Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pták stihl odletět, než jsme se dostaly do úkrytu. Jeho černá křídla se vznesla k obloze a zmizela ve stromoví, avšak jeho křik jsem slyšela ještě chvíli. "Dá se těchto... Milodarů zbavit?" zeptala jsem se a chvíli přemýšlela, jak nejlépe ironicky prokletí nazvat. Křídla sebou jenom popuzeně škubla a více se mi zavrtala do světlé srsti. Povzdechla jsem si, tohle pro mě nebylo to pravé ořechové. Cítila jsem se jako cirkusové zvířátko, jako plátno, na které malují jiní umělci.
Klid, klid, snažila jsem samu sebe uchlácholit, nalézt vnitřní rovnováhu. Nebyla jsem zvyklá na něžná gesta od cizích vlků, lehce jsem se při dotyku baghý naježila. Jakmile můj mozek ale pochytil, že mi nekde uhryznout tlamu, sama jsem se k ní natáhla a vyhledávala útěchu v doteku.
"Já... Nevím," přiznala jsem a trhavě se nadechla chladného jarního vzduchu.
"Řekla... Řekla mi, že mě miluje. Pod kometou. A já... Já jí to nedokázala říct zpátky," vyklopila jsem a zahanbeně sklopila zrak k packám. Byla jsem frustrovaná, ponížená, styděla jsem se samu za sebe a za to, že ve svých pocitech nemám větší jasno. Mělo by to být tak zřejmé, tak snadné! Utřela jsem si jednu z tváří o předloktí (//idk :D) a znovu položila hlavu na packy. Připadala jsem si tak sama, opuštěná v tomto chladném světě, zanechaná utopit se v hlubokým vodách emocí, které jsem nedokázala zkrotit a přesměrovat. Chtěla jsem, aby si Baghý lehla ke mně, aby mně utěšila a pomohla mi. Nemůžeš se takhle emočně vázat na každého, zamračila jsem se v duchu a hodila tu myšlenku ze skály. Připadala jsem si jako... Jako kurtizána, smilnice a holka pro všechny, když jsem se snažila v každém, kdo ke mně byl kdy milý, najít něco většího. Ale s Rez je to jiné. Baghý je jenom... Jenom známá, alespoň v tomhle jsem měla jasno. Proč jsem ale známou nechala tak blízko svého nitra? Asi to nebyla jen známá.

// VVj

Věděla jsem, že mi na ní něco nesedí! spokojeně jsem se v duchu pochválila za dobrou paměť a bystré oko, zatímco Baghý mluvila o Životovi a jeho kouzlech. Vrátil jí sílu, vrátil jí mládí. Na mém čele se postupně vytvořila hluboká vráska, svraštila jsem obočí k sobě a znepokojeně trhla ocasem. "Takže zemřít na stáří už taky není jistota," řekla jsem jako konečný výsledek toho, co mi pelichající hnědá sdělila. Možná jsem ji mohla říct, že jí to přeji, že jí to sluší.
S takovou... Jde to do kopru všechno. Má cenu se vůbec snažit? A-Asi ne, sklopila jsem uši až k temeni a olízla si čumák. Úkryt byl nadohled. Zabočila jsem na pěšinku a po pár krocích už jsme stály před otevřenou tlamou úkrytu. Nikdo v něm nebyl, což bylo jenom dobře. "Smrt ti dala toho ptáka?" zamrkala jsem překvapeně a naklonila hlavu na bok. Já od Smrti nic nedostala, krom zeleně svítící jizvy přímo na hrudní kosti, která šla vidět pouze tehdy, když se mi na hrudníku odhrnula srst. Už dlouho jsem ji necítila, ale občas mě zabolela. Že by ta křídla byla její práce? zamyslela jsem se. Moc jsem si z toho setkání nepamatovala právě proto, že jsem omdlela při tvorbě oné jizvy.
Svalila jsem se do úkrytu a kolem mě vybuchl obláček chlupů a peří. Očividně jsem taky línala a co hůř, nejspíše jsem se i jako pták přepeřovala. Natáhla jsem vzduch do nozder a kýchla si.
Baghý mi mezitím odpověděla. Zvědavě jsem za ní točila hlavu a poslouchala. Ne? překvapeně jsem vyšvihla obočí do nebes. Mohla jsem čekat, že mi otázku vrátí, ale i tak mi v hrdle zavrčela nedůvěřivost. Položila jsem si hlavu na packy a hodnou chvíli mlčela. Slyšela jsem kapat maličké kapičky tajícího sněhu, které dopadaly na dno úkrytu. Cítila jsem v lese mrtvé brouky, hodně mrtvých brouků. Dokonce i zajíce, ale byl tak starý, že by jeho maso bylo naprosto nepoživatelné.
"Nikdy jsem partnera neměla," řekla jsem po chvíli. Ve snech jsem byla družkou jistého vlka, ale tyhle sny přestaly hned, co jsem vkročila do této magické země. "A možná jsem odehnala i jedinou duši, která mě kdy mohla milovat," přiznala jsem pak s dlouhým výdechem. Rez. Rez, Rez, Rez! REZ! semkla jsem víčka pevně k sobě a zabořila čumák do své tlapky, snažila jsem se zamaskovat svou náhlou emoční nestabilitu čištěním. Duncan. Duncan je mrtvý. Mrtvý, mrtvý! MRTVÝ! Cítila jsem, jak se mi hrdlo stahuje, jak mi cuká hrudní koš.
Horké slzy se mi opět spustily po tvářích.

