Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Partner. Měla jsem při tom pomyšlení podivnou pachuť na jazyku. Moje minulé partnerství bylo... Krásné. Rez byla nádherná, byla rozumná, chytrá, bystrá, vtipná, měla mě ráda i přes to všechno, co jsem dělala. Adiram ale netušil, co vše jsem dělala. Já mu to sice říkala, ale on mi to nevěřil.
Vysvětlil mi, jak to myslel. Byla by to jenom nálepka, kterou bychom se označovali. Ta myšlenka by někomu jinému asi nezněla vůbec špatně, ale mně se nelíbila. "Pořád nevíš, s kým máš tu čest," řekla jsem mu po chvíli ticha, kdy jsem na něj jenom koukala a přemýšlela. Topili jsme se v tichu i potom, protože mi bylo zatěžko odpovídat. "Já... Vždycky tu pro tebe budu a pokud bych chtěla odejít, řeknu ti to tak, jak jsme se slíbili. A stejně tak ty. Máme tuhle dohodu, copak ti to nestačí?" zeptala jsem se ho. Proč nás potřeboval označovat za partnery? K čemu? Na mně to bylo pořád ještě moc brzo.
"Musela bych si to promyslet," řekla jsem mu lehce vyhýbavě, protože otevřené nebo uzavřené partnerství bylo pořád partnerství, které pro mne bylo dost ošemetné. Copak si nepamatoval tu scénu na pláži, kdy jsem ho od sebe odháněla a nechtěla se vázat? Od té doby tolik času neuplynulo a ačkoliv jsem s ním trávila času hodně, bylo to málo.
"Na toho černého ses moc netvářil," poznamenala jsem, když mluvil o tom, že žárlivost není jeho parketa.

Chtěla jsem spát. Nic jiného jsem na mysli neměla a líbilo se mi to teplo, které Adiram vyzařoval. Nacouvala jsem do něj zadkem a dál ležela, ale jeho otázka mne donutila se probudit a vnímat víc, než jsem vlastně chtěla. Čekala jsem, co z toho bude a o nějakém emočním kolotoči se moc mluvit nedalo, jak jsem byla pořád rozespalá.
Zafrkala jsem, možná to bylo kruté, ale měla jsem pořád v živé paměti náš rozhovor na pláži. "A jak by sis to představoval?" zeptala jsem se ho a mlaskla. Neřekla jsem mu ne... Zatím. Zajímalo mne, jak to vnímá, co by ode mne požadoval. Navíc jsem moc dobře věděla, že je Adiram proutník, který si dělá košík z každé vlčice, která projde kolem a já na tom byla podobně. Navíc jsem byla pořád dost rozbitá z předešlého vztahu. Trávení času s Adiramem mi ale hodně pomáhalo. Cítila jsem se s ním klidně, uvolněně a milovaně, ačkoliv jsem tomu příliš nevěnovala pozornost pro své vlastní dobro. Něchtěla jsem nad tím přemýšlet jako nad svým druhem, ještě ne.
"Aha. Takže bychom si tak jenom říkali?" zeptala jsem se, když řekl, že nárok na mě by nebyl fyzický. "A jak to budeš zvládat se žárlivostí?" nadhodila jsem. Nebylo to rýpavé, zněly v tom tiché obavy, jestli si to Adiram dobře promyslel.

Byla jsem vděčná za každou vteřinu, kdy jsem mohla jenom ležet zabalená v Adiramově srsti a pospávat. Už jsem byla dávno vyspaná, ale nechtělo se mi existovat a přemýšlet. Byla jsem spokojená. Najezená, odpočinutá, vyblbnutá a nic mi nechybělo. Na moment jsem ucítila, jak znovu usínám. Svět temněl a mizel mi můj dosah s ním a z tlamy mi začala téct slina, která se chytla Adiramovy srsti. Probralo mě to ale a tak jsem si olízla tlamu a pomalu se začala probouzet. S mrčením jsem se začala protahovat a vrtět, ale prostě jsem necthěla ještě vstávat. Bohužel moje vědomí se už začínalo probouzet a tak mi nezbývalo nic jiného než se probudit.
"Hmm," zabručela jsem, když mě oslovil jménem a ne jako Matildu. Stejně jsem tuhle interakci už vypustila z hlavy, protože po ní následovalo něco mnohem zapamatovatelnějšího.
Jeho otázka zněla tak nonšalatně, že jsem prvně ani nezpracovala, na co se mě ptá a jenom jsem se přetočila k němu zadkem a chtěla si ho nechat o něj nahřát, než se mi informace v mozku zpracovaly a já se pomalu nadzvedla na předních a otočila na něj hlavu. "Partnerka? Jako družka? Jako milenka? O co jde?" zamračila jsem se. Byla jsem asi přespaná, protože jsem plně nechápala, kam tím míří. Nebavili jsme se snad, že se ani jeden nedokážeme uvázat jen na jednoho vlka? Kdyby odešel a já potkala Wizku, nemohla jsem zaručit, že s ní nebudu flirtovat.

