Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče se roztrhlo napůl. Pustila jsem svoji část a dívala se, jak se střeva lesknou krví. Norox se hned pustil do jídla a Tasa taktéž, já zůstala otálet v obláčcích a jen jsem tlapkou přesouvala ocas vlčete, které jsme právě zamordovali. Zabili jsme něčí vlče, něčí dítě, člena smečky Asgaarské. Její život skončil, krutě, nemilosrdně. Necítila jsem nic, ani kousek empatie. Na druhou stranu jsem už z toho ani neměla takovou radost. Ano, trochu jsem na sebe byla hrdá, že pořád dělám to, kvůli čemu jsem sem přišla, ale zabít vlče bylo teď… Až příliš snadné. Nebyla to výzva, necítila jsem žádný pocit zadostiučinění. Trochu mi to připadalo jako povinnost.
Všimla jsem si, že se ocas jaksi tenčí, kůže se rozpadá, chlupy mění. Svaly na něj křehnou a náhle byl všude odporný puch, téměř jako kdyby zde mrtvola ležela už týdny. My ale věděli, že je tomu teprve pár sekund, kdy pláč a jekot plný bolesti ustali. To náhlé ticho se mi zarývalo do uší, bylo to nepříjemné.
Zkusila jsem svou pozornost přesměrovat jinam, konkrétně na Noroxovo zabití. Už jsem věděla, že Tasina práce uštědří několik dní deprese Newlinovi, ačkoliv jsem si dosud nebyla jistá, jestli je do takové hluboké emoční propasti schopen skočit. Očividně jsem se ale mýlila, alfu nezabil. To dává smysl, alfy jsou pořád moc silné. Jsme jenom tuláci, prašiví, vyzáblí tuláci, pomyslela jsem si sebekriticky a byla si moc dobře vědoma, že já vypadám jako velmi dobře živená členka smečky. Uměla jsem se o sebe postarat. Ještě jsem ani jednou netrpěla hlady, co se letošní zimy týče.
Když ne alfu, tak koho? Marion? Jejího bratra? Jejich matku? Ani ve snu by mě nenapadlo, že zabil Duncana. Myslela jsem si, že Duncan by se z toho dokázal dostat, že by prchl, použil magii, porazil kohokoliv. Nejspíše jsem mu ale příliš fandila, protože to bylo právě jeho jméno, jenž Norox vyřkl.
Byl to Duncan. Byl. Už není. Zabil ho, v hlavě mi to postupně sepínalo. Všechny důsledky tohoto činu na mě pomalu doléhaly. Už žádné žertovné flirtování, žádné západy slunce u vodopádů, žádné houbičkové tripy. Už nikdy jsem nemohla vidět jeho rozcuchaný hnědý kožich, slyšet jeho skřípavý hlas a… Už žádný Duncan. Polkla jsem a sjela pohledem z Noroxe, na kterého jsem dlouhou chvíli prázdně koukala, na mrtvé vlče vedle nás. Její tělo se rozpadalo v prach, a i ten postupně mizel. Místo vlčete jsem ale viděla Duncana, jak s roztrženým hrdlem leží na zemi a jako lusknutím prstů mizí z tohoto světa. Vrátí se, vrátí se jako Cynthia, chytila jsem se toho jediného, co mi z naděje zbylo. Příliš jsem té myšlence ale nevěřila. Viděla jsem sice jeden zázrak, ale věřit v další bylo těžké. Popravdě jsem se cítila dost prázdná, nevnímala jsem v sobě žádnou emoci, jenž by vystupovala nad ostatní. Necítila jsem vztek, necítila jsem hořký smutek. Žádné slzy se nedostavily. Jen jsem měla obrovskou díru v hrudi, kterou vytékaly mé vnitřnosti ven.
Z vlčete už nic nezbylo. Zvedla jsem zrak k sourozencům, přejela pohledem zvracející Tasu a zakotvila překvapivě prázdné a vyrovnaný zrak na Noroxově oku. Pořád bylo zvláštní dívat se jen do jednoho oka. Jako kdyby zbytek jeho obličeje zmizel a jeho hlava obsahovala právě jen tohle jediné, žluté oko. Nadechla jsem se, avšak chvíli mi trvalo, než jsem něco skutečně řekla. Co jsem vlastně měla říct? „Hádám, že by na to stejně došlo,“ vyšlo ze mě nakonec pomalým hlasem, jenž v sobě nesl stopu po snaze popasovat se s touto novou informací. „Nakonec všichni mocní musí zemřít,“ vydechla jsem. Netušila jsem, co se ode mě očekává, a tak jsem sklouzla zpátky k našim původním plánům a záměrům. K vyšlapané cestičce, kde jsem přesně věděla, co mám dělat a co se ode mě očekává. Zamrkala jsem a postavila se. „Mám tu něco jedlého,“ broukla jsem k Tase a rozklusala se plání. V hlavě jsem měla prázdno, ale zároveň i šílený ruch. Nedokázala jsem se pořádně orientovat, svět se mi sléval dohromady. Znamená to, že mi na něm záleželo? Je tohle důkaz? Zabořila jsem tlapky do sněhu a pár máchnutími vyhrabala celou kýtu kamzíka. Vzala jsem ji do zubů a rozcupitala se zpátky.
Zpomalila jsem a položila maso na zem, dál od zvratků. Nevnímala jsem jejich pach. „U… Ulovila jsem ho s Rez,“ řekla jsem a zatřepala hlavou. Ostnatý drát na krku zaryl svoje zoubky do masa, pírka se třepotala ve větru. „Já hlad nemám, tak si dejte,“ dodala jsem a pomalu se svezla na zem, kde jsem si lehla. „Je to lepší než prach,“ vydechla jsem. Ticho bych klidně vyměnila za křik vlčete.

