Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můžeme obrázky sdílet na Discordu, abychom si vzájemně v průběhu dělali radost a podporovali se?

Čo by keby. Taká prostá fráza a jako velmi vie jedného zabaviť. Čo by sa stalo, keby Styxina povodna svorka nevymrela, nepustila sa do boja s magickými vlkmi a stále žila v súladu s přírodou a okolným svetom? Na to je velmi prostá odpoveď! Jednoducho by Styx nikdy neprišla do tohoto sveta a všeci by boli ochudzeni o zmatok, ktorý zo sobou priniesla.
Povedzme si na rovinu, Styx som zrobila jako protiklad voči slniečkovemu svetu, do kterého som ju chcela poslať. Opustila som Gallireu keď to bolo priamo žiariace slnko pozitivné energie a už sami to vobec nepáčilo, nechcela som se teda vracať s pozitivným a happy go lucky charom, ktorý by mňa čoskoro omrzel.
Keď sa na to ale pozrieme viac podrobne, tak jako prvné ma napadá, že by pre vlčata prestala existovať hrozba existencie mimo svorku. Mohla by si behať kde by chcela a jediným nebezpečenstvím by jim bola zla vola osudu alebo ich hráčov. Ale povedzme si, hrozba medvedov alebo kojotov sa časom omrzí, vlkožrúti niesú tak mainstream a teraz majú novopečené mamičky aj čím strašit ratolesti.
Čo dial? Napadá mi, že tuláci nikdy neboli taková hrozba pre svorkové vlky. Akože ani by nemali byť, to predsa dává zmysel, no ale teraz to tak funguje až vďaka upraveným dovednosťam. Možu si namyslene pripísať zásluhy i za toto? A co sa svorky týká… Sionn by nemal odmalička trauma, Arcanus by si nikdy nemyslel, že ho Elisa podvádzá a nepohádali by sa. Naozaj bychom zmeškali plno legrace při čítanie ich postov.
No, keby nebola Styx na Galliree, nebol by tu ani úchylák Norox a to zmätené klbko chlpov Tasa. To sú dalšie dvě úžasné vlčie duše, o ktoré by bola tato strána ochudzená. A to som povodne žiadne súrodzence nechcela a ani ich nehladala! Bola som presvedčaná, že Styx bude taký vyvrhel tohoto světa, kterého nik nebude lubiť no a pozrieme sa! Keby nezdochla Apaté niekde v čtvrtom medzihvezdnom prostore a Rigel stále hral, boli bychom tu všetci. Nepovedám, že by to tu bez nás nebolo i tak super, priniesli sme věci, ktoré tu doteraz neboli. No i já musím uznať, že niektoré specifické věci mohly zvostať za hranicami tohoto sveta.

