Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby to nebyla Amnesia, pohled do jejích dvoubarevných očí by mě jistě rozhodil víc, než normálně. Byla to zvláštní barva, která pro mě nevěstila nic dobrého, ačkoliv mi nejspíše vlčice nechtěla ublížit. Proč mi nikdo nechce ublížit? zamračila jsem se. Ani Launee a Therion na mě nevztáhli packu, ačkoliv jsem se jim tak drze vyskytla na území. "Kde jsme?" zeptala jsem se následně. Peří jsem si už taky všimla, ale její slova mě alespoň lehce připravila na to, co uvidím.
Jsou to křídla? Vypadá to tak... Ale vůbec je necítím, útrpně jsem si strčila packy pod tělo a postavila se, přičemž ze mě pár lístků opadalo. Možná to bylo dobře, rány se přecijen lépe hojily na vzduchu. Nepotřebovala jsem, aby mi Amnesia zanesla nějakou infekci.
"Doufáš?" zopakovala jsem po ní a pak se málem udusila, protože mě drát pořád dost škrtil. Zvedla jsem jednu tlapku a opatrně se drátu dotkla ve strachu, že se znovu stáhne a bude mě opět škrtit. Naštěstí se nic takového nestalo, takže jsem strčila packu pod něj jak nejvíc to jen šlo a pak s ní prudce trhla. Drát se povolil vepředu, ale zaryl se mi hlouběji vzadu do krku. Zatnula jsem zuby, ale konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Vypáčila jsem packu zpod drátu a položila ji na zem. Byla jsem vyčerpaná a potřebovala jsem se napít, nejlépe i najíst. "Dotkla jsem se krkavce a..." hlas se mi vytratil, když jsem si vybavila jeho křik a nářek, který byl tolik podobný bolestivému výtí vlků, které jsme znala. "Objevilo se to prostě," vydechla jsem a posadila si puťku na zem, abych mohla zvednout tlapku, kterou jsem měla pořádně rozpáranou o ostatý drát. Strčila jsem si ji mezi zuby a skousla, abych se probrala z transu. Jen maličko jsem si zarla zuby do rány, to mi stačilo na probuzení. Položila jsem tlapku a podívala se na Amnesii. "Kudy k vodě?" zeptala jsem se jí prostě. Nevěděla jsem přesně, co s její společností mám dělat, ale rozhodla jsem se ji řešit později, přecijen jsem byla dost vykolejená ze svého nového vzhledu, maličkatých křidélek a drátu, který se mi začal pohodlně usazovat kolem krku, ač se uvolnil jen natolik, abych mohla dýchat.

Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala, abych se zklidnila. Můj svět byl najednou úplně tichý a prázdný, ale jako kdyby vzadu v hlavě mi stále někdo křičel. Co byl ten pták zač? Čí byl ten křik? Co to mělo znamenat? Co se mi stalo? Co mě škrtí? Můžu si za to sama? Je to facka od Smrti, Je to další Životův 'dar'?
Bála jsem se otevřít oči a podívat se, co přesně se mi stalo. Věděla jsem, že mě něco svírá kolem krku a ze mi z těla něco vyrašilo. Něco cizopasného a nepřirozeného.Představovala jsem si velké rohovité útvary, které mě znetvoří a znemožní mi být tichým lovcem.
Prudce jsem sebou škubla, když jsem uslyšela tichý a jemný hlásek, který prosakoval strachem. Zamručela jsem v souhlas, aby dotyčná věděla, že ji vnímám. Oči jsem nechala zavřené a odmítala je otevřít. Představila se mi jako Amnesia a potom mi nabídla indícii, díky které jsem si vzpomněla, o koho přesně se jedná. To je ta Newlinova milá, tahle vlčice byla největším strašpytlem, jakého jsem viděla, ačkoliv malá vlčata bránila statečně.
"Jak vypadám?" zeptala jsem se jí, ale to už na mě lepila nějaké mokré věci. Otřásla jsem se nechutí, že mi lepí na rány něco vlhkého a plného bakterií. Nezbylo mi nic jiného, než se podívat.
Rozlepila jsem zlaté zraky a pomalu otočila hlavu, aby se drát na mém krku sevřel pevněji a přidusil mě. Trochu jsem zalapala po dechu a se sípáním si prohlížela rány, ze kterých vyrůstalo šedé a černé peří. Některá pírka splývala s barvou kožichu, ale jiná byla černá jako noc. V záplavě červené vypadala ale všechna děsivě. Nejděsivěji ale vypadaly výrůstky, které jsem měla za lopatkami. Malé kuřecí křidélka, jen pahýlky bez srsti, které byly pokryté jemným prachovým peřím. Měním se v havrana? nadechla jsem se, trhaně, sípavě. Byl nějaký způsob, jak tento proces zvrátit?
"Myslíš... Že se změním v ptáka?" zeptala jsem se Amnesie přiškrceně a zvedla k ní velké zlaté oči, jenž byly překryté proužky krvavých pramínků, ve kterých se mísila panika a strach. Nevěděla jsem, jak přesně se se svou momentální situací vypořádat. Neměla jsem daleko od toho, abych se znovu zakousla do své nohy a vypořádala se se zmatkem po svém.

