jestli nezahlédnu vetřelce, který se ke mně snažil zezadu přiblížit. "D-Duncane?" zavolala jsem do tmy lehce vyděšeně, zatímco se mi na kraji zorného pole něco mihlo mezi kmeny stromů. Olízla jsem si čumák a poposedla si, přisedávajíc si ocas jako malé vyděšené vlče.

Zamrkala jsem do noci kolem sebe. Sluneční louče už dávno opustily moje zorné pole, ale bakterie na vnitřní straně víček se rozhodly zahájit party a udělat mi lepší noc tím, že se sem tam budou objevovat v obraze, když zamrkám.
Najednou se kolem mě zatočilo teplo. Usmála jsem se a spokojeně se protáhla k oblakům, když teplo sušilo můj kožich. To, jak moc mi to bylo příjemné, se přímo vepsalo do mého obličeje. Ani jsme si neuvědomila, že jsem promrzlá a mokrá až do morku kostí. Látka z hub z mého těla začala pomalu vyprchávat, nicméně jsem jí měla ještě dost na to, abych plně necítila své problémy.
"Hmm, doufám, že mě takhle neuvidí Rez. Nebo Duncan," zamrčela jsem, když jsem se loudavě vydala za hnědým vlkem. Otevřela jsem tlamu a olízla si čenich, ale cítila jsem jenom bláto. "Dělali by si ze mě legraci," postěžovala jsem si hnědému se sklopenýma ušima a zastavila se, abych se podrbala za uchem. Drželo se mě tam bahno a docela to tahalo za srst. Jakmile jsem bahno sundala, otřepala jsem se, málem spadla a pak došla za vlkem. "Hm, ahoj Duncane," řekla jsem překvapeně, když jsem k němu došla. "Neviděl jsi..." rozhlédla jsem se kolem, abych našla svého hnědého společníka, pravděpodobně člena rodiny, avšak nikde jsem ho neviděla. Hmm, asi odešel, pokrčila jsem rameny a okamžitě zapomněla, že tady kdy byl.

// Liščí nory

// Crow

Konečně! Přetočila jsem se jako raketa a zadržela v žaludku to málo, co tam zbylo, aniž bych to vyzvracela. Konečně byl konec! Moje utrpení dosáhlo svého maxima a já se mohla s provoláváním slávy těšit na jízdu dolů. Cítila jsem, jak mi hlavu zaplavují zvláštní pocity a vjemy, všechno se blyštilo a peří kolem mě létalo v kruzích. Slyšela jsem zpěv vran a viděla krkavčí křídla, zatímco havrani přilétli blíže, aby mi propůjčili svá křídla.
"Už se těším, až poletím!" vypískla jsem s téměř dětinským nadšením a vystřelila blátivé packy někam do prázdna. Byla oslava, všichni slavili. Dnešek byl posledním dnem, kdy jsme mohli slavit. Uspořádaly se hody, všichni kolem se radovali a oddávali se svým potřebám. Některé páry až příliš lačně a náruživě, na můj vkus. Kupříkladu Newlin s tou jeho si alespoň znovu taktně vytvořili kupoli ze šlahounů, ačkoli někteří perverzáci jim tam opět strkali hlavy.
Před očima mi proletěla vrána. V zobáku držela zlaté oko, které sebou ještě cukalo a obracelo svůj pohled na mě. To oko mi bylo povědomé. Přimhouřila jsem oči a zaostřila na tři jizvy, které mělo na duhovce. Noroxovo oko na mě zlobně koukalo z vraního zobáku, než ho vrána spolkla a odletěla. "Jo, jdem," souhlasila jsem s vlkem vedle sebe, aniž bych věděla, jestli si se mnou chce užít nějaké jiggy jiggy, nebo chce z této náhle nepříjemné a děsivé hostiny odejít. Začaly se totiž podávat části těl mé rodiny. Postavila jsem se na blátivé packy a vlka vedle sebe považovala za člena své rodiny, neb jsme měli stejnou barvu. Logicky. "Jdeme za vránou nebo po vráně?" zeptala jsem se orientačně a vyhnula se letícímu havranu, který v pařátech nesl číci ocas.

