Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Západní Galtavar

Už jsem se viděla, jak napochoduji do Borůvkového lesa a budu dělat povyk jenom proto, že mě přišla Wizku z lesa vykopnout. Ach, Blueberry! Už je tady zase! Vůbec nevím, co ji sem táhne! Nech mne se o ni postarat! Pořádně jí zatopím pod kotlem, že se tady už znovu neukáže! popustila jsem uzdu fantasii, zatímco jsme se tiše přesouvaly skrze blátivé pole k jezeru. Ale ne, už je tu zase. Přísahám, Blueberry, že jsem jí vážně nedala jediný důvod se vrátit! musí být úplně šílená!
Alespoň jsem byla ujištěna, že se o Wizku bát nemusím. Vydechla jsem, tímto role starostlivé vlčice z mých ramen spadla a já si zase mohla nahodit hábit zlého skřetího démona, který si jako rarášek dělal co chtěl, kdy chtěl.
Vedla jsem nás k jezeru. Jeho voda byla lehce zakalená, nejspíše z bláta a sněhu, který už roztál a teď byl řekami odnášen do moře. Zastavila jsem u břehu jezera a pomalu sklonila hlavu k vodě, abych se napila. Nabírala jsem jazykem vodu do úst a polykala. Měla jsem opravdu žízeň a ač voda měla jistý nádech po organických látkách, nevadilo mi to. Nadechla jsem se, naplnila jsem si plíce k prasknutí vzduchem, a ponořila čumák pod hladinu, abych mohla z rozmaru vyfukovat malé bublinky. "Můžeme se do večera válet tady, vyhřívat se," navrhla jsem. Začínala jsem cítit, že mě bolí tlapky i krk z neustálé spojené chůze. Posadila jsem se na břeh, nedbaje na mokro, písek a blátíčko, a mokrou packou se dotkla Wizčiny přední nohy.

Pro jednou jsem se rozhodla nemít poslední slovo. Wizku byla přesvědčená, že všechny vlčí kožichy jsou krásné, ať už byly jakkoliv nedokonalé. Usála jsem se a z hrdla mi vyšlo pobavené 'chmm'. Wizku byla nezahleděná, byla milá a vstřícná, skoro až anděl. Opravdu jsem se divila, že chce mít něco společného se mnou. A to samé Rez. Pořád jsem nechápala, proč k sobě přitahuju tak hodné vlčice.
Vlky ne. Duncan a ani Norox nejsou... Zrovna ukázkové případy dokonalosti, ušklíbla jsem se.
Zasmála jsem se. "Tebou bych se klidně nechala spacifikovat," řekla jsem tajemně a olízla si tlamu. Schválně bych tam chodila dělat bordel jenom proto, abych Wizku viděla. Možná to tak budu dělat, usmyslela jsem si. Ani jsem si nepřipouštěla, že by mě chodil vyprovázet třeba Blueberry nebo Storm. Ani jeden z nich by nebyl zrovna příjemným ochráncem.
"Dobrá, jenom... Jsem se chtěla ujistit," řekla jsem trochu rozpačitě. Moje starost o druhé nepatřila mezi vlastnosti, které jsem zrovna ráda prezentovala.
Cesta ubíhala pomalu, slunce se už vyšvihlo nad naše hlavy a já mohla vidět svět v prvním jarních barvách.