Díky za akci, byla supr čupr :D

Styx: 25 oblázků + 1 křišťál + 5 mušliček
Alastor: 20 oblázků + 5 mušliček

PŘIDÁNO

Jako prach mě zašimralo jeho peří v čumáku. Nestihla jsem sesmolit ani jedinou myšlenku, když mě bacila rána elektrickým proudem. Před očima se mi zatmělo a všechny buňky v těle se mi stimulovaly. Ucítila jsem ránu, vzduch a náraz, když jsem dopadla na zem. Otevřela jsem tlamu a nasávala vzduch jako topící se. Očima jsem kroužila kolem sebe, snažíc se spojit všechny obrazy do jednoho. V uších mi chvíli zelo prázdno, než se do nich dostal kakofonický nářek. Pohledem jsem vyhledala ptáka, který mě udeřil. Plakal. Brečel, vyl, kňučel. Stáhla jsem uši k hlavě. Jako odpověď na jeho boletivý křik mi před očima začaly tančit obrazy. Vlci z mé rodné smečky byli pod útokem, plameny je škvařily na škvarky, kořeny jim rvaly končetiny. Všude byla krev, slyšela jsem vrčení a náček těch, které mučili. Zněla takto i Tasa? s hmatatelnou bolestí v očích jsem se dívala na krkavce.
Naše pohledy se spojily a já cítila, že se něco děje. Zrak se mi změnil a vše se najendou zdálo jiné. Viděla jsme samu sebe, jak se v bolestech třesu na zemi. Pláč vycházel z mého hrdla, které ústilo zobákem. Šedá vlčice přede mnou se prohýbala v bolestech, natahovala končetiny a zoufale se snažila najít způsob, jak své utrpení ukončit. Zakvílela jsem, znovu jsem uslyšela nářek všech, nářek každého jednoho i nářek sama sebe.
"Přestaň!" vyštěkla jsem po krkavci zoufale, oči jsem měla zaplavené slzami, které byly hořké bolestí. Chtěla jsem, ať už to skončí. Celé moje tělo by jako v jednom ohni a na některých místech mi do těla neviditelné přízraky zapichovaly roztavené železo. Kolem páteře jsem cítila neskutečný tlak, měla jsem dojem, že s emoje kůže i svaly otvírají, aby dovolily kostlivci vyskočit z těla a odběhnout někam do dáli do západu slunce. Nemohla jsem ho už poslouchat, jeho neustálý nářek mi drásal duši, zatímco mé tělo umíralo na bolestivé podněty. Měla jsem dojem, že se mi rozkočí hlava.
Začala jsem se stavět na nohy, abych ho umlčela. Abych ukončila jeho sonádu plačtivých slov, které se mi zarývaly do srdce slovy z rozžhaveného železa psanými brkem s hrotem z oceli. Už jsem stála na všech čtyřech, očima jsem si směřovala hledáček na krkavce, který mě propaloval černýma očima ďábla. Trp, trp! Jen utrpení a nekončící muka si zasloužíš! Říkaly jeho oči. Otevřela jsem tlamu a odrazila se, když mě kolem krku stáhla smyčka. Škubla se mnou zpátky a začala se mi stahovat kolem krku. Její ostré zuby se mi zarývaly do krku a propichovaly mi kůži až do masa. Cítila jsem, jak z bodných ran vytékají malé pramínky krve, jak máčí mou sněhobílou srst na hrudi a stékají kolem smyčky, které mě škrtila. Nemohla jsem dýchat, nedokázala jsem ji sundat. Tlapami jsem se snažila smyšku uvolnit, odsunout, dostat se pod její tesáky a udělat si místo na dýchání, avšak bezúspěšně. Moje tlapky byly samá krev a sama jsem si způsobila několik ran, jak jsem se snažila získat alespoň trochu víc místa. Bolesti nebylo málo, ze zad, tam kde se kůže napínala a pálila, kde mi pod kůži tancovali malí ďábli a sirnými parami smažili mou kůži tak, že se napínala a praskala, mi začala stříkat krev. V malých sprškách se uvolňovaly místa po celém těle, kdy mi kůže praskala jako suchá zem. Ucítila jsem lehké uvolnění, když se krev vylila z ran, avšak následně se z nich začalo brzy něco tlačit ven. Bylo to ostré a prořezávalo si to cestu skrz mé tělo. Všude. Krev mi tekla už nejen z krku, ale z celého těla. Několik pramínků mi teklo po tváři a cítila jsem, že mi u hustá krev teče do uší. Umřu?
Poslední výkřik, který se roznesl lesem, doprovázel největší praskliny na zádech, ze kterých začaly vyrůstat nové končetiny. Jako malé pazourky se začaly drát ven, skrze mazlavou směs krve a moku. Byly maličké, téměř nenápadne, jako kdyby mi na záda někdo nalepil veverčí tlapky.
Přestala jsem se vzpírat. Jednoduše jsem boj s bolestí vzdala, už jsem neměla sílu se bránit a ani chuť. Jestli jsem měla umřít, byla jsem plně oddaná svému osudu umřít tady v tomhle lese, zakrvácená svou vlastní krví a uškrcená smyškou, která se mi stáhla kolem krku. Svírala mé hrdlo velmi silně, ale dovolovala mi sípat. Sípat o vzduch, o maličkaté pramínky. Hrudník se mi zvedal ve škubavých otřesech, když jsem do sebe nasávala kyslík. Neslyšela jsem už nic. Ani svůj křik, ale nářek krkavce. Jen v dáli jeho krákání a šelest křídel.

