Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Udělala jsem na Duncana škaredý obličej, když mluvil o diamantech. "Fajn, prostě si to pak zjistím sama," odfrkla jsem si, když se rozhodl, že mi prostě a jednoduše nic neřekne. A to jsem si myslela, že už mám vyhráno! Blbeček, ozvala jsem se v duchu na jeho účet, ale nemohla jsem se zlobit, beztak bych udělala něco podobného. Ne, neudělala, mazat med kolem huby jsem si ale uměla dobře. Udržet si tvář i poté, co jsem jasně v háji.
Dostala jsem ještě poslední pusu, než jsme se rozloučili, rychlou a naléhavou, jako kdyby nechtěl být pozadu. Pravda, náš vztah byl hodně o tom, že jsme se snažili předehnat toho druhého. Ve všem. Naše soutěživost tomu hodně napomáhala. Byla jsem si ale jistá jednou výhrou - měla jsem víc zářezů než on. I kdyby jen o jeden. Nebylo to ale něco, čím bych se chtěla chlubit, byla to moje osobní věc, kterou jsem si nechávala v hlavě. Budou to dobré vzpomínky, které mě udrží na nějakou dobu zaneprázdněnou, zvlášť teď, když se budu schovávat před Asgaarem. Jsme docela blízko, uvědomila jsem si. Nechtěla jsem být na téhle straně řeky minimálně do zimy, takže jsem se začala šoupat pryč, když mi kožichem projel orkán a rozvířil mi srst tak, že jsem vypadala jako největší hastroš na světě. "Nech si toho!" křikla jsem za sebe na Duncana, který mizel z dohledu. Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou.

// Mahtaë jih

"Copak jsem ti nezaplatila už předem?" nadhodila jsem a vědoucně jsem se usmála. Byla jsem si jistá, že tímhle jsem naši slovní přetlačovanou vyhrála, přecijen to byl docela trumf.
Společně jsme sundali všechny přírodní obvazy. Stála jsem jako socha a nechala ho, ať sundá liány, který jsem sundat nedokázala. připadalo mi, jako kdyby mě svlékal a když všechno odhodil bokem, připadala jsem si až příliš odhalená a podivně nahá. Nadechla jsem se a podívala se na křídlo, které bylo úplně, ale úplně zmuchlané a neupravené, jako kdyby ho někdo protáhl zadkem a pak zase zpátky. Ježiši, zlekla jsem se. Snad se to nějak... Zlepší, nikdy jsem o křídla zájem neprojevila, ale při pohledu na to, jak ubohé křidélko teď je, se mi ho zželo. A ještě více se mi zželo mě samotné, protože to byla očividná slabina. Alespoň už jsem nedostávala křeče a necítila takovou bolest, která mě zvládla paralyzovat. Dokonce jsem křídlo udržela u těla, předtím jsem ho táhla za sebou jako zlomený stožár, než mi ho Meinere zafačoval.
"Dík," breptla jsem jenom k Duncanovi a nadzvedla obočí, když se do mě začal zase vpíjet očima. Narovnala jsem se a pokusila jsem se dostat do stejné výšky jako on, ale byl vyšší. Štvalo mě to. Statečně jsem ale ani neuhnula a samolibě se usmívala, když mluvil o tom, že mě najde a začal se loučit. "Tak tedy příště, krasavče," zavrkala jsem a olízla jsem mu spodní hranu čelisti, bo dál nedosáhnu, a hlavu mu na chvíli zavrtala do kožichu, kde jsem vteřinku setrvala, nadechla se a odstoupila. "Ne, že umřeš," varovala jsem ho s úšklebkem a rozešla jsem se zpátky pomalu tam, odkud jsme přišli.

