Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mušličková pláž

Dostala jsem tam mušličku od vlčete. Co jsem s ní pak udělala? vzpomněla jsem si,když jsme pláž opouštěli a naše tlapky se přestaly probořovat. Můj krok byl lehký, tichý a jistým způsobem i trochu kočičí. Možná za to mohla ta křídla, docela dost jsem si mixovala to, čím jsem vlastně byla. Klidně bych se mohla prohlásit za gekona tímhle tempem. Ta kopretina tam zůstane sama. Nejspíše brzy umře, pomyslela jsem si lehce zklamaně. Původně jsem ji chtěla utrhnout a vzít si ji, ale napadlo mě, že to by kytkomila vedle mě moc nebralo. Dalo mu asi práci ji vytvořit, tak jsem to nechtěla ničit.
Poslouchala jsem pečlivě každé jeho slovo. Kradu a jím vlčata, oplatila jsem mu pohled, když se na mě přitom podíval. Jestli hledal náznak nějaké zkaženosti, zákeřných úmyslů či zhrození nad tímto obviněním, nenašel nic. Sama jsem byla překvapená, jak bezemočně a téměř apaticky reaguju. "Elisa je..." zamračila jsem se a opět dolovala. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct, takže jsem prostě mlčela, dokud jsem se nerozhodla, že si to nějaký můj komentář zaslouží. "Většina povídaček má v sobě kus pravdy," řekla jsem a olízla si čumák, abych následně mohla trhnout uchem ve starém dobrém nervózním tiku.
"Něco podobného se mi taky stalo," řekla jsem zadumaně. "Byly jsme spojené ušima. Nejprve jsme od sebe nemohly dál jak na jednoho vlka, ale pak se to zhoršila. Měla jsem štěstí, že to byla Wizku a ne někdo, kdo na mě má pifku," zasmála jsem se lehce.
"No, třeba ho probere Život," dodala jsem a loupla očkem po Flynnovi, který se jako pytel brambor vezl tátovi na zádech.
"Asi to bude nejlepší," přitakala jsem. Cesta močály mi nevadila. "Kde tu zahrádku hodláš udělat?" zeptala jsem se, abych navázala na předešlé téma.

// Mahar

Je mi jedno kde to bude, já se dotřepu kamkoliv.
A čas zatím můžu říct jenom že 26.7. - 1.8. nemůžu.

Přikývla jsem jemně, byla jsem ráda, že jsme se to vyjasnili. Docela živě jsem si dokázala představit, do jak velké deprese Sigy upadne, jestliže se na své děti příliš upne a ony odejdou. Byl to úděl každého rodiče. Nemáš vlastní vlčata, aby jsi to věděla, napomenula jsem se. Možná jsem to věděla díky tomu, že jsem pozorovala ostatní rodiče, měla jsem výhodu třetí strany.
Tak chytrá, pomyslela jsem si a zazubila se. "Však já si z tebe jenom dělám legraci," usmála jsem se potěšeně a musela se donutit přestat vrtět ocasem, který se po jeho lichotce dal do pohybu ze strany na stranu a odsouval písek.
Zbystřila jsem, když Sigy začal kouzlit. Nebyla jsem s tím úplně v pohodě, srst se mi naježila a peří načechralo, až země byla velká ležící koule, zatímco on čaroval. Podařilo se mi ale necenit na pomalu rostoucí kopretinu zuby, ačkoliv jsem ji probodávala dosti nevybíravým a nedůvěryhodným pohledem. Nakonec ale v písku stála jediná kopretinka a usmívala se na mě svými bílými okvětními lístky. "Vypadá neškodně," broukla jsem a packou se jí trošku dotkla. Dokázala jsem si představit, jak hezky by se vyjímala v teplé šedé srsti. Můj kožich měl studené barvy, ale taková teplá šedá, trošku jakoby do hněda... Kopretinka by tam přímo zářila.
Ajajaj, tak k tobě se to doneslo? očima jsem zůstala na kopretině, zatímco mi pokládal otázku. "A co si myslíš ty?" zeptala jsem se ho místo toho a podívala se mu do očí. Pravda byla, že už jsem nebyla taková, jako před rokem. Dá se říci, že jsem vyrostla. Nedokázala jsem se ale změnit úplně, pořád jsem měla problém s magií (viz kopretinu), nebyla jsem zrovna přátelské stvoření (viz Noriho) a s vlčaty jsem měla vztah jako s lovnou zvěří (viz Sunflower). Mohla bych mu říct, že to jsou všechno plané lži, nesmysly a pomluvy či pověry, ale nehodlala jsem ničit to, co jsem si tu vybudovala. Docela mi to totiž vyhovovalo. Chovala jsem se mile k těm, které jsem si u těla držet chtěla a ostatní jsem posílala k čertu.
"Půjdu s vámi," přitakala jsem a donutila se probrat a zvednout. Nejraději bych se prospala zamuchlaná v jeho kožichu, ale na to bylo ještě brzy. Protáhla jsem se a mávla zkusmo křídly, než jsem si je zachumlala zpátky do kožichu. Sigy si hodil Flynna na záda a šlo se. "Je v pořádku?" zeptala jsem se polohlasem, protože tahle tvrdě spící vlče mi v pořádku rozhodně nepřišlo.