Přesně tak, vypadala jako to nejvíce nechtěné vlče na světě. Takže nikomu nejspíše chybět nebude. Pohled na její ubrečenou tvář mě jenom utvrdil v tom, že tohle vlče nemá budoucnost. To nemá ani Marion, nejspíše bych ji měla navštívit a taky si s ní zahrát na přetahovanou.
„Vrků, vo*e,“ vyplázla jsem na Noroxe jazyk, zas tak moc mě to už nežralo. Navíc Tasa vypadala, že mě urazit nechtěla, tak jsem to pustila z hlavy. „Kdyby to tak šlo,“ řekla jsem a pak pokrčila rameny. Co já s tím zmohla? Taky jsem nebyla fanda křídel, ale už jen když jsem si trhala pírka, bolelo to jako sto čertů. Nechtěla jsem vědět, jestli bude rvaní křídel bolet stejně nebo snad i více. Už jenom jejich vznik mě málem zabil.
Sarumen byl dle Noroxe hodně oslabený. Mně to tak ale nepřišlo, když jsme se rvali s alfákem. Zamrkala jsem s lehkým překvapením, když mi bylo sděleno, že i Norox zabil někoho od nich. Příliš jsem nad tím nepřemýšlela, vlastně mě jako první napadlo, že zabil toho alfáka. To by vysvětlovalo, proč je ta smečka teď tak oslabená. No Tasa měla pravdu, zaútočit na ně bylo hloupé. Souhlasně jsem zahučela, s plnou pusou se mi blbě mluvilo. Navíc to štěně pořád řvalo. Sklapni už. Za chvíli bude po všem, řekla jsem vlčeti v duchu a zapřela se. Tři, dva, jedna a hra!
Tasa nás povzbuzovala, což mi úplně vlilo novou krev do žil. Hrozně nerada jsem prohrávala a milovala jsem hry, tady ale nebylo poražených. I tak jsem se snažila o to více, abych vlče přetrhla. Zapřeli jsme se oba dva a začali trhat hlavama. Vlče vřeštělo, řvalo, ječelo. Vnímala jsem to jako pohlazení po duši, jako poplácání po zádech. Dobrá práce, říkal mi její jekot. Ozvalo se křupnutí, cítila jsem, jak se její svaly začínají trhat a tělíčko se napíná až k prasknutí. Tah byl příliš silný, aby to její svaly, kůže i chrupavky ustály. S co největší silou jsem cukla dozadu a máchla křídly, až jsem málem zajela dozadu. Byla to dost síla. Bylo mi to potvrzené výtryskem krve a zvukem, který připomínal trhání kožešin. Jekot dosáhl maxima a pak ustal, když se nám podařilo vlče roztrhnout. Cítila jsem, jak tah povoluje a já s jednou půlkou lehce vrávorám dozadu. Zvuk šplíchající krve, natrhlých žil i tepen plnil můj sluch. Teplá krev mi stříkla do obličeje a zalila i Tasu vedle nás, která jásala při tomto zvuku, jenž signalizoval vítězství. Pustila jsem nohu vlčete a podívala se na naše dílo.
Vykloubená páteř, krvavý obličej, natržené břicho, ze kterého lehce vykukovaly střeva jako slizcí, tlustí hadi. Přetrhnout ji úplně napůl, abych já měla v tlamě jednu půlku a Norox druhou, bylo fyzicky nemožné, to zvládla jenom magie, ale i tak se nám povedlo něco, čeho by obyčejní smrtelníci schopni být neměli. Možná tomu dopomohla moje křídla. Zaryla jsem drápy do břicha vlčete a jediným prudkým pohybem vyrvala střeva z břišní dutiny. Podařilo se mi je drápy prorazit, ale naštěstí z nich žádná natrávená potrava nevyšla.
Zvedla jsem pohled k Noroxovi. „Jak’s to zvládl ho zabít? V zimě ti dal docela dost zabrat,“ zeptala jsem se a poukázala na jeho zranění, které si od alfy Sarumenu nesl. Pohledem jsem sjela k mrtvému vlčeti. Všechno bylo najednou hrozně tiché. „Už teď mi chybí její křik,“ řekla jsem zcela bez emocí a kopla do střev.

