Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 4

Jako v léte, kdy nám vítr pročesával srst, kdy nám slaný vzduch zanášel kapičk soli do kožíšků. Tehdy, kdy svítilo slunce a my se mohly koupat v jeho paprscích, zcela prostě strastí a pravidel, které svět obsahoval. Užívaly jsme si společnos jedné a té druhé, hovořily, smály se, lovily. Pomalu se mi to zdálo jako sen, ačkoliv to nebylo tak dávno. Bylo to natolik kouzelné, že když jsem se k tomu ohlížela zpátky, nedokázala jsem tomu téměř uvěřit.
Pokusila jsem se utřídit svoje myšlenky, které panicky pobíhaly sem a tam a snažily se najít smysl v tomto okamžiku. Dát mu správné označení a strčit ho do správného šuplíku. Nadechla jsem se chladného vzduchu a zavřela oči. Rez mi položila hlavu za krk a chvíli jsme jen tak stály jako dvě ledové sochy.
Souhlasně jsem vydechla vzduch a přidala k tomu tón, aby Rez věděla, že ji poslouchám. "Samozřejmě," přitakala jsem. Už kdysi jsem jí řekla, že do mé hlavy může jako jediná. Za to dobu se nic nezměnilo, rozhodně jsem necítila potřebu si své myšlenky chránit. Věřila jsem jí, že by nic nezneužila proti mně. Navíc jsem žádnou špatnou zkušenost s čtením myšlenek neměla, takže jsem si jen těžko dokázala představit, jak přesně by mi mohlo být ublíženo.
Rez odtáhla hlavu s otázkou, jestli se jí svěřím se svým myšlenkovým pochodem, když ona udělá to samé. Najednou jsem si tak jistá už nebyla. Měla to být výzva ke konečnému vyjádření? Měla jsem teď stanovit přesně, co se děje? Stáhla jsem uši k hlavě a opatrně loupla zlatýma očima odstínu medu lesních včel po Rzi, které se na tváři jemně zračil úsměv. "Já... Si nejsem jistá," řekla jsem opatrně a zabořila pohled do sněhu před sebou. Co přesně chceš vědět? Co mám říct? Nechci tě odehnat! Co mám dělat, co mám říct, co?
Zvedla jsem hlavu a udělala krok bokem, dál od Rzi. Zrušila jsem náš intimní prostor a kousla se do jazyka. Potřebovala jsem... Co? Prostor? Sama nevíš, co chceš, uzemnil mě hlas v hlavě. Podívala jsem se na Rez a opatrně se jí zeptala: "Co... Ode mě chceš slyšet?" Nebyla to zrovna hezká otázka, ale řekla jsem ji opatrně, jako kdybych na zádech nesla křehkou ledovou sošku. Omluvně jsem lehce zakňučela a stáhla uši k temeni. Nechtěla jsem být necitlivá, ale začínala jsem se cítit pod tlakem.

// Loterie 3

"Jako v létě?" navázala jsem a zavrtěla ocasem. Strávit se Rzízase celé roční období bylo více než lákavé, ale teď, když se magie kolem mě kumulovala častěji a častěji, jsem nevěřila moc tomu, že by se to bez její přítomnosti obešlo. Když se budeme vyhýbat všem divným věcem... třeba by to nakonec šlo. Nechtěla jsem ale rez teď někam daleko tahat, když byla raněná. Sice už chodila a dle jejích slov to bylo o mnoho lepší, ale delší výlety po kraji by jí spíše uškodily. Zamířila jsem k řece.
Launee a Therion mě asi moc rádi neuvidí, ale... Přece pro ně nejsem nic víc, než jen obyčejný tulák, který měl na začátku plnou tlamu keců. Mohla bych jim v zimě pomoci s lovem, aby trochu přimhouřili oči, pomyslela jsem si. Usmála jsem se, když Rez zmínila, že by mě Meinere rád viděl. Já jeho taky, uvědomila jsem si. Naše další konverzace utichla při pozorování komety. Očkem jsem občas hodila po Rzi, jak se jí ve stříbrných očích lesknou hvězdy a právě i světlo z ocasu kometky.
Možná jsem se ptát neměla. Co když se jí to přání teď nevyplní? zaváhala jsem lehce po doteku čumákem, ale to už se ke mně Rez přiblížila a otřela se tváří o tu mou. Očividný? Jsem slepá? zamrkala jsem lehce, ale nenechala se vyhodit z rovnováhy příliš. Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu a udělala drobný krok do strany, abych se na Rez úplně nalepila. Chtěla jsem slyšet tep jejího srdce, slyšet její dech. Zůstala jsem ale mlčet, ačkoliv jsem měla v hlavě otázku. Co vlastně jsme? Kamarádky? Přítelkyně? Partnerky? Necítila jsem se na to, aby mě někdo orazítkoval. Nikdy jsem v žádném vztahu nebyla a netušila jsem, kde končí hranice přátelství a kde začíná partnerský vztah. Navíc tu byl problém, že jsem měla dost intimní vztah jak se Rzí, tak s Duncanem a dle mého vědomí partnerské vztahy byly přísně monogamní. Nic jsem neříkala, ale snad jsem to vynhradila tím, jak jsem se ke Rzi přitiskla. Tancuješ na tenkém ledu.

