Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 18

Alespoň jsem si nepřipadala jako blázen, když se mnou Rez souhlasila. to zvíře mělo být bez pochyb mrtvé. Vytuhnuté, nehýbající se a bez známek života. Tak proč se pořád šinulo ke břehu, jako kdyby tam byl příslib druhé šance?
"To musí být nějaká magie," téměř jsem to slovo vyplivla. Nebyla jsem s kouzelnickými schopnostmi zdejšího světa ještě příliš v míru, ačkoliv jsem se naučila některé formy akceptovat a tolik se nevzrušovat, když na ně dojde. Zvláště nyní, když jsem kolem krku měla ostnatý drát a na zádech pár křídel, což rozhodně normální nebylo. Byla jsem si vědoma svého pokryteckého stavu, ale omlouvala jsem to tím, že jsem se o nic z toho neprosila a pokusím se toho co nejdříve zbavit.
Naježila se mi srst na krku a na zadku, jasný indikátor velikosti mé nelibosti vůči předmětu našeho momentálního zájmu. Rzin postřeh jsem zprocesovala a pomalu přikývla, protože na tom asi nějaká pravda byla. Moje nahaté já jsem neměla možnost dostatečně zčeknout, protože jsem to prostě a jednoduše hned zabalila, jen co se mě to dotklo. Nechtěla jsem s tím mít nic společného. Rez si ale s bojem s takovou potvorou nesla zranění, které se nedávno vyléčilo, takže musela mít větší zkušenosti. Navíc mě myšlenka na to, že kachna by mohla pocházet z podobného kultu jako naši nahatí dvojníci z Bažin, dostatečně rozrušila, abych kachnu chtěla zničit a znovu poslat za hranice našeho světa. "Souhlasím," přikývla jsem a opatrně jsem se rozešla po stopách kachny. Dávala jsem si pozor, abych znovu neuklouzla než se ke kachně dostanu.
Jakmile jsem se dostala až k ní, což kachnu nikterak nedonutilo zastavit či byť jen zaznamenat přítomnost mě nebo Rzi, tlapkou jsem ji přimáčkla k zemi. S jistým odporem jsem vycenila zuby a chytla vrchní část hrudního koše kachny, abych ji zvedla do vzduchu. Na hru jsem už zapomněla, a to vedlo kachnu k ukončení své posmrtné aktivity. Když jsem ji ale držela v zubech a čekala, až Rez chytne nějakou další její část, abychom ji roztrhly napůl a pak rozmontovaly na malé součástky, ani jsem si toho nevšimla.

// Loterie 17

Ucítila jsem, jak se mi drát na krku o něco zadrhnul a ustala jsem v pohybu. Byla dost velká šance, že se zabodl do Rzi, takže moje oči okamžitě směřovaly k jejímu obličeji a to převážně k jejím očím. Stříbrem posypané talíře jejích očí ale nevykazovaly žádnou známku zranění, takže jsem očima sjela po jejím obličeji až k čumáku, který na sobě měl lehký škrábanec. "Dobrý?" vymáčkla jsem ze sebe nejistě, protože se přecijen jednalo o jakousi zvrácenou podobu ozdoby, kterou jsem nyní disponovala. Nepraktická, nebezpečná a ošklivá ozdoba, jen co je pravda. Bylo jen otázkou času, než začne reznout.
Svým odšťouchnutím jsem nezískala žádnou výhodu, vlastně jsem se posunula max o dvacet centimetrů, avšak naivně jsem doufala, že se tímto nano-odšťouchnutím dostanu až na druhou stranu jezera, ale to by nesmělo existovat tření.
Najednou jsem zaznamenala, že Rez ztuhla v pohybu. Teď! s vidinou vítězství jsem se dala do pohybu. Nedala jsem si dvě a dvě dohromady, takže jsem se pokusila vymanit zpod ní rychlým obratem a dřív než jsem se nadála, seděla jsem na zadku - lehce rozčapená - hned vedle šedivky. Už i já jsem pohledem sledovala kachnu, rozedranou a rozškubanou na cimp campr, že ji pohromady držely jenom tenké kousky kůže, nerozkousané chrupavky a trocha tenkých šlach. No, alespoň hlavu měla pořád celou, ačkoliv to vypadalo o to divněji, když se monotónním pohybem i nadále blížila ke břehu. Takhle vyhraju i bez vlastního přičinění, touha zvítězit ve mně stále byla, ačkoliv teď se to zdálo jako naprosto hloupá touha. Před námi se po ledu plazila kachna, která měla být už dávno mrtvá. "Nebyla... Mrtvá?" příliš jsem nechápala, jak toto pojmout a spojenit si oživlou mrtvolku s magií mě hned nenapadlo, ač by mělo.

