Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sopka Felgatatar

Při chůzi jsem nafukovala tváře jao uražená ropucha, už mi stačilo začít jenom agresivně pištět svou hrůzostrašnou bojovou píseň, aby každý věděl, že jsem živá a zdravá, nabručená a protivná jako hárající fena a že pokud mi někdo nenarve do tlamy kus křepelky nebo něco někam jinam, nálada se mi nejspíše nezvedne. Důvod mé protivné nálady byl ale hluoce zakořeněný v pocitu ublížení a náhlému zvratu událostí, takže křepelčí či pélčí by mi neudělalo radost. Nejspíše. Co já vím, jsem ženská, já nevím, co chci, většinu času.
Jakmile se ale moje protivnost znelíbila i Duncanovi, zamyslela jsem se nad svým potřeštěným chováním a přijala jeho slova bez většího mumlání a protáčení panenek. Poslušně jsem pajdala vedle něj a s drobnou úlevou za uchem si uvědomovala, že čím více se hýbu, tím méně bolest vnímám. "Arcanus vypadal spíše jako neškodný hňup oproti své partnerce a tu jsem vyřídila docela bez problémů," řekla jsem a byla jsem si naprosto jistá pravdivostí svých slov. Měla jsem docela pohoňkané ego z toho, jak dobře jsem tu šedou příšeru rozprášila.
"Mrmly mrmly," zamrlmlala jsem mu v odpověď v pokusu o vtip, zatímco jsem se naoko tvářila pořád stejně uraženě. Docela jsem začínala už pookřávat, nejspíše mi docházelo, že nemá cenu si vylívat nějakou neoprávněnou zlost na něm.
Dostali jsme se do úkrytu a vítr konečně ustal. Peří i srst mi slehly a já se trošku oklepala, aby se mi všechno chmýří pěkně poskládalo. Bolest z pohybu jsem prostě překousla, co se dalo dělat. Sesunula jsem se na zem vedle Duncana a zdravým bokem se na něj jednoduše a bez otázek či studu nalepila, jako kdybych ho půl roku nepovažovala za mrtvého. Natáhla jsem přední před sebe a zadní hodila do boku, stabilitu jsem držela jenom díky Duncanovi. "Pche, kdybych teď nebyla v tomhle stavu, bez problémů tě přeperu," odvrkla jsem mu a stočila uši za sebe, před sebe a do boků, jak jsem skenovala prostředí kolem nás. Nikoho jsem neviděla, neslyšela a ani necítila, takže jsme byli asi relativně v klidu. Kdybych opravdu byla teď zdravá jako rybička, pořád bych proti němu byla ale jako věchýtek. Vždyť jsem pořád vypadala spíše jako chodící reklama na XXS modelku s dlouhýma nohama, zvláště když jsem byla zmoklá jako slepice. Jako vychrtlina jsem nevypadala jenom díky husté severské srsti, pod ní jsem měla tělo chrta.
"Norox mi řekl, že ti prokousl hrdlo," nadhodila jsem.

Vyčetla jsem mu, že jeho smrt měla být definitivní a já se s ní už jakš takš vyrovnala, ač to se mnou jednou za čas zahoupalo a obrovská vlna sebelítosti mě opět potopila. Jeho žertování mi náladu nezvedlo. Bolel mě celý vlk a zjištění, že první vlk v životě, kterého jsem měla ráda víc než jiné, je znovu mezi živými, mě do veselé nálady zrovna neuvádělo. Cítila jsem se zrazená. Z hrdla mi vyšlo hluboké varovné zavrčení, tady rozhodně žádné fóry teď nepůjdou lehce. Byla ze mě nasupená koule šedých chlupů a peří, která se ani trochu neusmívala.
Když jsem mu řekla, koho jsem zprovodila ze světa, jenom se zarazil a hloupě mlčel. "Co, máš strach?" řekla jsem nabručeně. Pořád jsem se cítila v ohrožení, jako kdybych se ho chtěla stranit. Nebyla jsem si jistá jeho pravostí a opravdovostí. "Tos už říkal. Vím, co mám dělat," řekla jsem s protočením panenek, když začal těkat očima po okolí a vypadal, že se rozsype na několik částí, protože toho musí hodně udělat naráz. Ani moje oslovení ho nezastavilo v činnosti. Sice se na mě otočil a pohledem sekundu setrval, ale potom mě začal postrkovat směrem k úkrytu, o kterém jsem věděla. Zároveň se všude kolem nás zvedl obrovský vítr. Naježila jsem se a tiše zavrčela, tohle už bylo příliš na to, abych to snesla bez protestů. Pajdavě jsem ho ale následovala a oči zabodávala do cesty před sebou jako uražené štěně, které si chtělo vyjít samo na výlet mimo mámin dohled.

