Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Doupě <- teleport

Nerušeně jsem se vyvalovala v úkrytu a vyspávala horečku, když se mije tělo bez zeptání teleportovalo o kus světa jinam. Kdybych to alespoň cítila, nebo nějak jinak zaznamenala... Avšak já si ničeho nepovšimla. Naivně jsem dál vyspávala, ačkoliv země pode mnou už nebyla plná kožešin ale mechu. Možná i to byl důvod, proč jsem se neprobudila. Hebkost povrchu se nezměnila. Čerstvý vzduch mi navíc dělal dobře a můj spánek byl najednou o dost příjemnější a klidnější.
Seděla jsem na stromě a dívala se černýma očima, které se leskly jako korálky, dolů mezi stromy. Procházela jsem se tam a užívala si klidu a míru lesa. Les byl jehličnatý a jeho vůně byla velice příjemná. Zakrákala jsem a mávla křídly, abych já dole zvedla hlavu a podívala se na sebe nahoře. Moje pohledy se spojily a já věděla, že jsem to já. Mávla jsem křídly a houpla ocasem, otevřela jsme zobák a olízla si pysky. Bylo zvláštní létat nad korunamy jehličnanů a prohánět se mezi jejich kmeny zároveň, ale cítila jsem se tak s lesem a přírodou spojená mnohem více, než kdybych byla jenom vlk.
Ale ty nemůžeš létat.
Tvrdě jsem dopadla zpátky do svého čtyřnohého já. Na zádech mě něco svědilo a na hrudi se mi rozzářila neonově zelenou barvou jizva, kterou mi Smrt udělala.
Spala jsem dál, aniž bych tušila, že moje sny mají jistou prorockou náturu. Naštěstí moje tělo se ještě vlivem magie, kterou do mě Smrt vnesla, měnit nezačalo, takže jsem si to nemohla ani spojit.

// Mahtaë sever

Meinere mlčky přikývl a následoval mě podél řeky. Projednou jsem byla až přespříliš vděčná za ticho a klid, který Meinere dokázal udržovat bez větších potíží. Hlava mi třeštila a hrozila rozpadem na miliony malých kousků, které bych už nikdy neposbírala. Bylo tedy fajn, že jsem nemusela zpracovávat další nadměrné zvuky z okolí. Už tak jsem téměř vytěsnila hučící řeku.
Dostali jsme se k místu, kde se dalo na ostrov přejít přes kameny. Opatrně jsem se začala drápat a kamene na kámen, pomalu natahovala nohy a dávala si pozor, abych měla stabilitu. Spadnout teď do řeky by bylo to poslední, co bych chtěla.
Naštěstí řeka nebyla tak široká a na pevnou půdu jsem se dostala rychle. Cítila jsem, že každou chvíli padnu vyčerpáním, takže jsem se ani neohlížela na Meinera, jestli mě následuje a dostal se v pořádku přes řeku. Rozešla jsem se k největšímu stromu na ostrově, pod kterým doupě bylo. Před vchodem jsem se zastavila a podívala na černobílého děkovně. "Mohl bys se mnou chvíli zůstat?" poprosila jsem ho až nečekaně slabě. "Nikdo jiný tady není a kdyby, zvláneš se odprásknout, ne?" pokusila jsem se o žert a z posledních sil vytáhla jeden koutek vzhůru, než jsem začala opatrně scházet do doupěte po příkrém vchodu. Dole se válela kožešina, takže jsem ji čapla a dotáhla víc dovnitř, aby se o ni Meinere nezabil, pokud ho nezabije příkrost vchodu.

