Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To je divné," zamračila jsem se na ni. Život tam žil, byl starousedlík. Proč by se Tase nechtěl ukázat? "Možná se ti nechtěl ukázat," řekla jsem, ale důvod, proč by tomu tak bylo, jsem jí dát nemohla. Sama jsem netušila, co se tomu samozvanci na straně světla honí hlavou. "Musely jsme se minout," zavrtěla jsem ještě hlavou, protože já jsem na Tasu poslušně čekala. Nejspíše jsem ale usnula a ona mě pak nenašla, protože jinak jsem to neviděla.
Natočila jsem ucho k Duncanovi, který mi něco zašeptal do zvukového kanálku. Pousmála jsem se a špičkou ocasu lehce zavrtěla. Líbilo se mi, že mi do budoucna slíbil, že to, co jsme začali, dokončíme. Potom jsem ho jenom vyprovodila pohledem, dokud mi nezmizel z dohledu a z ostrova.
Otočila jsem zrak zpátky na Tasu, která stála a prohýbala se jako věchýtek ve větru. No, momentálně jsem se necítila o nic lépe než vlci z Lahraiské smečky, kteří ji týrali. Zavrčela jsem znechucená sama nad sebou a švihla ocasem. "Už si běž odpočinout," řekla jsem jí a doufala, že přestane být tak weird. Sama jsem se pak vydala na obchůzku ostrova, abych si trochu vyčistila hlavu a rozpohybovala končetiny. Pořád jsem byla docela ztuhlá z celé té divné situace. Sklonila jsem hlavu u jednoho uškrceného ramene, jiného, než ve kterém Tasa myla kožešiny, a napila se a očistila si tlamu od trochy té krve, která mi na srsti kolem bílé tlamy ulpěla.
Potichu jsem se přikradla ke stromům, kde si poslední bobří dělali zásoby na zimu. Pravděpodobně dělali poslední úpravy svých hrází, než nadejde tuhá zima. Tiše jsem se přilížila co nejvíce a potom jsem odřízla cestu k řece poslednímu bobrovi, který se zdržel pozadu. Cenil na mě své velké řezáky, kterými by mě prokousal jako nic. Zavrčela jsem a skočila po něm a několika obratnými pohyby ho převrátila a zakousla se mu do krku, abych ho udusila. Neměla jsem takovou sílu stisku, abych mu zlomila krk, takže jsem se musela spoléhat na to, že zvířata udusím. Ještě živého, seč dusícího, jsem ho držela v tlamě, když jsem zamířila zpátky.
Když jsem uviděla Tasu, bobr v mých zubech byl už udušený a jen mi visel mezi zuby. Hodila jsem k ní bobra z dálky. Jeho tělíčko sebou plesklo o zem těsně před ní. "Na," řekla jsem jednoduše, stále s rozpolcenými city. "Hlavně se uzdrav," řekla jsem jenom a aniž bych moc čekala na odpověď, vydala jsem se pryč z ostrova. Nechtěla jsem teď Tasu vidět. Nemohla jsem se dívat na to, jak jsem jí ublížila. Její utýraný pohled velkých zlatých očí mě sužoval, takže jsem se jednoduše rozhodla vzít roha.

