Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ještěří lučina (přes Kiërb)

Přikývla jsem a stáhla uši k hlavě. Nechtěla jsem se omlouvat, že jsme ji nehledali, protože by to znamenalo, že si musím přiznat fakt, že nám moc nechyběla. C-Což není pravda. Chyběla mi moc, stejně jako ostatní. Jen prostě... Jen prostě mám hlavu v pejru, mávla jsem ocasem ze strany na stranu, v břiše se mi proletělo pár motýlků. Měla jsem pár sladkých tajemství, ale nehodlala jsem se o ně dělit. Netušila jsem, co se s Tasou stalo a jestli jí můžu věřit víc, než jako své sestře.
"Usadit," zopakovala jsem po ní, jako kdyby mě volba jejíh slov moc neuspokojila. Všimla jsem si, že si při přesunu ulevuje od bolesti od boku, takže jsem zpomalila na příjemnější tempo. Nebylo proč spěchat, žaludky počkají. "Spíše jsme vytvořili základnu, kde se vždycky můžeme sejít a kde je od magie bezpečno. Chceme to tu pořád vymýtit od magie, ač to jde... Na h*vno docela," ušklíbla jsem se. Předposlední větu jsem ze sebe dostala trošku ztěží, přecijen jsem se magie až tak zbavit nesnažila. "Můžu ti nabídnout čerstvého bobra, máme jich kolem úkrytu plno," dodala jsem s lehkým úsměvem, abych mezi nás dostala trochu pozitivní energie.
"Ano. Gallirea je zřídlem magie, žijí tu samozvaní bohové a nikdo tu nemůže umřít," shrnula jsem to ve zkratce.

// Bobří ostrov (Machtaje sever)

Duncan k mému překvapení nezačal vyšilovat. Snad si nechtěl zničit vizáž před Tasou tím, že ze sebe udělá vyšilující trepku, která se nechce nechat vyfotit mikroskopem. "Si piš. Pokoušu ti i druhou stranu krku," řekla jsem polohlasem k němu, když se u mě zastavil, a vycenila na něj zuby. Nemohla jsem si do něj nerýpnout. Potom jsem už jenom sledovala, jak mizí ve tmě. Když i jeho poslední tmavě hnědý chlup pohltila temnota, otočila jsem pohled zpátky na Tasu. Uchechtla jsem se, když mi můj úlovek pochválila a zavrtěla hlavou. Pěknej kousek teda byl, to ne že ne.
"Jo. Ale Rigel a Norox jsou v pořádku tady. Noroxovi teda nově chybí oko," řekla jsem klidně a možná lehce chladně. Pořád jsem na něj byla naštvaná. "A cítila jsem tu někde i Apaté, ale nenašla jsem ji," dodala jsem. To znamenalo, že jsme utrpěli ztrátu jenom jednoho článku, což bylo docela chvályhodné. Povolené ztráty, řekla jsem si možná až příliš necitlivě.
Zaujalo mě, jak chladná se Tasa jevila. Byla jsem zvyklá na bouřlivé emocionální projevy Noroxe, proto mě její snad až ledová nezaujatost překvapila. "Utekli jsme. A protože jsme se nedokázali udržet pohromadě, každý se rozešel svým směrem," řekla jsem jí. "Myslela jsem, že jsi taky utekla," dodala jsem a sklopila zrak ke svým packám, zatímco začalo vycházet slunce. Zaraženě jsem ale zastavila svůj pohled na Tasině tlapce, kde jí chyběly drápy. Rychle jsem se dovtípila, že neutekla, ale místo toho ji chytili a mučili. Co všechno jí provedli? bála jsem se zeptat, přecijen to nebylo nic normálního. Možná jsem to ani nechtěla vědět. Poslední měsíce se mi docela dařilo svou minulost nevnímat a zajímat se pouze o to, co je teď.
"Zavedu tě domů. Udělali jsme s Noroxem noru, kde budeme mít od všech magičů klid," řekla jsem klidně, ale pak mi zakručelo v žaludku. "Nemáš hlad?" zeptala jsem se ještě. Ulovit pro nás obě pro mě nebyl problém.

// VVj (přes řeku Kiërb)

Samozřejmě, že jsem byla ráda, že Tasu vidím. Byla jsem jenom dost paranoidní a skeptická, protože jsem předešlých pár dní strávila pod vlivem halucinogenních látek a pak mě napadlo moje nahaté já, což jsem považovala za vskutku traumatizující zážitek. Trošku zpomalenější reakce a nedůvěřivost se u mě tedy daly očekávat. Trochu mě kopla hanba do zadnice, když Tasa zmínila, že jí to zabralo dost času, než mě našla. No a já tě nehledala. Ups. No, nehledala jsem nikoho z vás, takže si to... Asi neber osobně, pomyslela jsem si. Někdy jsem byla fakt ráda, že u nás prostě magie nefungují, protože bych si musela hlídat i myšlenky, což by byl fakt problém. Moje jízlivost se v nich krásně projevovala, stejně jako upřímnost.
Momentálně mi nastalo docela dilema. Nechtěla jsem trávit čas s Duncanem a zároveň s Tasou, protože oba dva byli jinými světy a já nechtěla jejich Zeměplochy nutit ke kolizi násilím. "Hele, nabíječi," ušklíbla jsem se na Duncana, který se chvástal svou novou pozicí v mém životě. "Co kdybychom se setkali někdy jindy, chtěla bych strávit kvalitní čas s nově nalezenou familií," dodala jsem a taktně mu naznačila, že k tomu našemu imaginárnímu trtkání může dojít někdy později. "Jsem skvělej stopař, najdu si tě," mrkla jsem na něj svůdně a zazubila se. Tasin údiv rozkmital lehce můj ocas ze strany na stranu, ale následná otázka už tak veselá nebyla. Stiskla jsem rty k sobě a uhnula pohledem, nechtěla jsem to rozebírat před Duncanem, ačkoliv ten už věděl hodně věcí. Spíš jsem nechtěla dávat jí tak bolestivé info před ním, aby nevypadala slabě, kdyby se z toho náhodou zkroutila. Věděla jsem, jaký může být. Výmluvně jsem se tedy podívala na nabíječe a čekala, jestli nás nechá o samotě, anebo se rozhodne nám kazit idylku. Je pravda, že je to podruhý, co jsem ho upřednostňovala před svou rodinou, ale na to si už musel zvyknout. Doufám, že tentokrát neudělá žádný výstup, řekla jsem si jenom v duchu.