Duncan se posadil na zadek a sledoval moře. Sama jsem zvrátila hlavu vzhůru, abych se podívala na nebe po dešťových mracích, které nás sužovaly přes noc. Neviděla jsem ani jeden bílý prdík, ale okolo slunce jako kdyby byla mlha. To jde? Sluneční mlha? stočila jsem hlavu zase zpátky dolů a rozmrkávala fleky, které mi sluníčko nechalo na zornici. Jeden ten flek vypadal jako housenka a já za chvíli mrkala jenom proto, abych housenku udržela co nejdéle naživu, zatímco jsem hýbala hlavou tak, abych ji donutila skákat kolem nás, plavat ve vodě a létat po obloze. Na chvíli mě to zabavilo. "Zajímám se o všechny smečky," odtušila jsem prostě a nechala housenkáče, aby se zavrtal Duncanovi do ucha a vylezl mu tím druhým. "Je fajn vědět o věcech kolem," řekla jsem a pokrčila rameny, jako kdyby vlastně o nic nešlo. Zabrnělo mě z toho křídlo a v ten moment jsem o housenkáče přišla. Stočila jsem hlavu k zafačovanému křídlu, abych ho zkontrolovala. Přišlo mi, že obvazy už nebudou potřeba, navíc úponky už byly docela suché a listy zchřadlé. Magie nemagie, očividně nedokázala rostlinky udržet naživu o nic déle než příroda. Opatrně jsem kousla do jednoho z listů a strhla ho. Ukázalo se šedé peří a naštěstí žádná krev, kosti nebo něco takového. Zakousla jsem se do liány a pokusila se ji strhnout, avšak nepříliš úspěšně. Otočila jsem se na Duncana, který mezitím změnil pozici a čuměl na mě jako na sochu v galerii. "Nečum a rači mi pomož," zahučela jsem ne zrovna inteligentně a znovu se pustila do sundávání listů, protože to mi šlo. Ať si Duncanův silnější chrup poradí s liánami.
"Neměj obavy, jsem jako šváb, je těžký se mě zbavit, ať už jsi tulák nebo alfa," znehodnotila jsem okamžitě jeho obavy o mě, nicméně nitřně mě to potěšilo. Očividně jsem se mu dostala pod kůži víc, než by jeden čekal. "Tam už ani nepáchnu," ušklíbla jsem se. Neměla jsem s tím ostrovem dobré zkušenosti, nakonec všichni věděli, že tam bydlíme a... nelíbilo se mi, že sdílím prostor s někým, kdo nerespektuje základní hygienické návyky. "Udělám si noru někde jinde. Až si mě najdeš," použila jsem jeho tón, který on předtím použil na mě, "zase tě zapřáhnu jako koně, abys mi pomohl vyhrabat noru."

Newlin, vybavila jsem si onoho nechutně pozitivního vlka s šedým kožichem a zrzavým žíháním. Jeho hluboké modré oči se usmívaly a snažily se mě přesvědčit, že velice lituji svého zlotřilého činu, který vyústil ve zničení důvěry jednoho tupého vlčete a fyzické násilí na onom zmíněném drobečkovi. Marion, ani jednoho z nich jsem dlouho neviděla. Vlastně jsem nepotkávala nikoho ze Sarumenské smečky, nikoho kromě Duncana. Je to ode mě neslušné, vynechávat je z mé pozornosti? ušklíbla jsem se.
"Aha," vylezlo ze mě nakonec. Asi jsem si představovala něco zajímavějšího, proč by měl chtít vyhledávat vlka s magií země. Jeho odpověď byla ale trochu mimo, takže jsem se rozhodla to hodit za hlavu a už se neptat. Nakonec to bude nějaká pakárna, zvážila jsem a ihned na tohle celé zapomněla, když se leknul a zapackoval, div že nespadl. Škodolibě jsem se zasmála a máchla ocasem ze strany na stranu. Poslouchala jsem jeho výčet o smečkách a spokojeně mlaskla, když seznal, že je Elisa mrtvá. Alespoň na chvíli, pomyslela jsem si. Jestli se tahle hnědá střapatá věc dokázala vrátit ze záhrobí, proč by to neměla zvládnout ona? Je tu riziko, mohla by se mi chtít pomstít, ale k čemu by to vedlo, kdybych se vrátila taky? To bychom se zabíjely pořád dokola, dokud by nás to nepřestalo bavit? A jestli se vrátí, proč po mně jde Arcanus? povzdechla jsem si. Bylo to celé jakési zašmodrchané. Ani jsem si nebyla jistá, že po mně aktivně jde, ale slyšela jsem jeho varovné vytí, když jsem shodila Elisino tělo z kaskád do lesa. Ještě jsem si dokázala vybavit, jak se jako ragdoll panenka válela z kamenitého srázu dolů. Bylo štěstí, že se nezasekla o nějaký strom nebo výčnělek a nezastavila se. Musela se dokutálet až doprostřed lesa, nebo minimálně mezi první stromy.
"Co se vám vlastně stalo tak hrozného?" zeptala jsem se. Pokud jsem věděla, Sarumen měl pod tlapou ten nafoukanec, co mě a bratra přišel zmlátit se zrzkou. Docela nás zvalchovali, jen co je pravda.

