Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítila jsem vítr, jak profukuje skrze stromy. Byly jsme na malém paloučku trochu chráněny, ale chlad se sem stejně občas dostal.
Shodila jsem vlčici k zemi a potom čekala, co se tedy bude dít. Nejspíše to považovala za hru, dle jejích slov. No, řekněme, že jsem zatím nebyla dost vytočená, abych to za hru nepovažovala. Já to spíš brala jenom jako takové pošťuchování, otrkávání a zkoušení, co kdo zvládne. Dvě opeřené slepice proti sobě, která bude mít navrch?
Nestála jsem dost daleko na to, abych se střetu vyhla, když se rozběhla a zcela očividně mi chtěla něco provést s křídly. nezbývalo mi nic jiného, než do styku s jejím tělem skočit taktéž, takže jsem v momentu, kdy byla už dost blízko, vystřelila křídlo a zápěstím křídla jí dala pořádně do obličeje. Cítila jsem, jak mě to samotnou zabolelo, ale nebylo to nic strašného. Neměla jsem k těmto končetinám přílišnou úctu, takže zneužíat je a týrat mi nevadilo. Udělala jsem krok bokem a postavila se k Evelyn tentokrát čelem. Doufala jsem, že jsem jí dala pořádnou facku.

Taky nebyla příliš sdílná, takže funkce jejích pidi křidélek mi byla utajena. Když jsem zapojila trošku mozkovnu, dokázala jsem vymyslet pár věcí, které by mohly dělat.třeba díky nim rychleji běhala, nebo se z nich sypal uspávací prášek. Byli jsme ve světě plném magie, nedivila bych se ani, kdyby se jí z kotníků náhle vylouply čtyři hrdličky, jenž byly v jejích nohou doteď uvězněné.
Prohlížela si mě zlatýma očima, za kterými se jistě nějaká magie schovávala. Takhle jsem to měla složitější, nedokázala jsem uhodnout, čím by mě mohla praštit.
Máchla jsem ocasem ze strany na stranu, když začala lehce popichovat. Nebyla jsem můj bratr, aby mě její slova dokázala vytočit do nebezských výšin, spíše jenom proplouvaly kolem po klidných vlnách moře. Ani jsem se nepřikrčila, nedala jsem na sob znát jedinou aktivitu, když po mně cvakla zuby. Jakmile dořekla svoji větu, vyskočila jsem a stáhla její hlavu k zemi. "To pochybuji, holubičko," ušklíbla jsem se jí zblízka do obličeje a její hlavu pustila, abychom se mohly obě opět narovnat. Udělala jsem tři kroky stranou a zůstala k ní stát bokem, připravená na nějakou akci. "Tak se předvěď," vybídla jsem ji se šeredným úšklebkem na mordě.

Ou yeaa, fakt jsem se na tohle těšila!
Zatím mi to zní dobře, kompenzace 4 kytiček za procento trošku zabolí, ale počítala jsem s tím. Heck, já počítala s tím, že to bude bez náhrady, takže pohoda.
Teď už si nebudu moct na nikoho vyskakovat ještě že jsem si stihla udělat "jméno". XD