Vyrušila nás Tasa. Nebo nějaký imposter. Netušila jsem,jestli je to moje sestra, nebo ta příšera z blat, která mou opravdovou sestru zabila a nasadila si její kůži. To chtěla udělat totiž i ta moje kožovitá podobizna. "Co když je pod tím kožichem ale ta příšera z bažin?" zašeptala jsem zpátky k Duncanovi, na kterém jsem byla nalepená. Oba dva jsme se lepili k sobě i přes výzvu, kterou asi-Taa vznesla. Její první jedovatá poznámka mě příliš nepřesvědčila, takže jsem jenom stáhla uši a nakrčila čenich. A znala by takové informace ta dvojnice? Nebo jenom vypadají stejně ale nic neví? nemohla jsem si být jistá, takže jsem ji nechala mluvit až do té příhody s uchem. Ušklíbla jsem se a nejistě se postavila na tři nohy. Zadní pokousanou jsem držela ve vzduchu a ocasem jemně mávala ze strany na stranu. "Dobrá, věřím ti," řekla jsem, ale stále ve mně přetrvávala jistá nedůvěryhodná dušička.
Znovu řekla Duncanovi, ať ze mě sleze, ale udělala jsem to za něj a začala pajdat k Tase. Když zmínila bahňáky, zastavila jsem se. Byla jsem teď asi na půli cesty od Duncana k ní. "Proto jsem si nebyla jistá," řekla jsem lehce zmateně a zatřepala hlavou. Její poznámka byla jedovatá a mně rychle došlo, na co naráží. Ušklíbla jsem se. "Simtě," řekla jsem s nadhledem a dohopkala až k ní. "Hele, ráda tě vidím," zamávala jsem ocasem a čenichem se dotkla jejího naštvaného líčka. Pravdou bylo, že se tu k žádnéu smilnění neschylovalo. Pouze pár blbých náhod. Alespoň já jsem to tak viděla a rozhodně jsem nesmrděla jako někdo, kdo si hodlal za chvíli užít. "Norox i Rigel budou rádi, že jsi tu," řekla jsem se zubatým úsměvem. Ohlédla jsem se na Duncana a poodstoupila od Tasy. "Taso, tohle je Duncan. Duncan je přítel. Duncane, moje sestra Tasa," představila jsem je až dramaticky formálně a ušklíbla se.

Každou chvíli... Uhh, už tam budu muset jít, kvílela jsem v duchu. Byla jsem z celého toho střetnutí tak vynervovaná a rozhozená, že jsem se nedokázala udržet v klidu. Ne, když tady Duncan pořád nebyl. A pak se najednou vynořil skrze husté jehličí a přilepil se na mě. Leknutím jsem doširoka rozevřela oči a zavrávorala, protože jsem ten náraz neočekávala. Pokousaná zadní noha mě zradila a Duncanova kinetika udělala svoje, takže jsem se rozplácla na kamení pod sebou. Tady u lesa naštěstí bylo kamení ještě jemné, takže jsem si neublížila.
Mlčky jsem přikývla, když se mě ptal, jestli jsem celá. Zadýchaně jsem ležela pod ním a ani se nehýbala, byla jsem pořád v šoku. Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila svoje panikařící myšlenky. Pořád jsem měla dojem, že mě někdo honí. "Doufám, že to tam není pořád," řekla jsem s obavami v hlase. "Tam už nikdy nevkročím," dodala jsem skálopevně a natáhla hlavu k Duncanovi, zrovna když se díval zpátky do lesa a pak vracel pohled na mě. Drkli jsme se navzájem čumáky, takže jsem ho lehce nakrčila po tomhle intimním nárazu a opatrně a pomalu se začala soukat zpátky do sedu. Držela jsem se ale více méně pod Duncanem, protože jsem chtěla zůstat zbaběle pod ním, než se mi zklidní tep a panika přejde. "Jasně, že ne," zamračila jsem se lehce. Co si o mně myslel, že bych ho tam nechala, ať ho ta kožka sežere? Na to jsem měla právo jenom já!
Sklonila jsem hlavu ke svému hrudníku, kde jsme měla teď malé holé místečko, jak mi ta potvora vytrhla chlupy. Tekl mi tam čůrek krve, ale to nestálo ani za delší pohled. Sklonila jsem se k zadní noze, kde se mě ale chytila poprvé. Měla jsem tam hezky vytetovaný její skus a ačkoliv kůži překvapivě neprorazila, začínalo mě to docela dost bolet. Stáhla jsem tedy ťapku pod sebe a držela ji ve vzduchu nebo jemně opírala. "Myslíš, že to byli ti vlci z Maharské smečky?" napadlo mě náhle. Zmizeli jako pára nad hrncem a hned o území vedle si to na nás vyskočily nějaké potvory bez srsti. "Nebo tohle je důvod, proč už tam ta smečka není?" zamračila jsem se ještě víc.
Uslyšela jsem svoje jméno. Trhnutím hlavy jsem se ohlédla a uviděla, jak v měsíčním světle stojí šedivá vlčice s černými kruhy pod očima. V čenichu mě zašimral známý pach. "Taso!" hekla jsem a lehce si poposedla. Už jsem se chtěla vydat za ní, když jsem se zastavila. Tasa ječela na Duncana, aby ze mě slezl. "Seš moje sestra, nebo ta bahnitá příšera?" zavrčela jsem zpátky. představa, že tam před chvilkou byla Tasa a já ji nezachránila mě pomalu začala tížit na mysli. "Jestli jsi moje sestra, tak to dokaž," houkla jsem na ni ještě obezřetně a přitiskla se k Duncanovi.