// Náhorní plošina

Náhoda... Nejspíše. Už jsem si nepamatovala, kde jsem ho viděla, musela jsem opravdu v hlavě pátrat. Něco mi říkalo, že to bylo někdy na začátku, když jsem sem přišla. Hloupá a slepá ke světu magie, zcela tupá jako poleno. Oči se mi postupně otvíraly, ale ani teď jsem rozhodně neprozřela úplně. Byla jsem s magií v takovém love-hate vztahu, ale zatím jsem se teda víc mračila, než abych si užívala moci.
"No, to nejsi ještěúplně k zahození," usmála jsem se a zatřepala hlavou, až se mi hustá srst na krku zavlnila ze strany na stranu. Přívěšky se mi rozcinkaly a ostré zuby drátu zasekly do krku. Měla bych si asi dávat větší pozor, ale nějak jsem se k tomu neměla. Očkem jsem opatrně loupla po Flynnovi, který spal jako pecka.
Zněl, jako kdybych mu říkala, že se mu ta levná vietnamská hračka brzo rozbije. Zamračila jsem se trochu. "Nesnažím se zničit vztah, co k nim máš," řekla jsem na svou obranu a zvedla k němu hlavu, protože už jsem ležela na zemi. Trošku jsem se při lehání o něj otřela, nevědomky. "Nejspíše budou pořád poblíž, budou tě navštěvovat, ty zase je," pokrčila jsem rameny a podívala se zase před sebe. Moře před námi se co chvíli měnilo. "Jenom mám starost..." řekla jsem o něco tišeji a čert ví, že mi z toho zase hořely tváře. Otevřela jsem tlamu, že tu větu dokončím, ale zase jsem ji zavřela. Nechtěla jsem a Sigy si to jistě domyslí po svém.
Sigy se položil vedle mě a já téměř začala zářit jako jaderný reaktor, ale místo nebezpečné radiace jsem ze sebe vyzařovala vlny štěstí. Možná mi to trochu prosvítalo skrze srst, ale na obličej se mi tyto hluboké emoce neprojevily, pořád jsem si zachovávala klid a důstojnost. Nemohla jsem se začít chovat zase jako malé děcko. "S takovouhle vlčicí?" zopakovala jsem lehce naoko uraženě. "Chápu že vlků s křídly je tu málo a tudíž být přítelem s jedním takovým je asi výhoda, ale docela mě uráží, že tvá náklonnost se odvíjí jen od mého nenormálního vzhledu," řekla jsem hlasem uražené snobské panny a trochu čumák zvedla, aniž bych se na Sigyho podívala.
"O tom vím," přitakala jsem, když mluvil o vypálené Borůvce. Borůvka... Tam přece žila Wizku. Ta černo bílá vlčice, která se mnou spala pod hvězdami a strávila se mnou mnoho intimních chvil.
Jako kdyby věděl, nad čím přemýšlím, zeptal se mě na mou budoucnost. Netušila jsem, co se bude dít a moje přání většinou zůstala nevyslyšena. "Zahrádka zní hezky," řekla jsem, abych se vrátila k jeho povídání. "Umíš... Umíš nechat vyrůst i kopretiny?" zeptala jsem se, vlastně ani nevím proč. Kopretiny se mi spojovaly s něčím hlubším, silnějším a toužebnějším, než byly povrchové city stvořené Amorkem. Amorkovo kouzlo bylo ale dost silné na to, abych na význam kopretin pozapomněla a mohla se tetelit radostí z přítomnosti staršího a zkušenějšího vlka. Nemohl kopretiny ale zničit úplně, čekaly někde uvnitř mě a nemohly se dočkat, až kouzlo pomine. "Já... Se do smečky nejspíše nehodím," řekla jsem nakonec. "Ne všichni vlci mají tak otevřená srdce jako ty," dodala jsem a znovu si zívla. Začínala jsem být opravdu unavená, až jsem si nakonec položila hlavu a nenápadně se o Sigyho opřela. Přenesla jsem na něj svou váhu pomalu a postupně, aby si mě všiml, až když budu o něj úplně opřená. Zůstávala jsem ale zatím vzhůru, ačkoliv jsem koukala zpod polozavřených víček. "Je hezké nebát se usnout na otevřeném prostranství," broukla jsem jenom k němu a olízla si čumák.

