Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatraceně, je fakt dobrá, pomyslela jsem si už lehce frustrovaně. Myslela jsem si, že už ji mám, ale vypadalo to, že jsem zase na úplně špatné stopě. Takže... Co vím. Je to jedlé, i kdyby jen jednou, nehýbe se to, není to strom a ani míza... Ahhhh, je to kamení? Smrdí jí ta zřícenina? Nebo ten mech, co na ní roste? Zoufale jsem obrátila oči k nebi. "Čmucháš něco houbového?" zeptala jsem se a kdyby náhodou byla moje stopa opět marná, zkusila jsem další: "Čmucháš něco mechového? Nebo kamenného?" Ta poslední otázka mi lehce ujela, už jsemse chytala stébel.
Zazdálo se mi, že slyším něco měkkého dopadnout na zem. Otočila jsem hlavu směrem po zvuku a uši jsem jako rádia točila do všech směrů, jestli neuslyším něco dalšího. Netušila jsem, že tvůrce onoho zvuku byl zatáhnut do sluje Smrti, takže jsem pokrývala sluchově celičké okolí. Asi to nebyl nejlepší nápad, protože zvuky se nesly široko daleko a já najednou slyšela prásknutí a jakoby 'vsáknutí', jako kdyby něco mizelo pryč. Připomnělo mi to, jak se Meinere práskl do mé osobní zóny u jezera. Boha jeho, co se tuhle noc děje, pomyslela jsem si a ošila se. "Jiný?" zamračila jsem se, když zmínila bratra. Kterého myslela? Nehodlala jsem se nadechnout pořádně, dokud tu pitomou hádanku neuhodnu.

Kdybych se tak poctivě nesnažila zabránit všem pachům v okolí dostat do svého čumáku, všimla bych si pachu Rigela, který se lesem párkrát mihnul jako vyděšený vířník pod mikroskopem.
Tasina odpověď byla... Dost k ničemu, abych pravdu řekla. Už jsem si představovala, jak do sebe rve muchomůrku zelenou s tím, že sníst se dá, tudíž je jedlá, ačkoliv jen jednou. Podívala jsem se na ni s pobavením a ušklíbla se, protože mě to donutilo víc přemýšlet. Další odpověď už byla alespoň k něčemu dobrá. Bylo tedy třeba zahájit bombardaci otázkami! "Čucháš něco stromového?" začala jsem ze začátku hloupě. "Čucháš něco lepivého?" dodala jsem vzápětí, protože mě napadlo, že by mohla mít na mysli mízu z jedlí, jestli to jedle svedly.
Stály jsme nedaleko zříceniny, ale nelíbilo se mi stát v dohledu starých popraskaných kamenů, takže jsem se otočila a udělala několik kroků zpátky do lesa, abychom polorozpadlý chrám příšery v něm sídlící nechaly zmizet ze zorného pole našich zlatých kukadel.

"Veverka," přiznala jsem neochotně. Nezbývalo mi nic jiného než si přiznat, že jsem prohrála. Moje potřeba být vždycky první, nejlepší a nutnost vyhrát musely jít stranou. Naštěstí jsem čmuchanou nebrala natolik vážně, aby i to načechralo peříčka.
Pořád to peří, pomyslela jsem si. Už rok jsem měla sny o vránách, viděla jsem kolem sebe ptáky a přála si létat, jakkoliv iracionální to bylo. Snad právě nemožnost takové akce pro mě byla natolik přitažlivá, že se k tomu moje mysl neustále vracela.
Nechala jsem Tasu nadechnout se a vybrat si jeden z okolních pachů. Zatím jsem sama přemýšlela, co by mohla cítit. Byly jsme v jedlovém lese po dešti, takže logicky zde bude nejvíce vonět právě jehličí jedlí a míza. Možná nějaké hřiby, po dešti přecijen rostou více. "Čicháš něco jedlého?" začala jsem. Připadalo mi to jako dobrá roztřiďovací otázka.
Vibrace magie se stále zvětšovaly a já už začala mezi jedlemi rozpoznávat kamenný příbytek, který se na severu lesa schovával. "Čicháš něco pohyblivého?" dodala jsem další dotaz, když jsem se zastavila na dohled od zříceniny. Viděla jsme staré kamení porostlé mechem a lišejníky a to mi stačilo k tomu, abych věděla, že tam mám jít. Mávla jsem ocasem a podívala se na Tasu. Nespěchala jsem, klidně jsem mohla tu hru dohrát, než se vydám vstříc Smrti.

