Gallirea - Příspěvky uživatele

Přetočila jsem se z boku na bok, hrajíc si na obrovský koráb v záplavě květin, a najednou jsem stála na nohou a tlačila Sigyho do zadnice, aby sebou pohnul, ale byl jako pařez. Zabručela jsem a zuby ho do zadku štípla. "Jdeme, stařešino!" zavelela jsem a máchla křídly k pochodu.
Rozešla jsem se loukou a rozhlížela se, jestli něco náhodou neuvidím. Jediné, co se mi připletlo do cesty, byly další a další květy. "Kytkyy," zahučela jsem a začala do nich bezohledně kopat, jak sem vyšvihovala tlapku před tlapku a ani je neohýbala v kloubech. Dělala jsem ze sebe vlastně takového vojáčka, pochodovala jsem kupředu.
Hlava se mi začala pročisťovat a za chvíli už jsem byla mimo louku. Cítila jsem, že mě někdo polil studenou vodou, prošťoural mě v uších a foukl mi do nosu dechem plném mentosky. Odfrkla jsem si a protřela si oči o hřbety tlapek a křídel. "Sigy?" houkla jsem na žíhaného vlka, jestli už se cítí taky lépe a podívala se na Flynna, který trpělivě šel s námi. Na moment byl starší než vy dva. Starší a zodpovědnější, pomyslela jsem si. Takhle živý vypadá jinak. Asi se mi víc líbil jako pytel, zákeřná myšlenka následovala hned poté. Vlčata byla vlčata, nic zajímavého, pokud jsem o ně neměla osobní zájem.

// Zarostlý les (přes Zubří vysočinu)

"Ňgá," zaprotestovala jsem, když mou tlamu odstrčil. Chtěla jsem pokračovat v olizování, protože jeho srst chutnala sladce jako med. Přesně tak i vypadala. Med, med, opakovala jsem si v hlavě, zatímco jsem jazykem jako mravenečník zkoušela targetovat Sigyho obličej a sundat z něj poslední kapky medové rosy.
Zvedla jsem hlavu k duchovi, který stál nad námi a chtěl jít na lov. "Můžeme lovit duchy!" usmála jsem se a stáhla uši varovně k hlavě. Nelíbilo se mi, jak se snažil vetřít mezi mě a medového slaďouše pode mnou. Zakňučela jsem, protože Sigy zrovna zakřičel. Rovnou jsem i odpadla na zem, abych to nemusela poslouchat. Dívala jsem se na své packy, které se prodlužovaly a prodlužovaly, až se skoro dotýkaly slunce. "Au, pálí," řekla jsem a ucukla před pálícím sluníčkem. Sigy se postavil a jeho srst se rozevlála jako tísíce vlajek. Už nevypadal jako med, spíše jako vlající slunečnice na podmračeném pozadí.
"Lovit? Jdeme lovit?" zamrkala jsem na ducha a přetočila se na nohy. "Tak joo," zazubila jsem se a začala přesouvat po louce. Hlavou jsem začala tlačit Sigyho do zadku, aby se dal do pohybu a vesele jsem si něco mumlala o lovení duchů.

No nebyla to nádhera? Cítila jsem se jako v úplně jiném světa a hlavně moje tělo mi nepřišlo jako moje. Nohy jsem měla špagetově pružné a křídla mi vlála kolem těla spíše jako ploutve ve vodě, než jako něco pod plnou tíhou zemské přitažlivosti. "Božani. Boooooo," přidala jsem se k Sigymu a prodlužování náhodných slov. Už jsem vydávala jenom jeden monotónní zvuk, který mi drnčel v uších, rozechvíval hlasivky a měnil celou oblohu ve vibrující barevnou paletu. Čím déle jsem ale booočela, tím méně vzduchu jsem měla, až jsem nakonec musela přestat.
"Jakou plašku?" zachichotala jsem se a konečně ze Sigy nohu sundala. Musela jsem se teď podpírat, protože jsem zaujmula pozici nad ním. Sice jsem držela na nohou jenom přední část těla a zadek jsem pořád válela někde po zlatých chlupech Sigyho, ale s nadhledem se dalo říci, že jsem se pomalu zvedala na nohy. Podařilo se mi Sigyho očumáčkovat, až jsem dostala olíznutí po nose. Zabručela jsem si něco o mokrých kalužích a začala Sigyum automaticky čistit obličej.
Nechala jsem toho, až když jsem uviděla podivný patvar, který se zjevil vedle nás. Nejspíše bych ho po zraku nepoznala, ale můj čumák mi slavnostně ohlásil, že tahle živá věc je Flynn. "Hele, z Flynna je duch!" řekla jsem a spadla na bok a dolů ze Sigyho, kterého jsem doteď utlačovala vlastní vahou. Natáhla jsem packy k obloze a dívala se, jak mi po stranách pučí nové a nové prstíky.