// Východní úkryt

Zírali jsme na sebe jako párek úplně vygumovaných žížal, které potkaly v hnojišti po strašně dlouhé době. Sama jsem nevěděla co říct a Duncan - tedy jestli to byl on a já neměla halucinace - mlčel taky. Takový Duncan nebyl ale normální, Duncan (když byl ještě živý) pořád mlel pantem, dělal problémy a uváděl ostatní do rozpaků. Jo a taky byl mrtvý. "Máš být mrtvý," štěkla jsem přes jeho slova, protože jsme se oba čirou náhodou shodli na načasování. Můj hlas byl vyčítavý, prostoupený bolestí a prodělanou ztrátou, zároveň se v něm odrážela další spousta komplexních emocí, mezi kterými se skrývala nenápadná a přidušená radost z toho, že ho vidím. "Víš ty vůbec jak mě to bolí?" praštila jsem ho další větou plnou emocí, tahle byla zabarvena sobeckou červenou. Jeho smrt byla pro mě naprosto devastující, byla jsem jako tělo bez duše.
"Zabila jsem tu **** alfu Asgaaru," odpověděla jsem mu konečně. Pravděpodobně bych to neměla vykládat všem na potkání, ale copak jsem si mohla pomoci? Měla jsem z toho radost, byla jsem na sebe pyšná, hrdá! A navíc jsem to zatím řekla jenom třem vlkům - své sestře Tase, důvěryhodnému Meinerovi a tady dalšímu wannabe Ježíšovi Duncanovi. Ještě Norox a ta parta v jeskyni to ví, ale čert to vem, uvědomila jsem si.
"Jo, to je momentálně moje priorita číslo jedna," odfrkla jsem si, zatímco ke mně přišel a prohlížel si mě pěkně zblízka. "Duncane?" řekla jsem jeho jméno a zvedla k němu medový zrak, abych si ho přitáhla ještě blíž k sobě. Pořád jsem si nebyla úplně jistá, že je tady, že se nevybavuju s nějakou iluzí. Kdo ví, třeba to byla práce Arcanuse. Nějakou magií vyvolal moje vzpomínky Duncana a zhmotnil je. Dokonale.

Spánek jsem měla lehký, vlastně by se dalo říct, že jsem snila s otevřenýma očima. Nevydržela jsem dlouho v temnotě a brzy se začala probouzet, což mi nedělalo moc radosti. Potřebovala jsem se vyspat a trošku osvěžit svoje mozkové buňky, než se vydám vstříc neznámu, kam jsem se chtěla uchýlit před hněvem Asgaarské smečky. Pomalu jsem se protáhla a postavila na nohy. Teď jsem opravdu cítila každičký bolavý sval v těle. Listy a liány, které mi upevňovaly pravé křídlo k tělu se po odchodu meinera nerozpadly, alespoň to bylo dobré. I tak mě to bolelo jako čert a stát na přední pravé pacce bylo i bez hýbání bolestivé. Možná, že když to rozhýbu, bude to lepší, pomyslela jsem si s jiskřičkou naděje a otočila se, že půjdu dolů ze sopky a zamířím se někam schovat.
Zvedla jsem zrak ze země a ulpěla zlatýma očima, které byly ještě zalepené ospalkami, na tmavě hnědé, v jistých případech až černé, skvrně s potrhaným uchem, krkem a dvěmi zlatými dírami, které vyzařovaly svit jako malá zářivá slunce v temnotě jeho okolního kožichu. Celé moje tělo se zarazilo, všechny moje továrny na energii se zastavily, aby nevěřícně hleděly na to, co se přede mnou zjevilo. "D-... Ja-...." ani jsem nedokázala zpracovat své myšlenky do slov, jednoduše jsem polykala všechno krom prvních náznaků o mluvené slovo.
Duncan. Duncan. Živý. Nebo je to halucinace? zírala jsem na něj s lehce pootevřenou tlamou. Vždyť Život říkal, že už mrtvé vrátit nedokáže. Že na ně nedosáhne. No Duncan přede mnou byl více než živý, vypadal úplně normálně, narozdíl ode mě. Moje bolavé tělo, křídlo přivázané rostlinami k tělu, srst od staré krve - vypadala jsem jako chodící reklama na umření. Tak měl ale vypadat on, ne já. Netušila jsem, co mám říct a ani jak se cítit. Bylo ve mně překvapivě prázdno.

