Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Západní Galtavar

Do lesa jsme zapadly tak tak, první dešťové kapky nám trochu namočily kožíšky, ale jinak jsme stihly utéci. Ujít, utíkat v této magické bariéře jsem nechtěla. Už jsem nás viděla zapíchlé někde v blátě a sněhu.
Wizku se netvářila příliš nadšeně. Nejspíše její vzpomínky na mě nebyly zas tak příjemné. "Ale prosimtě," odfrkla jsem si. "Ber to z té lepší stránky, teď se náš vztah zlepšuje," předhodila jsem jí očividný fakt, který nemohla popřít.
A ani nepopírala. Jen chabá obrana, snaha umlčet mě. Zamrkala jsem jak to nejnevinější z jehňátek a spokojeně stáhla uši dolů. Když se naše čenichy dotkly, jako kdyby začala jemně zářit. Lhala bych, kdyby mě samotnou lehce nebodlo u srdce. Možná citem, možná to bylo svědomí. "Myslíš?" řekla jsem pomalu a otočila na Wizku hravě hlavu. Nedávala jsem jí žádnou odpověď, ale snad bylo jasné, že když už si s ní takto hraji, tak to nedělám jen tak. Nebo ano? Byla to jen hra, jen legrace? Snaha udržet se příčetná při spojení s někým, kdo mi je tak rozdílný? Neodpovídáš jí, protože sama nevíš, co, rýpl si hlásek v mé hlavě, který mě nepřestával upozorňovat na všechny moje chyby, přešlapy a problémy. A že jich bylo. Bylo to jako konstantní alarm.
Wizku moment zaostávala, ale mezi jedlemi mě dohnala. Naklonila jsem hlavu zvědavě na stranu a zpod klidně přivřených víček sledovala, co ta prďka přede mnou dělá. Naoko pobouřeně jsem se hlasitě nadechla a zavrtala křídlo do srsti, když mě ocasem polechtala. "Mladá dámo, zahráváte si s ohněm," varovala jsem ji, ale tato výhružka byla přesným opakem výhružkám, které přistály na její účet na začátku našeho spojení. Hravá a nabitá zvláštní energií, která mezi námi jiskřila, jsem po ní střelila pohledem a cvakla zuby kousek od jejího ocasu. Schválně jsem minula a s lehkým smíchem jsem přidala do kroku a packami po Wizku párkrát hrábla, vždy vedle. "A rozhodně lechtivá nejsem, to ti nakukala nějaká kukačka," ohradila jsem se navýsost uraženě, zatímco mi na tváři trůnil spokojený škleb.

// VVj

// Doporučení pro Wizku: https://youtu.be/FgXISYpUN8s

"Pche," odfrkla jsem si, jako kdyby její nedůvěra byla neoprávněná. "Neříká se, že první pohled může klamat?" nadhodila jsem a smetla argument 'pokusila jsi se mě zabít' ze stolu. "Někdy i ten druhý," zazubila jsem se.
Oddálila jsem od ní hlavu, vnitřně pohoršená svým chováním, s nově nalezenou hranicí. Nadechla jsem se a podívala se jí do očí. Panenky měla rozšířené, pohled jaksi zamlžený. "Milá zlatá, kdybych tě neznala, řekla bych, že ke mně něco cítíš," řekla jsem spokojeně a znenadání jí drcla čumákem do toho jejího. Cítila jsem, jak se hradby hranice otřásají v základech, jakse musím k tomuto činu přemlouvat. Jakmile jsem ucítila její studený ňufák, bylo už pozdě to vzít zpátky.
Na tváři se mi objevil jenom velice, velice spokojený výraz.
Udělala jsem krok bokem a rozešla se k lesu. K věži, kde sídlila ta magická příšera. S lehkým krokem a vrtícím ocasem jsem dělala, jako kdyby to, co se před chvílí stalo, nebylo nic závažného. A bylo? BYLO! Ale kdepak, jenom se navzájem škádlíme. BYLO TO PŘES ČÁRU! Ale no tak, je to jenom legrace, o nic nejde. JDE O VŠECHNO!
"Ooh, to se neboj," zasmála jsem se. Vyhledávala jsem konflikt, vyvolávala jsem rvačky, milovala jsem vztek ostatních, když se přestali ovládat. Jen tehdy se opravdu měnili ve zvířata.

