Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ježčí mýtina

Začala jsem se hantrošit zase sama směrem k lesu, který byl nejblíž. Mohla jsem zabrouzdat do vod Sarumenského hvozdu, avšak neměla jsem zrovna chuť na konflikt s tamní Alfou, která byla osinou v zádeli. Zamířila jsem mezi stromy a uložila se ke spánku u jednoho z kmenů, abych si odpočinula. Brzy měl nastat večer a já se chtělv noci projít po okolí a možná najít ta ztracená vlčata. Nebyla jsem si jistá, jestli je najdu, ale někde jsem začít musela.
Probudila jsem se, když začalo světlo mizet a něco mě svědilo na rameni. Rozespale jsem se přetočila a pevně zavřela oči, abych znovu usnula. Hodlala jsem svědění potlačit, protože jsem ho nepovažovala za důležité. Bylo to ale první varování, protože během následujících pár hodin neklidného spánku se mi do kožichu nastěhovala celá třígenerační rodina krvežíznivých blech, které se mi se synchronizací profesionálního orchestru zakously do kůže a probudily mě bodavou bolestí a následným svěděním celého těla.
Trhla jsem sebou a vyšihla se do sedu. Bez přemýšlení jsem se zahryzla do ramene a zuby se škrábala na svědovém místě, jenže mě svědilo celé tělo a já se nemohla celá sežrat! "Ale ne... Tady musí být jezevci," zahučela jsem protivně a zadní tlapou se začala škrábat za uchem. Jezevci byli přenašeči blech a bleší útok na mou osobu byl jasným indikátorem toho, že jsem se vyspala nedaleko jezevčí nory. Beztak kolem mě ve spánku i nějaký prošel.
Postavila jsem se a oklepala se, jenže to nepomohlo. Blechy jsem měla jenom jednou a to jsem začala mluvit pozpátku, teď se naštěstí nic takového nedělo, ale ani tak to nebylo příjemné.
Můj plán prozkoumat východ musel počkat, potřebovala jsem se umýt v řece a zkusit blechy utopit.

// Mahar přes Říční eso

No, Tasa sice moc přesvědčeně nezněla, ale já nepotřebovala, aby přijala nějakou otřepanou starou ideologii. Potřebovala jsem, ať si dá zase dohromady svých pět bobulí a stane se z ní normální vlk. Budeš takhle necitlivá dlouho? Kdyby se tvoje myšlenky ventilovaly nahlas, Tasa by se s tebou už dááávno nebavila, ostudo, nepomenla jsem se zahanbeně, ale ani to mi nepomohlo od toho, abych se na celou situaci dívala více méně zpatra.
"Ugh... Pojď, vím, kde se ti zklidní nervy," řekla jsem rozešla se znovu do kopce. Když ji utahám a pak předhodím Životovi, bude tak prázdná, že na nějakou paniku nebude mít čas.
Zrovnana chvilku přestalo pršet, takže aspoň to bylo pozitivní, ale nečekala jsem, že mraky zůstanou roztržené dlouho, protože od rána nás sužovaly přeháňky. Zatímco jsem se šnečím tempem drala nahoru po kopcích z písku, myšlenkama jsem už lítala někde jinde. Asi bych měla první čeknout, co dělá Rigel. Čím dřív ho vyřídím, tím líp, pomyslela jsem si útrpně a zastavila se na místě, kde už vedla cesta k Životovi. "Tak. Teď půjdeš po týhle cestičce a až dojdeš na takovej oblouk, bude ti líp. Šmahuj," řekla jsema při posledním slově do ní drkla, ať se ode mě odlepí a nakráčí si to laskavě k Životovi. Jestli mi teď čteš myšlenky, tak ji prosimtě uklidni a pak třeba pošli domů nebo něco, zahučela jsem v hlavě k Životovi čekala, co s Tasou teda bude.
Nakonec se rozhoupala a rozešla se k Životovi. Já chvíli postávala kolem, ale protože jsem nechtěla na sestru čekat, rozešla jsem se jednoduše pryč s tím, že ona si poradí. Však ji musim přestat podceňovat, omluvila jsem svůj odchod.