Nehodlala jsem si s Baghýinou vránou vydržovat přátelské mezidruhové vztahy, obzvlášť ne, když se ukázalo, že je to též nějaký démon. Naježila jsem se a probodávala chechtajícího se ptáka vražedným pohledem. Nejspíše se k němu nedonesla informace, že ptačí maso patřilo mezi mé nejoblíbenější.
Nakrčila jsem čumák, když se smrad rozkládajících mrtvol ještě zvýraznil. "Dobře," souhlasně jsem přikývla a rozešla se podél řeky na sever.
Očkem jsem občas hodila na ptáka a občas na Baghý a přemýšlela, co mi na vlčici přede mnou nesedí. "Vypadáš... Jinak," přimhouřila jsem na ni podezřívavě oči. Bylo to dlouho, co jsme se viděly naposledy, ale i tak jsem jistou změnu zaznamenala. Byl to energetičtější krok? Lesklejší srst? Či snad modré proužky na ocase? Těch jsem si ještě nevšimla, pořád jsem se držela vepředu v pomyslné vedoucí pozici a ohlížela se na Baghý, jejíž záď mi zůstala v nedohlednu.
"R-..." breptla jsem a kousla se do jazyka, abych neřekla nějakou ptákovinu. Ve zdejší opeřené společnosti by se to mohlo považovat za urážku. "Měla jsi někdy partnera? Nebo máš?" zeptala jsem se místo toho a zvědavě na vlčici otočila hlavu. Postupně jsme se dostávaly mezi stromy a já věděla, že za chvíli se objeví nenápadná pešinka vedoucí k úkrytu.

// Východní úkryt (Kiërb)

Nebyly jsme tady úplně samy. Když jsem vzhlédla, uviděla jsem hnědou vlčici, jak se prohlíží v ledu nedaleko nás. Tak akorát na dohled. Křídla se mi rozevřela a peří naježilo, moje slepičí část sesnažila působit více nebezpečně než doopravdy bylo. Nechala jsem toho, až když vlčice zvedla zadek a odprdelkovala se jinam.
Neoživila jsem je úplně, myšlenka, že bych možná oživila Duncana mi ani nepřišla na mysl. byl mrtvý, úplně. Možná se objeví znovu jako Cynthia, ale ta byla přece speciální a nerozpadla se v prach jako vlče nebo Duncan, dle Noroxových slov. Ji si Život vzal celou a oživil ji. Prach už nikdo oživovat nebude. A já ho nemohla ani cítit. Proč se nerozpadli teda i tihle? Protože neumřeli násilně? kopla jsem do šedé mrtvoly s nemalou záští.
Sklopila jsem pohled na mrtvoly, na které se s krákáním snesla vrána. Zavrčela jsem a znovu se naježila. Vypadá podobně jako krkavci, cvakla jsem zuby po vráně, která odletěla a přistála Baghý na hřbetě. "Taky tě posedla?" zeptala jsem se a olízla si tlamu v nenápadné výhružce sežrání. Co o to, že jsem sama měla křídla a peří?
Použití magie mě stálo víc, než jsem předpokládala. Pohledem jsem v noční krajině hledala místo, kam bych se mohla jít schovata přespat. Mohla jsem jít na Bobří ostrov a schovat se do Doupětě, ale po Tasině využití úkrytu jako záchodu se mi tam vůbec nechtělo. Chce to ten úkryt s Rez, pomyslela jsem si. Rez, vzdychla jsem a zvedla uši k Baghý - nebo spíš je k ní sklonila - když jsem uslyšela její mírný hlas. "Moc ne," přiznala jsem a zamračila se. "Nechceš se jít schovat? Vím o jeskyni," řekla jsem s výdechem unaveně. Byla bych ráda, kdyby šla se mnou, protože o samotě... Mohly se vrátit ty myšlenky. Sklopila jsem zrak k jejímu modrému oku a zlatýma očima ji němě poprosila.