// Bukový sráz

"K něčemu jinému něž jako chodící lékárničku?" zeptala jsem se a nadzvedla obočí, zatímco jsme se dostali k řece. Sluníčko už začínalo stoupat po obloze a déšť už byl dávno pryč. V lese na mě musely padat kapky z listů ještě chvíli potom, co déšť přestal. Duncan mě mezitím dohnal a strčil do mě jako do pytle, abych se snad zkutálela do řeky a voda mě odnesla do moře. "Hej!" okřikla jsem ho a cvakla po něm výhružně zuby, které se secvakly blízko jeho mizejícího ramena. "Nemůžeš ubližovat ublíženému," nafrkla jsem se a začala se sunout k vodě, abych se napila. Zvedla jsem hlavu od vody a podívala se na moře, kde byl pořád ten divný kouř. Zamračila jsem se. Jako kdyby mi v kožichu skákaly blechy nebo elektřina, zdálo se mi, že něco divného je ve vzduchu. "To už mě radši zaprodej," ušklíbla jsem se. Nechtěla jsem být nikde strčena, zvlášť ne teď. "Jak je na tom vaše smečka? Byl ses tam už podívat?" zeptala jsem se. Přemýšlela jsem, kde bych se před Asgaarem mohla schovat, kdyby došlo na nejhorší. Do Mechu jsem jít nechtěla, nebyla jsem tam zrovna vítaná. V Borůvce taky ne a Ragar byl nejspíše taky ze hry. Sarumen by nemusel být špatná volba, kdbych potřebovala ochranu více vlků, nicméně prozatím jsem se hodlala schovávat dál od všech, dokud se mi křídlo neuzdraví. Možná bych ho už mohla vytáhnout z obvazů.

Cvakla jsem po jeho tlapě zuby, když do mě strčil se šviháckými slovy o rozehřívacím kole. "To nepochybuju, po tak dlouhé době celibátu," ušklíbla jsem se a nadechla se chladného vzduchu. Vždy jsem měla ráda vůni deště, snadno vnikala do hlavy a chladný vzduch mi vymetal pavučiny z orgánů, které tlely kvůli nicnedělání. Myslím, že toho bylo právě už dost. je načase začít zase něco dělat, postavila jsem se a pomalu se protáhla. "Moje ošetřovací schopnosti jsou na bodu mrazu, ale můžu ti doporučit Meinera, mého přítele," řekla jsem diplomaticky. "Je skvělý," kývla jsem hlavou k úponům a šlahounům a listovému zábalu, co mi Meinere vyčaroval, aby udržel křídlo na místě. Už to bylo lepší, křídlo mě už nebolelo, jenom bylo ztuhlé a občas místo bolesti zabrnělo. To bylo dobré znamení.
"Pff, ty seš taková prodejná *****," uchechtla jsem se a zavrtěla nevěřícně hlavou. Přestala jsem se protahovat a pohledem jsem zakotvila na Duncanovi, který vyrýval něco drápem do stromu. Tiše jsem se zasmála, protože to nebylo poprvé, co jsem ho viděla něco rýpat drápem do okolí. Jako kdyby v něm žil nějaký utajený umělec, který se občas projevil, když úchyl Duncan zrovna neměl nadvládu nad celým tělem.
"Mám žízeň," prohlásila jsem a začala se sunout k řece. Ohlédla jsem se na Duncana a mávla na něj ocasem, ať jde za mnou. "Jdeš, ty vykopávko?" zazubila jsem se na něj s až překvapivě dobrou náladou.