// Medvědí řeka

Sledovala jsem zpod přivřených víček, jak se Tasa jako malý slizký čert otáčí a plazí ven zpod mých nohou. Její tlapa docela dost natekla a na moment mne píchlo u srdce hanbou, ale smetla jsem tenhle pocit ze stolu jediným naštvaným máchnutím. Zůstala jsem stát na místě a jenom otáčivým pohybem hlavy sledovala Tasin pohyb do úkrytu. Když se vydrápala ven, nakrčila jsem čumák nad smradem, který ji provázel. Zamířila si to potom k jednomu uškrcenému rameni řeky a umývala kožešiny dočista. Upřímně jsem se na to nemohla dívat. Odvrátila jsem zrak a místo toho se podívala na Duncana. Co se mu teď asi honilo hlavou?
Nejraději bych je zahodila a ulovila nové. Asi to pak udělám. Nebo to udělá ona, tvrdě jsem probodla Tasu pohledem, když čisté kožešiny nesla zpátky. Neměla jsem chuť ji u toho peskovat, protože vypadala, jako kdybych ji mlátila pravidelně.
Sedm třicet, ranní mrskání rákoskou. Osm nula nula, zbytky k snídani. Osm třicet, kousání do břicha. Devět nula nula, lov na mě.
"Až se ti ta noha uzdraví, nalovíš nové kožešiny," řekla jsem chladně, když se mě zeptala, jestli mám ještě nějaké požadavky. V hlavě se mi teď ozývala jenom jediná myšlenka, k jejíž realizaci pravděpodobně postupně dojdu.
"Vtípek?" zopakovala jsem po ní nevěřícně a s lehkým rozhořčením v hlase. Nehodlala jsem ji ale mlátit, zvlášť ne teď, když se mi začala najednou hrozně omlouvat. "Nenapálila jsem tě," zamračila jsem se nechápavě a vydechla, abych povolila všechno napětí, které ve mně bylo. Otřepala jsem se a podrbala se za uchem, kde mi rašilo peří. Tak nějak jsem netušila, co mám teď dělat, stejně jako tehdy, když tu byl Norox. S otázkou v očích jsem se podívala na Duncana, jestli už vnímá a má nějaký návrh k rozřešení celé téhle divné situace. Sfíňa, furt mi zkazila šuk, ucedila jsem si v duchu, ale už o něco smířlivěji. Asi nám nebylo přáno...

Ucítila jsem krev, ale jen trochu. Více než to jsem cítila, jak mi mezi zuby přeskakují malé kůstky a šlachy Tasiny nohy. Když se začala řehnit, pustila jsem její tlapu a kousla ji do boku. Jednou, silně a prudce, ale to bylo všechno. Zůstala jsem nad ní stát celá neježená a rozčepýřená, křidélka mi dvakrát velice roztomile mávla u boků, jak se chtěla zapojit do boje. "Uklidíš to a seženeš nové kožešiny," zasyčela jsem na ni jako jedovatá zmije. Všimla jsem si, že se vůbec nebrání. Jednoduše přijímala moje útoky jako plyšová hračka, jako kdyby jí nezáleželo na životě. To mě donutilo přestat, ačkoliv bych jí nejraději vydloubala oči z důlků a narvala jí jeden do čokověnečku a druhý do broskvičky, aby si pamatovala, co provedla.
Očkem jsem loupla po Duncanovi, který postával nedaleko a jenom na nás vygumovaně zíral. Nejraději bych si to s ním vyměnila, ale neposlušnost své rodiny jsem měla na svých bedrech já. Bylo na mně, abych ji za tento prohřešek potrestala. Jenže... Proč bych to dělala? Zlost jsem si už vylila, horká hlava mi postupně vychladla a já se teď jenom zlobila, že mi Tasa překazila šuk, který se mezi mnou a Duncanem teasuje alespoň už tak rok. Konečně to mohlo být!
"Dělej," zavrčela jsem jenom na Tasu a nakrčila čumák. Jestli se okamžitě nedá do práce, hodím ji do Doupěte a vyválím jí ksicht v jejím vlastním hovně. Odplivla jsem si na zem, protože jsem měla v puse nepříjemnou pachuť železa a ztrávené trávy.

// Doupě

Vzadu za sebou jsem slyšela Duncana blekotat jako z mrákot, kdy i on se probouzel a s očividným zklamáním si ventiloval frustraci na zdech okolo. Já nehodlala ničit něco, co jsem budovala tak dlouho, místo toho jsem hodlala vypátrat, které prase mi znečistilo doupě a znemožnilo mi si užít.
Nemusela jsem hledat dlouho, ta nečistá stvůra si olizovala pařáty jediné tlapy přímo před vchodem do úkrytu. Zabodla jsem do Tasy oči jako jehly a kdyby pohled zabíjel, byla by mrtvá a přišpikovaná k zemi. Obrátila by ses proti vlastní rodině?
Vylezla jsem z úkrytu celá naježená. Vypadala jsem jako něčí noční můra, protože při pohledu na viníka jsem jednoduše ztratila kontrolu. Pírka se mi taky načepýřila a maličkatá křidélka se bojovně postavila do pozoru, aniž bych je nějak ovládala. Nejspíše nebylo potřeba slov, protože jsem jednoduše vyletěla jako příšera utržená z řetězu a skočila Tase přímo po krku. Povalila jsem ten její samolibý výraz na sem a prudce jí praštila o mokrou hlínu pod námi. Jestli si Tasa myslela, že jí tenhle nejapný vtip projde díky tomu, že máme stejnou krev, šeredně se spletla. Zaryla jsem jí zuby do tlapy, na které ještě měla drápy a následnými trhavými pohyby se jí končetinu pravděpodobně snažila vyrvat z ramene.