Faliona jsem viděla naposledy v létě, ale netoužila jsem po tom, vidět ho znovu. Byl zvláštní a jeden by řekl, že by nás možná mohlo spojovat vlastmictí křídel, ale já si připadala jako jeho pravý opak. Ten vlk se vymykal ve všem, co já jsem měla zafixované jako správné.
Sigy mi svého otce popsal a já si konečně vzpomněla. "Á, už vím. Viděli jsme se kdysi," řekla jsem potěšeně a zavrtěla ocasem, abych svou paměť odměnila nějakou pozitivní reakcí. "Pořád říkáš, jak jsi starý, nemůže ti být víc jak šest zim," ušklíbla jsem se, abych si do něj lehce rýpla. Měla jsem padesát na padesát šanci, že mu zalichotím, ale nespoléhala jsem na to. Chtěla jsem hlavně trošku uvolnit atmosféru, když už slunce zmizelo a přicházela chladná noc.
Od moře foukal chladný vítr, ale můj kožich byl dost hustý, aby odolal i nejukrutnějším mrazům. "I kdyby mluvil pozpátku, nakonec tě opustí," zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím to zle, ale měl by ses na to připravit," pokrčila jsem rameny a svezla se ze sedu do lehu. Břicho se mi zabořilo do písku jako trup lodi.
Jako kamarádi? O ne, chci mnohem více, ale ty jsi příliš věrný té semetrice, co tě opustila a nechala ti na krku děcka, pomyslela jsem si ale navenek nedala žádné tyto škaredé myšlenky najevo. Jenom jsem se pobaveně zasmála a podívala se mu znovu do očí. "Lichotíš mi," usmála jsem se na něj. "Ale co takhle začít jako přátelé? Kdo ví, co se z toho vyvine..." navrhla jsem a potom na něj tajemně mrkla, skoro jako kdybych mu něco slibovala. Pobavený úsměv na rtech ale dával jasně najevo, že si z něj trošku utahuju. Znovu jsem si zívla a zatřepala křídly jako unavené ptáče. "Pověz mi víc o svých květinách," pobídla jsem ho a ulpěla na něm pohledem svých medových oček.

// Oh, děkujem!