"No... To bych taky chtěla vědět," řekla jsem si polohlasem, aniž bych to mířila na Baghý jako odpověď. Po tom, co se vyznala.
"Přes zimu je ve smečce hned vedle sopky," zvýšila jsem zase hlas do normálu. "A asi se á dobře. Doufám, že se má dobře, chmmm," povzdechla jsem si a přitiskla křídla k tělu. Pořád jsem z toho byla celá rozpačitá.
Se zářivě zlatým náhrdelníkem na krku jsem se dívala na mrtvolu před sebou, která mi ho donesla. Oddechovala jsem ztěžka, snažila jsem se zklidnit své pumpující srdce a myšlenky, které přímo ječely. Takový chaos, takový rozpor! Použila jsi magii. Teď už jsi doopravdy magič! Použila jsi ji a to ne proti své vůli! Dobrovolně! Magič! Zabít. Zasloužíš si ležet vedle nich. Pátá mrtvola by z tebe měla být!
Styx. Otočila jsem hlavu na Baghý a natáhla k ní uši. Vypadala vyděšeně, skoro jako kdyby viděla strašidlo. Ha-ha, vtipe, olízla jsem si čumák a trhla uchem, starý tik. "Nevím, je to... Poprvé," řekla jsem a vydechla. Byla jsem už hodně unavená a tohle mě dodělalo. Nevím, jestli se za to mám nesnášet, nebo... sklonila jsem pohled dolů k šedé vlčici a nakrčila čumák. Tlapou jsem jí zatlačila na nos a ohrnula ho dozadu, až se ukázaly přední zuby.