// Jedlový pás

"To opravdu nejsi," řekla jsem uznale a udělala k Wizku krok blíž. Chovám se úplně jako Duncan! Už chápu, co na tom vidí, prozřela jsem lechce a svůdně se na Wizku usmála. "Máš štěstí, že nás to drží pohromadě, jinak bych po tom tvém prvotním ječáku už dávno vzala nohy na ramena," dodala jsem a natáhla k ní hlavu. Spokojeně jsem vrtěla ocasem ze strany na stranu a zpod zpola zavřených víček se dívala na vlčici před sebou. "Což by byla škoda, nemyslíš?" řekla jsem a poslední slovo jí téměř zašeptala do ucha. Mysli na Rez! Rez! byla jsem šokovaná sama sebou a svým chováním, ale necítila jsem pořád žádnou záterasu. Pořád to bylo v pořádku. Alespoň pro mě. Rozhodně to bude další věc, o které si budete muset promluvit, pokáralo mě mé svědomí, zatímco jsem čenichem Wizku jemně přejela po tváři. Ok, to by stačilo! kontakt s její srstí bylo přesně to, co mě zastavilo. V ten moment jsem věděla, že dál už zajít nemůžu. Rozhodně ne teď.
Vyhrabala jsem mrtvoly, zatímco Wizku jen vyjukaně stála kousek ode mě. Moc daleko jít nemohla, ale divila jsem se, že s etřeba neotočila a nedělala, že se tady nic neděje. Zkusila něco říct, ale když jsem se na ni podívala, jenom zavrtěla hlavou.
Dílo bylo dokonáno. "V to doufám," ušklíbla jsem se. Už jsem se těšila, až mě někdo nařkne ze zabití svého známého. Svou pověst jsem si chtěla udržovat. "Jo, jasně. Tady stejně už k ničemu nejsme," souhlasila jsem a otočila se, abych se energickým krokem rozešla dál.
V dáli se už rýsoval obrys věže, kde Smrt žila. Čněla nad jedlemi a jako Sauronovo oko nás pozorovala. Měla jsem až příliš nadšený výraz, ale radost z vykopávání mrtvol jsem nedokázala zahnat. Využila jsem těla hnusných magičů jako hnojivo a to bylo všechno, co jsem si mohla přát.

// Západní Galtavar

Morální zásady. Možná v tom tkvěl celý můj problém. Když jeden nemá brzdu při ubližování vlčat či kanibalismu, pak se nejspíše očekávalo, že to bude méně mravný vlk. Cítím nějaké zábrany? Co už je u mě přes čáru? snažila jsem se najít své hranice, zatímco jsme pokračovaly dál kolem jezera. Pomalu svítalo a první fotony se odrážely od světa kolem nás. Obrysy vystouply.
"Pro nikoho ti srdce nepuká? Opravdu?" zamrkala jsem překvapením a lehce teatrálně zvrátila hlavu k nebesům, jak něco takového může vůbec být. "Ty, tak sličná a krásná vlčice, osamocena a nemilována? Nevěřím, to musí být klam! Máš snad nějakou vadu? Smrdí ti dech? Máš jeden chlup navc či ti jeden chybí?" zatáhla jsem jako správně dramatické hérečka.
Stejně praštěná, zazubila jsem se. "V tom případě bychom si mohly rozumět," souhlasně jsem pokývala a odhrnula závěs nad mrtvolou, který ji dělil od světa žijících. Wizku začala poplašeně couvat a já se musela zapřít, aby i se mnou neodcouvala až do Borůvkového lesa. "Roztomilé asi není to nejvhodnější slovo," nakrčila jsem čenich a začala mrtvolu vykopávat ze sněhu. "Slunce ji trochu prohřeje a pak ji snad nějací mrchožrouti sežerou," řekla jsem, abych vysvětlila svoje počínání. "Spát?" zopakovala jsem po Wizku, ale to už jsem měla šedou vlčici s fialovou korunkou na hlavě celou odházenou. "Už tu není, je to jenom tělo, kus hnijícího masa a orgánů, nic víc," řekla jsem možná až příliš krutě. Mohla jsem to popsat jemněji, ale na to mě neužilo. Viděla jsem svět takový, jaký byl. "Byli tu ještě dva utopenci, jeden měl tenhle dubový přívěšek a druhá mák za uchem," otočila jsem hlavu k Wizku a udělala půlmetrový krok stranou od mrtvoly. "Ty jsme ale potom poslaly zpátky po proudu, s nima si poradí ryby," použila jsem množné číslo, přecijen jsem tu byla s Baghý a ta měla za tohle taky kredit. "Tu je i druhý," broukla jsem a vykopala pomalu i druhé tělo. Červená srst, bílé a hnědé znaky. Taky nevypadal vábně.
"Tak," vydechla jsem spokojeně. "Když už nic, tak poslouží přírodě kolem sebe," řekla jsem a odstoupila od mrtvol, hrdě si prohlížejíc svoje dílo. Když už jsem tu byla, proč to neudělat? Jenom tím okolí pomůžu. "Jejich přívěšky mám jenom proto, kdyby je někdo poznal," řekla jsem jakoby nic. Byla to moje dobrá vůle, roznést novinky o smrti nějakých jiných vlčbuřtů. Zatím jsem nepotkala příliš mnoho vlků, takže jsem si je nechávala. Třeba jednoho dne narazím na někoho, kdo ty přívěšky pozná. Klidně bych se jich i vzdala.