Asi jsem se trošku dotkla jeho citlivého ega. Pravděpodobně si na svém charakteru zakládal a dával si pozor, aby jeho naleštěné kamínky povahových rysů neobrousil žádný přírodní vliv, jakkoliv silný. Ať už šlo o zvětrávání tuláckým větrem nebo o řeku smečky a koryta jejích pravidel. Ušklíbla jsem se podobně jako on, napodobila jsem pohyb jeho tlamy nevědomky.
"Ona," odpověděla jsem mu. Nevěděla jsem, jestli má s Asgaarskými nějaké styky i vážnější vztahy, ale i kdyby měl, nebránilo by mi to v ničem. Pravděpodobně bych toho ani nelitovala stejně jako teď.
Jakmile začal čarovat, srst se mi automatick zježila, ale zůstala jsem stát a dokonce se mi podařilo zadržet vrčení. Cítily jsem doteky listů, které se mi přikládaly k ránám a postupně mě obepínaly liány jako provizorní obinadla a provazy, které držely křídlo na místě. Složilo se do přirozené pozice, což docela bolelo, ale dokázala jsem zůstat zticha a ani se nehnout. "To nezní vůbec zle," breptla jsem skrz zaťaté zuby, zatímco mluvil a šlahouny se mi přichytávaly kolem těla. Trnul mi celý bok a bolest byla nejsinější v rameni křídla i přední nohy, pulzovalo mi to až do konečků prstů. Konečně bylo po všem. Vydechla jsem a srst a peří mi zase slehly. Vděčně jsem po meinerovi loupla zlatýma očima, což byl můj způsob vyjadřování díků.
Najednou se objevila nějaká vlčice, kterou si Tasa vzala do parády a hned s ní zmizela. Nestihla jsem se s ní ani rozloučit a už byla pryč. Nevadí, přetočila jsem hlavu zpátky k černobílému vlku. "No, ale jde ti to parádně," řekla jsem, když mě vlastně poprosil, ať na sebe dávám pozor. "Mám to v plánu," přikývla jsem mu. Čekala jsem, že se ještě alespoň rozloučí, jak to mají vlci ve zvyku, ale on se otočil a s jediným mrknutím prostě odešel. "Mohl bys..." breptla jsem polohlasem, ale až příliš pozdě, když už byl daleko. Povzdechla jsem si a posadila se. Nebyla jsem zrovna v kondici a jediná rozumná věc, kterou jsem teď mohla udělat, bylo odpočívat. Musela jsem ještě vzít roha, ale na to jsem potřebovala sílu.

// Styx se odhlašuje kvůli dovolené mimo WiFi, takže je stále 1 volné místo!

"Jo, drž se dál od Asgaaru," souhlasně jsem Tase přikývla, než jsem se vydala za Meinerem. Tasa mě opatrně následovala, ostatně jako vždy. Ani jsem si neuvědomila, jak okamžitě přebrala submisivní pozici, ale jejího vesele vrtcího se ocasu jsem si všimla. Měla velkou radost z toho, že se mi podařilo zamordovat alfu. Jo, jsem na sebe pyšná. Byla to ale moje síla nebo spíše štěstí? Elisa byla dost vyšťavená, když jsem se na ni dívala. A kdyby po mně její oheň nesjel jako kapky vody, měla bych to spočítané, pomyslela jsem si, zatímco jsem si to kráčela k černobílému a už za pochodu mu popisovala situaci.
Ušklíbla jsem se, koutek zjizvené tlamy mi vyletěl až k uchu, ale vlnil se v ošklivém šklebu právě kůvli vazivové jizvě. "Vidím, že ani smečka neobrousila tvůj smysl pro humor," řekla jsem a zastavila jsem se u něj. "Řekněme, že v Asgaaru je o alfu míň," řekla jsem hrdě a usmála se. Důkaz mých slov mi doslovy visel na kožichu. Miliony červených šupinek Elisiny krve jsem měla na obličeji a tlapkách, ale tam se rychle odlupovaly. Svou krev jsem měla jenom na poškrábané pacce, která tupě pulzovala. "Máš se dobře?" zajímala jsem se upřímně, zatímco se Meinere zvedl a začal si moje křídlo prohlížet. Natočila jsem se k němu a jakoby zkusila prohnout k němu hrudní koš, až se křídlo pohnulo a škublo v něm bolestí. Podlomila se mi packa, zavlnila jsem se jako loď na vlnách a měla co dělat, abych to ustála. "Fakt to chce nějak svázat k tělu," zabručela jsem s podmračeným obličejem.

Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl teplý a sluníčko vycházelo, aby mi pohladilo tvář teplými ručičkami z fotonů. Cítila jsem jeho teplo a vstřebávala ho do sebe jako houba nasává vodu. Zavyla jsem a nějakou dobu jsem čekala na odpověď, která... Se neozvala. Polkla jsem a vydechla vzduch, který jsem zadržovala zcela nevědomky. Možná mě neslyšela. Třeba je daleko, přece nemusí být vždycky tady, uklidnila jsem se. Místo Rez jsem ale ucítila někoho jiného. Někoho, jehož pach mi byl velice povědomý a blízký. Naposledy jsme se viděly u přetahované? zapátrala jsem v mysli. Ano, určitě. Něco zpívala, to její krákorání jsem si pamatovala dost dobře. Nelibá kakofonie tónů, které jí vycházely z hrdla, se mi zakousla do mozku a nepouštěla.
"Ahoj Taso," mávla jsem ocasem na pozdrav a stáhla uši k hlavě radostí, že ji vidím. "Snažím se vzít roha," ušklíbla jsem se. "Zabila jsem alfu jedné smečky a asi by bylo moudré se na chvíli držet stranou," dodala jsem a olízla si tlamu, kterou jsem stále měla od krve. byla zaschlá, takže jsem ty rudé šupinky jenom přejela jazykem. Pár se jich odlouplo a spadlo na zem. "Vlastně..." nadzvedla jsem pysk v pobavení, ale v tom jsem uslyšela ránu někde nad námi. Cukla jsem sebou, až mi pravou stranou těla projela ostrá bolest. Podlomila se mi noha a tak tak jsem to ustála. Meinere! zaradovala jsem se. Ach ano, moje polní sestra, můj lék na každé zranění! A taky je to fajn vlk, co mi nepůjde po krku, ať se děje co chce, mávla jsem ocasem. "Potřebuji od něho pomoct," řekla jsem k sestře a vydala se nahoru za Meinerem. "Ahoj!" pozdravila jsem ho už z dálky a zamávala ocasem. "Ráda tě vidím, vždycky se objevíš, když tě potřebuju," ušklíbla jsem se. Natočila jsem se k němu pravým bokem, který jsem měla zřízený. Tlapku podrápanou do krve jsem neřešila, ale křídlo, bezvládně visící mi u boku v nepřirozeném úhlu, bylo tím pravým problémem. Nevěděla jsem, co s ním mám přesně, nedokázala jsem s ním ale vůbec pohnout. "Potřebovala bych ho nějak... nějak přivázat k tělu, aby neplandalo," řekla jsem Meinerovi a s prosíkem v očích se mu podívala do jediného černého oka.

// Hlásím Styxo

// Zrcadlové jeskyně

Bloudila jsem dlouho, sama jsem se ztratila v těch tunelech. Tolik odboček a všechno to vypadalo stejně! Šla jsem ale pořád rovně, jak jen mi to můj orientační smysl dovoloval. Hodilo by se mi ptačí vnímání magnetického pole, to už bych se tuplem neztratila, avšak to v balíčku mých křídel nebylo. Musela jsem se spokojit s tím, že jsem s nimi mohla máchat a vypadat hezky, nicméně ani to teď nebylo k něčemu. Táhla jsem jedno křídlo za sebou a nechávala za sebou občas peří smáčené krví. Do háje, takhle mě určitě najdou. Musím někam daleko... Ale musím to křídlo nějak zafačovat. Nebo urvat, aniž bych vykrvácela. Boha jeho, protočila jsem oči. Euforie ze zabití alfy mě už postupně opouštěla, začínala mě tvrdě do hlavy kopat realita.
Byla jsem tulák a byla jsem sama, šla po mně celá smečka a ne pasivně jako předtím, kdy mi nic nehrozilo, ale aktivně. V ohrožení byli i ti, které jsem znala a kteří se ke mě hlásili a mi nezbývalo nic jiného, než se zasunout někam do ústranní a počkat, až to přejde, protože jsem nehodlala ohrozit životy jiných vlků. Ne Rez, polkla jsem. Nesměla jsem se k ní teď ani přiblížit. Já jsem tak blbá, vynadala jsem si. Sama jsem mezi nás teď postavila zeď, kterou jsme nedokázaly přelézt.
Najednou jsem se dostala ven. Uviděla jsem světlo, ucítila vítr. Zamrkala jsem a když jsem se už smiřovala s myšlenkou, že zůstanu v chodbách napořád a budu čekat na zázrak, byla jsem venku. A věděla jsem, kde jsem. Byla jsem u sopky, poblíž Rzi. Zavyla jsem, abych jí dala vědět. Jsem tady, říkala jsem. Jsem tady ale nesmím za tebou a ty nesmíš za mnou. Miluji tě, miluji tě Rez, tak moc ti to chci říct, ale nemohu, vytí se mi zlomilo, bylo krátké, ale snad stačilo k tomu, aby mě Rez slyšela, jestli tady někde je. Musela jsem to zkusit. I kdyby mě neslyšela, alespoň... Alespoň jsem se snažila.
Začala jsem scházet ze sopky a dívala se kolem, kudy potáhnu dál. Asi sever, polkla jsem.