Zlatokopka? Možná spíš hrobokopka, pomyslela jsem si v duchu a jemně trhla křídly, která zašutila. Snášel se na ně sníh a rychle tál, naštěstí se mi mezi pírka nedostal. Ještě jsem nezmokla tak, aby křídla ztěžkla, ale s přicházejícím jarem budu mít s deštěm jistě co dočinění. Baghý se nabídla, že mi pomůže náhrdelník nasadit. Sklonila jsem k ní hlavu a vsunula hlavu do řetízku, který se mi svezl po krku a zasekl se na ostnatém drátu. Že by takhle ty cetky získávali i ostatní? trochu jsem se ztratila v myšlenkách a drcla do Baghiiny tváře čumákem, když jsem hlavu zvedala. Omluvně jsem uhnula pohledem a letmo zvedla koutek v náznaku rozpačitého úsměvu. Pořád jsem v intimním kontaktu s ostatními nebyla moc dobrá, obzvláště, když byl neúmyslný.
"Lepší než kdyby je někdo sežral," souhlasila jsem a za doprovodu osvěty ohledně její magie jsme každá strčila jedno tělo zpátky do díry. Sledovala jsem, jak se chvíli houpou na hladině, než zapluli pod led a jako stíny začaly pomalu mizet pryč. To, že by Baghý potkal stejný osud, kdyby nebylo Rzi, mi bylo letmo známo. Možná jsem ale zapomněla, vytěsnila tento detail. Někdo někoho zachraňoval, ale už si nepamatuji koho kdo, teď jsem alespoň měla znovu osvěženou paměť. "Takže... Znáte se víc?" vyklouzlo ze mě pomalu. Netušila jsem, co si mám o Baghý teď myslet. Jestliže byla Rez jediným pojítkem, které nás drželo v mírovém vztahu, asi bylo potřeba ho trochu víc prozkoumat.
Přítomnost staré šedé jsem cítila pořád. Nebyla jsem v tom ale ještě tak dobrá, takže jsem druhou mrtvolu, podobně starého vlka, ucítila až za chvíli. "Neutopila se," odpověděla jsem lehce mimo otázku. Utopenci pod led patřili, ale tihle dva... "Jsou tam vlastně dva... Vlk a vlčice, staří. Umřeli věkem," řekla jsem Baghý a rozešla se pryč z ledu na pevninu, abych se dostala k dalším umrlcům. Byl to kousek a já nechtěla jít úplně potichu. "Tohle jezero poslední dobou plné mrtvol," řekla jsem. Tohle asi nebyla nejlepší výplňková věta, ale nemohla jsem si pomoct. Byla tu ta zombie kachna a teď rovnou čtyři mrtví vlci. Zvedla jsem zrak k severu, kde se nad jedlemi tyčila tmavá silueta věže. "Hmm," zamručela jsem a stáhla koutky lehce dolů. Že by blízká přítomnost Smrti způsobovala tolik úmrtí?
Uviděla jsem šedý a rudý kožich, oba dva lehce zasypané sněhem a prokvetlé šedinami. Šedý kožich šedinami moc neprokvete, rýpla jsem si a na moment před mrtvolami zastavila. Nebyli mi povědomí, opět. Bylo snadné se od nich odosobnit. "Hele, ještě se drží za packy," broukla jsem. Potlačila jsem chuť do spojených pacek kopnout a tímto surovým aktem rozpojit jejich poslední láskyplný akt. S lehkým povzdechem, jako kdyby to byla moje práce, která mě pomalu ubíjela, jsem se rozešla k nim a zase je začala převracet a hledala na nich nějaké značky, řetízky nebo něco, co by je odlišovalo od ostatních. Rudý vlk asi nepotřeboval žádné velké prozkoumávání, protože jeho kožich byl dost výrazný na to, aby se dal kdykoliv rozpoznat. Šedá vlčice měla na hlavě znak ve fialových barvách. Něco podobného má Wizku. Příbuzné? nadzvedla jsem obočí. Pach mi ale nebyl povědomý, ačkoliv to mohlo být trochu zastíněné pachem pomalého rozkladu, který se do těl mrtvol začínal vkrádat. Všimla jsem si, že vlčici se na hrudníku něco zlatě třpytí. Bingo! snad jsem se do role vykradače hrobů vžila až příliš snadno, protože se mi oči zatřpytily nemocným třpytem straky. Už teď mi broznové žaludy a bukové listí malinko cinkalo na krku, s další cetkou budu vypadat jako zlatokopka.
Tak nějak jsem už tušila, že za tu zombie kachnu budu moct já. Moje schopnost vycítit mrtvoly byla jasným důkazem, že mám se smrtí a mrtvými těly společného více, než bych chtěla. "Hmm," zabručela jsem, zatímco jsem stála nad mrtvolami jako smrtka s kosou. Chyběla mi jen ta kosa. Docela by se mi na to hodil i černý kožich a duhovky v umrlčích barvách, ale nehodlala jsem procházet nějakou módní změnou jenom proto, že jsem se stala magičkou. A ne jen tak ledajakou. Po zádech mi přejel mráz, protože jsem si magii konečně začala brát víc k srdci, ačkoliv jsem po ní plivla pokaždé, co jsem ji uviděla.
Hodila jsem na Baghý zkoumavý pohled a přimhouřila oči. Během jednoho okamžiku jsem se náhle ocitla před ní, zabodávajíc svůj pohled do toho jejího s výhružkou v očích. Stejně, jako tehdy v lese, když jsme se poprvé potkaly. "Nikomu ani muk," vyrovala jsem ji a potom si stoupla vedle ní. Dobře, mělo by to nějak jít. Stačilo, když jsi to chtěla. Chtěla jsi vyhrát, bum, kachna sama doběhla do cíle. Chtěla jsi ať vylezou na led, bum, vytáhli packu, nadechla jsem se a zabodla pohled do šedé vlčice. Chci, ať mi dá ten náhrdelník.
Pár vteřin se nedělo nic. Mlčky jsme stály a já zabodávala neuprosný pohled medových očí do šedých zad už dávno mrtvé vlčice, jejíž srdce přestalo bít a krev jí ztuhla v žilách. Světlé nohy šedé vlčice se začaly skládat pod sebe a vlčice s nemalým vypětím sil vstala. Cítila jsem, že mi to dává zabrat. bylo to jiné než fyzická únava z činnosti, ale i tak jsem cítila, jak se mi svaly pnou a zásoby mé energie se rychle drásají a snižují. Dej mi ten přívěšek.
Vlčice sklonila hlavu a lehkým zatřepáním jí zlatý přívěšek sklouzl z krku. Vzala jej do zubů a pomalými, kolísavými kroky se rozešla k nám. Stála jsem jako přikovaná, už jsem ani nedýchala. Dej mi ten přívěšek! přikázala jsem mrtvole v duchu a nespouštěla z ní zrak. Věděla jsem, že kdybych se byť jen podívala na Baghý, mrtvole se sesype k zemi a už ji nezvednu. Šedá došla až ke mně a zvedla hlavu. Mohla jsem vidět její šedé očí s posledními zbytky manganové violeti, než jsem hlavu sklonila a opět vsunula kebuli do řetízku. Mrtvola ale řetízek pořád držela, jako kdyby se zbytky schránky mrtvé vlčice snažily udržet si jedinou cennou věc, která jí patřila. Dej. Mi. Ten. ŘETÍZEK! zaječela jsem na ni v duchu a přívěšek se propadl dolů, zatímco se řetízek zachytil na mém krku a sklouznul dolů, kde se zahákl o ostnatý drát stejně, jako to udělal jeho bronzový předchůdce. Zvedla jsem hlavu a podívala se na mrtvolu, která neživě čučela přímo skrze mě s tlamou lehce otevřenou. Už jsem neměla sílu ji držet na nohou a ani pro ni neměla cíl, takže se náhle zhroutila k zemi jako poražený strom.
Vydechla jsem a trochu se otřepala. Z celého toho zážitku se mi postavila všechna pírka na celém těle. A co víc, poprvé jsem použila magii. A co víc, poprvé v životě jsem sama zabrousila k použití magie. Úmyslně. Nafoukla jsem se jako správný hybrid vlka a ptáka, kdy se moje srst zježila kde mohla a peří na křídlech taky začalo odstávat. Do klidu se moje pokrývky dostávaly postupně, když jsem pomalu přiznávala, že tohle je teď to, co jsem.
Vykradač hrobů.