// VVj

Její dobrosrdečnost mě trochu vykolejila. Nedala jsem to na sobě znát ničím jiným, než horečným tikáním zorniček z místa A - rozbahněným Galtavarem - do místa B - jiným rozbahněným Galtavarem. Nikde jinde nebylo k vidění nic jiného. Ani to velké jezero jsem neviděla. Možná, kdybych chtěla, poznala bych jeho lesklé plochy. Jsou tam ty mrtvoly pořád? zamyslela jsem se. Jsou.
"Ne všichni jsou tak hodné duše, Wizku," povzdechla jsem si. Byla jsem si vědoma, že já patřila právě k těm nemilým. "Slova mají taky moc, tak proč jimi nesekat jako zuby?" nadhodila jsem, ale nečekala jsem odpověď.
Nepřemýšlela jsem nad tím, že bychom lovily pomocí magií. Zaprskala jsem jako kočka tak, jak to dokáže jenom vlk. Stačilo mi, že magie udržela vlny, masy vody téměř nad mou hlavou. "Nic uloveného magií jíst nebudu," odmítla jsem rázně. Bylo mi jasné, že magičům to nevadí, ale já nehodlala pozřít nic, co nebylo čestně skoleno zuby.
Spokojeně jsem se usmála a zavrněla, když do mě drcla. Měla jsem toho kočičího chování v sobě asi více. A nevrkotáš jako holub, spíše? dloubnul si hlásek. Poslouchala jsem potom vysoký tón Wizku, dokázala jsem si všechno barvitě představit. Berry, vlastně Blueberry, jak Wizku řekla, by jistě skákal radostí, kdyby věděl, že jeho členka se pachtovala s okolním vrahem.
Překvapeně jsem zamrkala. Já nejsem nebezpečná? Mám ji ráda, zopakovala jsem si v hlavě. To první mě trošku namíchlo, zakládala jsem si na pověsti nebezpečné vlčice, ale nehodlala jsem to teď Wizku vyvracet. Spíše její slova o citech ke mně mě donutila mlčet. Bláto mluvilo za nás, plpalo a žbluňkalo, skoro jako nějaká třetí osoba. Věděla jsem, že to mezi námi není nic, taky jsem cítila jisté pouto. Tahle slova byla ale nebezpečná, připadala jsem si velmi podobně jako tehdá se Rzí pod kometou. Ne, nemiluješ mě. Ano, jsi poblázněná, snažila jsem se sama sobě nalhat, ale poznala jsem jedovatý jazyk nepravdy. Musela jsem se smířit s tím, že jsem v ní zasela semínka, která vykvetla až příliš rychle. A musela jsem se smířit s tím, že se mi to líbí. Bála jsem se jenom o jediné, aby má druhá zahrádka neuvadla závistí.
"Mám jenom strach o tebe. Nesejde mi na tom, co si myslí o mně. Nechci, aby sis kvůli mě poštvala rodinu," řekla jsem a zvrátila hlavu, abych jí vtiskla jemné olíznutí na čumák. Připomněla jsem jí, že smečku nazvala rodinou. Sama to řekla, byla to tedy důležité. A kvůli mně - k*rvě - by si neměla rozvracet celý svůj dosavadní svět.

// Ageron

Jaké to štěstí, že uši byly z chrupavek. Pohyblivé a volně uhýbatelné, dokázaly se lámat a přetáčet, trochu odolávat tahu a nepovolit. Kdyby se nám spojily kosti... Ani Život by nám nepomohl. "Já to říkala, nakonec budeme obě dvě jednouché. Nebo bezuché. Budou ti tak říkat za zády, do očí. někteří vlci si velmi libují v přezdívkách založených na vzhledu, a to hlavně na slabinách, nedokonalostech a jiných ošklivostech," můj tón se z pobaveného pomalu přeměnil na hořký. Trochu mě to štvalo, když jsem nad tím přemýšlela, ale jinak jsem to přecházela. Sama jsem používala trefné přezdívky, připomínky ostatním, že nikdo není dokonalý.
Na konci lesa jsem zpomalila. Wizku zněla, jako kdyby za chvíli měla vypustit duši. "Umřeme hlady?" nadhodila jsem jednu z těch pozitivnějších možností. Mohly jsme skočit do sopky nebo od propadliny, ale nechtěla jsem riskovat, že si jenom zlomím nějaké kosti a jinak pád přežiju.
"Nebo máš někoho, kdo by nám lovil? Staral se o nás? Napít se dojít dokážeme, ale lovit... To by nešlo," řekla jsem a povzdechla si. Lov byl mou součástí, milovala jsem stopování, strach vděšené kořisti a jakkoliv mne potom bolely vazy na čelistech, milovala jsem zatínání tesáků do průdušnic zvířat a čekání, kdy jejich odpor pomine a tělo uvadne jako květina sežehlá žárem.
Dala jsem nám chvíli pauzu hlavně proto, že Wizku zněla jako pomalu umírající kanec. Není kam spěchat, ujišťovala jsem se při pohledu na ranní paprsky slunce, které ozařovaly rozblácenou půdu před námi. Všechen sníh už roztál, země se promenila v bahnitou skluzavku a řeky se vylévaly z koryt. Kolem velkých toků tedy ne, pomyslela jsem si. Naštěstí jsem věděla o úkrytu v lese, od kterého nás dělila malá sirná říčka a jenom spousta bahna.
"Jak mě budeš v Borůvce prezentovat? Můj pach na tobě hned poznají," zeptala jsem se lehce jedovatě. bylo mi jasné, že ne všichni mě tam mají zrovna v lásce. Hlavně alfě Berrymu jsem zrovna nepřirostla k srdéčku. Zase jsem se rozešla, ale tentokrát jsem šla pomalu a dávala si pozor, kam šlapu. Bláto bylo zrádné a raději pomaleji, než rychle.