Do hajzlu, zaklela jsem, když jsem začala sestupovat z vyhlídky. Před očima mi blikalo, svět byl rozmazaný a zvláště se prohýbal v místech, kde měl být zcela a naprosto solidní. Zatočila se mi hlava, když jsem odstoupila od útesu. Po mém vytí se záhy z Asgaaru začaly ozývat další hlasy. Hlasy smutku a stesku, ale také hlas, jenž mi vyhlašoval válku. Ještě jsem příliš nepřemýšlela nad tím, že jsem si docela zavařila a následující dny, ne-li týdny či měsíce, pro mě budou šílené. Budu mít štěstí, jestli se dožiju zimy. Potom bych už snad mohla mít klid.
Pokládala jsem tlapu za tlapou, když jsem slézala dolů a mířila do nor. Musela jsem se schovat před běsnící smečkou, jejíž alfu jsem poslala pod drn. Dobře jí tak, říkala si o to, polkla jsem chrchel a zatnula zuby. Tlapa, do které mě Elisa drápla, pobolívala. Naštěstí jsem ji zvládla rozchodit a pak už jsem se šinula dolů. Nebyla jsem tak zřízená, když se to vezme kolem a kolem a nikdo se nepodívá na mé pravé křídlo. Měla jsem podrápanou tlapu, pohmožděninu na krku a… A to bylo všechno? Vyšla jsem z toho docela lacino, uvědomila jsem si. Záhy jsem ale křídlem, které jsem táhla jako mrtvou váhu za sebou, narazila na nějaký výčnělek skály a celou pravou stranou těla mi projela ostrá bolest. Zařezávala se mi do nervů, tančila mi v míše a šimrala nociceptory až v prstech na pravé noze. Tohle nebylo dobré. Možná by bylo lepší, kdyby o Elisa úplně urvala, nicméně pak by mi hrozilo vykrvácení.
Netušila jsem, co s ním přesně mám, nestihla jsem se ještě podívat, avšak už jenom fakt, že s ním nemůžu ani pohnout, mi jasně napovídal, že to nebude nic dobrého.
Zamířila jsem do nor, schovala jsem se před světem. Slyšela jsem svůj dech, přerývavý a bolavý, když jsem se dostala do jeskyní. Byla jsem od krve, v uších mi stále hučelo a čumák jsem měla ucpaný železitou vůní. Začala jsem se rychle přesouvat svým lehce pajdavým klusem, při kterém jsem občas sebou cukla, když plandající křídlo vyslalo další dávku anti-morfinu do mého těla.
Zabila jsem Elisu. Zabila jsem Elisu, alfu Asgaarského lesa, postrach kraje, největší bestii Gallirei. Zabila jsem vlčici, která mě málem zabila při příchodu sem. Zabila jsem ji a teď je mrtvá. Už ji nikdy neuvidím, už nikdy neuslyším její posměšný a povýšený hlas. Už nikdy se nebudu muset dívat do jejích rudých očí, odporných a nenávistných. Zabila jsem alfu. Zabila, nedokázala jsem přemýšlet nad ničím jiným. Jak bych taky mohla? Byl to můj největší úspěch zatím. Vrátí se? Vrátí se jako Cynthia? Duncan se nevrátil, třeba se nevrátí ani Elisa. Život říkal, že už s mrtvými nic nezmůže, takže… Takže je definitivně po ní.