Byla jsem spokojená a spokojeně jsem i usnula. Nic se mi nezdálo a ačkoliv jsem vypadala jako trouba s nosem z želé, alespoň jsem byla pro jednou mírumilovný trouba s noem z želé a nesnažila jsem se nikomu zničit život. To byla totiž moje oblíbená aktivita a taky to jediné, nad čím jsem reálně přemýšlela, když jsem neměla co jiného na práci.
Probudila jsem se k večeru a jen zachrčela a převalila se, protože se mi nechtělo vstávat. Projednou jsem byla líná a nechtělo se mi nic. "Mhmm," zabručela jsem protestně a schovala hlavu do Adiramovy srsti, kde bylo teplo a tma. Spokojeně jsem pokračovala dál v podřimování a neřešila nic. Myšlenky se mi ještě nenastartovaly a já chtěla jen dál spát. Nechat se unášet do světa, kde nic nemuselo být řešeno, kde mě nikdo neštval a nikdo neotravoval. Kde jsem existovala jenom jako pomyslné vědomí v nekonečnu, unášené proudem.

Dělala jsem na začátku trubku, ale když došlo na věc, nedokázala jsem se držet nějakého scénáře nebo role, protože mne pohltila animalistická stránka celého tohoto počínání. Bylo to podobné jako s bojem, kdy jsem vypnula a jela jsem na autopilota. Věděla jsem přesně, co mám dělat a když se se mnou Adiram moc nepáral, o to více jsem mentálně regresovala zpátky do zvířete. Ale byla jsem spokojená, velmi.
Takže když jsme skončili, cítila jsem jen, jak jeho zuby vyjíždí z mého krku a ten je celý bolavý na dotek. I přesto jsem se k němu ale přivinula jako malá a zachumlala se mu do kožichu. Vědomí se mi zase vrátilo z temných hlubin a to monstrum, které Adiram probudil šlo znovu spát. "Mmmm nejsem si jistá, zjistíme to příště," zamumlala jsem mu do kožichu ospale. "Třeba na tom tvojem rande," dodala jsem, zívla si a zavřela oči. třeba jsem ho moc netrkala parůžky.

Zašklebila jsem se na něj jako malé vlče, kterému se ostatní posmívají, protože má křivý nos. "Jen to zkus a uvidíš," vyhrožovala jsem mu a konečně ho stáhla k sobě na zem. Spokojeně jsem se k němu přivinula a snažila se na něm namáčknout co největší plochou těla. Chtěla jsem kontakt a chtěla jsem ho hodně, takže jsem se snažila přeměnit na župan a na Adirama se navléct. Škoda, že jsem takové kouzlo neuměla. Mohla bych na něj být potom nalepená furt a jen když by byl v aléru bych někomu vyprášila kožich a pak se vrátila zpátky. Znělo to docela idylicky. Adiram a jeho kožich.
"Neví neví," smála jsem se a zahihňala jsem se jako malá holka, až jsem se zastyděla, když se mnou smýknul pod sebe. Kdybych neměla srst, tak se v ten moment čerpenám jako řepa na poli, když ji konečně dědeček vytáhl.
"Ale ne, co to děláš?" protáhla jsem nevinně a tvářila se jako hloupá holka. Nechala jsem ho, ať si hraje na drsňáka a adekvátně jsem mu přizvukovala slovně i tělem.

Držela jsem ho za krk, ale on se nenechal svalit. Zůstal nade mnou stát a popichoval mě. Nazýval mě všemožnými jmény, které zněly opravdu příšerně. Zašklebila jsem se na něj a při tom se vrtěla, jak mě lechtal na krku. "Rovnou mi říkej Gertrudo," zahučela jsem a konečně se přes tu jeho čelenku dostala k jeho uchu, které jsem chytla a začala za něj tahat. Pustila jsem ho ale, protože jsem mu nechtěla udělat novou naušnici ani se jí stát a protože jsem mu ho nechtěla urvat. Stačilo, že jsem já měla jen jedno celé ucho a z druhého jen půlku. "To abych ti taky vymyslela nějakou škaredou přezdívku. Třeba Adiram... Adiram, nevím do které díry kudy kam," plácla jsem to první, co mě napadlo a začala se pak smát na absurdností toho, co ze mě vypadlo, než mi dal nenápadnou pusu na čenich. Vyslalo mi to elektrické výboje do páteře, až jsem z toho skoro měla osypky. Plácla jsem křídly kolem nás, až ze mě vyletělo peří. "Osobo!" ohradila jsem se napůl dotčeně, že to udělal a napůl dotčeně, že přestal.