// Doupě

Nadechla jsem se a pomalu vydechla. Tak moc jsem si přála, aby to byl můj poslední výdech, neb s každou další dávkou kyslíku mě hlava rozbolela o dost více. Podívala jsem se směrem k ostrovu, kam jsem se musela za každou cenu dostat. Bylo to tak blízko... A přece tak daleko.
K mému překvapení se Meinere dotčeně neotočil a neodešel s tím, že on není žádná zdravotní sestra. Už jednou jsem ho využila jako polního doktora, takže si na svou roli možná už zvykl. A nebo neměl nic na práci. Čert ví, co ho vedlo k tomu, aby mě neshodil do řeky a nezbavil Gallireu problémů, které jsem způsobovala. Ani bych se nejspíše moc nebránila. "Tam, na ostrově," řekla jsem polohlasem a čumákem ukázala k ostrovu. Začala jsem ťapkat jeho směrem po proudu řeky a souhlasně přikývla, když se mě zeptal, jestli pomoc potřebuji. Ani nevíš, jak moc. Ale nejdřív se musím uzdravit, měla jsem mnohem více problémů, než byla nějaká škaredá chřipajzna, avšak Meinere asi nebyl takovou kapacitou, aby vyřešil i tyto aspekty mého života. Teď mi jenom stačilo, aby mi pomohl domů.

// Bobří ostrov

Jasně, že se do toho pletu, je to vlče proboha! protočila jsem panenky. To, že byla mladá a hloupá nebylo dost dobrou výmluvou. Jak se má naučit chovat, když jí bude vše procházet pod omluvami jejího věku? Já se jako malá musela naučit rvát a lovit, abych uživila sebe a i zbytek své rodiny. To, že se mladá snažila o to samé, ač možná z více sobeckých důvodů, mi bylo jedno. Chtěla jsem jí prostě vypráskat jenom za to, že ji vidím. Někdo jí musel ukázat, že svět není fér, že ne vždy dostaneš trest spravedlivě.
Meinere mě nabádal, ať se uklidním. Měl jediné štěstí, že se Storm sebral i s Tati, která měla ještě plnou hubu keců, protože jinak bych tak klidná nebyla. "Dobře," hlesla jsem k němu a držela si postoj vzpříma tak dlouho, dokud vlci nezmizeli z dohledu v lese. Následně se moje svaly sesunuly, hlava mi spadla k hrudníku a já se sípavě nadechla. "Potřebuji domů," hlesla jsem a podívala se na Meinera. "Mohl bys jít se mnou?" zeptala jsem se po chvíli mlčení, protože jsem nebyla zvyklá žádat někoho o pomoc. Moje klepající se nohy, svíravá hruď a rozmlžený zrak doplňovaný bolestí hlavy mi ale dávaly dost dobrý důvod, proč nezůstávat o samotě. Nemoc už do mě byla pořádně zakouslá a já se potřebovala dostat domů do Doupěte, abych se vyležela, co nejdříve.

