Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zaškaredila jsem se, když se začala předvádět. "No a co, mně to nejde, protože... Protože se do toho neumím žít, páč nejsem tak stará. No!" ohradila jsem se neohrabaně a několikrát hledala slova. I moje vysvětlování postrádalo tu nádhernou logickou uhlazenost, která doprovázela každého sebevědomého lháře a divadelníka. Lhát jsem uměla, to jo, ale hrát? Jak kdy, jak co. Asi jsem byla ráda, že zvládám své emoce občas krotit, natož dělat, že se cítím úplně jinak.
Pokračovaly jsme dolů po proudu. "Nejančím," řekla jsem a popuzeně stáhla uši. Z chůze jsem opravdu strach neměla, natož z překonávání řeky. Dál jsme šly potichu a já si říkala, jestli měla Wizku i jiný důvod, proč mi tohle říkat. Šla jsem o krok pozadu a dívala se na cákání vody při každém kroku. S hlavou skloněnou jsem spoléhala na svou společnici, aby mě nedovedla před nějakou propast a nezkusila naše pouto přerušit mým shozením.
Postupně jsme zpomalily a já zvedla zrak. Už jsem chápala, proč nemám jančit. Dvě vlny, které se začaly tvořit na rozvodněné řece a oddělovat se od sebe byly ale dost dobrým důvodem, abych ztratila svůj klid. Zvládla jsem bublinky, snažila jsem se sama sebe povzbudit, ale moje srst už zase napodobovala podrážděného dikobraze a peří se mi taky zvedlo. Cesta uprostřed byla mokrá, kluzká, ale o dost lepší, než se snažit projít řeku normálně. Když se mě zeptala, jestli jí věřim, přikývla jsem. No, ani se na mě nepodívala, takže jsem se i ozvala: "Tobě jo." Snad to stačilo. Nehodlala jsem ale mezi vlny vejít sama, natož jako první.

"Asi stejně jako ty," odpověděla jsem a pozvedla trošku hlavu, abych dramaticky znázornila hluboké přemýšlení. "Hmm, co že si to říkala? Všechno nakonec je tak, jak má být?" ušklíbla jsem se a lehce si zívla, což jsem následovala olíznutím si vlastní tlamy.
Dělala jsem, že ji moc nevnímám, a to se jí vůbec nelíbilo. Ale ale, tady je někdo závislý na pozornosti, frkla jsem a lehce sebou trhla leknutím, když mi zabořila čumák do peří a srsti. Otočila jsem hlavu a znovu ji štípla do ucha. "Vždyť jo, ty obludo," uchechtla jsem se a jazykem jí přejela po hlavě. S trochou štěstí jsem trefila oko.
Přikývla jsem. Překonávat tuhle rozvodněnou část se mi taky nechtělo. Na moment jsem si myslela, že by Wizku vodu dokázala nějak ukorigovat a dostat nás na druhou stranu, ale byla jsem ráda, že se nic takového neděje. Zavřela jsem tlamu a ještě předtím si strčila jazyk zpátky do krku, když mě drcla do čumáku. "Možná seš stará," řekla jsem a našpulila lehce pusu. "Za chvíli ti zmizí i ten podvazek a dostaneš stařeckou hůl nebo nové kyčle," zablbila jsem se na ni a udělala obličej staré babky, kd yjsem vsákla tváře dovnitř a zvedla obočí, až se mi kůže na hlavě různě zdeformovala. Více než babča jsem ale vypadala asi jako postih, ale na tom mi zas tak nezáleželo.
Ťapala jsem vedle Wizku podél řeky a hledala místo, kde bude řeka klidnější. Její tok byl taky pořád dost divoký a voda se vylévala všude možně. Poslouchala jsem šplouchání naší chůze a v hlavě nás připodobňovala ke káčátkům.

