Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 32

Cítila jsem svaly na krku, jak se ztuhle namáhaly ohnout mou hlavu opět dolů k noze kamzíka, která mi sloužila jako držátko celého těla. Už jsem se těšila, až tohle budu mít za sebou, vlastně to byla moje první zkušenost s taháním jídla ke smečce. Doma jsme zvládli ulovit maximálně zajíce či veverky, pokud jsme měli štěstí tak i vlče, takže přenos jídla nebyl tak náročný. A taky u nás platilo nepsané pravidlo, že kdo dřív mrtvolu najde, ten se dřív nají. Možná proto někteří členi Kapijské smečky postřehli zmizení nějakého starého či slabého jedince až po několika dnech, kdy už jeho kosti byly ohlodané až na morek.
"Pomůžu ti to dotáhnout až tam, ale myslím, že mě tady alfy moc rády neuvidí," ušklíbla jsem se, přecijen jsem se naposledy neukázala v tom nejlepším světle. Místo toho, abych se pokusila působit mile a nápomocně, rozhodla jsem se dělat ze sebe drsňačku a vyhrožovat jim, dokonce jsem si i dovolila jim nabídnout pakt, jenž by byl hlavně v můj prospěch. Bylo by asi nejlepší, abych tyhle vzpomínky na mě nechala v Launee a Therionovi pomalu odeznít a ukázala se tu až potom, co si s nimi Rez promluví. Třeba je přemluví, aby mě tu nechávali. Nakonec... Pomohla jsem kamzíka ulovit a dotáhnout sem. Jestli se tohle nepočítá jako důkaz dobré vůle, nevěděla jsem už co.
Drapla jsem znovu kamzíka a táhla. Co mi taky zbývalo. Potom už jsem mohla jenom táhnout do háje, protože do nory mě Rez nevezme. Ne, že by asi nechtěla nebo nesměla, ale obě jsme si uvědomovaly, jak troufalé by to od nás bylo. A já jí nechtěla dělat špatné jméno. Alespoň pro tuhle zimu jsem se ke smečce chtěla chovat slušně. nebo dokud v ní Rez bude. Rez a Meinere.

// Loterie 31

// Zarostlý les přes Kiërb

Taktně jsem maso odmítla, ačkoliv jsem si sama byla vědoma, že každý kousek jídla mi přijde vhod. Na druhou stranu jsem si dost věřila, že si něco dokážu obstarat i sama, takže jsem na tom tolik nelpěla. Možná nakonec s něčím z lesa odejdu, mohla bych trochu provokovat alfy a pak zmizet i se žvancem. To neznělo tak zle.
Zakously jsme se do kamzíka a začaly táhnout. Konverzace utichla a my se jenom sousředily na to, abychom si co nejvíce ulehčily práci při přesunu kořisti. Vlekly jsme tělo skrze husté jehličnany, které své suché větve zachytávaly za drsnou srst kořisti. V lese alespoň nebyl takový nános sněhu jako na pláních nebo u řeky, protože tam to chtělo mnohem víc síly, abychom zvíře utáhly. Fakt by bylo lepší, kdyby se přemístil sám, posteskla jsem si lehce, dobře si vědoma této hříšné myšlenky.
Dostaly jsme se k řece a já si musela trochu překousnout, jak mi noha mezi zuby ujížděla. Pak už to byla jenom otázka pevné vůle. V jeden moment jsme kamzíka musely přetáhnout přes velkou kopu sněhu, nejspíše pod ní něco bylo, o co se tělo zaseklo. Zapřela jsem se tlapkama o zem a s máchnutím křídel jsem kamzíka téměř přehodila přes překážku. Lehce překvapeně jsem se zasmála, šokovaná z tak užitečného využití apendixů na mých zádech. Stále jsem je plně neovládala, většinu času ale jako kdyby sama křídla věděla, co mají dělat.
Zbytek cesty mi uběhl docela rychle, přemýšlela jsem nad novými končetinami a jejich možném využití v tomto světě. Byla by výhodou oproti ostatním vlkům, mohla by se hodit. Možná moje touha se jich zbavit byla ukvapená. I na ostnatý drát kolem krku jsem už zapomínala, pokud jsem se nějak blbě neohla. Skoro, jako kdyby byly mou součástí, ta myšlenka byla nemálo děsivá.
Trochu jsem zpomalila na hranicích lesa. Pustila jsem kamzíka a nasála pach do nozder. Smečka byla zde. "Vezmem ho hlouběji do lesa, přece se nebudeme zastavovat s jídlem na hranicích," řekla jsem a chytla kamzíka znovu, abych ho dotáhla do středu lesa.

