Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Super akce!
Mám 53 bodů a poprosím si za:
23 x 2 body -> 69 křišťálů
3 x 2 body -> 9 perel
1 bod -> 5 drahokamů

Přidáno!

// prdel au 6/15

"Musela jsem tě vidět," namítla jsem lehce vzpurně, ačkoliv jsem s Rez jinak souhlasila. Držet se teď poblíž smeček nebylo ideální, neměla jsem zrovna moc přátel alf, které by mě před zuřícím Asgaarem udržely v tajnosti a pod ochranou. Natáhla jsem hlavu směrem k Mechovému lesu, odkud se ozývalo vytí. Nepoznávala jsem ho, avšak nebylo to podstatné. Ať už to byl kdokoliv, neměla jsem v plánu se jim chodit ukazovat. Nehodlala jsem se do lesa vlastně vracet vůbec, protože jsm stále nevěděla, kdo nebo co mě odtamtud tak krutě vykoplo. Zadnice mě palčivě dlábila a jedinou útěchou mi byla společnost kopretinky vedle mě.
Byla jsem natolik zvyklá na Duncanovo věčné vracení pošťuchování, že mě Rzina reakce zaskočila. Bez protestů jsem ji nechala, ať mi jazykem čistí srst a peří a sem tam cukla uchem, když to zašimralo. "Dá se to," řekla jsem a cukla se, když to zašimralo více, než jsem byla ochotná tolerovat. Znovu jsem se ale naklonila k ní a nechala ji, ať pokračuje. "Domrvila mi ale křídlo, chtěla ho utrhnout, mrcha jedna!" postěžovala jsem si a čumákem ukázala na křídlo, které jsem nedokázala bez bolesti natáhnout. O tlapce, kterou mi Elisa poškrábala, jsem se ani nezmiňovala. Strupy už se dávno slouply a bílé jizvy zmizely pod bílými chlupy. "A víš co?" vzpomněla jsem si najednou a oči se mi rozšířily. "Hodila po mně ohnivou kouli, která mi olízla nohu a zadek," řekla jsem nadšeně, jakkoliv děsivě to znělo. "Neměla jsem ale spálený ani chlup," dodala jsem a spokojeně zamručela, protože jsem byla dle Rzi už dostatečně učesaná a navíc jsem byla spokojená se svou novou superschopností. Jsem ohnivzdorná!
Rez si lehla vedle mě a tíha její hlavy mi spočinula na hřbetě mezi křídly. Tlačila bradou na místo, které bylo postižené nejvíce, ale ani jsem necekla. Jsem přece drsná a vydržím nějaký ten neduh.
Nakonec jsem ani neměla moc času se tím zabývat, protože vrátila řeč k tomu, co jsem na ni vyblafla těsně předtím, než mě les sprostě vykopl za hranice. Chvíli jsem nic neříkala, ale pak jsem si položila hlavu na packy se slovy: "Myslela jsem, že už mě nebudeš chtít ani vidět, zvlášť potom, co se stalo u komety."

// prdel au 5/15

Nemě jsem přikývla. Opravdu už to bylo notnou dávku dní, co se mi podařil největší kousek mého života. S hlubokým nádechem jsem si znovu představila, jak ještě teplé, leč bezvládné a krví potřísněné tělo tlačím ke srázu na sleduji, jak se kutálí dolů do lesa po kamenech. Pozůstatkem z potyčky mi i nadále bylo křídlo, které mi drželo u těla a tvářilo se co nejneviněji, ačkoliv jsem ho sotva dokázala napnout bez bolesti. Alespoň jsem už měla dost síly na to, abych si jej u boku udržela sama a bez pomoci lián.
Další kývnutí. Tohle všechno byly myšlenky, které jsem měla už několikrát. "Nějakou dobu jsem byla na západě za řekou. Byla jsem tam úplně sama, ale pak jsem narazila na Arcanuse. Naštěstí se nic nedělo, jenom mi dal dost jasně najevo, že nezapomněl," nakrčila jsem čumák. Nebyla to nejpříjemnější vzpomínka. Vlastně jsem hned poté zamířila sem hledat právě šedivou vlčici před sebou, až takový to na mě mělo dopad. Nejspíše jsem to měla udělat už dříve.
"Ví," doplnila jsem souhlasnou slabiku třetím přikývnutím.
Ležet na zemi bylo příjemné a bezbolestné, víceméně, takže jsem si položila hlavu do listí a nadechla se vůně jejich rozkladu. Na chvíli, alespoň na chvíli jsem si chtěla užít klidu a pohody. "Víš, že z tohohle úhlu máš strašně velký nos?" řekla jsem s žertem Rez a zvedla k ní dámičkovsky packu, abych jí na čumák ukázala.