Jeden by nečekal, že se věci tak rychle zvrtnou, ale obyvatelé Gallirei si už museli zvyknout na to, že se mnou přichází nevítané potíže kamkoliv se jen hnu. Na druhou stranu, zakousnout se někomu do hezké tvářičky se mi nazdálo jako takový velký problém, ač to ostatní viděli jinak.
Hnědá sebou cukla, ale i tak se mi podařilo ji uhryznout a natrhnout mi líc. Její kňučení a skuhrání mě jenom podporovalo v tom, abych se jí do tvářičky víc zakousla a víc ho potrhala, tudíž jsem velice ráda zatáhla ještě silněji, div jsem ji neshodila, ale to už mě malá uhryzla taky. Moje reakce na bolest byla jednoduchá - ještě více jsem zkousla. Slyšela jsem, jak na mě Meinere svým způsobem křičí, ať se leskavě uklidním a posadím, že takto se vyspělá dáma nechová. Rozhodně jsem neměla v plánu to vlče nechat vyklouznout tak snadno a pravděpodobně bych jí ublížila ještě víc, kdyby se jako parní válec nepřiřítil Storm a nedonutil mě prcka pustit. Bezmyšlenkovitě jsem pustil její tvář a odcouvala do uctivé vzdálenosti několika metrů, abych nemohla nikomu ublížit. "Co se do toho pleteš?" štěkla jsem po něm bojovně, ale to už na mě Storm jako nějaký severský bůh pálil blesky z očí. Vyštěkla jsem a skočila do boku, kdy mě to řádně štíplo. Secvakla jsem zuby a oklepala se, sotva jsem stála a potřebovala jsem se na moment posbírat dohromady, což mi chviličku zabralo. S pohledem zabodnutým do země, tlamou od krve a krvácející škraňou jsem se párkrát zhluboka nadechla a vydechla, než jsem zvedla hlavu k vlkům. Krve by se ve mě nedořezal, jak jsem byla do bíla vytočená. Byla jsem ale moc daleko na to, abych mohla zaútočit, takže jsem se začala pajdat zpátky. Elektřina mi proletěla celý tělem a chůze teď byla o dost trhanější, než předtím. Došla jsem až k nim a upřímně... Vypadala jsem jako zmlácený pouliční pes, takže jestli jsem teď představovala hrozbu, tak Storm byl ztělesněním stromu.
Hajzle, pomyslela jsem si a šlehla očima po dědkovi, který mě zasáhl bleskem. Byla jsem celá naježená a všechny blešky a vešky vesele hýřily jak v mém, Meinerově a Tatině kožichu, tak teď už i v kožíšku Storma. Srnče se totiž ke Stormovi přitisklo, jako kdyby byl jeho spásou. "Táhněte zpátky do lesa. To vlče jsem už varovala," řekla jsem polohlasem, kterým prostupoval tak hluboký hněv a nenávist, že jsem téměř neovládala, co říkám. "Říkám to... Naposledy," očima jsem probodla Tati i Storma. Jestliže neuposlechnou, budu muset znovu zakročit a tentokrát nezůstanu jenom u nevinného štípání tvářiček. Nutno podotknout, že jsem se cítila více, než slabě, takže bych pravděpodobně sázela na svou poslední kartu. Otočila jsem hlavu na Meinera, jestli mi chce znovu dát ten sprostý povel, protože jsem ho předtím očividně příliš neposlechla. Možná bych ale jeho zásah do situace uvítala a podrobila se mu, kdyby to správně podal. Hlavně, ať odejdou. Vlče mimo les si přímo říká o to, aby ho někdo zmastil. Jestli se už poučila, tak si sbalte saky paky a vypadnětě, podívala jsem se Stormovi do očí a myšlenky směřovala k němu. Bylo mi jasné, že mi v hlavě dokáže číst.

Hlava mě začínala bolet čím dál víc a slabost začala vytahovat drápky zpoza gauče, aby mě chytila za ramena a následně mnou švihla o protější zeď. Jenom silou vůle jsem se držela na nohou a v agresivním módu, protože jinak bych už ležela na zemi a jenom dýchala, ač to mě unavovalo taktéž. Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak si Meinere schovává rybu k sobě a pohledem se snaží utopit v řece.
Mladičká se mě příliš nezalekla, ba ne. Její výraz byl povýšený a plný mládenecké naivitya povrchnosti, kterou jsem viděla už na tolika vlčatech, že mě to už ani nepřekvapovalo. Její poznámky jsem přešla bez odpovědi a reakce, považovala jsem to malé srnče za málo důležité na to, abych na něj plýtvala své zdravé mozkové buňky, které mě momentálně držely na nohou. "Jak chceš," odsekla jsem jí tedy a bez varování, bez jediného náznaku přicházejícího útoku, jsem vystartovala zuby po její tváři, která nebyla zrovna daleko. Její škrabkání jsem tedy přerušila a velice mile jí vlastně nabídla, že ji samapoškrábu svými zuby na tváři a zbavím ji tak svědění tím, že jí zbavím tváře. Div se mi hlava nezamotala z prudkého pohybu, ale když jsem secvakla zuby kolem její srsti a ucítila tlak masa, bezodkladně jsem hlavou zatřásla, abych jí co nejvíce ublížila.

