Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zvedla jsem zrak od prázdné skály pod sebou a podívala se na pajdu. Opatrně se nesla až ke mně, aby si sedla poblíž. Bylo zvláštní být opět s ní, dýchat stejný vzduch a moci se na ni podívat zblízka. Zdálo se mi ale, že vřelost léta přes podzim zešedla a zamrzla s příchodem prvních mrazíků. Cítila jsem uvnitř sebe blok, jenž mi znemožňoval se chovat tak otevřeně, jako kdysi. Moc jsem chtěla, aby mi to bylo stejně přirozené jako kdysi, avšak právě tato neviditelná hradba mě držela zpátky.
Něco jsem zamručela o paličatosti vlastního bratra, ale víc se toho ze mě nedostalo. Nebylo ani moc věcí, které bych na tohle téma chtěla říct. Bylo tady spíše hodně věcí, které jsem říct opravdu nechtěla. Třeba tein incest, co, bodlo mě svědomí. Ač to ostatní vlci brali jako něco opravdu hrůzného, já toho litovala jenom proto, že mě vlastně využil. Jak to říkal? Nedokážu cítit lásku... Bla bla bla, zatnula jsem zuby. Možná jsem si to chtěla s Duncanem rozdat jen tak z trucu.
Soustřeď se, napomenula jsem se a posadila se šikmo ke Rzi. Měla jsem chuť si do ní rýpnout, ale rozhodla jsem se pomlčet, netušila jsem, jak daleko můžu zajít teď. Nevěděla jsem, jestli můžu naskočit zpátky do bezstarostných kolejí léta. "Kdyby tě ale ze smečky vyhodili, tak se neboj na mě obrátit," řekla jsem lehce škádlivým tónem, jako kdyby její členství už teď bylo na hraně. Rozhodla jsem se otestovat její snášenlivost a smysl pro humor.
"Povinností," zopakovala jsem po ní. Vlastně jsem nikdy nebyla členem fungující smečky, která by měla nějaký pevný hierarchický systém a přidělení rolí. Život v Kapijské smečce byl to samé, jako kdyby skupina tuláků žila na jednom místě, protože je sbližoval stejný cíl a stejná nenávist.
Řeč se stočila na dobrosrdečnost Launee a Theriona. Mně zas tak hloupí a milí nepřišli, ale nejspíše za to mohla moje povaha. Neudělala jsem nejspíše nejlepší dojem. "Ne no," souhlasila jsem uznale. "Vypadáš jako hebký kámen," dodala jsem naoko vážně a uculila se. Sklouzla jsem se pomalu do lehu a protáhla si tlapky, které byly mokré od sněhu. Dotkla jsem se bílou hnátičkou Rziny šedé tlapky a lehce do ní z rozmaru šťouchla. "Třeba ti je povím," navrhla jsem záludně. Bylo jasné, že je nedám jen tak zadarmiko. Olízla jsem si tlamu, kterou jsem měla ještě pořád trochu zašpiněnou od krve. "Mám úkryt, ale hledám si místo pro nový, protože tam nemám soukromí. Nejspíše si ho udělám někde na západě Gallirei," řekla jsem a zívla si. Sice jsem spala půl měsíce, ale když jsem byla pohodlně uvelebená na zemi, nedalo mi jinak, než si zívnout.