// Loterie 2

Docela rychle se začalo stmívat, ale jakožto téměř noční zvíře mi to nedělalo problémy. Opatrně jsem procházela zvějemi mezi dlouhými stíny stromů a obcházela malé bochánky keříků, které byly úplně zapadlé sněhem. Připadala jsem si jako v pohádce. Už jenom stačilo, aby se keříky začaly třepat a vyklubali se z nich nějací skřítci. Magická havěť, to by se ti určitě líbilo... drblo do mě svědomí.
Vědoucně jsem se na Rez usmála, když zmínila, že moje osobní teplo zneužije hned, jakmile k tomu dostane příležitost. Vlastně by se toho ani nemusela tolik doprošovat, trávila jsem v její intimní přítomnosti čas ráda a pokud možno, snažila jsem se jí téměř až vpít do kůže. Přítomnost blízké osoby byla něčím, co jsem odmalička potrádala a vynahrazovala si to pokaždé, když jsem měla příležitost.
"Jojo, vetřela jsem se jim tam s jejich členkou pod záminkou, že bych se možná chtěla přidat do smečky," pobaveně jsem se zasmála. "Chytly jsme nějaký divný blechy, který nám narušily řeč, takže jsme měly o zábavu v zimě postaráno," zazubila jsem se. No jo, blechy! zamrkala jsem a trošku se zasekla v pohybu. Nic už mě nesvědilo. Asi odešly samy? pokrčila jsem jenom rameny a pokračovala lesem. "Minulou zimu v horách nebýval nikdo. Všichni raději odešli do nížin," řekla jsem Rzi a cvakla jí zubama z rozmaru u krku.
"Můžeme se klidně zašít tam. Budeš mě jakože hlídat," nadzvedla jse obočí s úsměvem. Nora plná mechu mi zněla opravdu slibně. "Kamarádka?" zeptala jsem se Rzi a stočila k ní čumák, dokud jsem ho prudce neobrátila k nebesům, protože jsem zaregistrovala světlo. Oči mi spočinuly na svítícím ocasu komety, která se šinula přes oblohu. "Přej si něco," šeptla jsem jenom ke Rzi a sledovala, jak zářící hvězda tvoří trajektorii přes celé nebe. Jako kdyby se jednalo o nějakou zvláštní entitu, ztělesněné přání, myšlenku, která jako loď plynula vodami nekončícího moře, zanechávajíc za sebou jenom třpyt snů bláznů. Taky si něco přej. Co si přeješ? Žít se Rzí v klidu a míru do konce života? Žít s Duncanem? S bratry a sestrou? Přeješ si toho příliš. Přála bych si... Najít harmonii v tomto světě? Ve světě, který zabil tvou rodinu, bratra? To bylo dávno! Tak jako mizí kometa, tak se vytrácí i tvůj hněv. Měla bych se stále zlobit? Nejspíš.
Koukej na kometu, zamrkala jsem a donutila se odprostit své oči zabalené v mlze vzpomínek procitnout do reálného světa přítomnosti, kdy kometa mizela z dohledu. Dlouhé praporce jejího ocasu se vlnivě stíčely ve víru nebeských vod, až zmizela docela.
Stočila jsem pohled ke Rzi, v jejích očích se odráželo světlo měsíce, který ještě nestihl schovat svůj jas za mraky. "Co sis přála?" zeptala jsem se s drobný úsměvem a čumákem jí přejela po tváři.