// prdel au 4/15

Naposledy jsem se nadechla přímo u zdroje jejího pachu a odtáhla se, abychom si mezi sebou vytvořily potřebnou vzdálenost pro srozumitelnou komunikaci. Zahleděla jsem se do jejích stříbrných očí protkaných bílými nitkami a podložené tmavými fleky, které reflektovaly světlo v jasných odrazech kovového lesku. "Hádám, že celé smečka. Zatím jsem slyšela a viděla jenom Arcanuse, jejího partnera," odpověděla jsem. Prozatím se mi dařilo Asgaaru a tamním vlkům vyhýbat, ale setkání s černým alfou bylo nedávno a stále mi nahánělo hrůzu. Jeho vytí bylo více než zlověstné. Takto jsem ještě neslyšela výt nikoho.
Zavrtěla jsem se, kyčle mě od stání bolely. "Asi tři úplňky?" nevěděla jsem to přesně, nějakou dobu jsem ale strávila za řekou, kde jsem měla klid a mír, než se objevil Duncan. Ten mi trochu životem otřásl, ale alespoň jsem se nenudila. "Víš o něčem? Na ostrov nemůžeme, všichni ví, že tam mám noru," nakrčila jsem čumák. "Musím se odstěhovat," odfrkla jsem si ještě a loupla po Rez očima s otázkou. Chtěla bys mít noru se mnou? nechtěla jsem ji ještě vyslovovat nahlas, přecijen teď bylo nebezpečné být spolu. Opravdu bychom měli najít nějaké bezpečnější místo, avšak moje bolavá zadnice už teď protestovala proti jakémukoliv namáhavému pohybu navíc. Co naplat, protrpím cestu a pak se složím na zem jako pytel brambor.

// prdel au 3/15

Všichni jsou pryč? nadzvedla jsem překvapeně obočí. Hranice lesa přitom smrděly na sto honů, opravdu jsem si myslela, že jsou všichni doma. Asi stačí jenom jeden silný močák a iluze je hned na světě, pomyslela jsem si trpce. Les se mi zdál z dálky tichý, nenapadlo mě, že je vskutku opuštěný. Jindy by mě zmínka o opuštěném potěru vzrušila, ale momentálně to bylo to poslední, co mě zajímalo. Na opuštěná vlčata jsem už byla zvyklá.
Zaregistrovala jsem její tiché zavrčení a pousmála se, i přesto jsem se k ní přitulila a čenichem jí jemně pročísla srst za uchem. Odtáhla jsem se, když promluvila. "Jsem ráda, žes mě nehledala. I teď tě vystavuju nebezpečí," řekla jsem a do hlasu se mi vkradla jasná starost o ni. Nevěděla jsem, jestli je Arcanus poctivým vlkem nebo ne, ale nehodlala jsem riskovat, že by Rzi ublížil kvůli mě. Kdyby jí zkřivil jediný chloupek, stačilo by mi to na to, abych se bez rozmyslu pustila do vyzabíjení celé jejich smečky, kousek po kousku.
"Byla," přitakala jsem, stále hrdá na svůj výkon. Nejspíše si tuto pýchu ponesu do konce života, opravdu to byl zatím můj nejlepší kousek. Sice mě Elisa o ucho nepřipravila, ale byla součástí celé té nespravedlnosti, takže by se to vlastně dalo považovat za jakési vyrovnání. Ona mi ucho, já jí život.