// Kiërb

Pokud bych měla sourozence, kteří by byli více normální, asi bych k životu už nic jiného nepotřebovala. To, že jsem raději trávila teď čas s mocnými bylo ale jasným důkazem, že si s nimi až tak nerozumím. Naše cesty se začaly rozdělovat a ačkoliv jsem se je snažila jakš takš držet obě, brzy zvládnu utáhnout jenom jednu. "Mílý," zopakovala jsem po ní kysele. "Rozhodování o tom, s kým se mám a nemám stýkat mi zas tak milý nepřijde," řekla jsem polohlasem. Potřebovala jsem si postěžovat, ale na druhou stranu jsem Rez nechtěla zahlcovat svými malichernými problémy.
Po mé nabídce zůstala šedivka chvíli mlčet, až jsem se na ni zvědavě podívala. Stáhlla jsem ouška k hlavě, aby mi do nich nenafoukalo, zatímco jsme pokračovali podél řeky. Naštěstí úkryt nebyl daleko. "Zvládnu se postarat o nás obě. Lov i ochrana," prohlásila jsem sebejistě, abych jí nedala jedinou šanci to zpochybnit. Byla jsem přeci silná vlčice a skvělý lovec, neměla bych problém ani přes zimu lovit za nás obě. Navíc já tolik nežrala, byla jsem zvyklá dny hladovět, až mi to vůbec nevadilo. Myšlenka toho, že bychom spolu zase trávily každý den a společně se o sebe staraly mě ale zahřála. Teplo léta a všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu strávily... Vrátila bych čas, kdyby to šlo. A pak bych od ní už nikdy neodešla.
"Takže před zimu chceš zůstat ve smečce? Myslíš, že se ti tam tak zalíbí, že tam zůstaneš?" zeptala jsem se, když jsem zabočila k úkrytu. Cestička, která k úkrytu vedla, byla zasypána sněhem, ale podle stromů a rozestoupených keříků jsem poznala, kam mám jít. Žravá tlama jeskyně se před námi otevírala a vítala nás se zubatým úsměvem. Rez uhodla.
Na moment jsem sklapla a poslouchala, co stříbrnooká říká. Její vyprávění mě zajímalo, takže jsem si nenechala svou tlamou zkazit zážitek. "Myslíš?" broukla jsem jako ozvěnu k její poslední větě, což se rozlehlo po jeskyni. Vevnitř jsem odstoupila od Rzi a oklepala se. Okamžitě jsem pocítila změnu, když mi do kožichu nefoukal chladný vítr. S pamatováčkem jsem zamířila na místo, kde byly předtím krvavé skvrny, ale teď už po nich nebylo ani stopy. je pravda, že i předtím šlo o už dost zčernalou a zaschlou krev, takže by bylo divné, kdyby tu ještě byla.

Jo, cítíš se fajn, máš se skvěle. Zdravý duch jen v nemocném těle, rozkročila jsem tlapky a otřepala se, až se mi z toho křidélka odlepila od boků a poplašeně sebou zamávala jako malé kuřátko. Znovu se mi pečlivě složila k boků a zachumlala se pokud možno do mé šedivé srsti, aby byly v teple.
"Beztak," zavrčela jsem a teď už byla přesvědčená, že za ní půjdou a vyříkám si s ní pár věcí. Nikdo nebude Rzi ubližovat. A nikdo mi nebude dávat křidélka na záda, jako kdybych byla malé vlče před Halloweenem.
Bratry, ano. Uhh, vzpomínka na Noroxe mě bodla v hrudi, nechtěla jsem na něj myslet. Bylo to podobné, jako když jsem v létě zapírala existenci Duncana, až na to, že Norox byl pořád můj bratr a pořád u mě bude mít své místo, avšak už asi ne takové, jaké měl předtím. "Našla jsem ale i sestru. Rozhodně příjemnější společnost než Norox, ale taky má své mouchy," dodala jsem a s úšklebkem pokrčila rameny. Třeba že ti hodí bobek do úkrytu v tu nejméně vhodnou chvíli, dodala jsem si v duchu.
Oh, Rigela jsi potkala? překvapeně jsem na Rez vyvalila zlaté bulvy a zaraženě poslouchala. Překapivě milý? Jakože... Se tě nepokusil hned zabít? Tak to myslíš? Rigel byl kapitola sama o sobě. Nikdy doma nebyl rád a chtěl utéct, což se mu povedlo až při útoku nepřátelské smečky. Byla jsem ale ráda, že se Rez nestala jeho pokusnou obětí, bůh ví, jakým směrem byl on zkažený. "No, jo," dodala jsem jenom mumlavě, opravdu jsem ji před Noroxem varovala a byla jsem ráda, že nepotkala jeho. Poslední dobou byl divný.
Rez nijak nereagovala na má slova o teleportaci, ale neměla jsem jí to za zlé. Už jsem jí řekla o magických havranech, existence teleportace tedy byla denním chlebem. "Vím, kde to je," řekla jsem. "Ještě se o tebe můžu starat já," navrhla jsem jako další alternativu. Vůbec by mi nevadilo stát se na zimu opatrovatelkou, ráda bych řešila cizí problémy, protože s těmi svými jsem měla docela kříž.
Lehce jsem zamávala ocasem, když mi zašeptala, že jsem jí chyběla. Většina obav ze mě opadla a já se mohla konečně pořádně nadechnout. Odstoupila jsem od ní a přikývla, měla jsem docela dost hlad. Začala jsem seskakovat dolů z kopce a hrnula s sebou valdy sněhu, protože jsem se nesnažila jít moc opatrně. "Vím o úkrytu nedaleko, taková velká jeskyně," řekla jsem nahlas, protože jsem se během pár vteřin dostala dolů pod kopec. Sněhem jsem si koroptev zavalila, ale rychle jsem ji našla a vytáhla tlapkou. Začala jsem rychle křápat kosti a hltat maso, ostatně nebyl čas na hodování, koroptev mi už docela vystydla. Nejspíše jsem ji stihla sežrat dřív, než Rez vůbec sešla dolů.
Olízla jsem si krvavý čumák a střihla ušima, když jsem měla po jídle. Zvedla jsem hlavu a s lehkým máváním ocasu se rozešla směrem k úkrytu. "Co jsi dělala, když jsem odešla?" zeptala jsem se zvědavě a přizpůsobila tempo chůze jí, aby se nenamáhala.

