Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"A tahle okřídlená krysa ti dělá starosti?" uchechtla jsem se. "V tom vašem lese se vlčatům moc nedaří," nadhodila jsem s křivým úsměvem někoho, kdo s tím měl trošku co dočinění. "Ať už jsou to novorozenci nebo starší, padají vám tam jak vrány. Jeden by si řekl, že jste naprosto neschopní," zasyčela jsem na ni.
Zhluboka jsem se nadechla, až mi cizí přívěšky na krku zacinkaly. Už jsem si ani neuvědomovala, že je mám zapletebé do řetězu, ale jejich zacinkání mi je připomenulo. "Chtěla bych si přidat tvůj přívěšek do sbírky," řekla jsem a ukázala na svou hruď, se se leskly přívěšky umrlců. Myslím, že jsem už slova našla, ušklíbla jsem se v duchu. Řekla jsem toho docela dost, ale pořád to nebylo všechno. Valilo se to ze mě jako z otevřených stavidel. "Určitě znáš takové to tmavé vlče, trošku praštěné a hloupé, neupravený kožich. Smrdělo Asgaarem," připomenula jsem jí její členku. Byla to nejspíše taky sirota, které se ujali. "Mně a bratrovi posloužila jako hračka, než... Než jsme ji roztrhli," mlaskla jsem, jako kdyby to byla spíše nějaká drobná nemilost. Zabili jsme vlče? No a? zazubila jsem se na vlčici před sebou a pak mi najednou něco došlo. "Chci se tě ještě na něco zeptat, než ti rozpářu břicho a obrátím tě naruby," švihla jsem ocasem a stáhla uši k hlavě. Tohle mě štvalo, moc dobře jsem věděla, kým Norox tehdy smrděl. "Jak sis to užila s bratrem? Doufám, že se na tebe tvůj milý pěkně zlobil, když jsem vás práskla," zaprskala jsem jako elektrická výbojka a srst na krku se mi začala ježit.

Mrskla jsem ocasem, zatím jsem si užívala výhled na krajinu kolem sebe. V hlavě se mi honili čertíci a vymýšleli, co bych mohla podniknout, abych si udržela reputaci. Pořád mě žralo, že Launee a ani Therion netušili, kdo jsem. Bylo to jako dostat facku od někoho slavného. Cítila jsem se tak zbytečná a k ničemu, že jsem se pokusila s nimi vyjednávat a ještě si myslela, že mám na vrch. Tupaňa jsem, ušklíbla jsem se. A co je mi vlastně do jejich smečky, nakrčila jsem čenich. Nepotřebuju smečku, mám svůj... Vlastní kožich, mlaskla jsem. Moc dobře jsem si byla vědoma faktu, že síla je v kvantitě a kvalitě zároveň. Jakože měla jsem bratra, který tady smáčelčenichy do jiných studánek mocných vlčic, sestru, která to zase kazila mě a to bylo tak všechno. Ještě tu byl nějaký Stín nebo kdo, koho Tasa nebo Norox překecali, ať se k nám přidá, ale upřímně mi přišlo, že jsem hrozní individualisti. Chyběla nám soudržnost. Stejně se s nimi už nechceš moc asociovat, upozornila jsem samu sebe. Raději bys byla s Rez, už jsem chtěla dodat i jméno toho hnědého otrhance ze Sarumenu, ale ten byl mrtvý. Nadobro, dle toho, co Život řekl. To Noroxovi nedaruju, kousla jsem se do jazyka.
Vítr mi do čenichu zavál pach někoho, koho jsem už delší dobu neviděla. Stočila jsem hlavu po směru a našpicovala ucho a půl, abych slyšela, jak je daleko. Rychle jsem zmizla od útesu a zalezla do nedalekého křoví. Vedl mě k tomu instinkt lovce. Moment překvapení byl velkou výhodou, když kořist o lovci netušila. Alfa. Alfa Asgaarské smečky. Potvora, která mě v prvních měsících málem zabila, nepříjemně mě začalo pálit ucho, jako kdyby se připomínalo. To kvůli tobě tohle všechno začalo, přimhouřila jsem oči. Zorničky se mi zúžily, když šedá hlava vykoukla zpoza skal. Následoval ji krk s náhrdelníkem ze zubů a zbytek těla. Zdála se mi mladší, než jak jsem si ji pamatovala, ale taky to byla už doba. Od našeho posledního setkání jsem se jí i jejímu pošahanýmu hvozdu vyhýbala obloukem jako největší posera široko daleko. Ale tomu teď bude konec. Já už se tě nebojím, uvědomila jsem si, když jsem si ji prohlížela, zatímco stála na útesu. Stačilo by ji shodit, pomyslela jsem si, ale zaváhání - nebylo by to fér a chci ji zabít sama - mě překvapilo o moment překvapení. Ucítila mě.
Vylezla jsem z křoví a narovnala se. Dlouhé nohy jsem postavila do stabilní pozice a jemně jsem zašustila křídly, když jsem si je srovnávala na zádech. "Krásný den na procházku," broukla jsem povzneseně a podívala se za ni. Byl opravdu hezký den. Chladný a příjemný. Vítr mi uchal srst a ochlazoval mě pod severským kožichem. Cítila jsem, že se mi nedostává příšli mnoha slov. Netušila jsem, co jí mám říct, spíše jsem jí to chtěla ukázat, co si o ní myslím. Srst jsem měla uhlazenou, ale oči mi blyštěly nenávistí. přímo z nich kapala, tekla mi po tvářích a stékala do koutků tlamy, kde se tvořily na mém jazyku kaluže zlosti. Elisa byla můj arch nemesis, úhlavní nepřítel, finální boss, ke kterému směřovala celá moje cesta. A já jsem ready, mrskla jsem ocasem.