// Cedrový háj

Na planině se promenádovat vítr ve svých dlouhých rozvířených sukních, ale pořád bylo lepší slyšet ho kvílet než poslouchat divné zvuky v háji.
Zatraceně, už mi bylo jasné, že jsem prohrála. "Mmmmmm, jo," zamručela jsem s nadšením poraženého, které jsem dramaticky doplnila zmučeným výrazem. Bylo mi jasné, že teď jí bude jasné, co jsem si vybrala. "Takže teď ty," ušklíbla jsem se. To už jsme dorazily do jedlového pásu. Na Galtavaru jsem se umně vyhnula skupině lovcl z Ragaru, jejich siluety jsem viděla už z dálky, takže jsem teď tady měla klid.
Zvedla jsem hlavu a zamířila podle citu na sever jedlového lesa, kde jsem cítila jakési vibrace. Byla jsem docela nadaná na vyhledávání zdroje magie, dokonce jsem i pocitově dokázala rozlišit hranice tohoto světa, aniž bych ho opustila. Schválně jsem nevětřila, abych při hře nepodváděla, takže většinia pachů zde mi prostě unikla.

"Ok," přikývla jsem jenom, jakože jsem pochopila. Nejsem co? na moment jsem stáhla uši úplně k hlavě, až mi zmizely v srsti. Možná bych byla březí, kdybych nesnědla ty houby. Ale to bylo už dávno, vlčata by se mi už dávno narodila. Mořná bych byla březí, kdyby se Norox nechoval jako centrum černé díry a neodkopával mě od sebe. Teď navíc k ničemu nedošlo, takže... "Ne, jen jsem byla asi tři dny sjetá nějakýma bobulema," zavrtěla jsem hlavou a nabídla jiné vysvětlení.
Vrátily jsme se ke hře. Když se mě zeptala, jestli čuchám něco mokrého, vydralo se ze mě delší 'eeeee', protože jsem zapomněla, co že jsem si to vybrala. Uh, jo, vzpomněla jsem si a odpověděla na mokrou otázku: "Ne." Během hry už slunce úplně zalezlo za obzor a nás pohltila temnota. Došla další otázka a já mávla ocasem. "Jo," souhlasně jsem přikývla. Asi jsem si nevybrala zrovna dobře, ale co už. Pak budu moci alespoň hádat já, to by mohla být taky zábava.
Zvedla jsem se ze sedu a vydala se napříč lesem s Tasou v patách. Vykoukla jsem zpoza cedrů ven na planinu a s radostí v očích shledala, že déšť konečně ustal. Kývla jsem jí jenom, že jdeme dál, ale hrát jsme přece mohly i po cestě, ne?
Za sebou jsem uslyšela praskání větviček. Ohlédla jsem se do tmy cedrového háje, ale nikoho jsem neviděla a hlavně... Nikoho jsem necítila. Na zemi ale žádné větvičky nejsou, pomyslela jsem si překvapeně, když jsem zaslechla kroky, jako kdyby někdo podpatky dupal po stromě. Ok, jdem, donutila jsem se k pohybu vpřed dřív, než se ta divná dupající věc rozhodne podupat i nás.

// Jedlový pás

Zavrtěla jsem hlavou. Takovou hru jsem neznala, ačkoli to byla laciná vyriace na hru 'hádej, co vidím'. "Tak jo," souhlasila jsem a posadila se do jehličí, které bylo téměř suché. Překvapovalo mě, jak cedry dokázaly zachytit většinu lijáku. S přicházející nocí ale deště ubývalo, takže jsem předpokládala, že za tmy už pršet nebude. A pak vyrazíme znovu. Udělaly jsme si docela vtipné kolečko, ušklíbla jsem se. Nadechla jsem se a zavřela oči. Kolem sebe jsem cítila jen pár pachů, převážně vlhký vzduch, Tasin mokrý kožich, slabý náznak veverky, tlející jehličí a cedrové dřevo. Vybrala jsem si jeden z pachů a pak oči otevřela. "Dobře, hádej," usmála jsem se na ni.
Jen jsem souhlasně přikývla, nehodlala jsem ji nutit jít ke kmotře Smrti jenom proto, aby se ptala... Na cože to? Na poníky? No, moje další slova ji asi docela urazila, protože mi odsekla jako malé děcko, kterému jsem vytkla jeho nevyspělé chování. Nadzvedla jsem obočí, příliš nezaujata tímto chováním. "Promiň, jsem jakási přecitlivělá, poslední dobou," zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou a mávla ocáskem. "Máš samozřejmě pravdu, nemusím se o tebe strachovat," usmála jsem se na ni hrdě.

