Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jinovatková pláň

Ulevilo se mi, když jsme se schovali mezi stromy. Vítr se ztišil, více se zešeřelo a větve s listím nad hlavou mi byly více než příjemné. Zvolnila jsem krok - takže jsem se už fakt sotva vlekla - a hledala místo, kde to zalomím. Popravdě jsem sotva stála a spánek byl momentálně to jediné, co mě mohlo zachránit od celkového kolapsu systému. "Naštěstí ne," řekla jsem ledově. Ještě aby to. Vlci do nebes nepatřili a já bych s křídly nikdy nelítala, ani kdyby to šlo. Nepřirozenost toho aktu mě děsila, nemohla bych být jen tak ve vzduchu a spoléhat se na to, že mě nějaká artificiální křídla udrží a zachrání před dlouhým pádem a bolestivou smrtí rozplácnutím se o povrch země. Vlci patřili na zem, do lesů, měli cítit půdu pod nohama. Ušklíbla jsem se, protože jeho bych stopro neunesla. Byl vyšší jak já, těžší jak já a moje křídla sotva unesla mě. Poletovat mezi stromy a po zemi, to mi šlo, ale vznést se svépomocí do vzduchu? Ne.
"Ehh, to nevím," zamračila jsem se. Upřímně jsem pochybovala, že Tasa na něco vůbec je, vzhledem k tomu, co jí udělali. Na jejím místě bych rvala pindíky všem chlapům, které bych potkala, jenom z čiré zášti. "A tak jsem to nemyslela. Nabídla se, že jí pomůže někoho hledat. Nejspíš to ale nebude pravý důvod, proč s ní šla," bylo mi jasné, proč se na ni pověsila. Určitě ji chtěla zakousnout hned, jakmile se Hvězdička odkryje a ukáže jí slabiny. "Neutíkala pryč," zamručela jsem jenom, co se Noroxovy volby na vyprázdnění napětí týkalo. To škvrně jsem kdysi děsila v lese a on ji teď obdělával, jako kdyby se nechumelilo. A taky to nebyla jediná vlčice, s kterou něco měl. Měla bych přestat žárlit, ale jde to těžko, kousla jsem se do jazyka za svou malichernost.
"Huh?" zasekla jsem se. Vede? Tohle je soutěž? Já jsem spala jenom s... S Noroxem. A kdyby to šlo, spala bych i s Rez a Wizku, zamračila jsem se. "Kdybys nebyl takový moula, už bych vedla," odfrkla jsem si. "Jak se do toho ale počítají vlčice?" zeptala jsem se záhy, protože právě to byl důvod, proč bych vedla. De facto jsem projela hlavou všem dostupným vlčicím a mít určité části hyeny, nemuselo by to zůstat jenom v myšlenkách.
Pomalu jsem se složila do jedné vykotliny u dubu a protáhla si nohy. Tohle bylo dobré místo na spánek.

// Kamenný mys

Začala jsem se pajdat od útesu pryč. Duncan byl pravděpodobně někde za mnou a už mě doháněl, takže nemělo smysl se otáčet nebo nedejbože čekat. Ty jeho dlouhý nohy ho určitě donesou až na konec světa, bude-li chtít.
Periferně jsem zaznamenala jeho tmavě hnědou srst, která se v noci jevila spíše jako černá. Celkově to byl velký černý stín se zářivýma očima jako hvězdičky. "Dala mi něco horšího," ušklíbla jsem se a jemně zašustila křídlem. Dle Života to byl dárek právě od té šeredné babiny, která se mi smála do tváře. Moc jsem si z našich setkání nepamatovala a... Upřímně jsem za to ráda. Jediné, na co si dobře vzpomínám, je bolest. Ještě pořád jsem měla na hrudní kosti přesnou symetrickou jizvu, která v různých kouzelných okamžicích dokázala vydávat jemné zelenkavé světlo. Snad to je nějaký její způsob vděku, nebo si mě označila jako nějaký testovací subjekt. Nebo jako někoho, na koho jde smůla, kdo ví.
"Tasa zmizela s jakousi princeznou se stříbrnou hvězdou na čele a Noroxe jsem naposledy viděla m**** nějakou mladou a jiným mladým zase vyhrožovat," mlaskla jsem. Neříkala jsem úplně pravdu, ten jistě čarovný a láskyplný akt mezi Noroxem a tou mladou čúzou jsem na vlastní oči neviděla, avšak nemohla jsem si nepovšimnout následků jejich radovánek. Přímo z nich... Pryštěly.
"Je ti líto, že tady nemáš své sourozence?" zeptala jsem se ho a s jasnou úlevou v očích jsem vlezla mezi první buky.