// Východní úkryt

Magický havran. ty jsi fakt hlavička. Zníš jako blázen. To nevadí, může to být jakože... Jakože zkouška její důvěry! Co to plácám... Měla bych být vůbec ráda, že za mnou šla, když mě ucítila, provinile jsem sklopila uši. Netušila jsem, jak dobře na tom Rez je se svou magií teď, třeba trénovala, každopádně moje myšlenky mi přišly dost stoudné na to, abych se měla z čeho kát.
Místo toho, aby mě ale označila za blázna, se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Ne, jestli se cítím v pořádku. "Cítím se..." pohledem jsem uhnula do strany a rozpačitě přešlápla. "E-, a-asi fajn?" zakoktala jsem se lehce. Nebylo mi nijak ubližováno - momentálně, neměla jsem tedy důvod cítit se zle. Vlastně jsem se měla docela dobře. Byla jsem vyspaná, napitá a dole pod kopcem se mi válela kořist, kterou jsem možná hodlala ještě sníst. Moje fyziologické potřeby byly tedy ukojeny. Psychicky jsem byla taky v klidu, byla jsem se Rzí, většího štěstí jsem dosáhnout přece nemohla. Nemám právo se cítit přece špatně, myšlenka na mé mrtvé rodiče stačila k tomu, abych byla vděčná za svůj plynulý dech.
Vyslechla jsem si její vysvětlení a udělala pár posledních kroků k ní, až náš rozpačitý rozestup zmizel. Sklonila jsem hlavu ke zvednuté pacce a pak se otočila k Stříbrnooké s úšklebkem na rtech. "Tady se to potvorama jenom hemží. V bažinách jsem narazila na vlky bez kůže, chtěli mi ji vzít," zamračila jsem se a zavrtěla hlavou.
Obešla jsem si Rez a prohlížela si její šedivý kožíšek, jestli na něm nenajdu stopy po dalších zraněních. "Byla jsem s rodinou většinu času. A nedávno jsem byla nemocná, Meinere se o mě staral. A nějak jsem se z doupěte dokázala teleportovat na území úplně nové smečky," řekla jsem a zamrkala. Pořád to byl dosti neuvěřitelný zážitek. Když řekla, že doufala v naše setkání, zastavila jsem se šikmo k ní a usmála se. Pírka mi vlála ve větru, který se každou chvíli zvyšoval. Poprašek kolem nás se začal vozit na rukou větrných duchů a poletoval po lese mezi stromy. "Vždyť jsem ti říkala, že si tě najdu," řekla jsem a usmála se. Na vteřinu jsem zápolila s nejistotou, než jsem se odhodlala udělat riskantní krok až k ní a přitulit se opatrně k jejímu krku. Nechtěla jsem ji popíchat drátem. "Moc jsi mi chyběla," řekla jsem polohlasem a odstoupila. "Co kdybychom se schovaly před větrem?" broukla jsem a čumákem jsem jí drkla do tváře.