Jasně, že ti neodpoví, protočila jsem nad sebou a svým pokusem o navázání rozhovoru s tímto zabedněným ptákem oči. Bylo naivní domnívat se, že se jedná o něco víc, než jen obyčejného krkavce, který má asi jenom zvídavou náladu. Bohužel jsem mu na to skočila a začala ho v tom podporovat tím, že jsem mu věnovala svou pozornost. S takovou jsem mohla brzy počítat s tím, že mi skočí na záda a budu mu dělat osobní vozidlo. Na druhou stranu... S krkavcem na zádech bych vypadala hodně cool, napadlo mě.
V tom krkavec natáhl křídlo. Prvně jsem si myslela, že se jenom protahuje, ale on ho natahoval bezostyšně mým směrem a snad se mě snažil dotknout letkami. Jen těžko jsem odolávala pokušení vyskočit a to křídlo chytit do zubů. Rychle mi došlo, že asi nepůjde jen tak o obyčejného krkavce, protože se fakt natahoval ke mně. "Doufám, že mě aspoň vezmeš domů, nebo něco," zahučela jsem a opřela se tlapkami o kmen, abych se k němu dostala blíž. Zvedla jsem packu, že se ptákova křídla dotknu, ale na moment jsem se zarazila. Co kdyby uletěl? Natáhla jsem k němu proto čumák a dotkla se jemného peří nosem.