// Loterie 30

"Nereptej," zahučela jsem na Rez s nadsázkou, její nevole se umýt mi připadala vtipná. Stejně se mému mokrému jazyku nevyhnula a nechala mě ji celou oslintat.
"To je dobrý, já si kdyžtak najdu nějakou jinou mrtvolu. Ty vaše vlčata ale určitě budou víc rády za čerstvé maso. Víc než já," odmítla jsem slušně a zavrtěla hlavou. I kdybych neměla šanci nic najít, pořád se po krajině toulalo dost vlků a... No, zvyk je železná košile. Asi bych dvakrát dlouho nepřemýšlela nad tím, jestli můj život má větší cenu než život nějakého cizince. Vlčí maso jsem měla naposledy v zimě. Musím se jít podívat, jak se moje večeře má, ušklíbla jsem se v duchu škaredě.
"Whou!" hekla jsem, když kamzík trhnul nohou. "Zombie kamzík nemůže být o tolik nebezpečnější než zombie kachna," řekla jsem pobaveně. I tak jsem ale sklopila lehce uši a potutelně se usmála, představa mrtvého kamzíka, jak si to kráčí do smečky s námi v patách, byla příliš lákavá. Táhnout se mi ho moc nechtělo, ale když na to budeme dvě, tak to půjde rychle a ani se tolik nenadřeme. "Dobře, paní velitelko!" zasalutovala jsem s ušima i ocasem vztyčeným. Hned potom jsem chytla kamzíka za jednu z noh, zadoufala, ať mě nekopne, a začala ho táhnout hustým lesem.

// Mecháč (přes Kiërb)

// Loterie 29

Zuby těsně sevřené kolem průdušnice, tlapy zapřené o zem. I skrze srst a kůži na krku kamzíka jsem cítila, jak svou silou drtím chrupavkami zpevněnou rouru, která přiváděla kyslík do těla. Jedna obyčejná trubice, která neměla žádnou jinou funkci, nepotřebovala se zásobovat velký množstvím živin a i přesto odváděla tak důležitou práci. Její funkce byla lineární, nezajímavá, oproti ostatním orgánům skoro jednodimenzionální. Zatímco ostatní orgány se zapojovaly do chodu celého těla, tahle trubice jenom dělala spojovník mezi okolním světem a vnitřním ekosystémem kamzíka. Možná právě její přímá jednoduchost byla tak důležitá, možná nepotřebovala mít složité funkce, aby byla nedílnou součástí organismu.
Rez na kamzíka dorážela, dokud s zvíře nezhroutilo na zem neschopno vstát. Cítila jsem, jak se mi na noze dělá modřina od neustálých kopanců. Mohla jsem jenom doufat, že mi z toho noha nezchromne. Nejspíše bude bolet pár dní, ale jistě se brzy zahojí. Přetočila jsem svoje tělo tak, abych i nadále mohla pokračovat ve rdoušení nerušeně. Poslední minuty se kmzík odevzdával své smrti a já cítila, jak se mi uklidňuje tep. Ještě chvíli a bude po všem. Koutkem oka jsemsledovala Rez, která dorážela na kamzíkův krk. Zvíře bylo už vysílené, ale ona i přesto trhala zuby kůži i maso kamzíka, který se smiřoval s anaerobním koncem života.
Povolila jsem svaly na čelistech a neobratně pustila kamzíka ze svého chřtánu. Otevřela jsem tlamu a protáhla si ztuhlé panty, zabíjet rdoušením bylo zdlouhavé a vysilující. Neměla jsem ale tak silný skus, abych dokázala zvířeti prokousnout míchu přes páteř a nebo se jediným hryzancem dostat do půli krku. I zajíce jsem rdousila. Přelomit krk jsem zvládla veverce a myším, ale tím to nejspíše haslo.
Oplatila jsem Rez její dlouhý pohled a pobaveně se usmála. Celá její tlama byla od krve, zatímco já zůstala relativně čistá, pokud se nepočítá těch pár kapek, které se na mě dostaly. "Ty špindíro," zazubila jsem se a zavrtěla hlavou. "Takhle se chceš ukázat ve smečce plné vlčat? A pak že já jsem strašidelná," dodala jsem v žertu. "M-," přistoupila jsem k ní a začala jí čistit obličej. Umývat se ve vodě by nemělo smysl a pochybovala jsem, že má jazyk jako žirafa a dokáže si vyčistit i uši.
Jakmile jsem byla hotová a Rzi zůstalo jen pár krvavých šmouh kolem tlamy, které si jistě zvládla očistit sama - nemluvě o tom, že při tahání kamzíka se ještě zašpiní - odstoupila jsem a oklepala se. "Takže ho teď vezmem do smečky, že?" ujistila jsem se a pohledem sjela ke kamzíkovi. Bylo to zvláštní, ale skoro jako kdybych ho cítila. Přejel mi mráz po zádech, nepříjemné tušení mi napovídalo, že Smrt bude zase něco zkoušet. "Doufám, že tenhle se neprobudí," vyřkla jsem své obavy nahlas. "Ale mohl by do smečky dojít sám," uchechtla jsem se následně, přičemž kamzík trhnul nohou.