Medovýma očima jsem se dívala na vlčici před sebou. Vůbec jsem netušila, co si o ní mám myslet, ale rozhodně to nebyly ani trochu sladké myšlenky. Vypadala hodně živě, neustále vesele, ocas jí kmital ze strany na stranu a podivná maličká křidélka na kotníčcích z ní dělaly toho nejrozkošnějšího cherubína v okolí. Já se mohla se svým holubím vzhledem jít zahrabat. Neměla na sobě jedinou cetku, což bylo lehce zklamáním. Mileráda bych si tu její přidala do své sbírky. Už teď se mi do ostrého drátu na krku zamotaly dva cizí přívěšky. Nosila jsem je hrdě, téměř jako trofeje.
"Vlci do vzduchu nepatří," zopakovala jsem to samé, co jsem už řekla Wizku a pravděpodobně i Baghý. I kdybych mohla létat, nedělala bych to. Na zemi mě držel nejspíše strach z něčeho tak nemyslitelného. "Co s nimi dokážeš ty? Vypadat k nakousnutí?" ušklíbla jsem se a sklonila lehce hlavu do protažení. Šejdrem jsem na vlčici házela očkem a v hlavě s emi stále točily nehezké myšlenky. Možná je dokázala vyčíst z mé tváře, nebyla jsem úplně bezcitný balvan.
Hlavu jsem znovu zvedla a narovnala se, aby mi mohla vypláznout jazyk přímo do obličeje. Přimhouřila jsem oči, za kterými to začalo přemýšlet o to usilovněji. Žárlím? Proč by? Hraje si s tebou. Jsi jeho hračka. Jen nějaká magická vlčice s peřím, které mu připomíná mě, přes oči mi přejel záblesk, když se mi kolečka v hlavě sepla a já dostala ideu. Medově sladkou pomstu, studenou a sobeckou, nepotřebnou a neužitečnou. Byla jsem si vědoma, že se na Noroxe už nezlobím a že Duncanovu smrt zavinila moje hloupost stejnou měrou jako jeho surová síla. Chtěla jsem se ale vžít do bratrova těla, udělat to samé, co on. Cítit pocit zadostiučení.
Nadechla jsem se a na obličeji se mi rozzářil křivý úsměv. Díky, už se nikdy v životě neusměji hezky, poznamenala jsem v duchu kysele, avšak příliš mi to nevadilo. Jizva na tlamě ke mně už patřila a šeredný úsměv byla téměř moje vizitka. "Myslíš, že bys mě dokázala zkrotit?" přistoupila jsem na její hru a natáhla jednu nohu dopředu, jako kdybych k ní chtěla udělat krok. Začala jsem pravidelně houpat ocasem ze strany na stranu, zatímco jsem se jí vyzývavě dívala do očí.

Oklepala jsem se od rosy a na vteřinu se přeměnila v naježenou kouli chlupů a peří, než zase všechno přilehlo zpátky úhledně na mé tělo. Po dlouhé době jsem byla čistá a cítila jsem se skoro jako znovuzrozená. Protáhla jsem si přední packy a nakonec se i sklonila natáhla si záda, abych uvolnila ztuhlost ve svalech.
Uslyšela jsem smích a zvedla hlavu. Palouček byl maličký, takže jsem rezavé uši a žluté oči mířící ke mně uviděla už z dálky. Zůstala jsem stát a počkala, až přijde ke mně, protože jsem se očividně stala prvním bodem jejího zájmu. Byla mi povědomá po pachu i vzhledem, něco mi říkalo, že jsme se už viděly, ale pravděpodobně nešlo o příliš zajímavé setkání. Co ale nešlo přehlédnout, nebo přečichnout, byl Noroxův pach, kterým byla vlčice nasáklá.
Zavrčela jsem, když mě nazvala opeřencem. Očima jsem sjela k jejím kotníkům, kde se třepotaly čtyři páry maličkatých křidýlek. Zůstala jsem na ně koukat s lehce pozdviženým obočím. Tohle jsou ta nejvíc ubohá křídla, jaká jsem kdy viděla, pomyslela jsem si zcela bez filtru a zvedla hlavu zase k vlčici. Na její otázku jsem příliš odpovídat nechtěla, neznala jsem ji tak dobře.
"Copak dělalo ptáčátko s Noroxem?" zeptala jsem se místo toho a nakrčila čumák. Byla jím úplně prolezlá, skoro jako kdyby si vyměnili kožichy. Já vlastně teď taky musela být strašně načuchlá Wizku, když jsem nad tím tak přemýšlela. "Nějaké nemravnosti?" dodala jsem a zašustila křídly, která se mi uvelebovala na bocích. Velikost mých křídel oproti těm jejím mi dodávala jakési falešné sebevědomí, nicméně i bez toho bych se cítila o pár příček nad vlčicí.

// Neprobádaný les

Pokračovala jsem na jih. Tlapku za tlapkou jsem pokládala před sebe a nechávala Wizku za zády. Šla jsem kolem řeky, přebrodila se na druhou stranu a napila se. Voda byla chladná, ale příjemná. měla spoustu zemitcý příchutí, ale už to nebylo tak hrozné jako na začátku jara. Užívala jsem si svobody a možnosti pohybovat se volně a nesvázaně, tak jak tomu bylo i předtím.
Měla jsem čas i přemýšlet, ale rozhodla jsem se to nedělat, ještě bych si přivodila další chmurné nálady a černé myšlenky, které by mě pohltily a utopily.
Pokračovala jsem lesem a po nějaké době se objevila na malém paloučku. Zpomalila jsem a zastavila ve vysoké trávě pokryté rosou. Pamatovala jsem si to tady. Nechala jsem tady Sunstorm zraněnou a odešla. Sklonila jsem hlavu a projela studeným čumákem zem, jestli neucítím její pach, ale bylo tady docela pusto. Procházeli tudy dva vlci, ale to ještě minulý večer. Teď jsem tady byla sama. Složila jsem se do mokré trávy a po chvíli se v ní začala válet, abych si očistila kožich i peří.