// já lezu na Narrské vršky, ty můžeš rovnou k Životovi, jestli se Tasa teda rozhoupe :D někam

Tasa se úlekem málem vykakala z podoby, ale naštěstí jsem nemusela čelit náhlému výbušnému průjmu ale jenom panickému záchvatu, při kterém se mi tato již dospělá vlčete okamžitě zavrtala pod břicho a dýchala mi horký vzduch do rozkroku. Ztuhla jsem a donutila se tento pocit vytěsnit z hlavy, přecijen o tohle tady vůbec nešlo. Ona měla záchvat, byla vyděšená, nemohla za nic, bylo nutné se zachovat rozumně a uklidnit ji.
Shlédla jsem dolů, ale viděla jsem jenom její záda, zadek a ocas, který si nestihla narvat pod břicho. Nebo stihla. Se zamračením jsem sledovala, jak její ocas bliká a zvažuje, zda-li svou existenci u Tasina zadku bude i nadále tolerovat a nebo se odportí k zádi někoho jiného. Tak a teď... Kdo to dělá, polkla jsem. Asi bych Tasu moc neuklidnila, kdybych jí teď pověděla o jejím blikajícím ocase, takže jsem si tuhle informaci prozatím nechala pro sebe s tím, že až se vzpamatuje, vlepím jí tenhle fakt do tváře. Radši dřív, než později. ještě by mě nařkla, že jsem to před ní tajila, pomyslela jsem si roztrpčeně. Tak nějak jsem měla špatné zkušenosti s bratrem a to mi stačilo k tomu, abych měla předsudky i k Tase, ačkoliv jsem si byla vědoma, že je z jiného těsta než náš výbušný a egoistický bratr.
Ještě pořád jsem rozvažovala svůj další postup v následné léčbě panického záchvatu sestry, když se vymotala zpod mého břicha a zanechala po sobě jen prázdné místo, které ovíval chladný vzduch. Trošku jsem se zatřásla, ale to už se na mě Tasa lepila zase jinde, jako velice dotěrný bodlák. "Ne. Nejdou po nás," řekla jsem klidně a s kamennou jistotou. "Hele," řekla jsem tvrdě a drcla do ní, aby se na mě podívala a přestala panicky zrakem přejíždět prázdné okolí. "Po tobě minimálně nikdo nejde. Na mě má pár vlků zálusk, ale jen ať si něco zkusí," řekla jsem a v hlase se mi odrazila má temná stránka, která ostatním vlkům v hlavách zapínala poplašné majáčky a otáčela je na rychlý úprk. "My se jich nebojíme, oni se bojí nás, protože po nich jdeme my," řekla jsem pevně. I přesto, že jsem se uklidnila a moje povaha už nebyla jako povaha tasmánského čerta, tento názor ze mě zatím nikdo nevytloukl. Každý byl nepřítel a na každého mělo jednou či později dojít. Já se rozhodla se tady usadit, možná mít i rodinu, přátele, ale čas od času všem připomenout, že není radno si se mnou zahrávat. Momentálně jsem byla v bodě, kdy jsem si budovala pověst a autoritu. Autorita pokulhávala za pověstí, která se jako strach šířila přes celou Gallireu.

// Kaskády

Nějak mi nedocvaklo, že Tasa bude v přítomnosti magičů prožívat silné PTSD a že jí zrovna neprokazuji službu tím, že ji vodím na místa tak často magiči obsazovaná. Tasamě v momentu předběhla a protože utíkala rychleji než zvuk, až když mi zmizela z dohledu jsem uslyšela kňučení a zkuhrání, které ji následovalo s lehkým zpožděním. Zamrzla jsem v pohybu, než jsem se vzpamatovala a ozlomkrk se vydala za ní. Zatraceně, zanadávala jsem si, ačkoliv nevím, jestli to bylo na můj neo její účet.
V močálech mi Tasa zdrhla a já ji mrzutě následovala jenom dle otisků pacek v bahně, dokud je déšť nestihl smýt. Boha jeho, zamrčela jsem si znovu, když se mi packa propadla do blátivé louže skoro až k lokti. Díra byla hluboká a plná mrtvých tělíček hmyzáků, kteří se rozkládali.Zvedla jsem se a tlapku si otřepala, ale hnědý povlak na ní zůstal. Překvapivě ale žádný brouk. Podívala jsem se na bláto a zmateně očima skenovala povrch bahna, který byl neprůhledný až na dno, kde mrtví hmyzáčci byli. Nakrčila jsem čenich a doufala, že mi déšť tlapku rychle umyje a moje divné myšlenky mě přejdou. Určitě si to vymýšlím.
Mířila jsem na jih, Tasiny stopy nenávratně mizely, ale tušila jsem, že prostě jenom boltla v jednom směru. Za chvíli jsem ji uviděla stát na louce. Doklusala jsem k ní a ještě za jejími zády na ni houkla: "Hej, sprintere!" Došla jsem k ní a vydechla. "Žiješ?" zeptala jsem se jí docela uzemněně a neempaticky. Ta příhoda s hmyzákama mi vrtala až příliš hlavou. Zvedla jsem pohled a v dáli uviděla obrysy kopců. "Hele, tam to je," řekla jsem spíše jen tak do vzduchu a olízla si mokrý čumák.