// Loterie 28

Poděsila jsem kamzíka a secvakla mu čelisti za zadkem, když jeho hopsavá zadnice utíkala přímo do zubaté náruči Rzi. Na chvíli mne polil studený pot a obavy, že ho Rez nestihne chytit a že kamzík uteče, ale jakmile se tato myšlenka objevila, Rez už držela zuby kůži naší kořisti. Na nic jsem nečekala a přiběhla k zápolící dvojici.
Oběhla jsem kamzíka z druhé strany, abychom se se Rzí nemačkaly na jednom boku zvířete a rychlým pohledem odhadla, kde jsou moje zuby zapotřebí. Chytila jsem kamzíka za průdušnici a stiskla. Měla jsem to už tak naučené, že mi čelisti natvrdlo zapadly do sebe a odmítaly se povolit, dokud kamzík vzdoroval. Tlapama jsem mu podkopávala nohy a snažila se uhnout jeho kopytům, když mi na tlapky chtěl dupnout. Po chvíli zápolení jsem to ale vzdala, shodil ho nešlo. Důležité ale bylo jenom udržet jeho kopýtky dál od mé a Rziny hlavy, ale naštěstí na nás příliš nedosáhl. Snažila jsem se jeho hlavu udržet na místě, zatímco jsem ho pomalu rdousila. Věděla jsem, že to potrvá pár minut a obrnila jsem se proti bolesti v tlamě, kterou potom určitě ucítím. Švihla jsem ocasem a stiskl čelisti pevněji k sobě, odmítajíc zvířeti dopřát jediného nádechu. Očima jsem koulela po okolí a snažila se najít Rziny oči a její stříbrný pohled.