"Vypadá spíš jako největší špindíra na světě," oponovala jsem Noroxovi. To vlče bylo zanedbané, vypelichané a každé oko mu ujíždělo jiným směrem. Asi jsem měla vyšší standarty, co se jídla týkalo. Naštěstí jsem měla nedaleko schovanou tu kamzičí nohu, takže jsem se v klidu najíst z ní. Jestli to vlče zmizí stejně, jako pak zmizela Cynthia, tak se Norox mox nenažere. A i kdyby ne, tak mu ji přenechám. "Válela se tu jako nechtěné zboží. Povídala si s klackem," pokrčila jse ledabyle rameny. prostě mi přišlo do rány, to je celé.
Když se mi začali posmívat, naježila jsem se o to víc, což způsobilo, že moje peříčka se ještě více narovnala. Křídla se mi trochu rozevřela, snad chtěla působit děsivěji. Musela jsem být opravdu k popukání, ale moje hrdost to příliš dobře nesnášela. "Chtěla bych vidět vás, kdyby vás posedl kouzelný havran," štěkla jsem po nich se zavrčením a máchla ocasem ze strany na stranu, než se mi křídla zase složila. Pohledem jsem sklouzla k vlčeti, které nás celou dobu doprovázelo pláčem. "Pšš pšš maličká," usmála jsem se na ni něžně. "Nakonec to bude dobrý," slíbila jsem jí a zvedla hlavu k sourozencům. Konečně jsem zjistila, koho Tasa zamordovala. "Tu znám a máš pravdu. Asi to od tebe byl milosrdný akt, protože ona byla jako štěně se smrtelnou chorobou," ušklíbla jsem se. Tehdy mě našla v lese, když mi vyrostla křídla a nalepila mi na rány listí, snad z dobré vůle a ve snaze pomoci mi. Necítila jsem k ní ale žádný vděk, nakonec mi to k ničemu nebylo. Její smrt byla jen dalším wannabe úmrtím tohoto světa. "Stejně se zase vrátí," zabručela jsem si a pobídla Noroxe ke hře. Přikývla jsem s úsměvem a sledovala, jak vlčici bere za krk. Bylo to už docela hebedo, ale když zabereme, určitě ji nějak přetrhnem. A kdyby ne, prostě ji vyprovodíme z tohoto světa jinak. Drapla jsem ostrými zuby jedno stehno vlčete, protože celou prdel jsem do tlamy dostat nedokázala. "Raz, dva tři!" zamumlala jsem s plnou pusou chlupů a zapřela se předníma i zadníma nohama o sníh pod sebou. Zavrčela jsem a trhla hlavou, snažila jsem se zabrat co nejvíce to šlo. Nakonec jsem si i pomohla křídly, která se rozevřela a několikrát sebou silně máchla, aby mi pomohla v tahu. Za otce, pomyslela jsem si, přesně takhle nám zabili tátu. Kořeny ho obmotaly a roztrhly vejpůl.