Jestli byl Sigyho otec ještě naživu, musel to už být chodící kostlivec. Zkoumavě jsem si Sigyho prohlédla od jeho chormé packy až k očím, které byly na světě déle než ty moje. "Falion," broukla jsem jenom, abych mu oživila paměť. Trošku jsem se ztratila ve své hlavě, protože jsem si nedokázala spojit jeho s jeho otcem. Připadal mi jeho pach povědomý, ale nemohla jsem si zaboha vzpomenout. "Jak vypadá tvůj otec?" zeptala jsem se nakonec, když jsem to vzdala. Měla jsem hlavu plnou jiných věcí, než abych dokázala rozluštit tuto jednoduchou hádanku.
"Až ji ztratíš, víš, kde ji najdeš," zazubila jsem se vesele, abych poukázala na to, že jsem jako starý bezdomovec vybírající popelnice.
Flynn a Heather. To jsou překvapivě hezká jména, zamrkala jsem a přikývla, abych ho i nadále udržela na tomto pozitivním vláčku myšlenek. "Neměj obavy, dle mého už jsou dostatečně samostatní a navíc... Beztak vezmou roha hned, jak to půjde,jako většina zvědavých prcků," usmála jsem se pobaveně. Když jste rok strávili na jednom místě, bylo jasné, že jakmile budete moci, frnknete z domova. Pryč od dospělých, pryč od pravidel a dohledu, vzhůru k dobrodužství!
Hodila jsem udičku se sladkou žížalkou na konci a Sigy začal kolem ní kroužit. Koutky jsem zvedla do drobného úsměvu a se zabrouknutím přitakala. Nebýt jara a Amorkova šípu, tyhle věci by ze mě kde kdo doloval horko těžko. Líbilo se mi, co říkal, ale trošku to zavánělo ztraceným případem. "Láska mezi mladými je nejistá, vrtkavá. Pořád chtějí něco poznávat, zkoušet nové věci. Já... Já už toho zkusila dost, stabilní a klidný vztah by pro mě byl vysvobozením," řekla jsem jemně a zůstala koukat na moře, abych si vychutnala každičký kousek okamžiku. Taky jsem se na Sigyho nedívala, abych si udržela klidnou a rozvážnou masku, neboť jsem měla co dělat, abych se nerozskočila. "Květiny jsou krásné a vlčata přece nejsou problém," dodala jsem ještě a tentokrát se na něj otočila a vyhledala jeho oči. Byly stejně zlaté jako ty mé, medové, jantarové, s odlesky pravého zlata a třtinových zrnek cukru. Byly lepivé a husté, když se do nich jeden ponořil, těžko se vytáhl zpátky do reality.
Odvrátila jsem pohled. "Myslela jsem to trochu jinak," zasmála jsem nevinně. "Můžeme jeden druhému dělat společnost, užívat si života," řekla jsem a zívla si. Naposledy jsem spala zachumlaná do srsti černobílé krásky, ale hned bych její kožich vyměnila za ten jeho. "Líbí se mi být s tebou. Jsi milý a nedbáš na pomluvy. Vychováváš sám své děti a já... Já bych ti jen chtěla být na blízku a pomáhat ti," dokončila jsem a loupla po něm očima, kterýma jsem ho vyzývala k odpovědi na jedinou otázku: 'Ty by jsi se mnou snad čas trávit nechtěl?'

Jako labuť, tiše jsem se zasmála. Labutě byly děsivé, jejich dlouhé krky se stáčely do smyček a to, jak nebezpečně syčely! Bylo to skoro horší než vrčení. "Toho vlka znám," přihodila jsem minci do kašničky tlachů. "Je to Alfa z hor, léta nad nimi jako netopýr, přesně jak říkáš," zasmála jsem se znovu, protože mě ta představa pobavila. Já létat ale neumím, pomyslela jsem si, když jsem se chtěla s Falionem porovnat. I jemu jsem lhala, že bych se chtěla přidat do jeho smečky, smečky houževnatých horalů.
"Našla jsem je," řekla jsem k cetkám, co mi cinkaly na krku a jemně je prohrábla packou. "Hádám, že neznáš vlky, kterým patřily," řekla jsem potom a ačkoliv jsem tón hlasu zvedla do otázky, byla to oznamovací věta. Kdyby je znal, už by byl povyk. Otevřela jsem tlamu, projednou dělám nějaký dobrý skutek, ale pak ji zase zavřela. Tohle jsem nahlas říkat nechtěla. Ne před Sigym.
Když jsem se ho pokusila povzbudit, asi to nepřebral úplně dobře. "Uh, promiň," omluvila jsem se lehce zaskočeně z jeho náhlé snahy vypařit se. "Jen jsem tě chtěla přivést na jiné myšlenky," zamumlala jsem a o kousek si odsedla, abych mu dala prostor. Napětí mezi námi mi dalo jasně najevo, že jsem asi překročila nějakou pomyslnou hranici. Musela jsem opatrně.
"Určitě toho nelituj. Dělali jste to, co jste považovali za správné," zavrtěla jsem hlavou. Kdyby litoval, znehodnocoval by tím své děti. Říkal by, že je vlastně nechce, že by raději měl po boku svou partnerku než je.
"Taky bych chtěla mít někoho, pro koho budu moct žít. A ten někdo zase pro mě," vzdychla jsem. Nenapravitelní romantici, ztracení v tomto krutém světě plném zkroušenosti a zmaru. Cítila jsem chladný dotek smutku, jenž se převalil přes naše ramena jako závoj. Když jsem ale vzhlédla k moři, zaplavil mé oči úžas. Ze rtů mi uniklo němé 'wow', když slunce zapadalo za obzor a barvilo sytými tóny žluté, oranžové a rudé mořskou hladinu a mraky za námi. "Možná bychom mohli být spolu, ať nejsme úplně sami," dodala jsem téměř šeptem. Západ slunce byl opravdu sladká romanťárna, co více než toto a společný zájem nás mohlo spojit?