// Loterie 27

Rzina domněnka byla pravdivá. Tedy myslela jsem si, že je. Nikde v okolí jsem žádného dalšího kamzíka neviděla a stopy před námi byly jen jedny, nepochybovala jsem tedy, že tahle horská koza je tu úplně o samotě. Možná si chtěla odpočinout, možná se ztratila a nebo ji ostatní kozy vyhnaly, protože je protivná a nemají ji rády. Uděláme jim službičku, pomyslela jsem si kysele, kozy přece neměly tak složité životy a vztahy jako vlci. My jsme byli přecijen vyspělejší a dosahovali jsme vyšší emoční příčky než obyčejná koza s kameny v žaludku.
Rez souhlasila a já se pousmála, když jsem si všimla jejího zapálení. Tentokrát jsem neodolala a když jsem se krčila a šla po stopách před ní, ocasem jsem ji pošimrala pod čumákem. Snad si nekýchne, došlo mi vzápětí, to by kozu jistě zalarmovalo.
Zastavila jsem se za hustým jehličnanem a počkala, až Rez najde své místo a pozici, kam kozu naženu. Kamzík si to štrádoval mezi stromy a nic netuše se sem tam pokoušel zakousnout do jehliček mladých stromků okolo.
Vyskočila jsem ze svého úkrytu a rafla kamzíka do zadnice, když šel kolem mě. Nejprve se pokusil utéci úplně jinam než jsem chtěla, ale skočila jsem před něj a vyděsila ho, čímž jsem ho nahnala právě ke Rzi. Dávala jsem pozor, aby kamzík svými skoky nezměnil směr, ale jinak jsem nechala Rez, ať zvíře skolí k zemi.

// Loterie 26

// Kiërb

Věděla jsem, že k Duncanovi něco cítím. Nebyl to obyčejný prašivec, kterého jsem znala, jako třeba Nori nebo Zakar. Přecijen... S nima jsem se vyspat nechtěla. Jsem dě*ka? Jsem ku*vička pro všechny? nelíbilo se mi to označení a ani ta představa, přece jsem nespala s kde kým. Jenom s Noroxem, upsík, incest. A s Duncanem. Málem. Dvakrát. Zatracená Tasa, ulevila jsem si. Takže je ti to líto. Chtěla bys to, skoro jako kdybych se hádala sama se sebou. Snažila jsem se vidět v tom lepším světle, dělat, že nejsem zkažená a zlá a nemám tyhle kurtizánské sklony, ale jaksi mi to nešlo. Možná to bylo mou součástí, mou přirozeností, že jsem chtěla mít pocit zaparkovaného vláčku ve stanici.
Ale když... moje morálka byla opravdu hodně pochybná. Dalo se to nejspíše očekávat, když jsem zabíjela matkám vlčata a bez ostychu dělala nepřípustné věci, na které cudné vlčice raději ani nemyslely. Chci tomu Rez vystavit? Dokážu se toho zbavit?
"Mhm, chceš jít pryč?" zeptala jsem se, jen co jsem znovu procitla do reálného světa. Byly zde i důležitější, hmatatelnější problémy, než moje pochybná morálka vyvržence. Dostaly jsme se do Zarostlého lesa, kde stromy rostly tak blízko u sebe, že při chůzi se nám větvičky otíraly minimálně o jednu stranu těl. Také to ale znamenalo, že tu bylo méně sněhu, protože husté jehličnany ho držely na svých větvích. Měla jsem chuť drcnout bokem do jednoho ze stromů a potopit Rez do sněhové kopy, ale zadržel mě pach, který jsem ucítila. "Kamzík. Nejspíš se zatoulal z lesa vedle," přikývla jsem a šla po pachu dál, dokud jsem nenarazila na poměrně čerstvé stopy. Jejich čerstvost ještě potvrzovala hromádka nedalekých bobků. Šel z nich teplý závan. "Najdeme ho. Mám ti ho pak nadehnat?" řekla jsem sebejistě a pak se na Rez otočila s otázkou. Byla silnější než já, a navíc její zranění bylo určitě už dost namáháno a ještě namáháno bude, až tu kozu potáhnem do smečky. Nepochybovala jsem, že bychom ho neulovili.