Bylo nebylo, zaúkolovala jsem vás, mí milí spoluhráči, k vymyšlení dalších otázeček pro moje rozkošné holoubě. Brzy jsem se dočkala přínosných dotazů, které zcela předčily má očekávání nad minulým zklamáním, kdy se všechno točilo jenom kolem Asgaaru, Elisy a toho, jak některé jedince moc bolí srdéčko. Bez dalšího reptání se ale přesuneme k tomu, proč tady všichni jsme – dobrovolně či ne.
Beztak se jako první ozvala Elisa: Bo je Tasa Styxinou sestrou, je mezi nimi pevné sourozenecké pouto, které drží i po dvou velice netaktních vyrušeních, jež Styx stále v koutku duše hryžou do amygdaly. Byť to od ní bylo vskutku hnusné a přes čáru – a to ani nezmiňuji to hovno v úkrytu – má ji Styx opravdu ráda. Bičovat Tasu nemá smysl, navíc k ní cítí soucit a empatii vůči tomu, co se jí stalo poté, kdy ji zajali Lahraiští. Blavikenu se Styx podařilo prchnout, ale Tase ne, což si Styx lehce vyčítá hlavně proto, že Tasa je její mladší ségra a ona ji nechala na holičkách.
Brzy by mi došla na tohle téma slova, takže se spokojíme s odpovědí, že Styx má Tasu ráda, ačkoliv je většinu času spíše v její sesterské nemilosti kvůli věcem, o kterých nikdo nikdy už mluvit nebude. Budeme progresivní a posuneme se k další otázce tohoto týdne: Blbá Styx – to je ta krátká a jednoduchá odpověď. Buďto za to mohla její pomatenost anebo její snaha zůstat volná. Beztak by se to stalo, takže nemělo cenu se tomu bránit. Budu upřímná; Wizku byla jenom povyražení, Styx si chtěla dokázat, že může dělat co chce, s kým chce a kdy chce, navíc si s Rez nic neslíbily (jo, Styx zbaběle zdrhla z vyznání lásky, hanba její, hanba její krávy) a celkově to bylo součástí jejího posledního úletu předtím, než se konečně vzpamatuje a začne se chovat zodpovědně a uspořádá si v sobě všechny myšlenky a pocity. Brzy by se mělo všechno konečně urovnat a dospět k vytouženému cíli, nicméně nemůžu mluvit dopředu za Styx, protože nevím, jestli zase nevyslepičí. Budu jenom doufat, že ne. Bazírovat na dodržování nějakých sociálních konvencí je ale u jednouché naprostou zbytečností, jak jsme se už všichni přesvědčili; můžou to dosvědčit příspěvky o incestu nebo několika romantických milencích v jeden čas. Bo je Styx naprosto z jiného světa, je jasný, že nebude zrovna v tomhle zapadat.
Byl by to býval hřích neodpovědět na tak úžasné otázky, ale čas a moje schopnost psát se chýlí ke konci, takže to tady utnu a budu se těšit na další týden u nového písmene. Ba bai!

Zavrtím se, trochu se zhoupnu v bocích snad tohle pomůže v pár krocích. Nejprve vydechnout, zmenšit svůj objem, potom se vysoukat a zakončit výlez z liščí nory agresivním odbojem. Proč by si měla zasloužit můj vděk, jenom mi prská do obličeje! Měla by raději zvolit útěk, chňapnu ji totiž tesáky dřív, než se naděje.
„Maličká, ty mě opouštíš? To mi láme srdce! Ani rýmovat se nepokoušíš, ač pomohlo by ti to přece!“
Zastavím se a okem z jantaru na ni upřu zrak, je tohle nějaký její vtip, či je tomu tak? Když pokusím se rýmovat a uboze neselžu jako minule, třeba propustí mě ven z téhle nory ponuré. Mělo mi být hned jasné, že v tom má drápky, jejích šest ocasů nedrží se zpátky. Usmívá se a trylkuje, určitě se baví. Tohle by nešlo – neexistuje! – není to prospěšné mému zdraví.
Dobrá, stojí to za pokus, pomyslím si mrzutě. Sice to bude jen jeden špatný hokus, ale třeba budu venku v následující minutě.
„Pomůžeš mi prosím ven, podivná stvůro? Jsem tady už celý den, už tolik hodin uplynulo!“
Lištička s úsměvem a zářivými zoubky, přikývne, mávne ocasy a zažene poplašné holoubky. Že by to zabralo, jsem teď volná? Zrzavá protáhla se pozvolna. „Dobrá tedy, pomůžu. Nejsem sice tak velká, ale něco jiného jistě zmůžu.“ Cítím pnutí, slyším jiskření blízkých hvězd. Na vlastní kůži cítím hnutí, a do břicha se mi zaboří neznámého pěst. „Uff, a to nešlo udělat dřív?“ zeptám se, pak polije mě studeného potu příliv. Nora mě netlačí, už nejsem zaseklá. Něco se ale děje, nějaká kouzla mi utekla. Nora je najednou větší, nebo se mi to zdá? Co se děje teda?
„Ale ne, to snad nemyslíš vážně!“ bere mě ta liška snad lehkovážně? Jsem teď menší než ona, je toto normální? Tohle řešení není ani trochu k popukání. „Okamžitě mě zvěč, nebo uvidíš,“ hrozím jí zlostně. Ona ale jenom vrtí ocasy a usmívá se, zcela bezstarostně. „Říkala jsem ti, maličká, že spolu budeme již navěky. Nemůžeš ven, je to pro tebe nebezpečné… Přestaň se durdit vzteky! Jenom ti prospěje, žít si v menším těle. Až se umoudříš, vrátím ti tvou výšku směle.“