"Chcípla," zopakovala jsem po něm a protáhla měkké I do dlouhého zapištění. Znělo vskutku legračně, možná i trochu hloupě. Celé to slovo bylo přihlouplé. Surové a nechutné, jako kdyby se mluvilo o smrdutých krysách a ne sourozencích. "Mrtvoly, umrlci, utopenci," broukala jsem zpěvným hláskem, zatímco jsem se více a více přibližovala k Sigymu. Jeho zářivě zlatý kožich byl už na dosah, stačilo mi jen málo. "Zesnulí, nebožtíci," pokračovala jsem ve vyjmenovávání synonym, jenže pak mi nápady došly a fantasie přebrala vládu.
To už jsem Sigyho povalila a čile jsem mu mačkala čumák. "Roztrhaní vejpůl, zabití pro maso, zabití z vášně, jeden, dva tři, utopení, mrtví a mrtví, stáří je dohnalo, já je dohnala... Smrt, smrt za každým rohem, cítím je všechny, všechny!" smála jsem se. Nebyl to smích blázna, krvežíznivého vraha nebo nějaké zlé čarodějnice. Smála jsem se jako nevinné naivní dítko, které má radost z poletujícího motýlka.
"Neutíkáme, teď... Teď se čumáčkujeme!" zasmála jsem se znovu a packou mu znovu zmáčkla čumák, jenže jsem nevypočítala správně úhel dopadu a místo toho ztratila rovnováhu a tlakou se zastavila o jeho čelo. Moje hlava se ale propadla dolů a srazila se s tou jeho. Naše čumáky se spojily, mokré, vlhké, skoro jako kusy ledu. Nakrčila jsem čumák a foukla mu do toho jeho vzduch s nevinným smíchem.

"Jo-o a taky mám sestry, heč," vyplázla jsem na Sigyho jazyk a máchla teatrálně kolem sebe křidélky. Měla jsem tři batry a dvě sestry, takže jsme byli vlastně tři na tři, jenže pak jeden umřel a už to šlo z kopce. "Bylo nás hodně. Hodně móc, ale pak nás zabili, skoro všechny," hudrala jsem květinám kolem sebe. Beztak za to mohly ony!
"Bojíš, bojíš se mě?" zeptala jsem se a slezla ze Sigyho, abych ho mohla pronásledovat, zatímco v panice prchal mezi květinami. Dávala jsem tlapu před tlamu, posunovala jsem se tempem jednoho vlka za pět minut, ale i tak mi to stačilo, abych se dostala až k němu. Postavila jsem se a následně se na Sigyho převrátila ve výbuchu peří a chlupů, když moje ziní srst a povolená peříčka vyletěla do vzduchu. Občas jsem se divila, že ještě nějakou pokrývku kůže mám.
"Hele Sigy, mám tě!" zajásala jsem a tlapkou ho několikrát jemně plácla po čumáku, protože se vždycky rozsvítil a vydal podivný pískací zvuk.

Hlasuji pro les od Biancy! Všechny výtvory jsou krásné.