// Východní Galtavar

Háj před námi vypadal slibně. Jen co jsem vkročila na půdu plnou temně smaragdového jehličí, přestala jsem na sobě cítit nenechavé prstíky deště, které se mi hrabaly v kožichu a chtěly mě promočit až na kost. Zastavila jsem se a oklepala, abych ze sebe většinu vody sundala.
Pomalu jsem se začala procházet po háji a dívala se na vysoké cedry nad námi, když tu jsem najednou zakopla o něco tvrdého. Shlédla jsem dolů a s nadzvednutám obočím packou přetočila vyleštěný rubín, který se tady válel. Hmm, zajímavé, pomyslela jsem si a podívala se na Tasu. "Jo jasně, znáš nějakou?" zeptala jsem se jí zpátky. Mě napadalo maximálně hrát si na hádanky, ale zrovna teď jsem neměla náladu něco takového vymýšlet. "Všichni ne," zavrtěla jsem hlavou. "A pokud ti nevadí pár jizev, můžeš se pustit do kohokoliv. Není možné tu zemřít takže... Nemáš moc co ztratit," na tváři mi zůstal kyselý škleb, protože mi došlo, že ucho mi zpátky už nedoroste. "To nevím, můžeš se jí zkusit zeptat," odpověděla jsem jí na její otázku, která asi měla být žertem, ale já stále zamyšleně válela rubín po zemi. Líbil se mi.
Otočila jsem se na ni, když řekla, jak je v mé společnosti ráda. Poskytovala jsem jí bezpečí a jistotu, kterou už rok nepocítila. Jazykem jsem jí přejela láskyplně po tváři a zablikala na ni zlatýma očkama. Byla jsem ráda, že se cítí příjemněji a že i po všech těch hrůzách, co prožila, se dokáže uvolnit. Bohužel... Ne vždy jí budu stát po boku. "Nemůžu s tebou být ale pořád," řekla jsem polohlasem a kopla do rubínu, který se odkutálel ke kmeni jednoho z mohutných cedrů. "Musíš být i sama statečná," dodala jsem a povzbudivě se na ni podívala. Nejvíc jí pomůžu tak, že ji zase naučím být samostatnou a silnou, nehledě na události předešlého roku. Bude to asi trvat, ale tak já mám času dost, pomyslela jsem si a sama se upsala k tomu, že se pokusím Tasu vytesat z jejího kamenného vězení.

// Propadlina (jo no :D ani jsem si nevšimla :D schválně lezu územími, kde jsem ještě nebyla :D)

Její zabručení mi stačilo jako vyjádření souhlasu. Nehodlala jsem tu vést politickou debatu jenom proto, že jsem nemohla najít nějakou blbou smečku. Nejlepší stopař, jasně, teď ti spadla korunka, co? moje podvědomí si do mě nemohlo jinak než nerýpnout. "Nevím, ale viděla jsem i divnější věci," zavrtěla jsem hlavou a vlezla do deště na Galtavar. Rozhlédla jsem se kolem a potom se podle citu nasměřovala asi na sever k lesu plnému jedlí, protože tam by Smrt měla přebývat. "Zkusím z ní vymlátit nějaký informace," řekla jsem a začala se brodit přes řeku. Bylo mi jedno, že budu mokrá seshora i zespoda, stejně jsem tomu neměla jak zabránit. "Támhle je další smečka," ukázala jsem čenichem k Borůvkovému lesu, který ještě nesl známky po požáru. Déšť to ale pěkně maskoval, takže jsem byla ráda, že vidím první stromy jejich území.
Hmm, asi mám teď osobního poskoka, podívala jsem se za sebe na Tasu. Byla jsem ráda, že je zpátky, ale bylo zvláštní, jak málo... Vlastně se mnou byla. Připadalo mi, že je půlkou někde jinde. Asi jenom od ní očekáváš příliš. Jste spolu jenom chvilku, dej jí čas, uklidnila jsem se a zamířila do dalšího lesa.