Za všechnu tou práci ti děkujeme Morfi. Počasí od tebe bylo vždycky skvělé a akce ještě lepší. Přeji ti všechno nejlepší v reálném životě, který je přecijen důležitější.
A snad na nás úplně nezanevřeš a zůstaneš jako hráč :3

// Loterie - 1

// Východní úkryt

Vystrčila jsem hlavu z úkrytu a vstoupila do vysoké sněhové pokrývky. Všechno bylo zasypané a schované pod peřinou z chladu, les se proměnil v bělostné obláčky a geometrické útvary, mezi kterými vedly cestičky zvířecích stop. Zvedla jsem zrak k prázdným větvím nad námi a podívala se na brzkou zimní oblohu, která začínala měnit svou barvu. Svítání mělo přijít velmi brzy.
Opatrně, téměř s lahodnickým úsměvem, jsem pokládala tlapky do neporušeného sněhu. Křupání vloček pod mou vahou bylo jaksi uklidňující a příjemné. Zvuk mi to byl velice známý a jeho hlubší tónina mi dokázala udělat hloupoučkou radost. I z takové prkotiny.
"Můžu tě zahřívat já," broukla jsem ke Rzi, který svůj kožich označila za nepříliš vhodný do těchto tuhých severních mrazů. "Mírnější zimy, více potravy, více hojnosti," zabroukala jsem zamyšleně, ačkoliv jsem většinu své pozornosti věnovala chroupajícímu sněhu. Z jakéhosi důvodu mě stále fascinoval. Možná to bylo tím, že zatímco jsme si lebedily v jeskyni, napadlo ho tolik, až to změnilo vizáž krajiny. "U nás bylo chladno, hlad, vyzáblí vlci a hodně mrtvých," ušklíbla jsem se hořce. nebylo to tak dávno, co jsem domov opustila, ale přišlo mi, že to byly už roky. Vzpomínky mi šedly a já už necítila takový vztek...
"To můžem, ale to máš docela kus od smečky. Určitě tam máte nějaký úkryt, kde bude dobře, většinou to tak bývá," řekla jsem a v tom si vzpomněla na Ragar. "Až na Ragarskou smečku, jejich úkryt je chladná skála, kam teče voda," ušklíbla jsem se. Co jsem tam přesně dělala a jak tohle vím, jsem si nechala pro sebe. Ne záměrně, jen mi to nepřišlo důležité. "Minulou zimu bylo těžké najít tekoucí řeku, ze které by se dalo pít. Do pouště jsem ale nešla, tehdy jsem ani nevěděla, že tu poušť je. Je to docela divné, takové horko tu jinde není..." zamručela jsem a zvedla zrak od svých bílých tlapek, které se ztrácely se sněhem. "Je jen otázka času, než se Sarumen promění v prales," ušklíbla jsem se. Představa Duncana jako Tarzana lítajícího na liánách Sarumenem byla více než reálná a o to vtipnější.

"To jsi jedna z mála," ušklíbla jsem se. Vlky, kteří mě rádi viděli, bych dokázala spočítat na drápcích jedné tlapky, zato ty druhé... To bych se asi nedopočítala. Nejspíše všechny odrazoval můj brilantní vzhled, briskní důvtip, bezmyšlenkovitá krvelačnost a bezohlednost, co se jejich života týkalo. "Taky tě ráda vidím," dodala jsem o něco mileji, abych její něžná slova pořád jenom neodpálkovávala vtipy a sarkasmem.
Rez mi potom popisovala louku plnou zvláštního kvítí, které mělo podobné účinky jako halucinogenní houby. Já tu louku znám, uvědomila jsem si a málem vyzvrátila oběd, když jsem si vzpomněla, co se tam všechno dělo a proč jsem tam byla. Měla jsem na bratra vztek, ale byl už docela udusaný, takže jsem ho necítila tak vroucně jako předtím. Jednalo se spíše o mrznoucí lávové rampouchy, které trpce trčely z mého srdce.
"Bylo by fajn, nechat si zatočit světem s tebou," řekla jsem a lehce zavrtěla ocasem.
"Já jsem tě taky válela po zemi jenom proto, abych zakryla tvou krásu a zabránila ostatním tě ukrást," zašvitořila jsem zpátky a sledovala, jak se kopretinka staví na nohy. Viděla jsem, jak opatrně zadní napíná a zkouší, jestli je to s ní lepší. Stáhla jsem uši k hlavě, když se začala oklepávat a všechen prach shazovat na mě. Taky jsem se vyhoupla na dlouhé nohy a protáhla si zadní nohy se slastným přivřením víček. Dokonce jsem měla na chvíli pocit, že jsem vědomně pohla křídly. Byly už docela dost velká, ale nejspíše se mi na nich stále tvořila svalovina. Nervové spoje ale byly stále trochu opožděné a svalová paměť mi tedy moc nefungovala. Jak by taky mohla, šlo o nový pár končetin. I přesto se mi ale zdálo, že tentokrát jsem jim k pohybu dopomohla sama. Lehce se totiž rozevřela a potom jako lusknutím prstů vystřelila do plné velikosti. Tak tak jsem uhnula, aby to Rez neschytala do čumáku. "Promiň! To samo," breptla jsem okamžitě a počkala, dokud se protažená křídla zase pohodlně neusadí na můj hřbet. Téměř labužnicky se zachumlaly do mé srsti, skoro jako kdyby se jednalo o samostatnou entitu, která mi ze zad rostla.
"No, asi můžem jít," ušklíbla jsem se, když se moje ptačí ratolest konečně uvelebila. Rez na nic nečekala a vyšla z úkrytu a já ji následovala. "Vyznám no, ale hádám, že půjdem do lesa, ten vítr se mi nelíbí," řekla jsem a zabořila nohy do sněhu. Docela dost ho nafoukalo.