Tohle bude velmi lazy a volnočasové plnění, Styx má nabitý program docela.

Přijato!
Herní úkoly:
1. koledovat u dědka/babky > 7 let
2. vydlabat dýni na Zubří vysočině
3. ukázat Rez broučí zombie dance, až se mi z toho udělá špatně (min. 3 posty)
4. zajít k jezevci a promluvit si s mrtvou rodinou a případně se nechat seřvat duchem někoho, koho odkráglovala (min 30 řádků)

Neherní úkoly:
1. 3D strašidlo
2. nečum voe
3. udělat kaštanovou smečku a udělat jim rozkošné halloween kostýmky
4. namalovat si na obličej něco gallireisko-halloweenského (full face)

Bonusové úkoly:
2. 3 A4 o magiích v postu
3. obrázek vyjící smečky

Děkuji za akci :D a poprosím si 17 mušlí, 16 oblázků, 6 křišťálu a bonus štěstí

Tak nízký vstup, o co se tu kdo snaží? Jde o ochranu před námi, či žijí zde jiní vrazi? Procpat se dovnitř, a ještě s křídly, není práce snadná. Kdyby jen cesta dovnitř nebyla tak zrádná! Ejhle, vevnitř jsme napůl a napůl ven, zadek mi trčí do světa! Snad nepřiletí nějaká mlsná raketa! Můj šedý zadek není k mání! Není ani na koukání!
Slyším chichot, snad přichází záchrana. Když však vidím zlaté oči, začínám hrabat nohama. Liška mi není k ničemu, oběd jsem měla před chvílí. Proč na mě čumí jak na změnu systému, mé podezření vůči ní sílí. Přimhouřím oči, tma v noře se rozplyne. Liška přede mnou najednou nevypadá tak unyle. Šest ocasů a veselý škleb, do čeho jsem se to zapletla teď? „Copak se stalo, maličká? Je ti snad malá moje norní ulička?“ promluvit hlásek liščí, zřetelný a více než voda v jezeře čistší. Mluvící liška, to je zase den, copak nemůžu prostě jenom vylézt z nory ven?
„Radši mi pomož, ty přelude!“ štěkla jsem po lišce ověnčené osudem. „Takto se mluví s hostitelem, ty hulváte? Zkus zvednout koutky a rýmovat bohatě.“ Nepřesvědčena touto hloupou lží, pokusila jsem se vytáhnout z nory sama, bohužel stěží. Povzdech, protočení panenek, co jsem komu udělala? Liška samý úsměv, vrtící chvost, pobaveně vypadala.
„Prosím, kosím,“ breptla jsem první rým, stál za prd, sama to vím. Další smích z její strany, v mé hlavě už myšlenky černé jako vrány. Zůstanu tady nadobro, do konce svých dní? Tohle není ten konec o kterém mé já sní. „Proč bych ti pomáhala, maličká? Takto mám kamarádku větší než zajíčka. Nevadí, žes ucpala vchod, mám tady ještě jiný, kmene zpod. Můžeme si povídat, vyprávět si vtipy, nezní to lákavě, nezvedá ti to chřípí? Budeme kámošenky nejlepší, tento den opravdu už nic nezlepší!“
Nesdílím její radost, opravdu ne. Chci jenom ven, ale kdo mne vysune?