Vůně květin se mi dostala až do mozku. Byla sladká, lepivá a pavučinově se proplétala skrze moje smysly a vjemy. Svět se začínal barvit do růžova, jako kdyby růžový měsíc vůbec nezašel. Začínal opět vycházet a teďbyl mnohem zářivější a větší, než předtím. Slunce už není, odteď budeme růst pod růžovým marshmellounem! zajásala jsem a došla až k Sigymu. Narozdíl od něj se tráva pod mýma nohama nekroutila jako divocí hadi, ale ustupovala přede mnou a klaněla se mi, když jsem šla. Nespěchala jsem proto, chtěla jsem si užít, jak mi příroda vzdává hold. "Když-když jsem se naposledy sjela já, u-udělala jsem Duncanovi na krku takovou díru, že tam měl od té doby jizvu!" netušila jsem, kdy se tohle změnilo v předhánění se o nejlepší zhulený zážitek, ale rozhodně jsem se nechtěla nechat zahanbit. "Málem vykrvácel," dodala jsem a zahýbala obočím nahoru a dolů, jako kdyby to byla nějaká sváděcí hláška. Jo, byla jsem děsně sexy a svůdná, tím, že samcům prokusuju krky je to ke mně ještě více přitahuje. "Brácha by ti řek!" zahudrala jsem, abych doplnila svůj vnitřní monolog i o vnější hlas. Ne, že by mi Sigy mohl stíhat.
"Sám jsi dementní," ucedila jsem zpátky, když se rozhodl mě urážet. Udělala jsem krok a natáhla křídlo, abych ho praštila do čumáku, ale místo toho jsem se náhle objevila zavěšená kolem jeho krku jako nějaký další přívěšek. "Táhneš s sebou mrtvolu, takže seš na tom hůř než já," řekla jsem mu z blízkosti asi dvaceticentimetrů a cvakla po něm zuby, ale to už jsme hráli na honěnou. "Mně neutečeš!" zasmála jsem se a rozhodla se, že jít po nohou by bylo příliš pomalé a tudíž bylo mnohem rozumější sebou fláknout o zem a začít se posunovat kupředu jenom předníma tlapama. Křídla jsem měla nebezpečně natáhnutá nahoru jako nějaké plachty a při svém pronásledování jsem se převtělila na vikingskou loď, která se snaží pádly a bidly posouvat po pevné zemi.

// Tulipky

Probodávala jsem Flynnovo tělo pohledem. Byla bych si jistá, že je to jenom schránka, mrtvola ponechaná na tomto světě, zatímco duše odešla, kdybych necítila teplo, jenž jeho kůže emitovala. Slabé teplo produkované bazálním metabolismem. Věříš ještě, že se probudí? zeptala jsem se Sigyho v duchu. Dokázala jsem si představit, jak by mi odpověděl.
"Vím, byla to moje první zima tady," přikývla jsem. "Bylo to opravdu kruté, když to porovnám s letošní zimou," vydechla jsem a podívala se vzhůru na růžový měsíc. Když si budu všechno držet jenom pro sebe, nikdy tu mezeru mezi námi nezmenším, loupla jsem po Sigym pohledem. "Tehdy..." zmlkla jsem, protože mi náhle došlo, kde jsme. Sigy položil Flynna na zem a šel se podívat na květiny. Pod růžovým svitem měsíčního světla to tady vypadalo tak nevinně. Zůstala jsem stát u Flynna, kousek dál od květin, které si už našly cestu do Sigyho nervového centra. "Jsi starší jak já, ale vypadá to, že s tímhle zkušenosti nemáš," ušklíbla jsem se a rozešla se k němu. Stáli jsme mezi květinami a bylo jen otázkou času, než se dostanu do stejného stavu mysli jako on. Čert to vem, bude zábava! to, co jsem udělala pak, bylo na základě impulsu téhle myšlenky. Mávla jsem křídly a rozvířila vůni a pyl halucinogenních květin kolem nás. Zhluboka jsem se nadechla jako zkušený šňupač.
"Tak cooo Zigy? Za-Zahrajem si na honěnou?" nabídla jsem mu s očima do spirálek. Ne, že bych dokázala teď běžet bůhví jak rovně či dlouho. Máchala jsem ocasem ze strany na stranu, jako kdyby mě něco těšilo.