// Bukový sráz

Odfrkla jsem si. Nepochybně by s vypatlanou vlčicí bylo snazší pořízení, ale kde by potom byla zábava? Snaha svést ji, vtírat se jí do osobního prostoru i do srdce, prohlédnout každou její masku a odmítnutí a postupně se jí tak, jako se červík zakousává dovnitř jablíčka, zakousat do hlavy a vnuknout jí myšlenku, že by snad mohla být zamilovaná? Hm, to zní jako návod na Duncana, asi jsem už nebyla včerejší a nějaký ten čas strávený s touhle chodící královnou namlouvacích tanců mě lecčemu přiučil. A on mi to ještě potvrdil.
Předešel mě a přímo si ke skalám lehl. Jeho srst zůstala magicky stoická, takže ta moje by se okamžitě naježila, nebýt právě toho fujaru kolem. všechno mi tu vlálo a to jsem neměla tolik plandavých částí. Nechtěla jsem tady už dál zůstávat, ač pohled na postupně se přibližující kouř byl svým způsobem uhrančivý. Bohužel jsem na nějaké dobrodružství neměla ani sílu, ani náladu a už vůbec ne čas. Kdyby mě zabilo něco tam, alespoň bych se vyhla Arcanusovi, pomyslela jsem si pouze a stáhla uši k hlavě. Čteš mi myšlenky? vrhla jsem na něj naštvaný pohled, protože to tak znělo. "Možná," odvrkla jsem mu nesmířlivě s touto novou životní situací.
"Hodláš tam zkamenět?" houkla jsem na něj jenom a otočila se k odchodu. Tohle místo nebylo pro mě zrovna příjemné.

// Jinovatková pláň

// Ostrá skaliska

Narozdíl od něj já jsem si toho představovala možná až příliš mnoho. Dokázala jsem v hlavě vést dlouhé scénaře naše utkání, boje, výčitek, popichování a mé výhry. Nebyla jsem žádný slabko a kdyby mě zklamala magie, prostě bych začala hrát nefér. Zabila jsem Alfu, porazit Duncana - dlouhána s zubatým úsměvem od ucha k uchu - by neměl být takový oříšek. Zvlášť, když to nebude brát vážně a bude příliš sebejistý, potom mám výhru v kapse.
Bezva, takže se po smrti zbláznil. Cynthia byla alespoň v lepším stavu, když ji vzkříšil Život, pomyslela jsem si. Teď, když na mrtvé už nedosáhl, to vypadalo, že z toho vlci asi nevyjdou tak snadno. Duncan přišel o rozum. Co to vlče, jestli se vrátí? Amnesie? Elisa? Nebo ti mrtví u jezera? Kolik jich tam bylo? Čtyři?
"Tak takovou bys mě chtěl? Vypatlanou?" nakrčila jsem čumák. Příliš mě to netrápilo, ale můj výraz se zkřivil dost na to, aby to tak nevypadalo. Vlastně jsem byla až příliš unavená na to, aby mě jeho slova dokázaly ranit. Navíc více škody už určitě udělat nemohl, když mluvil o tom, jak mě prodá a zabije moji rodinu jenom proto, že může.
"Smrt?" zeptala jsem se, když mluvil o ní. Jestli teď měla na starosti mrtvé ona, což by dávalo smysl, měla bych přehodnotit svoje konexe ke zdejším samozvaným bohům a začít se více srát do přízně právě té šeredně děsivé příšeře ze zříceniny. S tím, co tady dělám, bych měla být už dávno její favorit, pomyslela jsem si s ironií.
Procházeli jsme kolem skal. Za nimi jsem viděla moře a cítila silný vítr, který jako kdyby stahoval k útesu. Přimhouřila jsem oči, protože se mi zdálo, že něco vidím. Byl to kouř? Černý samet se táhl za obzorem k nebi a potom po mořské hladině směrem sem. To nevypadá dobře, pomyslela jsem si a udělala pár kroků blíže ke srázu. Bylo by snadné spadnout a zabít se. Utopit se ve vodě pod sebou. Zůstala jsem proto od okraje o kus dál, aby se mi nestalo vůbec nic, ani kdybych uklouzla a udělala přemet. "Gallirea zase něco chystá," okomentovala jsem kouř na moři a podívala se na Duncana.