// Cedrový háj

// Východní hvozd

Ohlédla jsem se směrem, kudy se Tasa dívala, když z jejího hrdla prošlo zavrčení. Lesem utíkal nějaký vlk, ale od pohledu mi nebyl příliš známý. Zavrtěla jsem jenom hlavou, abych dostala kapičky vody z uší a vydala se na západ. Návštěva Smrti se mi teď zdála vskutku přínostná, protože jsem potřebovala vědět spoustu věcí. Třeba to, co mi udělala Elisa, pomyslela jsem si, což stačilo k tomu, aby se mi vybavila vzpomínka na to, jak brečím jako malé vlče a válím se po zemi s řevem. "Já vím, ale necítím je," zavrčela jsem, když se začala doprošovat. "Můžou být kdekoliv, déšť smyl jejich stopu. Nehodlám mařit čas hledáním, mám i lepší věci na práci," zavrčela jsem ještě a dala Tase jasně najevo, že o tom nehodlám dál diskutovat. "Vzpomínku na staré časy," odfrkla jsem si lehce. Ještě jsem to nikomu neřekla, ale snažila jsem se od starých dobrých časů co nejdál distancovat. Nechtěla jsem už tak žít, chtěla jsem pocítit lehkou změnu. Ale co si to namlouváš... Nikdy se úplně nezměním. Taky bych chtěla trhat vlčata, ale... stříbrné oči a hmatatelné zklamání v nich mě drželo zpátky.
Před námi se objevila díra, zničeho nic. Prudce jsem zastavila a máchla ocasem, abych zastavila i Tasu. Opatrně jsem se naklonila nad díru, ale pak jsem ji začala obcházet. Na dno jsem stejně nedohlédla. Nedůvěřivě jsem si prohlížela most, který přes propadlinu vedl, ale odmítala jsem na něj vstoupit, takže jsem prostě zamířila zase ven do deště.

// Východní Galtavar

// Vřesový palouk

Na kožichy nám sice kapat přestalo, ale to byla jediná výhoda lesa. Po pachu vlčat ani památky. Myslela jsem, že šli tudy. Ale není tu po nich ani stopa. Ani kousek srsti, nic, zamračeně jsem podupávala lesem jako ježek probuzený ze svého spánku. Nemohla jsem se zmýlit, nebo? Možná je fakt sežraly ty příšery z bažin, zamračila jsem se konečně. "Asi tam zamíříme rovnou," zamrčela jsem a otočila se na západ. Možná se vlčata rozprchla na jih nebo na východ, ale to jsem při dešti neměla šanci jako poznat. Zatraceně, měla jsem je stopovat už včera, když jsem tam přišla s Duncanem! Takhle mi vyklouzli mezi prsty, postěžovala jsem si v duchu, ale nahlas nic neříkala. Poslouchala jsem ale tasin návrh, jak bychom zakročily, kdybychom je našly. "To zní slibně, avšak... Obrátit na sebe pozornost další smečky by už mohlo být smrtelné, měli bychom být víc obezřetní," řekla jsem s povzdechem. Chyběly mi časy před rokem, kdy jsem bez ostychu nakráčela do Asgaaru a nehleděla na následky svých činů. Teď tam nemůžu ani páchnout, aniž by mi nehrozila jistá smrt. Ale... teď jsem o dost silnější než předtím, pomyslela jsem si.

// Středozemní propadlina

// Mahar

"Zatím jsem byla jen u toho na jihu," pokrčila jsem rameny a pokračovala dál na sever. Smečka se rozpadla jako lusknutím prstů, ale ten zánik musel být zřetelný ud delší dobu. Zajímalo mě, co se vlkům přeneslo přes čumák, že se konečně odhodlali odsud zmizet. Byl to terén? nebezpečí v bažinách? Neschopná alfa? Málo potravy? Ať už to bylo cokoliv, konečně je to přimělo sebrat se i s vlčaty pryč. Jestliže vzali všechna vlčata, nemohli dojít daleko.
Konečně jsme opustily močály a tlapky nám dopadly na palouk, který mi byl dobře známý. Pokousala jsem tady Sunstorm a nechala ji tady ležet, když mi začala lézt krkem. Její tělo jsem tu nikde neviděla, takže ji ta vlčice nejspíše nedorazila. Bylo mi to jedno, Sunstorm byla poslední vlčicí světa, o kterou jsem jevila zájem. "Co uděláme, až je najdeme?" zeptala jsem se Tasy a podívala se před sebe. Les nám mohl poskytnout přístřeší před deštěm, ačkoliv podzimní listí už začalo opadávat. Útok není dobrý nápad, pomyslela jsem si. Nevěděla jsem, jakou silou smečka obývá, či jestli jde o smečku nebo jenom zbytek ztroskotanců. Vyřídit ztracence jednoho po druhém by mě ale bavilo.