Slyšela jsem tlukot vlastního srdce a uvědomila si, jak chladně se zastavilo, když Rez vylezla na kopec a zůstala stát pár metrů ode mě. Slyšela jsem své srdce se tříštit na malinké kousíčky. Proč jsi tak daleko? nedokázala jsem své obavy potlačit.
"Já..." otevřela jsem tlamu, ale zasekla jsem se. Mám jí říct o těch ptácích? Neuvěří mi. To je v pohodě, ani Duncan mě neodsoudil, ale... Rez, opravdu bych si přála, aby mi mohla číst myšlenky. Aby se moje uzavřená mysl otevřela jako kniha a ona věděla, co se se mnou děje. Bylo pro mě těžké se před ní ukázat slabá a křehká, nechtěla jsem, aby vůči mě cítila lítost. Přesně tak, nic ti přece není!
"Dotkla jsem se magického havrana a..." řekla jsem opatrně a lehce uhnula pohledem. Můj vzhled byl dosti výmluvný na to, abych nemusela svou větu dokončovat. "Nevím, co s tím mám dělat," přiznala jsem a pokrčila rameny. Pravdou bylo, že jsem na to úplně zapomněla, když jsem spala. Křídla jsem měla ztuhlá a přiložená k tělu, jen pírka se jemně pohupovala, když jsem se hýbala. Ostnatý drát byl asi nejnebezpečnější, protože se mi úzce motal kolem krku a nechával mi tak akorát místo na nádechy. "Ale na tom nesejde," smetla jsem to rychle ze stolu. Dost bylo mého kňučení, to jsem si přece už vybila na Duncanovi. "Co se ti stalo?" zeptala jsem se a udělala pár kroků k ní s hlavou sníženou, abych se podívala na její tlapky. "Kdo ti to udělal?" dodala jsem a jemně se naježila, až se mi pírka za ušima postavila do pozoru.

Možná by mě toho mohl zbavit Život... Nebo rovnou Smrt, měla bych si to s ní jít hned vyříkat. Určitě v tom má drápy, byla na mě pěkně protivná, blbka jedna černá, pomyslela jsem si roztrpčeně. Krvavé stopy mi pomalu splynuly s podkladem, když se přikradla noc a přikryla svým temným hávem okolí. Sníh se přestal třpytit a všechno nabylo přízračných odstínů. Chtěla jsem si najít i nový úkryt, že? snažila jsem se svou hlavu odvést od problematiky křídel, ale uslyšela jsem kroky. Já nejsem ten, kdo se bojí, hluboce jsem zavrčela a zvedla hlavu. z kopce jsem se rozhlédla a svítícíma zlatýma očima skenovala stíny lesa. Křupání sněhu pod dospělým vlčím tělem mi napovědělo, kam se mám podívat. Kroky byly nejisté, téměř bolestné, snad byl vlk zraněný. Vlčice, uvědomila jsem si, když jsem nozdrami nasála pachy. "Re-!" zaskočilo mi tiše, ale to už jsem slyšela svoje jméno. Ocas mi bez mé vůle přejel ze strany na stranu.
V hrudníku jsem cítila víření všemožných emocí. Radost, provinilost, strach. Podívej na mě, podívej, co mi udělali! chtěla jsem zakřičet a běžet se k ní schovat. Postavila jsem se a pokusila se udělat krok kupředu, ale něco mě drželo zpátky. Máš mě ještě ráda? Nezanevřela jsi na mě? obavy jsem měla téměř hmatatelné, když jsem slyšela, jak se blíží nahoru do kopce. Ostnatý drát kolem krku mě škrtil a připomněl mi, jak jsem sípala nedávno o vzduch. "Rez," vylezlo ze mě téměř plačtivě, jak jsem se skrz stažené hrdlo a kyslíkový deficit snažila promluvit. Položila jsem zvednutou tlapku zpátky do sněhu a jenom se očima vpíjela do střibrných zraků šedivé vlčice, která si to mířila za mnou. Ani jsem nevěděla, co říct, takže jsem sklopila uši a jemně vrtěla špičkou ocasu.