// Kamenné pole

Ani jsem toho nemusela říkat mnoho, abych se dočkala překvapivě živé reakce. Trhla jsem sebou, když jeho hlas zesílil tak prudce, jako chytne hranice politá benzinem. "Jestli si ten souboj představuješ raději ně jako zkušební srandu ael snahu jeden druhého co nejvíce zmrzačit, měl jsi to říct rovnou," zabručela jsem. Vůbec mi to náladu nezvedalo. Co jsem si teď o něm měla myslet? Že žertuje a jenom si ze mě střílí, tak jak to dělával vždy? Že jeho slova jsou jen planými výhružkami a pokusy mě jenom uzemnit? Nejspíše bych si to myslela, kdyby... Kdyby celé naše setkání po jeho smrti nebylo tak zvláštní. Ze začátku to bylo v pohodě, jako kdyby se nic nestalo, ale s každou další hodinou jako kdyby kolem mě rostla zeď. Zeď z toho proklatýho kamení tady všude kolem, zamračila jsem se. Procházeli jsme u úpatí skal, které se už od pohledu zdály více než nehostinné. Bez větších problémů jsem se k nebezpečným hranám, kvílivému větru kolem vrcholků a smrt na každém rohu dokázala přirovnat, avšak nikde jsem neviděla ani kousek oné vytrvalé zeleně, jenž by představovala Duncana a jeho schopnost pijavice. Možná to příliš dramatizuju. Asi jsem jenom unavená. Tím to bude. Jestli se to nezlepší, až se probudím, budu to teprve doopravdy řešit, usmyslela jsem si, zatímco jsem hledala místo, kudy to vrtneme teď a pokud možno skončíme na nějakém příjemnějším místě.
Furt si mlel svoje a mně nezbývalo nic jiného, než na jeho hru přistoupit. Kdoví, možná to bude zábava. "Máš pravdu, nejsem. Jsem jenom výplod tvé fantasie. Nikdy jsi se totiž nevrátil mezi živé, tohle kolem jsou jenom vzpomínky, které si tvoje hlava skládá dohromady z života před smrtí, doplněné o touhy a výmysly, aby to nebyla taková nuda," řekla jsem téměř bez emocí. Krapítek iritace se mi do hlasu vkradl až při posledních slovech. kdo to mohl tušit, zábava to nebyla. Byla jsem jenom čím dál tím víc mrzutější. Hodlala jsem tomu dát ale ještě šanci, takže jsem si ještě přisadila: "Jakmile sis totiž prošel tím děsným peklem hned po smrti, dostal jsi se do své vlastní nirvány."