// Východní Galtavar

Měla jsem až nečekanou radost z toho, jak se mi povedlo s vlčetem vymést vzdušný prostor. Vesele jsem zvedala dlouhé nohy a s úsměvem, o kterém jsem ani nevěděla, krom lehkho pnutí na místě jizvy, jsem si to vykračovala lesem. Schovala jsem se před pískem a větrem mezi stromy, ale i tak jsem neměla moc klid.
Přes noc se ale vítr uklidnil a dokonce se dalo i lépe dívat. Spočinula jsem si v lese a na chvíli i pospala, ale písek byl pořád všude. Ležela jsem na jeho hryzavých hlavách, avšak podařilo se mi usnout a prospat se.
Probudila jsem se za svítání a vydala se z lesa pryč. Nechtěla jsem se zdržovat poblíž Borůvky, nějaký příliš aktivní cohránce smečky by za mnou mohl vyběhnout a vyprášit mi kožich za to, že jsem jim doručila zásilku v lehce poškozeném stavu.
Vyrazila jsem na vyhlídku. Trochu mě tam táhla nostalgie a taky fakt, že odtamtuď šlo vidět hodně daleko a já se chtěla rozhlédnout, jestli písek natropil někde ještě větší škody.
Vyškábala jsem se nahoru, slunce už bylo dávno vzhůru a vesele mi prohřívalo kožich. Zastavila jsem se na kraji a rozhlížela se kolem. Asgaar, pomyslela jsem si při pohledu na les pod sebou. Byla jsem docela nabitá energií ze včerejšího házení vlčetem a nemálo jsem si zvedla ego. Teď jsem o dost dál než předtím. Taky už uplynulo hodně času, nejsem tím, kým jsem bývala, máchla jsem křídly na důkaz svých myšlenek.
Najednou mě něco trklo. Mrtvé malé tělíčko v Asgaaru, zakopané pod zemí už nějakou dobu. "Hmm," broukla jsem si a máchla zvědavě ocasem. Umřelo tam nějaké vlče, o tom nebylo pochyb. Možná z minulé zimy ještě, kdo ví. Ať už to bylo jakkoliv, byl to jasný důkaz neschopnosti smečky se o vlče postarat. Je to hodně malé tělo, skoro až... Ah, svitlo mi. Trošku mě zabolela hlava, když jsem se na to soustředila, takže jsem toho nechala a jenom se dívala na vrcholy stromů hvozdu, v němž spočívalo mrtvé tělíčko novorozence. Dobře jim tak, magičům, ucedila jsem si. Takhle se příroda mstila těm, kdo byli proti ní. Už dlouho jsem nad naší ideologií nepřemýšlela, bylo to jako vracet se do starých známých vod.

