Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Zní to jako úplná blbost," setřela jsem jeho vychvalování ohledně jeho nového statusu smrtelně nesmrtelného smrtelníka. Dle mého na tom teď byl hůř než já, jestliže už byljednou po smrti. Třeba jsme měli v sobě nějakou životní energii a ta jeho se momentálně zmenšila na polovinu. A jestli umře znovu, zase se zmenší na polovinu a tak pořád dokola, až ho bude držet při životě ta nejmenší polovina z nejmenších polovin na světě. Potom na něj vlk jenom foukne a on se rozpadne v prach ani nemrkne. Třeba jeho smrt taky ovlivnila jeho používání magií, ale to jsem na něj zjišťovat nechtěla.
"Asi, vyvinulo se to u mě jaksi samo," přikývla jsem souhlasně a nechala brouky zase zdechle spadnout k zemi. Nepotřebovala jsem mu ukazovat, jak snadné je je ovládat a dělat s nimi různé čachry machry. Stačilo aby viděl, že je vůbec probudím k životu. "Jo, taky jsem z toho mega nadšená," zabručela jsem. Stala jsem se tím, co jsem slíbila zničit, už nějakou dobu jsem s tímhle uvědoměním žila, takže jsem si s tím tak hlavu už nelámala. Můj postoj k magii byl celkově docela pozměněný, ale snažila jsem se alespoň ty původní a hlavní pilíře zachovat. Pilíř nesnáším magii a pilíř magie musí být zničena teď byly obestavěny novými stabilními stojkami jako ovládám magii a jsem ohnivzdorná.
"Prý ses hned rozpadl v prach," zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem ani šanci jeho mrtvolu vidět a... Norox neměl čas na to, ho sežrat. To bylo možná dobře.

Natáhla jsem hlavu dopředu a pohla s ní ze strany na stranu, natahujíc svaly na krku, které jsem začala cítit. Natahovala jsem uši kolem sebe a dívala se, zda jsme opravdu sami a zda mí pronásledovatelené nejsou někde kolem. Necítila jsem je, což bylo fajn. Cítila jsem ale velkou spoustu mrtvých brouků a několik myší a hrabošů. Šlo už jenom naprosté pozůstatky, spíše náznaky toho, že to kdysi byl živý tvor. Tahle moje nová vlastnost by byla užitečnější, kdyby se dala nějak spojit s mrtvými vlky, kteří se pak vrátí. Když mě Duncan dohnal, podívala jsem se na něj zamyšleně a zkusila to použít na něm, ale netušila jsem jak a navím jsem z něj žádnou smrt necítila. Byl živý a zdravý jako rybka, prostě to nešlo.
Cukla jsem hlavou jako opařená, když se mi omluvil a označil se za děsné stvoření. "Poslouchám," mlaskla jsem a pokračovala kulhavě v chůzi, zatímco Duncan ze sebe začal tahat slova o tom, že je vlastně úplný blb, který má paměť jako zlatá rybka a raději si namlouvá, že vůbec mrtvý nebyl a nemůže se rozhoupat k tomu, aby tomu čelil. Zastavila jsem se, když hupsnul přede mě a podívala se mu do očí. Pohled jsem měla klidný a jaksi bez emocí, přesně tak, jak si on myslel, že se budu chovat. Jako že jsem hrouda kamení, která se dle nálady roztřepe a spustí lavinu, aby někoho pohřbila. Nic jsem neřekla,vlastně jsem to ani nestihla, protože během jediné věty z něj už zase byl drsnej hustej Duncan, kterého ani smrt nezastaví. Zůstala jsem mlčet, tak nějak jsem byla převálcovaná jeho slovy a moje empatie pro dnešek už vypršela, takže jsem si olízla čumák a trhla uchem. Nakonec jsem si ale odkašlala, protože první slabiky se mi v krku zasekly, a pak se zeptala: "Seš si jistý, že jsi teď nesmrtelný?" Pochybovala jsem o tom. Cokoliv živého se dalo zabít, důkazem byly ty stovky mrtvol kolem mě, které normální vlci nevnímali. "Nemrtvý rozhodně nejsi, jinak bych to poznala," dodala jsem a stočila pohled k jeho tlapkám, kde se začali promenádovat 3 mrtví brouci. Začali lézt k němu a jeden s křídly mu vletěl na nohu. Bylo snadné poznat, že jsou mrtví. jejich tělíčka byla poničená, chyběly jim nožičky a ten okřídlený měl jen jedno a půl křídla. Bylo snadné je ovládat, až příliš snadné.