Zůstaly jsme stát nad mrtvolami. Utopenci se rozvalovali na ledu a užívali si vloček, která se snášela na jejich mokrá těla a okamžitě tála. Držela jsem v zubech přívěšek jednoho z vlků a přemýšlela, jestli se dneska cítím více jako okradač mrtvol nebo jako poslíček špatných zpráv. "Cítila jsem je hned, jak umřeli," řekl jsem po chvíli ticha Baghý. Asi nemělo cenu to zatajovat a nebo lhát, vždyť bylo úplně jasné, že o nich vím. Hned jsem se z lesa zvedla a nechala jsem Baghý udělat díru do ledu v místě, kam mrtvoly plavaly. To, že samy vytáhly tlapy, abychom je dostaly na břeh už byl jen detail.
Zkusila jsem si náhrdelník popohozením nasadit na krk, ale akorát mě trefil do čumáku a spadl na zem. Nakrčila jsem nos a olízla si tlamu. Tihle nevypadali, že se rozpadnou, ale takovou mrtvolu by nikdo jíst neměl. "Támhle je další. Stará vlčice," dodala jsem, abych dodala na pravdivosti vlastních slov. O kus dál u břehu jezera leželo tělo šedé vlčice, ale odsud nebyla vidět.
Rozevřela jsem lehce křídla a lehce jimi mávla, snad v nejistém gestu. "Ne," zavrtěla jsem hlavou.
Ještě chvíli jsem zůstala na utopence koukat, než jsem prohodila: "Strčíme je zpátky?" Čistě teoreticky jsme je mohly nechat na ledu a třeba by se o ně postarali mrchožrouti, ale tak nějak jsem cítila, že by bylo slušné je vrátit zpátky do jejich ledového hrobu, odkud jsem je tak sprostě vytáhla.
"Myslela jsem si, že ovládáš vodu," breptla jsem mezitím a vrátila se k ní pohledem. Pořád byla ak stoická, neviděla jsem na ní ani známku šoku. Bylo to zvláštní. Je taky mrtvá?

Ani neodporuje, vlčice vedle mě mi začínala být čám dál tím větší záhadou. Být na jiné notě, moje manipulativní tendence by se projevily o dost silněji, pravděpodobně doprovázené neempatickými pohledy a sadistickými sklony. Baghý měla asi to štěstí, že to byla ona, kterou jsem potkala, když jsem se poprvé seznámila se Rzí.
Stříbrný pohled jejích panenek zamířený na mě, schovanou v křoví. Odstup, nedůvěřivost. Postavila se před Baghý a chránila ji, kdybych chtěla něco zkoušet, oči se mi zalily slzami. Nemohla jsem uvěřit, že mě taková vlčice miluje. Že někdo, kdo se přede mě stavěl jako obrana své kamarádky, nyní pociťoval tak hluboké a složité emoce vůči mně. Znala jsem teď její jemnou stránku, upovídanost, její typické vyměňování historky za historku. Znala jsem její pach tak důvěrně, že mi nic nevonělo více. Její teplo, úsměvy, stydlivé oči, její smutek, strach, hněv.
Slzy se mi skutálely po tvářích dolů a skáply do sněhu pode mnou. Baghý se mezitím vydala na led. Na vteřinku jsem ucítila vánek, jenž se kolem ní honil jako rozdováděné vlčátko. Nevědomky se mi na pár vteřin postavila srst na krku, starý zvyk. Když jsem si to uvědomila, otřepala jsem se.
Opatrně jsem šla za Baghý na led, mohla si všimnout, že si opravdu dávám pozor.
"No..." začala jsem a stáhla uši k tlamě. Těla byla blízko. Ani jsem je nemusela vidět, ale čím blíže byla, tím více se mi ježila srst. Udělala jsem krok dozadu, dál od díry.
Hladina vody ztmavla a její lesklá a jednolitá hladkost se změnila na plstnatou hnědou a zelenou. Chlupy trčely lehce vzhůru, jak byly mrtvoly lehce zohlé. Nad vodou byly vidět jen hřbety. Vypadali jako dva chlupaté kusy dřeva. Polena. Jedno poleno, to starší vlk, se otočilo a na led se vysoukala tlapa. Chytila jsem ji hned do zubů, než si to ta potvora stihne rozmyslet. Mávla jsem křídly a vytáhla půlku těla ven. Utopenec číslo jedna se rozplizl na ledu před Baghý, půlkou těla stále v díře. Nehodlala jsem ho tahat celého ven. Místo toho jsem chytila druhou tlapu, která se vytáhla ven, jakmile byl hnědý starý vlk venku. Tohle byla devět let stará vlčice. Vlk měl za sebou asi třináct zim. Vytáhla jsem i vlčici. Za uchem měla rozmočený vlčí mák, nejspíše ozdoba z dob, kdy ještě žila.
"Před chvílí se utopili," řekla jsem polohlasem, jako kdybych se bála, že mrtvoly probudím. bylo to děsivé, vidět takhle utopené vlky. Hned jsem si vzpomněla na Rez, které se takhle utopil její druh. Polkla jsem knedlík v krku a vytáhla vlčici na led celou. Byla hubená, dokonce se ani nenafoukla, když se utopila. Nebylo to přecijen tak dlouho. Možná dvě hodiny. Přetočila jsem ji a dívala se, jestli na sobě nemá nějaké další poznávací znamení. "Znáš je?" zeptala jsem se Baghý, když jsem si zelený kožich vlčice prohlédla dostatečně. Její plesnivý kožíšek byl dost dobrý poznávacím znamením. Otočila jsem svou pozornost potom na vlka. Obyčejný, hnědý vlk s bílou náprsenkou a tlapkou. Starý. Ten by to asi měl už za pár, pomyslela jsem si, když jsem ho tlapou přetočila na bok. Mokře to plesklo. Měl hodně hustou srst, opravdový chlupáč, nejspíše byl ze severu. Kolem krku měl řetízek s bronzově zbarvenou ozdobou žaludu a dubového listí. Možná ho podle toho někdo pozná, napadlo mě, když jsem sklonila hlavu a vzala řetízek do zubů, abych ho mrtvole sundala z krku. Udělala jsem krok dozadu s řetízkem v krku a podívala se na Baghý. Bude i teď tak v klidu?