Líně jsem protočila oči, když se na mě přetočené vlče podívalo, jako kdybych mu bůhví jak ublížila. Počkej za chvíli, to ti vylezou oči z důlků a budou se viglat na provázcích. Můžeš s nima pak hrát pingpong, mlaskla jsem nespokojeně. Na planině hodně foukal vítr, bral mi slova od tlamy a hrozilo, že já neuslyším to mrně a mrně neuslyší mě. A nikdo neuslyší nás. Vlastně to je ideální, pomyslela jsem si. Ještě jednou jsem se zeptala, jestli chce létat. Musela jsem špicovat ucho, které mělo ještě celou chrupavku, to druhé mi jen bezmocně pleskalo ve fujanu kolem nás, abych ji slyšela. Vlastně mi stačilo se na ni podívat, abych znala odpověď. Přikývla jsem tedy.
Začala se rozhlížet, tak jsem toho využila. Drapla jsem jí zuby ten její metelící se chvost a přitáhla ji tvrd ěk sobě. Pustila jsem ocas a semkla její tělo v pevném sevření svých tesáků. Chytila jsem ji hodně drsně, cítila jsem, jak se mi zuby probořují do jejího těla. Krev jsem ještě necítila.
Budeš se vznášet, s touhle myšlenkou jsem se zohla a po trajektorii kružnice jsem sebou švihla tak, aby moje hlava získala co nejvyšší energii a rychlost. Na vrcholu jsem otevřela tesáky a pustila vlče, které mi vyletělo z tlamy, chvíli "létalo", to je to, cos chtěla, ne? a následně tvrdě dopadlo na zem o kus dál.
Žuchlo to jako když spadne čerstvě skolená srnka. "Hehe," neudržela jsem krátký gobliní smích plný zadostiučení. "Vzlet jedna, nepovedený. Kapitáne, provedeme druhý pokus!" zahlásila jsem. V okamžiku se z toho pro mě stala hra. Přiskočila jsem znovu k vlčeti, opět ho chytla nevybíravě do tlamy a zas s ním švihla. Tentokrát jsem to udělala tak, aby vlče doletělo co nejdál. Vrátím to Wizku domů. Nebo alespoň to, co z toho zbyde, uchechtla jsem se, doběhla vlče a tlapou na něj dupla. "Jak se ti líbí létání, ta malá ošklivá *píp*?" ucedila jsem mezi zuby a vycenila na prtě tesáky. Vítr stále zesiloval a mně až teď došlo, že to, co mě kouše do nosu, očí a uši není vlče, ale písek. Hromadil se kolem nás, zasypával se nám do kožíšků jako dětský pudr a drásal mi hrdlo, když jsem se smála. Přejela jsem si jazykem po zubech a nasbírala jsem celou novou kolonii drobných zrníček.
"Máš štěstí, že... Víš, co? Seru ti na štěstí," uchechtla jsem se znovu a pustila tlapou vlče, které jsem doteď drtila vlastní vahou. A co, že jsi byla s Wizku. Wizku mě zbožňuje, můžu si dělat, co chci! rozhodla jsem se podpořit tuto mentalitu a chytila vlče za tlapku tesáky, které se mi tentokrát probořily až do jejího masa. Ucítila jsem teplou krev, jak mi teče po tlamě. S její tlapkou zaklíněnou pevně mezi tesáky jsem si mohla dělatnaprosto cokoliv. Rozhodla jsem se vlče vrátit tam, kam nejspíše patří, ale po svém. Zvedla jsem hlavu a nevybíravě ji za hnátičku táhla za sebou. Trošku jsem zrychlila do kroku, rozklusala se a pak jsem se začala otáčet, až z vlčete byla jenom černo-bílá šmouha. A první cenu v hodu dalekém vlčetem získává...! otevřela jsem tesáky, které propichovaly tlapku vlčete skrz naskrz a sledovala, jak černobílá změť chlupů letí až mezi první stromy Borůvkového lesa, naráží bokem do jednoho stromu a zabořuje se do nedalekého borvkového keře. "ZÁSILKA!" křikla jsem jenom se smíchem a spokojeně se odebrala pryč. Tohle bude větší zábava, než kdybych ji jen rozcupovala, zazubila jsem se, načež se mi do tlamy opět dostalo další kvatum písku.