// Loterie 16

Jakmile mi podjely nohy a hlavou jsem narazila o led, věděla jsem, že jsem se dostala do vskutku prekérní situace. Rez naštěstí nedopadla na můj hrudník plnou vahou, ale i tak jsem pocítila tíži jejího těla. Nebylo by to tak nepříjemné nebo děsivé, kdyby se mi netřásla křídla, jenž se panicky pokoušela dostat do bezpečné pozice, která by je uchránila před případným zlomením nešikovným pohybem. Snažila jsme se uklidnit, což k mému překvapení pomohlo, jakmile jsem se na to soustředila. Křídla se uvolnila a zůstala rozplizlá na ledu. Tak se alespoň snížilo riziko jejich poškození. Sice bych si je nejraději vyrvala z těla, ale stačilo mi pocítit bolest při jejich 'zrození', nepotřebovala jsem vědět, jak bolestivé je si ty duté kosti i zlomit.
Najednou jsem si uvědomila, že Rez svými tesáky kachnu pustila. Jo! Teď ji jenom dostat na břeh! myslela jsem si, že mám vyhráno, což bylo vskutku naivní vzhledem k situaci, která pomalu nastávala. Málem jsem se zadusila zbytky naší hračky, když mi rez zabořila čumák do srsti na hrudníku a začala mě v něm lechtat. "MmmhmMMHMmhmhm!" zaprotestovala jsem s nadějí, že Rez přesvědčím o této neférové podpásovce. Bohužel, v lásce a ve válce se může všechno. Kombinace obojího byla více než neférová, neboť já jsem momentálně nebyla na straně vítězů, což - dle mého skromného egoistického názoru - prostě nebylo fér.
Snažila jsem se zabránit smíchu protiútokem, kdy jsem natáhla přední tlapky a snažila se chytit Rzinu hlavu a oddálit ji od svého hrudníku. Bylo divné dostat se pod ni, tato pozice mi nebyla natolik známá a cítit se v její přítomnosti zranitelně a slaběji pro mě bylo taktéž nové. Víceméně. S Duncanem se mi to stávalo častěji, avšak tam mi to šlo jaksi přirozeněji - nejspíše se jednalo o klasickou situaci dominantní samec a submisivní samice.
Nedokázala jsem se o její hlavu zapřít tak, abych ji od sebe oddálila, což jí asi dodávalo větší pocit vítězství, neboť mi následně poradila, abych se vzdala. Trhla jsem hlavou a odhodila hračku stranou. "Nikdy," řekla jsem pološeptem a s lehkým zavrčením, ačkoliv jsem měla na rtech úsměv. Stačí se vymanit a dostat kachnu na břeh, podívala jsem se na kachnu, přesně jsem věděla kde je. Její přítomnost jako kdyby se mi vypalovala do hlavy, aniž bych se na ni musela dívat. Se smíchem, který jsem už nedokázala z lechtání udržet, jsem se předníma tlapkama zapřela o ramena Rzi a pokusila se odstrčit z jejího dosahu. Kachna se mezitím začala odrážet od ledu a postupně se dopracovávat ke břehu. Doufala jsem, že se odstrčím dost daleko na to, abych se stihla přetočit a následně se Rzi vyhnout, ale ze své pozice jsem to měla o dost těžší narozdíl od šedivky. Ke své smůle jsem se od ní ani neodrazila přiliš silně, spíše jsem se jen tak jemně popostrčila, abych ji neshodila na zem. Měkoto, kdybys ji skopla, vyhrála bys, ozval se rýpavý hlásek. Pokusila jsem se otočit. Alespoň křídla se mi podařilo schovat k bokům.