// Cedrový háj

Zabila bych Noriho. Klidně. Stejně jako norox zabil Duncana. Bez jediné špetičky lítosti, bez záchvěvu nerozhodnosti či náhlého slitování. Zaryla bych mu zuby do hrdla, zmáčkla průdušnici a čekala, až se jeho sípání zastaví. Až jeho pokusy o uvolnění se pominou, jeho tělo ochabne. Sledovala bych jeho oči, které by postupně zmatněly a propadly se do lebky, udělala bych to bez potíží. Bylo to přirozené bylo to správné. Přesně proto jsme tady byli, abychom zabíjeli bez jediné špetky slitování. Tak to udělal Norox, cítila by se Baghý stejně jako já? Truchlila by za ztraceného přítele? Nejspíše ano. Hlavní otázkou ale bylo, jestli bych toho potom litovala.
Ne? překvapeně jsem zvedla hlavu a narovnala uši. Nezlobila se? Na jejím místě bych... Asi bych měla být ráda, zakroutila jsem sama nas sebou hlavou. Ne každý byl jako já. Byl vůbec někdo jako já? Tví sourozenci.
Vděčně jsem se na ni podívala a pak ještě mávla ocáskem, když se za mnou bez reptání vydala k jezeru. Zamířila jsem ke břehu, co nejblíže k místu, kde byly dvě vlčí mrtvoly. Zastavila jsem se nedaleko místa, kdy z jezera vytékala řeka. na jezeře byl ještě led, ale pochybovala jsem, že bude stabilní. I přes hustou srst jsem cítila oteplení a ač sněžilo, nenechala jsem se napálit. Ohlédla jsem se na Baghý a zeptala se: "Dokážeš tam udělat díru?" Pohnula jsem hlavou k ledu a jemně mávla ocasem. Odsunula jsem svou problémy už úplně dozadu do hlavy. Momentálně mě zajímalo, jestli se nám ty mrtvoly podaří dostat ven z jezera.

Krajina přede mnou byla pořád temná, nocí zastíněná. S mým vytím plným stesku se ale začalo rozednívat. Hlasivky jsem měla vyschlé, hrdlo se mi svíralo. Musela jsem bojovat s náhlými vlnami silných emocí, které se mě snažily potopit jako vlny na moři rybářskou bárku.
Když můj hlas utichl, s dlouhým povzdechem jsem sklonila hlavu ke svým tlapám. Mísilo se ve mně příliš mnoho emocí, ale většinu jsem si už vybila. Zase jsem se cítila prázdná, ale hodně náchylná k výbuchu, jestli dostanu podnět. Duncan je mrtvý, i takový podnět stačil, abych zatnula zuby a snažila se zahnat slzy, jenž mi začaly rozpíjet obraz. Silně jsem stiskla víčka k sobě, slzy vytekly a nacházely si cestičku mezi srstí na mých tvářích. Tolikrát jsem mu vyhrožovala, tolikrát. A s Noroxem se nepotkal poprvé. Proč, já... Dost, stačí, snažila jsem se sama sebe donutit ke klidu. Nic se neděje, přesně tak to má být. Všichni magiči umřou. Všechny je zardousíme, zničíme každičkou kapičku magie v nich, myšlenky, které mi byly vštěpovány od dětsví byly jedinou věcí, která mě dokázala vytáhnout z lítosti. Obrátit se zpátky na naši 'víru' a 'poslání', nezapomínat, proč jsem sem původně přišla. Nezapomínej. Zabili ti rodinu, teď ji trhají na kusy. Ty ji trháš na kusy, taky máš magii, taky patříš pod drn.
Zase to šlo z kopce a kdybych za sebou neuslyšela hlas, nejspíše bych opět musela bojovat s novým přílivem slz. Ani jsme ji neslyšela přijít, natož ji cítila. Byla jsem natolik ponořená do vlastního smutku a světa bez barev, že jsem nevnímala svět kolem sebe. Kdyby to nebyla Baghý, ale Elisa, byla bych už dávno mrtvá. Zůstala by po mně jenom hromádka spálených chlupů a peří.
Otočila jsem hlavu dozadu na Baghý, téměř až napodobujíc typicky soví statický pohled. "A-Ahoj," hlesla jsem jenom. Vlčice i připadala jiná, ale pořád byla stejně malinká a v jemných paprscích přicházejícího slunce měla hnědé odstíny. Viděla jsem ji neposledy v létě, pak jsem se potkala jenom s Norim. Nelíbilo se mi, že se spolu přátelí. Ublížila jsem Norimu, chtěla jsi ho zabít. Kdyby umřel, cítila by se Baghý jako já teď? hodně sebereflektivní myšlenka.
"Zlobíš se na mě?" vypadlo ze mě po chvíli. Upnula jsem se na to, jaký vliv mám na její přtelství s Norim, nechtěla jsem se držet vlastních problémů, vypadat zranitelně. Postavila jsem se ze sedu a zůstala stát se sklopenýma ušima. Jako kdybych na ocasu měla nějakou těžkou váhu, jenž mi ho stahovala dolů, řeč těla se od smutku odprostit nechtěla. A byl to vůbec smutek? Byla za tím i něco víc, možná obavy. Strach. Norox sice říkal, že Rzi neublíží, pokud ona neublíží mně, ale já se i tak bála. To ublíží každému, s kým mám alespoň trochu kladné pouto?
Mým nitrem náhle otřásla vlna. Někdo na jezeře se probořil pod led a utopil se. Dva vlci. A ještě jeden, ale ten umřel na břehu. Připadalo mi, jako kdyby se to stalo mně. Chladné objetí vody, žádný vzduch, tlumené zvuky. Na moment se mi sevřelo hrdlo. Nebylo smrti dnes už dost? s vycházejícím sluncem se svět probouzel do nového dne, který byl o šest vlků kratší. Duncan, Amnesia, vlče, dva utopení, jeden starý, na chvíli jsem se pozastavila nad tím, jak je možné, že to vím.
Podívala jsem se svýma zlatýma očima, které postrádaly magické barvy a jiskřičky kouzel, do očí Baghý. Ač bylo jedno zšedlé slepotou, druhé vřelo blankytnou barvou nebeských končin. "Pojď se mnou, prosím," vydechla jsem a rozešla se k jezeru.