// Náhorní plošina (přes Mahtaë jih)

"Myslím, že jsem tě zvládla úplně bez problému, zlato," usmála jsem se na Duncana, který se nafukoval jako balónek a hrozilo, že jeho ego se za chvíli uvolní z elastického obalu a rozprskne po okolí v podobě velmi lehkého plynu.
Dostala jsem další pusu, více naléhavou a prudkou, skoro jako kdyby jsme se přetahovali o to, kdo má pusu poslední. Usmála jsem se jako měsíček na hnoji a spokojeně se zapýřila, až se mi nadzvedla peříčka a srst.
"Ale já bych už nesnesla, kdyby ti zase něco udělal," zapitvořila jsem se na Duncana dětinským hláskem plným nadsázky. Udělala jsem na něj velké oči.
"A podělil by ses ty o mě?" zeptala jsem se ho na oplátku. Byla jsem si vědoma, že teď možná nastane nepříjemná situace, která konfrontuje můj pokrytecký přístup k životu, a už předem jsem si připravila možné odpovědi. Nemohla jsem se nechat pořád unášet svým egem, stačilo mi vidět, jak to dělá Duncan přede mnou.
"Je tady docela hezky," poznamenala jsem, když jsem v sedě koukala kolem nás. Krom neustálého deště a pochmurného počasí byl les opravdu hezký. Byl svěží a čistý, dalo-li se to tak nazvat. Kus od centra dění na tomhle světě, za řekou a na srázu. Líbilo se mi tady. Mohla bych si tady založit nový úkryt.

Jestli jsem potřebovala ještě nějaký podnět k probrání se do reality, Duncanovo olíznutí půlky mého obličeje mi k tomu stačilo. bylo to milé a vřelé gesto, které mě zahřálo někde v hrudníku, kde by mělo být srdce a všechny takové jemnosti a drobnosti. Moc jsem jich tam za ta léta svého života neměla, možná proto jsem se cítila tak speciálně a vděčně, když jsem něco takového dostala.
Znovu jsem se usmála, tentokrát to byla právě reakce na Duncanův polibek. Byla jsem ještě příliš rozespalá a skrčená na to, abych se schovávala pod masku z oceli, takže ze mě byl momentálně roztomilý sweet blob.
"Mhmmm," zabručela jsem přemýšlivě, když se mě na něco ptal. "Asi záleží, jestli se o tebe chci dělit, nebo si tě nechat jenom pro sebe," řekla jsem nadmíru spokojeně a natáhla k němu hlavu, abych mu jazykem přejela po hraně čelisti. "Šel by tě zamordovat znova, to sotva," odfrkla jsem si a překulila jsem se přes něj jako přes kozu, jednu půlka těla na jedné straně a druhou na druhé, ležela jsem na něm jenom břichem. Natáhla jsem potom všechny packy a zvedla je do vzduchu, abych se protáhla. Všechna váha mi šla na břicho a já cítila, jak se mi do něj zabodávají ostré kosti hrudního koše polštáře pode mnou. "Navíc... Moje sexy kamarádky jsou moje. Najdi si svoje," ušklíbla jsem se a pomalu z něj slezla. Ne, že by se mi chtělo.