// Středozemní propadlina

Táhla jsem se jako sopel přes Galtavar a musím říct, že to bylo to nejhorší, co se mi kdy stalo. Hlava mi třeštila a hruď se mi svírala pokaždé, když se se nadechovala.Takže vlastně pořád. Čím blíže jsem byl k řece, tím slaběji jsem se cítila. Až když jsem uslyšela hučení řeky jsem lehce pookřála, ale jenom na duši, protože moje tělo se tvářilo, jako kdyby dostalo nepopsatelný virus z daleké Asie.
Dostala jsem se k řece, když jsem před sebou uviděla, skrze celé chřipkové delírium, dva vlky.
Jeden z nich mi byl dobře známý; jeho černá polovina na mě mávala už z dálky, jak se lesknul oproti pozadí, zatímco bílá polovina se ztrácela v řece. Všimla jsem si, že si nese na břeh tučnou rybu. Já ryby nelovila moc často, neposkytovaly mi tolik jídla za tu námahu. Druhý vlk se k Meinerovi začal přibližovat taky a já brzy v tom odrostlném chlupatém něčem rozpoznala malou straku z lesa. Jakmile jsem se dostala až k nim, dejme tomu na doslech, začala jsem hlasitě vrčet a ježit se, jak mi to jen bolest hlavy a slabost dovolovala. Nedala jsem na sobě znát, že je mi špatně, ale potřebovala jsem to vlče okamžitě zavraždit. Očima jsem pozdravila Meinera a lehce mu kývla, aby věděl, že už jdu a jdu zachránit jeho jídlo.
"Neříkala jsem ti, že jestli tě ještě jednou potkám, tak tě rozcupuju, zlodějko?" křikla jsem na ni a s vyceněnými zuby si stoupla až k ní, zasahujíc jí tak do osobního prostoru. Byla jsem tak blízko, že všechny blešky okamžitě přeskákaly do jejího kožichu."Dám ti poslední varování, protože je ráno a nechci si kazit den. Nenuť mě," zavrčela jsem na ni a švihla zlostně ocasem ze strany na stranu.

// Borůvka

Byla jsem spokojená se svou prací a klidně si to namířila zase ven z lesa. Ještě jsem se chtěla na moment schovat v lese hned vedle, kde byla ta obrovitánská džuzna. Chtěla jsem si odpočinout a pořádně se podrbat, protože mě blechy žraly zaživa.
Zalezla jsem mezi první stromy, když se mi celý obraz zamlžil do tmavého oparu a hlava se mi zamotala. Instinktivně jsem zpomalila a zakymácela se ze strany na stranu. Ale ne, v hlavě mi okamžitě začaly zvonit poplašné zvonečky. Nemocná jsem nebyla ještě nikdy, ale bylo mi jasné, že můj čas právě nastal. Jednou to na mě dojít muselo... Ať už za to mohla oslabená imunita kvůli blechám a nebo právě ony blechy, či snad se mi mstil svět za to, že pouze existuji a snažím se mírumilovně přežít.
Pomalu jsem se posadila na zem a sklonila hlavu k hrudníku. I dýchat bylo najedno těžší. Všechna ta námaha se na mně podepsala a já měla dojem, že tady vypustím duši. Domů, musím, domů, jedinou záchranou mi mohlo být doupě, které snad nebylo úplně pod vodou, až jsme ho staveli na vyvýšeném bodě ostrova a daleko od řeky. Pomalu jsem zvedla svůj těžký zadek a rozešla se vláčným krokem na západ k řece. Blechy mě donutily se po cestě několikrát zastavit a podrbat se, ale stálo mě to vždycky tolik energie, že jsem to postupně vzdávala a nechala se okousávat jako sušenka.