// prdel au 2/15

Opatrně jsem si protáhla končetiny a zkontrolovala jejich funkčnost. naštěstí jsem neměla zlomený ani chloupek, jenom prdel mě neskutečně bolela. Při pohybu kyčlí či zapojení svalů mých zadních partií jsem cítila bolest. Tupou a ochromující. Ještě že jsem měla zvýšený práh bolesti, protože jinak bych lehla a prostě se nehla, dokud by to alespo%n trochu nepolevilo. Zůstala jsem stát a opatrně se narovnala, nebylo by moudré se přemáhat hned ze začátku. Modřiny a podlitiny se teprve začaly tvořit a dávat jim další důvod k tomu, aby se zvětšily a rozrostly, jsem nechtěla.
Vzhlédla jsem k šedým tlapkám, které skrze měkký mech a popadané listí spěchaly k mé naražené zadnici. "Tady," houkla jsem na ni, kdyby náhodou dle směru mého letu nebylo jasné, kde jsem přistála. Ustaraně se na mě podívala a začala mě kontrolovat hned, jen co přišla. "Jen mám naražený zadek," informovala jsem Rez o svém novém stavu. Nepřišlo to zrovna vhod, ale mohla jsem si za to nejspíše sama. "Meinere v lese není?" zamračila jsem se lehce podezřívavě, neboť on byl jediný vlk z lesa, který měl zelené oči. Měl, kdysi. Teď jeho oko bylo černé a druhé scházelo. Pamatovala jsem si ale časy, kdy měl oko zelené a i jeho kožich byl zdobený zelenými žilkami. Proč by to ale dělal? sama jsem o této domněnce měla pochybnosti, nicméně život mě naučil nedůvěřovat jen tak leckomu. Meinerovi jsem ale věřila, možná měl jenom nějaký pádný důvod, proč mě z lesa vyhodit tímto radikálním způsobem.
"To je jedno," zavrtěla jsem nakonec hlavou a nadechla se. Kouzlo okamžiku našeho shledání vyprchalo, ale s tím zmizela i moje naléhavost a panika, kterou jsem cítila. Připadala jsem si klidnější a viděla jsem Rez v ostrých barvách. Její stříbrné oči a šedá tvář, tolik mi chyběly! Bez dalších slov jsem se k ní jenom přitulila a vdechovala její vůni, natolik líbeznou a toužebnou, že jsem nechápala, jak jsem mohla bez ní vydržet.