Nechtělo se mi vstávat a opouštět pohodlnou pozici, kterou jsem zaujala. Válela jsem se po Duncanovi a přiživovala se na jeho teple, jako kdyby můj kožich nebyl na chladný nečas přizpůsobený lépe než ten jeho. Cítila jsem, jak se hýbe a poznala jsem, že už je vzhůru z našeho zaslouženého spánku a hlídkuje. Zamručela jsem na protest a otočila se tak, abych se zavrtala do Duncanova kožichu ještě o něco více, pokud to ještě šlo. Do obličeje mi začaly padat kapky ze stromů a postupně mě probraly z mého spánku, který jsem nechtěla opustit. Nespokojeně jsem zamručela a zívla jsem si, div jsem při tom nevytvořila silný podtlak a Duncana nesežrala.
"Ještě chvíli," zaskučela jsem si stěžovačně a přehodila přes Duncana packy, abych ho uvěznila pod sebou a mohla ho i nadále využívat jako polštář. Mhm, prší. Je chladno. Spali jsme dlouho? Jsme v nebezpečí? Je tady někde Arcanus? myšlenky mi začaly v hlavě kolovat. Začala jsem si vzpomínat na to, co se dělo předtím, než jsme usnuli. Na tváři se mi zablýsk úsměv plný spokojenosti nad necudnostmi, které jsme prováděli. Bylo to skvělé.

"No," zabrblala jsem a společně s ním vzhlédla ke stromům, kde se protahovala křidélka prvních ranních ptáčků. Příjemný start do nového dne, protáhla jsem si packy a mlaskla spokojeně, zatímco Duncan svým pohledem přejížděl pečená kuřata na stromě. Kdyby chtěl, srazil by je bleskem a opekl, byla by to dokonalá svačinka po takovém výkonu. Vítaná svačinka, jeden by dokonce řekl, že je to součástí balení pro milenku.
"No to jsem ráda!" vydechla jsem úlevně. "Tvoje paranoidní já bylo děsný," ohodnotila jsem posledních několik hodin, než se Duncan zase vrátil do pořádku. "Ne, že se teď půjdeš zabít pokaždý, abych ti pak zas pomohla ožít," rýpla jsem si do něj a stáhla packu zpátky z jeho dosahu, aby mi nemohl oplatit moje rýpání. Vypadal tak rozkošně rozčepýřeně a znaveně, bylo mi skoro líto si z něj dělat legraci, jak k sežrání zrovinka vypadal, avšak ani on by mě nešetřil. A ani mě nešetřil... Před chvílí.
"Ani nevím," odpověděla jsem a podívala se na křídlo, zafačované v liánách a listech. Nekrvácelo, nebolelo, neškubalo sebou, takže asi bylo v cajku. Otočila jsem se zpátky a tlama se mi roztáhla do dlouhého zívnutí. Úplně jsem zapmněla, že jsem chtěla jít spát. Celé tohle dobrodružství mi vyhnalo spánek z hlavy! Až teď se to vracelo. Stoupla jsem si a jenom se přešoupla k Duncanovi, abych se mohla zabalit do jeho jižanského kožichu. Přehodila jsem si přes něj packu a hlavu mu zavrtala někam do krku. "Jestli odejdeš, tak mě zkus nevzbudit, nebo ti ukousnu ocas," zamrmlala jsem mu do srsti poslední roztomile ospalou výhružku a téměř jako na lusknutí prstu upadla do zaslouženého spánku.