Uslyšela jsem mávání velkých křídel, jistě se krkavci odlepili od stromu a odletěli o dům dál. Kdo by chtěl sedět na stromě, který posloužil zablešené vlčici jako drbadlo? Naivně jsem vzhlédla s úmyslem podívat se na odlet toho impozantního ptáka, ale jeho černá barva až příliš dokonale splývala s temnotou noci. Měla jsme pocit, že jsem zahlédla šmouhu stříbřité barvy, kdy měsíc osvítil ladné krkavčí peří, ale jistě se mi to jenom zdálo. Moje představivost přebrala hlavní roli a vykreslila mi před očima obraz nestálý a krásný, který bych chtěla vidět.
"Dala bych si tu koroptev," zabručela jsem si a otřepala se, pořád jsem se nesmířila s tím, že mi nějaký pták neleží přímo v žaludku. Ulovit takovou maličkou koroptvičku by neměl být problém, nebylo na to potřeba příliš síly. Stačilo by je jenom najít a tiše se k nim přiblížit, než bych je čapla do zubů. Takový úkon bych zvládnout měla i po nemoci, ačkoliv už teď jsem počítala s tím, že se mi zamotá hlava a budu si po tom muset odpočinout.
Uslyšela jsem šustění jehličí, když jeden z havranů začal seskakovat níž a níž. Zvedla jsem zrak ve chvíli, kdy jeho černé korálkové oči probodávaly můj zrak skrz naskrz. Naježila jsem se a vycenila zuby, takhle drzého a nebojácného ptáka jsem už dlouho nepotkala. Věděla jsem, že zrovna tihle černí ptáci oplývají vyšší inteligencí, což jasně mluvilo z jeho chytrých očí. Měla jsem dojem, že mě zkoumá a prohlíží si mě, jako kdyby mi chtěl něco říct. "Co chceš?" zavrčela jsem na ptáka, aniž bych čekala nějakou odpověď. Mohla jsem po něm vyjet zuby, ale rozmyslela jsem si to při pohledu na jeho dlouhý a silný zobák a ostré pařáty, které by mi bez prolémů znetvořily obličej k nepoznání, kdybych se o něco pokusila. Zas tak bezradná jsem nebyla, abych se natáhla po tomto pichlavém jídle.

Zvedla jsem zrak ek korunám stromů, které se prohnuly pod váhou okřídlených těl. Zlatýma očima jsem marně pátrala po poslech, kteří sletěli z nebes. Ještě mi naserou do očí, pomyslela jsem si trpce, ale neudělala jsem krok zpátky, abych svůj zrak uchránila před případným útokem ptačích fekálií. Byla tmavá noc a ačkoliv měsíc svítil a hvězdičky blikaly, černé ptáky jsem v korunách stromů neviděla. Cítila jsem je ale.
Oklepala jsem se a prudce se stočila do sedu, abych si vykousala blechy z ocasu. Docela jsem se s nimi už sžila, dokázala jsem tolerovat jejich neustálé lechtání a sání mé krve, ačkoliv občas mě kously opravdu zákeřně, což jsem odměnila poškrábáním. Postavila jsem se a znovu vzhlédla ke koruně. Ulovila bych je? napadlo mě náhle. Měla jsem už docela hlad, naposledy jsem přecijen měla rybu, kterou mi Meinere tak velkoryse ulovil. Byla jsem stále po nemoci a neměla bych se namáhat, ale cítila jsem se už o dost lépe, než předtím.
Neuměla jsem létat, neměla jsem šanci dostat se do koruny a ptáky polapit do klece svých ostrých zubů. Přitočila jsem se tedy ke kmeni stromu a hřbetem se podrbala o jeho hrubou borku. Bylo to pomalu lepší, než se drbat drápy. Blbí ptáci, pomyslela jsem si rozhořčeně. Už dlouho jsem měla chuť na měkkoučké maso koroptvičky, ale momentálně bych se snížila i k masu krkavčímu.