Tady jsem ještě nebyla, pomyslela jsem si. I když jsem prolezla už značnou část Gallirei, stromy a keře přede mnou skrývaly drobnou louku, jež mým toulavým packám dosud unikala. Ale ne na dlouho! Opatrně jsem se přiblížila ke keřům, které se zdály podivně neprůstupné, skoro až zamezující v proniknutí velkým tvorům. Marně bych se pokoušela skrz neprostupné větve prodrat, to mi bylo jasné už na první pohled, takže jsem udělala pár kroků vzad a odrazila se. Eště, že jsem se trefila mezi stromy s velkou mezerou, mohla jsem roztáhnout křídla a máchnutím si dopomoci na druhou stranu. Úspěšně jsem dopadla na druhou stranu této zábrany a složila křídla zpátky k bokům. Musela jsem se ušklíbnout nad svým neskonalým intelektem a skvělou formou, protože jsem překonala problém, který přede mě příroda postavila. Aby mě zastavilo nějaké křoví, pche! Esteticky dokonalým skokem vpřed jsem ho překonala bez větších problémů.
Ušklíbla jsem se a otočila se k louce, na kterou jsem se dostala. Asi jsem si toho předtím nevšimla, když byla schovaná za stromy a keři, ale byla zvláštní. Iregularita výskytu rostlinstva se zde vůbec neobjevovala, ba právě naopak! Každé stéblo trávy mělo stejnou délku, celá louka byla zarovnaná a uměle upravená. Asi jsem vstoupila na něčí pozemek, něčí trávníček. Kousek ode mě byly šišky, a nebylo jich málo. Obloukem se točily po trávě a napojovaly se na další ve zvláštních tvarech a snad ornamentech. Chytře byly poskládané po celé louce s nějakým úmyslem, jenž zcela unikal mému prostému vlčímu chápání. I když jsem si myslela, že jsem na louce úplně sama, nemohla jsem se více mýlit. Tiché cupitání pacek a zvuky velkých hlodavců se postupně přibližovaly, až jsem je postřehla a otočila se jejich směrem. Musela jsem udělat několik kroků blíže ke křoví, abych se vyhnula procházejícím svišťům, kteří zcela bez bázně přicházeli na louku a rozmisťovali se mezi šišky podle nějakých nevyřčených pravidel. Lehce jsem se zamračila, když se začalo něco dít. Trochu zaraženě jsem sledovala, jak se svišti zapojují do akce a dle mého zcela chaoticky a beze smyslu pobíhají na hřišti a… A hrají nějakou hru? Určitě to nedělali proto, že to bylo ve sviští přirozenosti, neboť tohle jejich sviští svištění skrze louku, mezi šiškami a mezi sebou navzájem vypadalo jako obrovská zábava. Alespoň tak jsem to usuzovala z jejich vzrušeného kvílení a poskakování kolem, téměř to se mnou závistivě zacloumalo. Opatrně jsem sklonila hlavu a udělala krok vpřed, což sviště zalarmovalo a zastavilo v jejich konání, které nabralo pořádnou rychlost. Trpce na mě všichni pohlédli a já cítila, jak nesouhlasí s mou přítomností zde, jenže já neměla v úmyslu jen tak odejít. To by se na mě museli všichni svišti vrhnout a pak by mě svými ostrými řezáky z louky nejspíše vyhnali, kdyby chtěli, avšak nevypadalo to, že by se jim chtělo mě vyhazovat z louky, ba právě naopak, nechali mě i nadále přihlížet, jakmile jsem se zase stáhla zpátky k hranicím a s povzdechem se posadila. Ani jsem nemrkala, když jsem sledovala jejich hru, natolik zaujatá jsem byla. Aby toho nebylo málo, sem tam to se mnou škublo, jak jsem se chtěla zapojit do hry, jejíž pravidla jsem se domnívala začínala chápat.

// Mecháč - prdel au 1

letěla jsem vzduchem. Ani bych k tomu nepotřebovala křídla, les se postaral o to, abych z něj vysvištěla rychlostí fotonu. Nestihla jsem vydat ani hlásku, natož Rzi odpovědět. Alespoň, že ten harant nebyl její. Byl ničí. Takže další ubohý sirotek. Nechutné.
Bum, au, náraz. A přímo na prdel. S heknutím jsem se překutálela z hranic mimo les, který mě přežvýkal jako orbitku a vyplivl mě do nejbližšího koše. Přilepila jsem se celou svou slizovitostí a lepivostí na listí a zamotala se do něj jako do peřinky. Nezmírnilo to však moje přistání, jenom jsem s efektem výbuchu oranžových lístků a šedého peří poslala svou zadnici zpátky do hrudníku, aby se mohla vyvinout znovu a lépe. Pokud možno s nějakým tukovým polštářem, který mě před dalším pádem ubrání.
Tiše jsem vydechla a zavřela oči, moje pánev přímo zkomírala. Postavila jsem se zpátky na nohy a s nemilým zjištěním udělala pár kroků. Moje kyčle ječely, když jsem s nimi hýbala. To mi ještě scházelo, naštvaně jsem švihla pohledem k lesu. Kdo to udělal? Jako kdybych něco provedla, nakrčila jsem naštvaně čumák a přimhouřenýma očima probodávala les. bylo nad slunce jasné, že tam nejsem vítaná. Doufala jsem, že Rez půjde za mnou a najde mě. Naše shledání přece nemohlo takhle skončit.