// Bažiny

Prodírala jsem se hustým lesem, kde jsem sotva viděla na krok. Ohlížela jsem se, ale Duncana jsem nikde neviděla. "Duncane?" zavolala jsem mezi stromy, ale odpověď jsem neslyšela. A pak jsem najednou vylezla z lesa ven a byla na nějaké lučince plné kamení. Byl to docela terénní šok, protože doteď jsem chodila jen po bahně a jehličí. Tady jsem si ale mohla být jistá, že na mě z bahna nevybafne moje kožnaté já. "Duncane!" zavolala jsem do lesa, přičemž se mi v hlase rozlehlo lehké zoufalství. Neviděla jsem ho za sebou běžet. Neslyšela jsem ho, pomyslela jsem si a panika se mi pomaličku začala prožírat do srdce. Kousla jsem se do jazyka a nervózně přešlápla. Přešla jsem od jednoho konce lesa na druhý a čekala, zpoza kterého stromu se vydere Duncan a nebo jedna z těch příšer. On se taky totiž rval se svým bezsrstým dvojníkem. Zajímalo by mě, co tam dělají. A kde se tam vzali. A zmizí, nebo tam jsou vždycky? Ale už jsem tama šla a nic tam nebylo... Ale to bylo v zimě, tak byli možná zasněžení a byla jim zima, tak z bahna ani nelezli... Mmm, zakňučela jsem a máchla ocasem. Už aby byl Duncan tady. Hodlala jsem počkat ještě chvíli, než ho půjdu hledat. Na jídlo jsem dočista zapomněla.

// Třešňový háj

Nenechal se nachytat, ale to mi nevadilo. Jeho kyselost a otrávený výraz mě ještě více nutilo se probudit a mít dobrou náladu. Upřímně jsem měla radost z toho, že se má mizerně. To asi vypovídalo o jisté hodnotě našeho vztahu, ale nemohla jsem si pomoci. On se taky škodolibě usmíval, když jsem měla na hovno den, takže jsem si to mohla dovolit. „To si nepamatuju,“ ušklíbla jsem se. I kdyby to byla pravda, bylo by mi to prd platné. „Samozřejmě,“ souhlasila jsem horlivě, když tak tak přelouskal tu krásnou pravdu. „Chci se podívat, jak jsou na tom vlčata, co žijou v močálech. Třeba ještě budou poživatelný,“ pokrčila jsem klidně rameny a rozešla se do Maharu.
Už ze začátku se mi zdálo divné, že nikde nic necítím, ale to nebylo poprvé, kdy území bylo neznačkované. Divné bylo, že jsem v blatech necítila vůbec nikoho. Jako kdyby se po všech slehla zem. „To je divné,“ řekla jsem a snažila se držet na ostrůvcích, kde bahno nebylo. „Museli někam odejít,“ zabručela jsem si. Už jsem plánovala, že je vystopuju, ale prvně jsem si potřebovala sehnat něco k jídlu. Na východě by mohlo být nějaké stádo srn anebo pár zajíců, ale to znamenalo dostat se před bažiny.
První červenou vlajkou byl zápach, který se linul po okolí. Zvláštní puch rozkládajících se těl, hnízd much a infekce. Sem ta jsem ucítila jako tečky v pozadí železitou vůni krve, hutnou a už starou, avšak díky bioaktivnímu povrchu zdejšího prostředí i nadále vláčnou. Nezastavilo mě to však v pohybu. I nadále jsem nosem rejdila po okolním vzduchu, jestli neucítím nějakou zvěřinu, avšak tato pseudovůně mi zcela zacpávala nos.
Další červená vlajka se objevila v mém periferním vidění, avšak když jsem se ohlédla, nic tam nebylo. Máchla jsem nespokojeně ocasem a zastavila se u jedné obrovské blátivé louže. Krev jsem neviděla, ale cítila jsem ji. A cítila jsem taky Wizku. Tu vlčici jsem neviděla už rok a to byla první entitou, kterou jsem tady poznala. Tady jsem se už opravdu měla otočit a odejít, protože okolí naznačovalo, že se tady dělo něco nekalého. Oči si už na tmu zvykly a já začala rozpoznávat obrysy chlupů, drápance na zemi a otisky tlapek, stejně tak jako černé cákance krve. „Duncane?“ otočila jsem se s otázkou na svého společníka, když jsem uslyšela zvláštní zabublání a něco zubatého mě chytilo za zadní tlapu. Úlekem jsem kníkla a stočila se po útočníkovi, který se tak drze opovážil ožužlávat můj královský pařát. Shlédla jsem tedy ke své jistě lahodné končetině, abych očima sklouzla po slizkém a nechutném povrchu něčeho, čemuž trčela z bahna jenom hlava, jenž se s vervou dravé housenky zahryzávala do mé zadní nohy. „Pusť se, ty sfíňo,“ štěkla jsem po té hlavaté věcí a tlapkou to praštila přes čumák a pak se tomu pokusilo vypíchnout oko drápem. Nevybíravě jsem vykroutila nohu ze sevření dravého housenkového vlkožrouta, jakmile jeho stiskl povolil, a kopla ho do spodní čelisti, aby z toho nevyšel tak lacino. Tep se mi okamžitě zvýšil a do mého těla se začal vyplavovat adrenalin, takže jsem se začala zadýchávat. Ta věc jen zakvílela a s bubláním zajela do bahna. „Ty vole, viděl‘s to?“ ujelo mi. Moc jsem si na vulgarismy nepotrpěla, ale tahle situace ze mě jeden vykopla velice snadno. Ani jsem nestačila zachytit jeho odpověď a už jsem se zase ohlížela za sebe, protože bláto začalo bublat a zvedat se, až se objevila obrovská bublina, která praskla a tam stál vlk. Asi. Jeho vzezření mi jasně připomnělo jednu scénu z tripu, kdy Duncanovi slezla všechna srst. „Už zase?“ zamračila jsem se a tiše si nadávala pod vousy. Ta věc jen chvíli stála a prohlížela si mě. Taky jsem si to prohlížela, protože to vypadalo nechutně, odporně, slizce, úchylně, groteskně, a ještě k tomu to bylo teplé a smrdělo to nastávajícím rozkladem. Vydala jsem ze sebe dávivý zvuk, když jsem si všimla, že tomu chybí pravé ucho. Pojala jsem podezření a pohled přesunula k čumáku a následně i k lopatce a stehni. „Co je zase tohle za p-“ nestihla jsem si ani postěžovat na magičnost a nepředvídatelnost této země, když se ta věc s chrčením rozběhla proti mně. Tak tak jsem uhnula jeho manévru, protože jsem stále byla lehce zmatená. Neměla jsem čas se ptát nebo něco řešit, protože ta věc, která se za mě vydávala, se už odrážela k dalšímu útoku. Zavrčela jsem a přikrčila se, aby mi moje kožnaté já přeletělo nad hlavu. V letu jsem to chytla za nohu a prudce tomu znemožnila dopad. Pustila jsem svoji, jeho, teho nohu a odstoupila. „Dej… Kožich!“ zachrčelo to na mě a já si znechuceně odplivla, protože jsem se toho dotkla tlamou. Zavrčela jsem, když se ta věc znovu zvedla, a i přes jasně vykloubenou nohu se dala do pohybu, jako kdyby jí nic nebylo. Zamračil jsem se. „Můj kožich je můj kožich,“ řekla jsem jasně a stručně. „Táhni… K čertu,“ zachrčelo to na mě a vystartovalo to po mně znovu. Tentokrát věc vedla útok překvapivě chytřeji, zuby mi cvakla u ramene a když jsem uskakovala, chytila mě za hrudník. Tlapou jsem do toho praštila a jakmile jsem dopadla a udržela stabilitu na jedné noze, sklonila jsem hlavu a zahryzla se věci do krkavice. Nevybíravě jsem zesílila stiskl a prudkým pohybem jí vyrvala maso z krku. Krev se ale nerozstříkla všude kolem, jak bych předpokládala. Tekla jako hustý sirup pomalu dolů. „Mě nezabiješ,“ uslyšela jsem chrčení svého nahatého já pod sebou, což znamenalo, že se konečně můžu vyškubnout. Se zatnutými zuby jsem obětovala několik svých chlupů a odskočila stranou. „V tom případě si tady shnij,“ štěkla jsem po naháčovi a podívala se na holé místečko na hrudi, kde mi tekl maličký pramínek krve. „Duncane, mizíme,“ zavelela jsem neústupně a otočila se na patě, abych mohla zmizet. Za sebou jsem uslyšela bublavé a dávicí zvuky, moje nahaté já se nejspíše snažilo… Vyvrhnout své vnitřnosti, jestli mám dle zvuků hádat. Otočila jsem se, ale neviděla jsem to, takže jsem instinktivně vyrazila kupředu. Rozběhla jsem se blaty a sem tam mi noha zajela do blátivé louže. V ty momenty jsem se modlila, aby mě piraňa zas nepokousala. V jeden moment jsem naháče viděla, jak skáče z jedné louže do druhé, přičemž v ní úplně mizí. Pronásledovala mě. Přede mnou byla obrovská louže a když jsme uviděla bublinky, bylo mi jasné, že tam na mě čeká. Schválně jsem doběhla až k louži a v momentě, kdy z ní moje nahaté já vyskočilo, zatočil jsem prudce o devadesát stupňů a prchala jinam. Za sebou jsem slyšela jenom zlostné vytí a chrapot, když jsem prchala pryč. Bezpečně jsem si začala připadat až v hustém lese, do kterého jsme zamířila.