// Východní úkryt

Odcházela jsem stejnou cestičkou, která mě k úkrytu přivedla. Vydala jsem se ale dál na západ, což bylo lehce zpátečnické, neb jsem se domnívala, že bych se mohla nacházet na západě od domova. Naštěstí jsem brzy proszřela a uzřela i druhou stranu mince, která měla tvář východu. Možná jsem byla na východní straně Gallirei, ačkoliv tu jsem měla docela dost prochozenou a žádná smečka tam nebyla. Možná to bylo tím, že se přestěhovali teprve nedávno.
Blbé bylo, že jsem neznala ani tenhle les. Cítila jsem se tedy lehce ztracená. Nikdo tady ani nebyl a tak se mi těžko orientovalo v tomto zvláštně zatisovaném lese. Kamkoliv jsem se podívala, tam na mě jako tisíce malých rudých oček koukaly krvavé bobulky jedovatého jehličnanu, který měl téměř velikost čtyřikrát větší, než jsem byla sama. Bylo tu docela vlhko, takže poblíž musela být řeka. Po cestě jsem narazila i na hodně velkých kusů kamení, které se povalovaly na mýtinkách i mezi stromy, kde je zarůstal mech a lišejníky. Zvláštní místo, pomyslela jsem si, když jsem uslyšela máchání křídel většího ptáka.

// Mechový lesík

Nejdivnější bylo, že jsem si stále nedokázala vysvětlit svůj trnasport do jejich lesa. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Měla jsem trochu obavy, že jsem se dostala daleko na západ, ale ten byl přece zasněžený a kdybych opravdu byla na západě, viděla bych zapadající slunce mnohem lépe a ve větší intenzitě.
Ty seš teda vyjednavač, tyhle myšlenky mě měly dohnat už dřív, ale musela jsem se tam tvářit, že vím, co dělám. Bylas na to hrozně hrr. Boha ty jsi blbka. Vždyť o té smečce nic nevíš. třebas je nikdy nenašla, protože mají tak dobré ochranáře! měla jsem sto chutí zarazit hlavu do stromu a umřít hanbou.
Tlapky mě pomalu vedle dál mezi stromy, dokud si nenašly vyšlapanou cestičku. Bez dlouhého přemýšlení jsem se po ní vydala s úmyslem zjistit, co je na jejím konci. Bravo, Styx. Poznala jsi Alfy, obě, a nesežraly tě. Dokonce ti ani nevyhrožovaly. Launee a Therion, cesta přede mnou se začala otevírat a dotáhla mě až k obrovskému skalnímu komplexu, který byl pokrytý mechem a jinou živou havětí. Opatrně jsem vešla dovnitř, ale bez přílišných obav ze společnosti, protože ozvěna by mi už dávno donesla zvuky jiných obyvatel k uším. A nejspíše s sebou mají většinu maharských vlčat. Ale jak jsou stará? Třeba už jsou skoro dospělá a tys nabízela ochranu dospělým vlkům? Ubožačko, trhla jsem uchem a olízla si čumák. No, alespoň, že sis to u nich úplně nepo*rala, co kdybys je ještě v budoucnu potřebovala...
Dostala jsem se dovnitř jeskyně. Cítila jsem tu slabý závan vlčího pižma, ale nedokázala jsem ho rozeznat, přecijen bylo hoděn staré. Více mě zaujala krev, které se černě promenádovala v matných skvrnkách po úkrytu. Ten vlk musel být zraněný. Ještě chvíli jsem si jeskyni prohlížela a usoudila, že je to docela dobré zázemí, než jsem se vydala pryč.