// Narrské kopce

Je Duncan doopravdy mrtvý? v hlavě mi pořád harašilo z toho, co Život řekl naposledy. Nedosáhne na mrtvé, už jsou mimo jeho oblast působení. Takže i to vlče, co jsme roztrhli je definitivně pryč? I ta magička, kterou zabila Tasa? svědilo mě z toho v hrudníku, netušila jsem, jestli nadšením nebo strachem. Znamenalo totiž, že teď jsme byli smrtelní. Brala jsem svůj život jako samozřejmost, ale teď... Všechno se zase vrátilo do normálu. Že?
"Hmm, co?" zamrkala jsem, protože jsem nedávala moc pozor. Jeho otázka se mi do hlavy ale nakonec dostala, jen s kratším zpožděním. "Uh, jo. Jsem ze severu. Docela daleko odsud. Magie tam už nedosáhla tak moc," pokrčila jsem rameny a zamrkala na růžové osvětlení kolem nás. "Docela romanťárna, co?" ušklíbla jsem se. "Nechceš si zadovádět?" zeptala jsem se s nadsázkou v hlase. "Tady polož synátora na zem a můžem si skočit do vody," pokračovala jsem ve své okaté parodii svůdnosti. Nasadila jsem i hlubší hlas a vehementně jsem hýbala rameny. "Pff," odfrkla jsem si a znovu vzhlédla k obloze. "Další úlet a už vzlítnu," zamrmlala jsem si pod nos, nenápadně Sigymu naznačujíc, že by nebyl první,s kým bych si jen tak skočila.

// Elypole

// Život

Pelášila jsem dolů z kopce a jakmile špička mého ocasu opustila magickou bariéru Životovy optimistické aury, hned se na mě sesypala realita tohoto světa. Půjdu ty přívěšky vrátit? Nechám si je? Dotyční jsou naživu, možná by chtěli vědět, že jejich blízcí umřeli. Třeba to neví, nebo možná ano. Launee to určitě neví, Nox zemřel těsně předtím, než jsem ho našla. Spáchal sebevraždu s tou druhou vlčicí. Na tu jsem se nezeptala. Asi tady už nikoho nemá a... Měla jenom vlčí mák zamotaný v srsti, asi o nich moc nešlo, přehrávala jsem si konverzaci s magickou entitou v hlavě, zatímco jsem opatrně brzdila svůj běh tlapkami i křídly.
Jestli se těch křídel chci zbavit, musím za Smrtí. Zase. Nechci další jizvu. A chci se zbavit té magie? A proč ji vůbec mám? na tyhle otázky mi sněhobílý nedokázal odpovědět.
Má mě Rez pořád ráda? Co když její láska opadla, když jsem zmizela? Nedivila bych se... Proč mě ale miluje? Nebo milovala... Musím si s ní promluvit, musím jí toho tolik říct! Sigy čekal pod palmou s Flynnem. Najednou jsem měla hroznou chuť toho malého haranta zahrabat do písku. "Vidím, že ani Život ho neprobral," protáhla jsem tlamu do úšklebku a podívala se na Sigyho. Usmíval se na mě a já... Už necítila tu podivnou zastřenost. Amorek, hmm, máchla jsem ocasem. Je naše přátelství skutečné? zvláštním pohledem jsem se na žíhaného podívala. "Ráda půjdu s tebou," řekla jsem.

// Tulipánová louka

//objednávka
Modifikace
ID - B10/ Zakrnělá křídla a peří v srsti. → 57 křišťálů a 570 mušlí (nacenila Launee)

Převod ze Styx na Alastora
585 vlčích máků – 20 % (117 vlčích máků) → 468 vlčích máků
190 mušlí – 20 % (38 mušlí) → 152 mušlí

Vlastnosti
ID - V03/Baghý/vytrvalost/1*
ID - V03/Nori/síla/1*
ID - V03/Wizku/síla/1*
ID - V03/Rez/vytrvalost/1*
ID - V03/Sionn/vytrvalost/1*
ID - V03/Bouře/síla/1*
ID - V03/Norox/síla/10*
ID - V03/Tasa/síla/1*
ID - V03/Duncan/síla/8*
ID - V03/Duncan/rychlost/10*
ID - V03/Duncan/vytrvalost/10*
ID - V03/Duncan/obratnost/10*
→ celkem 55 darovaných hvězd = 550 vlčích máků

Celkem Styx odebrat: 57 křišťálů, 760 mušlí, 1018 vlčích máků
Alastorovi po převodu přibude: 468 vlčích máků, 152 mušlí
Díky!