// Ještěří lučina

Zívla jsem si. Nejspíše bych ještě spala, ale začínala jsem mít docela hlad. Nejedla jsem už pěkně dlouho a můj žaludek se začal hlásit o slovo agresivním kručením. "Potichu," zahučela jsem na něj šeptem. "Je tu Norox," řekla jsem naléhavě, abych ho vyděsila. Sama jsem se přikrčila a sledovala, jakou bude mít Duncan reakci, ale pak jsem se jenom zachechtala a protáhla se jako kočka. připlácla jsem hruď k zemi a vystrčila zadek až do oblak. Všechny moje obratle popraskaly v kakofonickém orchestru kloubního oddílu saxofonů.
"Mám hlad," řekla jsem a potom si zívla si na celé kolo. nevěděla jsem, jak je na tom Duncan s jídlem, ale on měl přece zajíce, když jsme lezli na jakousi horu. Nebyla to byla sopka? Nepamatovala jsem si to přesně, avšak byla jsem si jistá tím, že jsem tam viděla kroužit orly. Už si tak jistá nejsem, zkřivila jsem tlamu nad svou neschopností pamatovat si obyčejné detaily dne. "A chci zjistit, jestli by mi nějaký starý známý nemohl podarovat zásoby ze smečky," ušklíbla jsem se. Sigy byl dobrota sama, nevyužít toho by bylo hloupé. Drcla jsem do rozespalého Duncana, kterému srst trčela do všech směrů, ale mně ostatně taky. Olízla jsem si čumák a vydala se na výpravu za jídlem.

// Bažiny (přes Mahar )

Usínala jsem s podvědomou myšlenkou, že je do mě Duncan zamilovaný. Nevnímala jsem to tolik, abych se s tím dokázala ztotožnit, přecijen jsem byla utahaná jako kůň a spánek mě přepadl okamžitě, jen co jsem se zachumlala do Duncanovy srsti. Opět jsem nasákla jeho pachem jako nošené tričko. Jestli se pak neumyju a potká mě Norox, roztrhne mě vejpůl.
Nic se mi nezdálo, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem neměla dost energie na to, aby můj mozek ještě vymýšlel scénáře pro sny. Vypnuli mi obrazovku a nechali mě spát v poklidu, o nic víc jsme nežádala.
Baterky se mi dobily asi někdy o půlnoci a já se začala probouzet. Nechtělo se mi vstávat a nějakou dobu jsem zápolila s leností vůbec oči rozlepit a rozhlédnout se okolo. Cítila jsem jenom třešně, chladný vzduch a Duncanovu střapatou, jižanskou srst. Byli jsme do sebe zamotaní jako preclík, abychom se navzájem zahřáli a mně bylo jasné, že jakmile se pohnu, chladivý vzduch se dostane do zahřátých skulinek a probudí mě úplně. Mmmhmm, ještě ne, zamrčela jsem si v duchu a pokusila jsem unovu usnout, leč neúspěšně.
Pomalu jsem tedy rozlepila zlaté oči do tmy noci a zamžourala mezi stíny kolem nás. Byl tady božský klid, vůbec se mi nechtělo narušovat jeho panenskou krásu, ale začínala jsem se vrtět. "Duncane," šeptla jsem a vytáhla hlavu z jeho srsti. Jazykem jsem mu přejela po studeném čumáku a po lících, abych ho probudila. "Duško," broukla jsem a přitulila se k němu. Pořád jsem byla rozespalá, což mělo za následek tohleto moje až příliš příjemné chování. Chladný vzduch se ale rychle dostal mezi nás a já se mu opatrně vykroutila ze sevření, abych se protáhla.