// Neprobádaný les

Začínalo se stmívat. Vzduch byl chladný a stálý, takže pocitově mi byli tepleji. Když jsem očima zabloudila ke korunám stromů smíšeného lesa, skrze suché prsty listnáčů jsem viděla oblohu bez mraků. Západ slunce jsem jen letmo zahlédla v matných náznacích na jehlicích pinocytů, ale jinak jsem neměla šanci uzřít jeho plnou krásu z tohoto kousu světa.
"Neříkám, že potřebujete chránit," odvětila jsem, ačkoliv jsem si možná lehce odporovala. Nebyla jsem v tomhle vyjednávání zas tak dobrá, více méně jsem sázela na neviditelné koně. "Jen vám nabízím svou pomoc, pokud máte zájem," vydechla jsem a posadila se z lehu. Cítila jsem, že můj čas tady už pomalu spěje ke konci, přecijen jsem se tu vyskytla jen náhodou. Mohli byste ke mně být milejší, pro začátek, protočila jsem v duchu očima. "Nic moc. Jen klidné a bezpečné zázemí," řekla jsem. Přišla bych se sem schovat, kdyby mi šel někdo po krku. Na Bobřím ostrově sice bylo bezpečno, ale kdo ví, na jak dlouho.
Odklonila jsem od nich hlavu, když si začali šeptat. Začala jsem místo toho točit ušima a nasávat pachy, abych si tohle místo zapamatovala a zjistila o něm co nejvíce. Les měl celkem zvláštní pach, kdy se do mechového odéru zamotalo vlčí pižmo. Začala jsem se pomalu stavět na vlstní nohy, které byly dlouhé a hubené. Moje tělo bylo spíš atletické, neměla jsem postavu hromotluka. "Jsem silnější než oni," řekla jsem Launee přímo do očí. Byla jsem silnější než Tasa, byla jsem silnější než Norox. Pokud by mi nedali na výběr, dokázala bych je zabít. Udělala bych to ale?
"Nechte si to projít hlavou. Kdo říkal, že se mnou vůbec musíte jednat..." řekla jsem a ohnula hlavu k zádům, abych se poškrábala. Blechy mi pily krev jedna radost. "Berte to jako velkorysou nabídku, nebudu se zlobit, když odmítnete," dodala jsem a tlapkou udělala nějaké lážo plážo rozvleklé gesto, které mělo symbolizovat mou povznešenost nad vážností celé této prazvláštní situace. "Nebudu vás nadále rušit, máte očividně hodně práce," rozloučila jsem se s nimi a oklepala se. Nadzvedla jsem jenom lehce obočí a potom se s mávajícím ocasem vydala pryč. Nepotřebovala jsem jejich doprovod k hranicím lesa, dokázala jsem se vykopnout sama.

// Východní úkryt

Nejspíše jsem se setkala s největšími mrzouty v celé historii Gallirejských Alf, protože Launee na mě celou dobu jenom škaredě koukala, jako kdybych byla sama jednou z blech, které se nemůžou zbavit, ale protože má hezké oči, tak ji nechtějí ani zašlápnout. Povzdechla jsem si. Začínalo mi být lépe, takže jsem se zvládla i rozpovídat, ale jejich reakce mi dost pokazily žertovnou náladu.
"Fajn, fér," usoudila jsem a pokrčila rameny, když se ozval i Therion.
"Možná je to dobře," zabroukala jsem si pod vousky. Chvíli jsem zůstala potichu ležet a přemýšlela jsem. Tihla dva vlci rozhodně neměli jediný zájem o to, aby jim někdo šahal na vlčata. Bylo mi jasné, že to budou ti Maharští a že Meinere je jedním z nich. Launin zatvrzelý pohled mi byl dostačující odpovědí.
Pomalu jsem se posadila a natáhla zadní tlapku, abych se podrbala za uchem. Zkusíme to jinak, povzdechla jsem si v duchu, protože moje zastrašovací technika nezabrala. Asi jsem prostě vypadala jako moc velký slaboch. "Chci s vámi uzavřít dohodu," začala jsem klidně hned poté, co jsem se přestala drbat. "Po Galliree chodí mí sourozenci, kteří by vaše vlčata nejraději roztrhala," řekla jsem a střihla ušima za sebe, protože jsem slyšela hlasy. Dětské hlasy. "Můžu vás před nimi bránit," navrhla jsem jim. "Můžu vám zaručit bezpečí od útoků," dodala jsem. Moje legenda, jak Therion řekl, se k nim ještě nedostala, ale to neznamenalo, že jsou v bezpečí. Když jsem je našla já (ač zázrakem), co bránilo mým sourozencům, aby si to nakráčeli do lesa? V takovém případě by měli být připraveni vlčata bránit. Mohli být sice silní, ale při boji by se mohla vlčata zranit, nehledě na to, že to s nimi jistě otřese. Chtít se vyvarovat jakémukoliv nebezpečí by pro ně tedy mělo být přírozené.