// Zlatavý les

O tom, jak by mělo vypadat rande dle Adirama se vlk nezmínil ani krapet, takže jsem byla ponechána v otaznících, kdy jsem netušila, co bude. Byla jsem ale zvědavá, co to bude. Romanťárna? Něco zajímavého a kouzelného? Bude mi zpívat až mi vyteče mozek ušima?
Dopadla jsem do úkrytutěsně vedle Adirama, který se jako zmije stočil a skončil mu čumákem v krku. Lechtalo to a protože jsem byla rozjařená ještě z toho souboje s giga slizem, s hravým vrčením jsem sebou škubla na zem a Adirama chytila tlapama kolem krku, abych ho stáhla s sebou. "Co třeba jménem, fešáku?" zašklebila jsem se na něj a dorážela zubama na jeho uši, které se schovávaly za věncem. "Takhle to vypadá, že ani nevíš, jak se jmenuju," zašklebila jsem se a protáhla si zadní nohy mimo Adirama, abych ho nekopla. Cítila jsem příjemnou svalovou únavu.

// Ronherský potok

Zeptal se mě, co se mi na rande tolik líbilo a uvedl hned tři příklady z čehož jeden byl jen hlasité zaplakání. "Když to chceš vědět - mohla jsem konečně někomu, tady spíše něčeu, nakopat prdel," zazubila jsem se na něj stejně, jako se on zubil na mě. "Ale prosimtě, však jsme vyhráli," uchechtla jsem se, ale ne kvůli tomu, co jsem řekla, ale co mě v ten moment napadlo a co jsem následn dodala. "Což se mi moc nestává, takže tvoje obavy jsou oprávněné," většinu soubojů jsem nevyhrávala, zvláště ne ty, kde jsem si nevybírala oponenty.
"V tom případě uvidíme," usmála jsem se na něj a zastavila se před úkrytem, kam Adiram mířil. "To jdem jako spát? Já mám chuť běhat a skákat!" zapitvořila jsem se jako malé děcko a skočila jsem do úkrytu a možná přímo na Adirama.

// Medvědí pelech

// Esíčka

Vykouzlil na tváři úsměv ptáka Loskutáka, který měl v následujících hodinách dostát svému jménu a dát si Loskutulku k večeři. "Tohle bylo moje nejlepší asi," zapřemýšlela jsem nahlas. "Ne teda, že by mě někdo na nějaká rande moc bral," odfrkla jsem si naoko dotčeně. "Většinou mě někdo prostě zaáhne do křoví a je to," štípla jsem Adirama do ramene a proběhla potokem tam a zpátky, abych si očistila nohy od bláta, které se na mě nalepilo v močálech.
"Příště můžeme podniknout rande, které se bude líbit tobě," navrhla jsem mu, aby se necítil úplně vystrčeně a nenaplněně. Měla jsem ho ráda, přecijen jsem si ho pustila k sobě velmi blízko a nechtěla jsem ho od sebe odhánět.

// Zlatavý les

// Mahar

Vlk vzal nohy na ramena hned, jen co po něm daněk vystartoval. S potutelným úsměvem jsem se rozcupitala za Adiramem, který si to štrádoval pryč a jeho tlapy vydupávaly rytmus uražené manželky. I jeho hlas byl protivný a slova popichovačná. Zašklebila jsem se a ramenem do něj drcla. byl celý mokrý. "Možná trochu," přiznala jsem a vyzývavě se na něj podívala. "Škoda, že nejsem na zajíčky," mlaskla jsem a přeskočila řeky po kamenech za ním. Mířili jsme zpátky domů, pokud se to tak dalo nazvat. "Jak se ti líbilo rande?" zeptala jsem se ho stále veselým hlasem, protože jsem měla vážně dobrou náladu a ta jeho žárlivost se na mě nepřenášela. Jak by taky mohla, když mi s nikým nezahýbal?