// Loterie 15

Moje provokace Rez nejspíše zašimrala na egu, což mě pobavilo. Sledovat, jak se vehementně snaží dostat ke mě bylo zábavné, zvláště, když jsem jí na poslední chvíli uhnula s kachnou před zuby, aby ji napoprvé minula. Nejspíše by ji minula i tak, ale chtěla jsem hrát na jistotu. "Vedle!" uchechtla jsem se s tlamou plnou kachny a ocasem vesele kmitajícím ze strany na stranu v konstatním tempu.
To už se můj protivník v šedém kabátě nasáškoval do mé intimní zóny a stihnul chňapnout po hračce zuby, aniž bych zvládla včas zareagovat a uhnout. Stáhla jsem uši k hlavě a zavrčela, hra mě začala docela pohlcovat do sebe. Snažila jsem si udržet ještě lehkou hlavu, protože jakmile bych se dováděním nechala opravdu unést, nemuselo by to dopadnout dobře.
Kachna byla ale hodně křehká, takže jsem s ní nechtěla moc škubat, protože by se rozpůlila. To by se asi nepočítalo jako výhra, kdybych na břeh dostala jen jednu půlku.
Sama jsem se zapřela tlapkama, ale protože mi klouzaly, nemohla jsem si najít stabilní půdu. Snažila jsem se zarýt drápky do ledu, ale to bych si je nejspíše všechny přelomila vejpůl, kdyby se mi to povedlo. Kvůli nepozornosti jsem se nestihla ani pořádně zapřít, a když Rez cukla hlavou, popojela jsem až k ní a zapackovala o vlastní tlapy, jenž se srazily do jednoho chumlu. Ve snaze zabránit nevyhnutelnému pádu mi vystřelila křídla do vzduchu a pokusila se vyrovnat můj balanc, leč bezvýsledně. Se zajíknutím jsem si podtrhla vlastní nohy a následně na sebe shodila i Rez, protože jsem odmítala kachnu pustit.
Hekla jsem, když na mě Rez spadla a přimáčkla mě k ledu. Končetiny jsem měla všude, křídla sebou lehce cukala, jak se snažila dostat zpátky k zádům a složit se. Hravě jsem zavrčela a trhla hlavou, abych se kachnu pokusila vyrvat, zatímco jsme takto nečekaně změnily pozici.

// Loterie 14

Ohlédla jsem se přes rameno a s vítězoslavným uchechtnutím zavrtěla ocasem radostí, neboť Rez byla za mnou dál než jsem si myslela že bude. Dostanu se k ní dřív, pak ji jenom musím dostat na břeh, zazubila jsem se a zapřela se zadníma nohama o led. Zvolila jsem metodu klouzání, protože běžet bylo vysilující a pořád jsem vrávorala.
Bylo docela dost chladno, ale vůbec mi to nevadilo. Jednak jsem byla vlkem ze severu a druhak jsem byla právě natolik zaměstnána aktivitou, že jsem si teplo generovala sama. Kdyby na mě někdo koukal přes termo kameru, byla bych ta nejčervenější skvrna v okolí. Byla jsem ráda, že jsme se z úkrytu vydaly sem, opravdu bylo krásné počasí. Dokonalý den pro nějakou takovouto dětinskou zábavu. Jsi ráda, že ses dostala pryč od tématu, co? ozval se mi v hlavě rýpavý hlas. Skoro jako kdyby ses jí bála. Schováváš se za masku nerozhodnosti a doufáš, že ti to vyjde, pokračoval v nemalé tyranii mé mysli. Budeš si muset ale vybrat. Koho si vybereš? Ji nebo Duncana? Myslíš, že Duncanovi na tobě záleží? Málem jste spolu dvakrát spali, ale to neznamená, že by s tebou chtěl mít pevný vztah, zatřepala jsem hlavou a pevně sevřela víčka. Teď jsem na to nechtěla myslet. Chtěla jsem odvést myšlenky právě od tohoto tématu.
Dostala jsem se až ke kachně a vzala to, co z ní zbylo, do zubů. Byla to už opravdu hodně oškubaná hračka, která si zasloužila jít do domova hraček pro staré a použité. Udělala nám radosti už dost, odpočinek by jí tedy opravdu měl být dopřán.
"Hehe, mám ji!" zahuhlala jsem na Rez výsměšně a vesele si poposkočila. Rozhodla jsem se počkat, až mě Rez dožene a začneme se přetahovat, protože jsem nechtěla vyhrát tak snadno. Stačilo by mi kachnu rychle dopravit na břeh, zatímco jsem měla náskok a měla bych vítězství v kapse, ale to mi přišlo příliš laciné. Místo toho jsem šedou vlčici provokovala poskakováním a mrcosením se na místě.

// Loterie 13

Blížila jsem se k Rez, která k mému lehkému zděšení zůstala stát na místě. S výrazem urputného sportovce se zapřela do ledu a čekala, až se dostatečně přiblížím k ní. "Tak se připrav na prohru!" odvětila jsem jí nebojácně a začala brzdit. Nesměla jsem se ke Rzi dostat, jinak se mě pokusí zastavit a znemožnit mi kachnu vzít.
Její ostatky teď ležely daleko, mnohem dál, než jsem ji předtím dohodila já. Musela jsem uznat, že můj protivník má o dost silnější svaly, což nebylo zrovna snadné. Zakládala jsem si na své neporazitelnosti a prohrát, byť jen takovouto dětisnkou přetahovačku, by mi silně zatřepalo egem.
Podařilo se mi zarýt drápy do ledu a vyšvihnout se na nohy, na kterých jsem se sotva tak udržela, ještě předtím, než jsem dojela ke Rzi. Okamžitě jsem se vydala na splašený útěk ke kachně, ale jak jsem se snažila dostat ke kachně co nejrychleji, tlapky mi podklouzávaly a ujížděly do všech směrů, takže jsem začala zpomalovat neustálými pokusy o srovnání rovnováhy. Zabodla jsem oči do kachny, která ležela na ledu jako rozbitá panenka. Pojď blíž! Proč je tak daleko? zanaříkala jsem téměř útrpně ve své hlavě a ohlédla se po Rzi, jak moc je blízko a jak velké nebezpečí mi hrozí. Kachna nedaleko se zapřela jedinou nohou o led a pošťouchla se mým směrem, což jsem samozřejmě nezaregistrovala.