// Východní Galtavar

Tasa se ploužila za mnou jako smrad. Neměla jsem jí to za zlé a rozhodla jsem se si tuhle malou vycházku si užít, takže jsem vždycky vyšla o kus nahoru před ni a počkala na ni, než se vydrápe za mnou. Trochu jí to klouzalo, protože jí chyběly drápky, ale jinak to zvládala. Vždycky jsem jí pak dala chvíli čas na odpočinek a pak zase vyrazila dál. Takto jsme s epostupně dostaly až na vrchol kaskád. Dešťové mraky mi sice znemožňovaly vidět daleko, ale moje zorné pole bylo dosti rozlehlé na to, abych v dálce uviděla dva vlky. Kvůli dešti jsem jejich pachy nedokázala rozkódovat od mokrého okolí a hučící vody mi znemožňovaly slyšet jejich hlas, avšak viděla jsem jejich barvy a siluety. Po chvíli zírání, kdy jsem zase čekala na Tasu, jsem rozpoznala, že se jedná o starého vlka a mladou vlčici, která mi byla nějakým způsobem povědomá. Skoro, jako kdybych ji znala. Lehce jsem se naježila, ale mokrá srst se odmítala pořádně postavit. Navíc mi zatékalo z krk, takže jsem zase rychle splaskla. "No, po mně nic nechtěl. Teda, jenom slíbit, že se pokusím otevřít své srdce," zapitvořila jsem se a zašklebila, jak mě jeho slova znechucovala. Život mi prostě pomohl jen tak, z dobroty svého naivního srdéčka.
Přestala jsem zírat na ty dva svým zabijáckým pohledem a dala se na sestup po kaskádách dolů. Bylo to hodně nebezpečné a kluzké, takže jsem vybírala tu nejméně šikmou cestu, aby ani Tasa neměla obtíže se sestupem.

// Ježčí mýtina

Zbytek rána jsmetedy strávily pod kamenným obloukem, který nám kryl hlavy i těla před podzimními dešti. Lehce bez života jsem sledovala, jak Tasa pojídá svého zajíce. Jeho hnědá srst se barvila krví a šlachy se motaly do všech stran, když je nedokázala vytáhnout celé. Mrtvolný pohled naší kořisti sklouznul na sebe, když jeho pátež praskla. Ve své hlavě jsem i nadále hledala bažanty, jejichž křehké masíčko jsem toužila mít na jazyku, zatímco se pode mnou bude válet kopa peří.
Zvedla jsem tlapku, abych se znova dotkla zelené jizvy, kterou mi Smrt zanechala hluboko pod srstí na hrudní kosti, ale když mi z ní začala kapat voda a bláto, položila jsem ji zpátky na zem. Nechtěla jsem se dotýkat špinavou pazuchou své bílé srsti, která ač byla mokrá, nemusela být zablácená.
"No, hádám, že k Životovi," broukla jsem. Přemýšlela jsem ale, kudy půjdeme. Mohli jsme jít zase tou samou cestou, kudy jsme šly předtím, nebo to vzít kolem řeky a Doupěte. Asi nejratší cesta bude nejlepší, pomyslela jsem si a postavila se ze sedu. Vykoukla jsem ven, no pršet nepřestalo. Třeba se po cestě ale troššku projasní, obloha začínala nabírat světlejších tónu šedivé barvy. Odvedu Tasu a pak si půjdu asi po svých. Život jí nic neudělá, takže se nemusím ničeho bát, přemýšlela jsem dopředu a ohlédla se na Tasku, jestli jde za mnou do lesa a pak nahoru do kopce. Šla jsem pomalu, nebylo kam spěchat a věděla jsem, že ona na tom není s fyzičkou zatím tak dobře. Navíc po jídle se jednomu nehýbe zrovna nejlépe. "Stačilo ti to, nebo si dáme po cestě ještě nějakou svačinu?" zazubila jsem se na ni. Doufala jsem, že někde potkáme ty blbé ptáky, na které jsem měla takovou chuť.