Vydaly jsme se pomalu z hor. Vedla jsem nás kolem jezera dolů a snažila se vybírat co nejshůdnější cestu pro náš vláček, či spíše buldozer. Čistě teoreticky jsme si mohly stoupnout naproti sobě, ale musely bychom mít hlavy v nepřirozeném úhlu. Slepené uši přestě nebyly vůbec příjemná věc. Urvat Wizku ucho jsem už navrhla a i přes její odpor mi tato myšlenka zůstala schovaná v hlavě, pro případ nouze.
"Nechci," řekla jsem a zamezila si hlavou zavrtět. "Však neděláme nic zakázaného," dodala jsem po chvíli a sykla, když mi ujela packa. Křídla na hřbetě jsem vystřelila automaticky do boků, abych udržela stabilitu a ejhle, nespadla jsem. Složila jsem jedno křídlo zase na svůj bok a druhé pohodlně zavěsila o Wizku. "To bylo o fous," vydechla jsem. "Komu myslíš, že by se ucho urvalo, kdybychom spadly?" nadhodila jsem. Neměla jsem v úmyslu nikoho stresovat, jenom jsem tak do prázdna přemýšlela.
Cestu jsem vedla zase lesem plným mechu. Kam se schováme? Do Borůvkového lesa ani na Bobří ostrov to nepůjde, jsme k sobě přilepené jak lepidlem a to není ani trochu dobré. Bude lepší se nějak zašít a dělat, že neexistujeme, natočila jsem hlavu lehce na sever a zamířila k sopce.

// západní Galtavar

Zasmála jsem se, o něco tiše ji a klidněji, jak se moje nitro pomalu ustálilo. "My jsme teda dvojka," řekla jsem a zívla. Vysokohorský vzduch mi překysličoval mozek, všechno bylo najednou ostřejší a barvy byly jasnější. O to více energie mi to ale bralo. Chtěla jsem poukázat na naši neschopnost slovy vyjádřit emoce a myšlenky, ale právě v tom byl ten problém. Jenom jsem se rozpačitě zakřenila a nedokončila myšlenku. Snad to bylo dost pochopitelné a kdyby ne, nevadilo mi to. Už tak jsem byla za trapku.
"Dobrá," řekla jsem. Takže to tajit nechtěla. Byla jsem pro, sama sem netajila snad nic. Nesnažila jsem se splétat složité pavučiny lží, které bych jako pavouk obměňovala a předělávala. Nebyl to můj styl. Byla jsem přímočará a chvílemi až příliš upřímná, ale snažit se zatajit něco o sobě nebylo mým šálkem kávy.
Na druhou stranu, lhala jsem ostatním o jiných věcech, sváděla jsem je na scestí a užívala si jejich zmatení. Asi to platilo jenom o pravdách o mém životě. Vždyť neříkáš celou pravdu, snažíš se z věcí vycouvat, nenápadně zmizet.
"Půjdeme?" zeptala jsem se a pomalu se zvedla, abych nás vedla dolů od jezírka zpátky do nížin.