Aby bylo o čem mluvit, zeptala jsem se veřejných osob na několik otázek ohledně Styx, nechť tady neplácám něco z vody. Ačkoliv jsem získala otázky jenom dvě, určitě budou dostatečně hluboké, aby se na ně nedalo odpovědět jednou větou.
A tady přichází první: Ani cizí jazyk nedokáže zamaskovat s jakou vnitřní bolestí byla tato otázka položena. Abych pravdu řekla, netuším, jak na tuto otázku odpovědět, protože Styx je prostě Styx a ať už se děje cokoliv, je to jenom v rámci její povahy a snaze zachovat uvěřitelnost. A smrt Elisy – předpokládám, že otázka vychází právě ze ztráty milované osoby a nového emocionálního stavu celé smečky – byla plánovaná a nevyhnutelná, Styx byla pouhým nástrojem, obyčejnou pilulkou kyanidu pro člověka, který měl brzy umřít a chtěl svůj konec mít ve vlastních rukou. Asgaar je teď sice jako nestabilní jádro atomu, ale o to zajímavější to tam je, nemám pravdu?
Abychom se nezdržovali takovouto primitivní a ze zhrzeného srdéčka smutnou otázečkou, přesuneme se k dalšímu tázajícímu:
Asi se tomuhle tématu nebude tak snadné vyhnout, což jsem mohla předpokládat (nepředpokládala), tak tedy budeme pokračovat v tomto vlaku myšlenek a budeme si s každou míjející stanicí nadávat, jak bychom byli raději, kdyby se nás někdo zeptal na oblíbenou příchuť čaje nebo dědičnost zbarvení u krajt královských. Ale je to hra o vlcích, o magii, o nenávisti a zhoubě, o lásce, a hlavně o tom, kdo dokáže vytvořit větší drama, takže bych neměla moc brblat, zvlášť, když si tímhle trapným pokusem o konferenci ohledně vlastní postavy snažím vyprosit nějaké drobné na magie pro budoucí charaktery. A tak tedy, zde je moje odpověď; Styx do Asgaaru nějakou dobu určitě ani nepáchne. Ačkoliv se může zdát jako úplně blbá slepice se sebevražednými tendencemi, tak tomu tak doopravdy není. A navíc s ní nechci jít do Limba předčasně a pokud možno vůbec, takže vyhýbat se Asgaaru je nejlepší možnost.
A protože žádné další otázky vzneseny nebyly, nezbývá mi nic jiného, než toto shledání ukončit v lehce posmutnělém a zklamaném duchu, přecijen jsem chtěla mluvit o něčem více Styx osobním a ne o tom, jak mi vůbec není líto pozůstalých jedné šedé fúrie, kteří ještě stále kvičí nad jejím hrobem jako stádo selat.
Adios, amigos a neberte to vůbec vážně.