// Midiam

Měla jsem jednoduše štěstí. To pospávání ve sněhu rozhodně stálo za to, neboť jsem přes řeku zahlédla rychle se mihnoucí siluetu malého hnědého ptáka a bez velkého přemýšlení jsem co nejrychleji řeku obešla kolem Kaskád a zamířila po stopách, které vedly do hvozdu. Dokázala jsem koroptvičku vystopovat až k místu, kde se keře držely u sebe a držely na sobě velké vrstvy sněhu, které se už stihly zformovat do sněžkých čepiček.
Strčila jsem čumák do keře a uslyšela bouchání křídel a poplašené pípání své kořisti. Vyhlédla jsem ven, ale neviděla jsem ji, že by se snažila někam utéct, takže jsem znovu zaútočila na keř a prodrala se skrze větve až do srdce tohoto malého keříčkového království, kde jsem koroptev chytila a vytáhla ven. Zakousla jsem toho nebohého ptáka, který se pravděpodobně jenom šel napít k vodě, a rozešla se podél kopců až k další řece. Vylezla jsem si na jeden vyšší kopeček nad řekou, abych se mohla kochat pohledem na plynoucí řeku. Nebála jsem se vystavit pohledům jiných vlků, přece jsem nebyla žádný slaboch. Posadila jsem se do sněhu a pustila se do pečlivého obírání koroptve, abych se dostala k jejímu masu. Nemohla jsem se dočkat, až ucítím chuť ptačího svalstva na jazyku. Bylo teplé a jemné, vlákna se krásně táhla a zaplňovala mi žaludek malými, ale nenasytnými sousty.
Kanibale, problesklo mi hlavou. Konečně jsem si od probuzení uvědomila, že mi na zádech parazituje pár slepičích křidélek. Už nebyla tak zakrslá, ale létat bych určitě nezvládla. Bohužel byla i více viditelná, stejně jako peří po mém těle. V rozčilení jsem chmatla po peří na svém boku a i s chlupy ho vyškubla. Zakňučela jsem, protože to bolelo o dost více, než předtím, když byla pírka malinkatá. Nespokojeně jsem se zavrtěla a uvědomila si, že křídla tisknu k tělu. Zaměřila jsem svou pozornost raději zpátky na koroptev, ale nejdřív jsem se musela podrbat. Blechy možná vymrzly, ale kožich mě pořád svědil. Packou jsem zavadila i o ostnatý drát a to mi dokonale stačilo k tomu, abych zlostně kopla do svého jídla a shodila ko z kopce dolů k řece. Nabručeně jsem si lehla do sněhu a očima obkreslovala krvavé stopy, které značily trajektorii koroptve.

// Křišťálový lesík přes Medvědí jezero

Pokračovala jsem podél řeky. Překvapivě bylo opravdu chladno, prvně jsem to přisuzovala chladnému větru vanoucímu od vody, ale rychle mi došlo, že se vším tím sněhovým nadělením kolem mě nebudou mrazivé teploty jenom kolem vodních toků.
Nechtěla jsem přecházet na druhou stranu řeky, takže jsem opatrně procházela kolem Asgaarských hranic a modlila se ke všem severským bohům, aby na mě z lesa nevyběhla ta šedivá fúrie. Z jejich hranic to přímo sálalo jejich pachem a měla jsem co dělat, abych potlačila potřebu utéct.
Ne, ty přece nemusíš utíkat. Oni by se měli bát, zamračila jsem se. Kdy jsem stihla tak změknout? To dělají ti přátelé, zavrtěla jsem hlavou. Od příchodu sem se mi měnila povaha jako na běžícím páse. Zajímalo mě, jak budu vypadat za rok. Budu úplný mumísek, budu mít partnera se zářivě modrýma očima a bandu napolo magických vlčátek, která budou otravovat členy nějaké smečky, ke které se přidám? Při té myšlence mě zamrazilo a nebylo to chladem. Byla jsem severský vlk, byla jsem zvyklá na zimu. I přesto mi maličké ledové příšery zabodávaly ostré chladné drápky do kůže, když jsem se moc nehýbala. Kupředu přes vyhlídku! To mě zahřeje.

// Kiërb

// Let's go

Nejspíše jsem spánek potřebovala jako sůl. Ať už mi před tímto mikro zimním spánkem bylo cokoliv, jediné mé starosti teď byl prázdný žaludek a chladno, které mě obestíralo ze všech stran. Pomalu jsem rozlepovala oči do bíla kolem sebe, dokud jsem nevymrkala ospalky z koutků. S hlavou ještě napůl v obláčcích jsem zašmátrala pohledem kolem sebe, leč krom sněhobílého titanu jsem neviděla nic jiného.
Jsem v nebi? pomyslela jsem si omráčeně a zvedla hlavu, abych se podívala po dalších andělech, kteří se mnou jistě sdíleli nebesa. Jestli jsem se sem dostala já, Duncan, Rez a ani Meinere by s tím taky neměli mít problém. Hrozně ráda bych byla s nimi, ale místo toho se všechen sníh z mé hlavy odsypal a já vykoukla ven ze své provizorní peřiny, která na mě za tu dobu napadala. Zmerčila jsem kolem sebe útlá bílá těla s černými fleky a kopečky bílého sněhu a hned mi došlo, že jsem zaspala značnou část prvního zasněžování krajiny.
Vyhrabala jsem se ze své bělostné postýlky a protáhla ztuhlé a zmrzlé tělo. S těžkostí zamraženého kořete jsem ohýbala všechny klouby a až po značném rozehřívání a protahování se dokázala uvést do pomalého pohybu. Křídla jsem si neprotahovala, protože jsem na ně úplně zapomněla. Hlad, byl další potřebou, kterou jsem se rozhodla naplnit. Pomalu jsem se tedy rozešla podél řeky, abych se napila chladné vody a pokračovala podél ní. Rozhodla jsem se zamířit do Východního hvozdu, tam by určitě mohlo něco být.

