Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Co pak Rzi řeknu? Vím, Baghý mi poradila. Musím... Musím jí říct, co cítím. Co cítím? Hmm, že jsem s ní ráda, že ji mám ráda. Že se na ni vždycky těším, že je mi bez ní smutno a cítím se ztracená.
Mám jí říkat o Duncanovi? Nemá to smysl, je mrtvý... Co když se objeví? Tak to budu řešit potom, přemýšlela jsem. Jak jsem mohla Rzi říct, že ji miluji, když jsem si celý rok pletla svet s Duncanem. Už bychom byli tak čtyřikrát v sobě, kdyby nám v tom nebránila magie a nebo moje sestra. Nejhorší bylo, že jsem toho nelitovala a že bych to klidně udělla znova. Já to chtěla udělat znova. Jenže jsem chtěla být i se Rzí za dobře. Za líp, než jen za dobře. Proč je to tak složité? Nemůžu být šťastná se všemi?
"Jsem pořád stejná," odvětila jsem klidně. "Jen mám... Slabou chvilku," vysvětlila jsem a rozešla se za Wizku.
"Proč mě nemáš rá-" zamračila jsem se a nedokončila. Proč jsem se jí na to ptala? Vždyť to je úplně jasné. Zabručela jsem a uhnula pohledem, ale bohužel jsem byla moc blízko, takže mě určitě slyšela.

// Medvědí jezero

// Mahar

"Proč ne já?" nadhodila jsem, ačkoliv její otázka byla očividně řečnická. Chtěla jsem znát její výmluvu, proč je připoutání ke mně to nejhorší, co se jí kdy stalo. Minimálně se tak tvářila, ale pochybovala jsem, že by místo mě raději uvítala třeba Noroxe. Nebyla jsem zase tak špatná partie pro tuhle magickou katastrofu.
"Bahno by nás třeba zakonverzovalo a byly by z nás pak hezké mumie," řekla jsem jen tak mimochodem, snad abych zvedla zdejší náladu z bodu mrazu, ale v mém hlase se zračilo asi tolik nadšení jako na funusu. Jo, pod drnem by mi teď bylo asi lépe.
"Hm? Co zas?" zeptala jsem se a narovnala na moment hlavu, když jsme se teda zastavily. Tentokrát mi bylo vyčítáno, že se chovám nevypočitatelně a jako někdo s rozdvojeou osobností. Znělo to, že ji to vážně trápí, ale co já s tím měla dělat? Asi něco jo, když jste teď spolu zaseklé... povzdechla jsem si a střihla jedním uchem do strany. "A jak se mám dle tebe chovat?" zeptala jsem se. Možná bude jednodušší se zeptat jí, protože když jsem byl sama sebou - zmateným klubíčkem emocí, dojmů a náhlých zvratů - tak jí to nevyhovovalo.

"Smrt to jistí," řekla jsem s nezájmem a pohodila packou. Prostě jsem se rozhodla, že to tady zapíchnu. Dělala jsem to Wizku všechno na truc, nejraději bych se šla schovat někam, kde mě nikdo neuvidí, ale její vyšilování, ječení a osočování mé osoby mě zahnalo do kouta. Jedinou mou obranou teď byla trudovitost starého kozla.
Zasyčela na mě jako nějaká zmije, ale k mému překvapení se mi začaly skládat packy pod tělo a já vzápětí stála, připravená vykročit. Naježila jsem se a zasyčela na ni stejným tónem zpátky: "Nech mě tady umřít."
Plácla jsem zadkem znovu o zem a svěsila lehce hlavu i ramena. Tohle bude dlouhé čekání, přejela jsem pohledem své packy a párkrát hrábla do břečky pod sebou.
"Hmm, jo, chtěla," dávala jsem jí vyžrat minulý čas a zůstávala protivně sedět, zatímco se mi všechny vnitřnosti lepily na boční stěnu břišní dutiny a chtěly následovat Wizku. Já. Chci. Rez, zakňučela jsem až přespříliš dětinsky v hlavě a očima přejela po okolí.
Nakonec jsem se s výdechem postavila. "Fajn," řekla jsem poraženecky a submisivně stáhla uši i ocas. Postavila jsem se vedle Wizku a šla o krok za ní, zatímco jsem se skloněnou hlavou následovala její vedení. Přívěšky na krku se mi rozhoupaly a začaly cinkat.