// Kaskády (Propadlina)

// Aina

Počkala jsemna druhém břehu. Tasa se ještě sklonila k řece a napila se, což doprovázelo moje šklebení. Neviděla mě ale, protože jsem toho hned nechala. Z téhle řeky jsem pít nechtěla, smrděla sírou a majáčky v mé hlavě mě nutily se od řeky vzdálit tlamou co nejdál.
Překvapilo mě ale, jak rychle Tasa konvertovala k nápadu nechat se vylepšit Životem. "Dobře," souhlasila jsem a rozhlédla se po Galtavaru. Byla tu hodně vysoká tráva, ve které by se pár zvířat mohlo schovávat. Přikrčila jsem se a začala se plížit po okolí jako správný lovec. Sem tam jsem zastavila a jenom naslouchala zvukům deště a ťapkání drobných nožiček. Už jsem věděla minimálně o jednom zajíci, ale já jsem chtěla nějakého opeřence. Vypadalo to ale, že všichni ptáci jsou schovaní z dosahu deště, aby jim nemohla pírka. Vzdala jsem tedy hledání a vrátila se ke stopám zajíce, které se otiskovaly mezi stébly v mokré hlíně, která byla stále nadáchaná díky krtčím kopečkům.
V jeden moment jsem jenom střihla ušima a skočila doprava, abych do zubů chytila zajíce. Byl hned vedle mě, za keřem, který jsem prostě obskočila, aniž by měl zajda šanci na úprk. Nejlepší lovec v Gallirei, pomyslela jsem si hrdě a zvedla hlavu nad trávu. Doteď jsem si připadala jako malé dítě v kukuřičném poli, ale teď jsem měla zase rozhled. "Acho!" zavolala jsem na sestru s úsměvem a rozcupitala se ke skalám, které jsem viděla nedaleko. Byly opuštěné a skýtaly přístřeší před deštěm.Vlezla jsem tedy pod kamennou střechu a položila zajíce dovnitř, zatímto jsem počkala na Tasu. "Celý jen tvůj, já hlad nemám," usmála jsem se na ni. Pravda byla, že jsem si prostě chtěla jenom počkat na bažanty.

// Jedlový pás

Tasa ještě chvíli prskala na účet všech magických tvorů, což jsem jí neměla za zlé, ba právě naopak, sdílela jsem její rozhořčení, ačkoliv v menší míře. Už jsem si za ten rok zvykla na rozmanitost zdejších magických entit a jejich hrátek, takže jsem Smrtinou nesdílností ani tak překvapená nebyla. I přes nevelká očekávání jsem ale byla rozhořčená, nebyla jsem si totiž jistá, co mi Smrt udělala, ale teď už mi bylo jasné, že něco se se mnou děje. Minimálně zelená jizva na hrudníku, která byla perfektně schovaná pod mou srstí, tomu nasvědčovala. Byla to nějaká kletba? Označení oběti? Nebo snad nějaký kontrakt?
"No, jestli se nechceš rvát s celou smečkou, tak ne," odvětila jsem s úšklebkem. neměla jsem v plánu vystavovat se před nějakou smečkou jako svačina jen proto, že bych si smlsla na nějakém vlčeti. To už mi stačilo a ještě nikdy se to nevyplatilo. Navíc jsem necítila potřebu žrát vlčata, když tady bylo hojně potravy.
Přeháňka nás chytla hned po východu z lesa, avšak já to příliš nevnímala. Tasa si to ale snad brala osobně. "Je podzim, co chceš," pokrčila jsem ledabyle rameny a zastavila se u řeky. Viděla jsem páru na severu, odkud řeka vytékala zpoza sopky. Mlaskla jsem a šla víc k jezeru, kde bylo možné řeku přejít. Začala jsem se drápat přes kameny na druhou stranu a jakmile jsem se dostala na druhou stranu, ztišila jsem se a začala hledat naši kořist.