// Neprobádaný les

Souhlasně jsem zamručela, protože Lennie mi byla osinou v zadku už nějakou dobu. Problém byl, že jsem si to teď k ní nemohla nakráčet a zmastiti jí kožich, když byla členem smečky. Ne, že bych měla z Launee nebo Theriona strach, ale nechtěla bych rušit jejich klid. Meinerův a Rzin klid. na co dělat rozbroje, upřesnila jsem si v hlavě a starostlivě loupla očima po kopretince, která se ale cítila jako v oblacích. Lehce jsem se pousmála, podobné pocity jsem zažívala s Duncanem, když jsme byli sjetí houbama. Všechno bylo jinak a já plula světem jako ryba, letěla oblohou jako pták a lezla zemí jako červ. "Nesnědla jsi nějaké haluškové houby?" rýpla jsem si do ní.
Zůstala jsem po svém dramatickém proslovu lehce rozčepýřená, ale poslušně jsem poslouchala, co Rez říká. Schválně si ze mě utahovala, ale snažila se to dělat nenápadně. Přivřela jsem zlaté oči, ze kterých mi lítaly malé jiskřičky, když si ze mě šedá vlčice dělala snad nějakou bohyni krásy. Chvíli mi trvalo, než můj mozek zpracoval, že se na mé konto z Rziny tlamy šinou lichotky a další lichotky. Otevřela jsem lehce tlamu, jazyk se mi odlepil od patra, ale nevyšla ze mě ani hláska. Rez mě naštěstí osvobodila z tohoto zaraženého mlčení olíznutím čenichu, až se mi koutky zvedly do úsměvu. "To už se mi přece jednou povedlo," nadhodila jsem a zavrtala hlavu někam do Rziny šedé srsti. Byly jsme teď jedno šedivě šedivé klubko chlupů s dvojicí hlav a oktádou končetin. Přivřela jsem oči a vnímala jenom Rzin pach, který se mi vtěsnával do kožichu, do hlavy a do srdéčka. Cítila jsem se bezstarostně a klidně, jako kdyby se mi nic nedělo. Pírka mi slehla a křídla se párkrát posunula, aby jim snad na mých zádech bylo pohodlněji. Byla jsem v teple a poblíž někoho, na kom mi záleželo. A nejspíše jsem dotyčné ani nebyla lhostejná. Nebylo moc vlků, se kterými jsem se mohla uvolnit a zahodit svou ocelovou masku, která skrývala mou zranitelnost.
Rozlepila jsem pomalu očka od sebe, když navrhla, abychom šly ven. "Můžem, ale jestlitě to bude bolet, půjdeme zpátky sem. Nebo tě doprovodím do smečky," řekla jsem, ale ani jsem se nepohnula. "Mládež zdrhla," ušklíbla jsem se, když jsme uslyšela ťapkání a pach vlčete odnesl vítr. Zvedla jsem hlavu, abych u vchodu viděla jenom černou kouli chlupů, která tam spala už bůhví jak dlouho.