// Mahtaë (sever)

Mojje slova o Naomi se jí samozřejmě nelíbila. Nedivila jsem se, nejspíše spolu nějaký čas strávily jako členky stejné smečky. Jakmile jim ale začal hořet les, asi bylo po legraci.
Kdyby se jenom vracely, pomyslela jsem si. Hrát si s mrtvýma jako s loutkama bylo pořád něco divného. Dvě mrtvá těla u jezera. Stále na tom samém místě. Utopenci už tady nebyli, trošku jsem se ošila. Budou mi takové signály vyskakovat vždy, nebo jsem si za to mohla sama? Ostatně bychom mohli jít kolem, no, stejně jsme neměly na výběr. Vedla jsem nás tedy kolem dokolečka jezera, přímo k mrtvolám, které byly v dáli.
"Nedělám nic zakázaného," namítla jsem. Byla to přece jenom hra, moje úmysly byly čisté a rozhodně jsem to nemyslela vážně. "Chtěla bys tady někoho jiného?" zeptala jsem se a oddálila od ní hlavu. Byla jsem trochu zvědavá, jestli si na někoho myslí. Taky se ale netvářila, jako kdyby měla nějaký pevný závazek.
"Ts," zašklebila jsem se jenom. Pak by to na mě vytáhla, až by s emi to nejméně hodilo. Třeba kdybych si zrovna hrála s nějkým vlčetem z Borůvky. Styx! Neubližuj mu, pamatuješ, jak jsem ti zachránila kůži na konci zimy? To zrovna. Takovým ďábelským úpisům jsem se hodlala vyhýbat jako čert kříži.
"Hehe," zasmála jsem se, když se zas nasupila. To stačilo tak málo? "Prďka," broukla jsem a úplně si užívala, jak to slovo zní. "Cukrouš se ti nelíbí, prďka se ti nelíbí... Tse, pořád nespokojená," zavrtěla jsem hraně hlavou a pomalu zpomalila. Na moment jsem zamaskovala svoje úmysly protahováním, kdy jsem jednu nohu po druhé natáhla a nakonec i hřbet stočila do hrbu a příkopu. Mrtvoly byly jen metr od nás, byl na nich ale sníh, muselo je to přes noc zasněžit. Teď ale začínalo svítat a sníh začínal tát. "A seš posera?" zeptala jsem se a podívala se jí do očí, jen co jsem tlapkou shrábla sníh z tváře šedé mrtvoly. Díky chladu se držela v docela dobrém stavu, vypadalo to, že ji ještě ani žádní mrchožrouti nenašli. "Jeden přívěšek byl její," dodala jsem a drbla do mrtvé hlavy. Byla pořádně ztuhlá.