// Úzká rokle

Pokračovala jsem dál. Duncan zůstal nějakou chvíli vzadu a já tak měla čas pro sebe. Potřebovala jsem ale nějaký? Asi ne. Líbilo se mi alejenom to ticho a možnost zase se resetovat a nastartovat myšlenky odznova. Přecijen jsme v naší debatě došli do mnoha slepých konců, které končily trapným úšklebem nebo pokýváním hlavy.
Ze smíšeného lesa jsem se dostala do dalšího smíšeného lesa. Krom jehličnanů tady rostly statné staré duby, které mě ihned zaujaly svou nepřirozenou bledostí a barvou listů. Byly krvavé, jako kdyby na ně po celý rok pršel krvavý déšť a zaléval je a vyživoval. Sukovité kmeny obrůstal tmavý břečťan a když jsem kolem stromů procházela, skoro mi přišlo, jako kdyby na mě tiše šeptaly. Zajímalo by mě, jestli je jejich míza taky červená, pomyslela jsem si, zatímco jsem pajdala kolem.

"Takže máš rád mentály, ale hodně vlků rád nemáš..." zopakovala jsem po něm. Udělala jsem si z toho takovou vyřazovací hru. Věděla jsem, že já jsem v kategorii mentálů, které má rád, teď mě zajímalo ale něco jiného. "Je nějaký nementál, kterého máš rád?" zasmála jsem se nad tou představou. Mi se vybavil Meinere, protože to byl zatím fakt supr čupr kámoš, který nebyl vůbec psychicky narušený. Jeho mámvpičizmus byl jeho životní styl, ne mentální choroba. A já ho za to obdivovala. Jestli bych někdy chtěla mít vlčata, tak půjdu za ním.
"Nejsi o nic lepší, když se se mnou zahazuješ," přisadila jsem si naoko dotčeně. Bylo mi to docela fuk, ale vlastně nebylo. Chtěla jsem něco říct, mít poslední slovo, tak to bylo. Ale už jsem to nechěla řešit, chtěla jsem hodit svoji debilitu za hlavu a následky taky, chtěla jsem být volná a zdravá.
"Víš hovno," zavrčela jsem, když řekl, že mě to nemrzí. Taky jsem to ale už nechtěla řešit, takže jsem se začala stavět na tlapky a bez dalších slov se vydala dál. Na Duncana jsem se neohlédla, bylo mi jasné, že za mnou půjde jako prd a že bych mu utekla nehrozilo.

// Zakrvácený les

"Bratr je asi jediný mentál, kterého ale rád nemáš," poukázala jsem na nelibost mezi nimi. Byli jako voda a oheň, dva naprosto rozdílné elementy. Zajímalo mě, proč ho vlastně Norox zabil - teda krom toho, že ho Duncan nevýslovně štval. Bylo to proto, že mu záviděl, že v něm viděl soupeře o mou přízeň? Bylo to kvůli tomu, že je magič? Těch tady bylo spoustu, tak proč si vybral zrovna vlka, kterého jsem měla ráda já?
Potutelně jsem se zasmála, když mi odpověděl jako naivní děcko. "O tom nepochybuju," zapitvořila jsem se na něj a z lehu se začala přesouvat do sedu. Jakmile mu došlo, že z něj dělám nitky na nový obrázek, nevinně jsem na něj zamrkala a cukla uchem. Já, takové rozkošné stvoření, že bych si dělala legraci z ostatních?
"Vím, že ji znáš. Už jsme se o ní kdysi bavili," řekla jsem. Sama jsem si nevzpomínala kdy přesně to bylo, ale hrubým odhadem bych to tipla na čas někdy před půl rokem, když ještě neměl tu ohavně velkou jizvu na krku. "Wizku byla vlastně úplně první vlk, kterého jsem tady potkala. Docela jsem po ní vyjela a zjizvila jsem jí tvář jenom kvůli tomu, že má modré oči," do hlasu se mi vkradla tichá výčitka, kterou jsem mířila sama na sebe. "Tehdy jsem byla dost blbá. Teda, ne že by to teď bylo o něco lepší," zažertovala jsem na svůj účet.
Naklonila jsem k panu narovnanému jako pravítko hlavu a očichala místo, kde se mu šklebila ona smrtelná rána. Znala jsem tenhle typ jizvy, podobnou má Cynthia ode mě. "Mrzí mě to," řekla jsem bez znatelného citového zabarvení a zvedla k němu hlavu.