Moc gratuluji prvním mechovým deltám a ochranáři!
Vánoční kalendář mě moc bavil a za svých 17 bodů bych si poprosila 20 opálů a 1 oblázek + 1 křišťálek za účast :3

Příště prosím posílat z účtu kam patří odměna, ulehčí to práci...

Super věštění, díky za to :3 A mušličky na Alastora prosím.

Styx: c, c, c, b, f, e, d, f, c, e, d, e, c, c, d, c, b, a, a, a, b, b

V mocné kouli vidím, že nejvhodnější je pro tebe Mechová smečka, nejméně vhodná je Borůvková.

Alastor: a, a, e, e, b, b, e, c, a, a, f, a, d, a, c, e, a, a, b, b, a, b
V mocné kouli vidím... Podivný rozpor vhodné jsou pro tebe hned dvě smečky Mechová nebo Ragarská , nejméně vhodný je Sarumen.

EDIT: tak to je skvělé :DDD Škoda, že nemůžu mít 2 chary v jedné smečce :D Upřímně Styx jsem tipovala spíš na Sarumen nebo Asgaar.

Schovávaly jsme se v úkrytu už dlouho. Dost dlouho na to, aby stihla padnout noc a svými lechtivými přikrývkami skryla všem očím naše lechtivé neřesti. Alespoň mladá mysl Siriuse mohla být ušetřena, ačkoliv jsem pochybovala, že bude tak naivní a andílkovský, jak se jevil z dálky. Vítr naháněl sníh dovnitř, ale my byly schované dost vzadu, aby na nás ledové zoubky nemohly. Zmrzněte si tam vepředu, proklála jsem pohledem černou vlčici a vlče, kteří zamrzli v čase.
"Nevypadáš," přiznala jsem upřímně a zavrněla na ni zpátky, ačkoliv projevy kočkovitých mi moc nešly přes pysky.
"Znám ji jenom jako panovačnou blbku s korunou z kapradí, která se všem sere do života," protočila jsem panenky. Potkala jsem tu vlčici jen párkrát a nikdy jsem si neodnesla zrovna příjemné vzpomínky. Její osobnost byla výbušná, ne, elektrizující, byla protivná jako drát v kaluži pod proudem a prskala na všechny strany své názory, aniž by se o ně jeden prosil.
Rez mi projížděla čumákem mezi peřím a nadzvedávala malé letky, až se dostala do záhybů křídel. "Reeez," protáhla jsem s tlumeným smíchem a stočila k ní hlavu, abych jí jazykem přejela za ušima, protože dál jsem nedosáhla. Když si na mě položila hlavu, jako uzemněná jsem zůstala ležet a tvořila pro ni ochotně měkoučký severský polštář. Natáhla jsem hlavu a jazykem jí několikrát přejela škodolibě po obličeji, zatímco mluvila. To lechtání přece nenechám bez odplaty!
"Vlci do vzduchu nepatří," ušklíbla jsem se a přejela ocasem po zemi. "S mým štěstím ještě porostou," dodala jsem s kyselým úšklebkem. Sice bych s radostí porazila Ragarského Alfu v letu a s pocitem zadostiučení mu narvala hlavu do sněhu, ale to jsem klidně mohla udělat i ze země, jestli se ten srágora nebude bát a raději jako holub nefrnkne do vzduchu.
Rez si i přesto nemyslela, že budu moci létat. Já v to doufala. Měla jsem docela oprávněný strach z takové aktivity, protože jsem sotva těmi křídly pohla a to už zabírala většinu mého hřbetu. Když mě nazvala roztomilou, trochu mě to rozdurdilo. Já neměla být roztomilá. Moje vizáž byla drsná jako šmirglpapír a měla jsem pověst zabijáka, který zabíjí všechny bez rozdílů. Očividně si ze mě utahovala, malé zinkové jiskřičky jí létaly zpoza přivřených očí, když se na mě koukala. Moje horkokrevnost a uražená pýcha na sebe ale nedaly dlouho čekat a odsunuly racionalitu stranou. "Ale já nemám být roztomilá!" řekla jsem důrazně s lehkou bezmocí a žertem v hlase. Byla jsem si vědoma své situace, ale měla jsem ještě trochu rozporuplné pocity. Smát se, nebo brečet? brečela jsem už dost, to by jako projev slabosti stačilo. "Já jsem... Velice nebezpečný a krvelačný vlk," nafoukla jsem se jako ropucha. "A-A všichni by ode mě měli utíkat strachy," zamračila jsem se na Rez, "a ne za mnou chodit s úmyslem pomazlit se, protože jsem tááák lozkošná." Zapitvořila jsem se a protáhla tlamu, abych tomu dodala větší důraz. Nezapomněla jsem se tvářit drsně a nedobyvatelně, když jsem pak jen tak mimochodem dodala: "Mazlit se se mnou můžou jenom vyvolení." Otevřela jsem jedno oko a loupla jím po Rzi, jaké reakce se mi za tento dramatický kousek dostane.