// Loterie 25

// Měsíční rašeliniště

Ani jsem si neuvědomila, jak rychle čas běží. Brodily jsme se ve čtyřiceticentimetrovém sněhu, který nám sahal až ke břichům. Připadalo mi, jako kdybych objevovala nějaké nové končiny, zmrzlé a ulehlé ke spánku pod tlustou peřinou. Budila jsem svými kroky staré, jenž dřímali pod sněhem a měli své sny. Do kožichů nás trefovaly ostré jehličky blizzardu, avšak pod stromy se jejich intenzita změnšila. Zamířily jsme podél řeky za vyhlídkou kořisti, ale nikde nic nebylo. Jedinou výhodou bylo, že sníh kolem řeky byl zmrzlý v tlustou vrstvu, po které se dalo chodit. Byla jsem dost lehká na to, aby se pode mnou sníh neprobořoval a docela jsem si to užívala. Relativně spokojeně jsem pokračovala podél řeky a čumákem se snažila zachytit pach jekékoliv zvěřiny.
"Taky," přitakala jsem, když Rez najednou vyřkla, že se nemůže dočkat jara. Jaro znamenalo oteplení, válení se na čerstvé trávě a vyhřívání se při prvních slunečních paprscích; znamenalo to více zvěře, spoustu mladých, cvrlikání ptáčků a vůni květin. Jaro bylo zamilované období, kdy si každý hledal partnera, aby se mohl rozmnožit. Nechtěně mi to připomnělo Noroxe a náš úlet. Vzpomínala jsem si na extázi, která mi zaplnila mozek, na bolest a na to, jak mi bylo jedno, že mi někdo zarývá zuby do krku. Jenže teď jsem k té vzpomínce cítila i jakési zklamání v sebe sama. Proč jsem mu to dovolila? Mrzelo mě to ještě více, když jsem si vzpomněla na to, co mi potom řekl. Copak bych já někdy něco takového dokázal cítit? Já? To těžko, ta slova mě bolela, často se mi v hlavě objevovala a připomínala mi hloupost a naivitu. Jeden by řekl, že se už poučím, že se naučím uzavřít své srdce a nikomu ho nedat, avšak opak byl pravdou. Tak moc jsem chtěla mít to, co jsem neměla, že jsem své srdce nabídla někomu, kdo se mnou byl celý život, kdo mě měl milovat. Co ale udělal? Vzal ho, zneužil a odhodil do bahna. Podívala jsem se na Rez. Dokázala by mi ona udělat to samé? Nevěřila jsem tomu. A Duncan?

// Zarostlý les

// Loterie 24

// VVj

Odešly jsme od jezera v tu nejlepší chvíli. Měly jsme tak akorát dostatek času na to, abychom se dostaly do úkrytu stromů, než začne sněhová bouře. Chladno začalo být velmi citelné a i já jsem cítila, jak mě jeho ledové nehýtky štípají do kůže, když mi vítr rozcuchá srst.
Rez mi brala slova přímo z tlamy, myslela jsem si to samé. V takovémto počasí budeme mít štěstí, když narazíme na zbloudilé zvíře. Srnky a laně budou schované v hlubokých lesích a dostat je by bylo příliš obtížné a navíc bezohledné k výdeji energie. Asi jsem byla ráda, že na nás spadla ta kachna, ačkoliv to s ní pak dopadlo tak, jak to s ní dopadlo. Měla jsem teď dost plný žaludek a počítala jsem s tím, že pár týdnů o hladu vydržím. Třeba najdu nějakého zmrzlého vlka, který na tom bude hůř než já, pomyslela jsem si. Vlků tady bylo až až.
"Mhm," souhlasně jsem zabručela a zabodla oči mezi stromy. Mohlo by tam být alespoň něco. Mířily jsme k řece, která by nám nějakou potravu mohla zaručit. Naposledy jsem tam chytila tu křepelku, ale pochybovala jsem, že teď nějakou najdeme. Trošku jsem se zamyslela a zaostala za Rzí. Všimla jsem si toho po chvilce a podívala se na její šedou srst, hebkou a líbeznou, jak se vlní v sílícím větru. Otřepala jsem se a nevědomky si přitiskla křídla více k tělu, aby mi bylo tepleji. Následně jsem zrychlila a dohnala své zpoždění. Zařadila jsem se zase po jejím boku a natáhla k jejímu krku hlavu, abych jí čumákem drkla do čelisti.