Hodiny míjely a pod zavřenými víčky se událo mnohé, avšak nic z toho nebylo podstatné či jinak důležité, neb ve světě snů bylo možné vše a nedělo se nic, ač se to mohlo zdát jako opak. Tak jako vlci mohli ve snech létat na špičkách stromů, jenž je jako katapulty přemisťovaly z jednoho místa v druhé, tak bylo možné pít slanou vodu, živit se kamením a dovádět v polygamních partnerstvích, kde jsem byla středobodem vesmíru a mohla si dělat naprosto cokoliv, aniž bych ztratila oddanost všech těch vymletých mozečků samečků a samiček kolem mě. Jenže to byly sny a sny nejsou reálné. Proto jsou to sny. Nesplnitelné a nedosažitelné, reflexe našich nejhlubších tužeb přetvořené v obrazy a iluze, abychom se alespoň na chvíli cítila šťastní a spokojení.
Probudila jsem se večer, kdy obloha byla rudá a slunce pomalu zapadalo. Připomínalo mi to jisté chvíle, které jsem strávila po bocích jiných vlků. A teď tomu tak bylo i s Wizku, ačkoliv tvrdě spala. Opatrně jsem se vysoukala zpod ní a postavila se. Byla jsem špatná v loučení (a i vítání, omlouvání a vysvětlování), takže tenhle odchod mi maximálně vyhovoval. Napadlo mě jí tady nechat nějakou památku, něco. Mohla jsem jí dát jeden ze dvou přívěšků, které se mi houpaly na krku, ale ještě pořád jsem neznala jména jejich majitelů. Sklonila jsem hlavu k boku a zavřela pevně oči. Vyškubla jsem si jedno pírko, to, které nejméně bolelo a stejně by jinak vypadlo. Položila jsem ho na zem tam, kde jsem původně ležela a potom se rozešla pryč za doprovodu tichého cinkání ukradnutých ozdob umrlců a šustění peří v příjemném vánku tohoto přenádherného večera.

// Vřesový palouk (Kiërb)

Byla jsemmoc morbidní? Příliš přímočará a cynická? Můj pohled na svět nebyl růžový, nesl se spíše v jedovatě zelených barvách, kde i ty nejpestrobarevnější květinky vypadaly jako umírající oči velryb. Jestli tato moje stránkaWizku rozesmívala, tím lépe, alespoň k něčemu jsem byla dobrá. "Nikdy jsem neslyšela nikoho zpívat hezky," ušklíbla jsem se. Poslední zpívané verše šly z tlamy Tasy a její zpěv byl spíše náhodnou směsicí zvuků, jenž v nelibozvučné kakofonii rezonovaly skrze mou lebku. Možná vlci neměli umět zpívat, nebylo nám to dáno.
"Většina pohádek má pravdivý základ, ale po několika generacích je z toho přeplácaný nesmysl," řekla jsem. O slávu jsem nestála. Bylo mi jedno, co si o mě kdo myslí a nehodlala jsem tady po sobě zanechávat nějakou výraznou stopu. Já žila pro sebe,ne pro potěr, který se ještě ani nenarodil, aby o mně slýchával bájné historky.
"Kdysi bych si myslela, že kecáš," uchechtla jsem se. "Ale po tom všem, co jsem sama zažila... Zní to více než pravděpodobně," dokončila jsem a zavřela oči. Únava se namně podepisovala a já se nemohla dočkat, až zaberu jako poleno. Zamručela jsem, když se Wizku začala oddalovat. Chtěla jsem jí říct, ať zůstane v klidu a trochu se prospí, bůhví, jak dlouho budeme takto spojeny. Žaludek se mi společně s ostatními orgány mrštil na jednu stranu a najednou bylo moje ucho - a nejen ono - volné. Odfrkla jsem si. Tyhle magický nesmysly, protočila jsem jenom oči. Byla jsem ráda, že to skončilo, ale byla jsem natolik vysílená, že jsem nehodlala dělat vůbec nic. Wizku se jenom sesunula z mých žeber a líp si lehla,ačkoliv pořád zůstávala přitisknutá ke mně, zachumlaná a spokojená. Kousek mého já čekal, že se sebere a hned vezme čáru. Pobaveně, s masochistickým úsměvem nad svým osudem, jsem jazykem přejela po jejím čele a zabořila chlavu do směsice šedé, bílé a černé srsti. "Kdo ví," řekla jsem a vzápětí usnula.