Ještě nikdy jsem neviděla Duncana takhle odvařenýho. Byl jako vyměněný. Většinou, když jsme se haštěřili a laškovali spolu, měl v očích čertíkovské jiskřičky, které vypovídaly o tom, že je ještě při smyslech. Teď, když jsem se dívala do jeho ostře zlatých očí, viděla jsem v nich jenom nekonečnou touhu a chtíč. Veškerá racionalita zmizela. Bohužel to samé se dělo u mě. Měla jsem ještě jakési ponětí o tom, co dělám a co hodlám udělat, ale jinak můj svět sestával jenom z Duncana. Všechno kolem mě bylo rozmazané a potlačené. Vnímala jsem jenom jeho vůni, pohled a doteky, nedočkavé a toužebné.
Chtěla jsem s ním ještě chvíli hrát tuhle hru na nedostupnou, ale vášeň mi rychle spálila veškeré argumenty, které bych na Duncana mohla použít. Nezbývalo mi nic jiného, než submisivně stáhnout ouška a sklonit hlavičku, abych se dostala do role slabé a nevinné, když on tady byl ten silný a nebezpečný.
"Nebudu ti v ničem bránit," vyšlo ze mě nestoudně, načež jsem se konečně zvedla a pobídla Duncana letmým dotekem svého boku o jeho, ať mě beze studu následuje do hlubin Doupěte.

// Doupě

"Tak dobrá, kvůli tobě," řekla jsem s lehkým úšklebkem na tváři. Neměla jsem už dlouho chuť lovit vlčata, vlastně už to dávno přestalo být mou prioritou, ale o tom nemusel nikdo vědět. Ráda jsem tyranizovala vlčata svých nepřátel, to ano, ale jinak jsem ty malé holobrádky jenom děsila.
Jenom jsem se pousmála, když mě poprosil, abych mu nekazila jeho sny. Ať si klidně představoval, že se mé sestře po něm zapalují lýtka pokaždé, jen co ho uvidí. Docela by mě bavilo sledovat, jak se duncan Tase dvoří. Určitě by ho odmítla a nejen to, beztak by se ho pokusila zmasakrovat. Ačkoliv... Když jsem si vzpomněla na to, co se jí stalo, možná by to nedopadlo takhle. Nepodceňuj ji, musela jsem si znovu vrazit facku. Byla jsem hrozně měkká, když šlo o moji rodinu.
Většina těhle myšlenek ale šla rychle ke dnu, protože moje hra se začínala stupňovat a začínali jsme nabírat docela rychlost. Samotnou mě to pohltilo, takže už jsem nedokázala rozlišit, co všechno ještě ovládám a co už dělá moje nitro. Ta povrchní a loutkářská hra, kterou jsem započata, se začínala rychle měnit v jízdu na horské dráze, kdy jsem se jenom chtěla chytit Duncana a svést se na vlně extáze s ním.
Jeho další otázky chytily poslední brzdu naší horské dráhy a urvaly ji. Přimhouřila jsem očka a s laškovným úsměvem se pošoupla, přičemž jsem se nezapomněla nenápadně dotknout jeho citlivých míst, abych mu mohla koukat do očí. V očích jsem měla výzvu, dělala jsem nedostupnou. "Hmm, co z toho budu mít?" zeptala jsem se svůdně. Přímo jsem volala po tělesném kontaktu, celé moje bytí toužilo po jeho doteku.