Spokojeně jsem stáhla uši dozadu a ani se neohlédla. Jenom jsem slyšela, jak Wizku ječí moje jméno - až mi přejel mráz po zádech - a následně padá do bláta. Šplouchnutí a tadá, teď byla vlhká celá. Déšť nás naštstí rychle smýval od nečistot, takže jsem si s tím zas tolik nelámala hlavu. Trošku mě jenom trápilo, abychom v chladu nezmrzly, ale předpokládala jsem, že jakmile se dostaneme do studeného pásma, z deště se stane sníh a nám snad voda z kožichů zmizne. Koneckonců jsem měla promočený jenom vrchní plášť, až na kůži se mi žádná voda nedostala.
Ucítila jsem její pohled na zátylku, ař jsem měla chuť se otočit a nebo minimálně podrbat. "Milá zlatá, život není nikdy fér," řekla jsem jako nějaký vševěd a následně doplatila na svá slova, protože se mi Blátotlačka nalepila na bok a o svůj makeup se se mnou podělila. "No, ty vtipe," řekla jsem s úšklebkem a oči zabodla dopředu. Stejně jsem se pořád arogantně čuměla před sebe a na Wizku se teď nedívala jenom proto, abych ji vytočila. Před námi byla řeka a to byl trošku problém. Její hukot jsem slyšela i s menším odstupem, ze kterého jsem viděla její rozvodněné koryto. "Jak se dostaneme na druhou stranu?" dokončila jsem svou protáhlou otázku. Věděla jsem, že do chladných končin se dá dostat z jihu a nebo z hor, ale mně se nechtělo jít tak daleko, když jsme mohly jít rovně.
Konečně jsem stočila pohled na Wizku, která stála hned vedle mě. Zamračila jsem se, protože mi na ní něco nesedělo. Hlubokou modř jejích očí vždy doplňoval znak stejné barvy, nemluvě o čárách pod okem. "Víš, že ti to mizí?" zeptala jsem se a jazykem jí přejela po čele. necítila jsem žádnou divnou pachuť, ale stejně jsem na Wizku otevřela tlamu a vyplázla jazyk. "Mám -o mouý?" zeptala jsem se a zachechtala se. Doufala jsem jenom, že mi mezi zuby nezůstala pacička nějakého vlčete, to by byl trapas.

// Ageron

Příslib odplaty se mi líbil. Rozproudilo mi to krev v žilách a donutilo mě to dávat si teď kolem ní pozor. Mohla jsem být jakkoliv drsná, al enebyl jsem žádný boxovací pytel, který snesl všechno. Vyhnout se újmě bylo u mě často prioritní. Přimhouřila jsem tedy vyzývavě oči a párkrát rychleji mávla ocasem.
Můj drobný ptok mi vyšel, navíc jsme byla odměněna pohledem na navýsost nafouknutou žábu. "Ňuňuňu," zapitvořila jsem se na Wizku a drcla jí čumákem do nafouklé tvářičky, až se začala smát. Taky jsem se zachechtala.
Ucítila jsem odpor, který mě zatáhl dozadu. Wizku zdržovala, ale hned na to se rozešla. Prošla kolem mě a já zuby cvakla za její mizející zadnicí, dokud mě něco neštíplo a celý můj kabát se zase nenačepýřil do všech stran. Zavrčela jsem a poskočila dopředu. Cvakla jsem jí zuby vedle ocasu a oklepala se za chůze, abych nevypadala jako velká koule. Wizku mi uskočila ještě dřív, než se moje zuby dotkly navzájem, ale její snaha utéci mi tam nekončila. Mohla jsem jenom se škodolibým chechotem sledovat, jak si to míří čumákem k zemi. Zastavila jsem se, narovnala se a hrdě vypnula hruď, na které cinkaly přívěšky mrtvých. Prošla jsem kolem Wizku a zastavila se kousek před ní. Otočila jsem na ni hlavu a se zdviženým obočím řekla: "Můj kožich je hustý dost, Blátotlačko." Stačila mi přezdívka na to, abych se vysmála jejímu pádu. Jakmile se začala zvedat na nohy, rychle jsem popošla kupředu a zatlačila na bariéru, která nás držela pohromadě, abych ji do bahna shodila znova.