// Narrské kopce

Nahoru. Písek mi pojídal tlapky, ale cítila jsem se jakýmsi způsobem nepatřičně lehká. Stával se ze mě víc pták než vlk? Řídly mi kosti, stávaly se dutými a lehkými? Pochybovala jsem, že jsem byla hodna vzlétnout k oblakům jako orli, dívat se na krajinu pod sebou a vyhledávat kořist ostřížím zrakem. Nebyla jsem dravý pták, abych se proháněla mezi mraky. Byla jsem vlk, který patřil na zem. Mé místo bylo mezi stromy, schovaná v podrostu, hledající kořist čenichem. Kdybych byla pták, sledovala bych seshora dva vlky, jak se plahočí vzhůru do kopce. Jak se jejich srst prohřívá sluncem a jejich stíny se prodlužují. Dívala bych se, jak zacházejí na pěšinku, která vede do domova něčeho nepřirozeného a nebezpečného.
Viděla jsem most. Klenul se nad malou prohlubní, která již stihla zarůst květinami. Podívala jsem se zlatýma očima na Sigyho – pajdajícího vlka s medovou srstí, jantarovýma očima a šiškou na krku. Polkla jsem, cítila jsem se nevhodně, nechtěně a nevítaně, a to jsem jenom chtěla být v jeho společnosti. Ne, chtěla jsem více, avšak bylo mi nad slunce jasné, že na něj nemůžu být příliš hrr.
Stáhla jsem uši. Já na něj tak opatrně a pomalu a on se rozhodl, že bude doutnajícím klackem špárat do hojící se rány. „To ti řeknu, až si budeme bližší,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Mohl si všimnout, že v mém hlase zazněla nevyrovnanost s minulostí, jistý strach. Přes oči se mi mihl bolestný stín, ale zmizel stejně rychle jako se objevil.
„Byla jsem tu už dvakrát, Život mě většinou nechal odejít dobrovolně,“ řekla jsem s lehce zdviženým obočím. Mě si tu ta entita nechávat nechtěla. Viděla jsem mu na jeho modrofialových očích, že mě vykopává zpátky do světa s jistou zvědavostí a dědkovskou moudrostí. Chtěl, abych si poradila s novým životem, abych zkoušela nové věci. Kdyby si mě tady nechal, nejspíše by z toho nevzniklo nic zajímavého, proto mě raději sledoval venku. Byl jako můj strážný anděl, až na to, že mi tedy příliš nepomáhal, alespoň dle mého. Jsem jeho experiment.
Nedošli jsme ani na druhou stranu mostu, když se objevil mohutný vlk s indigovou náprsenkou a kouřově zbarvenýma nohama. Hasil oheň, než se narodil? Měla jeho barva nějaký význam? Všimla jsem si, že na břiše mu visí kapičky rosy, tence cinkaly jedna o druhou a přelévaly se z konců jeho srsti z jednoho místa na druhé, nespojovaly se, spíše mezi sebou hrály škatulata. Občas některá z nich spadla do písku a zhynula, splynula se zrníčky kolem sebe a vytvořila maličkatou slznou stopu.
Nepozdravila jsem, zůstala jsem ale stát vedle Sigyho, možná jsem se na něj až příliš naléhavě namáčkla. Atmosféra tohoto místa mne pohltila okamžitě, ale mé podvědomí se odmítalo vzdát bezpečí zlatého kožichu vedle mne. Vykukovala jsem zpoza Sigyho boku a poslouchala, jak Život svým mazlivě medovým hlasem odpovídá na Sigyho otázky. Srdce mi zaplesalo, když mě Sigy označil za svou přítelkyni. Žíhaný se ptal na svou partnerku – pochopitelně. Ani Život mu ale nedokázal dát přesnou odpověď. K mému překvapení mu řekl skoro to samé jako já. Najednou byl Sigy u konce své návštěvy, rozloučil se s Životem a rozešel se zpátky za Flynnem s tím, že na mě počká. Přikývla jsem.