Asi jsem byla moc unavená na to, abych se byť jen v žertu handrkovala s Duncanem. "Jojo, tak proč se se mnou ještě zahazuješ?" nadhodila jsem a nakrčila čenich, neb se mě to lehce dotklo. A to jsem to řekla sama.
Položila jsem si hlavu na zem a poslouchala, jak mi vypráví o spojení s nějakou vlčicí. "To muselo být na prd chodit té vlčici za zadkem jenom po dvou tak dlouho," rýpla jsem si. Tak nějak jsem předpokládala že jim osud překazil radovánky v ten správný moment a s trochou štěstí jim slepil rozkroky k sobě, ačkoliv to bylo nepravděpodobné, přecijen měl poslední zářez mimo Gallireu. Možná to prostě jenom nestihli. "Jo, někdy určitě," souhlasila jsem na půl ucha. "Taky se mi to stalo, spojilo mě to s Wizku. Bylo to docela... Dramatické a vzrušující," na tváři se mi objevil lehce zasněný úsměv, když jsem vzpomínala na naše vrkání. Byly jsme jako dvě hrdličky. Zatraceně, svedu každého vlka, kterého nechci, ale ty, o které mám zájem, jako kdyby něco odpuzovalo, myslela jsem zrovna Sigyho a taky trochu na to, jakou smůlu mám vždycky s Duncanem a jakým neštěstím jsem pro Rez. Asi jsem na stabilní vztah nebyla stavěná.
Lehla jsem si zpátky na břicho a natáhla křídlo, které bylo celou dobu skrčené pode mnou. Už jsem se cítila o něco lépe a chytila jsem dech, ale chtěla jsem si chvíli ještě odpočinout. Najednou mi zakručelo v břiše. Nakrčila jsem čumák a stáhla uši k hlavě.

Královnou čeho? No... No, mlaskla jsem a zamyšleně se na Duncana podívala. Asi... Asi ničeho. Asi jsem jenom vítěz bitky. Byl to můj nemesis a porazila jsem ji, takže jsme královnou svého vlastního světa. Hmm, až se to rozenese, budou mít ze mě vlci určitě ještě větší hrůzu, než dosud měli. Pokud měli. Všichni se mi spíš smějou do obličeje, že jenom ubližuju vlčatům a tak, ani jsem si neuvědomila, že hledím už nějakou chvíli skrz Duncana a nechávám ho čekat na odpověď. Kdybych byla sama alfa, to už by možná bylo jiný. Třeba bych konečně měla respekt. Ale chci mít smečku? Jakože banda maniaků by to byla určitě, naposledy jsem si olízla zjizvený čumák, než jsem toho nechala. Nemělo to cenu. Rez by mi pomohla, loupla jsem po Duncanovi pohledem, když jsme už zase byla v realitě a ne ve svém vymyšleném světě. Nebyla jsem stavěná na vedení klasické smečky, prostě to nebylo ono. Všechna ta pravidla, povinnosti... Nutnost chránit si území a bla bla bla, tohle mě opravdu nezajímalo. Lákala mě jenom ta vyšší pozice a prestiž hodnosti alfy.
"Ty zase vypadáš jako..." vypálila jsem, aniž bych si zkontrolovala, že mám náboj v zásobníku. S otevřenou tlamou jsem zůstala na Duncana koukat, dokud jsem uraženě neodvrátila zrak a nestáhla uši nad svou prohrou v téhle slovní přestřelce.