"Já se poprvé divila. Hodně," ušklíbla jsem se. Vzpomenout si na teplou krev a pulsující maso na Cynthiině krku bylo snadné. Její pohasínající oči mizící v temnotách i chuť vlčího masa. To bylo naposled, co jsem měla vlka. Měla jsem Cynthii. Porvala jsem se od té doby s hodně dalšími vlky, ale nikdy to nezašlo do bodu, kdy byl čas na hodování. Ani Noriho jsem nepotrhala tak, aby se z něj dalo něco odždibnout. Nebyla jsem ale takový magor, abych vlky jedla ještě zaživa.
"To už jí nepomůže, když je pod drnem," ušklíbla jsem se. "A navíc bych ji musela mít alespoň trochu ráda, abych se snažila to říct jemně," odvrkla jsem se zatřepáním hlavy. Naomi mi trčela jako sekera v zadku hodně dlouho. Její smrt byla jako novinky o konci války, měla jsem z toho upřímnou radost. Takže se nevypařila.
"Jenom pracuju na jisté teorii," řekla jsem a zamyšleně mlaskla. "Vlci, kteří ady umřou, se buď rozpadnou v prach a nebo jejich těla zůstanou," začala jsem. Říkat to nahlas mi pomáhalo koncept zdejší smrti uchopit lépe. "Zatím vím, že Naomi tady tělo zůstalo a nevrátila se. Cynthiino tělo zmizelo a vrátila se. Vím o dalších třech vlcích, jejichž těla se rozpadla a dalších čtyřech, kteří tady zůstali," pokračovala jsem zamyšleně dál. "Teď mi zbývá jenom počkat, jestli se někdo z nich vrátí a potvrdí mi to," skončila jsem. Dávalo to smysl? Copak se někteří mrtví prostě sebrali do jiné dimenze a postupně se tam obnovovali, aby se mohli vrátit sem?
"Jsi rozkošná, když koktáš," zacvrlikala jsem a potměšile se pousmála. Takže sedmikráska, takovou lichotku jsem opravdu nečekala. Zastavila jsem se a udělala krok k ní. Jemně jsem sklonila hlavu a svůdně na ni zamrkala. "Já ti pletu hlavu?" zeptala jsem se naivně, jako kdybych ani nevěděla, že to dělám.
Ještě že Wizku zůstala stát, zatímco jsem se jako tupé zvíře pokusila vodu přeskočit. Narazila jsem do stěny, zmáčkla se jako špageta a sesunula se po ní dolů. Posbírala jsem se na tlapky a něco si ještě zanadávala o pitomé magii a své krátkoblbé paměti pod vousky, než jsem udělala krok zpátky a celá pochroumaná stočila pohled k modrooké. "Snažíš se vytvořit mi dluh?" podezíravě jsem přimhouřila oči a kývla hlavou, ať teda jdeme zase spolu na druhou stranu. Opatrně jsem přešla po zbytcích ledu, po rozbředlém sněhu a jednou ťapou se propadl do vody, ale dostala jsem se na druhou stranu jinak bez úhony. Voda byla ledová a packa mi teď zebala. Zastavila jsem se a zvedl ji k tlamě, abych ji od přebytečné vody zbavila jazykem. Stočila jsem čumák k houpajícím se řetízkům. "Ani ne," zavrtěla jsem hlavou, slepá k tomu, co se mi snaží říct.
"Poď, prďo," řekla jsem a zazubila se.