"A kdo ti brání?" zeptala jsem se s lehkým smíchem. "Riskuješ jenom svoje tlapky," dodala jsem a zazubila se. Byla jsem ráda ve společnosti někoho, kdo se nebál mi oplácet rány, kdo si vedl svou a nesl hlavu hrdě vztyčenou. Poslušnost a submisivita ve mně probouzela sadistu a arogantního blba, který slabosti využíval. Přesně tak jsem se ohledně Wizku cítila od té doby, co jsme se potkaly poprvé. Měla jsme ji za slabé klubko chlupů, které raději stáhne hlavu a uteče. Lhala bych, kdybych řekla, že mi takhle změna nevyhovuje.
Nechala jsem ji, ať se mi zaboří do srsti na krku. Spokojeně jsem přivřela oči a jazykem jí několikrát přejela po hraně ucha. Trochu jsem se zasmála, což mohl být drobný indikátor mého malého čertíkovského záměru, kdy jsme ji do ucha jemně štípla zuby. Asi jsem jí záviděla, že má uši obě.
"Máš dost hustý kožíšek?" odpověděla jsem jí na otázku otázkou. Věděla jsem, co jsem chtěla. V chladných končinách jsem byla, ale jenom jsem jimi proletěla. "Půjdeme na procházku," dodala jsem a rozešla se smarem k chladu.

// Dlouhá řeka

Snažila jsem se svou mysl upokojit, nastolit opět neporušenou hladinu svých myšlenek. Pochytat každé splašeného koně, který vyváděl a snažil se zrychlit mi tep. Zaměřila jsem se na déšť, který se dostal skrze stromy a dopadal nám na hřbety. Jako malé doteky, jemné pohlazení každé kapky vody, dopadaly dešťové slzy do mého kožichu a na peří, které se načechralo a já se musela oklepat. Byl to nepříjemné, skoro to lechtalo.
Co má být, nakonec bude, zopakovala jsem si po Wizku. Byla to svým způsobem možnost, jak se na svět kolem sebe dívat. Věřit, že všechno směřuje k určitému cíli, že vše se děje kvůli něčemu a nakonec... Nakonec všichni dosáhneme toho, pro co jsme byli předurčeni. Ztotožňovala jsem se s tímto stylem smýšlení? Ne tak úplně. Byla jsem si vědoma, že svými činy si klestím cestu životem a že na konci na mě čeká kombinace všech mých rozhodnutí, jenže mně ani tak nešlo o to, co na konci najdu. Chtěla jsem se bavit už při cestě.
Její chechot byl trošku divný, nadzvedla jsem proto tázavě obočí, jestli mi to vysvětlí. Náhlý smích nebyl známkou zdravé mysli. Chtěla jsem vědět, co ji rozesmálo.
Zdálo se mi to jako docela dobré řešení. Vlastně jsem vůbec nebrala ohled na to, co Wizku chce, nepřemýšlela jsem nad tím, když jsem to navrhovala. Prostě jsem jí nabídla řešení, které by vyhovovalo mně, aniž bych se byť jen na sekundu zamyslela nad tím, jestli ji s sebou netáhnu do propasti. Ale na svou obranu, kdyby nechtěla, nenutila bych ji.
Už jsem si myslela, že prostě odmítne. Nabízela jsem jí něco, co nemělo budoucnost, jen povyražení. A pokud si jedna k druhé vytvoří silnější pouto, není tady záruka toho, že její cit bude opětován. Bylo to... Riskantní, sebedestruktivní.
Když ale řekla, že do toho jde, v očích mi zaplály malé ohýnky. Stáhla jsem uši k hlavě a usmála se a spokojeně zavrtěla ocasem.