// Východní Galtavar

Chvíli jsem počkala, než se rozespalá Tase postaví zpátky na nohy a probere do nového dne. Musela jsem být pryč nějakou chvíli, když se jí podařilo zaspat i na takto zavlčeném místě. Nebála se, že by jí někdo ublížil? Nebyla dost silná na to, aby se sama ubránila některým zdejším individuím. Pořád ji podceňuješ, uvědomila jsem si a sklopila uši k hlavě hanbou.
Tasa mi pak mou domněnku ještě potvrdila slovy. Mě to přišlo jako chvíle... Ale ten moment i jako hodiny, s polknutím jsem si vybavila zelenou záři a tlak v hrudním koši, když se mi neviditelný paát hrabal ve vnitřnostech jako slečinka v kabelce hledající rtěnku. Z mých vzpomínek mě vytáhla sestřina otázka, která byla dost trefná. "Vlastně ani ne. Ten samozvanec mi odmítl dát jakékoliv nové info," odfrkla jsem si uraženě. Zaslechla jsem za sebou vzdálené hřmění, ale snad se mito jenom zdálo. Možná mě ale Smrt slyšela a vyhrožovala mi. Asi bychom měly zmizet, zakroutila jsem čumákem a mávla ocasem. Udělala jsem krok bokem, abych si určila směr naší výpravy za žrádlem, když jsem zjistila, že stojím na mrtvém tělíčku kovaříka, aniž bych shlédla dolů. Stočila jsem pohled na svou tlapku a zvedla ji, abych uviděla protáhlé tělíčko uschnutého broučka. Zamračila jsem se.
"Něco dobrého říkáš," zopakovala jsem po ní zamyšleně. Laň je tuhá, ale mládě... Mládě by mohlo být dobré. Akorát je podzim, takže žádní prcci tu už nebudou a vlčata jsem ztratila. Zajíci mají ale velmi křehké maso, nebo bažanti. Hmm, dala bych si bažanta, v hlavě jsem listovala imaginárním menu zdejší restaurace. "Já teď nemám v plánu asi nic. Pokud ty nechceš někam jít," podělila jsem se s ní o informace a rozešla se na východ i přes zvláštní chvilku s kovaříkem. O nic nejde, asi jsem ho viděla ještě předtím, než jsem na něj šlápla, ale byla to tak nepodstatná věc, že jsem si to ani neuvědomila, uklidnila jsem se v duchu a hodila to celé za hlavu.
Lehce jsem se zasmála, když si postěžovala na zdejší počasí. "Nestěžuj si, pořád může být hůř," popíchla jsem ji a vydala se vstříc otevřené planině, která byla rozdrásaná kopyty losů. Mířila jsem na druhou část, za velké jezero, kde roste vysoká tráva. Tam bych na bažanty narazit mohla. Nebo na křepelky.

// Aina (přes ZG)

// Stará zřícenina

Vymotala jsem se z toho prapodivného sídla všemocné magie až ráno. Lehce dezorientovaně jsem procházela mezi prvními stromy, než jsem zahlédla šedý kožich Tasy. Pořád tady na mě čekala, jako kdybych byla jejím páníčkem a ona mým psem. Poslušně vyčkávala mému návratu a dočkala se. Olízla jsem si čumák a packou do ní drkla v případě, že by pospávala. "Tasíku, vstávej," zahuhlala jsem k ní lehce pitvořivě, jako kdybych opravdu mluvila ke svému mazlíčkovi. "Slíbila jsem ti jídlo," dodala jsem s úsměvem a protáhla se. Po oklepání jsem se podívala na Tasu a střihla ušima. "Jak dlouho jsem byla pryč?" zeptala jsem se jí. Věděla jsem, že jsem odcházela v noci a teď už bylo ráno, ale... nezačalo svítat hned potom, co jsem zmizela? Nedokázala jsem přesně odhadnout, jak brzké ráno jsme teď měli.
No, vliv na naši kořist to nejspíše nemělo, takže jsem se odhodlaně otázala své sestry: "Co si bude paní přát dnes jako svou krmi?" Vysekla jsem dramatickou úklonu hodnou způsobům číšníka královské rodiny a uličnicky zamávala špičkou ocasu.