// Skeleton

Duncanovy uši se pořád prodlužovaly, dokonce i jeho tělo začínalo nabírat groteskních tvarů. Pohyby byly plynulé a zvláštně tekuté, jako kdyby můj společník téměř postrádal kostru. Zahihňala jsem se a oči vyvrátila vzhůru, kde se nad nás skláněly stromy. Zdálo se mi, že něco prletělo skrze listy a v ten moment na mě dopadla velká kapka vody, přímo mezi oči mě trefila. Zamrkala jsem.
Uslyšela jsem zachřastění. Nejspíše se jednalo jenom o mou bujnou fantasii podpořenou těmi zvláštními bobulemi, ale připadalo mi, že někdo poblíž pobíhá Duncanova kostra a chřestí někde v roští a snaží se mě nachytat na švestkách. Naštěstí kostry nebyly tak děsivé, jak si všichni mysleli. Tedy já se jich nebála, vždyť to byla banka morku a kdo by neměl rád morek?
Slíbil mi, že to Duncanovi opravdu neřekne a já na chvíli přestala pohupovat nožkama. Kdyby si alespoň posbíral ty uši, začínaly mě lechtat na čenichu. Začervenala jsem se a uhnula pohledem. V křoví stála Duncanova kostra a cenila na mě zuby. Co taky jiného, když neměla pysky. Zamávala jsem jí a pak se podívala na svého společníka, který vyzvídal. Líbilo se mi, jak se mi věnuje a jak se mi snaží vetřít do přízně, aby zjistil... "Cože si to chtěl vědět?" zamrkala jsem a přetočila se na bok, abych pořád neležela na zádech. "Oh, už vím!" vzpomněla jsem si po chvíli a rozhlédla se kolem, jestli mě Duncanova kostra pořád sleduje. Naštěstí si kostlivec někam zalezl a já tak mohla mluvit nahlas. "Duncan je můj," broukla jsem tajemně a pak ztratila rovnováhu (v leže) a plácla sebou zase na záda. "Můj, můj, můj," breptala jsem vesele a docela silně majetnicky.

// Potion

Po svém prohlášení se ozval Duncan, že by mě možná zmáčkl první. Na mordě se mi rozlil úsměv plný chtíče, aniž bych si to uvědomovala. Pohodila jsem ocasem a zavrtěla se, jak se ve mně vlna touhy přelila od konečků prstů až do srdce. Vyvalila jsem se na bok a spokojeně sledovala, jak Duncan vstává a jde se umýt. Očima zastřenýma touhou jsem koukala na jeho svalnaté tělo plné síly, proti kterému jsem se vždy cítila slabá a bezmocná, ačkoliv mě Život přehoupl přes mé možnosti a udělal ze mě tank.
Kdybychom byli anmovaní, v očích by mi blikaly srdička a můj pohled by byl prázdný. Skoro jako pod účinkem nápoje lásky, skoro jako Ron Weasley jsem bez debat sledovala toho, pro kterého mé srdce bušilo.
Stačil mi jediný jeho pohled, abych... Se z toho vzpamatovala. Náhlá zamilovanost zmizela a já zase byla v chichotavém stavu. A sdílném! Všechno mi připadalo jako hra a Duncanovy se prodlužující uši byly dostatečným lákadlem pro mé oči. Sledovala jsem ho zpod zpola přivřených víček, které se snažily zakrýt mé zlaté ošálené zraky. Jeho první salva slov znělo trošku naštvaně a vyčítavě, ale bohužel jsem mu příliš nerozumněla. Asi jsem nechtěla. jedinou mou reakcí bylo tajemné zachichotání, docela sladké a roztomilé, zatímco jsem se válela v bahně a on stál nade mnou. Usmála jsem se od ucha k uchu a natáhla k němu packu, ale nedosáhla jsem na něj. Zdálo se mi, že je hrozně daleko. "Nikam nechóď," protáhla jsem prosivě a spokojeně se usmála. Mezitím jsem se přetočila na záda a sem tam pohupovala nožkama do rytmu zpívajícího deště. Tlapou mě dloubnul do hrudníku a já se na něj zářivě usmála i přes veškeré blátíčko, které na mě bylo. Byla jsem šťastná, co víc si jeden může přát?
Točila jsem hlavou v pomalých vlnách, jak jsem se snažila najít alespoň jeden statický objekt. Všechno ostatní plavalo a nebo pulzovalo a to mi nedělalo dobře na oči. Dloubnul do mě a řekl to jméno, které mi asi už patřilo. Ve vlčím podání jsem se začervenala a pokusila se uhnout pohledem, abych mu nemusela odpovídat. "Neřekn... Ty bys mu to určitě vykecal," mňoukla jsem po něm sladce, jako naivní vlčí slečinka, která teprve nedávno vyrostla. To jsem vlastně já... Jsem ještě malá, maličká su, ptáčátko, broukala jsem si v hlavě a zpod řas koukala na Duncana, jestli hodlá vyzvídat nebo ne.