Byl opravdu krásný den. S drobným úsměvem na zjizvených rtech jsem si vychutnávala jemný vánek od moře, který byl jediným pohyblivým vektorem zdejšího vzduchu. Slunce nám viselo nad hlavami a teplými paprsky prohřívalo naše kožíšky, které si po dlouhé zimě zasloužily trochu péče. Husté podstady se uvolňovaly a začínal nastávat čas shazování vánočních svetříků. Nadechla jsem se slaného vzduchu a nechala mořský šum zaplavit mi uši. Bylo opravdu krásně a já se nemohla cítit spokojeněji. S šípem Amorka v zadnici jsem spokojeně vysedávala vedle Sigyho a po očku mu věnovala pár občasných pohledů, jemných a laskavých, zcela netypických pro mé normální chování. Tuhle křehkou stránku své osobnosti jsem neukazovala kde komu, ale i přesto se mi zdálo, že se začínám rozdávat čím dál tím více. Ne, na takové myšlenky teď není čas, zahnala jsem všechny pochyby o své věrnosti stranou.
Chtěla jsme si užít toho, že můžu být Sigymu nablízku. Že můžu sedět vedle něj, nechat své srdce platonicky tepat a dýchat stejný vzduch, jako on. Připadala jsem si jako maličký brouček, jako beruška, která se usadila na jediné sedmikrásce na louce a chrání ji od všetečných mšic, jenž chtějí pít její nektar. Taková drobná symbióza, nevinná a jednoduchá, bez postranních úmyslů a složitých plánů a podvodů. Jen prosté soužití, při kterém si jeden váží druhého. Sedmikráska děkuje berušce za ochranu a péči a slunéčko je vděčné, že může trávit se sedmikráskou čas. Existovala upřímnější forma náklonnosti?
"Líbí se ti?" zeptala jsem se lehce překvapeně. Líbila se mi jeho pozornost, ale začínala jsem z toho být lehce rozpačitá, jako kdybych si nebyla jistá, jestli jsem této pozornosti hodna. Zeptala jsem se na jeho družku, která dle jeho slov nebyla k nalezení. Zdál se z toho skleslý. Otočila jsem k němu hlavu a když jis povzdechem skláněl, čumákem jsem mu bradu lehce přizvedla a jemně ho na bradu políbila. Krátké a něžné políbení, spíše snaha povzbudit toho druhého, než projevit nějaké větší city. Povzbudivě jsem se na něj usmála. "Nic si z toho nedělej. Máš svoje děti, máš sebe, svoje zájmy. Ne všichni vlci dokážou žít v dlouhodobém vztahu, táhne je to jinam, ale nedokážou se svému partnerovi přiznat," řekla jsem mu vlídně. Nebyla jsem v popisování vlastních pocitů moc dobrá, sama jsem je nechápala a nedokázala ovládnout, ale teď jsem si připadala jako mistr světa ve vztazích. Možná za to mohl fakt, že jsem se v Lylwelin trochu viděla. "Smutek ti nepomůže, musíš si najít něco, co ti opět vykouzlí úsměv na tváři a naplní tvůj život," pokračovala jsem, jako kdyby se nechumelilo. Našlapovala jsem po tenkém ledu, takže jsem volila opatrně slova a mluvila klidným, tlumeným hlasem plným neočekávaného pochopení. Nechtěla jsem nic zkazit, nechtěla jsem to drobné pouto mezi námi přetrhnout svou hrubou a nevybíravou náturou. "Nebo někoho," dodala jsem o něco tišeji a odvrátila se zpátky k moři. Červenala bych se, nemít srst. Dovolila jsem si moc?
"O tom vím. Vám také, že z ní vznikla smečka nová o kousek dál na severu," přikývla jsem. Nikdy jsem se do žádné smečky přidat nechtěla, ač jsem mnohokrát tvrdila opak. Nevěděla jsem, jestli bych zvládla nápor přísné hierarchie a pravidel, to nebylo nic moc pro mě. Nabídla jsem Launee a Therionovi, že jim budu pomáhat, když budu mít volňáska na jejich území. Odmítli, ale i přesto jsem Rez pomohla ulovit kamzíka pro jejich smečku. Rez, v hrudi mě něco píchlo, vzpomínka, jiné pocity, tajemné jako ohniví motýli a krásní jako polární záře tehdejší noci. Amorkovo kouzlo všechno potlačilo. Rez, Wizku, Duncan... Nebylo pro ně místo.
"Prostě jsem se tady objevila, jako kouzlem," řekla jsem a sarkasticky se ušklíbla. Nezmiňovala jsem se, že za to nejspíše mohla myšlenka na něj.