// mobilpost

Ani mi pořádně nedocházela váha mých slov. Vyznání lásky, obětavého citu, příslibu nekonečného zbožňování, sdílení strastí i radostí. Donucena náhlým tlakem blížící se zkázy v podobě vlka půlnočních barev bezměsíčné noci jsem vyhrkla to první, co jsem měla na mysli. A že právě tahle důležitá část byla takto sprostě vyhozena do světa jako nechtěný zmetek? Ne, jako už dlouho opečovávaný drahokam, jenž v mém srdci tkvěl dlouhé měsíce, byl rychle předán příjemci, dokud byl čas. Nehodlal jsem s tímto vědomím zemřít, aniž bych Rez neseznámila se skutečností vlastních citů k ní.
Už věděla, co se stalo. Meinere byl svědomitou drbnou, ale byla jsem za to ráda, alespoň jsem se nemusela zdržovat vysvětlováním. Na tváři se mi ale i tak objevil pyšný úsměv, byl to přecijen můj mistrovský kousek.
Musím pryč, ano, ale kam? Už jsem se na to chtěla zeptat, když se půda pod našima nohama začala vlnit a pohybovat tak, jako kdyby pod ní probíhalo stádo krys. Asi jsem se nemusela příliš zabývat otázku kam jít, protože les to vyřešil za mě. Zavrávorala jsem a rozprostřela křídla kvůli rovnováze. Zraněné křídlo bylo stále pochroumané a znatelně slabší, už kenom4keho natažení bolelo. A najednou sebou půda švihla a s prasknutím vyprašovaného koberce mě odmrštila ze scény jako odporné ho, nevítaného švába, kterým jsem dle zdejšího lesního zákona byla. Švábů se ale nejde zbavit tak lehce, říká se.

// Kierb

Rozhlížela jsem se a hledala teplý šedý kožíšek, který jsem neviděla už pěknou řádku dní. Stesk jsem měla v sobě už zakořeněný a popoháněná naléhavostí situace jsem se doslova klepala, abych ji našla co nejdříve. Míjela jsem strom za stromem, kámen za kamenem. Listí mi šustilo pod tlapkami a vůně jejího kožichu se přibližovala. Cítila jsem ale i další pach, jemnější, více travnatý a čerstvý, nejspíše šlo o vlče. Alf? Cizí? Sirotek? už jsem se tomu ani nepodivovala. Nadměrná existence nechtěných vlčat ve zdejším kraji byla až dechberoucí. Připadalo mi, že se Gallirea proměnila v odpadní koš u paneláku pro širokou veřejnost, který lidé v paneláku nevyužívají.
Když jsem ji konečně uviděla v doprovodu malého šedého vlče, strnula jsem. To není její, že ne? To by nestihla, zamračila jsem se lehce. Rychle jsem od téhle myšlenky upustila a rozhodla se zmenšit naši vzdálenost. "Rez," oslovila jsem ji hlasitě už z dálky, jakmile jsem byla na doslech. Listí o mně muselo dát vedět ještě dříve než můj hlas.
Přišla jsem až k ní, zrychlila jsem krok v posledním okamžiku, a potlačila zábranu, která mě před ní chtěla zastavit. Nebyl čas. Vrazila jsem jí hlavu do kožichu pod lící a překotně ze sebe vypravila několik slov. "Loví mě, chtěla jsem tě vidět. Musím ti něco říct, Rez, miluji tě, to je tvoje?" s posledním breptem jsem se odtáhla a ukázala packou na šedé vlče.