// Kamenný mys

// Tundra

Opouštěli jsme mechy, lišejníky, kleče, vřesy a malé vodní plošky jenom proto, aby nás tlapky donesly na místo natolik rozdílné, že bylo téměř k něuvěření, jak blízko sebe tahle dvě místa byla. Pod tlapkami jsem ucítila štěrk a kamení, šutry nás obklopovaly ze všech stran. Ve stínech byly kameny šedé a mdlé, jejich jednolitá barva se přelévala z jednoho monolitu na druhý, přeskakovala z oblázku na kámen a splývala v jedno velké moře šedi. Se svým šedých kožichem jsem tady skvěle splývala, nicméně zelené listí, úponky a šlahouny, které mi držely křídlo u těla a tvořily jakýsi provizorní obvaz kole mcelého mého trupu, byly jako blikajícím majákem v temnotě. Navíc se tady nebude dát spát, to byl největší problém. Potřebovala jsem najít nějaké příjemné místo na spaní, pokud možno les nebo nějaký jiný úkyt před živly.
To jsem předpokládala, pomyslela jsem si jenom, když Duncan potvrdil, že se mnou už déle čas trávit nebude. Vždycky byl přelétavý a nikdy nevydržel dlouho na místě. Alespoň ne se mnou. Zažívala jsem s ním spíše krátké, ale nabité chvíle.
"Pf," odfrkla jsem si, když řekl, že kamarádit se mnou už není taková zábava a být nepřátelé by mohlo být zajímavější. Brala jsem to jako jeho obvyklé kecy, jenže on pokračoval a já nedokázala poznat, jestli to myslí vážně nebo ne. Popisoval to natolik detailně, že nad tím už jistě musel přemýšlet delší dobu. Stáhla jsem uši k hlavě a na tváři se mi objevil podmračený výraz. Nemluvila jsem, jenom jsem pokračovala dál, zatímco mi ještě jemným chraplákem popisoval, že jsem se změnila. Neříkala jsem mu na to nic, ale zapamatovala jsem si každé slovo. Neznala jsem ho dost dobře na to, abych odhadla, jestli je to výhružka. "Možná, že tvoje pravé já tehdy umřelo. Já jsem pořád stejná, to ty ses změnil," nařkla jsem ho, abych nemusela problém hledat v sobě.

// Ostrá skaliska

Začínalo na mě zase jít spaní. Co naplat, den byl dlouhý a já probděla mnoho hodin, aniž bych zamouřila oka. Slunce se opět vytahovalo na východě a první paprsky dopadaly kolem nás. Opírala jsem se o Duncana, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Představovala jsem si samu sebe v lesích na severu, možná i v tom lese před úkrytem. Místo hnědého kožichu jsem chtěla šedý a místo očích ze zlata oči ze stříbra. Cítila jsem, jak mi uvnitř něco schází a schází mi to tak moc, až to bolí.
Odtáhnul se a já se musela zase zapřít o vlastní tlapky. Bolest z křídla už nebyla tak hrozná a vlastně jsem si ani nevšimla, že mi nevystřeluje do končetiny, když se o ni zapírám. Opravdu mi to nescházelo.
Uvědomila jsem si, že vlk přede mnou už není... To co býval. Jako kdyby jeho zlatá aura opadávala a nahrazoval ji chlad reality. Připadal mi jiný, cizí. Zívla jsem si a sklopila uši k hlavě. "Jsem jenom utahaná," zalhala jsem bez mrknutí oka a rozhlédla se kolem nás. "Chce to najít nějaké fajn místo na spaní," řekla jsem a otočila jsem hlavu kolem dokola. Tajga byla krásná, ale pokud si vlk nevyhrabal díru metr hlubokou a kolem sebe neměl jako záterasy proti větru borovice kleč, spánek zde nepřipadal v úvahu. Jeden by musel být hodně znaven, aby tady padl a usl.
Postavila jsem se na nohy a rozešla jsem se hledat úkryt, kde bych složila hlavu. Kdy se to stihlo z 'chyběl jsi mi' změnit ve lži? podívala jsem na Duncana a rozhodla se znovu navázat konverzaci na nějaké neutrální půdě. "Co máš v plánu potom? Hádám že mi nebudeš dělat společnost věčně."