"Oh... Asi vím, koho myslíš," uvědomila jsem si po chvíli přemýšlení. Z celé jeho smečky jsem znala jenom dvě vlčata, které byly holky a jenom jedna by mi seděla na Duncanovu svěřenkyni. Marion byla dávno za vodou, ta věc byla jednoduše k zahození, s ní by se Duncan nezahazoval. Muselo se tedy jednat o to béžové štěně, které na mě nadávalo cizím jazykem. "Tu ti schvaluji," přikývla jsem rázně, jako kdyby na mém požehnání snad záleželo. Co mi bylo do toho, s kým se Duncan tahal a koho se rozhodl chránit? Důležité přece bylo, že byl na mé straně a že jsem si ho mohla kdykoliv zavolat jako poslušného pejska. No, teď to trochu přeháníš, vyhubovala jsem si v duchu, protože Duncan rozhodně nebyl tak povolná osoba, které by sebou nechala zmítat.
Skoro jsem cítila, jak se Duncanovi staví do pozoru všechny chlupy, když jsem se k němu namáčkla. Spokojeně jsem se zavrtěla, což muselo být ještě více sugestivní, ale dělala jsem, že o tom nevím. Nevinnost sama. "Mhmm," zabručela jsem souhlasně, když se balón ega v Duncanově hrudi nafouknul tak, že mě to trošku odtlačilo od jeho břicha. "Emm to bych přímo neřekla," vzala jsem hadru a smazala mu tuhle křídovou iluzi. Tasa mi ho sice schválila, ale sama k Duncanovi pravděpodobně necítila nic jiného než odpor. "Ale o dost přichází," přizvukovala jsem mu. Zajímalo mě, jak daleko můžu zajít v tomhle 'vášnivém hašteření'.
Oddálil hlavu a z hrdla mu taky vyšlo hrubé zavrčení. Všechna pírka na těle se mi narovnala do pozoru a křidélka sebou jemně škubla. Vnímala jsem, jak mi z toho jede mráz po zádech. "Mmm," zabroukala jsem skoro až slastně a zvrátila hlavu směrem k němu, abych se se o něj mohla opřít. "Já to risknu," broukla jsem mu do ucha a jazykem mu přejela krátce po tváři v podobě krátkého polibku.

"Nebojí?" zopakovala jsem po něm nevěřícně. Vlčata byla hloupá, vždycky si myslela, jak jsou statečná a silná, ale opak byl pravdou. Jakmile jim někdo jenom lehce dupl na nohu, začala brečet a naříkat. Lehce jsem si odfrkla, když mi řekl, že vlče dostalo instrukce, aby se vyhlo mým tesákům. "Doufám, že ho někdy potkám," řekla jsem a oddálila se od Duncana, abych se podrbala za uchem, kde mi rašilo peří a kde jsem měla bleší hnízdo nejspíš. Jakmile jsem ukojila svou potřebu poškrábáním, přitulila jsem se zpátky k němu. Už jsem byla v klidu. Netřásla jsem se, nebyla jsem rozhozená a ani rozpačitá, konečně jsem se hodila zpátky do svých kolejí. Byla jsem jenom unavená a hladová.
Drkl mi do hlavy, když něco zahučel. Popuzeně jsem stáhla uši k hlavě a zvedla k němu oči. "Jsem malý zraněný chudáček, který potřebuje, aby se o něj Duncan hezky staral," přidala jsem se k jeho oplzlým kecům a abych tomu dodala víc šťávy, přimáčkla jsem se k Duncanovi o něco více intimněji, než předtím.
"Říkala, že seš kus," uchechtla jsem se. Zaklonila jsem hlavu, protože jsem zrovna byla umístěna mezi jeho předníma nohama, a čumákem mu šermovala kolem oka, zatímco jsem se mu tváří lísala k líčku. "Prý jsem si dobře vybrala, vrr" dodala jsem ještě s polosmíchem a laškovně na něj zavrčela v žertu. Tasa si nejspíše myslela, že jsme partneři, nebo partneři v utajení, protože jak jinak si vyložit tu situaci, ve které nás naposled načapala. "Nah, ale nevěří ti," dodala jsem, jako kdyby to bylo jasné a nepodstatné. Komu moje rodina věřila? Komu jsem věřila já?