// Ageron

Mohla jsem jenom doufat, že až se rozlepíme, všechno se nějak... Ustálí. Doufat... ve vítr v kožichu, smích a radost. Chci vidět Rez, v myšlenkách jsem k šedivé stále utíkala. Byla jako přístav, kam moje loď nakonec vždy doplula, jakkoliv šílenou a plnou nástrah či příležitostí její byla. Nakonec jsem se vždy vrátila. Otázkou ale bylo, jestli pro mou malou bárku bude přístav otevřen, či jestli mě potopí hned, jen co se dostanu z mezinárodních vod.
Trošku jsem sebou cukla, když mě plácla ocasem a řekla mi, ať toho svého pitvoření laskavě nechám, protože zním jako rozmazlený capart. No, neřekla to přesně takto, její podání bylo vlastně jednoslovné, avšak moje hlava si dokázala se slovy hrát více než bylo zdrávo. Schválně jsem zakňučela, tentokrát doopravdy. Protáhla jsem kníkot a nakonci si odfrkla. "Víš, že jsi jedna z mála, kdo..." načala jsem prvně úplně bez rozmyslu přesně tak, jak mi to přišlo na jazyk. "Kdo mě zná i jinak?" dokončila jsem, jen co jsem si rozmyslela, co vlastně chci Wizku sdělit.
Moje otázka byla asi nezvyklá, Wizku se netvářila - netušila jsem, jak se tváří - nadšeně. Tón jejího hlasu zněl nechápavě. "Nikdo se to dozvědět nemusí, jestli nechceš," řekla jsem rychle. Netušila jsem, jestli ten smích na konci byl odevzdaný a nebo jí to bylo jedno. "Ale asi by to nebyla první smečka, kterou bych takto rozvrátila," dodala jsem s úšklebkem. Jojo, měla jsem s tímhle zkušenosti.

Co přesně se bude dít, až nás kouzlo opustí, jsem netušila. Už jsem si zvykla, že kdykoliv si plánuji své kroky do budoucna, nikdy mi nic nevyjde. jako kdyby mi život házel klacky pod nohy a snažil se můj krok zamotat, nechat mě jít zpátky a nebo mě hodit kupředu tak rychle, že jsem neměla čas reagovat. "Nevím, co bude zítra, nevím co bude za hodinu. Až... Nás to kouzlo pustí, uvidíme, na čem budeme stát," převedla jsem své myšlenky do slov, přecijen jsem chtěla dát Wizku nějaké vysvětlení. Zároveň jsem si i začala trénovat vyjadřování svých pocitů a vnitřních pochodů, protože mi bylo nad slunce jasné, že před Rzí mi tato schopnost bude více než užitečná. Severští bohové stůjte při mě, až se budu doznávat ze všeho, co jsem kdy udělala. Ale... Rez není taková. A ví, jaká jsem já. Třeba si dělám obavy zbytečně, možná si ji maluji v příliš tmavém světle.
Švihla jsem ocas do Wizčina zadku, když mi pofoukala křídlo.
Následovala jsem Wizku do sedu a užívala si chvíli klidu. "Tady je někdo letní dítě," ušklíbla jsem se. "A tos mi říkala, jak hustý máš kožíšek," protáhla jsem popichovačně.
"Máš ve smečce přátele?" zeptala jsem se po chvíli. Když jsme tedy nic nedělaly, mohly jsme si alespoň povídat.

Krátká přestávka u jezírka mi přišla vhodná. Líbil se mi jeho křišťálový třpyt a ledové kry, které se posunovaly po hladině. Cítila jsem chlad a užívala si, jak se mi příjemně rozlézal pod chlupy a jemně mi hladil kůži. Opravdu mi to dělalo dobře. Dokonce by se dalo říci, že mě to uvádělo do mírnější nálady a pročišťovalo mi to hlavu.
Až se rozlepíme? natočila jsem hlavu na stranu spolu s Wizku. "Hádám, že se na tebe zase budu moci podívat," řekla jsem s úsměvem. Zněla docela smutně a já se rozhodla, že ji trošičku rozveselím. Nebo... Vyvedu z míry. Cokoliv, jenom né smutek.
"Pak bude mnohem snazší zahrnout tě drobnými polibky," dodala jsem a se smíchem vyplázla jazyk a pokusila se Wizku opět olíznout. Šermovala jsem tím placatým svalem a přestala, až mě začal bolet. Zasunula jsem ho zpátky do tlamy a zasmála se. Doufala jsem, že se o mě zase neotře, protože jsem nesnášela svoje sliny. Bylo to nechutné, ale zasloužila jsem si to, takže jsem to přetrpěla a nestěžovala si. Já tu byla ten, kdo si začal.
"Bylo by tu hezky, kdybychom měly víc volnosti," řekla jsem trošku zasněně. Hlas jsem měla naivně zastřený růžově průsvitným závojem snílka. "Nemyslíš?" zeptala jsem se a začala pohupovat ocasem ze strany na stranu. Trošku jsem při tom šimrala Wizku na tlapkách, samozřejmě neúmyslně.