// Kamenné pole

Kdybych tušila, jaká prodejná čuba Duncan je - no, já to vlastně věděla. Jinak. Kdybych tušila, že ve svých myšlenkách už vymýšlí plán, jak zaprodat mě, nejspíše by tahle chvíle tak romantická nebyla. Kdo ví, jak bych se zachovala. Utéct bych mu nemohla, přeprat bych ho nepřeprala a... Nejspíše by to byla výrazná čára za naším vztahem, který byl roztodivně vzrušující.
Opírala jsem se o něj a dívala jsem se, jak poslední paprsky slunce zapadají za obzor a krajinu pohlcuje tma. Tichá a svůdná, schovávala před zraky okolí všechno nestydaté a lstivé.
Chybělas mi, ta slova se mi odrážela v hlavě s pomalou ozvěnou. Bylo to hezké slyšet, ale... Tahle slova bych raději slyšela od někoho jiného. Od někoho, kdo byl v jednu chvíli tak blízko a přece tak daleko. Vydechla jsem a do toho se mi přidal i smutný povzdech. Bylo to už jiné, nemohla jsem si jen tak běhat okolo a vytvářet nové nezávazné závazky, aniž bych prvně nemyslela na Rez. Chyběla mi, chyběla mi více, než cokoliv a kdokoliv jiný. "Ty mě taky," řekla jsem a zůstala o něj opřená, nicméně atmosféra kolem nás se změnila z romantické jiskření na vítání dlouho ztracené rodiny či dobrých přátel.

Vlastně mi dal takový nečekaný polibek, jenom teda ten začátek byl dost prodloužený až do takové míry, že to bylo iritující. Zeptala jsem se, co si jako myslí, že dělá a k mému překvapení nepřišlo nic, co jsem očekávala. Ty víš co dělám. Dělám přesně tohle. Nelíbí se ti to snad? neslyšela jsem od něj ani jednu z těchto vět, dokonce se zdálo, že jsem ho naprosto vyvedla z míry. Nakonec ze sebe vyhrknul, že se snažil být romantický a zároveň praktický, páč vypadám zas jak prase. Předtím ses mi smál,že se nezvládnu umýt a teď to použiješ jako výmluvu? ušklíbla jsem se na něj a přejela ocasem po zemi sem a tam. "Ty cukrouši," uculila jsem se na něj posměšně. Snažila jsem se do něj pořádně rýpnout, protože jsem chtěla, aby pokračoval. Měla jsem to ráda, když mě někdo laskal a projevoval mi náklonnost. Nikdy se mi jí moc nedostávalo a krom tvrdé lásky jsem si romantiky a jemnosti moc neužila. Byla to pro mě vzácnost a sama jsem ji neuměla moc dobře praktikovat, takže každá příležitost byla pro mě speciální.
"Abych nikomu neřekla o čem?" zopakovala jsem po něm hloupě a postavila se. Udělala jsem krok a protože už tak byl vlastně jenom na krok ode mě, stála jsem přímo v jeho intimní zóně. Blíže už to snad nešlo. "Nemám nikomu říkat, že jsi romantik?" šeptla jsem mu do ouška a jemně se mu tváří otřela o hranu čelisti, než jsem si hlavu lehce zapřela o jeho rameno.