// Loterie 12

Jakmile jsem se dokázala jaksi udržet na ledu, aniž bych nevypadala jako rozčapená kačena, která mimochodem ležela několik metrů nedaleko, Rez zavrtěla ocasem a s jiskřičkami dětské hravosti vyběhla za naší rozbitou hračkou. "To se ještě uvidí," řekla jsem si pod fousy a zapřela se polštářky a hlavně drápy o led. I tak mi jedna neposlušná nožka podjela a můj start byl tedy zpomalen. Viděla jsme, jak Rez letí přes led jako jako rusalka snadno pokládá tlapky na kluzký povrch a odráží se od něj. Nehodlala jsem s enechat zahanbit a vší silou se odrazila od místa. Natáhla jsem nohy před sebe a s plným soustředěním se odrážela od ledu a běžela. Vzhlédla jsem, abych odhadla vzdálenost mezi mnou a Rzí a uviděla šedivou vlčici, jak dlouze brzdí u kachny, kterou následně získává. "Jedna nula pro tebe!" křikla jsem na ni a vyskočila. Možná to nebylo zrovna moudré rozhodnutí, protože o kus dál mohl být led klidně i slabší a mohla jsem se propadnout, ale moje pošetilost se pevně držela štěstí za ručičku, takže jsem dopadla na tlustý led a neprobořila se. Tam ale moje štěstí končilo, protože nohy se mi rozjely do všech směrů a já se jako čtyřrohý vlčí puk rozjela přímo na Rez. "ÁÁÁáá, ňaf, ňaf, ňaf!" zahudrala jsem na ni výhružně a cvakala u toho zuby jako nebezpečná piraňa. Přítomnost mrtvoly mě nebezpečně přitahovala. Dokázala jsem její polohu určit i přesto, že jsem se lehce točila při svém skluzu. Začala jsem zpomalovat, ale i tak to hrozilo přímým nárazem do Rzi, jestli se odmítne vyhnout. Naštěstí na to měla dost času.

// Loterie 11

"Dobře," přikývla jsem s úsměvem. Nebyl to pro mě problém, hned jsem měla větší radost z toho, že si spolu opět děláme plány. Ušklíbla jsem se, protože tady se Smrt procházela jako po svém panství. Objevovala se opravdu častěji, než by jeden čekal - jednou za život. O Životovi mi ani nemluv, protočila jsem v duchu očima.
Položila jsem kachnu na zem a packou do ní žduchla. Vlastně to byla jenom hlava a hrudní koš, na kterém jakš takš držely kosti křídel a jedna noha. Druhou jsem vykloubila a zůstala v lese. "Ještě nevím, ale něco se najde," řekla jsem a zvedla pohled. "Podívej," řekla jsem a čumákem ukázala za záda Rzi, kde se v dáli nad jehličnatým lesem Jedlového pásu zvedala vysoká věž. "Tam," asi bylo zbytečné cokoliv říkat, protože z věže to sálalo temnou magií.
Rez semezitím opatrně vydala na led. "Nejsem žádná slepice," zavrčela jsem lehce v hraném uražení a vzala kachnu do zubů. S otočkou o tři sta šedesát stupňů jsem mrštila kachnu na rybník. Krásným obloukem dopadla pár metrů před nás a pár metrů se ještě klouzala, než se její tělo zastavilo. Měla jsem dojem, že se jí při dopadu urvalo křídlo. "Hehe," zachechtala jsem se a pak se přiblížila k jezeru a opatrně našlápla na led. Postupně jsem dala všechny tlapky na led a jakmile to pode mnou zakřupalo, trošku jsem poposkočila dopředu. Tlapky se mi rozjely a já se snažila zarýt drápy do ledu a zastavit se, dokonce i křídla se mi na moment opět odlepila od těla a polorozevřená se snažila udržet rovnováhu. Překvapivě se mipodařilo nespadnout. Vydechla jsem a lehce se zasmála, křídla se zase složila. Zazubila jsem sa podívala se po kachně, která ležela pár metrů přes námi. "Vzhůru ke kachně," zazubila jsem se a opatrně se rozešla přes led.
Uslyšela jsem vytí a stáhla uši. Nějak moc vlků, zamračila jsem se, ale zamračila se, protože na tom přece nezáleželo. Rozhodla jsem se to příliš nezkoumat a pokud vítr ke mě nezavane pachy, ani se nebudu snažit zjistit, kdo tu kolem je. Moje pozornost totiž patřila jenom Rzi. "Jdeš, prcku?" zazubila jsem se na Rez a jemně popichovačně na ni vyplázla jazýček.