Dostala jsem taky jeden polibek a nejspíše jsem víc čekat nemohla, protože to nejlepší mi Duncan už přece dal. Jako malá holka jsem se zasmála s lehkým náznakem studu v očích, když mluvil o vyrušeném zvířectvu v tomto lese. "Nebyli jsme přece tak hlasití," zazubila jsem se na něj nevinně, ačkoliv jsem před chvílí zněla jako... Jako velice hlasitý tvor konající velice hlasitou činnost a nehledící na klid okolí.
Jakmile ze mě slezl, ucítila jsem na určitých místech chlad. Napůl vítaný a napůl nevítaný, ale nedalo se nic dělat. Prostě to příroda zařídila tak, aby akt lásky trval krátce a intenzivně. Bylo to málo na to, aby byl jeden zcela nasycen a dost na to, aby si to chtěl znovu zopakovat. Možná proto se některá zvířata množila tak moc a možná proto někteří vlci vyhledávali tuhle aktivitu tak často. Jsem Duncanova první, pomyslela jsem si spokojeně. První od té doby, co sem přišel. A to musel potkat spoustu vlčic. A určitě svolnějších než já. Já mu dala až... Po dvou letech? Více? Čas se mi lehce smýval, ale minimálně dvě zimy jsem tady už zažila. A půl roku byl mrtvý, to je způsob, jak trávit čas. "Bylo to to nejlepší, jaké jsem kdy zažila," vydechla jsem spokojeně, zatímco se mečíř složil hned vedle mě. Taky jsem s lépe uvelebila a packy hodila směrem k němu. Jednou jsem do něj škádlivě drbla. "A jak se tobě líbil tenhle návrat mezi živé?" zeptala jsem se na oplátku s křivým úsměvem.
"Jo, já taky," vydechla jsem úlevně. Kdyby přišla teď, ty její pohledy a kecy bych už snesla. Bylo mi jasné, že jako zneužitá na to má jiný pohled a prostě to s ní už nikdy nebude stejné, ale já jsem si hodlala život užívat naplno se vším, co mohl nabídnout.

Kdykoliv jindy by o mně ostatní bez mrknutí oka tvrdili, že jsem dominantním jedincem ve společnosti. Bez problému zvládnu usadit ostatní a zjednat si pořádek, buzerovat a šéfovat mrknutím oka. Jakmile ale přišlo na něco, co mi nebylo tolik přirozené, jako kdyby někde zmáčkl čudlík a celou mou osobnost zhasnul. Odmalička jsem lásku neznala, byla jsem vychovávána v drsném prostředí, kde kvůli přežití musely být všechny jemnosti a láskyplné akty zničeny. Nebylo divu, že jsem si to tady užívala, když doma to bylo zakázáno. I smilnění s Noroxem postrádalo lásku a něhu, kterou jsem v tom hledala. Bylo to surové a kruté, jakoby z nutnosti a to jsem už nechtěla. Chtěla jsem, aby to bylo speciální, aby v tom hrály city. Nebyla jsem si v emocích ani těchto věcech tolik jistá, ač bych to nerada přiznávala. Asi ani nebylo potřeba to přiznávat, moje neschopnost udržet jeden stabilní a věrný vztah o tom hlásala všem kolem.
Uvolnila jsem se na zemi a sledovala ho, jak se ke mně krčí. Srdce se mi rozpumpovalo tak moc, že jsem slyšela každičký jeho úder. Skoro mi chtělo vyskočit z hrudníku napětím, když mělaskal v srsti a stupňoval napětí mezi námi. Kdy to bude? Každou chvíli, za vteřinku, už brzy! Nemohla jsem se dočkat a Duncan očividně taky ne. Přikrčil se, posunul se níž, ale i přesto byl oproti mně obrovský. Stál nade mnou a já zůstala ležet pod ním, poslušně a submisivně. Vydechla jsem zadržovaný vzduch v plicích a uvolnila se, když jsem ucítila teplo jeho těla a vznikajícího spojení. Párkrát jsem se hltavě nadechla, tenhle pocit jsem už dlouho nezažila a přizneme si, Noroxův styl byl úplně jiný. Jakmile jsme se stali jedním, udělala jsem něco, co jsem ještě nikdy neudělala. Odevzdala jsem se mu. Úplně celá. Spokojeně jsem vrněla a sladila se do jeho tempa, zatínala jsem zuby, když tlak a teplo stoupalo, v určitých momentech jsem se natáhla a jazykem mu přejela po čelisti, či ho jemně zatahala za srst na krku. Jakmile se ale začalo tempo zrychlovat a pocit 'už to nedokážu udržet' dosahoval svého maxima, nezvládla jsem se už příliš hýbat a jenom vydávala zvuky spokojenosti a slasti spojené s kňučením. Následně přišel vrchol, obrovské teplo a vlhko, jako kdyby mě někdo hodil do horké lázně a chtěl mě v ní utopit jako kotě. Nechala bych se. Nechala bych se utopit stejně, jako jsem se topila teď.
S tichým kňučením jsem se nadzvedla a stočila se tak, abych Duncanovu tvář zasypala hrstí jemných polibků, zatímco jsme zůstávali spojení i po vyvrcholení a snažili se popadnout dech z celé téhle šílené parády, ke které naše kamarádíčkování celé ty roky spělo.