Mohla jsem se tetelit štěstím jak moc jsem chtěla, ale bylo mi jasné, že Sigy na chování malé rozprašovací třináctky nebude příliš reagovat. Toužila jsem po znalém samci proto, že jsem sama už byla moudřejší a něco si prožila. Poslední rok mého života byl... Fúha, kolotoč emocí i postojů. Cítila jsem se ale jistější na svých tlapkách a sebevědomější, co se některých aspektů mého živobytí týkalo.
Amorkem popletenou hlavu jsem teď měla jenom pro Sigyho. Nebylo v ní místo na nic jiného a bohužel, ani na nikoho jiného.
Určitě si myslel, že jsem někdo jiný, protože vypadal překvapeně, když mě uviděl. "Paměť tě nezradila," zazubila jsem se, když ovil mé jméno jako rybičku z nejhlubšího dna oceánu. Ach, jeden si udělá pověst jenom proto, aby si ho pamatovali ubožáci a strašpytlové. Nikdo důležitý o mně okem ani nezavadil, povzdechla jsem si v duchu, ale navenek nedala nic znát.
Seděla jsem vedle něj a užívala si pocitu jeho převahy. Byl větší, huňatější a bezpochyby i silnější. Já se cítila malátná a slabá, jako kdyby mě někdo praštil antikouzelnou hůlkou a vysál mi z těla všechny steroidy napumpované svaly. "Kde má mámu?" zeptala jsem se opatrně, abych zjistila, v jaké situaci se Sigy nachází. Asi by mi bylo jedno, jestli by byl v milujícím aktivním vztahu nebo ne, já si servítky v lásce nebrala. Co jsem chtěla, to jsem si vzala, ať už se to někomu líbilo nebo ne. Zakrouřila jsem rameny křídel a lépe si je usadila na zádech, aby mi hezky splývaly se srstí. Černé letky ale vystupovaly příliš okatě. Stejně tak se občas ozvalo zacinkání dvou ukradených přívěšků, které byly zamotané v ostanatém drátu kolem mého krku. Mrtvolám nechybí, olízla jsem si zjizvený čenich a s drobným úsměvem pokukovala po Sigym. Hnědý kožíšek se zlatými odlesky byl vítaná změna po vší té šedé, bílé a černé. Bylo mi to trochu familiérní, nejspíše jsem znala ještě jiného samce s hnědým kožichem. Nemysli na něj, okřikla jsem se. Byl mrtvý.