// Jedlový pás

Tasa opustila moje myšlenky v momentě, kdy jsem vešla mezi velké kameny, které se tyčily přede mnou. Jejich nezměrná mohutnost hrozila mou smrtí, jestliže se země rozhodne pohnout a menhiry na mě shodit. Zvedala jsem hlavu vzhůru k tmavým stínům, jež shlížely mlčenlivě dolů na mé organické, patetické tělo. Přede mnou se objevil vál obíhající celou zříceninu kolem dokola. Podařilo se mi najít místo, kde jsem mohla val překonat a dostat se blíže do nitra této děsivé stavby, natolik nevlčí a nepřirozené, že mi z toho vyskákala husí kůže. Brzy mělo svítat, dokonce jsem měla pocit, že sluneční paprsky už pár minut měly dopadat na kameny přede mnou a osvětlovat vysokou věž, která se tyčila vysoko nad špicemi jedlí. Tak vysoko, že šla vidět široko daleko na severu. Jenže slunce se ne, a ne odvážit vylézt ze svého úkrytu v zákrytu temných sfér, snad jako kdyby jej něco drželo zpátky.
Obejmul mě nepopsatelný strach. Děs se studenými prsty mi projížděl hustou srstí severského vlka, který, ač zvyklý na chladné podnebí krutého severu, se zatřásl zimou. Měla jsem potřebu otočit se a utéct, nikdy se na toto prokleté místo nevrátit, avšak něco mě táhlo dovnitř. Spolknula jsem suchost, která se zjevila v mém hrdle a rozpohybovala své nohy opět kupředu, do jámy lvové.
Myslela jsem si, že větší zimu už zde nenajdu, avšak při doteku hladkého kamene pod mými polštářky jsem seznala, že jsem ještě opravdovou zimu této zříceniny nezažila. Nebyla to jen zima, která se mi dostávala pod kůži. Byla zde vlhkost, stojící vzduch a zápach ztuchlého dřeva, ač jsem žádné kmeny jsem zde neviděla. Kamenné dlaždice byly vyvrácené a na místech nebezpečně vyčnívaly vzhůru jako zuby nějaké příšery. Vlevo byla zeď zbořená a napravo byl oblouk posázený smaragdy, které se leskly chladnou zelení mořských hlubin. Za obloukem nejspíše byla další místnost. Vzadu v místnosti byly dvě schodiště, kameny vytesané do schůdného tvaru, jenž umožňoval dostat se do vyšších pater tohoto děsivého a tmavého komplexu. Zdi i podlaha byly protkány lehce fosforeskujícími zelenými žilkami, které celé zřícenině dodávaly vzhled i pocit živoucího komplexu, jako kdyby se nejednalo o anorganickou stavbu.
Pocit, že se vyskytuji uvnitř obrovského živoucího tvora, ještě umocňovala vatra sestávající pouze z plamene, který vycházel z podlahy země, na ničím se neživící a nevyzařující žádné teplo, leč osvětlující mramorové stěny kolem sebe a rámující dva vysoké sloupy, mezi kterými hořel. Jeho plamen byl zelený, nejspíše způsobený příměsí bária.
Zastavila jsem se na chladném mramoru a prohlížela si jedovatě smaragdové jazyky ohnivého démona před sebou, který bez jediné zvuku tancoval před mýma očima.
„Viděla jsem v tobě potenciál,“ ozval se hlas za mými zády. Bylo to jako skřípání křídy po tabuli, jako přejetí nehty po keramice. Zády mi projel proud silnější než kulový blesk, až naježil veškerou mou srst. Racionální část mého mozku moc dobře věděla, kdo to na mě promlouvá, avšak já bych nejraději poslechla své instinkty, které volaly po útěku. „Než se do toho začal montovat bratr,“ slyšela jsem podráždění a silnou nevoli, hlas byl velice zklamán výsledky Životových úprav na mé povaze. „Och, jak se máš, zlatíčko?“ začala se bestie pitvořit. Viděla jsem chodící stíny po kamenných stěnách, sem tam záblesk zelených drápů a bodající pohled smaragdových očí. Nedokázala jsem Smrt ale lokalizovat přesně, přeskakovala ze zdi na zeď, schovávala se ve stínech a nechtěla se mi ukázat v celé své kráse. Možná to bylo dobře. Možná by můj mozek nezvládl tak náhlý nával čiré hrůzy a napětí, které se ve mně každou vteřinou stupňovalo, by mohlo vyústit v selhání mého srdce. „Zamilovaná hned do vícerovlků, vycházíme s magiči dobře, že?“ hlas se i nadále vysmíval. Znala mě snad? Věděla, co skrývám před světem i sebou samotnou? „Fandila jsem ti, když jsi zaútočila na Asgaar, ale pak… Ujal se tě bratr, takže s tebou nechci mít nic společného,“ Smrt konečně nasadila svůj chladný a vypočítavý tón, dala mi jasně najevo, že jsem se pro ni stala stejně zajímavou, jako byl brouk v lese. „Nehodlám mu to ale vůbec usnadnit. A tobě taky ne!“ zavrčela na mě. Kolem nohy se mi omotal zářivě zelený provázek a strhl mě na zem, až jsem si narazila bradu. Nemohla jsem toho moc udělat, bytost, které jsem vlezla do domova, byla mnohem silnější než já. „Prostý, obyčejný vlček, který nechce mít s magií nic společného… Hádej co, trošku ti ten život okořením. Kdo ví, třeba si tě pak přitáhnu na svou stranu,“ zamumlala si příšera spíše pro sebe. Vedla nějaký spor se svým bratrem a já byla jen panáčkem v jejich hře. Panenkou, o kterou se oba sourozenci přetahovali. Zvedla jsem se zpátky na nohy a ač mě brada bolela, měla jsem na jazyku otázku. „Chci vědět, co to na mě použila Elisa!