Byla klidná noc a překvapivě nebyla ani tak chladná. Teploty stále byly nad nulou. Moje tělo bylo ale slabé a tak se sem tam zachvělo zimnicí, když jsem ucítila lehkou změnu ovzduší, když se jeden z vlků třebas byť jen pohnul. Znají Meinera? Je tohle ta smečka, o které mluvil? přimhouřila jsem očka a podívala se na Launee. Její tyrkysové oči s růžovými flíčky byly skryté pod černým závojem noci, ale i tak jsem věděla, že přede mnou stojí dva mocní vlci, kteří by mě dokázali smést z povrchu zemského jediným slovem.
S úlevou jsem vydechla a položila si tlapku zpátky do mechu, když se mě Launee jako největší drsňák, jako šerif celého tohoto malého westernového městečka, zeptala, co tedy hodlám udělat, když jsem je našla. Lehce jsem se zasmála, dva malé smíšky ze mě vyšly. Byla to jen tichá radost, nikterak škodolibá. Avšak můj úsměv, křivý a plný ostrých zubů, které dokázaly zabít kdejaké zvíře, už tak nevinný nebyl. "Co si myslíš, že hodlám udělat?" otočila jsem otázku proti ní. Jen ať se přizná, že se mě bojí. Nechala jsem ji odpovědět nebo na mě zamračeně zírat, jestliže nechtěla přistoupit na mou hru.
"Ještě se rozhoduji," pokrčila jsem ledabyle rameny, jako kdyby moje rozhodování vůbec nebylo jako žonglování s jejich životy nad jezírkem lávy. "Takže jste ten zbytek z močálů?" zeptala jsem se a rozhlédla se. Žádné vlče v okolí ale nebylo. "Máte tady kolik vlčat? A kolik dospělých?" dodala jsme vzápětí. Bylo mi ale jasné, že moje otázky nezní příliš dobře, protože jsem mohla jenom chtít zjistit jejich stav a až se uzdravím, mohla bych toho využít. "Asi mi to neřeknete, že?" ušklíbla jsem se a vytáhla zpod těla druhou zadní tlapu a podrbala se za uchem. "Meinere je členem? Pravdu!" řekla jsem a s úsměvem přimhouřila oči. "Vaše odpověď rozhodne o tom, co se bude dít dál," varovala jsem je. Měla jsem docela klidný tón a občas jsem něco tak vesele žbreptla, jako kdyby to byla hra. Jestli je tohle smečka, kterou si Meinere vybral, nikomu tady neublížím. Zbytečné. Je tu x dalších smeček, kde můžu škodit. Nebylo by od věci mít ale smečku, kde bych byla v bezpečí, pomyslela jsem si a očima loupla z Launee na Theriona, který se mě ptal na jméno. "Jmenuji se Styx, ale to už byste možná mohli vědět. Možná mě znáte ale pod jinými jmény," usmívala jsem se pobaveně. "Šedá, bezuchá, ta, co žere vlčata," vypoulila jsem na ně oči.

Znovu se mi podařilo usnout. Uspaná zpěvem ševelících listů a ukonejšena líbivým tancem trávy do dalších pár minut spánku. Zanechala jsem vlky opět o samotě a ponořila se do spánku.
Seděla jsem na stromě. Dole mezi stromy bylo chladno a vlhko, mlha mi znemožňovala vidět mě samotnou v korunách stromů. Natáhla jsem malá křídla a zobákem jsem si projela skrze peří, abych se zbavila parazitů, kteří se mi na nich drželi. Podrbala jsem se za uchem, paraziti mě sužovali v obou formách.
Nespala jsem dlouho. Byla jsem ponořená do klidných vln snového světa možná pár minut, než jsem se začala znovu probouzet. Tentokrát byl šok o něco menší, ale pořád jsem byla vyjukaná z toho, jak jsem se sem dostala. Otevřela jsem zlaté oči a podívala se na dva hnědé vlky, kteří stáli nade mnou.
"Huh," vyšlo z mého podrážděného hrdla překvapeně. Byla jsem mile potěšena, že mě nezakousli. Naskytla se jim už druhá možnost, ale oni to stále neudělali. "Odpráskla jsem se sem?" zeptala jsem se rozespale. Použila jsem stejný termín, jaký používal Meinere, když se teleportoval. Domnívala jsem se, že jsem nabyla stejné schopnosti jako on. Znaveně jsem se zívla a natáhla zadní tlapu, abych se pokousala mezi polštářky.