Byla vyděšená. Cítila jsem její strach, byl omamný a těžký, lahodný jako čerstvě zabité zvíře s krvavým tmavým masem. Živila jsem se na jejím strachu, dodával si sebedůvěru, budil divokou stvůru, která ve mně žila. Chudáci všichni, kdo mě znají. Chudák Rez, chudák Duncan, chudák Meinere. Neví, neznají tě. Chceš ji tomu vystavit? Nebo se změníš? zaplašila jsem tyhle těžké otázky lehkým zamrkáním. Po mém zavytí jsem neočekávala, že se někdo ukáže, ale jakmile jsem uslyšela kroky, naježila jsem se a vycenila zuby. Očekávala jsem, že to bude pečovatel toho vlčete, ale byl to jenom můj bratr. Zlobím se na něj pořád? Už tolik ne. Vyhaslo to, pohledem jsem sjela k hnědému vlčeti. Hmm, napadla mě stejná myšlenka jako jeho, akorát on ji vyslovil nahlas. Nevyjadřovala jsem se k jeho pozdravu, určitě jej zmátl můj nynější vzhled.
"To je můj dar na usmířenou," řekla jsem se zubatým úsměvem. "Pojď sem, maličká," broukla jsem k vlčeti sladce a sklonila lehce hlavu. Tlama se mi začala plnit slinami, už to dlouho nevydržím.
No, nevydržela bych, kdybych neuslyšela jekot Tasy. Zvedla jsem hlavu a sledovala, jak se k nám řítí Tasina bledá tvář. "Hmm, takže hostina," vyslovila jsem svou myšlenku nevědomky nahlas polohlasem. Prudce jsem stočila zrak na vlče a skočila po něm, aby se ani nepokoušelo utéct. Drbla jsem do ní tlapou a pak se jí silně zahryzla někam do nohy. Takhle nám neutečeš, mávla jsem ocasem a trhla hlavou do boku. Jedním uchem jsem vnímala, co říká Tasa a jinak se věnovala vlčeti. No, jenže pak mě Tasa hryzla do zadku. Lekla jsem se a sama jsem hryzla vlče do žeber. "Hej! mě tu nikdo žrát nebude," štěkla jsem po ní a švihla ocasem, abych trefila její nenechavý čumák. Peříčka se mi naježila od nepokoje.
"Dobrá práce," přikývla jsem. Úplně jsem zapomněla, že jsem jí nějaký úkol zadala. To, že se chci odstěhovat, jsem se rozhodla zamlčet. Přecijen jim do toho nic nebylo. Tasa si nakonec sedla na zem a zmlkla. Ušklíbla jsem se. takhle ukecanou a veselou jsem ji ještě neviděla. Zabila magičku, došlo mi. Prvně jsem ji neslyšela, ale teď se ta slova dostala až do mého mozku. Aaaah, vědoucně jsem broukla.
"Noroxi?" zeptala jsem se sladce a otočila se na bráchu s laškovným zamrkáním. "Pamatuješ, jak jsme si hráli na přetahovanou?" zeptala jsem se ho nevinně a očima sklouzla k vlčeti.

Čekala jsem, co z mladé vypadne. Tlapkou si zakrývala hlavu, kterou si o mě narazila. Musela jsem se trochu oklepat, abych si drát uvolnila z krku. Rozhlédla jsem se kolem nás, jestli s náhodou neřítí nějaká rádoby záchrana. Vlčata si přece všichni měli hlídat, ne? Očekávala jsem, že tohle vyžle bude mít taky svého opatrovníka, který se dříve či později ukáže. Však jí nic nedělám, řekla jsem si klidně. Byla to pravda. Jenom ji učím lovit. Trochu jinak, než normálně, olízla jsem si tlamu a mrskla ocasem.
Po mé otázce na mě nalepila své zlaté oči. Snad to jediné na ní bylo hezké, ačkoliv zastřené strachem a plné slz byly její oči vodnaté a rozpité jako barva na dešti. "Nechala ho jít?" zopakovala jsem po ní bez zaujetí. "Nechala ho jít a umřela hlady? Nene, takhle to v přírodě chodí. Lovec musí zabíjet, ikdyž to kořist bolí," zavrtěla jsem hlavou a udělala krok k Sunflower, abych do ní drkla čenichem a trochu jí pomohla se nadzvednout. Ach, jak milé gesto! Rozhodně jsem neměla postranní úmysly. "Teď, když víš, jak moc to zajíčky bolí, taky víš, že je musíš zabít rychle. Nenechat je se trápit. Tak jim pomůžeš nejvíce," řekla jsem a zase udělala krok dozadu. "A když něco ulovíš, zavoláš ostatní, aby se mohli najíst s tebou," dodala jsem a zaklonila hlavu, abych zavyla. Tón mého hlasu se roznesl po okolí, hlavně po pláních se nesl dost dobře. Dostal se ale i do lesů nedaleko a aniž bych to věděla, jistě i do uší mého bratra, který byl u řeky.
Dala jsem hlavu zase dolů a podívala se na Sunstorm. "Chápeš?" i nadále jsem hrála roli učitele, ačkoliv jsem měla docela pochybné metody učení.
Dobře, pak ti ukážu, jak kořist zardousit.