"Mhmm," souhlasně jsem zahmkala a podívala se na něj jako na svého spasitele, jenž by mě zachránil ze spárů nespravedlnosti. Hrát si na křehkou květinku bylo zábavné, ale nepotřebovala jsem jeho pomoc. Nepotřebovala jsem ničí pomoc, abych se vyrovnala těm, jenž mi způsobili příkoří. Jediný, jehož pomoc jsem akceptovala a aktivně vyhledávala, byl Meinere, ale i ten mě už varoval, že tady pro mě vždy nebude. Škoda. Chystá se umřít? To by bylo více než mrzuté, ten vlk byl pro mě důležitý,ačkoliv jsem přesně netušila proč. Protože mi vždy pomohl, když jsem byla zraněná? Protože mě nesoudil vůbec za nic? Byl jakousi mou představou, jak by mohl vypadat dokonalý magič - klidný a nevzrušený, ochotný pomoci a zcela postrádající touhu po nadvládě a moci? Nebo to byl prostě jenom fajn kámoš, kterých jsem měla tak pomálu, že bych je mohla počítat na prstech tlapky?
Nebyl ale čas přemýšlet nad tím, proč Meinere chce své služby omezit, protože se naskytla další příležitost sblížit se s Duncanem, a tentokrát jsem si ji nehodlala nechat proklouznout mezi prsty jako slizkého úhoře. Tentokrát žádná Tasa, žádná kouzla, nic nás nemohlo zastavit.
Chtěla jsem se odtáhnout a vytvořit mezi námi trochu prostoru a více dýchatelného, čerstvého vzduchu, avšak Duncan byl hned u mě, nedočkavý a vzrušený stejně jako už tolikrát. Vzduch byl teplejší, hustší a omamný, vléval se mi do plic a zatemňoval mi hlavu. Cítila jsem jeho vůni všude, vnímala jeho tělo, které se vztyčilo a zůstalo stát nade mnou jako velká socha. Jemně mi stiskl ucho, jeho teplý dech mi zahříval sluchovody a slova, jež následně vyřkl, se do něj dostala snadno a bez potíží. Sklouzla mi do hlavy a propadla se až dolů do hrudníku. Sekaně jsem se nadechla, příliš vzrušená a nadšená na to, abych dokázala myslet logicky. Uvažovat. Přemýšlet. Vyvozovat následky, přičítat si vinu. Ne. Nic z toho tady teď nemělo místo. Tohle byl vrchol našeho vztahu, ke kterému to celou dobu pomalu kráčelo. Kdo ví, jaké to bude potom, třeba sez nás opravdu stanou nepřátelé na život a na smrt, ale... Tohle bylo neodmyslitelnou součástí.
Ani nevím, kde jsem ztratila rovnováhu, ale najednou jsem žuchla na záda, až bolest mi vystřelila do celé páteře. Tento bleskový impulz byl ale jenom třešničkou na dortu. "Ano," vydechla jsem slastně, téměř v sedmém nebi, a to se ještě nedělo nic zakázaného. "Pojďme."