// Vyhlídka (Středozemní propadlina)

// Machtaje sever

Byla tak naivní, že jsem se nemusela ani příliš snažit. Polevila jsem na své ostražitosti a uvolnila se. Vypadalo to, že Wizku se na chvíli ponořila do jiného světa a maličká Night tak zůstala bez dozoru. Neboj se Wizku, zbavím tě téhle přítěže, ušklíbla jsem se, zatímco jsme pokračovala dál na pláň. Night měla kožich bez vůně, která byla tolik typická pro Borůvkovou smečku, muselo jít o dalšího nalezence, a že jicch tady už bylo!
Jako kdyby místní byli impotentní a tak se musí poptávka po vlčatech vyplňovat dodávkami ze zahraničí, nakrčila jsem pobaveně čenich.
"To ti ukážu," slíbila jsem Night, když se ptala, jak se křidélka získávají. Není to nic složitého. Nic magického. Je to jenom krutě přízemní a za moje lži by mě měli postavit na pranýř. Ne, oběsit. Ne, lámat kolem přes celou Gallireu, ať to svět vidí, ušklíbla jsem se. Můj akt milé vlčice pomalu opadával, čím dál jsme od řeky byly a čím více jsme se blížily k tomu, abychom byly o samotě. Přestala jsem vlčeti věnovat tolik pozornosti, koukala jsem kolem sebe a šklebila jsem se svým vlastním myšlenkovým pochodům, ve kterých jsem si v různých barvách malovala blízkou budoucnost. Vlče kolem mě začalo obíhat jako nějaká planetka. Stáhla jsem uši k hlavě, ale jinak jsem svou nelibost nad jeho hyperaktivitou neprojevila. To až když se mi začalo motat mezi nohama, jsem zasáhla. Zastavila jsem a tlapou srazila malou k zemi, protože se mi snažila snad do těch nohou zamotat. Jemně jsem ji u země přidržela a nadzvedla obočí. "Cože?" zeptala jsem se, protože jsem tomu žvatlání nerozumněla. Pustila jsem prďolu a čumákem jí pomohla se zvednout. Trošku jsem ji i potlačila do zadnice, ať pokračuje v chůzi. Už jsmedost daleko, kolem nás byla jenom pláň, začalo se rozednívat a v dáli jsem viděla siluety lesů a jezera.
"Takže... Chceš ta křídla?" zeptala jsem se a zastavila se. Mávla jsem ocasem a spokojeně se usmála. Po měsíci jsem byla zpátky. Měsíc spánku a hned po probuzení jdu zabít další vlče. Jsem zpět baby! pšíkla jsem si. Docela mě svědil nos.

Anjel? Já nikam nejel, dělat si legraci a poukazovat na její neschopnost, to se mi podobalo. S pohledem jasnýho milouše a vlčecího kamaráda jsem ale poslouchala to její nechutný žvatlání a přemýšlela, jestli je tak postihnutá proto, že má barvy kožichu naopak. Možná, že když jí ho otočím správně - tmavá nahoru a světlá dolů - se to neopraví. A i kdyby jí to zabil, žádná škoda, olízla jsem si tlamu a čumák. Jazykem jsem si přejela po jizvě, která hyzdila můj obličej a křivila mi každý úsměv.
"Ale ovšem, mileráda ti k nim pomůžu!" usmála jsem se na ni hřejivě. Udělám z tebe opravdového andělíčka. Vypustíš dušičku a pápá, pak ti zamávám z pekla, ušklíbla jsem se v duchu na účet tohoto naivního stvoření.
Proč koktáš jen někdy? Máš někde zkrat nebo co? Vždycky určitou dobu jedeš normálně a pak začneš vypadávat? nakrčila jsem čenich a podívala se směrem, kterým ukazovala. "Wizku znám! Jsme," milenky de facto, "si hodně blízké." To jí asi nic moc neřekne. "Jsme skvělé kamarádky," poupravila jsem svou původní odpověď. Tak ty ses málem utopila? Hmm, mohla bych to dodělat, loupla jsem okem k řece.
"Mám lepší nápad, Night," usmála jsem se na vlče. "Řeknu Wizku, že půjdeme spolu pro tvoje nová křidélka, co ty na to?" usmála jsem se na ni a na chvíli se na Wizku jakoby zaměřila a dělala, že jí něco říkám myšlenkami. Nešlo to příliš názorně předvést, ale dělala jsem, že jsem duchem mimo a civím na Wizku v dálce. "Tak, řekla jsem jí to myšlenkama. Wizku umí číst myšlenky, víš?" usmála jsem se na Night. "Říkala, že klidně můžeme jít a ať si užijeme nějakou legraci," zavrtěla jsem ocasem a kývla Night, ať mě následuje. nebylo proč zůstávat tady u řeky, kde bylo plno vlků a pachů. Šly jsme přece za zábavou!