Možná, že kdybych se tu nezjevila jako vřed, chovala bych se k těmto vlkům úplně jinak. Nejspíše bych byla více odtažitá a byla bych pro ně mnohem větším nebezpečím než takto. Teď jsem byla ráda, že ještě dýchám. Mohli mě už dávno zakousnout.
Představili se mi. Tedy spíše vlčice se ujala slova a představli jak sebe, tak i svého partnera. Jejich podobný pach nešel přehlédnout, stejně jako vůně tohoto lesa, která se jim odrážela v kožichu. "Ha!" rozkašlala jsem se. "Našla jsem vás," vydrala jsem ze sebe potěšeně v záchvatu kašle. V oku se mi zračilo vítězství, ačkoliv jsme si nebyla úplně jistá, co přesně jsem našla. Možná jsem měla mlčet, protože to znělo lehce jako výhružka, ačkoliv nebyla. Moje slabá mysl mi ale nedovolovala uvažovat příliš čistě. Byla to ta močálová smečka? A byl v ní vůbec někdo? Určitě, vždyť pachů tu bylo nespočet.
Nekoušeme jako první, zamračila jsem se a stáhla uši pevněji k hlavě. Obviňovala mě snad z něčeho? Pokud vím, jen jsem tady klidně spala.
A nejspíše jsem spát i pokračovala. Launee mi nabízela vodu, když jsem uslyšela šumění trávy, ševelení listí a ucítila příjemný vánek, který se začal prohánět mou srstí. "To je dobrý," zahučela jsem jenom, než jsem hlavou jebla do mechu a znovu usnula. Naježená srst mi postupně splaskla a já byla zase mimo.

Klidně bych spala dál. Mech byl měkký, vzduch byl čistý. Byla jsem unavená a ztrhaná po nemoci, navíc jsem měla kožich v příšerném stavu. Byl rozcuchaný, místy vypadaný a na těch vypadaných místech byyl vidět známky škrábání se. Blechy se mě pořád držely. Už jsem se drbala i podvědomě.
Klidně bych spala dál, jenže vzduch najednou pozbyl své panenské čistoty a byl cítit pižmem vlků. Mnoha vlků. Probudil mě hlas. Byl tichý a opatrný, takže jsem pomalu rozlepila zlaté oči, které unaveně a rozespale začaly mžourat do světa. Nejprve jsem to ani nezaregistrovala, ale postupně na mě začala doléhat realita.
Byla jsem v lese, kolem mě byli vlci, nejspíše jsem se sem dostala ve spánku, asi mě chtějí zabít.
Prudce jsem zvedla hlavu a cvakla zuby ve vzduchu, jak jsem se snažila bránit a vypadat nebezpečně. Pravdou bylo, že jsem vypadala jako největší ubožák, který si snad chce ukousnout jazyk, protože tak prudce přitom vzdálil hlavu od vlků.
"Kde jsem? Kdo jste? Jak jsem se sem dostala?" vychrlila jsem ze sebe, zatímco se mi všechny chlupy ježily ve zlé předtuše. Nenenenenenenenenne, už i v hlavě jsem začala mrmlat a lehce koktat. Po tom svém vyprsknutí jsem se rozkašlala, protože mě stále soužila slabost z prodělané nemoci a moje plíce nezvládaly tak rychlou změnu klimatu a zvýšený příjem kyslíku.
Očima jsem se dívala z vlčice na vlka a zůstala ležet na zemi jako naježená koule chlupů.