Co chceš, to je mi úplně jedno. Jsi kořist a kořistí zůstaneš. I když vyrosteš, budeš jenom chodící pytel masa, který bude lákat dravce kolem tebe. Nic s tím neuděláš, nic. Můžeš jenom doufat, že dnešek nebude ten den, kdy umřeš.
Když jsem se dostala před mladou, vylekala se a sklouzla po sněhu. Tak tak jsem stihla zvednout hlavu nahoru, abych nedostala její tvrdou lebkou jistě neandrtálkého původu do zubů, avšak to znamenalo, že se její čelo zabořilo do mého krku, kde jsem měla ostnatý drát. Cítila jsem, jak se drát prohnul a zabořil se mi zezadu do krku, pravděpodobně i penetrujíc kůži. Trochu to štíplo. Bobek pode mnou ale vypadal, že ho to bolelo mnohem, mnohem více. Chudinka malinká, bobešek si ublížil, pitvořila jsem se v duchu bez jediné známky empatie. Už dlouho jsem se nechovala jako chladnokrevná mrcha, takovou volnost jsem si mohla dovolit jen u některých vlků zde, a protože jsem se teď často pohybovala kolem těch, na kterých mi záleželo, zamknula jsem tuhle krvelačnou bestii do skříně. Teď ale byla venku a já si užívala volnosti bez zábran.
Zaječela na mě, že to bolí. Udělala jsem krok bokem a podívala se na ni chladnýma očima. byla schoulená do klubíčka, divoce dýchala a snažila se schovat před světem. "Samozřejmě, že to bolí," řekla jsem jednoduše. Můj hlas byl klidný, bez jediné známky vyhrožování. Neměla jsem potřebu působit děsivě a nebezpečně furt. "Představ si, že si malý zajíček. Ty to bolí přesně tak. Můžou před vlkem jenom utéct, nemůžou se otočit a bojovat o holý život," připadala jsem si jako nějaký guru, lehce poučný tón jsem si neodpustila. "Víš, co by teď měl lovec udělat, když už kořist nemůže dál utíkat?" zeptala jsem se jí tónem, který jasně vyžadoval její odpověď. Teď už tam lehká výhružka byla. Kousnu tě do zadku, jestli neodpovíš, pomyslela jsem si a trochu doufala, že bude mlčet a nebo řekne něco z cesty.

Pomalá, malá, vyhublá, neohrabaná, zanedbaná, škaredá, neschopná, mentálně zaostalá. Mohla bych přijít na spoustu dalších přídavných jmen, které by vlče přede mnou vystihovaly. Škodolibě jsem se usmála, když její packa proletěla pomalu vzduchem. "Pomalá," konstatovala jsem jenom a sledovala, jak se jí hra pomalu přestává líbit. A to ještě ani nehrajeme pořádně, pomyslela jsem si s nedočkavým svrběním vzadu na krku.
Kdyby tě tak viděla Rez... Určitě se snaží alfy smečky přesvědčit, ať tam můžu zůstávat. Nejsem hrozba, ne pro ně. Tohle vlče k nim ale nepatří, takže si s ním můžu dělat co chci, mrskla jsem ocasem ze strany na stranu.
"Kořisti se ta hra nikdy nelíbí," uzemnila jsem její argument a zavřela oči. Teď byl čas nechat jí trochu náskok. Uslyšela jsem, jak se zvedá a jak peláší sněhem pryč ode mě. Dlouhé nožky s prodlevami a škobrtnutími narážely do sněhu.
Otevřela jsem oči a vyběhla za ní, když byla nějaký kus ode mě. I kdyby byla na druhé straně Galtavaru, doběhla bych ji. Rychle se mi podařilo se jí objevit za zadkem. "Kořist se snaží utéct a schovat, pokud je rychlejší než predátor," štěkla jsem po ní a hlasitě cvakla zuby za jejím ocasem. Chtěla jsem ji přeskočit a dostat se jí do cesty, což by normální vlknesvedl, ale já věděla, že to zvládnu. Vyskočila jsem a v tu ránu se mi rozevřela křídla a donesla mě až před pelášící vlče. Zastavila jsem a otočila se k ní čelem s vyceněnými zuby. Běžela mi přímo do tlamy.