// Mahtaë (sever)

Alespoň se mi z ní podařilo dostat trochu více vrčení, než normálně. "Takže seš její záskok? Hádám, že někdo tu práci dělat musí, ale tebe je na to škoda," řekla jsem klidně. Teď už to ale fakt vydržet nešlo. Blešky už opustily svůj celibát nebo jim skončil půst či co, každopádně s emi svými zoubky zaryly do kůže jako dravé piraně. V sedě jsem tedy natáhla zadní nohu a vášnivě se začala drbat za uchem, načež jsem si ale zuby musela pokousat i polštářky na oné tlapce, neboť mě na ní blešky za trest pokousaly taky, když jsem se snažila poškrábat.
A jé, takže on za to nemůže, pomyslela jsem si, když se Wizku ohradila, že Gavriil gavarí úplně normálně.Jo, však Styx styxuje taky normálně, oči se mi protočily snad až do lebeční dutiny.
"No bože, tak já teda půjdu," řekla jsemlehce zklamaně a iritovaně. Vždyť jsem jim nic neudělala a oni se na mě hned museli utrhnout. "Každopádně dík za info, Wizku," mrkla jsem na ni téměř spiklenecky. Postavila jsem se na nožky a protáhla se. "Hele, mohla bys za mě pozdravit Baghý? A Noriho? Jsou to kámoši," usmála jsem se upřímně a zavrtěla ocasem. "Vyřiď jim, že až najdu Rez, tak se stavím," zazubila jsem se a rozťapkala se pryč z lesa. "Dík a mějte se krásně!" rozloučila jsem se vesele. Užijte si blešky! zahudrala jsem si v duchu potěšeně a vyklouzla ven z lesa do temnoty noci. Hmm, kam teď?

// někam

Už to bylo dlouho, co jsem Wizku neviděla. Vlastně skoro rok. Úplně jsem zapomněla, že je to takové tiché malé něco, co si všechna slova nechává pro sebe a raději se dusí v trapnosti a nejistotě, než aby se trochu projevila. Když jsem ale zmínila Naomi, nejspíše jsme udeřila hřebíkem na hlavičku. Všimla jsem si, že na mě cení bílé zoubky, ale nepokládala jsem to za příliš nebezpečné, přecijen jsem si myslela, že jsem silnější. Měla jsem docela dost zvedlé sebevědomí, co si budeme povídat. No, Wizčina reakce na Naomi byla už o něco bouřlivější, když to tak řeknu. Uslyšela jsem zapraskání a v ten moment nám všem vybuchly kožichy, což bylo naprosto dokonalé pro všechny blechy, které jsme nesla. Takhle se mohly bez sebemenšího problému zavrtat do kůže i nestoudnému Gavriilovi, který měl kožich dvakrát hustší než my. Nikdo není ušetřen! maniakální záchvat smíchu jsem si nechala pro sebe. "S magií to na mě nezkoušej, nechceš přece, abych ti znovu zjizvila tu tvou hezkou tvářičku," zavrčela jsem na ni. Ani jsem se nesnažila ze sebe rozježenou srst zklepat, stejně jsem se ježila i naschvál. "Nebo ti zlomila i druhou packu," dodala jsem výhružně. Všimla jsem si, jak ji drží u sebe a nešlape na ni. K odpovědi jsem nemusela daleko.
Novinky, které jsem získala, byly více, než zajímavé. Na moment jsem ustala v pohybu, než se mi na tváři rozlil ten největší a nejšerednější úsměv, jakého jsem jenom byla schopná. "Takže veselo jste tu měli!" řekla jsem nadšeně. Dobrou náladu jsem nedokázala skrýt. Karma ji dostala, blbaňu. Dobře jí tak!
Když na mě Gavriil promluvil, víčka mi napůl zakryla výhled. Nezaujatost jeho nářečím byla téměř hmatatelná, ale měla jsem příliš dobrou náladu na to, abych to nechala jen tak. "Što, što," zapitvořila jsem se na Gavriila a napodobila jeho hluboký pomalý hlas. "Jako moc jste se nesnažili o jeho výchovu, ani mluvit neumí. Jestli tu byl s váma od malička, měl by umět mluvit normálně... Nebo je nějaký retardovaný?" nadzvedla jsem popichovačně obočí a zazubila se. Blešky mi na chvíli daly pokoj, snad mi tak děkovaly za to, že jsem jim našla nové vlky, na kterých můžou parazitovat.