// Východní Galtavar

Proč jsou vlčata tak... Pitomá? ušklíbla jsem se v duchu, když ta malá zmenšenina vlka skočila a spadla přímo na čumák, což dala za vinu už dávno zdechlému sarančeti. Já jsem takhle blbá jako malá nebyla, odfrkla jsem si opět jenom v hlavě. Musela jsme zachovat milou tvář pr tohle prdítko. Jako malá jsem byla... Vlastně dospělá, jenom zmenšená a slabší.
Konečně se otočila na mě, ale to už jsem si stihlaprohlédnout celý její kožíšek. Byla by z toho hezká kožešina. Opravdu má fajn desing na kožešinu. Ale ne na vlka. Proč má bílý vrch a spodek černý? Vypadá jako medojed, nebo gepardí kotě, zhodnotila jsem okamžitě její divný kožich. Sice měla malé plus za to, že nemíchala šedou s jinými živějšími barvami jako některé zrůdnosti tady - ehm, Lennie, Marion čisnad ta divná modrá abominace, kterou jsem kdysi potkala - ale rozmístění světlých a tmavých částí bylo zkrátka nelogické.
Ale ne, zhrozila jsem se, když to začalo koktat. To nebude hřích, když to utratím. Tohle je zosobnění ztráty času, dívala jsem se na vlče, zatímco ze sebe vyklepávalo pár vět v několika zásecích. "Já jsem Styx. Mám křídla a kolem krku věneček, protože jsem anděl spadlý z nebe," řekla jsem a usmála se na ni. "A ty jsi kdo, maličká?" zeptala jsem se jí a postavila se. Sklonila jsem k ní hlavu a čumákem jí přejela po malé tvářičce. Mohla bych celou její hlavu obemknout čelisti a rozlousknout jako ořech. Jaký by to udělalo zvuk? Puk? To si musím zapamatovat, to zní jako dobrá výhružka, zamrkala jsem a zašimrala ji na uchu.

No ták. Dělej, zavrčela jsem, protože mě začalo píchat v levém spánku. Svět mi nejspíše dával sežrat to, že jsem ovládala magii, o kterou jsem se ani neprosila. Nenávidím magii. nenávidím vlky s magií a sama jsem taková. Jsem víc magická než většina zdejších, mám na zádech z*****ný křídla a kolem krku drát jako nějaká... Nějaká magická č***. Nenávidím tenhle svět, nenávidím, co mi udělal, zavrčela jsem znovu. Úplně jsem těm myšlenkám nevěřila, nutila jsem se k nim. Pravdou bylo, že mi to docela vyhovovalo. Sice jsem se o žádné estetické úpravy neprosila a pořád bych se jich vzdala, kdyby to šlo, ale ta magie, která mi umožňovala sžít se s mortvolami - jakkoliv divně a oxymóronsky to znělo - to bylo skvělý.
Vlče se konečně chytlo a začalo poskakovat a chytat tu hnusnou mrtvolku, které jsem vdechla život. Kdybych to udělala s mrtvým zajícem, asi by si vlče všimlo, že to není úplně v pořádku, ale saranče bylo... No dejme tomu že na něm jeho rozklad nešel tak jasně vidět. Navíc jsem s mrtvolama moc často nehýbala, takže i tohle hmyzí tělíčko vyžadovalo docela velkou dávku mého soustředění.
Saranče doskákalo až ke mně a pak spadlo na zem a zemřelo. Znovu. Nebo něco takového. Vlče se dostalo až ke mně a já si ho mohla prohlédnout. Kožich v šedých tónech mě skoro až zaskočil. Doufám, že to není nějaký zmetek od Noroxe, nakrčila jsem čenich, avšak mládě po nikom blízkém nesmrdělo. "Nazdárek, sluníčko," pozdravila jsem malou milým hlasem. Byla jsem v tom už docela dobrá, nebylo to moje první vlče. Dál jsem nemluvila, bylo mi jasné, že už jenom pohled na mou velikost vyvolá spoustu dětinských otázek a přesně těch jsem se chtěla chytit. Nepůsobila jsem nijak hrozivě, ba právě naopak. Zůstala jsem ležet a mile se na vlčátko dívala, dokonce jsem sem tam zavrtěla ocasem, abych mu dodala pocit bezpečí.