Občas jsem chtěla Duncana prostě zabít. Jednoduše ho smazat z existence, aby mi už nelezl na nervy. Byl vyobrazením vešekerého zla, proti kterému mě rodina a svět stavěl už od dětsví a i jeho tlukot srdce mi imponovat v zvláštní, zabijácké tónině plné krvavých výkřiků bolesti.
Teď ale taková chvíle nebyla. Momentálně jsem byla maximálně vděčná za jeho klidnou a neprofesionální povahu, kdy život byl vlastně jeden velký vtip. Umožňovalo mi to snadněji se přenést přes starosti, které se mi kumulovaly v hlavě a že já zrovna měla v hlavě hotové klubko z černých nití, kterým hučel rádiový statik.
Lehce jsem se zasmála. "Třeba jednou taky tak dopadneš," přidala jsem se do odlehčené konverzace s nadějí, že mi to vrátí trochu krve do žil.
Začala jsem se tiše smát, když se mě jakoby na oko snažil zbavit a nazýval mě špínou. A humusákem. "Sám si," oplatila jsem mu to, ale moje urážky dneska byly šíleně pod úrovní. Těžko mě z toho ale vinit, byla jsem v děsném stavu. Něco jsem zabručela, když si o mě začal drbat bradu, snad abych mu naznačila, že tohle se nedělá.
"Mě zná hodně vlčat. Jsem jejich strašidlo, když jdou spát," zasmála jsem se tiše. "Počkej, vážně? Kdo by ti dobrovolně podstrčil svoje vlče?" zarazila jsem se náhle, ale rychle mi došlo, že tohle vlče asi nebude takový kulíšek, když ho strčili zrovna jemu do péče. "A kterýho ztracence máš? Abych věděla, který mám ušetřit," zahučela jsem mu do kožichu pobaveně. Vlčata jsem už dlouho nelovila a zatím jsem se k tomu ani nechystala. Nebyl důvod. Ačkoliv teď mám docela hlad a vlčata jsou snadná kořist.
"Seš úplná měkota. Kde je ten drsnej a hustej Duncan, kterýho znám?" vysmála jsem se mu tiše do kožichu. Nenápadně jsem si podrbala čumák o jeho krk, když se nedíval.

Sledovala jsem, jak maličkaté sněhové vločky padají kolem mé hlavy a tají těsně nad zemí. Jak moc bych si teď přála být jdou z nich! Bez velkého odporu se vznášet vzduchem, pomalu padat ke svému předurčenému skonu a těsně před ním nenásilně zmizet. Tak nějak jsem předpokládala, že až budu umírat, slovo nenásilné k tomu bude mít velmi daleko.
"Um..." samotnou mě překvapilo, jak jemně se mnou Duncan zacházel. Jako kdybych byla květinka z ledu, kterou by jakýkoliv prudký pohyb, teplý dech či rozjančené slovo mohlo zničit. Vlastně... Ne, nechtěla jsem ti nic říct. Sama se s tím teprve snažím... Vyrovnat. Není to, neexistuje. Co s tím mám dělat? Povol! s křupnutím jsem od sebe oddělila čelisti, které se drtivě tlačily k sobě. "Já..." To s tím havranem mu neříkej, stopro ti to neuvěří. Ani Amnesia nevěřila, měla tě za blázna! "Jsem se do něčeho zamotala a... Tohle se mi stalo," vyškrábala jsem ze sebe se značnou námahou. Snažila jsem se slovy jasně vyhnout přímému označení své nově nabyté kondice, ale bylo mi jasné, že jenom chodím kolem horké kaše. Snazší by bylo to přijmout. Zahlodala se do mě magie, do mě. DO MĚ.
Byla jsem mu vděčná, že skočil k jinému tématu společně se mnou, avšak... Po svém 'doznání' jsem sotva měla chuť mluvit o něčem jiném. Němě jsem tedy jenom přikývla, pokrčila rameny a zavrtěla zamítavě hlavou. Nevím, jestli by si ho Tasa zrovna zamilovala, na to byla až příliš poznamenaná minulostí, ale nehodlala jsem Duncana přesvědčovat o opaku. Momentální naleziště vzácného agresivního druhu Noroxus Scupujutus jsem neznala a Rez... Rez jsem nenašla. Co si o tobě Rez pomyslí, až tě uvidí? Až tě uvidí takhle? Chudáku! CHUDÁKU!
Beze slov jsem se přiblížila k Duncanovi a jednoduše si sedla vedle něj a opřela se o něj. Nechtěla jsem teď nic jiného, než jen cítit jeho teplo a slyšet jeho hlas. "Teď máš asi blechy," řekla jsem spěšně s nádechem omluvy a s lehkým bolestivým výdechem pohnula krkem tak, ať mě drát nebodá do krku. Zůstala jsem ale namáčklá na Duncanovi.