Překvapovalo mě, jak dlouho s etady můžu betrestně válet, aniž bych pomalu vyvolávala výjimečný stav v Borůvce. Nade mnou se vyšvihla noc a já už pomalu začala uvažovat o tom, že tady na truc usnu a budu dělat, že jsem slepá, hluchá a bez čichu, že jsem si nepovšimla smečkového území.
No, nakonec se ale přecijen někdo ukázal. Uslyšela jsem ťapot osmi tlapek, přičemž jedna polovina šla lehce a našlapovala opatrně, skoro jako kdyby jí jedna noha vynechávala, zatímco ta druhá svým hromovým dupáním mohla bez problémů soupeřit s největšími ježčími dupáči. Zaryla jsem si zuby do ocasu, abych ještě před jejich příchodem na pár vteřin potlačila příšernou chuť se podrbat a zmenšila tak podezření.
Líně jsem se posadila, když se Wizku se svým společníkem postavila naproti mě. Moje řeč těla byla lehce arogantní, ale v očích se mi odrážela škodolibost. Těžko říct, co jsem měla v plánu. Se svou pověstí jsem mohla chtít vyvraždit jejich vlčata, mohla jsem tu jenom přijít prudit a nebo jsem možná už i něco provedla. "Oh, ovšem, že vím," usmála jsem se a protáhla se, abych se mohla postavit a přijít až k nim. Wizku se koukala někam za mě a já pohledem letmo přejela vlka, který se tvářil jako nejslavovatější slav ze všech. Nejvíce mě na něm nejspíše rozčiloval rozpůlený obličej, který byl naprosto nechutný, odporný, nepřirozený a já měla sto chutí mu stáhout hlavu z kůže a podívat se, jestli je maso na jeho ksichtě na jedné straně taky bílé a na druhé černé. Jak může něco takového vzniknout? Taková nepřirozenost, moje myšlenky byly jedovaté jako jed taipana, ale obličej jsem měla chladný.
"Přišla jsem se jenom zeptat, jak se vám daří po tom, co vám hořel les," broukla jsem nevinným hláskem. "Přišla bych dřív, ale nechtěla jsem slečince Naomi dělat tu radost," dodala jsem s úšklebkem. "Docela ráda bych ji viděla, mimochodem," zazubila jsem se. Teď jsem byla dost silná na to, aby mě její kořeny neudržely. Rozcupovala bych jí hrdlo na cáry a ty její odporné cetky zmáčela krví. Wizku mě mezitím představila vlkovi vedle sebe, který svým hlubokým hlasem po pubertě zahuhlal mým směrem jen jedno slovo. Pohledem jsem tu jeho nanicovatou existenci zpražila ještě jednou, než jsem se otočila na menší vlčici. V té tmě jsem si ani nevšimla, že má na hlavě nějaké znáčky a na noze přívěšek. Stejně tak si ani jeden z nich nevšiml, jak letmo cukám ocasem ve snaze se nepodrbat a neprozradi t pravý účel mé návštěvy. Blešky si to mezitím pilně přeskakovaly do jejich kožichů, přecijen měli pořádně vypracovaná stehna a já se schválně ještě přiblížila. "On je taky ztracenec, co?" ušklíbla jsem se k Wizku, když mi Gavriila představila. "Vypadá ale, že už mu je nejspíš rok. Co, taky tě rodiče v zimě nedokázali uživit a radši se tě zbavili?" konečně jsem se na Gavriila otočila s tím, že i jemu něco povím. Nebylo to ode mě hezké, ale netrápilo mě to. Říkala jsemto téměř každému novému ztracenci. Trošku jim zatřást s emocemi bylo mou zálibou. "Máš štěstí, že se tě tady Wizku a její smečka ujala. Neznám hodnější a naivnější vlčici, takže ti jistě mnoho větší prošlo," dodala jsem s křivým úsměvem. Ono se jednomu těžko usmívá jako modelka, když má tlamu zjizvenou...