Tyhle slovní pasti jsem nikdy nedokázala odvrátit. Nahrávala jsem si do nich sama, vědomě i nevědomě, skoro jako kdybych to dělala schválně. Jako kdybych se schválně prezentovala jako sexuchtivá blbka. Ušklíbla jsem se na Duncana s vypláznutým jazykem místo toho, abych mu odpověděla. Dětinsky se ztrapnit mi bylo momentálně příjemnější než mu vysvětlovat svoje složité psychologické pochody, kterým jsem sama často nerozumněla.
"Mhmm," protáhla jsem jenom pochybovačně, když řekl, že se mnou nic mít nechce. To jsem už viděla. Dvakrát. Rozhodně se mě nechce ani dotknout, štítí se mě jako švába. To určitě, holomek jeden ulhanej. Pobaveně jsem vyfoukla vzduch nosem, když se konečně zašklebil a uznal, že to byl kec všech keců.
"Hm, to je asi fakt," souhlasila jsem a složila se ze sedu do lehu. Vyvalila jsem se na zdravý bok a odpočívala. "Sesadila jsem ale královnu, takže jsem čistě hypo... Tentotamtonicky královnou já," zasekla jsem se na slově, které bylo momentálně příliš složitě na to, abych ho správně vyslovila. Moji myšlenku ale snad pochopil. "Teď je ze mě ale jenom utíkající lovná," mlaskla jsem a stočila hlavu k pacce, kde mě Elisa předtím drápla. Jazykem jsem párkrát přejela po strupech, které se mi tam už stihly vytvořit, a krvi, kterou jsem smývala. cesta vodou mi smyla z kožichu dost krve a držkopád jakbysmet. Už jsem byla docela dost čistá. Začala jsem se zbavovat i posledních zaschlých cákanců na krudníku a na spodku brady, ale nemohla jsem tam jazykem dosáhnout, takže jsem jenom přiblble vystrkovala jazyk a šklebila se, zatímco jsem se snažila si to místo umýt.

"To mi chceš říct, že na drsnýho a sexy Duncana přede mnou holky neletěj?" zamrkala jsem překvapeně, ale stále jízlivě. Utahovat si z něj mě bavilo, ostatně jako ze všech. Čekala jsem jenom na chvíli, kdy se jeho oči změní v kámen a dá mi najevo, že už toho má dost. Jinak jsem jela jako nezastavitelný vlak. "Tak to si ještě rozmyslím, jestli bych s tebou něco měla. Co když jsi už zapomněl, jak se to dělá?" nadhodila jsem a podívala se vzhůru na nebe, kde mráčky přikrývaly oblohu.
Vyškrábali jsme se nahoru a já si připadala jako horolezec v důchodu. Duncan se snad ani nezadýchal a posadil se vedle mě s otázkou, jestli chci tady zůstat. Zavrtěla jsem zamítavě hlavou, pořád jsme byli moc blízko. Ironicky jsme byli k Asgaaru ještě blíž než předtím. "Potřebuji si jenom," vydechla jsem a znovu se nadechla, lapala jsem po dechu jako ryba na suchu, "odpočinout."
Mezitím jsem se rozhlížela kolem a sem tam zatínala zuby, když mě přelily vlny bolesti. Kdyby to tak nebolelo, přála jsem si, jenže jsme nebyla žádný znalec léčivých kytek a už vůbec ne kouzelník, abych bolest odčarovala. Vypadala jsem sice kouzelněji než Duncan s tou jeho obyčejnou hnědou srstí, ale byla jsem v tomhle ohledu úplně neschopná.
"Co teď budu dělat? Budu čekat, až se Asgaar uklidní a pak co?" vyblafla jsem ze sebe mezi nádechy otázku, která se mi honila hlavou. Co bude s Rez? Budu ji moct ještě někdy vidět? Říkala jsem, že to se mnou bude mít těžký, když se se mnou bude asociovat. Možná by bylo lepší, kdyby na mě zapomněla. Bezpečnější. Třeba je její láska jenom záchvěv nejisté touhy a třeba... Třeba už to ke mně ani necítí, měla by na to plné právo. Ach, Rez, posteskla jsem si a polkla sliny, které se mi kutálely na jazyku.