Vztek či zloba, to jsou slova pro lištičkou přede mnou příliš milá. Moje momentální situace mě připravila o poslední kapku trpělivosti, která mi zbyla. Nejraději bych ji zaškrtila! S dlouhým výdechem, ventilujíc všechen hněv, koukla jsem do jejích očí zaplněných výsměchem, až mi v žilách tuhla krev. Tohle ti nedaruju, ty prašivý kožichu, zašeptala jsem si téměř potichu. Udržet klidnou tvář a zardousit v sobě vlastní vztek bylo klíčové, chtěla-li jsem zpátky do svého těla – Bohové!
Ještě nikdy jsem neměla tolik chutí něco rozdrtit jako tuhle lišku. Prohnaná a s úsměvem od ucha k uchu, udělám z ní kyšku. Její rezavý kožich rozmetu v cáry, neuvidí už světlo boží, odvezou si ji posmrtné káry. Mrtvolka se poměje, až tuhle potvoru zbystří, nejen že si bude mít s kým pokecat, jistě se z nich stanou limba magistři. Už nik nebude mít od ní pokoje, verši díru do hlavy vám vyleje.
Stále potměšile se na mě šklebí, tahle situace bezvýchodně se jeví. Uklidnit se, to se jí řekne! Poznat svět malých tvorů, zmoudřet… Pěkné!
Snad všimla si mého stresu, neklidu v očích, s chápavým pohledem žalářníka přišla blíže, blíže k mým zubům žraločím. Když máte ale zaječí velikost, vaše kombinace sladkosti a prudkosti vám nevysene ani kost. Jste drobní slaďoušci, roztomilí rváči, utrhnout kus srdce přihlížejícímu zvládnete jen kukučem, vy *****.
Prostě a jednoduše, nehodlala jsem zůstat drobná a k sežrání navěky. Musela jsem ale zvolit jinou taktiku, než soptit vzteky.
„Co kdybych ti ukázala svět z tvé nové perspektivy? Alespoň pochopíš, že z pohledu zajíce může i strom být děsivý.“ Nabídne mi liška, co má zapadajícího slunce barvu kožíška. Protáhnu tvář v ponurý škleb, zatímco tiše plánují její pohřeb. Pokyne mi k zadním vrátkům, jistým připodobněním mým novým počátkům. Následuju její zrzavý ohon, klimbajíce ze strany na stranu vesele jako zvon. I její tiché pobrukování jeví se skoro melodické, tohle nemá být ale dobrodružství magické! Byla jsem jen na lovu, hledala něco k jídlu, nechtěla jsem najít tuhle pavučinami prolezlou liščí díru!
„Tady pozor, je tu schod. Za ním do mé zahrady už je vchod!“ Jindy bych si ani nepovšimla jemně zvedlé půdy, teď jsem ale musela dělat velké kroky a i liška na mě koukala shůry.
„Proměň mě zpátky, slibuju, že tě pak nesním,“ zkusila jsem to naposledy. Byla přecijen tvorem lesním, mohly bychom být vřelými sousedy. Dokázala bych se smířit s přátelstvím mezi vlkem a liškou, jistě bychom se mohly stát čtivou knížkou. Dodržet svůj slib bych zvládla, kdyby mě na místě zvětšila, jenže místo souhlasu dostalo se mi stejného odbytí, které mi vrátila. Nemám prý nárok na další přání, dostala mě z díry v duchu dobré víry. Chtít ještě něco, to neplechou zavání! Prý na řadě je ona a ona si přeje, ať poznám svět kořisti, prý se mi pak bude žít více směle. A k drobečkům budu se chovati o trochu více vřele.
Kecy tohle, nakrčím čumák. Život mého jídla je mi tak akorát šumák!

// Kiërb

Vešla jsem do lesa s ne zrovna klidem na duši. Několik dní jsem čekala mimo les, zda se někdo uráčí zkontrolovat hranice, jenže jsem na nikoho nenarazila. Buď jsme se minuli, nebo se tu na to výsostně kašlalo. Tak či onak, nehodlala jsem dál sedět mimo les a nic nedělat, měla jsem za zadkem Arcanuse a jeho velice výhružné zavytí mi doteď rozdmýchávalo adrenalin v žilách.
Nasála jsem vzduch do plic a rychle roztřídila pachy. Skrze silnou vůni smečky, jenž se táhla po hranicích jako tlustá mlha, jsem se dostala až dovnitř lesa. Nehodlala jsem čekat ani na hranicích, prostě jsem šla dál, ať už se to někomu líbilo nebo ne. Měla jsem slušností po krk a na nějaké zdvořilosti nebo pud sebezáchovy nebyl čas. Raději se nechám sejmout Launee než Arcanusem, ušklíbla jsem se. Její pach jsem tady ale necítila. Místo ní jsem ale poznala pach Rez. Konečně! zrychlila jsem do kroku, listí pode mnou šustilo a křupalo, když jsem se hnala klusem kupředu.