// Byli jste nakaženi blechami.

// Středozemní propadlina

// Jdu dát jen minihru s Wizku, ostatní si mě nemusí všímat

Přikodrcala jsem se jako vláček blešáček k hranicím borůvkového lesa. Měla jsem štěstí, že déšť nenápadně skrýval můj zavšivený pach, protože jinak bych už měla nějakého vlka jistě za prdelí. Zatím jsem se do hloubi lesa neodvažovala, neměla jsem v plánu dostat zase liánovou bídu od Naomi. Dostala jsem se až na hranice mezi Borůvkovým lesem a Galtavarem, kde jsem se tam nějak zastavila a ulehla mezi první stromy, které tady byly, abych se alespoň s malou úspěšností skryla před deštěm.
Prohlížela jsem si les kolem sebe. Po požáru tady nebylo už ani stopy, vytrvalé podzimní deště smyly veškeré stopy po spáleném dříví. Musím se je na to zeptat, zajímalo by mě, jestli to byl normální oheň, nebo jim to tu Naomi podpálila schválně, ušklíbla jsem se a máchla ocasem do země, neškodně si i nadále lebedíc mezi prvními stromy na zemi. Zvedla jsem tlapku a trošku si pokousala kůži mezi polštářky, kde mě blešky kousaly. Nebylo to příjemné, ale vědomí, že těmito nezbednými parazity můžu snadno nakazit téměř kohokoliv v dosahu pár metrů, mi od bolesti a svědění alespoň lehce ulevovalo. Baghý tu žije, že? broukla jsem si a přetočila se na zemi, což vyústilo v lehké drbání se o zem, abych si trošku zasvinila kožich. No jo, moje vzezření krásně odpovídalo popisu 'zablešený tulák'.

// Mahar

Zamířila jsem kolem Kaskád k Velkému jezeru. Měla jsem neskutečně dobrou náladu z toho, jak snadno se mi podařilo blechy transferovat na jiné vlky a mohla jim tak znepříjemnit život. Nemusela jsem se jich ani dotknout, aby se silné nožičky blešiček dostaly do kožichu druhých, opravdu se stačilo dostat jen blízko a blešky si to už pohodlně přeskákaly do jiného kožichu. Po cestě jsem se párkrát zastavila a musela se podrbat za ušima nebo si zuby poškrábat zadek. Jednou jsem si začala rýt v ocase a přísahám, že mě jedna z těch blech kousla do čumáku.
To, jak mě exalfa Maharu urážela se mě lehce dotklo. Byla jsem si ale jistá, že z ní mluví závist a slepota vidět to samé sama na sobě, neboť ona vypadala jako opravdová troska. Sama v bažinách bez smečky, bez nikoho, kdo by se o ni chtěl postarat. Neměla nikoho, komu by na ní záleželo, byla všem ukradená. Navíc vypadala, jako že nežrala ještě minulou zimu a existuje jen díky něčí vůli.
Zase jsem se dostala k tomu mostu. Tentokrát jsem se odvážila na něj vlézt a velmi opatrně se překroutit na druhou stranu, jako kdyby se to pode mnou mohlo každou chvíli propadnout. Bylo to zvláštní, avšak přežila jsem to a dokonce se mi to i líbilo. Borůvka potřebuje taky očistec, pomyslela jsem si s úšklebkem a zamířila k jejich hranicím.