// Midiam

Možná to myslela vážně, ale já jí prostě nevěřila. Bylo jednodušší si myslet, že si ze mě utahuje a nebo se mi snaží dostat pod kůži. "Prostě tady zůstanu a počkám, až to přejde," rozhodla jsem se podělit o svůj mistrovský plán.
Nechala jsem ji tlačit mě, ale pak jsem se zapřela a našemu pohybu byl konec. Měla jsem chuť jí trochu upravit uši, které byly na můj vkus až příliš rovné a dokonalé. Dřív, než jsem tak stihla udělat, se po mně Wizku svezla jako stehna tanečnice po taneční tyči. Modrooká vlčice se ke mně otočila zády a já k ní zvědavě natáhla uši, protože jsem slyšela, že si tam něco vrkotá pod nosem. "No dovol!" osočila jsem se, protože se mi povedlo její zprávu dešifrovat. Rozhodně jsem se nepovažovala za močálového soba. Trochu jsem si začala dělat starosti o její mentální zdraví, protože sobi v močálech nežijí. Bylo ale dost dobře možné, že jsem se přeslechla.
"Umři aspoň jako první, třeba mě to toho pouta zbaví," protočila jsem oči a pomaličku se posunula do lehu, zatímco jsem s Wizku udržovala provokativní oční kontakt. Tak, teď už se ani nehnu, uvelebila jsem se v blátě a spokojeně se usmála. "Na čekání na smrt jsem připravená," řekla jsem apaticky a pustila hlavu na zem, až to kolem mě čváchlo.

Moje imidž šla stranou, když jsem se snažila vyřešit problémy ve svém srdci. Trochu jsem čekala, že mě Wizku pochopí, ale její nafrněnost a narcismus jí to nedovolily. Odfrkla jsem si. Magička, protočila jsem panenky. Jak jsem si mohla myslet, že bude Wizku jako Baghý nebo Rez? Nemohla jsem předpokládat, že když jsem měla dvakrát štěstí na úplné anděly, že ostatní budou taky takoví. Musela jsem se vrátit nohama zpátky na zem a uvažovat racionálně.
"No a co," cekla jsem na svoji obranu, dávajíc jí tak najevo, že tenhle aspekt mého života jde momentálně stranou. Měla jsem něco důležitějšího na práci.
Mlčení bylo účinější než obranná slova, jak jsem si všimla. Wizku zůstala jako opařená a na její tváři se mihla provinilost. Kdyby moji nově objevenou empatii nezadupala do země pošťuchováním, možná bych zkusila ji uklidnit, ale... Ne, momentálně jsem ji tolerovala jenom proto, že jsem od ní nemohla udělat víc jak dva kroky. "Jo, jasně," zabručela jsem stále naštvaně. Roztomilé... To bylo to poslední, co jsem chtěla být. Navíc jsem nechtěla, aby mi tak říkala. Tolerovala jsem to u Rzi, ačkoliv jsem se u toho pořád čertila.
Zůstala jsem sedět a jenom stáhla uši směrem k Wizku, která to zase zakotvila ve sněhu. Už jsme byly obě dost promočené a i od bahna, magická bariéra nám pořád podrážela nohy. Snad se nás snažila donutit spolupracovat, pak bychom možná neměly takové problémy. Já si teda zatím naše spojení zrovna neužívala.
Slyšela jsem její kroky, ale zůstala jsem koukat před sebe vodnatýma očima. Na její slova jsem nereagovala. Nechtěla jsem jít už nikam. Nebylo proč. Beztak to za chvíli pomine. Když si stoupla přede mě, dívala jsem se skrze ni, jako kdyby tam ani nebyla.
Začala mě tlačit. Hlavou mi nabourala do huňaté hrudi a já zadržela na moment dech, protože se mi trefila přímo do hrudní kosti, kde jsem měla od Smrti nepřirozeně rovnou jizvu, která jemně zelenkavě svítila. Nebyla jsem na to zrovna hrdá, ale bylo to to jediné, co jsem si z návštěvy Smrti pamatovala. Zůstala jsem sedět a držela stabilitu, ale netlačila jsem zpátky. Cítila jsem, jak se pomalu posunuji, ale s takovou bychom stejně nikam nedošly.
Vydechla jsem a zapřela se tlapkami, abych na WIzku začala tlačit stejnou silou, jakou ona tlačila na mě. Takhle jsme se zastavily a jenom zůstaly zapřené v sobě. Nikam nejdu.