Přemýšlela jsem nad tím samým, jenže u mě to prohlášení neplatilo. "U mě už je pozdě," řekla jsem. Věrnost jsem chápala jinak než ostatní, zůstat pevném svazku jenom s jednou duší mě trápilo, ačkoliv jsem to moc chtěla. Chtěla jsem být věrná, chtěla jsem tu být jen pro ni a pro nikoho jiného, jenže tohle svázání jsem nechtěla. Nechtěla jsem si nechat dobrovolně ustřihnout křídla a připoutat se řetězem k jedné osobě, jakkoliv moc jsem ji milovala.
"Nejspíše... Si o tom budeme muset promluvit," řekla jsem. Měla jsem toho hodně co vysvětlovat, hodně co říci a to mě děsilo. Nerada jsem mluvila dlouho a ještě horší to bylo, když jsem měla mluvit o svých citech. Sama jsem netušila, co cítím, co chci.
Pokud ji miluji, není co řešit? stočila jsem pohled k Wizku, která se opřela o strom. Udělala jsem pár kroků k ní a téměř až konejšivě se o ni hlavou otřela. Věděla jsem, že Rez miluji, ani teď jsem to už věděla. Hodně mi pomohla Baghý a i výčitky svědomí, které jsem cítila. Byla jsem si jistá, že mi na ní záleží, že ji nechci ztratit a že moje city pro ni nejsou jen povrchní. "Není to tak snadné," povzdechla jsem si.
Poslouchala jsem ji. Její tichý hlas a smutek mě posouval k jistým myšlenkám. "A co být... Bez závazku?" nadhodila jsem a čumákem jí přejela po líci, trochu jí zvedajíc hlavu. Chtěla jsem se jí podívat do očí, vidět, co si o tom myslí.

"Asi ne dost dlouho," pokrčila jsem rameny. Přišlo mi, že srovnávat osamocenost vlčího života a života nějaké magické bytosti bylo nemožné. Jestliže byla ale stvořením z čiré magie, možná ani neměla city. Možná právě to, jak se chovala, bylo projevem magie, ze které byla stvořena. Ovládala samá černá kouzla, prapodivné čáry, jenž dokázaly vlčí mysl rozežrat a zničit. A přesně to představovala. Nebo to kdysi byla opravdová vlčice jako já a Wizku, ale touha po moci ji znetvořila do tohoto.
"No jo," uchechtla jsem se. Nebyl to nejlepší nápad, ale rozhodně by bylo vtipné to alespoň zkusit. Třeba bych si to setkání tentokrát i pamatovala. K Životovi se naštěstí nešlo, což se mi ulevilo. A i kdyby se Wizku chtěla za tím páprdou podívat, byla jsem odhodlaná jít opačným směrem celou cestu. Naštěstí jsem nic takového praktikovat nemusela a mohla si šetřit síly.
"Život a smrt," řekla jsem. Nejspíše to byla řečnická otázka a moje odpověď stejně byla invalidní, protože i tohle se změnilo. Nic už nebylo snadné, nic. Všechno mělo nějaký háček, za každou větou bylo ale.
Potlačila jsem chuť praštit ji znovu a jenom křídlem jemně pohnula, aby se mi lépe zavrtalo do srsti. Nelíbilo se mi, co říkala a nelíbilo se mi to právě proto, že mě pravdu. Uhnula jsem pohledem a odvrátila se. Mmmmmm, už jsem nedokázala svoje myšlenky ani formulovat. Byla to směsice pocitů, veliké klubko. "Celý život riskuju," řekla jsem pomalu. Stálo mi za to riskovat lásku někoho, komu na mně doopravdy záleželo? A jak můžu vědět, že je to pravda? Vyznala se, ale... Nebyl to jen náhlý záchvat? Chvíle slabosti? kousla jsem se do jazyku a sklopila trochu hlavu. Utopte mě někdo jak to kotě.