Hltala jsem maso a příliš neřešila, že vypadám jako magor, co týdny nežral. Měla jsem docela divný období, takže jsem byla vůbec ráda, že dýchám. Nejprve jsem na měsíc usla a během pár obratů slunce jsem byla na úprku. Takhle jsem si nový den opravdu nepředstavovala. Jak ale Duncan řekl, nemělo cenu řešit následky a nebo budoucnost, protože se to nedalo nijak ovlivnit a co se má stát, stane se. Užívala jsem si tedy momentu klidu, kdy jsem překvapivě nerušeně mohla jíst. Už jsem měla zajíce skoro celého v sobě, když jsem koutkem oka zaznamenala pohyb. Duncan se zvedl a jeho tmavé tlapy si to mířily přímo ke mně. Naježila jsem se, ale srst i s peřím mi zase slehly. Jako první jsem předpokládala, že mi chce vzít jídlo a to bych hošánkovi teda neradila. Sice jsem byla v hrozném stavu, ale dát mu jednu přes čumák bych zvládla.
Jeho hlava se přibližovala té mojí, opravdu jsem si myslela, že vymýšlí nějakou lumpárnu. Nakrčila jsem čumák v němé výhružce a šejdrem na něj zpod přivřených víček koukala. Co děláš, mrskla jsem ocasem jako kočka. Přiblížil se tak moc, až se naše čumáky dotkly. Přestala jsem ten svůj krčit a jenom jsem s lehkým zašklebením přivřela oči, když mi olízl obličej. "Mwha," vydala jsem ze sebe zvuk jako když dítě je nedobrovolně čištěno mámou od špíny. "Co děláš?" zeptala jsem se ho naoko popuzeně a drcla mu čumákem do brady. Neodháněla jsem ho, ale nehodlala jsem se tady vystavit a nechat ho, ať si do mě reje dle své libosti.

Teď by byla nejvhodnější chvíle na něj skočit. Povalit ho na zem a zneužít jako polštář, zneužít ho a užít si. Jenom ta myšlenka mi ale vyvolala ostrou bolest v křídle, zádech a přední noze, takže z toho hned sešlo. Prostě... prostě jsem se musela smířit s tím, že momentálně je se mnou zábava asi jako s kamenem. Možná mě někdo zvládne hodit a to bude to jediné, čím budu zábavná. I tak jsem se ale musela nějak vypořádat s horkem, které mě polévalo. Nebylo to, že bych teplo vyzařovala. Ono po mně přímo teklo jako proudy horské vody. Cítila jsem se jako omývaná horkým mořem, vlna za vlnou mi smáčela kožich, horká pára dusila hlavu a všechny myšlenky odsouvala pryč. Byla jsem jenom já, horko, to nekončící horko, a Duncan. Potřeba zbavit se horka, upustit páru, byla nesnesitelná, nicméně neměla jsem jak. A tak jsem zvolila jinou variantu. Odvedení pozornosti.
A zabralo to. Duncan se jako lusknutím prstů změnil z Duncana sváděče na Duncana loviče a se souhlasem se jal hledat mi něco k jídlu. Já těch několik minut strávila vydýcháváním náhlého vzrušení a uklidňováním se, protože srdce mi bilo jako splašené, div mi z hrudi nevyskočilo. Když se ozvalo prásknutí, zbystřila jsem. Duncan se objevil se zajícem v zubech a položil ho přede mě. nebyl na něm jediný krvavý šrám, musel ho zabít magií. "Díky," řekla jsem místo toho, abych ohrnovala nos nad tím, že nebudu jíst něco, co bylo evidentně zabito magií. To bych udělala asi někomu, koho bych neměla ráda a chtěla mu přitížit. Byla jsem ale vděčná, že mi pomáhá na mém úprku, takže jsem se bez reptání pustila do jídla, zatímco on se prohlížel ve vodní hladině jezírka, u kterého jsme zůstali.
Nebyla jsem nikdy vybíravá, prostě jsem hltala všechno, co šlo sníst. A taky jsem nikdy nebyla zrovna čistotná, takže krev a nějaké kousky masa jsem měla všude. Kdyby šlo o něco vetšího než o zajíce, pravděpodobně bych se sama změnila v chodící stůl na bufet.