// Vřesový palouk <- TELEPORTAČNÍ LÍSTEK

Molekuly se mi ještě třepaly, když jsem se začala zhmotňovat na jihozápadě Gallirei, hned u moře. Do nozder mě praštil slaný vzduch a uši se mi začaly plnit šumem mořských příbojů, zatímco jsem pod tlapkami cítila nemilosrdná zrníčka písku, která se mi zahryzávala mezi polštářky.
SIGY.
Myšlenka konečně povolila a já byla konečně tady. Krom slaného vzduchu jsem cítila i pach jiných vlků a k mému potěšení mezi nimi byl i pach Sigyho. Zatetelila jsem se radostí a na tváři se mi objevil potěšený úsměv. Trochu jsem se oklepala a upravila si kožich i peří, než jsem se za Sigym vydala. Pamatovala jsem si ho jako huňatého, žíhaného vlčka se zlatýma očima, kulhajícího a magii příliš neobdivujícího. Na krku měl šišku. Já teď měla na krku tolik cetek, že jsem se mohla vydávat za takového toho nedůvěryhodné obchodníka. Rozešla jsem se pískem po pachu a za chvíli vlka opravdu uviděla. Měl společnost malého vlčete, které mělo podobné barvy jako Sigy. Krásný hoch, očividně se vyvedl po tátovi, pomyslela jsem si uznale, kvalitu jeho genetického materiálu jsem dokázala ocenit. Byl to velice důležitý fakt!
Seděl na písku a koukal na moře, tak jsem se k němu tiše přikradla zezadu a čumákem mu přejela v srsti na krku, než jsem se posadila hned vedle něj. "Dlouho jsme se neviděli," řekla jsem s potutelným úsměvem místo pozdravu a zpod lehce přivřených víček se na Sigyho podívala.

Držela jsem čumák vlčice mezi zuby v sevření, které by nejeden škodolibý vlk mohl nazvat francouzským polibkem, neb jsme neměly od něj daleko. Mohly bychom takto stát hodiny, držet si navzájem čelisti a čekat, až druhá padne vyčerpáním a nebo kvůli křeči tlamu povolí. Nejspíše by to tak i dopadlo, kdyby se neudálo hned několik podivuhodných událostí.
Každá jsme cukaly hlavou ve snaze zřídit té druhé tlamu, avšak naše snahy byly k smíchu. Zaklesnuté do sebe jako dvě železné ručičky jsme se pohupovaly do rytmu jarních tónů, zatímco nad námi prasknul obláček růžových třpytek a slesl se na naše kožichy. Na moment se mi svět rozmazal a čelisti přestaly drtit tlamu druhé v tak nemilosrdném, železném sevření. Cítila jsem se slabá, malátna a jakoby prázdná. Živote! byla to nadávka nebo volání o pomoc? Či snad dožadování se odpovědí? Neměla jsem k tomuto vlídnému pseudobohovi zrovna cestu, měla jsem namířeno k jeho ne tak přívětivé sestřičce, kterou jsem už kdysi navštívila. Nepamatovala jsem si z toho příliš, jedinou upomínkou mi byla zeleně svítící jizva na hrudní kosti, kterou jsem měla většinu času schovanou pod hustou srstí.
Aby toho nebylo málo, něco mě štíplo do zadku, do té druhé půlky, kterou šedivka ještě neokusovala. Zorničky se mi rozšířily jako po pozření houbiček a já se podívala na šedivku s jistým zklamáním. Ano, mohly jsme se tady ještě chvíli handrkovat, přetlačovat se a pošťuchovat, ale dříve či později bych tohle neškodné rýpání změnila v něco více a další nezávazný románek bych už asi nedokázala unést. Mé srdce náhle zatoužilo po vztahu s někým, kdo bude vědět, co dělá. S někým stabilním, rozumným, zkušeným a lovatým. Znám někoho takového, kdo by o mne stál? zamyslela jsem se a pustila konečně šedivčin čumák. "Vyhlašuji remízu," řekla jsem. Dosavadní touha vyhrát a srazit vlčici na zem mě opustila, protože jsem náhle měla důležitější věci na práci. SIGY, myšlenka měla takovou sílu, že se náhle všechny moje atomy a molekuly začaly pohybovat tak rychle, až jsem se na místě vypařila. Zůstal po mně jenom otlak v trávě a pár drobných peříček.