// Nechce

//

Okhe, danke :D

Faua vypadá skvěle, hned mi to dává víc nápadů, co lovit. Konečně nebude Styx jenom na dietě ze zájíců a křepelek XD
Jen taková otázečka; ty % potřebná k zabití zvěře jsou hádám jenom jako hranice pro ty, kteří loví tradičně, že? Kdybych chtěla - a mohla - můžu si zabít medvěda magií, třeba ho upálit nebo něco, right? To zůstává pořád stejné, že? :D

Nebylo to poprvé, kdy jsem si připadala, jako kdyby mě něco vtáhlo do úplně jiného světa. Okolí se zbarvilo rudou, tráva se proměnila v plamenné jazyky a místo zpěvu ptáků jsem slyšela jenom nářek. Křik.
"Krásná křídla," zopakovala jsem po Wizku ironicky. "Že bych si je nechala, když se ti tak líbí?" nadhodila jsem v žertu. Nezáleželo na tom, co si Wizku myslela o těch zrůdnostech, co mi ze zad vyrostly. Chtěla jsem se jich zbavit tak či onak. Chtěla jsem se zbavit všeho, co mi na těle trčelo a nebylo mou přirozenou součástí. Křídel, ostnatého drátu, dvou ukradených přívěšků.
"Ano, zemřeme tady společně. Naše maso zhnije a zůstanou tady jenom kostry," souhlasila jsem teatrálně a poskládala se na zem, aby si na mě Wizku lehla. "Nikdo nebude vědět, že jsme tady umřely kvůli nějaké magické nepleše, protože uši uhnijou taky. Budou si myslet..." zamyslela jsem sama. Co bych si myslela o dvou vlčích kostrách ležících na sobě? Pokud naše kosti nerozberou mrchožrouti a zůstaneme v této pozici? "Že jsme zemřeli na vyčerpání po smilnění," dokončila jsem s jasným vtipem v hlase.
To doufám, pomyslela jsem si. Naivně jsem věřila, že naše rozpojení bude stejně náhlé jako spojení. "Neříkala," zavrtěla bych hlavou, ale měla jsem ji uvězněnou v magickém poutu a ještě přilehlou. Nestěžovala jsem si, konečně to bylo alespoň trochu pohodlné. Cítila jsem váhu jejího těla, teplý kožich, nádech i výdech. Mohla jsem povolit svaly v končetinách, v hrudním koši i na krku, konečně jsem se uvolnila a ležela na zemi jako hadrová panenka. Třeba je to prokletí. A některá prokletí... Lze převést na jiné, napadlo mě.

Pravda. Tento les byl prázdný, prostý vlků, ačkoliv byl hojný na potravu. Nesl jenom špatné jméno kvůli hadům, kteří se zde vyskytovali. Možná za to mohly i velké tisy, které se jako roztažené dlaně rozvalovaly po lese a děsily svou gigantností duši každého střízlivého vlka. "Jestli nikde nehledá hady, pak ne," souhlasila jsem. V tomhle lese jsem našla jenom smůlu. Ty vrány, krkavci nebo co to bylo za létající havěť, tady mě našli.
"Tady mě málem uškrtili," řekla jsem tiše, ale protože naše hlavy byla od sebe vzdálené jenom pár centrimetrů, nemusela jsem mluvit nahlas, aby mě slyšela. "A otevřeli mi páteř, ze které vyrostly dva malé, holé pahýlky," hlasem mi prostoupil nečekaný jed, který by dokázal nechat maso zhnisat a umřít. Zčernalo by a odpadlo od kosti, pomalu by trýznil oběť, do které by byl vpraven.
Jako lusknutím prstů jsem se z toho dostala. Zašustila jsem křídly, ulízla si čumák a trhla zbytkem svého ucha. "Když si lehneme těsně vedle sebe, třeba najdeme nějakou polohu, jak si odpočinout," vydechla jsem a loupla okem po Wizku, která se opírala o strom. "Já si lehnu a ty si lehneš na mě nebo se trošku vytočíš, určitě to půjde," navrhla jsem. V hlavě jsem si to dokázala představit a znělo mi to i logicky.
"Kdy myslíš, že to přejde?" zeptala jsem se po chvíli, pravděpodobně po tom, co jsme si lehly, nebo zůstaly stát či se posadily.