// Kiërb

// Loterie 23

"Možná," přisvědčila jsem pomalu a kopla do jedné z kostí vedle mě. Možná byla už příliš poničená, aby nám zatla tipec, i tak jsem ale byla ráda, že jsme ji roztrhaly nadobro. Teď už by se zpátky vrátit nemusela.
Očkem jsem zabloudila k vrcholu věže, která čněla nad lesem. Skoro se mi zdálo, že vidím Smrtino zelené oko vykukovat z děr ve zdivu, ale nejspíše se jednalo jenom o mou bujnou fantasii. I tak jsem hodlala z aní zajít a pokusit se těch křídel zbavit. S trochou štěstí mi je urve a já budu mít jenom jizvy na zádech. Celkově jsem si ten proces představovala dost růžově amožná i naivně, neboť Smrt byla potvora nevyzpytatelná a vyhovět jakémukoliv přání nebylo její parketou. Zajít za Životem by ale znamenalo další lekci o magii a smíření se s ní, což taky nebylo něco, o co bych zrovna stála.
Zavrtěla jsem drobně ocasem a rozešla se za Rez, abychom našly nějakou zvěř pro smečku, která Rez vzala pod ochranná křídla. Pff, to bych zvládla taky. Teď dokonce i doslova, ucedila jsem si protivně, ale nahlas nic neříkala. Už jsem jí svou nabídku představila a možná že na jaře budu moci být se Rzí pořád, ale přes zimu pro ni bylo výhodnější zůstat členem smečky.
"Snad něco najdem," prohodila jsem, abych zahnala chmurné myšlenky na samotu a stesk. Bylo mi jasné, že když nebudu moci být se Rzí, budu se utápět zase v smutných mořích. Nějak jsem to ale zvládla na podzim a zbytek zimy to taky přežiju, přece nejsem slabota. Stýská se ti po ní pořád a i jenom vyhlídka na to, že s ní nebudeš tě ničí, nechceš jí něco říct? rýpl si horlivý hlásek. Byla jsem stále nerozhodná, nemohla jsem se na základě toho prostě utvrdit v tom, co cítím, ačkoliv jsem opravdu chtěla. Byly tady věci, které jsem musela udělat, abych si byla doopravdy jistá.

// Měsíční rašeliniště

// Loterie 22

Občas jsem zapomínala, že Rez není žádná drobná vlčice, které by se snadno mohly zlomit kosti, kdybych na ni foukla. Podívala jsem se do jejích odhodlaných očí a zazubila se. "Máš pravdu, nešetřila," přimhouřila jsem zlaté oči, které slitování znaly jen z dálky a vysmívaly se mu. Oči, které viděly tolik utrpení a které ho tolik způsobily.
"Nechce no," ušklíbla jsem se a zavrtěla lehce hlavou. "Vždyť já mám všechno, co bych mohla chtít," řekla jsem a imaginárně rozhodila rukama kolem sebe, abych obsáhla celý svět.
"Ta kachna se mi moc živě nezdála, skoro jako kdyby to byla jenom loutka" řekla jsem Rzi. Vždyť na nás nikterak nereagovala a jenom se sunula vpřed téměř až mechanickým zvedáním končetiny a odrážením se od ledu. "Ale vlci z bažin už vypadali, že měli vědomí," dodala jsem po chvíli zamyšlení. Uměli mluvit, reagovali na okolí a měli cíl, nejsou snad to atributy živých a vnímajících tvorů?
Když jsem svou domněnku vyslovila nahlas, musela jsem uznat, že to zní trošku hloupě. No já s ní hbat vážně nechtěla, musela jsem přiznat, když Rez promluvila. Jen jsem chtěla vyhrát. Chtěla mi ta kachna pomoct? pohledem jsem sjela po Rzi až na zem k jedné z kostí. Divné, trochu jsem tušila, jak by to mohlo fungovat, ale rozhodla jsem se tuto možnost zahodit a odepřít si byť jen myšlenku na to, aby ovládám nějakou magii.
Rez mezitím nadhodila, že kdybych měla jistou magii, mohla bych s věcmi pohybovat, nicméně kachna se pohybovala až příliš věrně své původní živé předloze, ačkoliv byla ochuzena o některé svaly a její pohybový aparát utrpěl škody při hostině. "Čistě hypoteticky," vydechla jsem a manuálně se zklidnila, neboť jen pomyšlení na vlastnictví magie mi zvedlo srst na zátylku do stoje, ať už to bylo sebepokrytečtější, "bych nemohla." Věděla jsem, o jaké magii mluví, ale z mých znalostí toho příliš neuměla, ačkoliv v kombinaci s jinými magiemi mohla být mnohem zajímavější. "Nejspíše máš pravdu, určitě za to může Smrt. Beztak nás chce jen vyděsit," odfrkla jsem si a zametla celou tuhle situaci pod stůl. Hotovo, případ uzavřen.
"Ovšem, ráda," usmála jsem se mile. "Můžu ti pomoci, přecijen v zimě je více jídla třeba," nabídla jsem se, ačkoliv mi na mysli vytanula obava, aby mě neodmítla, protože jsem ji opět podcenila. To děláš nějak často. Strachuješ se neustále o Tasu i o Rez, jako kdyby byly úplně neschopné, bodl mě čertík svými vidlemi do srdce.