// Velmi se omlouvám za vypálení zorniček X.X

Wow, wow, WOW! To bola jazda! Niečo také sa len tak nestane, jakkolvek vela si to jeden želá. Ešte teraz som cítila krv Elisy na svojom kožuchu a oxytocíny v mojom krvnom obehu. Bolo to šialené. Jako keby som bola na horskej dráhe a zrovna sa dostala k tej čiasti dráhy, kedy z vrchu jeden jede dolů obrovskou rychlosťou. Alebo ako keby som mala mániu. Nohy sa mi triasly, dych sa zadrhával a pred očami som mala hmlu.
Odkopla som jej telo z kopca a sledovala, ako sa kutálí dole. So škaredým úsmevom radosti som gúlala očami na šedú srsť s jasnými striky rude farby okolo. Eště si pamätam vytie, moje ale i cudzie.
Potom mám vzpomienky viac menej skryté hmlou a pomotané, ako keby sa m niekto nabúral do hlavy a gumou mazal všetko, co som si ceruzkou vytlačila do papiera. Viem, že som utiekala preč, vybavujem si i setkanie s Noroxom a tromi mladými vlky. Prišla som akurát včas na to, abych brata zas nachytala pri nestúdnom akte. Nemala som z toho vela radosť a ani teraz nemám, no čo mám s tým robiť. Nech si užíva života dokial to ide. Teraz som nám vyhlásila vojnu s Asgaarom, tak nech sa ešte zabaví, keď to ide.
Liečbu kriedla s Meinerom si už pamätam dobre, zrak sa mi vyčistil a hmla z hlavy vyparila.
Teraz chcem iba jediné – Rez. Slyšala som Arcanusovo vytie u Mahtaë, jasne mi vyhrážal smrťou. Chcem sa jej stihnút ospravedlniť, napraviť všetky zposobené škody a ešte raz ju vidieť. Neviem, kolko času ešte mám, než ma nájde. Estli je taký macho ako Meinere povedal, budem mať čo robiť, aby som sa udržala pri životě. Čo jej ale poviem? Rez, ospravedlňujem sa, že som taká husa a nepovedala ti, že ťa milujem? Rez, ospravedlň ma, lebo… Lebo čo? Zaslúžím si vobec jej prominutie? Robila som věci, ktoré by iný vlk nerobil byť na mojom mieste. Niesom ale otrok, aby som nemohla robiť, čo chcem. Však ešte ani niesme spolu, takže sa to nedá počítať ako nevera. Poviem jej o tom, niekedy, časom, isto jej to poviem, no nieje to nič, za čo by som sa mala hanbiť. Teraz… Teraz sa jej len musím pozrieť do očí a povedať jej pravdu. Ako to ten Život povedal?

// VVj

Svět kolem mě byl jedna velká matná šmouha. Zaznamenala jsem zemitě hnědé odstíny modré nebe a třpytící se vodu, která mi byla průvodcem k mému cíli. Viděla jsem i jakési drobení v rozkošných barvách nějakých kvítků, avšak nevěnovala jsem jim víc než pohled, kdy jsem zaznamenala v rozmazané změti ostré obrysy květů pozdně kvetoucích rostlinek, než jsem se začala drát přes řeku.
Voda mi omývala kotníky a chlad toku mi vymyl opar před očima, který se mi tam za tu dobu udělal. Byla jsem zadýchaná, unavená a vlastně jsem ani netušila, jak jsem se sem dostala tak rychle. Bylo to jako pospíchat na vlak a nasednout na první rychlík jedoucí přibližným směrem k vysněné cílové stanici. Posadila jsem se do sedadla a procitla, konečně si uspořádala myšlenky a rozhlédla se kolem sebe.
Řeka byla nedaleko mě překlenuta dřevěným mostem k kmene, nejspíše uměle vytvořeným, protože pevně držel a zkrátka bylo na něm vidět, že tam není jen tak náhodou. Vylezla jsem z vody a hned si to zamířila právě na onen mostek. Stabilnější mohl být snad už jenom most u Života, ta je Pouštní duha, nebo jak tomu říkal. Drápky mi zacvakaly o dřevo a já byla na druhé straně. Stačilo mi se začít jenom potloukat kolem prvních stromů Mechového lesíku. Jenže já nemůžu čekat, pomyslela jsem si bezradně a ohlédla se za sebe. Žádné známky pronásledování, prozatím.
Usměrnila jsem se alespoň natolik, že jsem do lesa nevběhla jako maniak, ale začala jsem do něj prostupovat pomalu. Zhluboka jsem dýchala a snažila se najít svůj cíl. Rez. Rez. Kde jsi? Vím, že tady jsi, ale kde přesně, očima jsem těkala mezi stromy a uvědomovala si, jak ztuhlé křídlo, nově uvolněné z meinerových obvazů, zpomaluje můj pohyb do stran. Bylo to jako mít na boku nalepenou tuhou kládu. Stejně jsem nevydržela postupovat dál, v lese byli vlci, kteří se mnou nechtěli mít nic společného. Zastavila jsem se a vrátila se těch pár metrů zpátky k řece. Rez, prosím.