“ dokončila za mě Smrt větu pitvořivým tónem. Zatnula jsem zuby a pohledem probodla mihotající se stín na zdi. Zavlnil se a poodběhl o kus dál. „Použila na tebe jednu z mých magií. Víš, já dokážu vlkům dát moc, o které se jim ani nesnilo,“ řekla. Když uviděla zájem v mých očích, pokračovala: „Normálně vlci umí ovládat oheň, vodu… Však to znáš. Už jsi se ale setkala i s elektřinou a s ovládáním emocí… Dokonce jsi měla tu čest vidět i magie, které jsou natolik speciální, že jsou pro každého vlka rozlišné.“ Tohle všechno jsem tak nějak tušila. Věděla jsem, že existují magie nad rámec mých vědomostí, ale nevěděla jsem kolik takových je. Nevěděla jsem, jak se proti nim bránit. „Hádám, že bys byla ráda, kdybych ti je všechny vyjmenovala, že?“ nadhodila Smrt až podezřele laskavě. S další vteřinou se ukázalo, že se nemýlím.
„To zrovna!“ zasyčela mi přímo do ucha, až jsem trhla hlavou. Zavřela jsem pevně oči a nechala hlavu skloněnou. Až po chvíli jsem si uvědomila, že nastalo zvláštní, prapodivné ticho. Slyšela jsem jenom svůj dech a adrenalin, který popoháněl erytrocyty v mých uších kupředu. Honem, honem dámy! Je čas naplnit kyslíkem buňky! Připadalo mi, jako kdyby moje kůže byla z ledu a mé vnitřnosti z želatiny. Zatuchlý vzduch kolem mě tiše šeptal o dřevěných dveřích a podlahách, které de kdysi stály, zatímco mramor zpíval o tanci zelených drápků, když se časy zdály nejtemnější. Můj dech byl mělký, téměř vůbec jsem si nedopřávala nádechů, snad se moje tělo snažilo zkolabovat na nedostatek kyslíku, aby se dostalo z této situace. Mozek mi mrznul strachem, děs pohltil každý závit v mé hlavě a na nohou mě držela jenom stará mícha. Byl to zvláštní strach. Bylo to jako bát se tmy, ačkoliv nebyla nebezpečná. Tma samotná nikdy nikomu neublížila, děsily nás jen představy, co se ve tmě skrývá za nechutná monstra. Schovaná ve stínech čekají, ač zavřeme oči, až polevíme na ostražitosti. V ten moment je s námi amen.
Mohla jsem s jistotou tvrdit, že ze Smrti strach nemám. Mnohem více mě děsila představa Smrti a ona, ona to věděla. Právě proto si se mnou hrála, skákala mezi stíny, sem tam ukázala dráp. Podněcovala mou představivost k vytváření horších a horších představ, které mě děsily více než ona samotná.
Hekla jsem. Otevřela jsem oči, abych viděla, jak se mi kniha otevírá hrudník pod ostřím zeleného světla. Párkrát jsem se prudce nadechla, když světlo zesílilo a já uslyšela mlaskání tkání a kapot krve. Zrak mi vypadl v momentě, když se mi v hrudi objevil tlak, jako kdyby mi někdo strčil tlapu přímo mezi plíce. Hrabal se tam, přehraboval moje orgány jako vyhozené produkty v odpadním koši za doprovodu pleskavých zvuků bolesti a stenů z mého hrdla. Jako kdybych to ani nebyla já, vnímala jsem vše, a přitom necítila nic. Zelené světlo se vracelo a s ním i můj zrak. Mdloby se ještě chvíli postaraly o to, abych vnímala svět ve třech dalších alternativních realitách, kdy se mi podařilo tento zákrok přežít.
„Odejdi. A nesahej mi na kmotřence a kmotřenku,“ hlas syčel, snad velká kobra ke mně promlouvala a vyháněla mě. Postavila jsem se na nohy a shlédla dolů pod sebe na mramor, který se leskl svou přirozenou čistotou. Ani kapička krve, ani zbytky po zelené záři. Byl to snad sen? Nemohl, na hrudní kosti mě pálilo, jako kdyby mě svářeč dával po zákroku dohromady. Svařil mě ale tak precizně, že po ničem nezůstala ani stopa.
Bez dalších otázek jsem se odšourala pomalým krokem pryč. Příliš jsem nevnímala, ale jakmile jsem se dostala z dosahu tlamy zříceniny na čerstvý vzduch, vyšlo slunce a začalo mě probírat k životu. Zamrkala jsem a zastavila se mezi vysokými sloupy, po kterých stín utíkal přes nenechavými slunečními paprsky. Shlédla jsem ke své hrudi a tlapkou se dotkla místa, které mě pálilo. Musela jsem šikovně odhrnout srst do stran pomocí obou pacek, což vyžadovalo nemalou dávku rovnováhy, abych uviděla táhlou, leč tenkou a velice přesnou jizvu se zelenkavým nádechem. Na moment se mi zastavil dech. Ne, teď to nebudu řešit. Musím… Musím nakrmit sestru, přeorientovala jsem okamžitě své myšlenky na problémy okamžiku. Snad se jednalo o nějaký mechanismus, který mi pomáhal zvládnout takto stresovou situaci, jenž jistě ovlivnila mou psychiku v zatím nezkoumané míře. Pár mrknutí a už jsem se nahodila zpátky do starých kolejí, odsouvajíc nově vzniklé problémy do pozadí. Vyšla jsem zpoza velkých kamenů do lesa mezi jedle a zamířila na místo, kde jsem nechala Tasu.