Snažila jsem se Wizku usadit, umlčet, ponížit, zavřít jí klapačku. Zkusila jsem vyhrožování, zkusila jsem urážky. Tím můj arzenál končil. Vypadalo to, že z té ušlápnuté nicky před více jak rokem vyrostlo něco, co mi nebylo úplně po chuti. Nezapadalo mi to do mých zaprášených staromódních koleček, která změnu přijímala těžko.
Zabrblala jsem si něco pod vousky a rozhodla se mlčet, alespoň prozatím. Věděla jsem, že to příliš dlouho nebude, než zase tlamu otevřu, ale moje hlasivky už nenápadně prosily o slitování a já - pokud jsem nechtěla oněmět - bych je měla poslechnout. "To, že se mě nebojíš, je tvoje chyba," řekla jsem už o poznání klidnějším hlasem, jenž se mi v druhé půlce věty zachrchlal. Dokončila jsem chraplákem to, co jsem chtěla a pak jsem si odkašlala a nehezký žlutý hleník vyplivla na zem někam za sebe a dál od Wizku. Byla jsem hovado, ale plivat na někoho bylo pod mou úroveň.
Nějak jsem se daly do pohybu, což byl vlastně zázrak. Její vědoucné "oání" jsem přešla stáhnutím uší a poslušně pokračovala v chůzi. "Pff," odfrkla jsem si jenom. Mně někdo alespoň miluje, pochybuji, že o tebe někdo pohledem jenom zavadí, pomyslela jsem si a zavadila o ni pohledem. Rozhodla jsem se to něříkat nahlas, ačkoliv by ji to jistě bolelo. Prostě jsem už dál nechtěla rozdmýchávat tuhle uječenou diskuzi.
Nakonec jsme ale ušly jenom pár metrů, protože pak jsme si obě hrály na uražené a já skončila s tlamou v zemi. To byla moje poslední kapka, ale v rámci své snahy udržet se v klidu jsem napínala svaly jenom na místě a zuby drtila k sobě, aniž bych mezi nimi měla její krk. Její poslední poznámka byla hodně trefná. Nakrčila jsem čenich a uraženě stáhla uši k hlavě. Wizku chtěla pokračovat, ale já se rozhodla, že toho tak akorát dost. Otočila jsem se k ní zády a sedla si do bláta a sněhu. Zapřela jsem se packama, protože tahání celého těla mě nutilo jít za ní, avšak já hodlala vzdorovat. Seru na to. Nikam nejdu, usmyslela jsem si a zabodla lesknoucí se oči medové barvy na východ.