// Středozemka

Třešňový háj vypadal ponureji než v zimě, když jeho schnoucí listy sotva držely na větvích. Zem byla posypaná jejich zkřehlými bratry, kteří se již nedokázali na stromech udržet. Jemné křupání listových tělíček pod mýma tlapama mi připadalo uklidňující.
Událo se tady tolik věcí, přičemž nejvýrazněji z toho vyšla hořící třešen, konec duhy, dva slizcí ovcomuti a spasitel Cynthia. Skoro jako kdyby tenhle nepatrný hájek přitahoval veškeré podivnosti Gallirei a koncentroval je na jednom místě. Doufám, že se tady v klidu vyspím, zabručela jsem si. "Jste jediní dva vlci, kteří mě snesou a které snesu já. Nemůžu si moc vybírat," ušklíbla jsem se. "Nemám na každé noze pět vlčic jako ty, abych se mohla rozhodovat, komu svou pozornost svěřím první," ušklíbla jsem se. Tady lamač srdcí Duncan musel už zlomit srdce tolika vlčicím, že by mi na to ani prsty na tlapkách nestačily. Asi to ale vypadalo, že je ze mě nějak moc odvařený, protože po mém oslovení mu trvalo až překvapivě dlouho, než ze sebe vykodrcal pár ubohých slovíček bez návaznosti. "Vzpamatuj se, prosimtě. Jeden by si myslel, že seš do mě blázen," uchechtla jsem se rýpavě a čenichem mu drcla do tváře. Schovali jsme se mezi stromy a procházeli hájkem, než jsem našla hezkou roklinku u jedné třešně. Byla dost velká pro nás oba, jestliže Duncan hodlal překonat strach a spát vedle mě. Možná ho v noci uhryznu, ale to nebylo jisté. "Nic jsem si od něj nekoupila," ušklíbla jsem se. "Chodím za ním jenom proto, abych ho mohla šikanovat představou, že se někdy změním k 'lepšímu'," dodala jsem a zívnula si, než jsem se složilado důlku. Ocasem jsem poplácala místo vedle mě a bez možnosti odmlouvání Duncana pozvala k sobě. Potom jsem se už jenom zachumlala - jestliže si Duncan lehl vedle mě, tak jsem začala nenápadně terorizovat jeho intimní prostor svým přitulením - a usnula.