Ušklíbla jsem se. Jo, byla tak stará, že už o ni nikdo ani okem nezavadil, proto se montovala do života všem vlkům, aby si nepřipadala tak strašně sama. Možná to chtělo jenom vytvořit jí nějakého náhardního partnera, nějakého Smrťáka. "Možná je tak zapšklá, protože je děsně sama," řekla jsem naivně a zvedla snílkovsky oči k obloze. "Kdybychom jí vyrobili nějakého přítele, tak by byla hned o poznání příjemnější!" stočila jsem pohled na Wizku a zavrtěla ocasem. Křivý škleb na mé tváři prozrazoval, že to nemyslím vážně. "Můžeme jí nějakého Smrťáka uplácat z bahna a mechu. Myslím, že má ráda zelenou," dodala jsem znalecky a poplácala mech naducaný vodou pod svýma tlapama, jako kdybych už připravovala těsto na hněcení.
Stejně jako Wizku i já oči stočila k vodě, která se obměňovala novými a novými kruhy. Svým způsobem byla i tahle špína hezká. Oklepala jsem se a všechna voda přistála na mé černobílé... Společnici? Zazubila jsem se a nahodila andílkovskou tvářičku největší nevinnosti. Přiblížila se až ke mě a pomohla mi zbavit se nějaké špíny. Uh, oh, zamrkala jsem trošku strnule na ni zůstala koukat. Stáhla jsem pohled stydlivě ke svým nohám, které byly zabořené do vody a mechu. Čištění a tak... To se nedělá jen tak pro někoho. Nebyla jsem si jistá, jestli chci i nadále drnkat do strun celého tohoto... Něčeho, co mezi námi vzniklo. Pocit hanby a zklamání ze sebe samotné se ke mně začínal prožírat.
Byla jsem zachráněna poukázáním na naši momentální situaci. Měla pravdu, Smrt nás asi vidět nechtěla, když se nás pokusila vyplynovat jak židy. "Netuším. Ale k Životovi nejdu," řekla jsem a pak se ohradila. Nechtěla jsem toho zapšklého a protivného vlka ani vidět. Ty jeho kytičky a úsměvy a hezká slovíčka, to určitě! Wizku pak začala zase plácat jedno přes druhé. Netrvalo dlouho a už dostala křídlem do obličeje. Jebla jsem ji letkami a zahalila její obličej do peří. Bylo až příliš bolestné ji poslouchat, ale naštěstí jsem na své straně měla svůj slib, který mě opravňoval ji praštit pokaždé, když začala bliakat páté přes deváté. "Záleží jenom na tom, co každá z nás chce," řekla jsem, možná až příliš chladně. Až příliš uvědoměle, zklamaně sama ze sebe. Nejhorší na tom bylo, že já věděla, co chci. Chtěla jsem Rez a jenom Rez. Ale chtěla jsem i volnost, chtěla jsem si dělat, co s emi zlíbí, laškovat s kýmkoliv jsem chtěla, rvát ostatním krky, běhat po lesích a cuchat ostatním srst. A ani po tom, co jsem s Rez prožila, jsem se nedokázala přinutit ke změně. Nechci se změnit. Pak to nebudu já. Pak to bude... Nějaká jiná vlčice, povzdechla jsem si nahlas. "Jeden by neřekl, jak jsou vztahy komplikované," řekla jsem a čumákem přejela Wizku po obličeji. "Že?" dodala jsem a ponořila se jí do očí, ve kterých jsem hledala souhlas a pochopení.

"Beztak ji tam dala ona. Schválně," ušklíbla jsem se a mávla nad tím packou. Nakonec na tom tolik nesešlo. Nic se nám nestalo a trocha dusivého plynu nás nezabila.
"Jak moc stará asi bude?" napadlo mě. Bylo to stvoření z magie, takže na ni čas asi neplatil tak, jako na nás. Na nás koneckonců taky neplatí, když si jeden může jít k Životovi doprošovat o prodloužení svého mrzkého bytí, pomyslela jsem si kysele. Mohla být stejně stará jako svět, možná i starší.
Jakmile nás ocákla mechová voda - za což jsem nebrala ani trochu zodpovědnost - zůstala jsem překvapeně koukat na Wizku. Její pohled byl kamenný, skoro bych řekla, že se snaží udržet v křeči. Zachechtala jsem se znovu, protože jí voda tekla po ksíchtíku, ze kterého jenom jako dvě hluboké studánky koukaly její očka.
Nakonec i ona se podvolila smíchu a s radostí mi skočila před nos, aby mi to oplatila. Voda vystříkla do všech směrů a já přivřela oči a udělala pár kroků dozadu ve snaze se valné většině vyhnout. "Ty špíííno," zahučela jsem se smíchem a párkrát prudce ťapla po malém kopečku mechu, pod kterým bylo očividně hodně vody. Voda trošku vystříkla, ale ne dost na to, aby nás zmáčela. Nakonec jsem jenom dělala vlnky a takovou hezkou povodeň. Otřepala jsem se a olízla si čumák, ve snaze sundat ze sebe alespoň trochu vody.