Nějakou dobu jsem napínala uši, jestli uslyším Duncanův skřehotavý hlas, ale nic se neozývalo. Nejspíše už byl hodně daleko a nebo dělal, že mě neslyší. Nedivila bych se, kdyby se mi prostě snažil vyhnout, ať už s jakýmkoliv důvodem. Chodící katastrofě se rád vyhne každý.
Podrbala jsem se za uchem, ale cukla jsem sebou, když jsem na tlapce ucítila jemná peříčka, jenž mi za uchem rostla. Bože, bože, bože, zanaříkala jsem v duchu. Měla jsem už docela dost hlad, ale na lov jsem nebyla ještě úplně fit, takže jsem zůstala sedět na ostrově jako nějaká puťka. Třeba přijde Norox a uloví mi něco k jídlu, pomyslela jsem si vcelku naivně, protože kdyby mě teď Norox viděl, asi by se scvokl. Podívala jsem se na své boky, kde mi rašila malá pírka. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, když jsem je chytila mezi zuby a vyškubla je. "AU!" trhla jsem sebou, když mě to štíplo. Jako kdyby mi někdo vyrval velký chomáč chlupů. Nečekala jsem, že to bude bolet. Původně jsem si myslela, že to peří tam mám jen tak... Nalepené. No, k realizaci skutečnosti jsem nakonec došla, takže to bylo asi dobře.
"Au, au, au," funěla jsem si mezi zuby, když jsem si začala rvát pírka z boků. Nechci je, bylo o jediné, co mi hlavou znělo, zatímco maličkatá pírka padala na zem.
V obklopení droboučkých černých pírek jsem pak vzhlédla ke zvuku, který mě provolával za slimáčí královnu. Už jsem zapomněla, jak jsem řekla na oplátku jemu, když tuhle přezdívku prvně vymyslel, avšak na tom nezáleželo. Ocas mi automaticky přejel ze strany na stranu, zatímco jsem seděla v obklopení vlastních pírek.
"Duncane!" vylezlo ze mě jenom potěšeně. Nemohla jsem si pomoct. Byla jsem ráda, že ho vidím, že za mnou přišel. Jenže... Uh, můj nový vzhled byl dost děsivý. Alespoň co se mého názoru týkalo. Poposedla jsem si tak, aby na ty malé pahýlky, co se tvářily jako nejsilnější KFC křidélka neviděl. Asi jsem ale neměla šanci je moc dobře schovat, protože se nasáčkoval až úplně ke mně, že mezi námi bylo tak akorát místo pro neččekané vzrušení a nevítané motýlky v žaludku. Sklopila jsem uši a zarazila pohled do země, jako kdybych se styděla. "N-No, úplně jsem tě nevolala," odpověděla jsem. "Jen jsem tě chtěla... Uhm, pozdravit," vypadlo ze mě. Vyla jsem jenom proto, aby věděl, že jsem si všimla jeho návštěvy na ostrově. Neměla jsem v plánu ho sem volat, ačkoliv teď byl tady a já nechtěla aby odešel. Postavila jsem se a vycouvala z jeho blízkosti, abych se mu mohla dívat do očí. "Sorry za minule, že jsem ti tak zdrhla," ušklíbla jsem se a pokusila se konverzaci převést kamkoliv jinam, než na peří, které mi vyrůstalo ze srsti a které se i válelo kolem na zemi, než na křidélka, která jako opelichaná ptáčátka ležela za mými lopatkami, než na ostnatý drát, který se mi svíjel těsně kolem krku, že jsem měla místo tak akorát jen na dýchání.