// Loterie 10

// Neprobádaný les

Ještě před odchodem jsem čapla ohlodanou kachnu do zubů a nesla si ji s sebou. Vedl mě k tomu zvláštní pocit, téměř jako kdyby ta mrtvola učarovala. "Už jsem tam byla," řekla jsem Rzi. Nebylo to dávno, ale moje vzpomínky na Zříceninu byly více než mlhavé. "Moc si toho ale nepamatuju, mám to celé takové... Zamlžené," střihla jsem ušima. Smrt byla protivná, nenechala mě moc mluvit a nakonec mám dojem, že jsem omdlela. Vážně jsem si pamatovala jen málo. Máš tu divnou zelenou jizvu, připomněl mi škodolibý hlásek. Byla to pravda, pod hustou bílou srstí jsem měla dlouhou rovnou jizvu, která vedla středem mé hrudní kosti. Ale proč? "Můžu tam jít s tebou," navrhla jsem skrze tlamu plnou kachních zbytků.
Vydaly jsme se z lesa ven a já doufala, že nefouká příliš silný vítr. Ukázalo se, že je dneska opravdu hezky, takže jsem se protivného severáku nemusela obávat. Rez si byla svou nohou opravdu jistá, protože se rovnou rozklusala sněhem a ohlížela se na mě, jestli jdu za ní. Zamávala jsme ocasem a hopkavými skoky jako laňka ji dohnala a potom běžela vedle ní. Bylo příjemné se zase hýbat a běh mi byl velmi milý. Vyzývavě jsem na Rez vytáhla obočí a skočila kousek dopředu, až se sníh rozletěl všude kolem mě. Když jsem si získala více protosru kolem sebe, křídla se mi sama začala otvírat a zůstala v poloroztažené poloze. Cítila jsem, jak mi skrze pírka proudí vzduch a chladí mě na nových končetinách. Krásné, ale děsivé, bylo to opravdu divné, mít navíc další pár končetin. S kachnou v tlamě jsem se ohlédla na Rez, jak si stojí v našem lehkém klusu, běhu a popohánění jedna druhé. Křídla se mi zase přitiskla k tělu a zachumala se do srsti. Asi jim to stačilo.
Zabrzdila jsem u začátku vodní plochy.

// Loterie 9

Nikdy jsem se neztravovala zrovna pravidelně, jela jsem spíše na nárazových vlnách, kdy jsem několik dní byla o hladu a potom se přecpala až k prasknutí. Žaludek se mi tedy zvětšoval a změnšoval do svých maximálních rozměrů a moje tělo si uvyklo energii skladovat okamžitě, když dostalo příjem, skoro jsem cítila, jak se mi kachna vkládá do tuku.
Lehce přidušeně jsem se zasmála, protože jsem měla plnou pusu. To už bych měla být prokletá tak na stokrát, dodala jsem si v hlavě. "Nebo jsem jak žabí princ, potřebuju polibek líbezné princezny, aby mě kletba opustila," řekla jsem v žertu. No to asi ne, že? To už dávno bylo po všem, rýpnul si hlas z podvědomí. Rez mi už pusu dala a dokonce mi i vyznala lásku, co víc si šeredný žabí princ jako já mohl přát? Znamenalo to snad, že láska musí být vzájemná? Miluješ ji? Miluješ? rýpal rýpal s horlivostí škodolibého brouka.
Její další slova mě jenom utvrzovaly v jejím hlubokém citu ke mně. Všichni ostatní mě viděli jen jako obyčejnou šedivou vlčici ze severu, která měla jen takovou nepříjemnou zálibu v pojídání vlčat. Rez ve mně viděla něco víc, téměř se mi zdálo, že mě staví na piedastal a dává mi na hlavu vavřínový věnec. Uh oh, no, zasekla jsem se lehce. Nevěděla jsem, jak na lichotky teď reagovat. Hned totiž nabyly větších rozměrů, když jsem věděla, co je pohání. "Krásný... Nepřirozený," zamumlala jsem a spolkla další sousto. Už toho z kachny moc nezbývalo, vlastně jsme už oždibovaly zbytky. "Zkusím přemluvit Smrt, aby mě jich zbavila. Třeba mi sundá i ten drát," podělila jsem se o svůj plán do budoucna.
"Jestli to ale půjde do háje, nasáčkuju se vám do smečky a budu vám vyžírat jídlo," uculila jsem se a zvedla hlavu. Olízla jsem si tlamu, kterou jsem měla trošku špinavou od masa a krve a mávla ocasem. "Myslím, že můžeme jít," broukla jsem otočila se čelem k jihu. Úsměvem jsem Rez pobídla k tomu, aby mě následovala a rozešla se závějemi z lesa ven.