//Kjérb (VVj)

Vyměnila Tasa už ty kožešiny? Beztak ne. Beztak jsou tam ty samé, co jsem donesla já a Norox. Jen je umyla a nechala tak. Jasně jsem jí řekla, ať uloví nové, drzačka. Odlivla jsem si na zem. Proběhla jsem kolem jezera a už jsem cítila, jak se moje tělo vrací do původního, nezaprášeného stavu. Byla jsem ale tak odpočatá a zregenerovaná, že bych mohla splnit všechny disciplíny na Olympijských hrách za jeden den, aniž by měpotom bolelo tělo. Házení vlčetem, skok do smečky, na co si jenom vzpomenete.
Zpomalila jsem, když jsem v dáli zahlédla vlky. Dvě siluety a třetí další malá deformita. Těch vlčat je celý rok dost očividně. Když jedno ubude, nebude to taková tragédie, pomyslela jsem si. Nechtěla jsem se příliš přibližovat ke skupině, ještě jsem si na cikánskou férovku netroufala, zvláště takhle brzy po vzbuzení z možného kómatu. Jenže já toho prcka nemám jak nalákat, zamračila jsem se. Vlastně! rozzářily se mi oči. Lehla jsem si na zem a zavřela oči. Cítila jsem mrtvé brouky všude kolem, takže jsem vybrala jednoho většího - asi saranče - a nechala ho vyskočit a narazit do vlčete. Trošku se mi zamotala hlava, příliš jsem magii neholdovala a hlavně jsem ji nesnášela. jako správný pokrytec jsem ale pokračovala a začala jsem sarančetem lákat vlče k sobě. Skákalo kolem a jako kdyby si s vlčetem hrálo, ale čím dál tím více se přibližovalo ke mně.

// Jezírko lavender (močály)

Byla jsem úplně ztuhlá. Každičký sval v mém těle bolestivě ječel, když jsem se rozpohybovala. Připadala jsem si jako rezavý tank, který se po dlouhé době rozjel do další války. Další boj. Kde, s kým, proč? Záleží na tom? Chci se znovu probrat, připadala jsem si jako uspaná. Zpomalená a vykolejená. Hlavní problém byl, že jsem si nedokázala vybavit, co se těsně před mým spánkem stalo. S kým jsem byla, co jsem dělala. Proč jsem šla spát? mračila jsem se mrzutě na řeku, zatímco jsem pochodovala podél jejího proudu.
Zavrtěla jsem hlavou a pevněněkolikrát semkla víčka k sobě v násilném zamrkání. Zastavila jsem u řeky a v místě slabého proudu jsem hlavu prudce ponořila do vody. Šok z náhlé mokroty a chladu nebyl dostatečný, aby mi rozpumpoval krev v žilách, ale stačilo to na smytí špíny a ospalek. Alespoň se mi už oči nelepily k sobě. Začínám mít hlad, břicho se mi bolestně stáhlo, když jsem šla poblíž smečky, kde žila Rez. Místo ní jsem ale u řeky zahlédla černobílou abstrakci nerozhodného umělce. "Meinere!" zavolala jsem na něj hrubým, přeskakujícím hlasem někoho, kdo se před chvílí probral z dlouhého spánku. Byl na druhé straně řeky s jakousi hnědou kuličkou chlupů nalepenou na sobě. Trošku to vypadalo, jako kdyby se mu do kožichu zaplantal bodlák. "Ahoj!" zavolala jsem na něj a mávla na něj ocasem. K větší konverzaci jsem se neměla, ale počkala jsem na odpověď, usmála se a rozešla se dál. Fakt mám hlad, nebyla to jenom kvůli tomu, že jsem dlouho spala. Ten maličký bodláček vypadal dost chutně.