// Machtaje jih

Vzpomínala jsem, jak to tehdá bylo. Jak jsme laškovali, dotýkali se. Svět jako kdyby se změnil v nedůležité šmouhy a všechno důležité byl jenom Duncan. Viděla jsem každou chloupek na jeho těle, jeho polootevřené oči, které se třpytily jako tekuté zlato, byly hluboké touhou. Propadávala jsem se do nich, nemohla jsem se dočkat, až se propadnu do něj. Pamatovala jsem si, jak jsme lezli dolů do úkrytu, jak do mě vrazil. Bylo tam přítmí, soukromí, bylo to vzrušující. Pak ale opar vymizel, když jsem ucítila zápach onoho pověstného výkalu. Najednou bylo ostré všechno a já se drala ven na svobodu, na vzduch. Duncan mě následoval jako omráčený a omráčený zůstal i poté, co jsem zmlátila svou sestru. Pak už byl jenom slib a rozešli jsme se. Bylo to naposledy, co jsme se viděli?
"Kdy sis naposledy zašpásoval?" zeptala jsem se nevěřícně a s drobným výsměchem. "Držíš tady celibát kvůli mně a pak se z rauše nemůžeš tak dlouho dostat?" breptla jsem, než jsem zakopla a málem si rozbila čuňu. Opřela jsem se vděčně o svého hnědého ledoborce a zamířila do rokle nedaleko. Nutno poznamenat, že jsem začínala být docela utahaná. "Hmpf," odpověděla jsem mu jenom heknutím, protože jsem na mluvení už neměla moc sil. Před sebou jsem viděla rokli, jasnou slepou uličku. Kdyby mě chytili tady, snadno mě obklíčí. Zastavila jsem a podívala se nad kamenné svahy, kde byl smíšený les. Přišla jsem blíž ke skále a začala se škrábat nahoru. Na začátku rokle to nebylo tak strmé, ale i tak jsem si musela dávat pozor, když jsem pokládala tlapy na kámen a vytahovala se vzhůru. Sem tam jsem vystřela zdravé křídlo, abych si udržela rovnováhu.
Konečně jsem byla nahoře nad roklí. Posadila jsem se a vydechovala. Tohle mi dalo zabrat. Otočila jsem se na Duncana a vyhledala ho pohledem s otázkou v očích.

// VVj (Machtaje sever)

Řeka byla na severu docela prudká, takže jsem si musela dávat větší pozor, aby mi nepodjela tlapka a nespadla jsem. Nechtěla jsem si ublížit víc, než bylo třeba. Postupně se tok ale rozvolňoval a bylo to příjemnější. Bylo krásné počasí a kdybych neutíkala jako kriminálník z před cajty, nejspíše bych se vyvalovala někde na louce a užívala si počasí.
Cukla jsem uchem, když mi do něj šeptal. "Vidím, že tvoje libido tě neopustilo, ty chlípníku," zazubila jsem se a podívala se před sebe. Rozhodla jsem se, že mu přestanu nahrávat a budu hrát trošku nedostupnou, přecijen by se měl víc snažit, když mě půl roku neobletoval.
Skočil mi do řeči, na což jsemjenom stáhla uši a nafoukla lehce tváře. Neměla jsem to ráda, sama jsem to dělala, necítila jsem se kvůli tomu vůbec blbě. Nechala jsem ho, ať si dopovídá, co potřebuje, abych mu ukázala, jak se vychovaný vlk chová, a pak mu odpověděla lehce ublíženě: "Já nevím, nebyla jsem tam," pokrčila jsem rameny. Chyba. Ostrá bolest mi projela páteří, křídlem i tlapou a já spadla čumákem do mělčiny. Voda mi vystříkla do obličeje a dostala se mi do čumáku. Hekla jsem a zůstala ve vodě složená jako skládačka, než jsem se začala zase škrábat na nohy. S hlubokým nádechem a výdechem jsem se znovu pustila do chůze. Zase jsem vypadala jako zmoklá slepice.

// Úzká rokle

// Východní úkryt (Kiërb)