Nestydatě na mě čučel,když jsem se dívala do vodního odrazu. Předpokládala jsem, že bude kontrolovat, jestli je pořád tak rozkošnej jako vždycky, ale zapomněla jsem, že je to nevycválané hovado, jehož jediným životním cílem je vyvádět ostatní z míry. Neviděla jsi ho půl roku, není se co divit, že už na něj nejsi tak zvyklá, uklidňovala jsem se a vracela mu jeho vtíravý pohled. Nebyla jsem žádná slečinka, která by se bála vyzývavých pohledů, vídala jsem je více než často, takže tohle Duncanovo čumění mě zas tak moc nevyvádělo z klidu. Spíš to, že jsem to špatně odhadla. Hodila jsem to ale za hlavu, nešlo o nic důležitého.
"Mmmm," zapředla jsem zasněně, když začal popisovat, jaké by to mohlo být. Nebudu lhát, cítila jsem, jak se moje tělo jemně zachvělo nad tou představou. Schovaní v cizím úkrytu, plní očekávání, zda-li je někdo načape, zatímco naše těla by se vzájemně okrádala o teplo. Nevypadat jako utečetenc z eko-shibari výstavy, už bych možná něco i zkoušela. Nepochybovala jsem, že on také. Však už i tón jeho hlasu se změnil do sladce chraplajícího pološeptu, který jsem už párkrát slyšela. "Já jsem tě tak zkazila," protáhla jsem laškovně a natáhla k němu hlavu se zubatým úsměvem.
Narozdíl odněj jsem měla v hlavě i spoustu jiných věcí. Dokázala jsem skákat od tématu k tématu, aniž bych sedlouho zastavovala. Můj hlad byl skutečný stejně, jako jeho vzrušení, nicméně to vypadalo, že tady jižan se nejdřív bude muset vzpamatovat z toho, co zrovna prožívá, než mi uloví tu slíbenou snídani. "Já počkám tady," začala jsem ho povzbuzovat k lovu stejně laškovným tónem, jako předtím. Třeba se mi povede naladit na jeho vlnu. "A ty mi půjdeš ulovit něco dobrého k jídlu," dokončila jsem a máchla ocasem.

// Zakrvácený les

Nemusela jsem se ani ptát, co přesně by v tom cizím úkrytu chtěl dělat, sám mi to celé pověděl. Šlo mu jenom o to, si nahrabat na cizím pokladu. Vlci nejsou draci, nežijeme na hromadě zlata, uchechtla jsem se v duchu. Chtěl nějaké drobné pro Smrt, chtěl po ní něco a já tušila co. Magii, kouzla, co jiného, nadechla jsem se a podívala se kolem sebe. Přecházeli jsme po pláni a mířili k tundře. Už z dálky jsem viděla, jak se pyšní životem. Začalo se ochlazovat, ale krása zdejší přírody mi teplo vynahrazovala. Byla jsem na chlad zvyklejší jak Duncan, takže mi bylo určitě příjemněji než jemu. Procházeli jsme kolem fialových vřesů a zelených mechů, které s ejako obláčky držely na kamenech a poblíž křišťálově průzračných jezírek kolem nás. Zastavila jsem u jednoho z nich a podívala se na svůj odraz. "Budu se těšit. Šmejdit v cizím úkrytu by mohlo být... Vzrušující," zavrněla jsem jako divoká kočka a podívala se Duncanovu odrazu ve vodě do očí se smyslným pohledem. Jistě mu došlo, na co narážím. Slíbil mi to a jestli nechce, aby se o něm rozhlašovalo, že není vlkem svého slova, měl by se činit. Škoda jen, že jsem byla zrovna v takovém děsném stavu. Naštěstí to už nebylo tak šílené, když jsem se hýbala, docela se mi to už uklidnilo. Celým křídlem mi ale prostupovala ztuhlost a vlévala se mi i do ramene pravé packy.
"Se mnou už tak ostýchavá nebyla," řekla jsem, když jsme se bavili o Wizku. Ta rozkošná vlčice mi chyběla, nicméně měla bych se soutředit jen na jedinou vlčici, se kterou jsem chtěla být ze všeho nejvíce. Proč mě ale osud vždycky donutil se jí co nejvíce vzdálit? Sklonila jsem hlavu k vodě a napila se. "Už mám hlad," informovala jsem Duncana mezi pitím a dýcháním.