// Machtaje sever (VVj)

// Z měsíčního spánku

Probudila jsem se. Konečně. Jako kdybych spala dlouhué dny, týdny, měsíc. Třeba i jo, pomyslela jsem si, když jsem se snažila rozlepit víčka od sebe. Ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem u jezírka v něčí společnosti. Kdyby to byli vlci, ještě bych to chápala. třeba Elisa, Morfeus nebo někdo další, kdo mě nenáviděl. našli by mě tady a čekali, až se probudím, aby mi dali pořádnou nakládačku. Je to tady tak mírumilovné... byla moje první myšlenka, když jsem vzhlédla zpoza vysoké trávy, která mě stihla obrůst a zasadit do zdejšího prostředí jako neživý objekt. To, že si na mě zdejší příroda zvykla a já se stala její součástí mi dokazovaly srnky pijící z jezírka v mé blízkosti, ptáčci poskakující keřiky hned vedle mě a spousta jiných organismů, které kolem mě a na mně vetešily.
Vstala jsem. K velkému překvapení všech okolních obyvatel se kámen Styx dal do pohybu. Nejspíše bych taky utekla, kdyby něco, co měsíc jenom leželo a nehýbalo se to, se najednou zvedlo a začalo na mě hladově koukat. Ještě hlad nemám, ale brzy bude, mlaskla jsem a sklonila se k vodě. Všechna zvířata utekla a teď tady bylo opravdu ticho. Doupě? nechtěla jsem se tam už nikdy vrátit a odmítala jsem tam žít, ale chtěla jsem se podívat, v jakém stavu ho sourozenci udržují.

// Kjérb (Skyhlítin ex-rajón)

// Mahar

Tohle je ono? přejela jsem očima jezírko vody, které se příliš nelišilo od vodních plošek ve zbytku močálů. Možná bylo trochu větší, ale jinak bylo naprosto srovnatelné. Netušila jsem, proč by ho Sigy považoval za hezké a tajuplné, ale nejspíše za to mohla přítomnost levandulí, jenž se mi připomněla s následným nádechem. Byla to podivně omamná vůně, rozdílná od vůně květů na Elysejských polích. Těžká a hutná, utlumující stres a zvláčňující. Připadalo mi, jako kdyby mi vyhlazovala vrásky na gyrifikovaném mozku.
I můj smooth brain ale dokázal rozpoznat zvláštnost onoho místa, když od vody vzhlédla laň a beze strachu v očích si mě prohlížela. Byla zvláštně klidná a nezdála se nikterak vyvedena z míry. Pokračovala jsem v chůzi a dívala se na laň. Ještě nikdy jsem lovnou neviděla tak klidnou a nebojácnou. Vypadala krásně, až mi bylo skoro líto, že jednou bude něčí potravou. Skoro.
Složila jsem se na zem a protáhla se, poválela zeminu svým šedým kožichem. Klouby mi zakřupaly, lopatky málem vyskočily ze zad. Mávla jsem křídly a spočinula v pozici, která mi byla nejpříjemnější. Unavenýma očima jsem vyprovodila laň pohledem, zatímco se smrákalo. Světla ale neubývalo, právě naopak. Začaly se tu toulat světýlka, stejně tajemná jako ona laň. Se zájmem jsem sledovala jejich pohyb, ale byla jsem příliš unavená na to, abych něco udělala. Nakonec jsem už oči nedokázala udržet otevřené a pomalu se ponořila do dlouhého a tvrdého spánku.

Tak nakonec se naše cesty rozdělily. Přikývla jsem Sigymu a rozloučila se s oběma vlky pokývnutím hlavy. Sledovala jsem, jak jejich žíhané zadky mizí v dáli a zanechávají mě o samotě v těchto končinách. Načechrala jsem si peří, než jsem si kýchla. To jezírko znělo slibně, pomyslela jsem se a vydala se do středu močálů, abych ono pověstné místečko našla. Opatrně jsem našlapovala a kontrolovala, aby se pode mnou půda neprobořovala. Měla jsem ale docela štěstí, protože jsem ani jednou nezapadla. Možná za to mohl šestý smysl nebo fakt, že jako napůl pták jsem měla způli kosti duté a moje tělesná hmotnost byla tedy o dost nižší.
Byla jsem unavená a mysl mi příliš nepracovala, chtěla jsem se jenom přesunout někam do bezpečí a klidu, někam dál od všech těch mrtvol, které v močálech byly. Cítila jsem uvízlé brouky, triliony jejich tělíček. Byla tu i srna, zajíc a dvě myši. S povzdechem jsem málem začala vytahovat brouky z bahna, abych jim pomohla, než mi došlo, že už jsou dávno po smrti a jenom jejich exoskeletony zůstaly v tomto hmotném světě.