U mě teda žádné jídlo shánět nemohla. Nehodlala jsem jí z kamzíkovy nohy dát asi kousíček, ni ohlodanou kost bych jí dobrovolně nedala. S tím jejím prdelkováním bych kost hodila do řeky a čekala, jestli za ní skočí. Možná by skočila, vypadala na to dost hloupě.
Jistým způsobem mi připomínala Marion. Dokonce jsem k ní měla i stejný přístup - hrála jsem na ni teď hodnou.
"Fajn," řekla jsem a postavila se. Nejprve jsem si ale vyhrabala díru do sněhu a schovala si tam kamzíkovu nohu, kterou jsem pak zahrabala zase zpátky. Chlad maso pozdrží od rozkladu a nikdo mi ho snad nevezme.
"Zahrajeme si takovou hru, která tě naučí, jak se chová kořist," řekla jsem vážně a mrskla ocasem. "Až budeš vědět, jak se chová kořist, budeš i vědět, jak se chová lovec," dodala jsem, kdyby to náhodou nebylo úplně očividné.
Protáhla jsem si přední polovinu těla předklonem a roztáhla prsty na tlapkách. "Ty jsi kořist a já jsem lovec," řekla jsem a pak se zazubila. "Snaž se, ať tě neulovím," zavrčela jsem a vystartovala po vlčeti tak rychle, že ani nemělo šanci utéct. Chytila jsem ji za krk a mrskla s ní o zem. Už to bylo docela nohaté hebedo, ale byla tak vyhublá, že to nebyl problém. Kousla jsem ji do boku, dala jsem si záležet, abych ji pořádně štípla. "Mrtvá," oznámila jsem jí prostě a pak udělala krok dozadu. Pořád to byla přecijen hra, no ne? "Kořist se nikdy nepromenáduje před lovcem," poučila jsem ji a sedla si. "Znovu," dodala jsem a na moment zavřela oči, aby měla šanci zmizet mi ze zorného pole. Byla jsem zvědavá, jestli to pochopí a nebo jestli s ní budu moci mlátit o zem tak dlouho, dokud jí nevytluču mozek z hlavy.

Sluníčko se postupně schovalo za mraky. Všimla jsem si toho hned, jen co mi kožíšek přestal hřát. Také svět kolem zase potemněl a ztratil tu světlounkou barvičku se žlutým nádechem. Nadzvedla jsem obočí, když mi řekla, že na záchod nepotřebuje. To je fajn, já nejsem žádná chůva, abych ti utírala zadeček, protočila jsem panenky a znovu si zobla z nohy. Mohla bych to donést do doupěte, ale... Ne, moje to je, zamítla jsem nakonec. Ulovila jsem to já, bylo to tedy moje. Nikdy jiný na to neměl nárok. Ani tohle rozcuchané pidlooké vlče, kterému tekly sliny až na zem. Kdyby uměla jíst očima, už bych tu měla jenom kost.
"To je blbý, co?" ušklíbla jsem se. "Si sežeň něco k jídlu," odsekla jsem a olízla si tlamu. Maso bylo opravdu dobré, ale chutnalo ještě lépe, když se na mě dívalo tohle hledavé stvoření. Pohledem jsem zabloudila do dálky, kde jsem uviděla dlouhé uši brodit se sněhem. "Zajíci vylezli, bež si nějakého chytit, vobludko," řekla jsem s náznakem dobré vůle a máchla ocasem.
Zajímalo mě, kam tohle smrádě patří a kdo je jeho pečovatelem. Dost dobře jsem ho mohla jít očichat, ale nechtěla jsem se vzdalovat od svého jídla. Navíc to vypadalo, že jsem narazila na další naivní a přitroublé vlče, protože toho řeklo dost na to, abych věděla, o čem mluví. Ah, takže Asgaar. Hmm, to asi nebudou rádi, měla jsem na tu smečku vážně pifku a pokud jsem jim mohla jakkoliv ublížit, hodlala jsem to udělat. Nevinnost vlčete? Nezájem. Tady šlo o obyčejnou chladnou pomstu.
"Můžu tě naučit lovit," navrhla jsem naoko mile a pousmála se, abych dodala na důvěryhodnosti mé jistě vstřícné nabídky. Já přece nemám žádné postranní úmysly, zívla jsem a ukázala hromadu ostrých zubů.

Po očku jsem koukala na tu malou zrůdičku před sebou. Vypadala lehce zanedbaně a zneužívaně, možná za to mohl křivý pohled nebo fakt, že jejími jedinými kamarády byla suchá větev a její vlastní oháňka. Olízla jsem si tlamu, zrovna tohle vlče by mi asi nechutnalo, beztak měla v sobě nějakou nákazu. Její maso bylo šedé a střeva plná červů, jen byh si zadělala na nějaké zdravotní potíže.
Čučela na mě ale jako tele na nová vrata. Naježila jsem se, pírka se mi postavila do pozoru. Cítila jsem každé z nich, jejich brky mi rostly z kůže. Naježila se mi pírka na obličeji, za ušima, na krku i na zadku. Vypadala jsem jako velmi načepýřená slepice. Zavrčela jsem, přece na sebe nenechám tak blbě čučet. Vypadám divně. Nevypadám už ani jako vlk. Je ze mě příšera a tady máš první důkaz, rýpl si hlásek v mé hlavě.
Uklidnila jsem se a zatřepala hlavou, hustá srst na krku mi zablemcala ze strany na stranu, drát se mi zaryl do krku. "Hovno máš," cekla jsem po mladé vlčici a vycenila na ni tesáky, když se tak nenažraně dívala na moje maso. "Seš zahozený sirotek, kterého nikdo nechce," dodala jsem, snad aby si nemyslela, že je mi jí líto. Provokativně jsem si utrhla kus masa a snědla ho před ní jen ať si hezky trpí.
"Kdo ti říká, co máš dělat?" zeptala jsem se a rozhodla se ignorovat ta slova o ptákovi. Nebyla jsem pták, ani letadlo, byla jsem Styx.