Že by z mého nového masochistického chokeru opadaly ostré bodce jako dehydratovaným růžím? Představa to byla opravdu zajímavá, následně by se celé tohle moje malé vězení, které každou chvíli mohlo utnout mou hlavu od těla, rozpadlo na maličké části zbylých drátků a moje srst by byla opět volná.
Svůj přeřek jsem si neuvědomila, dokud na něj Rez nezareagovala. "Em..." téměř jsem se červenala, jak trapné mi to teď bylo. "Myslela jsem tebe, aniž bych tebe popíchala," uhnula jsem pohledem a stáhla ucho a půl k temeni hlavy, přecijen jsem si připadala před Rzí teď až příliš nedospěle, ačkoliv to vypadalo, že se dokáže na mou lehce perverzní vlnu naladit taktéž. Alespoň její mrknutí tomu napovídalo. Asi se v tom ale nevyžívala tak jako Duncan, který mě určitě tímhle zkazil, což bylo asi jenom dobře.
Zlatýma očima jsem loupla do stříbrných očích, které vznesly seriózní otázku. Nejdřív ze mě vyšlo jenom nic neříkající zamručení a chvíli jsem mlčela a jenom očima probodávala dlouhonohého vlčka vedle černé koule. Vypadal neškodně, i ta vlčice. Jen se schovávali před sněhovou bouří venku, stejně jako teď my. "Docela jo," přiznala jsem s lehkým zhoupnutím hlavy, jak jsem to tak říkala nahlas. Byli jsme tu dřív, mám právo si to tu uzurpovat. A i kdyby ne, jsem silnější, právo silnějšího by taky mělo být na mé straně, sobecky jsem si přivlastňovala tuto jeskyni v myšlenkách.
Ať už jsem Lennie a jejím vlčatům chtěla ublížit jakkoliv, byly všechny tyto touhy zahnány Rzinými dalšími slovy. Vážně? tvář se mi lehce zamračila. Nepatřili náhodou do jiné smečky? Nebyli v Ragaru? Takže teď je v Ragaru jen Falion, Cynthia a... To je všechno? překvapeně mi vystřelilo obočí nad vědomím, že se tahle horská smečka stala natolik oslabenou. Mít stále svoje zabedněné myšlení, už bychsi to štrádovala za nimi, abych se se všemi porvala. "Mhm," vyšlo ze mě s lehkým zaujetím. "V tom případě mám asi po pomstě," zabručela jsem si lehce v žertu. Nezbývalo mi nic jiného, než probodávat vlčka očima. To bylo asi to nejhorší, co jsem mu mohla udělat, dokud mě osobně nevyprovokoval. To by pak byla jiná.
Byla jsem skloněná k jednomu z křídel a opatrně na ně foukala teplý vzduch z čumáku, až to prolétávalo mezi peřím a lechtalo to. Byl to docela zvláštní pocit. Nejdivnější asi bylo, že jsem je nedokázala plně ovládat vědomě. Měla jsem trochu obavy, že se prostě roztáhnou a vlepí Rzi facku. Ucítila jsem dotek v srsti a otočila k ní pohled. Její zubatý úsměv mi stačil na to, abych lehce smetla prach ze země ocasem. Přivřela jsem slastně očka, když její teplý jazyk přejel po mém uchu. Bylo to uklidňující a příjemné, ale zároveň mi z toho trošku běhal mráz po zádech, avšak jen v tom dobrém slova smyslu. Pírka se mi v ten moment postavila do pozoru jako maličcí vojáčci před kapitánem stráží. Takové romantické a láskyplné gesto prostě nešlo přejít bez reakce. Její konání bylo velmi komfortující a podněcující, až mi srdce málem přeskočilo jeden úder, když na mě promluvila. "Jsem-" trochu divoch, chtěla jsem říct, když se její studený ňufák dotkl jemného peří. Vyšel ze mě lehký tichý smích. "To lechtá," řekla jsem s úsměvem a očima přivřenýma štěstím.