Pomalu jsem otočila hlavu na Života. Měla jsem ho teď celého jenom pro sebe, ale… Netušila jsem, co bych mu chtěla říct. Vyříkali jsme si už spoustu věcí. „Projednou bys mohla mít alespoň dost slušnosti a pozdravit,“ řekl Život, ale ačkoliv ta slova sama o sobě byla vyčítavá, mluvil hlasem měkkým jako mech a oči mu živě tancovaly v chomáčcích bílých chlupů. Zamrčela jsem si něco pod vousy, nejspíše nějakou nadávku než pozdrav. „Máš něco na srdci? Jestli něco chceš, musíš si říct,“ pokračoval Život. Uhnula jsem pohledem a rozešla se k okraji mostu, abych si na něj lehla. Shodila jsem přední packy o kousek dolů, abych se mohla dívat na květinové pole pod námi. Zacinkaly mi z toho řetízky a mně došlo, že bych se mohla právě této vševědoucí entity zeptat, kdo byli majitelé.
„Našla jsem v zimě umrlce, víš jaké myslím,“ pohlédla jsem na Života, který si ulehl vedle mě. Jeho hustá srst se zachvěla při otřesech jeho osvaleného těla. Přikývnul. „Můžeš mi o nich něco říct? Mají tady nějaké přátele, příbuzné?“ zeptala jsem se. Tak, udělala jsem přesně to, co chtěl. S očekáváním v očích jsem na něj pohlédla. „Ten zlatý přívěšek patřil Sayapovi, jeho partnerka Haruhi ležela vedle něj. Mají tady dceru, má stejně rudý kožich jako její otec, momentálně se nachází na severu,“ přikývla jsem. To byl jeden. A ten druhý? „Ten patřil vlku, který se jmenoval Nox Skygge, jeho sestru Launee jsi už potkala,“ odpověděl. Skvělé, to jsou dvě mouchy jednou ranou. Launee je taky na severu, zajásala jsem v duchu nepatrně. Netušila jsem, co přesně s těmi přívěšky chci dělat, možná jsem si je chtěla nechat, možná jsem je chtěla vrátit někomu, kdo byl s majiteli příbuzný.
„Mám další otázku,“ načala jsem. Život byl trpělivý, nejspíše neměl problém ztrácet pár minut s vlčicí, která si potřebovala vždy v hlavě urovnat, co chce říci. „Ty křídla a… Mrtvoly,“ trvalo mi dost dlouho ta tři slova říct. Netušila jsem, jak mám otázku formulovat. Je to tvoje práce? Loupla jsem po něm pohledem. „Za tímhle má prsty moje sestra. Co ta jizva?“ zeptal se starostlivě a já ho nechala, aby odhrnul srst na mé bílé hrudi a zelená jizva se ukázala světu. Poblikávala, jako kdyby vysoká koncentrace magických sil způsobovala, že jizva znovu ožívala. „Nebolí, ale je to trochu divné,“ protáhla jsem tlamu do nespokojeného úšklebku.
Položila jsem si hlavu na nohy. „Můžu ti ten drát obrousit,“ navrhl Život zčistajasna. „Cože?“ zeptala jsem se nechápavě. „Nebo bych ti ho možná mohl i sundat, ačkoliv… Ne, to nepůjde,“ zamračil se. Chtěla jsem se zeptat proč, ale bylo mi jasné, že v tom bude mít prsty zase jeho sestra. Ten drát se objevil společně s křídly, když se objevili ti havrani. „Dobře,“ souhlasila jsem. Život se usmál a najednou se kolem mě začalo míchat nějak moc jisker, vody a magie celkově. Naježila jsem se, ale celá procedura rychle skončila, takže mi srst zase slehla. Loupla jsem po Životovi očima, snad v náznaku děkovného gesta. Život natáhl packu a měkkým polštářkem praštil do jednoho z konců drátu. „Teď už se se Rzí můžeš mazlit, aniž bys jí ublížila,“ řekl spokojeně. „Nechceš otupit i ty na vnitřní straně?