// Zrádcův remízek

Na jeho kecy ohledně Rzi jsem už nereagovala. Bylo mi jasné, že předvídat budoucí setkání těchto dvou entit pro mě bylo až příliš nereálné a zbytečné, tudíž jsem spokojeně mlčela s vědomím někoho, kdo se prostě přizpůsobí situaci. Přinejhorším prostě uteču. Nebo někoho zabiji, abych vyventilovala narůstající bezmoc ve svém nitru, kterou jsem si nechtěla přiznat.
S pocitem zadostiučinění jsem sledovala Duncana, jak zakopává a metá se dolů do kráteru. Z hrdla mi vyšlo škodolibé hehehe, když jsem ho viděla zápolit se zemskou přitažlivostí a kinetickou energií. Otočila jsem se ale zády a sama se začala škrábat nahoru, protože jsem před sebou měla ještě kus práce. Navíc jsem se musela zaobírat sebekritikou a utápěním v žalu, protože jsem se sama označila za zrádce. Nakonec jsem na Duncana počkala nahoře a dívala se, jak se škrábe nahoru. Docela mu to ale trvalo, také můj pohled mezitím oddriftoval do dalekých končin, do končin již dávno minulých.
Vzpomínky mě přenesly do našich opuštěných skalisek a lesů bez zvěře, kde každý den byl bojem o přežití, kde jeden úlovek musel nakrmit několik členů naší pseudosmečky. Viděla jsem stařenku, jak se se svými chřastícími kostmi prodírá skrze maličké skály a snaží se najít nějaké měkké místečko, kam by se mohla složit. Byla už hodně stará a klouby jí sotva sloužily, nicméně huba jí jela. Právě proto nám dělala chůvu a učila nás o magičích, vyprávěla nás příběhy a historky, napomínala nás a obecně nás děsila svou existencí, protože se dokázala objevit odnikud jako duch a načapat nás na švestkách. Když jsme dorostli do mládenických let, měla hodně rýpavé kecy a pořád do nás ryla. Její smrt jsme očekávali tiše, ale se vzrůstajícím hladem. Byli jsme jako supi kroužící nad zraněným zvířetem, sledovali jsme ji prázdnýma očima a poslouchali její chroptící dech. Jednoho dne nás už musela mít plné tři zuby (víc jí nezbylo, museli jsme jí jídlo předžvýkávat) a odešla do lesa. Našli jsme její napuchlé tělo v kaluži, když se jí po vybledlých a zapadlých bulvách procházely mouchy. Škoda, že jsme ji nenašli o den dřív, protože maso by bylo čerstvější. Takhle to bylo jako jíst sušené skopové naložené ve slaném láku. Občas jsem si na její slova vzpomněla, nebo na její příběhy.
Když už jsem byla u toho vzpomínání, nemohla jsem si odpustit připomenout si svého mrtvého bratra. Zavražděného maniaky lačnícími po moci a území, kteří ho uzavřeli do vodní koule a odřízli mu kyslík od úst. Dokázala jsem si živě představit, jak se chladná voda proniká k jeho kůži, dostává se mu do hrdla, do nozder do plic. Byla vůbec chladná? Neuvařili ho? Nechtěla jsem vzpomínat na přesné parametry obří vodní koule, stačilo mi vědět, že se utopil. Přejel mi mráz při zádech, když jsem si vybavila jeho umírající oči. Viděla jsem ho jen na chvíli, ale i tento maličký moment mi stačil k tomu, aby se mi o tom po nocích zdávalo. Nedokázala jsem si představit, jak moc musela trpět Apaté, která ho milovala. Stal se jejím druhem a byli spolu pořád, jeho smrt ji úplně vyřadila z provozu. Neměla jsem ji opouštět, určitě se někde potlouká sama, ztracená a v nekonečném víru chmur. Neznala jsem takovou lásku, jako ona, ale bylo mi jasné, že trpí dodnes. Stesk po jeho vůni a hebké srsti, ztratila někoho, kdo tvořil její druhou polovinu. Neměla jsem nikoho takového, nemohla jsem se do ní úplně vcítit. Ztráta bratra mě zasáhla, ale ne tak jak ji. Stejně tak jsem postrádala i otce a matku. Zatnula jsem zuby a stáhla uši k hlavě, byli to jediní vlci, ke kterým jsem vzhlížela. Matinka a její vřelý pohled mi chyběl. Moje poslední vzpomínka na ni byla taktéž vřela. Rozehřátá plamenem ohnivé koule, která roztopila její obličej jako voskovou svíčku. Smrad pálících se chlupů a škvařícího se masa se mi usadil hluboko v lebce. Zůstal tam a čas od času se připomenul, aby mi připomněl bolest, s jakou matinka odcházela z tohoto krutého světa. Obraz otce rozervaného na dvě poloviny silnými kořeny jsem měla v hlavě taky, ale jeho jsem neviděla tak dobře, jako mámu, která byla… No, lépe osvětlená. Moje představivost mi ale obraz krvácejícího otce dokázala upravit dost na to, abych mohla mít noční můry i o něm. Otec mi byl nejméně blízký, ale to neměnilo nic na tom, že on stál za mým vznikem. Postrádala jsem je všechny, dokonce i vlky, kteří se mnou nebyli tak blízcí. Ten den umřelo hodně vlků, kteří si to nezasloužili. Nikdo si to nezasloužil, a přece se to stalo, jako kdyby to bylo nevyhnutelné. Zášť nás vedla proti sobě do střetu, který končil krvavě. Kdysi dávno jsme byli jedna smečka. Žili jsme spolu a když se magiči začali vytahovat, měli jsme odejít. Měli jsme je nechat za sebou a nepodřídit se. Smutně jsem loupla zlatým očkem po Duncanovi, který šel za mnou. Na tváři měl úsměv, který hřál, ale já byla uvnitř jako kámen. Potřeboval by mnohem více tepla, aby ve mně něco vzplanulo. Cítila jsem, jak se můj vnitřek hroutí jako domeček z karet. Proč jsem tady byla? Co jsem tady dělala? Nechtěla jsem mít hlavu plnou takových myšlenek, bylo to jako poslouchat včelí hnízdo. Zatřepala jsem hlavou, abych dotěrné myšlenky podkopávající mou sebedůvěru vytřásla z hlavy. Potřebovala jsem vedle sebe někoho, kdo by mi pomáhal. Potřebovala jsem… Rez. Stýskalo se mi po ní každým dnem více a více. Byla jediným štěstím v tomto světě, byla jako hvězda spadlá z nebe. Na moment jsem zavřela oči a představila si dotek jejího hebkého šedého kožíšku a jemný pach, který mi po hlubokém nádechu cirkuloval v hlavě. Jsem skvělý stopař, byly moje poslední slova, než jsem se s ním rozloučila. Ano, ale teď jsem ji nemohla najít. Prošla jsem celou Gallireu, ale jako kdybychom se míjely. Možná mě nechtěla vidět, možná se mnou byla jen proto, že se bála odejít? Ne, určitě ne… Chtěla jsem zavřít oči a schovat se do jejího huňatého kožichu před světem a před pohledy vlků, kteří mě neměli rádi. Toužila jsem po noře, kde budu moci být jen s ní, trávit čas po jejím boku, lovit pro ni, dělat jí společnost.
Duncan se konečně vydrápal nahoru z kráteru a začal mě nabalovat, snad aby zakryl svou neschopnost. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a na tváři se mi objevil pochybovačný úsměv. Jako stará panna bych asi neumřela, protože svůj věneček jsem už dávno odevzdala. „Pořád mám Rez,“ řekla jsem pevně, aby mu bylo jasné, že i on je nahraditelný. Musela jsem věřit tomu, že mě nezavrhla, nesměla jsem se poddat pochybám a strachu. Jeho plané lichocení mi šlo jedním uchem tam a druhým ven. „Boha jeho,“ protočila jsem pobaveně očima a tlapkou ho od sebe odtlačila. S úsměvem jsem se ale rozešla po planinách. Tohle jeho laškování mi vůbec nevadilo, potřebovala jsem se odprostit od pochmurných myšlenek. Před námi se objevil hájek, který jsem znala až moc dobře. „Tudy, můj princi,“ broukla jsem znaveně s nadsázkou a zaplula mezi stromy.