Jen jsem se na Wizku nevinně usmála, když vyjekla. Nebylo příliš těžké hrát si na andílka, vždyť mi chyběla jenom svatozář! Její snaha vyhnout se jakémukoliv kontaktu se mnou začínala být vtipná. Všimla jsem si, že je to vlastně náramná zábava. Nechtěla jsem se jí nějak extra vtírat do intimní zóny, ale jestli bude takhle vyvádět, budu se náraně bavit. A to si mohla být jistá, že mě bude mít v kožichu víc, než by chtěla.
Moje vyhrožování se úplně minulo účinkem. Tohle se mi stávalo málo. Zamračila jsem se, jako kdybych se teď nemračila už dost. Byla jsem ráda, že moje oči už dávno vyschly od slz a že se moje nálada zase vyhoupla do relativního normálu. Byla jsem pořád nakrklá, že je se mnou Wizku spoutaná jakýmsi kouzlem, ale postupně to mizelo. Cítila jsem stesk vzadu v hlavě, jak si nedočkavě mnul ruce a chystal se mě zase pohltit, až to budu nejméně potřebovat.
Bla, bla, bla, opakovala jsem po Wizku a dětinsky otevírala tlamu a napodobovala ji. Nezapomněla jsem u toho protočit panenky a kroutit boky jako správná fiflena. "Žádná legrace, žádná sranda," zapitvořila jsem se po ní a vyplázla jazyk, když ke mně byla zády.
"Co je ti vůbec do toho," odfrkla jsem si. "Nevypadáš jako někdo, komu jdou vztahy stejně snadno jako chůze," rozhodla jsem se bránit slovním útokem. Moje pochroumaná ješitnost mluvila skoro sama za sebe. Jakmile jsem zastavila, Wizku hodila hubu. "Ikdyž... Bojím se uvažovat, jak to s těma vztahama máš, když ani chodit neumíš," ušklíbla jsem se a využila našeho prokletí k urážce.
Zůstala jsem sedět a sledovala, jak Wizku dělá s potměšilým úšklebkem to samé. "Tak to teda ne-ééé," ujelo mi, protože sebou Wizku škubla a já přepadla dopředu, přímo na hrudník. Bradu jsem zaryla do sněhu a propadla se až do bahna. Vůbec mi nedošlo, že jsme v močálech.
Chvíli jsem zůstala mlčky ležet, než jsem se s hlubokým nádechem postavila zpátky a očima vraha se podívala na Wizku. "Já tě varuju... Ještě chvíli a budu mít i tvůj přívěšek," řekla jsem polohlasem a otřepala se, až se mi ukradené přívěšky rozcinkaly na krku.

// Zarostlý les

Já ti dám taková fakta, přimhouřila jsem oči ještě víc. Už tak jsem z nich měla jenom miniaturní škvírky, skrze které jsem se na Wizku dívala povrchním a pochybovačným pohledem, soudíc celou její bytost. Stáhla jsem uši k hlavě, když na mě zaječela, že ji nemám mlátit. "Bobi," natáhla jsem posmívačně a odfrkla si. Malinkou tady nikdo ještě pořádně nezmlátil? Hmm, jestli to tohle přijde jako mlácení tak počkej, až mě nakrkneš, pomyslela jsem si, ale neříkala jsem nahlas nic.
Nemusela jsem ani čekat dlouho, aby se mi Wizku trefila do rány. Slovo úlet tomu moc nepomáhalo. A vlastně ani slovo ustrašená a pubertální. Zastavila jsem a z hrdla se mi vydralo hluboké zavrčení až někde z hloubi mého nitra. "Ještě slovo a přísahám, že Naomi nebude jediný umrlec v Borůvkovém lese," řekla jsem chladným hlasem a probodla vlčici před sebou pohledem. Nehodlala jsem nikoho nechat, aby si ze mě dělal žerty. A už vůbec ne ze Rzi.
Wizku navrhla, že bychom se ve vedení měly střídat. Nezapomněla zmínit, že moje mlácení dál nehodlá tolerovat, na což jsem jí odpověděla jenom úšklebkem a hlasitým odfrknutím. Občas jsem si připadala jako pubertální vlče. "Mám lepší nápad," řekla jsem s pohledem na její krk a cvakla jí po něm zuby, ale to už byla Wizku dva metry ode mě. Zastavila jsem krok a švihla zlostně ocasem. Můj čin byl nejspíše dost výmluvný, takže jsem nehodlala dokončovat myšlenku, ale chtěla jsem jí dát na výběr. "A nebo půjdeme tam, kam já chci," řekla jsem a zůstala stát, aby mi nikam neutekla. Už takhle jsem cítila lehké pnutí celého těla, když Wizku stála na hranici našeho pomyslného transportního vězení. Hlavně daleko odsud, ať mě Rez takhle s tebou nevidí, polkla jsem. Svým zkroušeným voláním jsem si moc nepomohla, fakt jsem si chtěla dát přes držku za tak impulzivní chování.