// Tajga

"Vezmu to zkratkou," ujistila jsem Wizku a...
Tlapkaly jsme na sever. Vedla jsem nás chvíli kolem řeky, pak jsem zabočila k horám a následně nás nechala obejít řeku tak, že jsme se dostaly na druhou stranu suché. Samozřejmě jsem to dělala přesně dle instrukcí Wizku, kdy jsem natáčela hlavu a šla opatrně, když byla zem pod námi nejistá.
Nakonec jsme se ocitly u vysokohorského plesa. Nebo tůňky, jezírka.
Voda byla průsvitná a na dně byly vidět křišťály. Na hladině plavaly kousky ledu, které postupně tály. V zimě muselo být zasklené pod ledovou pokličkou.
Přemýšlela jsem, co bude potom. Ta otázka zněla nejistě, vyděšeně. "Kdy potom?" zeptala jsem se zpátky. Potom, až najdeme nějaké klidné místo? Potom se půjde odpočívat a čekat, dokud nám uši neupadnou. Nebo potom, až se rozlepíme? nadzvedla jsem obočí. Nemohla jsem se na Wizku pořádně podívat, musela jsem šilhat a to mi moc nepomohlo.

Se zabručením jsem počkala, až Wizku zavrtí hlavou. "Tohle je děs," ušklíbla jsem se. Šklebila jsem se tak často, že mi začínalo hrozit reálné nebezpečí oné hloupé říkanky. Nebo ti to zůstane, s permanentním šklebem na obličeji bych od sebe odháněla vlky ještě snadněji než doposud, avšak já se momentálně necítila na získání nové přezdívky. Šklíba neznělo zrovinka tak, jak bych si přála. Holub taky ne, ale to byla spíše ironie osudu než cokoliv jiného. Skoro jako kdyby někdo celý můj život ovládal a čas od času se rozhodl, že mi mé bytí znepříjemní nějakým náhodným dárkem. Smrt jedna pitomá, povzdechla jsem si.
"Mileráda, kámošenko," souhlasila jsem s Wizku. Zkusila jsem k ní natočit hlavu - bezvýsledně - tak jsem alespoň zašátrala jazykem a doufala, že jí trefím obličej ve snaze o uklinující povzbuzení. Zacítila jsem známku paniky v jejím hlase.
Alespoň mě pochopila. Už jsem se obávala, že moje myšlenka pouze zapadne do šuplíku s trapností, ale zdálo se, že to Wizku dokonce podnítilo k nějakému nápadu. "To zní dobře," souhlasila jsem. Teď už nám nezbývalo nic jiného, než se dostat do bezpečí. "V klidu, kámošenko, znám cestu," řekla jsem rádoby sebejistý hlasem drzého floutka a mávla ocasem. "Tak jo, jdem," zavelela jsem a rozešla se. Chvíli nám to drkotalo, jak jsme každá šla jiným krokem, ale postupně jsme se sladily. "To půjde," řekla jsem s lehkým vánkem úlevy. "Jenom..." zamračila jsem se a pohnula hrudník košem kousek od Wizku, abych si vytáhla křídlo, které zůstalo skřípnuté mezi námi. S výdechem jsem spokojeně přivřela oči. Křídlo sebou párkrát máchlo, letky přejely po Wizčině nepřilepenému uchu. Chvilku to trvalo, než se mi křídlo zase podařilo dostat pod kontrolu, ale podařilo se mi ho zklidnit a potom položil napůl na Wizčina záda. "Budu ti dělat pláštík," řekla jsem drobounko omluvně a lehce natočila hlavu napravo, než jsem se vydala doprava dál od řeky.