// Jedlový pás

Sketo!

S radostným směvem na rtech jsem ještě zamávala vítezně ocasem, nasadila si sama zlatý metál za zvládnutí tohoto očividně těžkého úkolu a korunovala se králem celé čmuchané. Kam se hrabe Frodo s cestou za zničením Prstenu nebo Bilbo, který pomáhal trpaslíkům. Já, jen já sama, jsem byla mnohem lepší, než oni. Glumovy hádanky bych vyřešila lusknutím prstů a na orlech bych se nechala dovézt až k sopce, kde bych prsten bez nesnází shodila.
Postřehla jsem, že sestře zase kruží v břiše, což mi vyloudilo pobavený úsměv na tváři. Nebylo divu, že její tělo volalo po jídle, když se ocitla na tak úrodné půdě. "Půjdu dovnitř a pak najdem něco k snědku, co ty na to?" ušklíbla jsem se na ni a jemně do ní drcla, abych ji přivedla na lepší myšlenky. Vyhlídka hostiny vždycky dokázala zlepšit jednomu den.
"Je to nápad. Jestli dobrý nebo špatný... To zjistím v následujících minutách," řekla jsem s lehkou hlavu Tase a otočila hlavu směrem ke zřícenině. "Dobře. Tak já teda... Jdu!" pokusila jsem se sama sebe slovy kopnout do zadnice, abych se konečně rozpohybovala kupředu a světe div se, fungovalo to. Houpavě jsem se přesunula z pozice 'stojící' do pozice 'jdoucí' jako nějaká figurka s ohebnými klouby. Ohlédla jsem se ještě jednou na Tasu a pak už jsem to byla jenom já, zřícenina a ta věc, která sama sebe zvala bohem a ztělesněním samotné Smrti. Samozvanci, odfrkla jsem si.

// Stará zřícenina

// FINALLY! VICTORY!

"Jo! Čucháš hřib, hřib! Nějakou muchomůrku?" zaradovala jsem se konečně. Dokonce jsem radost projevila i prudkým trhnutím hlavy. Byla jsem na sebe mega pyšná, že jsem zvládla něco takového uhodnout, aniž bych podváděla. Zhluboka jsem se nadechla, konečně jsem si mohla dovolit nasát do sebe veškeré pachy z okolí.
V hlavě mi okamžitě vyjel seznam všechn důležitých pachů, které se zde vyskytovaly. Sionn, Nym, Rowena, Rigel, no, bylo zvláštní potkat všechna tři vlčata, která jsem už zvládla terorizovat svou přítomností, naráz a na jednom místě. Beztak si o mně povídali a sdíleli své zážitky se mnou. Oh, mě teta Styx vzala do lesa a málem mě sežrala! Ah, mě zase unesla máme pod nosem a pak mě málem hodila do plamenů! se škodolibým nadšením jsem přeafektovaně hrála jejich hlásky ve své hlavě, než jsem se uklidnila ze svého vítězství.
Znovu jsem se nadechla a soustředila se na Rigelův pach. Ano, byl něčím zvláštní, ale protože se tady mihl jen krátce, nedokázala jsem rozlišit, čím. "Máš pravdu," řekla jsem a máchla ocasem ze strany na stranu v nadcházejících obavách.
"Jo, půjdu tam," řekla jsem, ale k pohybu jsem se ještě moc neměla. Ještě chvilku jsem se potřebovala rozhoupávat.

Počet bodů: 70
Směna:
50b -> 50% sleva ke Smrti
10b -> 8 křišťálů
10b -> 8 křišťálů
Navíc: 2x bonus štěstí, 2x teleportační lístek, magie nemrtvých s 1 hvězdou
Verdikt: Akce byla supr a moc děkuji za její uspořádání. :3 Myslím, že to bylo opět skvěle vybalancované co se herních i neherních úkolů týče a oceňuji, že herní úkoly byly něčím zajímavé a nebylo to jenom 'dojdi do bodu A na druhém konci mapy'. Potkat svoje bezsrsté dvojče bylo bomba! :3
Jinak se zveřejněním výtvorů souhlasím. Něco jsem už ukazovala na discordu, ale klidně zveřejněte všechno, je mi to šumák, aspoň se ostatní pobaví :D