“ „Ne.“ „Chápu,“ nevěřila jsem, že chápe mé pohnutky, ale nehodlala jsem mu to vysvětlovat. „Rez…“ zopakovala jsem po něm lehce nepřítomně. Proč… Proč se mi vracely najednou všechny vzpomínky? Najednou se mi naše společná minulost nezdála tak vzdálená, a tak chladná. Ucítila jsem vnitřní žár, ucítila jsem touhu, stesk, vášeň. „Amorek si s tebou trošku pohrál, Sigy není tvůj typ. Nekaž přátelství, které mezi sebou máte,“ řekl Život a dotkl se svou velkou tlapou té mojí. Až mě zarazilo, jak malou a tenkou nohu jsem oproti němu měla. Připadala jsem si slabá, chabá. On ale už pro mě udělal všechno, dosáhla jsem svého maxima přesně tak, jak jsem chtěla. „Měla bys Rzi říct, co cítíš. Řekni jí všechno. Jestli tě doopravdy miluje, pochopí tě,“ řekl Život a zvednul se do sedu. Jestli? Proč se mi zdálo, že se mi snaží do hlavy vsadit pochybnosti? Miluje mě nebo ne? Najednou jsem si nebyla tak jistá, a právě ona nejistota podpořila výheň mých vlastních emocí. Možná jsem ji považovala za samozřejmost, že tady pro mě bude vždycky. „Ale…“ zkusila jsem odporovat. Nemusela jsem. Nemusela jsem se před ním obhajovat, jeho to nezajímalo. Nebyly to jeho vztahy, jeho žalostné výkřiky do temnoty, úpěnlivá snaha udělat si blízké. Nahradit rodinu, která se mi stále více a více vzdalovala. Proč jen jsem ale měla takový způsob tvorby nových vztahů?
„Duncan?“ vyhrkla jsem najednou. Proč jsem si na něj vzpomněla tak pozdě? Pozdě, ale přeci… Život se najednou zdál jaksi ochablý, podivně zkroušený a… Byl to zmatek v kobaltových očích tohoto věčně optimistického stvoření? „S Cynthiou to bylo jiné… Od té doby ale jako kdyby se tady objevilo něco… Něco nového. Když teď vlci zemřou, už na ně nedosáhnu,“ rozpovídal se Život. S vykulenýma očima jsem se na něj dívala. Netušila jsem, že by i tento samozvanec mohl mít nějaké trable. Víc mě ale zaráželo, že je tady něco víc – něco, o čem ani Život nemá zdání. „Když vlci umřou, už je nedokážu přivést zpátky a… Prostě je necítím,“ řekl a povzdechl si. Natáhla jsem packu a – tohle byl asi můj nejvíce empatický úkon posledních měsíců – položila mu ji na nohu, abych ho utěšila a dodala mu sebevědomí. Došlo mi ale, že Duncan by mohl být definitivně mrtvý. Jestliže Život mrtvým už nemůže pomoci, mohlo by to znamenat…
Prázdnota, obavy, strach. Odtáhla jsem packu a postavila se. „Já…“ co jsem vlastně chtěla říct? Chtěla jsem odejít. Chtěla jsem jít pryč z tohoto místa plného skrytého zoufalství, kde květiny měly schovat černou, hutnou díru plnou teskné fantazie. Bylo to jen iluzí, pokusem o vytvoření lepšího světa. „Můžeš zůstat, tady se ti nic nestane,“ řekl Život a postavil se. Udělal krok ke mně, nabídl mi, abych s ním zůstala v bezpečí. „Nechci zůstat v bezpečí, když ostatní jsou tam venku,“ řekla jsem a byla jsem si plně vědoma každého slova. Život přikývl, na tváři smutný úsměv. Otočila jsem se a pospíchala dolů.