// Třešňový háj

// Náhorní plošina

„A nebo ti chci jen dát nějakou planou omluvu, abys přestal fňukat, drahý,“ procedila jsem mezi zuby a protočila panenky kolem dokola. Opovržlivě jsem na něj prskla, protože jsem si z tripu snad už nic nepamatovala. Mohl mě přirovnávat k pavoukovi nebo mouše, ale stejně by mi to paměť asi nevrátilo.
„Společnýho s mou rodinou to má to, že to vlče jsem zabila já,“ řekla jsem hrdě. Byla jsem na tento výkon vskutku pyšná a ačkoli s ta historka nevyprávěla úplně dle pravdy, hladila mi ego. „Byl to můj první lov,“ broukla jsem jenom lehce, jako kdyby nešlo o nic strašného. Jenom jsem zabila něčí tupé vlče.
„Tak si je nech pro sebe,“ zasyčela jsem na něj. Neměla jsem páru, co všechno jsem mu mohla říct, ale nehodlala jsem nic riskovat, takže jsem se ani nenechala zlákat na jeho návnadu. Nebudu kvůli tomu paranoidní, prostě se kdyžtak něco objeví. Vždycky můžu říct, že to není pravda. Zasekla jsem se, když mluvil o Rzi. O té jsem mu očividně něco řekla. Stáhla jsem uši k temeni hlavy a odfrkla si. „Ona by se s tebou ale bavit nechtěla, nemá ráda fňukny,“ řekla jsem povrchně.
Začal potom vyprávět svoji strašidelnou historku, ze které byl silně cítit lovecraftovský námět. Strach z neznáma, mysl nechápající síly… Ušklíbla jsem se, rozhodně jsem se nebála. „Beztak ta věc měla křídla a vlka upustila. Pak se to pro něj jenom vrátilo,“ pokrčila jsem rameny a zastavila na okraji nějakého kráteru.
Jako kdyby nestačilo, že je to tady takové celé divné. Kráter vypadal jako po nárazu meteoru, v jehož vnitřku se schovávala živoucí barva, jejíž barvu naše mysl nedokázala pochopit. Nějaká nadpřirozená existence. Začala jsem opatrně slézat dolů, ale škobrtla jsem. Tak tak jsem vyprostila nohu zpod kamene a zastavila tak svůj pád, který by mě dostal až na dno kráteru. Jistě bych se rozsekala o ostré kamení, které se dole povalovalo.
Ohlédla jsem se zpátky na Duncana. Byl ztělesněním všeho, co jsem nenáviděla. Byl povrchní, arogantní, sobecký a myslel jen na své vlastní dobro. Byl jako vystřižený v knížky o zlých magičích. Měla jsem ho nenávidět, měla bych ho zabít, rozkouskovat na cáry, rozdupat na kaši, ale místo toho jsem se s ním přátelila. Stal se velkou součástí mého života a já si nedokázala představit, že by mě znovu opustil. Zradila jsem tím svou rodinu? Nejspíše ano. Byla jsem zrádce na všech frontách. Zavrhla jsem svého bratra a raději se u vyhýbala, protože jsem v něm nenašla to, co jsem hledala. Nemělo by mi na tom záležet, ale záleželo. Zahodila jsem povinnosti vůči minulosti, schovala jsem se před soudícími zraky mrtvých. Utekla jsem z ostrova jak před Noroxem, tak i před Rigelem. Bála jsem se jeho hněvu více, nežli Noroxova. Nechala jsme ho tam, aniž bych mu řekla jen bú. Bylo to ode mě sprosté a sobecké, měla jsem tam zůstat a skousnout svoje zženštilé emoce. Obávala jsem se, co by řekli na to, jak moc se kamarádíčkuju s mocnými. Místo trhání jejich těl si s nimi povídám a sbližuji se s nimi, jako kdyby se jednalo o mé bratry a sestry. Dokonce jsem se už i smířila s Životem. Naposledy jsem s ním seděla pod hvězdami a vcelku klidně jsme si povídali. Řekl mi o mé magii. Tohle jsem ale ještě úplně nepřijala, ani jsem neměla jak. Od léta jsem se snažila vetřít do přízně mnoha vlkům a podařilo se mi najít opravdové přátelství, možná i něco víc, ve Rzi. Ta šedá vlčice byla krásným příkladem mocného vlka, vždyť i její oči volaly do světa pravdu o její magii, nicméně já to okatě přehlížela. Přilnula jsem k ní, zavřela jsem oči před sliby, které jsem sama sobě dala, když naši smečku zničili. Moje přátelství s Duncanem a moje blízkost se Rzí byly jasným důkazem zrady. Rozhodně jsem se nemohla zavděčit mrtvým, ale živí mi to mohli taktéž vyčítat. Norox mi to vyčítal. Dal mi vybrat mezi sebou a Duncanem. Tehdy jsem zvolila jeho, teď…? Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem na plecích rudou nití vyšité nové jméno. Jednoduché a trefné. Zrádce. Renegát. Odpadlík. Jidáš. Brutus. Zradila jsem svou rodinu kvůli Duncanovi a Rez, jenže pak jsem zradila Rzinu důvěru kvůli své rodině. Jakmile se naše cesty rozdělily, přestala jsem být jako ovečka, jako malé jehňátko. Slíbila jsem jí, že se polepším, že nebudu bezhlavě útočit na ostatní, ale porušila jsem to. Důkazem byl Nori, Sunstorm a potěr Lennie. A možná to ani nebyli všichni. Zase jsem se chovala jako utržená ze řetězu, jako divoká příšera, jako noční běs. Rez o tom možná ještě nevěděla, ale už teď jsem cítila ostrou čepel lítosti, která se mi zarývala do srdce. Nebylo mi líto vlků, kterým jsem ublížila, zasloužili si to, avšak už jen představa Rzina zklamaného pohledu mě mučila. Chtěla jsem ji moc vidět, ale bála jsem se, že mě zavrhne, jen co se tohle dozví. Tlapkama jsem občas stoupla na ostré kamení, ale přijala jsem tu bolest za svou, patřilo mi to. Byla jsem sobec a pokrytec, všechny sliby jsem porušila a všechny jsem zradila. Nechápala jsem, jak jsem mohla mít přátele. Možná právě proto jsem měla jenom Duncana a zatím Rez.
Začala jsem se škrábat nahoru a zastavila se na trávě. „Nechceš se jít prospat? Někam jinam než tu?“ nadhodila jsem znaveně.