// Mahtaë (sever)

Opatrně jsem přešla z kamene na kámen, dokud jsem se nedostala na pevnou půdu ostrova. Jeden by si myslel, že mít úkryt na ostrově uprostřed řeky je bláznovství, ale ne. Mohlo se zdát, že řeka při povodní ostrov celý potopí, nicméně právě proto jsme úkryt zbudovali uprostřed ostrova na nejvyšším bodě tohoto místa, aby na nás voda nemohla. Vytvořili jsme i provizorní hráz, kdy jsem hlínu nahrabali u vchodu, abychom měli ještě extra ochranu. Už jsem zažila, že po zimě začala obleva a okraje ostrova se topily pod vodou, stejně jako kameny, které tvořily jakýsi most k němu. K úkrytu ale voda nikdy nedosáhla, pokud s enepočítal déšť.
Zamířila jsem k jednomu ze slepých toků řeky a začala se v něm oplachovat a mýt. bylo ze mě opravdu hodně špíny a ještě více krve, ale dalo se to nějak zvládnout. Co šlo, to jsem umyla slinami a jazykem, občas jsem si plivla vodu na nedosažitelná místa. Na tohle by se hodila společnost, posteskla jsem si. Vybavily se mi zlaté a stříbrné oči, jejichž společnost bych více než uvítala.
Zamrkala jsem a rozhlédla se, když jsem při chůzi kolem ucítila Duncanův pach a uviděla jeho stopy v blátě u řeky. Musel tady lovit ryby. Zavyla jsem, abych mu dala vědět, že jsem si ho všimla. Zajímalo mě, jestli mi odpoví zpátky. Můj hlas byl melodický a zvláštně teskný a srdcervoucí, až jsem to nikterak neměla v plánu. Vytí samo o sobě jenom dokazovalo, jak osamělou šelmou jsem se za poslední rok stala. Co to peří? pomyslela jsem si a otřepala se. Rozhodla jsem se ulehnout před doupě a čekat, jestli Duncan odpoví. Mohla bych jít kdyžtak za ním, ale nevěděla jsem, jestli by o mou společnost zrovna stál. Určitě ano, naposledy jsme byli vyrušeni v takovém... Zvláštním rozpoložení, uculila jsem se jako malá holka.

// Aina

Nechala jsem Amnesii za sebou, když jsem se vydala na jih. Konečně jsem věděla, kde přesně jsem a mohla jsem se v poklidu odebrat ke spánku tam, kde jsem ho i započala. Bylo zvláštní usnout v doupěti a probudit se zase úplně někde jinde. Zajímalo by mě, co v tom hlavně mělo prsty, protože jsem si nevšimla ničeho nepřirozeného, když jsem se ke spánku ukládala. Taky fakt, že jsem se probrala na území neobjevené smečky, kterou jsem hledala... Bylo to celé dost divné.
U řeky jsem sklonila hlavu a napila se, ale pak jsem pokračovala pomalu dál podél řeky. Za chvíli jsme uviděla kameny, které trčely z vody a umožňovaly mi přejít na druhou stranu. Po celou cestu jsem se snažila potlačovat myšlenku na svůj momentální vzhled, hodlala jsem se umýt až na ostrově a poprat se se svým novým vzhledem až doma.