Švihla jsem po Wizku zlostným pohledem. Naježila bych se i sama, ale díky za usnadnění práce, zavrčela jsem na Wizku a vycenila zuby. "Kecy," odsekla jsem a trucovitě zůstala stát na místě, zatímco se mě Wizku snažila dotáhnout k Životu. "Ne-jdu," vyhlásila jsem jí trudovitě válku a sedla si na bobek jako správný pařez. Načechraný pařez. Kdybych mohla, na protest bych si založila tlapky. Zatřepala jsem křídly a vzdorovitě se na Wizku podívala.
"Zálety?" tolik bojovné krve jsem v sobě dnes opravdu nečekala. Snad za to mohl fakt, že jsem Wizku považovala za ušláplé štěně, na které jsem si mohla cokoliv dovolit. Připadala jsem si lepší, jako správný pokrytec a imbecil, kterým jsem byla. Navíc... Nepřiznala bych to nahlas, ale označení zálet se dotklo mé ptačí ješitnosti. Nafoukla jsem se jako ropucha a praštila ji křídlem, aby se laskavě jala poslouchat. A hlavně se mě pustit.
Když na mě ale znovu otočila hlavu, měla srst všechnu na jeden bok a dívala se na mě, jako kdyby jí někdo pokadil zahradu. Vyprskla jsem smíchy, ale zvládla jsem se uklidnit téměř okamžitě. Z tlaku mi ale málem vyletěly oči z důlků.
Volat Rez jsem nepřestávala, dokud jsem nedostala švihem do boků a neslyšela přímo vedle ucha Wizčin haprující hlas. Stáhla jsem uši a probodla vlčici pohledem. Vypadala zničeně. Nebyly jsme spolu ani dvacet minut a už mě měla plné zuby? S přimhouřenýma očima jsem poslouchala, co mi chce říct. "Fajn," odsouhlasila jsem a konečně ze sebe sklepala naježenou srst. "Tudy," opravila jsem Wizku a vydala se znovu na západ s tvrdohlavostí mezka. S ocáskem hledat Rez nebudu. Půjdu se někam zašít a Wizku třeba... Odpadne jako nacucané klíště, pomyslela jsem si a chtě nechtě se zařadila vedle Wizku, aby nás nic netáhlo. Už jsem se válet po sněhové břečce opravdu nechtěla. Rez prostě... Musí počkat, povzdechla jsem si smířeně. Co kdybych Wizku prostě zakousla? napadlo mě. Švihla jsem po ní pohledem a trochu moc zkoumavě si prohlížela její krk.

// Maharské močály

// Kopce Tary

Potěš koště, tebe mi byl čert dlužný, pomyslela jsem si a udělala pár kroků vpřed. Wizku za mnou šla a padala a táhla se zbředlým sněhm, jako kdybychom byly na provázku a jedna nemohla od druhé udělat ani krok. "Neznáš?" zamračila jsem se. Měla jsem dojem, že se znají, ale očividně jsem si ji s někým pletla. Asi se mi hodně věcí pletlo dohromady.
Zastavila jsem a otočila se na Wizku, která momentálně vdechovala moje peří. Trochu nmou otřáslo, bylo to víc než nepříjemné. "Hele... Tak si běž po svým," řekla jsem jí znovu a křídlem ukázala kolem sebe v dramatickém gestu. "Je tu spousta místa pro nás obě, tak přestaň čar- Že ty se na mě lepíš schválně?" prozřela jsem a přimhouřila na vlčici oči. Otočila jsem se a udělala krok k ní, skoro jsme se dotýkaly čumáky.
Wizku se ale rozhodla jít jiným směrem a já zapackovala, jak mě začala táhnout. "Já k Životovi nejdu!" zahučela jsem jsem téměř s čumákem ryjícím v zemi. Hned mi bylo jasné, kam chce jít. "Já. Chci. Domů," zaprotestovala jsem a začala tahat zpátky na západ. Jo, jenže tam už to doma moc není... očima jsem prolétla okolí, zatímco jsem marně zápasila s Wizku. "REZ!" zakřičela jsem a zvrátila hlavu k vytí, chtěla jsem na ni zavolat. Potřebovala jsem s ní mluvit, hned. Ucítila jsem škubnutí a zase jsem málem spadla, ale roztáhla jsem křídla a získala zpátky stabilitu. Nezapomněla jsem Wizku křídlem jebnout přes obličej. "RÉÉÉÉZ!" zakřičela jsem, tentokrát opravdu zoufale.