// Středozemní pláň

// Vodopády

"Pff," odfrkla jsem si opovržlivě, když zmínil, že s newlinem byl trip mnohem bezpečnější. Se mnou bylo alespoň vzrůšo, co jsem z toho tak pochytila. Měla jsem matné vzpomínky na rauš a některé vjemy, ale postupně můj mozek gumoval celé tohle bobulové šílenství a to ještě hezky od začátku, takže jsem si už ani nevzpomínala, jak to začalo. Moje poslední čistá vzpomínka byla, jak Duncan zakopl a objevil bobule, kterých jsem si dvakrát zobla. "Vždyť to byl tvůj nápad, moc dobře jsi věděl, co se stane. Nebudu se omlouvat za něco, co si už nepamatuju a co jsem ti asi v tom stavu udělala," zavrčela jsem nespokojeně na jeho vymlouvačný ksicht, který se snažil zbavit zodpovědnosti. "Hádám, že jsem tě pokousala já," řekla jsem s pocitem zadostiučinění, když jsem si všimla jeho rány na krku. "Ty jo, dobře jsem tě zřídila," obdivně jsem nadzvedla obočí. Byla jsem schopná hodně Duncanovi ublížit i přesto, že jsem byla omámená bobulemi, to musel být prostě vrozený talent.
//nenápadně sem vecpu odstavec pro Salem
"Na severu se povídaly o nás dost strašidelné historky. Byli jsme nepředvídatelní a nebezpeční, všechna vlčata mocných z nás měla strach. Rozšířila se mezi nimi storka, která se doopravdy stala," začala jsem. Musela jsem se trošku vytáhnout tím, jak byla moje rodina nebezpečná a že i já jsem tudíž velmi riskantní společník, co se zdraví okolních jedinců týkalo. "Jedno z vlčat se samo vydalo napít k řece, protože mělo žízeň. Bylo malé a bezbrané, neznalé krutých zákonitostí okolního světa. Došlo až k zurčící řece, která tlumila všechny ostatní zvuky okolo. Sklonilo svou hlavu a chtělo se napít, ale koutkem oka zaznamenalo pohyb. Zvědavě zvedlo svou ušatou hlavu a podívalo se do křoví na druhé straně řeky, které se jemně třáslo kvůli tvoru, jenž se mezi větvičkami schovával. Zavolalo na něj, ale voda jeho slova pohltila a keř ustal v pohybu, takže znovu sklonilo čumák k vodě a chtělo se napít. Když tentokrát upřelo pohled před sebe, uvidělo pár zlatých očí, které ho probodávaly skrz naskrz.
Když si jeho rodiče všimli, že zmizelo, vydali se jej hledat. Malé vlče ale nemohli nikde najít, ač šli po jeho stopách, které je dovedly až k řece. Už se stmívalo a měsíc vycházel nad krajinou, protahoval stíny a přetvářel svět do temnějšího provedení noci. Došli až na místo, kde jejich potomek pil z řeky a uviděli malé kapičky krve, jako kdyby se vlče píchlo do tlapky. Pohledem následovali cestičku kapek až do stínů, kde stál obrys vlka.
Vychrtlá bestie s blyštícíma se očima a rozježenou srstí nehnutě stála v přítmí a pohledem divoké šelmy sledovala dva vlky stojící ve svitu měsíce. Maminko, ozval se tichý vzlyk a rodiče už věděli, kde jejich vlče je. Dříve, než stihli zasáhnout svou magií a vlka zahnat, uslyšeli praskání kostí, trhání šlach a do toho všeho pláč, vřískot.
Ze stínů něco vyletělo, snad jako kdyby jim příšera hodila kámen pod nohy. Ona věc se dokutálela až k jejich nohám a zastavila se o matčiny tlapky, aby ukázala v bolesti prohnutý obličej malého vlčete. Tlamičku mělo ještě zkřivenou v posledních vzlycích, oči mělo lesklé a po tvářích mu tekly krvavé slzy.
Rodiče nestihli nic udělat a když zvedli zraky do stínů, tvor už tam nebyl. Zůstal tam jen krvavý flek, na kterém po obratu měsíce začaly růst muchomůrky," postupně jsem hlas ztišovala, až jsem mluvila skoro šeptem. To nejzajímavější jsem mu ale neřekla, nechávala jsem si to pro sebe.
Došli jsme docela dost daleko na jih, když se mě zeptal na Rez. Otevřela jsem tlamu, že mu něco odseknu, ale zarazila jsem se. "Odkud znáš Rez?" přimhouřila jsem na něj podezřívavě oči, neb jsem si nepamatovala, že bych se o ní před ním zmínila. Musela jsem to ale udělat, protože jsem pochybovala, že by ji znal od někoho jiného. Doufám, že jsem mu toho nevyžvanila moc, zamračila jsem se a mrskla ocasem. "Jo," odpověděla jsem tedy nakonec velmi výřečně a olízla si tlamu. Sluníčko mi sušilo kožich, který konečně vypadal trochu k světu. S přicházející zimou jsem znovu začala nabývat na objemu podesty, takže jsem se chladných nocí a mrazivých dnů v zimě bát nemusela. "Vsadím se, že ona se na tebe těší taky, ačkoliv to ještě neví," ušklíbla jsem se na něj. Nehodlala jsem se nechat vytočit jeho popichovačnými kecy.

// Zrádcův remízek

Spokojeně jsem se naparovala a užívala si Duncanův nevěřícný pohled. Úplně jsem mu tím vyrazila dech, bylo mi to jasné. Schválně jsem ale dělala, že mě jeho názor nezajímá a rozešla se pryč od vodopádů. Máš štěstí, že tě zrovna nelovím, neměl bys šanci, pomyslela jsem si a máchla mokrým ocasem. Zastavila jsem na souši a počkala, až mě se svými kecy doběhne.
Podíval se mi hluboko do očí a já jenom čekala, co za blbost z něj zase vyleze. Kupodivu se nejednalo o žádnou jedovatou poznámku, jak u něj bylo zvykem, nicméně škodolibost se mu rychle navrátila, když se otřepal hned vedle mě. Voda ze mě crčela jako z vodníkova kabátku, takže pár dalších kapek mi už nevadilo. Odfrkla jsem si a taky se oklepala, zatímco mi jeho hnědý zadek mizel v dáli. Byla jsem utahaná a nejradši bych se prospala, ale Duncan měl jiné plány. "Počkej na mě," zahučela jsem polohlasem, ale sotva mě mohl slyšet, když byl tak daleko. Rozběhla jsem se za ním a následovala ho podél řeky. U přítoku k Mahtaë jsem ho dohnala a zařadila se vedle něj. "A tohles podstoupil s Newlinem, jo?" ušklíbla jsem se a olízla si mokrou tlamu. Pod vlivem bobulí bylo asi snazší snášet Newlinovy blbé kecy, takže jsem mu to příliš nezazlívala, jestliže se jednalo o pokus o útěk.

// Náhorní plošina

BODŮ CELKEM: 93
SMĚNA:
40 bodů = 10 křišťálů
40 bodů = 10 křišťálů
12 bodů = 3 křišťály
1 bod = 2 oblázky
CELKEM: 23 křišťálů a 2 oblázky
___________________________________
DODATEK: Obdivuji ty, kteří dokázali téma zakomponovat do normální příspěvku, protože i když jsme se s Dušanem schválně sjeli, abychom měli nějakou výmluvu, proč najednou píšeme o tak divných věcech, občas jsem s tím měla i tak problémy :D Rozhodně se mi ale akce líbila, 15 dní bylo přesně akorát, protože ještě pár dní a asi bych se zhroutila :D Klidně bych si ji dala znova, ale s obměnou (kupříkladu místo tématu zavést, že se v příspěvku musí objevit věta "Takový malý žížalky jsem viděl naposled doma v úkrytu." nebo nějakou takovou hovadinu :D).

-> PŘIDÁNO