// Mechový les (Kiërb)

Odešla jsem z lesa velmi rychle. Připadalo mi, že na mně visí oči hned několika vlků, kteří mi propalují záda pohledem, vyvrtávají mi mezi obratle díry jako červotoči stromům. Šla jsme neprve podél řeky a následovala její tok. Očima jsem doprovázela větvičky a jiné smetí, které voda nesla. Skoro jsem si připadala jako nějaký důležitý průvod, ale moje čest a namyšlenost rychle povadly, přecijen jsem dělala doprovod smetí.
Les se rozestoupil a řeka pokračovala dál závějemi, kroutila se přede mnou jako dlouhý had a vtékala daleko do jezera. Pořád bylo zamrzlé, viděla jsem jeho matnou ledovou plochu pokrytou popraškem sněhu i z takové dálky. Stejně tak jsem viděla i sídlo Smrti - její nechvalně známou věž.
Cítila jsme studený dotek paprsků slunce, které měly přikrýt mraky. Ale až za chvíli. A pak bude zase sněžit.
Rozešla jsem se po Galtavaru a hledala místo, kde to zakotvím. Poblíž toho hnědého hýbajícího fleku, nejspíše, ušklíbla jsem se v duchu, jinak to nešlo, měla jsem tlamu plnou kamzíkova stehna. Došla jsem až k osamocenému vlčeti - naprosto normální jev zde, už jsem si zvykla - pohledem ho odsoudila za blázna a sirotka a lehla si do sněhu. Uvelebila jsem si tlapky i křídla a zatřepala hlavou, až se mi ostnatý drát na krku trochu zakousnul do kůže. Předtím jsem položila celou kýtu na zem a natáhla hlavu směrem k vlčandě, která si povídala se svým ocasem a s větví, kterou zapíchla do sněhu. Držela jsem si od ní pár metrů odstup, tak jsem musela trochu zvýšit hlas, aby mě slyšela. "Co ty tu tak?" hekla jsem po ní a nadzvedla obočí. Začala jsem potom ožužlávat a jíst maso, které mi bylo dáno. Čerstvé přecijen chutnalo nejlépe.

Alespoň v něčem jsem mohla mít jistotu. Jakmile začne sníh tát, řeky se rozvodní a květiny začnou pučet, budeme spolu hledat vlastní domov. Do té doby by sis mohla konečně rozmyslet, co vlastně chceš, bodlo mě mé černé svědomí.
Zapřela jsem se a když jsem uslyšela vítězné lupnutí a vyskočení kloubu z jamky, připravila jsem se na to, že mě síla tahu ještě potáhne dozadu. Pustila jsem kamzíka a zazubila se pobaveně na Rez, která se zbavovala chlupů na jazyku. Potichu jsem se zasmála, lehká škodolibost mi byla velmi blízká. No, lehká... Měla jsem Rez až příliš ráda na to, abych jí přála zlé věci. O jiných vlcích se to ale říci nedalo, ty bych klidně shodila do ohnivé jámy, jen abych je pro své potěšení mohla sledovat hořet.
Přikývla jsem, nora byla už jen kousíček a bez jedné nohy bude kamzík o něco lehčí. Vlastně jsem nedaleko cítila i přítomnost mrtvé srny/laně, která tu už nějakou dobu hnila. Zima ji ale docela zakonzervovala. Smečka byla alespoň nějak zásobená.
Zůstala jsemposlušně stát, když Rez přistoupila až ke mně a přejela mi jazykem po tlamě. Ocas se mi bez mé vlastní vůle jemně rozkmital sem a tam a pírka v srsti se znovu naježila. Snad bych i spokojeně zamručela, ale udržela jsem svoje poplašené pudy na uzdě. "Dobře," hlesla jsem jenom a natáhla se, abych na krátký okamžik přitiskla svůj čumák k jejímu.
Stáhla jsem uši k hlavě a kdyby to šlo, červenala bych se. Sklonila jsem hlavu ke kamzíkově kýtě a vzala ji do zubů. "Tal zaym ahoy," zamumlala jsem s plnou pusou a zvedla ocas vysoko nad sebe, abych jím zamávala na rozloučenou. Rozťapkala jsem se pak pryč z lesa. Nejprve jsem zamířili k pachu té darebné vlčice, ale když jsem uviděla hnědý kožich alfy, změnila jsem směr a doufala, že si mě nestihl všimnout. Mohlo to totiž dobst dobře vypadat, že jim kradu žrádlo. Mizíme, poručila jsem si a pustila se do klusu pryč. Oddechla jsem si až za hranicemi, kde jsem krok zpomalila.