// Východní hvozd

// Midiam

Počasí nám tedy moc nepřálo, ale ani tato ztížená situace mě neodrazovala od stopování zmizelé smečky. Nemohla se přece jen tak rozpadnout v prach nebo zmizet. Děkovně jsem loupla očima po Tase, která mi to nakonec neměla za zlé a sama se dostala k tomu, že by těchto služeb nejspíše taky využila. Zastavila jsem se na začátku močálů a podívala se na jih, kde se v dešťovém oparu skrývaly zlaté kopce plné písku a kde sídlil jeden ze samozvanců. "Jeden je na jihu v kopcích, druhý na severu v kamenné nadzemní jeskyni," řekla jsem a rozhlédla se kolem. Přes padající dešťové kapičky jsem toho moc neviděla, ale já jsem nepotřebovala vidět. Potřebovala jsem cítit. "Nějak tak, no... On vždycky ví, co chceš," řekla jsem trošku nepřítomně, protože jsem se opatrně vydala močálem. Musela jsem dávat pozor, kam šlapu, protože močály byly zrádné a dalo se pohybovat jenom po pevných ostrůvcích, jinak hrozilo, že zapadneme do bahna. Déšť naštěstí svým bubnováním o pevnou půdu nenápadně prozrazoval její polohu, takže jsem se nebála, že někde zapadnu a shniju.
Problém byl, že voda smyla všechny stopy a počasí odválo pachy. Zamrčela jsem a se sklopenýma ušima procházela močály, které zely prázdnotou. V bažinách nebyli a v zarostlém lese taky ne. Neviděla jsem žádné stopy ani u řeky. Museli se tedy vydat buď na jih nebo na sever. Na jihu ale už smečka je, kryli by si lovecká teritoria, zato na severu není nikdo, přemýšlela jsem. "Myslím, že odešli na sever," houkla jsem k sestře a vydala se opatrně přes bahno a mokrou půdu k lesu, který se na severu tyčil. Sem tam jsem se na Tasu ohlédla, jestli jde za mnou a není někde zapadlá.

// Vřesový palouk

// Medvědí řeka

"Tady v tom lese je Asgaarská smečka. Tam jsem přišla o ucho. Nemají mě tam rádi," řekla jsem, když jsme v dešti pokračovaly podél řeky. Trošku mě zarazilo, že nic neříká. Čekala jsem alespoň tichý souhlas nebo poděkování, že se tak snažím předejít tomu, abych vyvolala její démony. Možná se k tomu prostě nechce vůbec vracet. Neber si to tak osobně, citlivko, napomenula jsem se. Celý svět se přece netočil jenom kolem mě.
"Mhhm," souhlasně jsem přikývla na její slova. "Snažila jsem se proti nim bojovat svou vlastní silou, ale dříve či později by mě prostě zabili stejně, jako zabili rodiče, takže... Jsem se uchýlila k těmto krajním řešením," řekla jsem na vysvětlenou. Už jsem to omílala tak po šesté pořád dokola, snad jsem sama sebe chtěla přesvědčit, že je to tak v pořádku, ačkoliv jsem pořád měla výčitky svědomí. Měla bych navštívit i Smrt. Minimálně se jí zeptat na ty magie, co mají ostatní a co neznám, pomyslela jsem si a po téhle myšlence mě to začalo vzadu v hlavě docela nahlodávat.
Zavrtěla jsem hlavou. Opustily jsme řeku a já zamířila přímo do bažin. Kde začít stopování než přímo na místě, kde to všechno skončilo. "V dešti to půjde hůř, ale věřím, že je najdem," ušklíbla jsem se. V očích se i odrazil jakýsi lesk lovce, který stopuje kořist. Už jsem se těšila, až je najdu.