// Loterie 21

Vlastně jsem ani nečekala, že mi bude vítězství připsáno tak snadno. S lehce zaraženým výrazem jsem zůstala koukat na Rez jako na svatý obrázek, dokud jsem rychle nepřepla do namyšleného výrazu plného samolibého vítězství, které jsem si tak křivě připsala. "Neboj, přiště na tebe nebudu tak drsná," zazubila jsem se a přimhouřila na Rez svůdně očka v příslibu příští výzvy. Dvě výhry mi zatím stačily, měla jsem tak pojištěné, že i kdyby příště vyhrála, pořád budu mít o jednu výhru navíc. Styď se, ozval se škaredý hlásek, ale já ho odbyla zamrkáním.
Rázně jsem přikývla, Smrtina přítomnost v podobě živých mrtvých mi opravdu nedělala radost.
Už jsem doufala, že nebudu muset nic vymýšlet, protože už jenom přijít na nápad jít se klouzat na jezero bylo nad moje kreativní schopnosti, když mi Rez vrátila mou snahu zbavit se povinnosti zapojit mozek. Zombie jít, zombie nepřemýšlet, zombie žrát mozky, nahodila jsem správně tupý zombie výraz s jazykem trčícím do strany a jedním okem směřujícím na Kavkaz a druhým na Monako. "Jakoukoliv výhru?" zažvatlala jsem přihlouple.
"Možná má jako její bratr podobnou popichovačnou náladu a snaží se..." začala jsem lehce nerudně, než mi něco seplo. Snaží se mi ukázat, co umím, téměř hlasitě jsem zůstala mlčet, tak moc to bylo očividné. "Co když... Co když jsem to dělala já?" otočila jsem se na Rez náhle.
"Jo, to je asi dobrý nápad," přiznala jsem polohlasem.