"Norox," ušklíbla jsem se. To se mu parádně hodilo do úkolníčku, stejně ho chtěl zmlátit. teď k tomu měl i záminku. Neměla bych mu ji dávat, protože ještě před chvílí se tvářil, že mě předodí Arcanusovi a zabije moje sourozence, jenže... Zatraceně! jenže ono to bylo tak těžký. Nejsem v tomhle vůbec dobrá, sama jsem musela uznat, že jakožto vlk se zásadami jsem úplně, ale úplně k ničemu. K čemu jsou všechna moje slova a myšlenky o tom, jak si budu stát za svým, jak udělám a neudělám tohle a tamto, když stačí pár vět a pár blbých pohledů od nějakého... Nějakého... Čahouna, abych to všechno hodila ze srázu?
"To bysme měli," spokojeně jsem se usmála a uhnula hlavou lehce dozadu, aby se musel natáhnout ještě o něco více. Sama jsem se podepřela tlapkama, abych přestala ležet jako vyvržený vorvaň a mohla se i v lehu jaksi pohybovat. Oh, tak nevšímavý, pomyslela jsem si.
"Tak já ti dám... Signál," ztišila jsem hlas a zapřela jsem se o packy, abych se k Duncanovi natáhla a poslední slovo mu šeptla do ouška. Spokojeně jsem se zvedla do sedu a čenichem jsem mu rejdila v srsti na krku. Máchla jsem ocasem a hlavu jsem lehce odtáhla, abych mu dala prostor na to, aby se on vyjádřil.

"K ničemu," odtušila jsem prostě. Uměla jsem s nimi dál skákat, byla jsem o dost obratnější a taky to byla dobrá zbraň, když jsem někomu dala křídlem přes držku. Ale když se to všechno zabalilo do jednoho obalu, mohlo se to klidně hodit do ohně a nechat spálit, protože to bylo úplně k ničemu. "Mám je jenom proto, aby si ze mě ostatní utahovali," ohrnula jsem čenich. Holube, slepice, opeřenče, nadávek bylo spousta a spoustu jsem jich už slyšela.
"Nevím, možná obojí," odpověděla jsem s obličejem zkřiveným lehkým znechucením nad tou myšlenkou a jízlivostí. Norox byl dobrý cíl, ze kterého se snadno utahovalo - zvlášť potom, když mi rozbil hračku a hrál si s jinýma vlčicema. Pocit ublíženosti tomu jenom dopomáhal.
Na výhru jsem slyšela. "Líbilo by se ti... Mi pomoci ho předehnat?" zeptala jsem se s vyzývavým tónem a zazubením, zatímco jsem si lehala na zem. "Byla i spousta jiných příležitostí a tys je nevyužil," řekla jsem, když se ohradil, naoko panovačně a nesmlouvavě. Zněla jsem jako namyšlená vévodkyně, která kuchařovi vysvětlovala, že to prase má mít v hubě hrušku a ne jablko.
"Hmm, tak v tom případě..." začala jsem počítat, kdo z nás byl tedy lepší zářezovník. Já: Norox, Rez, Wizku, nebyla jsem si úplně jistá, jak Rez brát, přecijen jsem k ní byla dost krutá. Rozhodla jsem se ji ale proteď počítat do seznamu, ačkoliv jsem vztah s ní chtěla urovnat a opravit. A hlavně se omluvit, opravdu hodně se omluvit. Norox: já, Elisa, mladá a kuřátko. Sakra, vede o jedno, zamračila jsem se. "Zatraceně, pořád o jedno vede," nakrčila jsem nespokojeně čumák. "Až k něčemu takovýmu znovu dojde, tak to nebude na mně, jestli tě pozvem jako třetího," uculila jsem se na něj. "Dám ti vědět, až budu volná," ušklíbla jsem se na něj.