Sladká vůně srnčího masa byla nejspíše přílišným lákadlem, protože se tady objevovalo čím dál tím více vlků. S vrčením jsem se snažila zastavit sílu, která mě tahala kupředu, dokonce jsem i roztáhla křídla a několikrát jimi máchla. Zastavilo mě to. S úlevou jsem vydechla a měl tak akorát čas na to, abych se podívala na mladou šedou vlčici. Slyšela jsem předtím nějaký křik, ale stejně jsem se nedovtípila, že patřil jí. I mlaďochou to smýkalo a když se mě zeptala, s vrčením jsem odpověděla: "Jo." Na víc jsem čas neměla, neznámá vektorová síla se mi opřela do celého těla a yeetla mě přes úctyhodný kus louky.
"ÁÁÁ!" stačila jsem akorát informovat své okolí o náhlé nepředvídatelnosti svého pohybu. Narazila jsem tlapama na zem a roztáhla křídla, ale kolizi s dvoubarevnou siluetou jsem se nevyhla. Tvrdý náraz, cizí srst, další končetiny. Zakňučela jsem, když mi silueta dopadla na křídlo. Naštěstí jsme se už jen jednou převalily a já křídla osvobodila. Odstrčila jsem se od vlčice a postavila se. Složila jsem křídla k tělu a s nespokojeným mručením se oklepala. "Tohle je mi čert dlužný," zahučela jsem polámaně a počkala, až se mi okolí zase srovná a zaostří.
"Wizku," hekla jsem překvapeně, když jsem vlčici před sebou poznala. Naposledy jsme se viděly... Když jsem měla blechy. Těsně předtím, než jsem dostala horečky a musel se o mě starat Meinere.
"Rez jsi neviděla?" zeptala jsem se a se zamračením se rozhlédla. Neviděla jsem ji, ale hádala jsem, že čerstvé vůni srnčího masa neodolá. "Rez?!" křikla jsem a chvíli čekala, jestli se mi dostane odpovědi. Udělala jsem dokonce pár kroků do neznáma, ale jako kdyby mi něco bránilo. Cukla jsem uchem a ohlédla se na Wizku. "Pusť se," řekla jsem jí lehce frustrovaně a začala si to štrádovat směrem na západ. Šlo. To. Ztuha.

// Zarostlý les

// Ještěří lučina

Zpomalila jsem hned, jen co se terén pod mýma nohama začal zvedat. Klid, klid, připadala jsem si jako poplašené zvíře. Zatřepala jsem hlavou a zhluboka se nadechla. Velké množství slin mě překvapilo, ale jejich náhlá přítomnost měla jednoduché vysvětlení. Cítila jsem tu srnčí maso. Mrtvá srna? zamračila jsem se. Mrtvolu jsem nikde ale necítila, takže jsem byla dost skeptická. Měla jsem ale docela hlad - jako celý svůj život - takže jsem se jala provést investigaci této nemalé záhady.
Po cestě jsem pod kopcem narazila na nějakou spící hroudu. To není srna, usměrnila jsem svoje sliny a nechala spáče spát. Hned bych se přidala, kdybych si nedala dvacet u řeky. Taky jsem si za to trochu vynadala, protože jsem byla pak zmrzlá jak rampouch. Naštěstí mě pohyb zahřál, ale spát tam celou noc... A už se nemusím vzbudit. Obleva neobleva.
Vynořila jsem se zpoza kopce, moje prapodivná silueta se objevila proti tmavému nebi. Sleza jsem dolů do nížiny na jakýsi palouček. Vůně srnčího masa byla už nepřokonatelná, sliny mi začaly nenápadně kapat skrze koutky, až jsem si musela několikrát olizovat tlamu a čumák. Zrada, přivřela jsem oči, opravdu tu nic nebylo. Jenom vůně. "Ugh," hekla jsem, když se mnou něco škublo. Zůstala jsem stát jako solný sloup, nehodlala jsem se nechat táhnout touto divnou silou, ať už se snažila jakkoliv. Nebyla jsem ale asi dost silná, protože mě to začalo tlačit. Zavrčela jsem a zaryla drápy do mokrého sněhu. Prd platné. Síla mě tlačila sněhem a já za sebou nechávala jenom koleje své trajektorie. Naježila jsem se a načepýřila, začínala jsem tušit, že jsem se po dlouhé době zase připletla k něčemu kouzelnému. "Vrr."