// VVj

// Medvědí řeka

Na výčet všech nedávných ne-zrovna-hezkých činů Wizku reagovala s lhostejností skal, jenž odolávaly každému přírodnímu rozmaru. "A už ti Styx řekla, že..." chtěla jsem ji trošku vyvést z rovnováhy, ale pak měbodlo svědomí. Mysli na Rez, na Rez, donedávna jsem ani netušila, že jsem taková flirtující hrouda emocionální rozkladu. Za všechno mohla Gallirea! Otevřelo se ve mně něco, co jsem nedokázala ovládat a ani chápat. Natož s tím kooperovat a žít smířeně. "Že se tady neumírá?" dokončila jsem po kratičkém záseku. A pláčeš pro Duncana. Je to tedy vůbec pravda? Naomi se nevrátila. Nevyvrátila mi to. A ti mrtví u jezera... Ti tam zůstali. Nerozpadli se. Klíčová otázka, možná jsem na něco přišla. "Wizku, rozpadla se Naomi v prach, když umřela?" zeptala jsem se narovinu.
"Blboune," zasmála jsem se, když se začala řehnat mému smíchu. Přimhouřila jsem na ni rádoby naštvaně oči a ohnala se po ní packou, ale sklonila se v záchvatu řehotu, takže jsem minula. "Brbly, brbly," zabrblala jsem bručounsky, ale spíše jenom pro sebe.
Když jsem na ni udělala očka, rázem byla o dva metry dál. Měla jsem sto chutí pokračovat, ale... Co když jsem jako Duncan? zamyslela jsem se a nechala chvilku Wizku vískou a a přiblbým úsměvem zůstala stát. Zkazil mě? Přejala jsem jeho povahu? Jsem taky takový záletník, akorát... Na vlčice? A na něj? Byla. Ale já nechci mít se všema 'vztah'.
Možná bych se měla přestat bát sama sebe a omlouvat všechno, co dělám, jenom proto, že to vyžadují nějaké společenské normy, dnešek byl plný nových poznatků.
"Tak dobře, nejsi cukrouš," souhlasně jsem pokývala hlavou. "Jsi rozkošná malá pomněnka," dodala jsem vzápětí a souhlasně pokývala hlavou. "Ano, ano, přesně tak," dodala jsem a kdybych mohla, poplácala bych se po rameni.
"Samozřejmě, že ne, milouši," zavrkala jsem, když se ohradila, že rozhodně nekoktá. Cítila jsem náhly závan vzduchu, když jsem do ní dloubla. Dostal se mi až na kůži a já se ošila a strčila si křídlo okamžitě do kožichu. "Jo," zareagovala jsem trošku prudčeji, maličko vyvedená z míry tímhle zákeřným útokem. "A taky jsem lechtivá," řekla jsem bez přemýšlení. Vyjukaně jsme vykulila oči a šlehla po Wizku pohledem. "Ani na to nemysli," varovala jsem ji s nervózním smíchem.
Rozešly jsme se dál. Držela jsem nás pořád kolem řeky ale ještě těsně předtím, než se řeka rozšířila, jsem v lesíku přeskočila na druhou stranu. No, tak tupý nápad jsem dlouho neměla. Úplně jsem zapomněla, že od Wizku nemůžu dál jak na dva metry a narvala jsem to do neviditelné stěny hned nad vodou. "Sakra," zanadávala jsem si a poskládala se na nohy.

// Křišťálový lesík

Proč? zamrkala jsem. "Přijde mi to jako klasický dobrý konec pohádky,kdy Styxinku měl každý i rád i přesto, že zabíjela vlčata, lovila z jezera umrlce, okrádala mrtvoly a měla křídla," řekla jsem s úšklebkem. Tlama se mi divně křivila, ať už jsem se snažila oba koutky souměrně posunout dolů nebo nahoru. Mohla za to ta proklatá jizva, která mi vedla od čumáku až k tlamě. Zrzavá, vzpomněla jsem si s nelibostí na jazyku. Odporná, vyhublá zrzka, která zapalovala stromy jenom proto, že jí byla zima, spálila mi obličej a pak se oháněla tím, že magii v boji nevyužívá. Ona byla jedním z příkladů, jak magie ničí vlky. Nebo jak jsou vlci zkažení a magie jim jenom usnadňuje jejich zkaženost ventilovat do světa.
Začala mi opatrně ťukat na čelo. Stáhla jsem uši dozadu a zavřela oči, protože s každým ťuknutím mi stejně vypadl obraz a připadalo mi, jako kdyby bylo zemětřesení. "Není doma, neklep," zakuckala jsem se smíchem, který ze mě vyšel jako 'hehehe' vlka s desítkovým inteligenčtním kvocientem.
"Vadilo by ti to, cukrouši?" otočila jsem na ni hlavu a svůdně na ni zamrkala. Jistě tu byla možnost, že nás Smrt třeba pošle i na onen svět, to ne že ne, ale asi jsem ti chtěla risknout. Navíc jsem jí chtěla vpálit do obličeje, že křídla a necromancie není něco, o co bych stála. Jestli si za to vysloužím další výpadek paměti a další jedovatě zelenou jizvu zářící pod srstí tak jsem to hodlala risknout.
"Ne, jsou moc malá," zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem vlastně ráda, protože létat by mě nikdo neviděl. Byl tady důvod, proč vlci chodili po zemi a neskákali po obláčcích. "Jsou to jen malá kuřecí křidýlka, kterými ti můžu vlepit, až se zase zakoktáš," dodala jsem popichovačně a trošku do ní zápěstím křídla drbla.