Promenádovala jsem se kolem řeky už příliš dlouho. Ze začátku jsem netrpělivě přeházela kolem hranic Mechového lesíku, jenže jsem nepotkala ani jednu živou duši. Musela jsem se spokojit s tím, že sem tam nakouknu skrze stromy a budu poslouchat, jestli někoho nezahlédnu či neuvidím v lese. Les byl označkovaný a já nechtěla narušovat jejich klid, který se zdál... Až příliš klidný a mírumilovný. Téměř mrtvý.
Beztak tam nikdo není a já tady marním čas, nebylo to poprvé a ani naposledy, co jsem si toto pomyslela. Čas ubíhal, uplynuly tři dny, než jsem se rozhodla konat. Nejen, že jsem začínala mít hlad, ale moje trpělivost už dosáhla svého maxima. Mávla jsem křídlem a opatrně pohla křídlem druhým, které se už dávalo dokupy. Nedávno jsem z něj sundala Meinerovy obvazy a teď bylo na mně, abych se o končetinu starala.
Vešla jsem mezi první stromy lesa a začala se krást mezi stromy jako nějaký zloděj.

// Mechový les

Velmi ráda by som pokračovala v scénári čo by keby, a pretože som od Meinere dostala dalšie otázočky, možme se do tohoto hned pustit. A aké téma že budeme teraz probierať?
Predstavme si noru. Obyčajnú útulnú noru, plnú kožuchov iných zvierať. Je tu srnčia koža, muflonia a rysia, všetky upratané a hebučké, niekto sa o ně hezky stará. Vnútri je teplo a príjemne. A čo to? Začujeme tiché drápkanie malučkých tlapiek, zívanie drobných tvárí.
„Tož ideme, vstávajte vy kože líné,“ ozve sa sivá vlčica s krídlami zvonku.
„Ale mamí,“ pretáhnou obaja dvaja prcci znaveně. Sotva sa prebudili a mama ich už cepuje.
„Neodmlúvať, “ sykla po nich neodbytne a otočila sa na päte. Dvojica malučkých sa vybrala za ňou bez rečí. Vydali sa von do lesa, kde podzimné listie padalo zo stromov. Svet bol v barvách žlté a rudé, keď trojica išla kupredu. Išli tiško, sivá vlčica s krídlami na bocích mlčala a dvojica potomkov, ktorí boli naozaj jej, ju následovala. Brzo si začali šepkať a hihňat sa čemusi hlúpočky dětinskému a jednoduchému. Ich život bol zatial iba ich les, mama a povinnosti, ktoré im ukládala.
„Bavíte sa dobre?“ zpýtala sa ich znenadánia mama a zastala. „Povídáme si o otci,“ odpovedalo jedno z vlčat ochotne. Na tvári sivej se mihl zvláště výraz, ničpovedajúcí (?), no rychlo zmizol a nahradil jej jej obvyklá stagnácia emoci. Od istej doby se jej pocity utlúmili, jako keby sa stalo dačo příliš vážné a zložité pre mladé mozgy vlčat. Teraz mala na mysli iba ich prežitie. A dnes bol den lovu zajacov. Predošlá potrava už zmizla a po dvojici dnov bez jedla mala vlčata hlad. Sivá im pomáhala loviť, ale iba trošku. Skoro vobec, keď sa to zrovná s ostatnými rodičami vlčat. Co si vlčata neulovila, to nemala, preto mala hlad.
Z lesa neodchádzali, vlčata bola zatial malá a neschopná, dle ich matky. Doteraz bola ich matka jediným vlkom, kterého znali.
„Styx? Styx! Chybala si mi,“ ozval sa hlas zpoza stromov. Neboli príliš daleko od centra Gallirei, iní vlci museli čoskoro prísť a nájst ich. Tmavši sivý kožuch, v teplejším odstínu ako kožuch matky. „Rez?“ vlčata vzhliadla k matke. Toto bol prvý cudzí vlk akého kedy viděla.

*like*
Vítám tuto změnu, dlouhé počítání u bohů kvůli třem druhům kytek a drahokamů je zbytečně složité jak pro nás, tak pro vás. Stejně tak odměny.
Jediné, co mi bude chybět je to, že jsem na každém charu shraňovala jiný druh kytky a drahokamu podle toho, co se mi k nim víc hodilo :D