Slyšela jsem hlasy, cítila vůně jiných vlků, ozvěna v tunelech se nesla a já do ní přidávala i své zvuky. Hučení a občasné vrčení, zadržované vzdechy bolesti a cvakání drápů o zem, zatímco peří šelestilo po kamenech. V hrudníku mě pálilo, jako kdyby mě spaloval žár tisíců pochodní nenávisti, jež byly nesely davem. Chtěli mě zabít, chtěli mě upálit. Byla jsem první na hitlistu, byla jsem největší hrozbou široko daleko. Já. Já jsem se konečně stala opravdovou hrozbou. Ne, že bych doteď byla jenom šaškem k smíchu, hodně vlčat potvrdí, nicméně teď jsem zabrousila i do vyšších vod. Začala jsem hrát vyšší ligu, diamantovou ligu. Bylo načase vytáhnout esa z rukávů, nabrousit si drápy a připravit se na to, že to teď bude kruté. Teď jsem mohla buď vítězit anebo prohrávat s následky, nebylo nic mezi a stačí jedna prohra a můžu jít za Elisou. Možná jsem si opravdu zavařila až moc, možná jsem měla utéct. Ale já neutekla, postavila jsem se jí a postavím se každému, kdo se mi připlete do cesty.
A vzhledem k tomu, že jsem se tak vyhoupla na příčce… Měla bych se podle toho zařídit. V hlavě se mi začalo už něco rodit, ale pořád jsem měla kebuli plnou jiných věcí, než abych přemýšlela nějak více usilovněji nad tímto. Kupříkladu; Elisina ohnivá koule. Nedokázala jsem se jí včas vyhnout, cítila jsem, jak mě trefila do hýždě a jak mi horko teče po stehně a zadku. Neměla jsem na sobě ale ani jeden spálený chlup, jako kdyby se mě koule ani nedotkla. Bylo to zvláštní, prapodivné. Byla jsem imunní vůči ohni? Byla jsem ohnivzdorná? Jestli ano, tak… Co to mělo znamenat?
Ani jsem nezaznamenala, že se k někomu blížím, ale ano. Uviděla jsem skupinu vlků a ihned jsem zbystřila. „N-roxi,“ hekla jsem polohlasem a zakašlala. Pohledem jsem sjela po jeho společnosti. Neznala jsem je, až na tu tmavou vlčici, která… Ty seš takový vošoust Noroxi, to není možný, přimhouřila jsem oči. Já nahoře na vyhlídce morduju alfy a on tady plodí s magičema. „Tos moc nepovýšila, děvenko,“ cekla jsem k vyrostlé dámě jedovatě, které ještě zezadu kapal olej. Moc jsem se nezmohla na komunikaci, vlastně jsem všechno říkala, když jsem šla kolem nich s docela velkým rozestupem. Držela jsem se od nich co nejdál mi to jeskyně a chodby dovolovaly. Ani jsem nezastavovala, prostě jsem pokračovala a nevěnovala jim příliš pozornosti. Rozhodla jsem se ale Noroxe ještě varovat. „Zabila jsem tu ču*ku, se kterou m*dal kdysi, Asgaarskou alfu. Asi bys měl vzít roha, jestli mě stopujou,“ byl v tom ždibec starostlivosti o jeho zdraví, ale více méně jsem k němu mluvila skoro stejně nakrknutě jako k Roweně. Štvalo mě, že on si mohl skákat kolem mocných vlčic a dělat si dobře, ale když jsem to chtěla dělat já s opačným pohlavím, tak to byl problém. Pokrytec jeden zadupanej, vycenila jsem zuby na zbylou dvojici a s očima pokrytýma mlhou jsem se odklusala/odpajdala se záškuby ostré bolesti pryč z jejich dosahu. Ztratila jsem se v tunelech a doufala jsem, že i mí pronásledovatelé zabloudí, ač je neomylně povede stopa mého pachu, pachu krve jejich alfy, která mi ulpěla na kožichu a krev, která ze mě ještě občas ukapávala. Po cestě jsem narazila na mrtvoly vysoké zvěře, ohlodané kosti se válely v jeskynním koplexu bez ladu a skladu. Nejspíše zabloudili a umřeli hlady. Ale ne, doufám, že to není slepá ulička, zhrozila jsem se, avšak otočit jsem se už nemohla. Naběhla bych jim přímo do náruče a… To jsem rovnou mohla skočit z vyhlídky za Elisou.