// VVj

// Loterie 8

Snad bude jezero zamrzlé. Je docela dost chladno, ale nevím, jestli bude led dost silný. Když ne, můžeme se tam alespoň projít, určitě tam bude hezky, zvlášť teď, když svítí, přemítala jsem chvíli nad kachním masem.
Ustoupila jsem kousek a nechala Rez, aby si mohla dát taky. Mezitím jsem chytila kachní nohu a postupně ji rvala a škubala, až se mi ji pořadilo vykloubit, jen ne vyrvat. Vytrhala jsm peří a začala se k noze prokousávat, dokud jsem nenarazila na chrupavku. Muselo být vtipné nás pozorovat z dálky. Dvě dospělé vlčice sklánějící hlavu k jedné tučené kachně. Všude peří a cákance krve, jak se nám podařilo občas otevřít nějaké žíly nebo orgány. Konečně se mi podařilo dostat se ke stehnu a začala jsem ho lačně okusovat.
Čteš mi myšlenky? lehce šokovaně jsem se na Rez podívala, když mi oznámila, že vypadám podobně. Dala jsem jí své svolení, ale i tak to bylo hodně zvláštní. Možná šlo jenom o náhodu, protože moje podobnost s kachnou byla nepřehlédnutelná. Polkla jsem maso a odpověděla: "Zkoušela jsem ho vytrhat, ale příliš to bolí. A navíc dorostou zpátky." Snažila jsem se tehdy oškubat a nechala na Bobřím ostrově kolem sebe kolečko peříček, ale teď byly zpátky a bylo jich víc. "Nejspíš. Měla jsem tehdy docela hlad a chuť na koroptve, tak jsem se na něj asi škaredě podívala a to mu stačilo," zabručela jsem a pokrčila rameny. Sklonila jsem znovu hlavu a zakousla se opět do masa. Kachna byla dobrá a vítala jsem jídlo zdarma, zvláště v zimě. "Letos bych žádného vlka zabíjet nemusela kvůli hladu, když nám budou padat kachny z nebes," utrousila jsem mezi sousty pobaveně, leč v hlase se mi odrazila vnitřní krutost a potěšení. Nevadilo mi zabíjet a nelitovala jsem toho. Moje svačina navíc znovu obživla, takže je zase čerstvá. Když bude hlad, prostě ji zabiju znova, Cynthia si to nejspíše nezasloužila, ale od našeho znovushledání v Třešňovém háji jsem ji neviděla a tudíž jsem k ní nic už necítila. Byla pro mě na stejné úrovni jako kachna přede mnou. Jednou kanibalismus, navždy kanibalismus.

// Loterie 7

"Dobře," souhlasila jsem. Pomalu jsem se nadechla a vydechla, tahajíc chladný vzduch celým svým oběhem, ay´by zchladil horkou krev, která se ve mně vařila. Rez udělala pár opatrných kroků ke mě, téměř jako kdybych byla plachá laň. Natáhla jsem k ní uši a medovýma očima se vpíjela do jejích stříbrných kroužků. Natáhla se ke mě a jazykem mi přejela po tváři. Ona tě miluje, měla jsem to vryté v paměti a Rez ta slova měla napsaná na čele, vznášela se nad ní jako obláček plný třpytek. Nebo děsivého rudého kouře, rýpnul si hlas. Myslela jsem, že mě obavy už opustily, ale vypadalo to, že s ním strávím ještě nějakou dobu, než se rozplyne.
Přivřela jsem ale spokojeně oči a trochu se ke Rzi naklonila, když mě takto utvrzovala v citu, jenž mi při kometě vyznala. Takto by to mohlo být pořád, otevřela jsem oči a potěšeně přikývla, když zavelela. Bylo dobře, že už ji noha téměř nebolí, ale i tak jsem na ni nehodlala tlačit. Zranění s eobčas chovala nevyzpytatelně.
Rez se ale zastavila a sledovala něco na obloze. Vzhlédla jsem k hejnu dlouhokrkých ptáků a zrakem následovala jednoho k zami padajícího člena, který trajektorií opusoval stále více a více klesající kružnice, dokud to nezabořil nedaleko do sněhu. Z jeho tichého pádu a nečekaného skonu mi až přejel mráz po zádech, kdy se mi celá křídla i všechno peří načechralo a s šustěním zvětšilo svůj objem alespoň dvakrát. Oklepala jsem se, abych se toho zbavila. "Jedlý létající objekt," ušklíbla jsem se souhlasně a koukala se, jak se Rez přibližuje k ptáku zapíchnutému ve sněhu. "Stejně mi ji dlužíš," dodala jsem, když mi nabídla kachnu. Konečně jsem se pohnula ze své předešlé pozice a rozešla se za Rzí. Všlapovala jsem do jejích stop, dokud jsem se nezastavila vedle ní. "Myslíš, že ji zabilo to, jak je tlustá?" řekla jsem s lehkým překvapením v očích, protože kachna byla gigantických rozměrů. Sklonila jsem hlavu a zkusmo chytila kachní křídlo do tlamy a trochu kachnu nadzvedla. Pustila jsem ji znovu do sněhu a převrátila ji na záda. S bolestivým stahem v žaludku jsem zabořila zuby do masa a otevřela kachnu. Peří bylo všude, ale jinak se k maso dostat nedalo. "Dej si taky," broukla jsem ke Rzi s tlamou od krve a pár chomáčů peří na čenichu. Brzy mě to začalo lechtat a já začala natahovat vzduch do šimrajících nozder, až jsem musela odklonil hlavu a kýchnout si. Otřepala jsem se, protože se mi z toho zase postavily všechny chlupy i peří. Začínám se té kachně podobat, rýpla jsem si v duchu a otřela si hlavu o sníh, abych si zchladila lechivý čumák.