// jezírko lavender

// Zarostlý les

Jako kdyby se Sigy uzavřel do nějakého vlastního světa. Nejspíše bych to měla tolerovat a jako správná kamarádka být ráda, že se momentálně rochní v růžové mýdlové bublince vůně levandulí, celou idylku kazil fakt, že místo levandule si žíhaný vlk táhnul celou rostlinku, která dokázala vlky zdrogovat. Musela jsem se spokojit s tím, že se budu bavit s Flynnem a velmi rychle se ukázalo, že ačkoliv má Flynn krásný kožich po tátovi, nic z jeho šarmu a osobního kouzla nezdědil. Bylo to jako bavit se s fretkou, které se ucpaly střeva a hrozí ji bolestivá a nechutná smrt plná výkalů, zvratků a jiných tělních tekutin. Fretky byly vlastně domestikovaní tchoři, takže smrad byl zaručen.
Uhh. Ani ne. Nevim, opakovala jsem po něm a připadalo mi, jako kdyby moje mozkové buňky jedna po druhé skákaly z výsadkového letadla. Zdálo se mi, že tohle dítě je docela zpomalené, ne-li přímo dementní. Váhavě jsem se podívala na Sigyho, jehož tehdejší mužnost a schopnost náhle nabyla na jistých nedostatcích. Nosil v sobě gen pro idiotismus?
"A kde-" chtěla jsem se na Flynna utrhnout, ale rozmyslela jsem si to. Mohla za to přítomnost Sigyho, který ač byl v jiném světě, měl o mně dobré mínění a já si ho nechtěla pokazit. "A kde jsi mámu viděl naposledy? Třeba ji můžu jít hledat, jsem tulák a chodím, kam se mi zachce," stočila jsem svůj neopodstatněný hněv na ochotu pomoci. Třeba ji najdu, zmlátím a získám Sigyho jenom pro sebe, pomyslela jsem si nadneseně, nepříliš vážně.
"A co já? Hm," bezmyšlenkovitě jsem napodobila jeho odpovídání. "Já už dál nepůjdu," řekla jsem nahlas a drcla bokem do Sigyho, který se loudal za námi, stále unesený tou blbou kytkou. "Teď, když už tu smečka není, si to tu můžu pořádně prohlédnout," mávla jsem ocasem a čekala, jestli mi ti dva budou dělat průvodce a nebo raději půjdou domů. Na nějaký lov jsem zapomněla, sama jsem hlad neměla.

// Elypole

Myslela jsem si, jakou těm záludným kytkám nedávám výplatu výpraskem, který si určitě zasloužily, když Sigy za mnou skučel, ať do nich nekopu. "Je jich tu spousta," zamumlala jsem na svou obranu potichu, nesnažila jsem se zvýšit hlas a obhájit své vandalské chování přímo. Stejně by to bylo k ničemu. Přestala jsem ale, ačkoliv jsem se trošku nafučela. Kopnu si do nich, až bude kytkomluvec někde v háji, pomyslela jsem si a hodila na fialové květy poslední výhružný pohled, který sliboval jejich destrukci.
Zvolnila jsem krok, přecijen pajda a škvrně nemuseli stíhat. Navíc jsem neměla důvod se nikam hnát. "Flynne, stydíš se za svého tátu?" zeptala jsem se mladého vlčka s uštěpačnou jiskrou v oku a jízlivým úsměvem. Nemohla jsem si nevšimnout, jak otrávený Flynn byl, když se Sigy nehodlal pohnout z místa a omlouval se květinám. Loupla jsem očkem po Sigym a nevinně na něj zamrkala.
Přecházeli jsme přes vysočinu, kde se nesl pach zubrů. Už jsem ta zvířata viděla, velké statné příšery s drsnou srstí a masivním tělem. Nepochybně v sobě skrývala ohromnou sílu a s tím spojené nebezpečí při jejich lovu. Pochybovala jsem, že bych dokázala nějakého skolit sama. Moje čelisti by se k průdušnici tohoto tvora nedokázaly dostat. Možná by se jej podařilo udolat smečce a i ta by měla co dělat, neb by zubra museli vyčerpat. Byl by to dlouhý lov. Zamířila jsem do lesa a držela se jenom mezi prvními stromy. Nechávala jsem nízké větve kartáčovat mi srst, lechtat mě mezi ušima a čistit mi peří. Některá pírka byla už docela volná a zachytávala se v jehličí.

// Maharské močály