// Sopka Felgatatar

Smála se. Z bublajícího hrdla vycházel klokotavý smích, převaloval se a vycházel mezi bublinami rudé krve. Jistým způsobem jsem s ní soucítila, protože jsem si na jejím místě dokázala představit samu sebe. Taky bych se smála. Vmetla bych tomu, kdo mě zabil, něco do tváře stejně tak, jako ona. Z posledních sil bych se pokusila napáchat co nejvíce škody. Nějaký klidný ochod mě příliš netankoval, ale to, co předváděla vlčice pode mnou, bylo jako z jiné reality, kdy jsme si prohodily místa.
Její slova mě míjela. Věděla jsem, co jsem zač, znala jsem svou pozici ve světě. Měla jsem někoho, kdo mě miloval a nebyla jsem sama. Měla jsem přátele, jakkoliv nepravděpodobné se to mohlo zdát. Odfrkla jsem si nad jejími slovy. Asgaar. Asgaar mi může ty víš co. Bez tebe je to jenom les plný hlupáků, nanicovatých budižkničemů. Nestojí mi v cestě, dívala jsem se na ni, rychle a přerývavě jsem dýchala a sledovala, jak její život mizí. Bolest ve mně pulzovala, ale i ta jsem ji odtlačila ke srázu a shodila. Sledovala jsem, jak její tělo klouže po kamenech, jak nabírá rychlost, láme se o skály a padá a padá a padá... Takhle skončila vlčice, která byla katalyzátorem mého nového života. Zabila jsem ji. Zabila jsem Alfu nejsilnější smečky. Nebo alespoň té, o které se to říkalo. Ona byla nálepka, která to prohlašovala. Teď je to jen les. Další les plný vlků. Její tělo mi zmizelo z dohledu. Posadila jsem se na kraj srázu, přímo do kaluže její krve. Rudá stopa smrti se táhla všude po vyhlídce voněla a hýčkala mě. Zaklonila jsem hlavu a zavyla, aby všichni věděli, že Alfa je mrtvá. Tohle byl můj triumf, moje eso v rukávu. Byl to start nové éry. Počkám, až umře, vydechla jsem, ale byla to spíše výmluva pro odpočinek. Křídlo mi bezvládně viselo u boku, tlapka mi krvácela a zátylek mě bolel. Stálo to za to.
Chvíli to trvalo, ale pak jsem ucítila, když vydechla naposledy. Extáze mě pohltila a tělo se mi otřáslo vzrušením. Po něm ale přišla realizace. Mizím, postavila jsem se a vydala se rychle pryč.

// running away as fast as i can

Slyšela jsem, jak mi hučí v uších. Krev se mi vařila, pumpovala mi v žilách a tepnách, div jsem se nerozstřelila napětím a tlakem do stran jako krvavá bomba. Dívala jsem se na vlčici před sebou, které chyběly zuby a pohled její krvavých očí mě propichoval skrz naskrz. Mohly jsme být kámošky, ucedila jsem ironicky a dívala se na ni, jak se zvedá. Nevěřila jsem, že má ještě dost sil, a hlavně jsem spoléhala na to, že jí dvě rány hlavou o zem připraví o poslední zbytky použitelnosti.
Bohužel jsem se mýlila, vlčice vystřelila jako rána z děla a v momentě jsem cítila, jak mi rve křídlo. Ostrá bolest mi vystřelila od místa, kde ho chytila, přes kosti v křídle až po jeho ramenní kloub.Pulsovala mi skrzpáteř až do pravé přední packy, ochromilo mi to dokonce i pravou část hrudníku. "******!" zakřičela jsem bolestí. Naneštěstí pro Elisu, moje křídla nepatřila k věcem, na kterých mi příliš záleželo. Nenáviděla jsem je, byly podstatou toho, co jsem nesnášela. Nesnažila jsem se tedy křídlo zachránit, místo toho jsem využila okamžiku a stočila se po trajektorii Elisina skoku na její odkrytá záda.
Prudce jsem stočila tělo, křídlo nekřídlo, a přirazila vlčici k zemi. Už žádné čekání, žádné hraní, toho bylo už dost. Nechtěla jsem, aby mi zničila další končetinu. Zubama jsem ji chytila za ucho a tvář a znovu s ní praštila o zem, ale tentokrát jsem si dala fakt záležet, abych s ní mrdla pořádně. Pustila jsem ji a když počítala hvězdičky, zaryla jsem jí zuby do krku. Obemkla jsem její průdušnici a pořádně stiskla, než jsem se jí zraněnou tlapou opřela o rameno a začala škubat. Cítila jsem, jak se jí trhá kůže. Jako když se tričko zahákne o drát, její pokožka dosáhla natokého bodu pnutí, že to nevydržela. Krev se začala valit ven, šedá srst se oddělovala od sebe a vytvářela prostor pro řeku krve, která se valila ven. Její tělo povolilo, pohyby ochably. Pustila jsem její krk, rozervaný a masivně krvácející. Podívala jsem se jí do rudých očí a vítězoslavně se usmála. "Adios," chtěla jsem jí ještě něco říct, ale hlas se mi zachrchlal a ona mě beztak stejně nevnímala. Podívala jsem se dolů po srázu a se zapálením nově pasovaného kurýra jsem se opřela o Elisino tělo a shodila ji ze srázu.