// Midiam přes Medvědí jezero

Supr hledání, líbilo se mi, jak jsi je schovala u všech bílých vlků, u zimní magie a tak, že to mělo tématiku :D

ALASTOR nalezl 16 micáků, takže si poprosí do svého chudobného vlčecího úkrytu o 32 oblázků a 32 vlčích máků.

Nahozeno.

Tak já tedy hlasuji! :D
1. místo č. 6
2. místo č. 8
3. místo pro č. 1

*hodlá udělat krátkou verzi*
Zas jsou tu ty Vánoce,
ten komerční svátek,
bankrot s rukou na klice
schován v tradiční kabátek.

That's all. Thank you for your time.

2x zmrzlé ouško lišky přistává na Baghý, protože po ní nehodlám házet nic těžkého.
2x zmrzlé ouško lišky trefuje do obličeje i Marion, aby měl nějakou náhradu, až jí upadnou obě uši.
1x sobí paroh letí na Duncana a trefuje ho do čela.
1x sobí paroh se zabodává do čela i Rez, aby spolu s Duncanem mohli tvořit jednoparožčí duo.
1x sobí paroh letí na Noroxe, ale tomu se zabodává do zadku.
1x Vlčíškův bobek trefuje do oka Meinera, aby už viděl úplné hov*o. :D
1x Vlčíškův bobek byl namířen na Wizku a rozplcává se jí přímo uprostřed čela.
1x pozlacený divočák yeetnut na Tasu, protože z toho se možná nají.

// Medvědí řeka

Zamířila jsem mezi bílé břízy a pomalu se vydala kolem líně proudící řeky. Šla jsem kolem ní vlastně celou dobu a Křišťálový lesík mi prostě vlezl do cesty. Bylo to zvláštní místo. Seznámila jsem se tady s Meinerem, Baghý a Rzí, se všemi svými dosavadními kamarády. S Baghý jsem neměla tak dobrý vztah jako s ostatními, ale to bylo zapříčiněno spíše tím, že se kolem ní pořád motal Nori, kterého jsem nemusela. A on nemusel mě.
Možná bych to měla napravit, pomyslela jsem si, ale myslela jsem jenom na Baghý. Rez ji měla ráda a já neviděla důvod, proč starou vlčici taky nepřibrat do svého velmi uzavřeného kruhu přátel.
Svalila jsem se na zem k jednomu mohutnějšímu listnáči a zavřela oči. Chtěla jsem se trochu prospat a odpočinout si, protože všechno to drama na Bobřím ostrově mě vyčerpalo.

// Bobří ostrov

Přešla jsem po kamenech a v jakémsi delíriu pokračovala dál v cestě. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem podvědomě následovala Duncanův pach, ale bylo už pozdě se otáčet na úplně jinou stranu. Nechtěla jsem vypadat jako nějaká stíhačka, která si jde vydupat svou po*oustáníčko, takže jsem prostě pokračovala podél řeky. Byla jsem pořád unavená a předpokládala jsem, že si někam půjdu odpočinout. Napadlo mě zamířit do Křišťálového lesíka, který ležel tak blízko Asgaaru, až to hraničilo s rebélií.
Co jsem Tase udělala, že mi tohle udělala? projelo mi sobecky hlavou. Samozřejmě jsem nedokázala stáhnout vinu na sebe, protože jsem ve svých očích neviděla na sobě žádnou chybu. Netušila jsem, proč mi Tasa udělala bobek do úkrytu, jako kdyby to byla veřejná toaleta. To má o kolečko míň? Nebo... Čekala tam na nás. Je to nějaký její blbý způsob, jak mě chránit? celá jsem se naježila nad tou představou. Možná to měla Tasa podložené tím, co zažila, ale Duncan mě nehodlal znásilnit proti mé vlastní vůli.

// Křišťálový lesík