// VVj

Bro, prostě drop the names, kdo tě nasral. XD

//editFal: Myslím, že to ti lidé ví a není třeba to víc rozebírat. :)

Oki douky :D

Díky za všechen čas, který jste tomu obětovaly. Všichni si toho vážíme, ačkoliv hodně pindáme. :D
Do budoucna přeji vám více štěstí a těm, co tady zůstali (Savka a Sky) a kteří Gallireu táhnou jako zpráskaní koně (Elisa), aby s novou silou Arčího a Launee dotáhli Galli ke hvězdám.
Vážím si vás všech. <3

// Východní Galtavar

Zamířila jsem do lesa. Musela jsem se dostat na druhou stranu jezera, abych do lesa s cedry doputovala, ale to nebyl takový problém, neb voda byla stále zamrzlá. Jen jsem si dávala pozor, aby se to pode mnou neprobořilo. Všimla jsem si, že před den bylo o něco tepleji, led určitě nenápadně tál. Překvapivě jsem ale cítila jen malý pud sebezáchovy, příliš jsem se nestarala o to, jestli bych se opravdu propadla. Tak co, všichni magiči musí umřít. Takže i já, zatnula jsem zuby, které se zarazily o kost kamzíka.
Slezla jsem z ledu skokem, kdy se mi křídla narovnala a odnesla mě o hodný kus dál. Nepozastavila jsem se nad tím, byla jsem příliš pohlcena prázdnotou a vyprchávajícím vztekem. Položila jsem kost mezi stromy a snědla zbytky masa, které mi sourozenci nechali. Odkopla jsem pak stehenní kost kamzíka stranou, zatímco ji následoval i zbytek ohlodané nohy. Už na ní nic nezbylo.
Nějakou dobu jsem strávila chůzí. Procházela jsem mezi stromy a dívala se na jejich kůru. Občas jsem do nich kopla a nebo na ně skočila a odrazila se, abych se pomocí křídel otočila a dopadla zase na všechny čtyři. Snažila jsem se odvést svou mysl od momentální nestability pohybem, poznáváním těchto nových výrůstků a učením se. Když jsem se rozběhla a skočila, donesla mě křídla o hodně dál. Dokázala jsem se vyhoupnout i o dost výše, když jsem směřovala svůj skok do výšky a ne do dálky. Občas mě ještě neposlouchala a začala sebou plácat jako posledlá a nebo se mi zaklínila na bocích a nechtěla se otevřít. Bylo to jako bojovat s tvrdohlavým děckem, které občas spolupracovalo, ale když se rozhodlo, že nejde, tak nešlo.
Nakonec jsem se dost unavila a vrátila se k jezeru. Zůstala jsem stát mezi stromy a dívala se na zamrzlé jezero, kde jsem se Rzí hrála přetahovanou. I ona musí umřít. I ona. I Meinere. I já. Už jsem taky magič, ačkoliv ne od narození. Tohle není normální, křídla nejsou normální, pomyslela jsem si. Jsem stejně zavrženíhodná jako oni. Zasloužím smrt. Nic jiného. Stejně jako Duncan, i já bych potřebovala roztrhnout krk, vydloubat oči a hodit do řeky. Umřít a nevrátit se, zaklonila jsem hlavu a stáhla uši k temeni. Z hrdla se mi začalo linout dlouhé a táhlé vytí prosycené tesknými tóny truchlícího.