// TELEPORTAČNÍ LÍSTEK ->Mušličková pláž

Tak nic no, povzdechla jsem si, když pustila můj zadek, aby mohla odmítnout prohru. Musela jsem tedy vymyslet, jak tohle kočkování rychle ukončit, aniž bych vypadala jako slaboch, který chce z bitky vycouvat. Můžu jí uhryznout ucho, to by ji třeba donutilo prohru přijmout. Nebo jí můžu poranit šlachy, líně jsem pohledem zabrousila od jejích uší k nohám, na kterých byla malá křidélka. Nebo můžu zkusit jedno z nich urvat. Dorostou jí? Pochybuji, ikdyž... magie byla nevyzpytatelná a tohle byl jistě magický patvar. Nemohla jsem si být jistá, že by jí prostě nedorostly znova. Ale třeba by to alespoň trochu bolelo. Dle toho, jak mě bolela moje křídla jsem mohla soudit, že by to nebylo jen tak drobné zranění.
Nedávala jsem moc pozor, když na mě tedy znovu vystartovala s úmyslem sevřít mi tlamu do té své. Naštěstí jsem měla dost rychlé reflexy na to, abych s tím něco udělala. Hlavou jsem uhnout nestihla, ale křídlo opět zasáhlo a praštilo hřbetem "dlaně" vlčici do spánku, až se její trajektorie pohybu změnila a místo celé tlamy se mi zachytila pouze za spodní čelist, neboť jsem tlamu zrovna dokořán otevřela v průdkém nádechu úleku. Secvakla jsemsvoje zuby kolem jejího čumáku, zatímco ona držela mou spodní čelist. Rozhodně to nebylo příjemné, vyměňovat si takhle sliny a brousit si zuby o zuby. Zapřela jsem se packama a i máchla křídly, abych vlčici posunula směrem k sobě, zatímco jsem její čumák nepouštěla. Doufala jsem, že jí vylomím zuby, ikdyž to bych je nejspíš vylomila i sobě. Tak jí alespoň podrápat zubama čenich, pomyslela jsem si zatřepala hlavou.

Semknula jsem zuby kolem lýtka a pevně držela. Nesnažila jsem se jí příliš ublížit, avšak trochu bolesti jsem způsobit chtěla. Tesáky se mi trošku probořily do masa, ucítila jsem teplo pod její kůží a ucítila jemný závan krve. Nenechala se ale jen tak okusovat, protože se mi zakousla přímo do zadnice. Jestli tohle nebylo sexuální obtěžování, pak jsem nevěděla, co by bylo. Začínala jsem mít obavy, že šedivá to s těmi narážkami myslela vážně a jestli se nebudu bránit, tak se mě pokusí nějakým magickým způsobem oplodnit.
Pustila jsem její nohu a zůstala zcela apaticky stát, zatímco mi čuchala k sedínce. Trošku to bolelo. Byla jsem docela zklamaná sama sebou, protože jsem to nedokázala brát vážně. Chtěla jsem jí ublížit, roztrhat ji a pocuchat, aby Norox věděl, jaké to je, když vám někdo zničí hračku, jenže jsem v sobě nenašla zapálení pro věc. Ta vlčice byla spíš roztomilá než cokoliv jiného, takže jsem se s ní jen tak drobně okusovala, jako kdyby vlastně o nic nešlo.
"Přiznej, že jsi prohrála a já ti neublížím," řekla jsem. Celé to mělo jediný háček; mou neschopnost přiznat si prohru. A dělat ze všeho soutěž. Stočila jsem se k ní a uhnula pacce, kterou mi chtěla dát do čumáku.

Nahlas jsem se zasmála, když jsem šedou vlčici trefila do obličeje.Jasně, zabolelo to i mě, ale já měla docela dost posunutou hranici pro snášení bolesti. Bylo mi to docela jedno. Byla to jenom křídla, takže tam jsem bolest přehlížela ještě o něco okatěji než jinde. Zakňučela a jějí nazrzlé uši se posunuly dozadu, nejspíše ji to docela zabolelo. Jestli to udělá znovu, tentokrát si dám pozor, abych ji trefila vážně do čumáku.
"Já vím," řekla jsem a nejsilnějším egoistickým filtrem, který jsem v sobě našla. Věděla jsem, že jsme na vrcholu svých sil a že mám většinu soubojů v kapse, dokud se hrálo na zuby a drápy.
Nechala jsem ji zase udělat první kroky, bylo pro mě potom mnohem snazší uhodnout, k čemu se chystá. Zamířila k mé hlavě, ale potom hopkavě, téměř jako kdyby se vzánešela, si to zamířila kolem mého boku. Zavřela jsem oči a ani se nehýbala. Ucítila jsem, jak mě zuby chytila za ocas. Měla docela sílu, ale já si z toho nic nedělala. Nechala jsem jí tak vteřinku na to, aby si mohla zajásat s falešným pocitem vítězství, než jsem stočila trup a vyjela jí zuby po zadní noze. Mířila jsem nad hlezno, s trochou štěstí jsem její lýtko sevřela pevně v zubech a uzavřela tak naše malé kolečko.