// Východní Galtavar (Kiërb)

"Samozřejmě, že chtěla," řekla jsem bez okolků a jemně stáhla uši k hlavě. Necítíš se blbě? Provinile? Plánuješ život s někým, kdo tě miluje, ale ty mu to nejsi schopná říct na oplátku? Není ti ze sebe špatně? Taháš ji za nos, snažíš se vyklouznout ze vztahu, uniknout spárům povinnosti. Měla by ses stydět, polkla jsem a podívala se na mršinu. Takhle dopadneš, budeš-li tápat ještě dlouho.
"Pravda," pousmála jsem se. Na jaře bude snazší nějaký úkryt najít. Teď bylo všechno pod sněhem a i kdybych našla třeba opuštěnou noru, jistě v ní něco bude žít.
Lehce jsem se zasmála, když mě Rez po chvíli kroucení kamzíkovy nohy vyzvala k přetahované. Chytila jsem kamzíka v oblasti kyčle a pár vazů zuby urvala, abych nám to usnadnila. Pak jsem se zakousla do jeho těla a jako na povel začala tahat na druhou stranu od Rzi, která držela nohu. Do nozder mě zašimral známý pach, ale zatím jsem se jím nezabývala. Ta vlčice byla neškodná a já se cítila o dost sebejistěji než tehdy u řeky, kdy mě málem skolila horečka.

Henlo, poprosím o přidání lístků za posty
pro Styx 15 lístků od 1.2. do 14.2.
a pro Alastora 7 lístků od 1.2. do 14.2.

// Loterie 33

Vděčně jsem se na Rez usmála, více ani nebylo potřeba. "A kdyby ne," rozhodla jsem se to trochu odlehčit, "můžeme se scházet potají." Mrkla jsem na Rez spiklenecky a chytila kamzíka do zubů, abychom ho dotáhly do jeho cílové stanice. Pustila jsem kamzíkovu nohu, jakmile Rez zastavila. Na nic jsem nečekala a pořádně jsem se protáhla, přecijen nám to zabralo dost času a sil, dotáhnout celého kamzíka až z lesa. Cesta nebyla snadná, takže jsem si trochu klidu zasloužila. Stejně jako vděku od smečky, pomyslela jsem si a připsala si kredit za plná bříška místního osazenctva s předstihem.
Podívala jsem se směrem, kam Rez ukazovala. Za stromy jsem s přimhouřením očí uviděla vstup do nory, tmavý a lehce zkosený, o dost méně, než bylo naše doupě. Naše? Už se tam vrátit nechci. Chce to nový úkryt, pomyslela jsem si a olízla si tlamu.
"Raději ne," zavrtěla jsem zamítavě hlavou. Bylo ještě brzo na to, aby mě alfy našly v pelechu. "A když jinak nedáš," zazubila jsem se a zavrtěla vděčně ocasem.
Ani jsem si nevšimla, že začíná svítat. Celou noc jsme věnovaly lovu a teď nejspíše bylo načase, abych se odebrala pryč. Nechtělo se mi. Neměla jsem žádný cíl, nic na práci. Nic důležitého. V hlavě jsem měla jen pár bodů, kterým jsem se chtěla věnovat, ale jinak nic. Prázdno. "Nemáš za co," řekla jsem a zavrtěla znovu ocasem. Sklonila jsem hlavu ke kamzíkovi a přemýšlela, jak nohu od pánve odervu. Snazší by bylo prostě servat sval a kost tu nechat. Vzhlédla jsem, když Rez znovu promluvila. Její obavy jsem chápala, co když ji kvůli mně vyhodí? To by nevadilo, postarala bych se o ni. O tebe. Všechno by bylo v pořádku, uvědomila jsem si.
"To zní skvěle," vydechla jsem s drobným úsměvem, vyhlídka vlastní nory se Rzí mi zlepšovala náladu. Řešila by taky můj momentální problém s Doupětem.