// Borůvka

Můj příchod se nesetkal zrovna s valným přivítáním. Vlci na mě koukali jako na největší špindíru široko daleko, ale nevím, jestli mě odsuzovali na základě mokrého kožichu, který byl stejně promočený jako ten jejich, nebo z toho důvodu, že je za pár vteřin začaly kousat moje aristokratické blešky.
"Prašivý tulák? Podívej se na sebe, ty chudáku," odsekla jsem a stáhla uši k hlavě, protože mě za nimi svědilo a já se před nimi nechtěla drbat. Mnohem víc mě zajímalo, kam se poděla smečka tady téhle nádhery, ale vypadalo to, že krom jejího povýšeneckého pohledu a odsekávání toho z ní moc nedostanu. Po jejím panickém výstupu jsem zavrčela. Bylo to hrozivé zavrčení, kdy se mi otřásal zlobou celý krk. nejraději bych vlčici skočila po krku a ukončila její živoření, ale blechy v kožichu příliš odváděly mou pozornost. "Se nedivím, že všichni odešli, když měli tak povrchní a pokryteckou alfu," odsekla jsem k ní naštvaně. Nějaké další urážky mě už nerozohnily, přecijen jsem si připadala tak stokrát lepší, než tady ty dvě ubohosti vedle sebe. "Až se mě někdo bude ptát, jak to vypadá, když spadneš z vrcholu na to největší dno, pošlu je za tebou," prohlásila jsem kamenně klidně s lehkým úšklebkem na tváři, jenž měl vlčici naznačit, jakým odpadem se sama stala. Nečekala jsem na její hloupou odpověď a jednoduše se rozklusala zase pryč z močálů. Blechy mi v kožichu zůstaly, potvrzeno. Ale šíří se snadněji než kašel, s úmyslem infikovat celou Gallireu blechami jsem zamířila do středu tohoto kraje, odkud podniknu výpravu skrz všechny smečky, které si blechy jistě zaslouží.

// Středozemní propadlina (Kaskády)

// Jezevčí les

Zabrouzdala jsem k řece a bez přílišného přemýšlení se vrhla do proudu a chvíli ležela na dně řeky s hlavou nad hladinou jako krokodýl, dokud jsme si nebyla jistá, že jsem promrzlá na kost a že mi proud zajel mezi všechny chlupy. Vylezla jsem z vody a oklepala se dojakš takš sucha, ale byla jsem pořád promočená až na kost. Moc tomu nepomáhal ustavičný déšť, ale přišel mi teplejší než voda v řece, takže jsem si moc neztěžovala. Rozhodla jsem se zahřát rychlým pohybem a začala jsem klusat směrem k bažinám. Moc pachů jsem necítila, ale když jsem v dálce uviděla povědomou vlčici, zamířila jsem okamžitě k ní.
Byla to bývalá Alfa téhle smečky a vypadalo to, že je živá a ne ve fázi rozkladu. Takže je ty příšery z bažin nedostaly, uvědomila jsem si a oklepala se znovu, než jsem k nim došla. celé tělo mě svědilo, ale nedokázala jsem říct, jestli to bylo kvůli blechám, které mi v kožichu zůstaly, nebo za to mohly kousance, které jsem měla už předtím. Vymyla jsem je nebo ne? těžko říct. Kousla jsem se do jazyka a vetřela se do konverzace dvojici tím, že jsem zastavila až nebezpečně blízko nich. Už jsem nebyla žádný malý slabý usoplenec, který by se bál každého magiče, takže jsem si to hrdě a zmokle nakráčela až k nim. "Nazdar," pozdravila jsem je s úšklebkem. "Kde máš smečku? Nedávno jsem tudy šla a po vás ani stopy," řekla jsem a odfrkla si, jako kdyby mě jejich nepřítomnost urážela. Pohledem jsem sjela i k vlkovi, ale ten momentálně zastával méně důležitou roli v této konverzaci. Byla jsem tak blízko nich, že blechy v mém kožichu s radostí přeskákaly i do srsti vlčice a vlka, aniž bych o tom tušila.

// A teď máte blechy