// Jedlový pás

Cupitala jsem vedle Wizku a snažila se neztratit její černobílý kožíšek ze svého zorného pole. Několikrát jsem musela zamrkat a zatřepat hlavou, plíce jsem měla napůl plné zeleného dýmu, který vycházet ze Smrtina doupěte. Byla jako drak dštící síru, akorát ona dštěla... Zelený plyn. Kdo ví, jaké měl vlastnosti. Byl hořlavý? Výbušný se vzduchem? Stačila by jediná jiskra, aby nás to vyhodilo do povětří?
Wizku zastavila a otočila se ke mně. Vteřinku jsem tuto informaci vstřebávala, takže jsem se tak tak vyhnula srážce a zastavila jí po boku. Ani jsem si neuvědomila, jak hluboce dýchám, když se můj organismus snažil zelený plyn vyventilovat a dostat do sebe kyslík. "Mhm," přikývla jsem na otázku. Nic mi nebylo. Sklonila jsem hlavu ke své hrudi, kde se pod trojicí přívěšků skrývala zelená jizva. Pořád mě trochu pálila, ale už ne tak moc. Opatrně jsem se tlapkou toho místa dotkla, snad abych zjistila, jestli ze mě náhodou neteče nějaký zelený sliz, ale nic jsem neobjevila. Položila jsem tlapku zase zpátky na zem a podívala se lehce pobaveně a překvapeně na Wizku, která Smrti z dálky vyhrožovala.
"Kašli na ni. Jenom je zahořklá a protivná, magie jí leze na mozek," ušklíbla jsem se a pošimrala ji špičkou ocasu na čenichu.
Dýchala jsem zhluboka, takže se mi do nozder snadno dostal pach smečky. "Cítíš to?" zeptala jsem se, protože mi přišlo, že Falionův pach tu je všude, ale je natolik slabý, že je o jeho přítomnosti možno pochybovat. Byly jsme v tom lese, který v noci svítil a byl plný mechu. Díky teplotám sníh tál a tam, kde nebyla břečka, byl nacucaný mech vybledlých barev. Jeden byl hned u mě. Aniž bych potřebovala nad tím přemýšlet, praštila jsem do toho mechu tlapkou co nejsilněji jsem dokázala. Hned vzápětí mi došlo, co tím způsobím. Voda se rozšplíchla všude kolem a pocákala nás, zanechávaje za sebou kousky mechu. "Hehehe," zachechtala jsem se a podívala se zvědavě na Wizku, jestli už ji její bojovná nálada přešla.

Možná jsem neměla. Možná jsem toho měla nechat dřív, než se stane... Tohle. Teď už bylo ale pozdě a já věděla, že si pomalu zatloukám hřebíčky do rakve pro své štěstí. Že si dobrovolně vybírám dřevo, ze kterého má poslední postel bude a sama mlátím kladivem do hřebů, abych si znamožnila vylézt ven.
Její jazyk byl teplý a polibek... Zatmělo se mi před očima. Bylo tohle to, co jsem chtěla? Rozhodně to bylo to, na co jsem celou dobu narážela a o co jsem svými činy téměř až škemrala. Úpěla jsem o trochu afekce, o něžný dotyk a milující chování. Pomalu jsem vydechla, lehce jsem se zatřásla. Na tváři se mi rozlil výraz čiré blaženosti a jakési extáze, která se mi v mozku nakumulovala. Připadalo mi, že dělám něco zakázaného, vzrušujícího a hrozně jsem v tom chtěla pokračovat, protože to znamenalo více tohoto štěstí. Jenom hloupá magička, přeříkala jsem si její slova v hlavě. Zněla mi chladně, reálně. Správně. Správně.
Sklonila jsem hlavu k Wizku a jazykem jí přejela za uchem. "Rozhodně hloupá nejsi," řekla jsem svůdně, narážejíc na to, co před chvílí udělala. Přesně věděla, které čudlíky zmáčknout.
Němě jsem přikývla, když poznamenala, že to musí bolet. Bolelo. Kdyby mě ale bolelo jenom tohle. Celé moje bytí se nyní svíjelo v agónii.
I moje plíce za chvíli žadonily očerstvý vzduch pulsující bolestí. Nadechla jsem se vůně borůvčí, svěží vůně řek a rozlepila oči, abych se našla obalená srstí Wizku. Trochu omámeně jsem se jí zavrtala hlavou do srsti více, než mi došlo, že musíme zmizet. Poslušně jsem se otočila a rozešla se rychlým krokem za Wizku, která mě vábila jako mořská siréna kamsi do hlubin lesa.