// jezero Nä'hi

Medvědy jsme tedy lovit nešly, jelen nám se zdviženým ocasem odešel před nosem a my se k sobě přilepily.
"Musíš uznat, že by to bylo ale docela jednoduché řešení," řekla jsem ledabyle a zatvářila se jako moudrost a apatie sama. "Já už mám jenom jedno, takže jsi na řadě," uchechtla jsem se. "Můžeme být jednouché kámošenky," zapitvořila jsem se. S Wizčiným uchem na tom svém jsem mohla nosit kousek jí jako náušnici.
Byly jsme tak blízko sebe, že jsme se celými boky dotýkaly. Měla jsem skřípnuté křídlo a osobní prostor byl teď cizím slovem. Do krku nás obě tlačil drát, až se WIzku kousek oddálila, ale hlavu měl azvrácenou v nepřirozeném úhlu. Ušklíbla jsem se. Nemohla jsem na ni ani otočit hlavu a podíval se na ni. "Jsme jako dvouhlavý drak, až na to... Že máme každý svoje tělo i hlavu, ale musíme jít a koukat na jedno a to samé místo," pokusila jsem se o připodobnění a přenádherně se do toho zamotala a ztroskotala na poli řečnictví. "Asi bude vhodné přesunout se někam do bezpečí," řekla jsem. Byly jsme v krajině, která mi nebyla známá, smrděla medvědy a za každým rohem mohlo něco číhat. Severské oblasti byly kruté, vnitrozemí se jevilo jako mnohem bezpečnější volba. Opatrně jsem se otočila i s Wizku zpátky čelem k řece. Dávala jsem pozor, abychom si navzájem neublížily a posouvala jsem se pomalu. Trhla jsem uchem, tím spojeným. Wizčino ucho mě následovalo "Hehe, jak srostlá dvojčata," pousmála jsem se polohlasem. "No, otázka je, kudy půjdeme zpátky," řekla jsem oznamovačně a upírala pohled na řeku před námi. "Řeku jde obejít na severu," řekla jsem. Přeplavávat na druhou stranu nebylo možností.

Přikývla jsem. Medvěda jsem taky ještě nelovila, ale dokázala jsem si představit, jak šílené by to bylo. "Já nemyslela k jídlu," zavrtěla jsem hlavou a usmála se. Nebyl to zrovna hezký úsměv - a který byl, když máte tlamu zjizvenou - vyzařovala z něj chuť po adrenalinu, chuť ublížit zvířeti jen tak, ze sportu. "Nejspíše bychom mu nic moc neudělaly, mají odolnou kůži," řekla jsem a mlaskla. Mohla to být ale zábava, takže jsem si to nechala vzadu v hlavě jako plán na jindy.
Z křoví náhle vylezl dvanácterák. Jelen jako hora si nás změřil vypočítavým a arogantním pohledem, jako kdybychom nestáli ani za starou bačkoru. Odfrkla jsem si a vycenila zuby, nějaké skopové si ze mě něbude přece dělat šoufky. Přikrčil jsem se a doufala, že Wizku půjde hned za mnou, když po jelenovi skočím.
Jenže něco mě drželo na místě, no kdyby jenom drželo. Začala jsem se posunovat k Wizku, která se blížila zase ke mně. Narazila do mě, breptla omluvu a pak... Už jsme od sebe nemohly. Zůstala jsem celá zmražená stát na místě a ani se nehnula. Wizku jsem měla na sobě nalepenou, byly jsme hlava na hlavě. Až když jsme začaly se lehce hýbat a zkoumat novou situaci, zjistily jsme, na čem jsme. "Deli," dokončila jsem a frustrovaně vydechla. Být k Wizku přilepená by nebyl zas takový problém, ale zrovna ucho... Chrupavka nebyla tak pevná a ještě jedna příliš silně trhne hlavou, druhá nemá ucho. "Kdyby to bylo to druhé, tak ho klidně obětuju," zachrčela jsem a pořád se nehýbala. V hlavě mi bzučely sirény a jediná otázka, kterou jsem měla, byla: Co teď?