// Východní úkryt

Začalo se stmívat. Nebo se už stmívalo déle. No. Už byla prostě víc tma a já musela pořádně otevírat oči, abych zachytila i ty nejposlednější paprsky světla a viděla v noci o trochu lépe. Nebyla jsem strašpytel, rozhodně jsem se nebála stínů a protáhlých chodců, kteří se mezi stromy míhali na okrajích zorného pole. Strach mi nenaháněly ani prapodivné útvary se svítícíma očima, jenž na mě občas vybafly a překvapily můj mozek.
U řeky jsem se sklonila a napila, dokonce jsem si i lehla a na určitou dobu usnula. Byla jsem vážně utahaná a mentální a fyzická únava dělaly svoje. Možná právě proto jsem netušila, co za den je, když jsem se probrala. Bylo mi jenom mokro a zima, takže jsem se začala opět pohybovat. Nemůžu za ní jít do smečky, už tehdy to bylo blbé... A v noci bych byla jasně brána za hrozbu, uvažovala jsem, když jsem šla podél Mechového lesíku. Počkám někde v okolí a ráno tam zajdu, usmyslela jsem si.
Vybrala jsem se z lesa a pokračovala dál. Trochu ztracená v myšlenkách jsem se probrala, až když jsem ucítila místo mokrého sněhu pod tlapami kamení. Netrvalo to ani sekundu, než mi došlo, kde zrovna jsem. Duncan, zatnula jsem zuby a zastavila se. Klid, prostě to přijmi. Vrátí se. Snad. Vrátila se Cynthia, vrátí se Duncan, vydechla jsem a potom se rozběhla pryč. Ne, nedokázala jsem stát na místě, kde jsme spolu byli, tak intimně a něžně, zatímco ho bratr zabil. Máš výčitky. Máš výčitky. Nezachránila jsi ho, to byl jeden z důvodů, proč jsem utíkala pryč, hlava nehlava. Ale i kvůli Rez, bylo to děsivé. Víc, než cokoliv jiného. Ničeho jsem se nebála tak, jako vztahů. Nevěděla jsem, že z toho jeden může mít až panickou hrůzu, dokud jsem do jejich vod sama nezabředla.
Ani jsem si nevšimla, že se na území pohybuje moje sestra. Byla jsem asi příliš daleko. A možná... Možná to bylo dobře.