Ani jsemsi neuvědomila, jak spokojeně se tvářím, když zmínil, že jsem hledaná vlky nejméně z půlky tohoto magií prohnilého světa. Bílá hruď se mi vypjala a na obličeji objevil samolibý úsměv, když to říkal. Bylo to jako slyšet serenády na můj účet. "Oooh, ty na mě budeš čekat? To je tak věrné a rozkošné," uculila jsem se.
Moje přirovnání se mu nejspíše nelíbilo, protože by raději zůstal někde schovaný v jeskyni a strašil malá vlčata, kdybymu narostly další zuby. S mlasknutím jsme pootočila hlavu stranou, tohle by bylo jako křičet do kamene. Byla jsem si ale jistá, že kdyby se mu něco takového opravdu stalo, zůstal by na denním světle a protože je to Duncan, udělal by z toho jednu ze svých předností nebo baličských technik nebo co. Že se mu holky ale balit vážně daří, pomyslela jsem si uštěpačně. Byla jsem na tom se zářezy lépe než on, ale vychvalovat jsem se nehodlala. Nechtěla jsem ho odradit od možného budoucího WooHoo-ování.
"To teda," přizvukovala jsem mu. Vloupat se do cizího úkrytu? Proč? lehce jsem nakrčila obočí. Moje nástřely možných odpovědí by ale nejspíše nebyly tím, co Duncan myslel. Ať už to totiž zapíral jak chtěl, byl to měkkýš. "Můžem to spáchat někdy později. Nebo si najdi někoho jiného," řekla jsem klidně a střihla ušima. "Mohli bychom," souhlasně jsem pokývala hlavou a zvedla se. "Ty už jsi tady byl?" zeptala jsem se, zatímco jsem se dala do pohybu.

// Tundra

Jeho slova mi dala za pravdu. Sám odkonce potvrdil, že cokoliv, co bylo jím vyřčeno či uděláno, bylo hloupostí, avšak já už něco takového tušila předtím. Občas se zdálo, že má i své světlé chvilky, nicméně většinu času byl Duncan jenom ztělesněním vyskakovacího čerta z krabičky. "Ahaaa," protáhla jsem vědoucně a se sarkasmem, když mě začal poučovat o tom, jak děsivá smrt je a že jenom závidím. "Řeknu ti to takhle," ušklíbla jsem se na Duncana povýšeně, "já jsem ten, kdo nutí lézt z hrobu ostatní, ne ten, kdo se sám musí z hlíny hrabat vzhůru." Ještě jsem to nezkoušela, ale trochu blafovat nikdy nevadilo. jediný hrob, o kterém jsem věděla, bylo to vlče v Asgaaru. Kdyby se mi nějak podařilo tam dostat, aniž by mě hned zmerčila smečka, mohla bych to zkusit. Už se mi povedlo vytáhnout z vody umrlce, tak proč by tohle mělo být jinačí?
"Kdyby ti najednou vyrostla další řady tesáků, taky bys je používal," pokrčila jsem rameny. Ano, používala jsem tuhle magii, ale zatím nikterak zákeřně. "Ještě jsem to ale nepoužila v boji," řekla jsem s jemným skloněním hlavy na stranu. "To vlastně není špatný nápad," zamrmlala jsem souhlasně, když navrhl, že bychom si dali duel v magii. Sice jsem byla silně proti tomu, ale mohlo by se mi to hodit do budoucna. Nechtěla jsem to příliš přiznávat, ale neuměla jsem magie používat v boji. Nebyla jsem k toum vedena a přirozený odpor k jakýmkoliv kouzlům způsoboval, že jsem měla v tomhle směru jistý blok. Když jsem se soustředila jenom na magii, šlo to, ale abych to zvládla, když na mě letí nějaké ohnivé koule nebo něco takového?
Stočili jsme diskuzi k Noroxovi. Věděla jsem, že brácha Duncana nenávidí. Ať už to bylo kvůli jeho otravnosti nebo kvůli tomu, že se se mnou až příliš kamarádíčkoval. "Možná někde v hloubi svého srdce ti hrozně závidí," zapitvořila jsem se. Kdo by se mnou nechtěl dobrovolně trávit čas? Většina vlků. Byla jsem jako cenné zboží na trhu, poslední kus.