// Mahtaë (sever)

"Takže tam vlastně jsou, jenom nejdou vidět," zopakovala jsem po ní svými vlastními slovy. Pomáhalo mi to tento nový koncept lépe pochopit.
Vyložila se moje mlčení špatně, obávala se, že něco špatně řekla. "Co? Ne," zavrtěla jsem hlavou a mávla jemně křídly, aby vzduch proletěl mezi pírky a zbavil mě nečistot. Schovala jsem je zpátky do srsti. "Jenom... To byl trochu kýč," ušklíbla jsem se a pobaveně zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Věděla jsem, že těm, kterým na mě záleží je úplně jedno, jak vypadám. Slyšet to nahlas bylo ale jakési příliš malebné a sluníčkovské, příliš dokonalé a bez chyb. Věděla jsem, že ne vždy je to pravda, ačkoliv by měla. Ostatní by mě měli přijmout takovou, jaká jsem a co se sebou udělám. No, jenže ani já jsem neakceptovala to, jak zrovna vypadám.
Wizku udělala krok dál ode mě a já ucítila táhnutí ve střevech. Naše spojení pořád nevyprchalo. Protáhla jsem tlamu do nespokojeného úšklebku a podívala se na tekoucí říčku. "Asi jo... Můžeme zkusit zajít za Smrtí, když tam stejně chci jít," nadhodila jsem. Návštěvě Života jsem se vyhýbala. Nepotřebovala jsem slyšet jeho blbé kecy a rady, které by se mi zavrtaly do srdíčka. "Třeba nás zbaví pouta a mě i křídel," dodala jsem a udělala pár kroků vpřed, jestli za mnou Wizku půjde.

// Medvědí řeka

Ohradila se, ale to jí v mých očích moc nepomohlo. Zasmála jsem se a mávala vesele ocasem. Neřekla bych, že se naše spojení vyvine takto. Z hysterického ječáku ke smíchu. Připadalo mi to tak surrealistické, že bylo těžké uvěřit událostem, které se odehrály před několika desítkami minut. Postávat v lese u řeky teď bylo jako splnění nějakého snu.
"Huh, a když ti zmizí, přestaneš slyšet?" zamrkala jsem a střihla ušima. Tohle byla docela novinka. Neznala jsem všechny magie a tahle zněla docela divně, takže vyhovovala mému požadavku. Chvíli se soustředila a vypadalo to, že se mi snaží ukázat, jak její uši mizí. Měla jsem dojem, že jí za chvíli hlava praskne samou snahou. Zvedla jsem packu a plácla ji po čumáku. "Dobrý, já ti věřím," zazubila jsem se a olízla si studený čenich.
Začala si mě prohlížet s přimhouřenýma očima, skoro to vypadalo, že je jak slepá babka. A to i Baghý vypadala při mžourání zdravěji. Otevřela jsem pohoršeně tlamu a trochu se zakoktala, když mě nazvala krávou. Nevyšlo ze mě žádné opravdové slovo a nakonec jsem tlamu s cvaknutím zavřela, když dokončila svou větu. Moje ego se urazilo úplně zbytečně a já si teď připadala jako ješitná blbka.
Sklopila jsem prudce hlavu ke křídlu a začala se kousat do jeho zápěstí, které mě svědilo. Nechala jsem toho, až když svědění ustalo.

Zasmála jsem se, když se její obličej přeměnil v hromádku čirého neštěstí. Nevysmívala jsem se její neschopnosti se vymáčknout, ačkoliv to tak asi vypadalo. "Ty trdlo," zazubila jsem se a pobaveně zavrtěla hlavou.
Z magie jsem byla trochu vykolejená, ale nakonec jsem se vzpamatovala. "Hmm, umíš... I něco divnějšího?" zeptala jsem se nenápadně, protože jsem věděla o věcech, které byly o dost divnější. Kupříkladu moje ovládání mrtvých. Teď jsem už vůbec nevěděla, jak jsem to předtím udělala, ale tehdy to bylo... Divné. Sálo mi to energii z žil, cítila jsem se slabá a neschopná, ale mrtvola přede mnou se hýbala a tancovala tak, jak jsem chtěla. Bublinky mi přišly docela v pohodě.
Pohledem jsem sledovala žbluňknutí sněhu do vody a začala jemně mávat ocasem ze strany na stranu. "Hmm, asi," řekla jsem a pokývala hlavou ze strany na stranu. Tušila jsem, že tomu tak bude, ale plně přijmout fakt, že magie nemá s odporným charakterem co dělat, nebylo snadné.
Vyjmenovávala, k čemu jsou mi křídla dobrá. Ušklíbla jsem se, byla to pravda. "Prý vypadám jako holub," řekla jsem naoko uraženě.