// Ageron

Stála jsem nad Wizku. Měla jsem ji na dosa čumáku. Očima jsem jedila po jakš takš bílé srsti, která byla zašpiněná jenom občasným blátem nebo topícím se sněhem. Jako kdyby její bílá srst odrážela její nevinné a čisté nitro, její krásu a milou povahu. Černý hřbet byl pokličkou, jakousi záterasou reality, poutem, které ji drželo zpátky. Uzamčenou v sobě a schovanou před světem. Podívala jsem se jí do hlubokých modrých očí, které se vpíjely do těch mých. Ztrácela jsem se v nekonečných vodách tmavého oceánu barvy vyleštěných safírů a nechtěla se vynořit na vzduch. Chtěla jsem se v nich utopit, utonout a nechat se jimi pohltit.
"Víš jak vy vytočit, takže určitě i víš, jak se mi zavděčit," řekla jsem tajemně místo odpovědi a sklonila k ní hlavu. Začínalo tu být až moc horko, až příliš mnoho intimity. Energie mezi námi jiskřila, kdyby to byl ještě někdo další, dostal by takovou ránu elektrickým výbojem, až by mu to usmažilo mozek.
Stočila jsem jeden a půl ucha kamsi pod sebe, cinkání mě trošku probralo. Její mokrá ťapka se mi dotkla hrudi a já cítila, jak sběsile moje srdce tepe. Jako kdyby utíkalo závod. Utíká před následky toho, co tu teď ku**a děláš!
Vzadu na krku se mi do masa zabořily ostny drátu, když do té příšernosti Wizku vrazila tlapkou. Jazykem jsem jí přejela po ráně, automaticky ji čistíc a zbavujíc od špíny a možných bakterií, které se mi na drátu určitě usazovaly. "Nejde to sundat," řekla jsem místo omluvy a jemně pohnula křídly v náznaku pokrčení ramen. Ani tohle, pomyslela jsem si a vzpomněla si, proč že tu vlastně jsme.
Mávla jsem ocasem a zazubila se. "Pojď nahoru, princezno," řekla jsem a čumákem ji pošimrala na hrudi, než jsem odstoupila. Otočila jsem svůj pohled k rozvaleným kamenům, zničené pevnosti a vysoké věži, kde svítila Smrtino zelené oko a dohlíželo na zdejší kraj. Fuj, odplivla jsem si v duchu a hlavou Wizku přikývla, abych se vydaly tedy až do jeskyně té nejhnusnější potvory celé Gallirey. Agaarská alfa je ještě větší potvora. A navíc je i hnusnější, ušklíbla jsem se v duchu, zatímco Wizku poukázala na jakýsi patvar na zdi.
"Hledáš obrázky ve skvrnách?" zeptala jsem se s úšklebkem. Tváře mi pořád hořely předešlou intimitou a studem, ačkoliv jsem se tak netvářila. Zvedla jsem tlapku a do skvrny drbla.
Ucítila jsem chvění a na tváři se mi objevila vráska a lehké obavy. "Hmm," řekla jsem výřečně a udělala krok dozadu. Až když jsem si všimla zeleného dýmu, který se odsud valil, jsem se naježila. "Hej, ty blbko!" zakřičela jsem do zříceniny. "Nesnaž se nás vydýmit!" zavrčela jsem a máchla kolem sebe nespokojeně křídly, čímž jsem zelenému plynu na vteřinu zamezila v postupu. "Já se o tyhle dary neprosila, vem se je zpátky!" zakřičela jsem, protože to bylo to, proč jsem tady byla. Chtěla jsem se toho zbavit, ale místo toho jsem cítila, jak mě křídla začínají bolet a jak se mi ostnatý drát kolem krku svazuje víc a víc. Zatnula jsem zuby a naježila se. Cítila jsem, jak mě pálí hruď, jak se zelená jizva, jediná pamaátka na první návštěvu Smrti, novu škvaří v mém mase, jedovatě se zakusuje do masa a připomíná mi, proč si s touhle magickou bestií nemám zahrávat. Zdálo se mi dokonce, že moje hruď lehce zeleně září, ale možná jsem měla jenom lehké halucinace z dusivého zeleného plynu všude kolem nás. Plazil se jako had po zemi a jako pára se točil kolem našich hlav. "P-ryč," řekla jsem lehce sípavě, drát se mi kolem krku nestahoval jen tak pro nic za nic.