// Narrské kopce

"Já se jí nebojím," zdůraznila jsem lehce podmračeně. Bylo mi jasné, že nejspíše vypadám jako děsný nevděčník a škarohlíd, kdž vrčím na uměle vytvořený stín, který jsem aktivně využívala. Co naplat, starým zvykům neporučím. "Špatně snáším magii," uzavřela jsem to. Měla jsem dojem, že něco takového jsem mu už říkala, ale nejspíše to ještě neviděl v praxi. Měl docela štěstí, že jsem s magií už měla víckrát tu čest, protože moje první krůčky kolem neškodných bublin byly dost krkolomné.
"Půjdu s tebou," řekla jsem bez dlouhého přemýšlení. Rozhodně jsem chtěla víc trávit čas s živým a mluvícím vlkem, než s tou spící hroudou chlupů. Začali jsme se pachtit nahoru do kopce a čím déle nám to trvalo, tím výše na obloze bylo slunce. Do kožichu se nám opíral vánek, pročechrával nám srst a ochlazoval okolí. Alespoň se neuvaříme, pomyslela jsem si a sklonila hlavu ke svému boku, který mě svědil. Vytáhla jsem si z kožichu kus podsady a ten ve vánku odletěl jako bílý obláček kamsi do kopců.

// Vrchol

// Mahar

S příchodem slunce a teplého dne jsme se dostali z močálů a šli proti proudu řeky. Být na Sigyho místě, tak Flynna shodím a nechám ho ležet u nějakého dobře rozpoznatelného stromu, případně ho k němu přivážu, aby neutekl, než se vrátím. Můj žíhaný přítel ale měl měkčí a starostlivější srdce než já, takže jeho syn se jako hnida vezl na tátových zádech až ke kopcům. Jejich vršky se s prvními slunečními paprsky začaly třpytit a náhlé teplo z nich sálalo do všech stran.
Sigy složil Flynna na zem a potom ze země začala rašit palma. Uniklo mi podrážděné zavrčení, ale rychle jsem ho utla a jenom celá zježená sledovala, jak se tahle chudinka kroutí nad námi a dělá nám stín. Otřepala jsem se, aby mi srst zase slehla a posadila se do stínu k Sigymu.
"Třeba ano," souhlasila jsem. "Nemám ale potřebu o tom přesvědčit celý svět. Vyhovuje mi to tak, jak to je," dokončila jsem a olízla si znovu čumák. Pohledem jsem sjížděla kopce a přemýšlela, proč bych tady nemohla počkat s Flynnem. Možná ho chce vzít s sebou, ačkoliv Život by to dokázal vyřešit i na dálku, pomyslela jsem si a přejela pohledem zlatého vlčka, který spal jako dudek.
"Souhlasím," přitakala jsem a postavila se, ale Sigy zůstal sedět. "Můžeme jít každý sám a na střídačku ho hlídat," kývla jsem čumákem k Flynnovi. "Nebo ho chceš brát s sebou?" zeptala jsem se a třepla křídly.

// Náhorní plošina

Možná jsem se měla bránit. Možná jsem to měla alespoň předstírat, proběhlo mi bleskově hlavou, když jsem postřehla náhlou změnu v jeho chování. Jako kdyby se ode mě více distancoval. "Docela ano," přikývla jsem rozvážně. Měla jsem ráda svou pověst, měla jsem ráda, když si o mě ostatní šeptali samé ošklivé věci. Líbilo se mi, že se za mnou každý nehrnul jako za nějakým cirkusákem. Nebyla jsem žádný wannabe zlý klaun, já opravdu v sobě něco špatného měla. Nebyla jsem ale jako bratr, který byl v agresivním módu pořád. Možná právě to bylo ještě horší. U něj jeden alespoň věděl, co se děje.
"Není to se mnou zrovna vábné," řekla jsem a ušklíbla se, jako kdybych mluvila o trnu v zadku, který nejde vytáhnout. "Ale dnes už nejsem tím, kým jsem byla předtím," řekla jsem vážněji. Opravdu jsem se změnila, cítila jsem to na sobě. "Rozhodně ti Flynna nesním," dodala jsem s malým náznakem frustrace v hlase.
"Viděly jsme se po dlouhé době," přikývla jsem jeho slovům. Wizku byla opravdu moc milá a i víc než to, jenže já už měla nějaké románky za sebou! Chtěla jsem teď něco jiného. Jenže to vypadalo, že se mi jen tak nezadaří. Nebyla jsem asi tolik trpělivá, abych si tuhle květinku nechala pořádně vyrůst. Možná v tom je ten problém. Chceš všechno hned a pak tě to omrzí. Přesuneš se na jinou růži a s tu zahodíš hned, jen co začnou její lístky hnědnout.
Následovala jsem Sigyho močálem a dávala si pozor, kam packy dávám. Byla jsem tu už párkrát, ale průvodce byl rozhodně lepší než tlapky až k loktům od bláta.
"Ten určitě bude vědět," řekla jsem jenom. Napadlo mě, že by si Sigy mohl udělat zahrádku někde poblíž Borůvkového lesa nebo přímo v něm.

// Narrské kopce