Nemělo cenu plahočit se přes složitý terén, podél řek se šlo nejlépe a navíc se kolem nich pach docela ztrácel. Zvlášť, když jeden šel právě vodou. Namočila jsem si tlapky do vody a po mělčině jsem se přesouvala dolů a dolů s Duncanem v patách. "Já se staří s nejvyšší pravděpodobností nedožiju, takže si hledej jiného topícího parťáka," mlaskla jsem. Už teď jsem na sobě měla několik červených teček odstřelovačů, každý jenom čekal, kdy zmáčknout spoušť a poslat mě na onen svět. Teď, když se Duncan vrátil, jsem měla zase hodně o čem přemýšlet. Vrátí se i Elisa? A to vlče? A ta vlčice, kterou zabila Tasa? ta možnost tu zase byla, ale protože tomu už nešéfoval Život, necítila jsem se tak privilegovaná. Přecijen jsme mezi sebou měli jakési divné pouto. Jeden by řekl, že si budu víc rozumět s tou druhou bestií.
"Musíme si najít nějaké nové hnízdečko," broukla jsem k němu a když do mě drcnul, zamávala jsem jemně špičkou ocasu. Tohle mi chybělo. Nezávazné laškování a tak. Věděla jsem, kde moje srdce teď stojí, ale tohle bylo taktéž mou součástí a nehodlala jsem se měnit. Už tak jsem se změnila dost. Ještě chvíli budu metamorfózovat a budu si moci říkat Xyts, protože ze mě bude můj pravý opak.
Zasmála jsem krátkým štěkem, když nás prohlásil za idioty na útěku. "Já jsem na útěku, ale ty jsi jenom idiot," vyplázla jsem na něj špičku jazyka a pokračovala po mělčinách Velkého vlčího jezera, které byly plné písku. Ve vodě to nebylo tak hrozné, pohybem se voda snadno vymývala.
"Už jsem ti to řekla dvakrát, neseď si na uších," protočila jsem oči popuzeně. "Za řeku. Na západ."

// Machtaje jih (přes sever)

"Posero," ušklíbla jsem se, když z testování ohnivzdornosti mého kožichu vycouval. Já jsem věděla, že po mně Elisin oheň sjel jako teplá voda, nebála jsem se to vyzkoušet znovu. A kdyby to byla jenom náhoda, taky by bylo dobré to vědět. Teď jsem žila s tím, že mě žádný oheň nepopálí a to se mi mohlo docela vymstít do budoucna.
Začala jsem se teda stavět na packy. Neochotně jsem se odlepila od Duncana a jeho tepla. Místo, kterým jsem se ho dotýkala, bylo prohřáté a jakmile jsem se začala zvedat, vítr jej začal chladit. Vyhoupla jsem se na nohy a bolavou přední trošku přizvedla, abych na ní nestála plnou vahou. Postupně jsem na ni ale došlapávala, až jsem na ní stála. Bolelo to zase o dost víc než předtím, ale věděla jsem, že jakmile se dám do pohybu, bolest se otupí.
Asi nemělo cenu se s ním o něčem takovém bavit, vypadat jako kdybych mu dloubala do mrtvé babičky a celkově se tomu vyhýbal. Ani nemělo cenu se před ním vytahovat s tím, kolik mrtvol jsem už potkala. "Na jaře se dva vlci šli dobrovolně utopit do jezera a jeden starý pár tam taky umřel, ale na stáří," zabrblala jsem, aby si nemyslel, že jejich životy mám na svědomí taky já. Já si momentálně vystačila s titulem zabiják alf a mordič vlčat. Zabíjet staré a ty, co to hodlají udělat stejně, by bylo k ničemu a neznělo by to tak dobře.
"Tam už se nehodlám nikdy vrátit," nakrčila jsem čumák a rozešla se pomalu ven. "Není tam soukromí," loupla jsem na Duncana očima, jestli si pamatuje, na co narážím. Když jsem byli jako v ohni a pak přišla Tasa a udělala hovno do úkrytu. O žádném úkrytu na západ od Mahtaë jsem nevěděla, ale nejspíše nastal ideální čas na to, abych tam nějaký našla.

// VVj (Kiërb)