// Loterie 6

Na mé vystřelení slov, které se jevilo spíše jako signalizace světlicí v zamlženém lese, se Rez otázala, zda tomu tak opravdu je. Horlivě jsem přikývla, opravdu jsem se nikam nechystala. Nechtěla jsem teď Rez opouštět, když jsme se konečně setkaly od léta. sice to nezní jako moc dlouhá doba, ale mně to připadalo jako věčnost. A jak říkala má šedá kopretinka, i já jsem k ní v myšlenkách často utíkala a přála si být s ní, zatímco jsem byla pryč. Teplo její srsti a péče jejích slov mě lákaly zpátky i přes celou Gallireu. Tak proč jí prostě neřekneš, že ji miluješ? napadl mě ostrý hlas z hloubi duše. Vyčítavý a plný úzkosti a potlačovaného hněvu, strkal mi před obličej všechny mé chyby. Ať už ty minulé, přítomné či budoucí.
Na moje slova, která jsem před sebe skládala jako měkkou hradbu z peří, mi Rez odpověděla. Nechtěla jsem jí říct přímé ne, protože jsem tak nějak tušila, že to není pravda. Snažila jsem se to podat tak, aby mě nezahazovala, ale dala mi šanci a čas. S dalšími slovy se ke mě lehce přiblížila. Zapřela jsem se packou o sníh a znamožnila své panikařící mysli zdrhnout. Opravdu jsem začínala pociťovat zaječí úmysly svého podvědomí, jenž se snažilo zmizet z téhle až příliš děsivé situace. Všechno nové v sobě neslo kousky strachu, nemohla jsem se ale nechat ovládnout tak iracionálním pudem, jako je utéci před vyznáním lásky. Určitě bys nebyla první, ozval se další rýpavý hlas.
Spadl mi kámen ze srdce, když mi dopřála času. Ani jsem netušila, že zatajuji dech a čekám na rozsudek smrti, dokud nevynesla milost. "To zní... Skvěle," vymáčkla jsem ze sebe s upřímným úsměvem plným úlevy. Dokonce jsem se i lehce narovnala ze své hloupě ustrašené pozice a mávla párkrát oháňkou, ze které mi trčely překvapivě dlouhá pírka. Cítila jsem, jak se o ně opírá vzduch.
"Chci... Zředit atmosféru," vyžbleptla jsem. Rozhodla jsem se proti stresu bojovat vtipy. Tuhle abilitu jsem beztak získala od Duncana, pro kterého byl celý život jeden velký fór. Kdyby nás viděl, pochcal by se smíchy, uvědomila jsem si. "Co takhle nějakou zábavnou aktivitu? Trošku se uvolnit?" navrhla jsem a zvedla lehce hlavu při přemýšlení. Snažila jsem se zasunout celou váhu atmosféry kolem nás dozadu své mysli a vytěsnit ji. Chtěla jsem z toho ven a to sakra rychle. Něco na uvolnění znělo supr. Se zvednutou hlavou jsem nasála pachy v okolí a pousmála se. "Cítím Ragar a i tvou smečku, můžeme je jít otravovat. Nebo můžeme jít k jezeru, třeba bude zamrzlé," napadlo mě ještě. To znělo jako dobrý nápad. Terorizovat vlky můžu i jindy, ale nějaká legrace na ledu by mohla být fajn. "Nebo by si slečna raději odpočinula v mechu?" dodala jsem ještě, protože jsem její nohu měla pořád na paměti.