// Bobří ostrov

// Neprobádaný les

Opatrně jsem se rozešla a snažila se donutit nohy, aby se neklepaly. Jakmile jsem získala jakýs takýs rytmus chůze, zvládla jsem jít bez trhání. Amnesie měla ale problém jít, aniž by se při tom čtyřikrát nepodrbala. Tady někdo není zvyklý, ušklíbla jsem se v duchu zcela otevřeně pokrytecky, protože moje první dny s blechama vypadaly úplně stejně. Och, doneseš je domů? Do smečky? Ti budou rádi, mávla jsem neznatelně špičkou ocasu.
"Vypadám snad, že jsem si je vybrala?" ucedila jsem k Amnesii, protože mě nařkla ze zablešenosti, jako kdyby to byl módní doplněk, který jsem si rozhodla vybrat.
Když jsme vylezli zpoza stromů, objevila se před námi velká planina a malá říčka se sirným odérem. "V pohodě, aspoň už vím, kde jsem," zahučela jsem na ni lehce smířlivě. V dáli jsem viděla Smrtino obydlí a o kus dál na jih byl můj domov, do kterého jsem neměla zrovna moc chuť se vracet. Asi mi ale nic jiného nezbyde, povzdechla jsem si. "Měj se," houkla jsem na vlčici jenom a očima k ní naposled zabloudila. Rozhodla jsem se ji opustit docela rázně, ale neměla jsem důvod se s ní loučit nějak víc. Udělala, co jsem po ní chtěla a využití pro mě už neměla. Navíc z téhle řeky se pít nedaleko a já měla ještě hlad. Budu muset najít nějakého jiného otroka. Amnesie si sotva uloví ocas. Vsadím se, že Newlina ulovila jen čirou náhodou, špička ocasu se mi potěšeně zavrtěla, když jsme vlčici mohla v duchu urážet. Ještě jsem se oklepala, než jsem se docela nevychovaně otočila a prostě zamířila pomalu pryč.

// Mahtaë sever

Na severu... Takže... Pokud vylezu z lesa, měla bych vidět věž Smrtina doupěte, pomyslela jsem si. Ta věž šla vidět fakt hodně daleko a byla takovým majákem. Navíc začínalo svítat, takže by neměl být problém s viditelností, pokud není zataženo nebo mlha.
Ohnula jsem se a zakousla se do srsti u kuřene ocasu, kde se blechám obzvlášť líbilo. Už jsem si na jejich společnost tak nějak zvykla, ale nedalo se říct, že bych jim tolerovala každou eskapádu a každé kousnutí. Vypadala jsem jako... Vypelichaná slepice, povzdechla jsem si. teď jsem k tomuto označení měla asi ze všech vlků nejblíže. Jsem zrůda, zaúpělo to ve mně tiše, ale potlačila jsem tyhle myšlenky na později. Existenční krizí se budu trápit až posléze, nejprve musím zajistit, že se mi rány zahojí a budu v cajku.
"A pak kdo jetady cvok," zabručela jsem si, když se na mě Amnesia otočila s tím, jestli ten krkavec byl normální. Nevěděla jsem, jestli po ní mám skočit a profackovat ji za její ignoranci, nebo prostě dělat, že jsem ji přeslechla. "Vypadal normálně, ale asi úplně normální nebyl, když se mi stalo tohle," řekla jsem dost jedovatě, až by si jeden myslel, že místo křídel mi vyrostly zmijí zuby. Na její dodatkovou otázku jsem po ní jenom šlehla pohledem. Jestli si ze mě utahuje, tak to rozhodně není vtipné. Ucítila jsem, jak mě něco na zádech tahá, jako kdyby mi trnul sval, ale nemohla jsem jím pohnout. Ah bože, dopadnu jako Falion, mé utrpení se zvyšovalo. Když jsem nad tím ale tak přemýšlela, Falion pořád žil, ačkoliv občas mu ze zad vyrostly křídla. Možná to nebude tak děsné, pomyslela jsem si, ale fakt, že teď ze mě bude vlko-ptačí hybrid mi moc úlevy nedopřával. "Supr," ocenila jsem její snahu jediným slovem, ačkoliv to znělo jako zavrčení. Co čekat, měla jsem náladu pod psa. Byla jsem ráda, že se mi podařilo povolit drát alespoň natolik, abych mohla bez potíží dýchat. Oklepala jsem ze sebe poslední lístky, které na mě Amnesia namáčkla a vydala se za ní. Všimla jsem si, že se začala docela ošívat. Ohohoho, v duchu jsem zajásala. Vypadalo to, že způsobím pandemii. "Jsem tulák, my máme blechy skoro furt," pokrčila jsem rameny a trhla uchem.

// Aina