"Klidně to zkus," odsekla jsem a zvedla k němu vyzývavě bradu. Dokonce jsem se i trošku zapřela o přední nohy, ale jakmile mi pravou nohou projela jako blesk bolest, zase jsem s jemným ducnutím slehla zpátky na kamennou zem.
"Brečela? Kvůli tobě?" nakrčila jsem čumák, jako kdybychom se bavili o nechutně smradlavém výkalu a ne o vlkovi, jehož smrt mi ublížila více než smrt vlastní rodiny. "Ani slzu jsem neuronila," řekla jsem a podívala se jinam. Koukala jsem ven a vyhlížela, jestli náhodou neuvidím kožichy asgaarských vlků. Většinou se nesly v černobílém spektru, ale kdo ví, měla bych si dávat pozor asi na všechny barvy. Důležitý byl pach a ten náš Duncan úspěšně rozfoukal po okolí tak důkladně, že to bylo jako kdybych zmizela ze světa. Nicméně v tunelech se moje pižmo jistě bude držet a jestli mi půjdou po stopě, vylezou taky u sopky. Určitě je napadne jít se podívat sem, protože to bylo hned na ráně. "Hele, raději bych se začala přesouvat někam jinam. Přemýšlela jsem, že bych se uchýlila na západ od řeky, někam k moři. Tam moc vlků nechodí," řekla jsem a trošku se zavrtěla na místě v náznaku, že jsem schopná jít hned teď.
"Je zázrak, že seš vůbec zpátky," zabrblala jsem. "Život mi řekl, že na mrtvé už nedosáhne. Dokázal oživit Cynthiu, když jsem ji tehdy zamordovala, ale teď už to prý nesvede. Bůhví, co tě dokázalo vrátit," podělila jsem se s ním o své nové zjištění, které jsem z Života vydolovala. Vlastně jsem vůbec nedolovala, sdělil mi to docela ochotně sám. "Poslední dobou to tady dost chcípá," dodala jsem a vypjala hruď, na které se mi, zamotané v ostatém drátu, houpaly přívěšky zesnulých vlků. Bratra Launee a otce Litai. Jakýsi měděný žalud i s listem a zlaté vajíčko. Jestli bylo jako Meinerovo zelené vajíčko, možná se z něj něco vyklube. "Přívěšek té alfy se mi... Jaksi skutálel z kopce," řekla jsem s úšklebkem. Vlastně mi to vůbec líto nebylo. "I s jejím tělem," mlaskla jsem. Mohla jsem si pro něj kdykoliv dojít a potom ho nosit na krku jako nějakou medaili.
"Krom vraždění vlčat, alf a truchlení nad tvou smrtí jsem nedělala vlastně vůbec nic jiného zajímavého," řekla jsem a se zazubením se na Duncana otočila s andílkovským pohledem v očích.

"Hmmpf," zabručela jsem jenom. Věděla jsem, že jeho slova v sobě nesou ošklivou pravdu, které si moje teď v nebesích poletující ego nechtělo připustit. Zabila jsem alfu, byla jsem teď neporazitelná. "Hodila po mně ohnivou kouli, ale nespálil se mi jediný chlup," nafoukla jsem se a vytáhla tohle eso z rukávu. Byla jsem ohnivzdorná. To byl můj nový objev, mnohem lepší než nějaká debilní křídla, která mě ani nevynesla do nebes a akorát se dala snadno zranit.
Pořád se vytahoval s tím, jak by mě bez problémů přepral. Jenom jsem si odfrkla a dál se nevyjadřovala, ačkoliv bychom se o tom mohli handrkovat donekonečna přesně tak, jak jsme to dělali už několikrát předtím.
"Jo, jídlo by bodlo," souhlasila jsem hned poté, co jsem polkla myšlenku o tom, že nepotřebuju, aby se o mě staral, páč nejsem žádný malý fakan. Na druhou stranu mě jeho péče pěkně hladila po nemalém egu a bolavém srdéčku. Vynahrazovala jsem si všechny ty měsíce bez něj a bez jeho neustálého kroužení. Chybělo mi to. Připadá mi ale, že je nějak víc... Starostlivější, skenovala jsem Duncana pohledem a trošku přesunula svou váhu, když se pošoupl na zemi, načež jsem se o něj znovu opřela.
"Jo, vyrukoval s tím fakt v ten nejlepší moment," protočila jsem oči nad bráchovou neschopností říct mi takové novinky ve správnou chvíli. Vyslechla jsem si, jak že to Duncan skonal a na chvíli zůstala potichu. Jeskyní bylo slyšet jenom šumění větru a někde v dáli zpěv ptáků. "Pff, ha," zasmála jsem se škodolibě, když jsem to už nevydržela. "Sorry, ale ta představa je vtipná," omluvila jsem se jízlivě a mávla vesele ocasem. "Jak dlouho už jsi vlastně zpátky?" zeptala jsem se z čiré zvědavosti. Někde v koutku duše jsem si už plánovala, jak budu hrát uraženou, jestliže je mezi živými už dýl a celou tu dobu za mnou ještě nepřišel.