Ahojky, poprosím si o lístečky za posty:
pro Styx 5 lístečků v rozmezí od 14.1. do 21.1.
a pro Alastora 8 lístečků v čase od 15.1. do 21.1.

// Loterie 5

Zůstala jsem stát kousek od Rzi a v duchu si nadávala za to, jak se teď chovám. Proč jsem se prostě nemohla uvolnit a být tak v klidu, jako předtím? Žít spolu a nic neřešit? Nešlo by to tak? Asi jsem to všechno zkazila. Nebo ještě zkazím, polkla jsem acítila, jak se tmosféra hroutí jako domeček z karet. Kometa zmizela za obzorem a s ní i naše přání a sny. Zbyly jsme tu samy dvě a mezi námi se začínala tvořit propast. Hrudník se mi uzamknul a já se začala cítit ztísněně.
Na mou otázku, kterou jsem před sebe opatrně položila jako velmi křehký plot na obranu před útočícícm stádem veverek, Rez jen hlesla, že netuší. Jak ti mám potom odpovědět, abys tady zůstala a nikam neodcházela, aniž bych nezranila tvoje city? polkla jsem a natočila k ní jeden a půl ucha. Byla jsem ráda, že jsme tady samy, protože mi to lámalo srdce i bez diváků.
Zvedla jsem hlavu a dívala se Rzi do obličeje, když začala mluvit. Poslouchala jsem její slova a každé jedno na mě dopadalo jako těžký kámen. No, největší balvan, pořádně těžkou čedičovou skálu, si Rez napíchla na šíp a s úmyslem roztříštit mě na několik drobných střípků a hromadu chlupů a peří mi vystřelila po srdci. Mám tě ráda, Styx. Až moc. Myslím, že tě miluju.
Mám tě ráda, Styx. Až moc. Myslím, že tě miluju. Myslím, že tě miluju.
Cítila jsem, jak se mi hrudník zvedá a klesá, jak mi začíná víc a víc bušit srdce. Necítila jsem se v pořádku a to nejhorší... Neměla jsem slova. Proč mineumíš číst myšlenky? téměř zoufale jsem křičela ve své hlavě. Moment ticha jako kdyby byl nekonečný. Nedokázala jsem vnímat chlad, vítr a ani nic jiného, očima jsem se jenom vpíjela do stříbrných očí šedivé vlčice, která stála metr ode mě a která tvrdila, že její srdce hoří pro mne. Jak, proč? Proč si to děláš?
Její další slova byla useknutá a pak se na její tváři objevil hořkosladký úsměv, jenž za sebou skrýval narůstající vlnu bolesti. Ubližuješ jí, ubližuješ jí, v hlavě jsem měla poplach, chaos. Nakonec Rez řekla, že jí budu chybět, až odejdu. V ten moment mě něco koplo a já ze sebe rychle vystřelila jedinou větu tak naléhavým tónem, až mi přeskočil hlas: "Ale já nikam nejdu."
Všechno opět zmlklo. Jakmile jsem promluvila, jako kdyby svět kolem mě popraskal a všechny nitky, které mě ovládaly, se roztříštily chladem. No tak se vymáčkni, můžeš to maximálně jen víc zkazit, nabádal mě hlásek v hlavě. "Rez, já..." pauza si našla místo sama. Když jsi hledala lásku u Noroxe, odkopl tě jako použitý hadr. Teď tu máš někoho, kdo s tebou chce být. Dobrovolně. A není to Norox a není to ani Duncan, kdybych si tohle neuvědomila, asi bych vycouvala. Utekla bych? Ne. Zlomila bych Rzi srdce a zanechala ji v troskách zapadnout sněhem. "Já tě mám taky moc ráda," řekla jsem opatrně, pološeptem. Ve vzduchu se vznášelo jedno zákeřné slovičko, obě jsme věděly, které to je. "Ale nejsem si úplně jistá," breptla jsem omluvně.
"N-Neber to tak, že bych s tebou nechtěla být. Já totiž... Chci! Ale," asi by bylo jednodušší rozčesat dredy komodorovi, než se vymáčknout. "Ale potřebuji se v tom ujistit," řekla jsem po vteřince intenzivního přemýšlení. "Nechtěla bych ti... Ublížit," vydechla jsem nakonec a s omluvenou vtištěnou do duhovek se podívala Rzi do očí. Zavrhneš mě? Co když tě nemám tak ráda? Co pak? Co když jsou mé city k tobě lživé? Přetvářka, maska, co když tě jenom využívám? To ti nemůžu udělat... Musím se ujistit, že to tak není, že mé city k tobě jsou stejně ryzí, jako ty tvé.