// Loterie 20

Ač roztrhaná na součástky, věděla jsem naprosto přesně, kde každý dílek téhle dvakrát zabité kachny je. Nepřipadalo mi to nikterak divné, protože se stačilo rozhlédnout a dokázala jsem zrakem nalézt každou kostičku. Možná mě měl varovat fakt, že jsem i tušila, jak na tom je Rzina půlka kachny, ale příliš jsem se tím nezaobírala. Místo toho jsem se jala Rez popichovat.
Její nadnesený výraz a vážný tón mě na chvíli zaskočil a ocas se mi přestal dirigentsky motat ze strany na stranu, ale Rez rychle upustila od dramaticky vážného tónu. "Málem jsem ti to sežrala, ty hérečko," ušklíbla jsem se a zavrtěla pobaveně hlavou. "A vyhrála jsem," dodala jsem se samolibým úsměvem. "Dostaň kachnu na břeh, neřeklo se jak a ani jestli v celku," zazubila jsem se a sklonila přední část těla v předklonu, abych si protáhla záda a tlapky od konečků prstů až k lopatkám. Rez se mezitím dostala za mnou na pevninu.
Nadcházela otázka, co podnikneme následně. Původní plán zněl zajít si k jezeru a pak to jít zakotvit do mechového doupátka její smečky, ale teď mi to nepřišlo jako ten nejskvělejší nápad. Pořád jsem si byla dost jistá, že se to obejde bez větších problémů, ale jistá nervozita zde byla. Nechtěla jsem dělat Rzi ve smečce špatné jméno, avšak... Chtěla jsem být s ní. Musela jsem tedy se smečkou vycházet. Což by nebyl takový problém, kdyby na mě Launee nekoukala jako na tikající bombu, zavrčela jsem v duchu a raději se trochu oklepala, abych si načechrala svůj hutný seveřanský kožich, který mě chránil i v těch nejukrutnějších mrazech a dělal ze mě celoročně bezkonkurenčně nejlepší polštář na celé Gallirei. Občas jsem sice kousala, ale ten risk za to určitě stál.
"Víš co? Rozhodni to ty, nemusíme dělat jen to, co chci já," rozhodla jsem se sprostě zbavit povinností a nevinně na Rez zamrkala. Ráda budu dělat cokoliv, co navrhne, ať už je to ležení ve sněhu nebo skok z nejvyšší hory do pudinkového jezera. Ani mě nenapadlo, že by nějaké pudinkové jezero neexistovalo. Absurdita tohoto světa neznala mezí.

// Loterie 19

"Hmpf," zahučela jsem souhlasně. Bažiny jsou ale docela daleko a tam obživli vlci. Smrt asi dosáhne všude a její síla se nejspíše nezmenšuje se vzdáleností. No, ale jakmile seš za hranicemi Gallirei, tak tam už nedosáhne, ne, ne ne... protočila jsem v duchu protivně oči. Moc dobře jsem si pamatovala, co mi Život kdysi řekl na to, proč mou rodinu nezachránil. byli mimo dosah, mimo tento pomyslný ráj. Co je to za ráj, když je smrt všudypřítomná a její kreatury se procházejí po světě živých, jako kdyby pro ně smrt sama neexistovala?
Vyhrajeme obě dvě? můj soutěživý duch se opět probral k životu touto poznámkou. "Tak to teda ne," přimhouřila jsem s zubatým úsměvem, který jasně sliboval odplatu. Nechtěla jsem se, alespoň zatím, smířit s remízou.
Zapřela jsem se tlapkama, jakmile Rez chytila druhou část kachny a škubla na druhou stranu, když jsme ucítila, že moje... Že Rez... taky tahá. To, že se kachna rozletěla na dvě velké části a pár malých jsem poznala podle toho, že Rzinu sílu jsem už necítila. Najednou jsem táhla kachnu jenom já, aniž by proti mně působila jiná síla, což vedlo k zapckování dozadu. Podařilo se mi ale nehodit hubu. Zamrkala jsem a dívala se na to, co zbylo Rzi v tlamě. S vyceněnými zuby jsem se sklouzla blíž k okraji jezera a hodila kachnu na souš. "Tak," řekla jsem si spíše pro sebe, protože Rez už na náš závod nejspíše nehrála. Vlastně jsem se sama jenom poplácala po rameni, že nejsem žádný quitter a pak se pustila do porcování zbytků. Roztrhala jsem zbytky kachny na kostičky, které jsem občas hodila dál od sebe, aby kachna neměla šanci se znovu poskládat.
Vzhlédla jsem ke Rzi a zamávala ocasem. "Budeš se s tím pitvat ještě dlouho?" rýpla jsem si s křivým úsměvem a jiskřičkami v očích. Mít pod sebou pevnou půdu mi dodávalo větší sebedůvěru, přecijen se mi tlapky nerozjížděly do všech směrů.

Dobrdan, poprosím si o lístečky za herní posty
pro Styx 13 lístků v čase od 22.1. do 31.1.
a pro Alastora 4 lístky v rozmězí od 24.1. do 31.1.