// Mahtaë jih

Ačkoliv slunce bylo vyšplhané na nejvyšším bodě oblohy, světla jako kdyby nepřibývalo. Opar kolem vesmírné hvězdy byl příliš velký a pohlcoval každičký foton, jenž se odvážil opustit lůno své matky. I přesto ale nebyl svět v temnotě. Jako přes tabulku matného skla pronikalo na Gallireu dost světla, aby vlci nezakopávali o vlastní packy. Zlaté oči, medově zbarvené a protkané nitkami světlých blesků, se rozhlížely kolem sebe v narůstající stísněnosti a tiché panice, strachu z nalezení. Doteď byl klid, Asgaar jako mlčenlivá tůňka zůstával v dáli a nepřibližoval se, avšak na tůňce se zvedly vlny a vylily se na břeh, kde stály světlé nohy potřísněné krví jejich matky, družky, alfy.
Vydechla jsem, pomalu a trhaně, vzduch v plicích mi stihl zčernat a zjedovatět, jak dlouho jsem zadržovala dech. Neměla bych to dělat, potřebuju cítit každý kousek vzduchu, musím vědět, jestli už nejdou, paranoia nebyla vítaným hostem v mé hlavě, avšak nedalo se jinak. Vedla jsem své kroky podél řeky k jezeru a kolem něj, matně jsem vzpomínala na husu, kterou jsem nevědomky nutila k posmrtnému tanci při hře se Rzí. Rez, nebylo silnější myšlenky než obraz vytrácející se tváře šedé vlčice. Potřebovala jsem ji vidět, musela jsem ji vidět, záleželo na tom celé mé bytí. Protože jestli umřu a už se nevrátím... Chci ji ještě vidět, zavřela jsem pevně oči a sevřela zuby k sobě. Pamatovala jsem si, co mi řekl Život. Nevěděla jsem, jestli nastal ten pravý čas, ale nevím, jestli budu mít někdy ještě nějakou další příležitost.

// Mecháč (Kiërb)

Henlo! Přemýšlet, co by mohli moji vlci a i ostatní dělat bylo legrando grando, ačkoliv jsem teda na tohle úplně levá :D
Poprosím si odměny na Styx (Alastor jde na sebevražednou misi, so...), jestli je to teda možné, a bude to 3 křišťály, 2 kopretiny a 22 vlčích máků.
:tasa:

Slunce pomalu zapadalo za moře i se svým oparem z vaporizovaných slz a z východu přícházela tma. Jako přeliv se táhla po obloze a svou tichou jemností přikrývala každý les, každou louku a každou řeku. Ptáci utichali, zvířata šla spát, noční dravci vylézali z úkrytů a hledali potravu, která pomalu mizela na východ. Něco se dělo. Nebylo to jenom oním rozostřeným oparem kolem slunce, jako když máte na brýlích mastnou skvrnu, něco muselo být jinak, neboť veškerá lovná zvěř se postupně stahovala na východ, dál od moře a podivného kouře, jenž se valil ze zemí vzdálených vlčímu oku. Tam někde za vlnami se skrývala jiná zem, možná ostrov, odkud se kouř valil. Co to mohlo znamenat?
Vzhlédla jsem od všeho toho čištění, když mi vítr přinesl do čenichu pach známý, pach nebezpečný a pach plný nenávisti. Majitel nehodlal zůstat nepovšimnut, jeho hrozivé vytí se doneslo k mým uším, zatancovalo mi čardáš po páteři a přejelo drápy po hrudním koši. Skřípavé a vlezlé, varovné a výhružné vytí to bylo. Je to tady, nadechla jsem se, abych se dala dohromady. Vyplivla jsem poslední peří, které mi zůstalo v tlamě, a připravila se na nastávající konfrontaci, jenže ta nenastala. Vlk i se svými výhružkami odešel. Ha! moje sebevědomé a pyšná já se radovalo, byl to další den, kdy jsem stála na vrcholu potravního řetězce bez konkurence. Ani alfa mi nic, namyšlená by bylo slabé slovo. Byla jsem naprosto pohlcená pýchou a zaslepená svým úspěchem, který... Nebyl zas tak světoborný. Měla jsem v sobě racionalitu, rozumný plamínek, a ten mi říkal, že moje výhra nad Elisou byla jenom souhrou náhod a velkou hromadou štěstí. Byla unavená, její ohnivá koule se na mně roztopila jako zmrzlina na přímém slunci a moje zranění mohla být mnohem, mnohem horší, kdyby nebylo právě onoho štěstí. A její druh? Už si pro mě šel. Byla jsem na jeho hitlistu, bylo jenom otázkou času, kdy se ke mně dostane. Dnes možná ne, možná ani zítra, ale brzy. Byla zde ale možnost, že čím déle se bude toto odkládat, tím horší jeho pomsta bude.
I tak jsem se cítila dotčená. Zabila jsem si, ano, ale proč by se mi mstil? znělo to hloupě a odpověď byla přímo v oné otázce, avšak já se na to dívala jinak. Ona by po mně šla tak jako tak, byla jsem její nepřítel, porvaly bychom se kdykoliv. To, že to skončilo její smrtí je prostě jenom hra osudu, klidně to mohla přežít. Oni s tím nemají nic společného, tak proč se cítí tak dotčení? Proč se mstít za mrtvé? A kdoví, je velká šance, že se vrátí, odfrkla jsem si a otřepala se tak bezbolestně, jak to jen šlo. Konečně jsem se probrala z transu, do kterého mě Arcanusovo vytí uvrhlo. Zamračila jsem se, protože jsem se nepoznávala. Byl to strach, jenž se mi dral pod kůží? Trhal žíly, vléval se do srdce? Jestli přicházel můj konec v podobě černého vlka se stříbrnýma očima, byla tady jenom jedna duše, kterou jsem před smrtí chtěla vidět. Rez.

// přesun někam jinam, než je jih Mahtaë

Hello! Strašně mě bavilo dělat na bůžcích a hodně mi to pomohlo do budoucna, už teď jsem se poučila z předešlých chyb. Bylo to opravdu moc fajn a odměny jsou mega supr :severka:

Poprosím si na Styx: 345 pomněnek, 175 oblázků a 57 křišťálů

// Náhorní plošina

Sice jsem na sobě neměla ani jedinou molekulu Duncanova pachu, ale vzpomínky jsem měla pořád čerstvé. Byly hebké a teplé, snadno se k nim vracelo, když mi poskytovaly komfort a klid. Nechtěla jsem se vracet do reality a řešit problémy, které s sebou moje činy nesly. Nechtěla jsem se strachovat z návratu Elisy ani z pomsty od jejího chotě, chtěla jsem se zavrtat někam do listí a počkat, až jemu hlava vychladne a jí, až se dostaví slečinka amnézie.
Došla jsem k řece a znovu jsem se dostala na její druhý břeh. Trvalo mi to a měla jsem packy dost mokré, ale byla jsem konečně na té bezpečné straně. Zůstala jsem na břehu a začala jsem se rýpat v písku a hlíně v domnění, že najdu něco zajímavého a užiju si trochu sluníčka, než se půjdu schovat do lesa. Krom bláta jsem ale nic nenašla, takže jsem se rozešla k místu, kde byl proud dost silný, aby vlka strhl do moře, abych do vody mohla házet nějaké větve a kamínky, které najdu. Pak se Duncana zeptám, co ten kouř znamená, pomyslela jsem si. Bylo mi jasné, že si to nenechá ujít, navíc se to nebezpečně přibližovalo k pevnině. Posadila jsem se a začala si olizovat křídlo a čistit jej, abych z něj udělala něco, co vypadalo víc jako křídlo. teď to byla jenom směsice peří nalepená na tyčkách.