// VVj

Koutkem oka jsem šilhala na Wizku, která ve snaze splynout s vodním světem vychrchlávala vodu až z kolene. Její nepříbuzenství s kaprem bylo očividné, ale i tak mi v hlavě naskočila myšlenka této černobílé vlčice s kapřími šupinkami na obličeji a s ploutví místo ocasu. Její tvář by se nafoukla a její krásně hluboké modré oči by změnily barvu na brčálově zelenou. Nemrkala by, jen by hloupě zírala do světa a lapala po dechu.
Wizku hýbala hlavou a tahala mě za ucho, které se mi natahovalo a ohýbalo, až jsem v něm dostala tik. Tačalo sebou škubat dopředu a dozadu, jako kdybych slyšela nějaký divný zvuk. Frustrovaně jsem zakňučela a natáhla nějaký sval v uchu, čímž jsem celý ten placatý orgán stočila dozadu. Pomohlo to.
Poděkovala mi, jako kdybych to dělala z dobroty srdce. Zatvrdila jsem se a usmyslela si, že to přece dělám jako... Jako její partner v tomto neduhu. Byly jsme teď spojení partneři, museli jsme žít v kompromisech. "Někam bych si lehla a... Nic nedělala," vydechla jsem. Úplně prapůvodní plán zemřít v močálech tomu byl docela příbuzný, akorát já tentokrát chtěla zhnít jenom do té doby, než mi uhnije ucho anebo se odlepíme. Bylo to protivné.
Zavítaly jsme mezi stromy. Znala jsem tenhle les opravdu dobře, byla jsem tu v zimě, v létě, kdykoliv. Schovala jsem nás tedy mezi kmeny a začala plynule zastavovat. "Co takhle... To přečkat tady?" nadhodila jsem a zabodla pohled přímo pod sebe. Ano, přesně na tomto místě a v tomto čase, přesně teď a tady jsem to chtěla zapíchnout a čekat, dokud mi nenaroste druhá hlava a ta první neupadne.

Naivně jsem si myslela, že Wizku doborovlně skloní hlavu se mnou. Nešla jsem k vodě přece jen tak z rozmaru, muselo jí být jasné, že se chci napít. Nestěžovala jsem si ale, protože její bublání, chrchlání a kašlání mě donutilo k lehce škodkolibému smíchu. Dostalo se mi oplaty, který sem dostala do obličeje několikrát její hlavou. "Jeden by řekl, že vlci s magií vody umí pod vodou dýchat," zabrblala jsem naoko hloupě.
Navrhla jsem, že bychom tu mohly chvíli sečkat, odpočinout si a užít si slunečních paprsků, když konečně začalo jaro. Wizku ale nesouhlasila, byly jsme prý příliš snadný cíl. "Při boji bychom se nejspíš odtrhly," zabručela jsem si pod vousky potichu, jen tak napůl tlamy. Byl to pořád můj záložní plán. Nakonec by se dalo i zařídit, aby se urvalo moje ucho a ne to její. Stačilo by to její přišlápnout na místě, zatímco já bych zabrala. Třeba by se ani jedné ucho neurvalo, třeba bychom se rozpojily jako suchý zips.
"Tak jdeme no," vzdychla a otočila hlavu na sever směrem k sopce. Už jsem z toho začínala taky být docela nevrlá. Veškerá hravost ze mě vyprchala a nahradila to apatie a nuda. Takhle jsme nemohly dělat vůbec nic. Byl to snad trest za to, že jsme se spolu předtím tak dobře bavily?

// Neprobádaný les