"S tím bych ti mohla pomoct," dodala jsem v žertu. Roztrhat pár vlčat by mi nedělalo problém, nedávno mi jedno zařvalo mezi zubama. Nehodlala jsem se o to ale s Wizku dělit. Ani Rzi jsem to nechtěla říkat. Nikomu, na kom mi záleželo. Meinerovi bych to řekla, tomu je to jedno, rozpůlený vlk pro mě byl pořád lehká otázka. Jeho apatie k okolnímu světu byla jiastým způsobem uklidňující a v mém případě i dost vítaná.
Wzku se vyjádřila k mým křídlům a jak si se zamotala do slov. "He?" vylezlo ze mě nechápavě a na tváři se mi usadil zmatený výraz. Ztratila jsem se v přívalu slov a když zaúpěla, strčila jsem jí packu do obličeje. Mířila jsem na tlamu, ale trefila jsem čumák a pak líčko. No, naštěstí se umlčela sama, když zavrtala kebuli do sněhu jako pštros. "Co to bylo?" zeptala jsem se s lehkým pochechtáváním.
Trhla jsem sebou, když na mou výzvu vyletěly z vody bubliny. Zahučela jsem překvapením a odcouvala si to hezky o kousek dozadu, víc k zadku Wizku. Podvědomý strach a roky budouvanou nenávist jsem nedokázala potlačit tak snadno. Celá jsem se naježila, ale donutila jsem se alespoň nevrčet, ačkoliv jsem na bubliny bojovně cenila zuby. Bylo to vlastně docela hezké, ale moje tělo se chovalo dost jinak. Vydržela jsem ale koukat na bublinky až do konce, kdy se spojily v srdíčko a pak splynuly s vodou.
Frkla jsem jako poplašený kůň a nechala srst i peří, ať opět slehnou. "To bylo... Um... Překvapivě hezké a... Bezpečné?" pokusila jsem se převést situaci do slov. Stáhla jsem uši dozadu, když řekla, že mě může spláchnout. Spláchnout do řeky a utopit. Nechat udusit, smést vlnami do moře, vybavil se mi obraz umírajícího bratra, který zápasil o poslední zbytky vzduchu ve vodní bublině. Jeho tělo sebou cukalo, ale pak v bublině plaval jako hadrová panenka. Přejel mi mráz po zádech. A já se tady dívám na bublinky, bylo těžké odpustit. Ne, odpustit ne, to jsem totiž nedokázala. Bylo těžké přijmout, že magie nemusí být zlá. Bubliny byly asi prvním krokem po dlouhé cestě z trnů.
Wizku formulovala moje myšlenky do slov. Skoro bych si až myslela, že mi do hlavy vidí, ale bylo mi jasné, že jenom vidí širší obraz a dedukce jí není cizí. "Hm... Magie ničí vlky," řekla jsem polohlasem s nepatrným náznakem pochyb. "Koukni na mě," dodala jsem, jako kdybych byla to nejhorší stvoření na světě. Lehce jsem pootevřela křídla a pak je zase složila. "Není to správně," broukla jsem, stále lehce na pochybách. Co jsem si o magii měla teď myslet?

"Opravdu?" zeptala jsem se. Nezněla moc přesvědčivě, ale ani mě nenapadlo to připisovat tomu, že á stejný problém jako já. Převést emoce do slov, vyjádřit, co cítí a co si myslí. Z nějakého důvodu jsem Wizku viděla jako tu dokonalou vlčici, která ovládá magie. Možná za to mohlo naše úplně první setkání, kdy jsem zaslepená nenávistí skákala po krku každému, kdo měl barevné oči. Tehdy všichni vypadali stejně. Manipulátoři, sebejistí a panovační, bez špetky empatie a pochopení pro prosté vlky. Sama jsem se od prostých už lišila tolik, že bylo těžké se na naši "víru" znovu obracet v přesvědčení, že pořád dělám správnou věc.
"Naah, to je v pohodě. Je to oprávněné," ušklíbla jsem se a mávla nad tím packou. Vyhrožovala jsem jim, nesla se o mě krajinou zvěst, že žeru vlčata, bezdůvodně útočím a celkově jsem nebezpečnou osobností Gallirei. Ale v Mechu o mně neslyšeli, v duchu mě to pořád žralo.
Úkosem jsem se podívala na svá křídla, která se spokojeně uvelebovala v srsti. Zachumlala se do šedých chomáčků a pokoušela se splynout, ale černé letky a okraje jasně vyčuhovaly. "Je to... Děs," pokusila jsem se najít vhodná slova, ale nakonec jsem skončila s tím, které mě napadlo jako první. "Půjdu za Smrtí, třeba mě těch křídel zbaví," dodala jsem. Nebyla jsem s tím ani trochu smířená, nelíbilo se mi vypadat takhle divně. Nestála jsem o to.
Sklonila jsem hlavu k vodě a napila se. Voda trochu řezala, ale donutila jsem se jí vypít víc. Byla jsem zašpiněná od bahna a tak, ale nehodlala jsem se koupat. Byla zima. "Wizku?" nadhodila jsem a zvědavě se na ni podívala. "Co s vodou svedeš?" zeptala jsem se. Samozřejmě jsem věděla, jak voda umí zabíjet. Utopit, vrhat kapalné zbraně ostré jako nože... Vlastně jsem znala útočné stránky všech magií. Nějak mi ale bylo jasné, že jejich druhá strana mi byla zatajována. "Nikdy jsem magii neviděla tak, že by neubližovala," řekla jsem na vysvětlenou a máchla ocasem do strany.