// Dlouhá řeka

To pouto nás mělo nejspíše omezovat, bránit nám v pohybu, nutit nás ke spolupráci a svazovat. Vnímala jsem ho na začátku, kdy jsme se jedna druhou snažily v histerii utopit v bahně, nebo když jsem trucovitě seděla v močálech s úmyslem umřít a nechat se bahnem zakonzervovat. Všechno se pak obrátilo a teď jsem od Wizku doborovlně ani nechtěla jít dál jak na dva metry. Spokojeně jsem okupovala její intimní prostor, narušovala jí její zónu a bez ptaní jí zasahovala do srsti.
Zasmála jsem se, jemně, skoro až starostlivě, když zamručela. Skoro jako kdyby v mé srsti spala a já ji budila.
Ještě párkrát jsem ji stihla poňufat čumákem a očistit jazykem, než se ode mě odlepila a oklepala se. I ze mě kapala voda, tak jsem to sklepala. "No, teď, když jsme na druhé straně," řekla jsem a prohlížela si její uhlíkově černou a sněhově bílou srst. "Si to tu můžeme prohlédnout," dokončila jsem s maličkou mezerou a odlepila od ní oči. Počkala jsem, až bude Wizku připravená a pak jsem se rozešla tajgou. Rostly tady jehličnaté stromy, ale i nějaké listnáče, které teď byly holé. Nasála jsem chladný vzduch do čumáku a olízla si tlamu. Jedla jsem nedávno, nepotřebovala jsem doplňovat zásoby. Koutkem oka jsem se podívala na Wizku, jak je na tom její břicho. Šlo to těžko poznat, měla hodně atletickou postavu, překvapivě hodně uspůsobenou na rychlý běh. Tenké svaly, pevné šlachy, co nejméně zbytečné zátěže. Jen hustý kožíšek za ní vlál, když běžela. Nejspíše, neviděla jsem ji utíkat a teď jsem to zkoumat nechtěla. Vypadala jsem oproti ní jako přežvýkaná šlacha, vyplivnutá na zem a obalená v prachu a peří. "Už jsi lovila medvěda?" zeptala jsem se jakoby jen tak, ale medvědí pižmo tady bylo silně cítit. Nějaký bručounek se probudil ze svého falešného zimního spánku.

Nespokojeně jsem jenom zamručela, protože mi došla slova a já se tak neměla jak bránit. Mohla jsem jenom bručet jako právě probuzený medvěd a doufat, že tak prohru ve slovní přestřelce zaženu do kouta. Nechala jsem se ale utěšovat dotyky, přecijen to pro mě bylo to, co mě pohánělo kupředu.
Zůstala jsem stát na místě, dokud se Wizku nerozešla. Teda, předpokládala jsem, že se rozejde, jenže tady slečna si to sklouzla po kopečku dolů jako nějaká bahenní surfařka a mě za sebou táhla jako protivné děcko na hlídání čumákem napřed. Podařilo se mi ale postavit za dusivého kýchání vody, kterou jsem nasála nosem jakožto správný člen rodiny Noo-Noo vysavačů. Rozcupitala jsem se zrychleně hned za Wizku - jak jen to ve vodě po kolena a bahně šlo - a s vyceněnými zuby očima propichovala vodu kolem nás. Věřila jsem sice Wizku, ale magii jsem nevěřila. Počítala jsem s tím, že ji zradí a vlny nás potopí docela. Už jsme byly ale skoro na druhém břehu, tak bychom se mohly zachránit, ale i tak jsem si dávala pozor. Jako připosraná jsem tedy šla hned za Wizku a se staženým ocasem pokračovala až na břeh, protože voda za mnou se zavírala a řeka pokračovala.
Viděla jsem, jak se Wizku sotva štrajchá na břeh, takže jsem ji hlavou trochu popostřila do zadnice a pak rychle vyhopsla za ní v úděsu, že mě voda smete.
Všimla jsem si, že se mátoří a bez přemýšlení jsem se jí nasáčkovala na tělo a udělala ze sebe oporu. Naježenou oporu se zubama pořád lehce vyceněnýma v křeči. Secvakla jsem zuby k sobě a svaly na obličeji mi konečně povolily. "Dobrý?" zeptala jsem se a rozhodla se ji probrat k životu několika olíznutími tváře. Především po bocích tlamy, pod a nad očima jako správný masér.

// Tajga