// Lucčino údolí

Zůstala jsem namáčknutá na Baghý, nenápadně jí odebírajíc teplo i všechnu emociální podporu. byla jsem jako pijavice, jako maličký parazitíček, který se s rozkošným úsměvem přisál Baghý na packy a s rozkošným úsměvem jí pil krev.
Poslouchala jsem ji a nechala, ať se o mě stará. Přejela mi čenichem za uchem, kde mi rostla pírka. Potlačila jsem zahihňání, lechtivost nebyla zrovna žádaná v takto vážné situaci. Cukla jsem ale rozkošně ouškem, nemohla jsem si pomoci.
Nejspíše měla pravdu, musela jsem si se Rzí promluvit. Říct jí... Že vlastně vůbec nevím co cítím, ale že ji nechci ztratit. Že mi na ní záleží, ale záleží mi i na dalších. Ale na ní... Na ní mi záleží víc. Jsem ochotná ztratit Duncana, když si vezmu Rez? Ale on už ztracený je. Možná se vrátí, ale... Budu se na něj moct někdy ještě podívat? Neochránila jsem ho, jako malé ptáče vypadl z hnízda a já byla ta, kdo ho zadup do země.
Zvedla jsem hlavu a podívala se Baghý do očí. Do oka. Jedno její oko bylo potáhlé šedou mlhou, neprůhledným mlžným oparem. Její druhé oko se ale usmívalo, povzbudivě a něžně. Takové emoce mi chyběly. Vyrůstala jsem v tvrdém prostředí, které mě zformovalo do podoby, o které jsem si myslela, že je dokonalá. Silná, soběstačná, nelítostivá a neempatická. Pravda ale byla, že jsme byla mnohem víc zlomená, než jsem si myslela. Alespoň teď jsem to na sobě viděla. Neschopna chápat emoce, neschopna je vyslovit. Baghý mi ale pomohla. Jako maják prosvítala černotu kolem mne a ukázala mi směr.
"Dobře," vydechla jsem a vděčně se jí otřela tváří o tvář. Oddálila jsem se a začala se stavět na nohy. Otřela jsem si poslední slzy o packy a potom sklonila hlavu k Baghý. Spojila jsem naše čela a čumáky do jedné roviny. Měla kratší čumáček, který byl lehce stubby, ale to nevadilo. Zavřela jsem oči a vydechla: "Děkuji." Šeptem jsem jí vyjádřila svůj vděk a rozešla se ven z úkrytu. Oklepala jsem se a nadechla se chladného vzduchu. V noci bylo chladněji. Bronzový a zlatý přívěšek o sebe nelítostně zacinkaly, než se zase zamotaly do drátu na mém krku. Jako ozvěna rolniček připomínající Vánoce připomínalo cinkání přívěsků události celého dne.
Na rozloučenou jsem se na Baghý ohlédla a jemně zhoupla ocas ze strany na stranu. Pak jsem zmizela venku jako půlnoční strašidýlko.

// Agamí pomazánkové máslo (Kjerp)

Jeden by řekl, že vlčice vedle mě bude studnicí moudrosti. Určitě toho věděla o magii více než já, avšak odpovědi se mi nedostalo. Sama netušila, zda se dají nějaké dary vrátit. Pochybuji, jestli je máme proto, aby nám znepříjemňovala život... pomyslela jsem si roztrpčeně a schoulila křídla více k sobě. Už jsem je měla nějakou dobu, zvykala jsem si. Učila se s nimi a teď už jsem je dokázala i ovládat vědomě, ačkoliv občas to bylo, jako kdyby mě posedl holubí duch a křídla si dělala, co chtěla. To samé peří. Nechala jsem svalový třes na bocích, ať prochladlá žebra zahřeje.
Jakmile jsem ucítila teplo huňatého kožíšku své maličké společnice, trošku jsem se poposunula a bez ostychu se jí vetřela do osobního prostoru. Připadala jsem si tak maličká a zranitelná... Natáhla jsem se a položila si hlavu na Baghýiny packy, dala jsem si pozor, abych ji nenabodla na drát, co jsem měla kolem krku. Křídla sebou párkrát škubla, jak se snažila uvelebit, aniž b byla příliš mačkána.
Poslouchala jsem Baghý a snažila se dýchat zhluboka a pravidelně. Zavřela jsem oči a představovala si, jak ísto Baghý je tu Rez. Její teplý šedý kožíšek, stříbřité oči, laskavá slova plná porozumění, nevinné pošťuchování... Její obraz se ale glitchoval a stříbřité oči nahrazovaly zlaté duhovky, šedou měsíční srst vystřídala tak tmavě hnědá, že byla skoro černá. Duncan, jeho obraz se rozplýval, mizel, zůstával po něm jenom prach. Neochránila jsem ho, to bylo to nejhorší. Co když neochráním ani ji? myslela jsem si, že jsem silná, silnější než sourozenci, ale... Vypadalo to, že ne.
"Když já nevím, co cítím... Mám v hlavě zmatek. Nechci ztratit nikoho," řekla jsem Baghý a jemně zvedla hlavu a podívala se vzhůru k ní. "Možná.. To je ten problém, chci vyhovět všem, ale... To asi nejde," vydechla jsem a znovu si položila hlavu na její packy a trochu schovala tvář do její husté srsti na hrudi. Cítila jsem se v bezpečí, chráněna před venkovním světem.