// Ronherský potok

Slyšela jsem, jak něco blekotá, ale nevěnovala tomu moc pozornost. Skoro měl ruměnec v tvářích a zdálo se, že se rozhoduje mezi tím jestli uteče nebo zůstane. K mé vlastní smůle se ukázalo, že se rozhodl zůstat a ještě pořád něco plkal o magiích, ikdyž jsem ho kamínkem trefila do čela. Div si z toho neucvrnkl radostí, když se tak stalo. Zarazila jsem se, protože s takovouhle natvrdlostí jsem pracovala naposledy, když byla Marion malá. Nadechla jsem se a střihla ušima, protože jsem slyšela, jak se konečně blíží Adiram.
"Víš ty co, blboune? Jak chceš. Proklínám tě!" štěkla jsem na něj a z močálu kousek od nás vyskočil daněk. Byl už v řádném stavu rozkladu a byla to spíš kostra než maso. "Duchu daňka," oslovila jsem zdechlinu, kterou jsem ovládala já, "odežeň ode mně tohohle votrapu!" S posledními slovy se daněk rozběhl na svých kostnatých nohou a rozběhl se přímo proti vlkovi. Jestli se vlk rozběhl pryč, nebo se s ním pustil do boje bylo pouze na něm, protože se blížil Adiram. Vlka zdravil v okamžiku, kdy daněk byl na krok od cizince. "Jdem," řekla jsem a posměšně na vlka frkla. Když jsem se otočila a udělala několik kroků od cizince, daněk padl k zemi jako znovu zabitý a už vlka neohrožoval.
"Tady je to samý imbecil," postěžovala jsem si. "Přišel za mnou a začal mi vykládat, jaký mám krásný žlutý oči," odfrkla jsem si.

// Esíčka

// btw Styx má oči spíš zelené, na refce to jde lépe vidět než na spešlu

Doufala jsem, že ten otrapa co nejdřív odejde, ale on místo toho jen stál a div ne s otvřenou tlamou, jak na mě blbě zíral. Doufala jsem, že ho odeženu hrubými slovy, ale fungovalo to spíše naopak, jako kdybych mu házela drobky a on přilétával blíže a blíže. Zamračila jsem se a moje mračení mi zvrásnilo obličej všemožnými způsoby. Kde je ten Adiram, když ho někdo potřebuje? povzdechla jsem si, protože když Modrásek prohlásil, že mám žluté oči a mluvil o magii, měla jsem chuť umřít. Nebo ještě lépe, nechat umřít jeho. "Hele, prde, jestli se ti líbím, tak to máš pech, protože já na vlky, co vypadají," tlapou jsem obsáhla celou jeho maličkost, "takhle, fakt nejsem." Zašklebila jsem se. Vypadal jako kdyby ho někdo prozáhl borůvčím a pak ho vystavil na slunci. vypadal seschle. "A do toho, jaký vrozený magie mám je ti hovno," řekla jsem a nechala se trochu unést. Kamínek nedaleko nás vyletěl z místa a trefil vlka přímo do čela. "Stejně tak dobře ti můžu podpálit prdel nebo vyvolat ducha tvý mámy," zašklebila jsem se na něj a doufala, že se rozbrečí a odejde.

Močály nikdy nebyly moje oblíbené místo. Páchlo to tu a cesty byly zrádné. Držela jsem se na jejich okraji, abych nespadla do nějaké další proklaté díry a nezašpinila se víc, než bylo nutné. Už teď jsem měla jednu celou nohu od bláta a bůhví čeho. Čekala jsem na Adirama, až přijde, protože se nějak dlouho zdržoval u toho jezírka. Už jsem se chtěla otočit a jít pro něj, protože s takovou se tam ta příšera zformuje zmovu a zase jo akorát znovu sežere, když se kdy mně začal přibližovat cizí vlk. Byl černý s modrými znaky a pozdravil mě, docela slušně na to, jak vypadal. Přejela jsem si ho pohledem a nadzvedla obočí. “Nazdar,” řekla jsem zrovna ne dvakrát přívětivě. Nevypadala jsem zrovna dvakrát nejreprezentativněji, ale moje aura a celé moje vzezření vlkovi připadalo jako ztělesnění čiré krásy. Byla jsem dokonalá a on na mně mohl oči nechat a chtěl by mi splnit vše, co si řeknu. Přesně tohle jsem nechtěla, působit jako elixír lásky, ale bylo to alespoň něco.
Protože na mě vlk civěl jako puk, nakrčila jsem čumák a zeptala se: “Máš nějaký problém? Kliď se, vošouste,” zavrčela jsem.

// Jezírko Lavender

Neznala jsem močály moc dobře, takže jsem opatrně našlapovala a byla si jistá jen v méstech, kde jsem viděla zvířecí stopy. Byla jsem nadšená z toho, co se mi u jezírka povedlo. Ještě nikdy jsem se do mrtvoly nepřevtělila, ale bylo to naprosto skvělé. Nic mě nebolelo, nic jsem necítila a moje vlastní tělo prostě na těch několik minut neexistovalo. Možná právě tohle mohl být můj nový trumf v konfrontaci, která se zvrtne v můj neprospěch! S trochou štěstí se naučím i to mizení lépe ovládat a pak už jsem byla hotová. Nepotřebovala jsem nic víc na to, abych se nenápadně infiltrovala do něčí smečky a pak je rozdupala na prach, až dostanu příležitost. Jako první jsem se chtěla pomstít Sarumenu, protože mě poslali pod drn jako poslední a to zcela bez důvodně. vždyť jsem jim nic neudělala a ta eskapáda s hloupou marion se udála tak dávno!