"Třeba to sleze jako stará srst," uchechtla jsem se, ale moc jsem tomu teda nevěřila. "Je to ale docela nepraktické, nemůžu se k tobě pořádně přitulit, aniž bych se opíchala," řekla jsem zklamaně a pak se dětinsky zachichotala, když mi došlo, co jsem řekla. Seš jak malá, protočila jsem nad sebou očima, avšak tam moje sebekritika končila.
Spadl mi kámen ze srdce, když se mnou Rez souhlasila. Mohla jsem si teď být alespoň jistá, že jsem na hlavu nebyla já, ale Launee. "Přesně," přitakala jsem už jenom, abych měla poslední slovo a ukázala, že mě to štve, ačkoliv to už měkkoučká šedivá vlčice jistě poznala.
Když Rez zvedla šedé tlapky ke mě, jemně jsem do nich drkla a jednu lehce olízla v krátkém polibku, nějak mi to nedalo. Dlouhá odloučenost od této překrásné vlčice s chápavýma očima, jiskrou v oku ve mně vyvolala i mou něžnou a stýskající stránku. Měla jsem potřebu jemnými náznaky Rzi ukazovat, že mi opravdu chyběla.
"Jo, to je Sirius. Jeho matka je Lennie, urvala mi kdysi ucho," přitakala jsem a cukla polovinou ucha, které mi zůstalo. Nejspíše jsem jí o tom už říkala, ale pořád jsem se cítila ublíženě.
"Asi se schovávají před tou kalamitou venku," řekla jsem a pokrčila rameny. Měla bych jejímu synovi taky urvat ucho, ať jsme si kvit? Teď tu není, aby ho ochránila, mohla bych mu třeba i vypíchnout oko za bratra, ačkoliv to mu udělal Meinere... Nah, tenhle malej hajzlík by si to stejně zasloužil, trochu jsem se nechala unést představami a otočila jsem na Rez hlavu o něco později s lehce zasněným výrazem. Chvíli mi trvalo, než mi mozek přeříkal, co moje společnice před momentem řekla."Mě? Věnovat? Jak?" vypadlo ze mě hloupě, protože jsem ještě nepřišla na to, co přesně odpovědět, ale nechtěla jsem dělat mezi jejími slovy tak dlouhou mezeru. "No, asi by to chtělo, jestli mě máš zaměstnávat ve prospěch smečky," dodala jsem lišácky. Trochu jsem si poposedla a protáhla si tlapky, až se mi křidélka na bocích lehce zvedla a zašustila. Poplašeně jsem k nim natáhla čumák a oňufala je, byla opravdu lechtivá a citlivá na dotek. A taky byla už docela velká.