// Medvědí jezero

Ušklíbla jsem se. Takže Wizku byla rýpal. Příliš tomu neodporovala, takže o tom věděla a musela s tím být smířená. Jevila se mi ostatně jako hodně uzamněná osobnost, která zná své slabé i silné stránky. Vedle ní jsem si připadala jako excitované jádro uranu, které se každou chvíli rozprskne na další dva prvky.
S o něco lepší náladou jsem následovala Wizku. Ještě pořád jsem se necítila na to, abych plně převzala kontrolu nad situací a postavila se do vedoucí pozice. Řekněme, že jsem potřebovala čas na uzdravení. Nakonec mi nebylo ani tak špatně. Nechala jsem se vést kolem řeky i kolem jezera, dokud jsme nedošly ke Křišťálovému lesíku, který mi hodněkrát zachránil krk. Přišly jsme sem vlastně umřít, ale teď už jsem na umírání nemyslela. Možná se toho pouta dalo zbavit jinak, snadněji.
Zastavila jsem se vedle Wizku a zůstala koukat na les kolem sebe. Nevypadal v tuto roční dobu zrovna vábně a nedaleká přítomnost Asgaarského hvozdu tomu příliš nepomáhala. "Takže... Wizku," mlaskla jsem. "Jak se ti líbí v Borůvkové smečce?" zeptala jsem se a zvědavě nadzvedla obočí.
Co teď? rozhlédla jsem se a polkla. "Vodu?" navrhla jsem a postupně se začala blížit k řece, která tudy protékala. Počkala jsem, až se Wizku znovu postaví a půjde se mnou. Bylo bytečné se vysilovat taháním, když jsme dokázaly jakš takš spolupracovat.

// Midiam

Cítila jsem její pohled. Trochu jsem se ošila, pod takovým drobnohledem jsem nebývala často. Nejraději bych se ohnala i slovy, ale hysterické už jsme byly a upřímně jsem si to zopakovat nechtěla. Bolela mě z toho potom hlava. Nebyla jsem zvyklá ječet, natož se hádat tak dlouho. Mnohem snáze jsem s evyjadřovala činy, než slovy.
"Hej," houkla jsem na ni, když se zeptala, jestli ta moje krize náhodou nemá jméno. "Ty seš děsný rejpal," povzdechla jsem si, ale v dobrém. Zavrtěla jsem hlavou a olízla si tlamu.
Měla jsem být zticha. Měla jsem se posbírat dokupy a přestat se chovat jako chuďátko. Odkašlala jsem si a oklepala se. Znovu jsem se narovnala a donutila se zahodit plášť zármutku za sebe. Tak a dost, seš ostuda! napomenula jsem se a protáhla si čelist rozevřením a následným zívnutím tlamy. "Víš co?" řekla jsem, když mi řekla, že to není pravda. Připadala jsem si jako na emocionální horské dráze. Potřebovala jse se ustálit, okamžitě. "Začneme znova," řekla jsem a sama sobě si souhlasně přikývla, protože to dle mého byl skvělý nápad.
"Ahoj Wizku, já jsem Styx. Máš pěkný kožíšek," začala jsem a nasadila tón 'ahoj, právě jsme se poznaly a tak se snažím být slušná'.

// Křišťálový lesík