// Mahar

// Doupě

"Eh, prokoukla jsi mě," ušklíbla jsem se ironicky. Taková sprostost mě ani nenapadla, ale teď, když to zmínila, mi to začalo vrtat hlavou. "Eeeeh, nepotřebuji být hezká, oslním vlky svým vrozeným šarmem a dokonalou povahou," usmála jsem se zubatě a křivě. Jizva přes tlamu a čumák mi znemožňovala usmívat se hezky jako ostatní, můj úsměv měl už navždy zůstat křivý a šeredný, ať už jsem si přála cokoliv.
Zastavila jsem se, ale mlčela jsem, když se odtáhla. Nakonec jsem se ale kousla do jazyka. "Hele... promiň," vysoukala jsem ze sebe omluvně. Nechtěla jsem jí dělat zle, jen jsem přesně nevěděla, co dělám špatně.Seš dost neohleduplná, tupaňo. Mučili ji, znásilňovali, emočně drtili a ty ji kousneš? napomenula jsem se. "Budu si dávat větší pozor. Kdyžtak... Řekni, kdybys, no, kdybych šla do zakázaného teritoria," breptla jsem omluvně a sklopila oči. Jsem fakt měkota občas. Je to dobře, nebo špatně? Zvedla jsem k ní zlaté zraky s vyčkáváním na odpověď.
Hmm, asi bych jí neměla říkat o Rzi, uvízlo mi najednou v hlavě. Společnost chlapů ji odpuzovala, o to více vyhledávala přítomnost vlčic. Hmm, zatím jsem si o tom nic nemyslela, jen jsem věděla, že Rez je moje tajemství, které zná jen Duncan. Nějak.
Počkala jsem na Tasu na druhém břehu a zamávala ocasem, když mě doběhla.
"Takže... Hmm, už jsem ti říkala, že zdejší samozvaní bohové tě můžou vylepšit? Zvýšit tvou vrozenou sílu nad vlčí maximum? No, tak ti to říkám teď a... A já s Noroxem jsme u jednoho byli a nechali si takto vypomoci," vydrala jsem ze sebe postupně, zatímco jsme šli podél řeky.

// Midiam

// VVj

"Dvoumagických a... Uhm, vícemagických vlků tu je hromada. Doma to bylo snazší, když každý ovládal jen jeden element, ale tady... Ugh, tady nejsou hranice," řekla jsem lehce nesměle. Každý tu mohl mít magií, kolik chtěl. Jeden vlk mohl poroučet větru, ohni i číst myšlenky, jestliže chtěl. "No a navíc... Jsou tu magie, které jsou opravdu výjimečné. Viděla jsem vlka teleportovat se z místa na místo a no... je tu toho hodně, co neznám," řekla jsem ještě. Začaly jsme se blížit k ostrůvku, už z dálky jsem viděla stromy našeho domova. Bylo hezké mít místo, kam jsem s emohla vracet.
Zastavila jsem u kamenů, které byly uvěřeným přechodem na ostrov. Kývla jsem na Tasu, ať mě směle následuje, zatímco jsem přehopkala na druhou stranu. "Duncan? Hmm, je neškodný. Navíc mi pomáhá, ačkoliv jsem mu útočila na smečku," ušklíbla jsem se. Musela jsme ho vykreslit v hezkých barvách, aby po jeho krvi nezačala prahnout i ona. Stačil Norox.
Zastavila jsem na ostrově a natáhla do čumáku pachy okolí. Bobři byli venku a já se vydala po jejich pachu. "Asi bys měla vědět, že většina zdejších smeček mě z hloubi duše nesnáší a když tě uvidí, asi na tom budeš stejně, jestliže si naše pachy spojí k sobě," ušklíbla jsem se smutně. "Snad ale umíš pořád tak hezky lhát," dodala jsem a usmála se na ni. Mávla jsem ocasem a přikrčila se za keř, před námi byli bobři. Stavěli si hráze a kousali dřevo, někteří plavali ve vodě. Nehodlala jsem za nimi skákat do řeky, takže jsem si počkala, až jeden tučný bobřík vyleze na souš pro klacíky. Vyskočila jsem a dřív, než se bobr stihl vzpamatovat, už jsem ho držela za krkem a nesla za Tasou. Lov je čím dál snazší, nebo jsou zvířata čím dál hloupější, pomyslela jsem si kysele, když jsem bobra pustila na zem, převrátila a i přes jeho protesty se mu zakousla do krku, abych ho udusila. Párkrát mě praštil ocasem a snažil se mě pohryzat řezáky, ale bylo mu to prd platné. Po vydatných minutách umírání jsem ho pustila a podívala se na Tasu. "Dobrou chuť," ušklíbla jsem se a ohlédla se za sebe. Všichni bobři zmizeli. Snad jsou v doupěti ještě zbytky rysa, povzdechla jsem si v duchu a máchla ocasem. "Ukážu ti noru," broukla jsem a podívala se na ni a na bobra, však ať si ho klidně vezme s sebou.

// Doupě