Jakmile její hlava narazila o zem, cítila jsem to. Vlna projela její lebkou až k té mé, trošku mě zabolely zuby, ale jinak jsem neměl problém znojí jí ksicht zvednout a opět jí ho jebnout o kámen. Tohle. Mnohem lepší, cítila jsem se tak zatraceně dobře, když jsem jí dávala sodu. Moje tělo žhnulo vzrušením, už dlouho jsem neměla takovou radost z boje. Z boje, který momentálně vyhrávám.
Zavrčela jsem a pustila její hlavu, když mě tlapou drápla po noze. Tak ty budeš vzdorovat, noha se mi trošku podlomila, ale ustála jsem to. Křídla mi vyletěla do stran a udržela mou rovnováhu bez problémů. Udělala jsem krok zpátky a nechala ji, ať se klidně zvedne. Chtěla jsem jí dát ještě jednu šanci po mně skočit, zarýt do mě zuby, vrátit mi to. Bylo mi jasné, že se jí bude motat hlava, že bude mít dost problémů tohle udělat. Krev na jejím obličeji jí stékala po srsti a vytékala i z tlamy, na zemi dokonce bylo i pár zubů. Skončeme to, byla jsem si hodně jistá. nebyla jsem vůbec unavená, trochu mě bolela kůže na krku a tlapka mi krvácela a trošku bolela, když jsem na ní stála, ale jako kdybych se do ní jenom trošku praštila. Měla jsem navrch.

A taky, že zkusím, olízla jsem si tlamu. jazyk mi zavadil o jizvu na pysku, která už dlouhé měsíce hyzdila můj obličej. Asi jsem se hodně rozpovídala, uznala jsem a přešla její kvokání bez komentáře. Alespoň, že poznala to vlče, co jsme roztrhali. A taky se přiznala k tomu, že ******* s Noroxem. "Věděla jsem to," ušklíbla jsem se. Tohle Noroxovi ještě vytmavím, umanula jsem si a zavrčela.
Jakmile se vedle Elisy začala tvořit koule z ohně, srst se mi naježila do takové míry, že jsem připomínala vlčí napodobeninu dikobraze. I peří se i postavilo. Z hrdla mi unikalo dlouhé a hluboké vrčení, jasný náznak nelibosti k tomuhle jejímu magickému útoku. Odporný zbabělec, uslyšela jsem se sama myslet. Nebyly jsme od sebe daleko a koule se rozletěla docela rychle. Nestihla jsem pořádně uhnout, takže jsem jenom zatla zuby a doufala, že mi neusmaží zadek. k mému překvapení ale koule po mých zádech sjela jako teplý bonbonek a nic mi neudělala. Stihla jsem si jenom uvědomit, že nehořím, protože rázem jsem měla šedivku na sobě ve ne příliš přátelském pseudoobjetí. Její zuby se mi zahryzly do krku, těsně nad drát, ale po nárazu o zem mě pustila, aniž by mi příliš ublížila. Drbly jsme sebou o zem a já rázem byla na nohou, zatímco šedivka si to ještě slítla kousek dál a začala se zvedat. Viděla jsem, jak jí to dělá potíže, jak se jí nohy třesou únavou. Tvoje mínus, ani jsem nestihla si to pomyslet v klidu, protože jsem už letěla na ni jako morová rána a zuby jí zahryzla zezadu na krku, těsně za temenem. Jako když máma nese mladé, zvedla jsem jí hlavu a pak s ní jebla o zem. Jednou, po druhé. Jen ať si tu držku rozbije.