Smála se mi. Oči jí jiskřily, slzily bláznovstvím veselých. Sice byla potichu, ale i tak její němý smích zvonil. Skoro jsem cítila, jak mi otřásá hrudníkem, jak rozesmívá i mě, jenže já se nechtěla smát, chtěla jsem působit hrozivě, nebezpečně, vážně. Proč mi to nešlo? Byla jsem k smíchu, malé načepýřené vlče s furiózním výrazem v roztomilé tváři. S krví vlků na měkkých tlapkách, s něčí hlavou v mléčných zoubcích. Byla jsem parodie na vlka, parodie na záporáka. Hříčka přírody, pokroucená a znetvořená světem.
Ale bavila jsem se, to bylo to hlavní. Smála jsem se dováděla, užívala jsem si krásných chvil života a přála si, ať nikdy neskončí. Ať jich je více, ať jich mám plný život.
Narazily jsme do sněhu, hukla jsem, když ze mě vyšel nárazem vzduch, ale jinak jsem se jenom pošklebovala a pochechtávala. Wizku se pořád smála, ale mezi nádechy dokázala ještě vložit omluvné slovíčko. Na tváři se mi rozlil lišácký úsměv, když jsem se vyhoupla nad Wizku. "To mi budeš muset vynahradit, jinak ti to neprominu," řekla jsem naoko uraženě, zatímco jsem se očima nořila do těch jejích.

Řekla bych, že to zjistíme, byla to docela odvážná slova. Zůstala jsem jí koukat do hlubokých modrých očí, nedokázala jsem odvrátit pohled. Jako kdyby mě hypnotizovala. Nechala jsem koutky, ať se mi zvednou. Měla jsem tušení, žohle všechno bude ještě hodně zajímavé.
Plácala jsem tlapama kolem sebe a pochechtávala se, zatímco Wizčina černobílá srst mi uskakovala před čenichem. Připodobnění ke kukačce bylo více než přesné. Nejen vzhledem, ale i původem. Připadala jsem si jako vetřelec v tomto světě.
Wizku se náhle otočila a rázem mi byla nalepená na boku. Ale ale, už se lísáš? skoro jako kdybych slyšela Duncana. Nechtěla jsem teď na něj ale myslet. Na něj, na naše noci plné úplně stejného pošťuchování, na západ slunce, na ty intimní chvíle. To všechno mě hřálo, pohánělo mě to kupředu, jenže teď byl Duncan mrtvý, jeho tělo zmizelo a stal se jen pokusným králíkem mé teorie. I tak jsem se cítila hrozně, že jsem něco takového dopustila. Mohlo by se něco podobného stát i Rzi? I Wizku? Ne, nechtěla jsem nad tím přemýšlet.
Jako kdyby mi ostrý dráp přejel po obratlech na pátěři, vyťukal morseovku do žeber a polil mě studenou vodou. Otřásla jsem se, když jemný vánek jejího dechu zavítal opět mezi moje pírka. Během okamžiku moje peří udělalo 'puf' a já jako nafouklá slepice klepala kosu na místě.
"Tak ty si nedáš říct," řekla jsem, jen co mi peří slehlo a šok zmizel. Neměla kam utéct, měla jsem ji v hrsti. Rázem jsem byla u ní a skočila jí po hlavě. Obejmula jsem ji tlapama. Zem byla kluzká, sníh tál a moje stabilita pokulhávala. Roztáhla jsem křídla, ale pozdě, už jsme letěly k zemi. Tak tak jsem křidélka připlácla k tělu, když jsme obě dopadly na bok.