Usmála jsem se na Rez, na odvážného ochránce smečky, který riskoval svůj vlastní krk, aby ochránil všechny ostatní. Asi jsem si jenom fandila, ale byla jsem přesvědčená, že s trochou snahy bych dokázala roztrhat na cáry celou smečku. Therion a Launee by byli asi trochu oříšek, ale když mi Rez řekla, že jsou neschopní, naděje mi docela stouply. Pořádně agresivní Alfa byla jenom Elisa, která dokázala zařídit, aby jenom myšlenka na znovusetkání s nímě udržela dál od jejich lesa. Falion, Berry a ani ten černej hnusák ze Sarumenu pro mě nebyli dostatečnou hrozbou, abych se jejich lesům vyhýbala. Nebo horám.
Chyběla bys mi, zvedla jsem k ní čumák a jemně jí přejela jazykem po spodku tlamy. Taky by mi chyběla, kdybych umřela. Byl by ze mě duch? Ne, zase bych ožila. V tom případě to vlastně můžeme zkusit.
"Tady ale nikdo nemůže umřít, ale nevím, jestli se do toho počítá i setnutí," ušklíbla jsem se. Ani Rez netušila, jak to ze mě sundat, aniž by došlo k mému stětí. Pravděpodobně by se našlo více vlků, kteří by mi přišli zatancovat na hrob, než aby uronili slzu, ale nehodlala jsem nikomu dávat naději na tak snadné zbavení se mé maličkosti. "Začínám mít docela gallirejský vzhled," dodala jsem s kapkou jedovatosti v hlase, ale smířením na tváři. Tak nějak jsem tušila, že postupem času se tady všechno změní, jen jsem se snažila to co nejvíce oddálit.
"Nechci, je to Meinerova první smečka, nechci mu dělat potíže," řekla jsem zamračeně a mrskla ocasem. "Dokonce jsme Launee navrhla, že jim budu pomáhat, třeba že je budu chránit před zbytkem své rodiny, ale téměř mi plivla do obličeje," odfrkla jsem si a nakvašeně zabodla zrak do černé koule u vchodu, která dělala, že spí. Cítila jsem z ní Asgaar, ale neznala jsem ji. Měla jsem chuť si na ní vybít zlost, která se ve mně postupně budovala, ale protože tady byla Rez, hodlala jsem hrát hodnou.
Uvelebila jsem se u ní a zavřela oči, když mi začala povídat, co je s Meinerem nového. Našpicovala jsem jeden a půl ucha a stočila si ocas k tělu. "Ne, vážně?" zamrkala jsem překvapeně a zazubila se. Rez ani nechtěla myslet na to, co spolu ti dva dělají, což mě pobavilo. Otočila jsem se a sedla si nad ni, abych ji donutila si lehnout na zem a já mohla stát nad ní. "Určitě nějaké prasečinky," řekla jsem zákeřně a snížila ke Rzi hlavu, až jsem měla tlamu jen kousek od té její. "Olizují se a možná... Možná už na sebe i skočili," zašeptala jsem a uchechtla se, zatímco jsem čenichem foukla teplý vzduch do Rziny srsti na krku. Zvedla jsem hlavu, když jsem uslyšela spadnout vlče. Posadila jsem se zpátky a narovnala se, abych i Rzi dala zase svobodu. To je Lenino děcko, došlo mi, když se ke mně dostal jeho pach. Byl už docela velký, vlčata rostla vážně rychle. "Chceš je zkusit vyhnat?" zeptala jsem se Rzi s čertíkovskými jiskřičkami v očích.

Vyhlížela jsem ven, odkud přicházelo světlo. Venku opravdu hodně sněžilo a pár vloček se dostalo i do úkrytu, ale moc dlouho tu nevydržely, nakonec po nich zůstaly jenom maličkaté mokré stopy, skoro jako ukápnuté slzičky z nebes.
"Aby tě neoznačili za zrádce," broukla jsem jen tak mimochodem a škádlivě loupla jedním pidlovokým očkem po Rzi, jestli mi nehodlá jednu dát přes čumák. Mohla jsem si alespoň být jistá, že mi Rzinka nezpychla a nestal se z ní protivný morous.
Uznale jsem nadzvedla obočí, netušila jsem, že je pro smečku tak důležitá. "A jak mě hodláš zaneprázdnit?" zeptala jsem se sladce, na čež mi Rez zafuněla do kožichu. Trochu to zalechtalo, takže jsem stáhla hlavu s lehkým úsměvem a maličkých zachichotáním, které jsem ale zkusila neúspěšně potlačit. Postrach celé krajiny byl velice lechtivý. "Nevím, jak ten drát sundat, aniž bych se dekapitovala," ušklíbla jsem se. Celý drat navíc neměl ani začátek a ani konec, jednalo se o nekonečnou smyčku plnou ostrých hrotů, jejichž zoubky se mi co chvíli zarývaly do krku. Už jsem to nevnímala, za což jsem mohla děkovat své vysoké toleranci k bolesti.
Když se zmínila o Launee, natáhla jsem prudce přední tlapky a zvedla trošku hrudník a hlavu, abych vypadala pobouřeně, což jsem i byla. Pírka se mi naježila. "Ona totiž vůbec neví, kdo jsem!" řekla jsem uraženě. "Skoro jako kdybych tady celý rok ani nebyla!" dodala jsem a sesunula se zpátky do lehu.
Její laškovný hlásek ale odvedl mou pozornost od mé vlastní sebestřednosti. Na tlamě se mi usadil lehký úsměv a přivřela jsem svůdně očka. "Drby zní dobře," řekla jsem a lehla jsem si na bok, hlavou ke Rzi, a nožky natáhla od nás. Natočila jsem čumák lehce k ní a poslušně čekala na příval drbů.
Do jeskyně se přiřítila černá vlčice jako uhel, akorát přední nohy měla v nezdravé barvě. Hnilobu měla i na konci ocasu, jak jsem si všimla. Nakrčila jsem lehce čenich, ale pak jsem hlavu otočila zpátky na Rez. Nehodlala jsem se takovým magickým individuem zabývat.