Nakonec se pozvracel i Norox. Hmm... Trest za hříchy nejspíše. Obžerství. Zabití. Kanibalismus. Kdo má ale právo nás soudit? cítila jsem drobný pocit zadostiučení, když se ti dva pozvraceli a já ne. Mohla jsem za to děkovat jenom tomu, že jsem byla najezená už předtím a vlče se mi do žaludku už nevlezlo.
Zůstala jsem prázdně koukat na sníh před námi. Zbarvený krví kvetl do rudých, kašmírových, růžových a tmavě hnědých barev, připomínal květy růží. Zvedla jsem zrak k Tase a mlčky přikývla. "Jo, jenom další magič," zopakovala jsem po ní. Magič. Zaloužil si smrt. Každý magič si ji zaslouží. Všichni. Duncan, Meinere, R- přistihla jsem se a stáhla uši k temeni hlavy. Nechtěla jsem, aby Rez dohnal stejný osud, ale... Jestli to tak bylo správné, nejspíše s tím nic neudělám.
Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že všechno, co jsem si tady vybudovala a všichni, se kterými mám dobré vztahy i navzdory jejich krvi plné magie, půjdou do loje za Duncanem, když Norox řekl, že ne všichni musí zemřít. Zarazilo mě to. Tahle náhlá změna názoru byla u něj vcelku netypická, ještě pár týdnů zpátky jsem se s ním o tomhle hádala. Jindy bych asi byla ráda, avšak momentálně mě to jenom namíchlo. Sekla jsem po Noroxovi pohledem a pevně stiskla zuby k sobě. Takže ne všichni musí zemřít, jo? měla jsem sto chutí po něm skočit a udusit ho stejně, jako jsem dusila kamzíka, kterého teď oba žvýkali.
Nemohla jsem si dovolit pustit všechny myšlenky do hlavy, protože jsem poslouchala Noroxe. Měla jsem ale dost vztek, takže ač jeho slova byla vlastně potěšující, neobměkčilo mě to. Dávala jsem ale pozor, protože mluvil o Rzi. Ulevilo se mi, že jí nezkřivil ani chlup, to už bych asi nezvládla zůstat v klidu. Vyhrožoval jí. Stiskla jsem zuby k sobě o něco pevněji. Cítila jsem, jak mi svaly na čelisti tuhnou, jak hrozí přetržením. Jak si dovoluješ... dívala jsem se mu do oka a kdyby pohled zabíjel, Norox už by byl nejspíše taky rozpadlý v prach.
Je ti to jedno. Ale vyhrožuješ jí. Mám si dávat pozor? Já? Ty by sis měl hlídat záda, takhle černé myšlenky jsem už dlouho neměla. "Fajn," cekla jsem nakonec. Snažila jsem se to říct v klidu, ale slova ze mě vylezla jako horká pára z tlakového hrnce. Jediné slovo stačilo k tomu, abych opařila všechny okolo.
Vložila se nám do toho Tasa. Nejdříve jsem se na ni dívala stejně škaredě jako na Noroxe, ale postupně můj pohled změkl a já se uklidnila. Začala zpívat svým skřípavým hlasem, netrefila ani jednu notu a hlas jí přeskakoval, když jí docházel dech. I tak to bylo milé. "Hezké," řekla jsem a jemně máchla ocasem. Tasa pak zmizela se napít a já zůstala s Noroxem sama. Zůstala jsem koukat na sníh pod sebou, vítr mi čechral srst, když jsem uslyšela jeho kroky. Ucítila jsem jeho pohled. Zkoumal mě. Sklopila jsem uši a přetrpěla to. Nakonec se se mnou rozloučil. Oslovení 'sestro' bylo natolik zbavené citu, jak to jen šlo. Jako kdyby s emě snažil odstrčit klacíkem co nejdál od sebe. Zvedla jsem zrak a dívala se, jak jeho tmavý ocas mizí v dáli. Snažíš se mě odstrčit od sebe co nejdál? nemohla jsem si pomoci. To proto, že teď vypadám jinak? přitiskla jsem křídla nevědomky k tělu. Z kamzíkovy nohy toho moc nezůstalo, ale stejně jsem si ty zbyky vzala a rozešla se pryč. Nedokázala jsem nad batikovaným sněhem stát sama příliš dlouho, aniž bych se mentálně nezhroutila.

// cedrový háj

Čauko, vezmu to ve zkratce, už teď toho máte dost co číst.
Žádám o 3. charakter. Aktivitu mám dobrou, Styx i Alastor pořád žijí, zapojuji se do akcí a hádám, že na tom nejsem tak špatně.
Další slot bych využila na vlče zdejšího páru, se kterými jsem domluvená. A kdyby to nevyšlo, pořád se může objevit nějaký jiný příbuzný. :D
To je ode mě vše, adios!