Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ageron

"Hlavně... Jak se to dostalo přes moře?" podpořila tok myšlenek Rzi. Původ dýmu byl sivé neznámý a nikdo nevěděl, jestli se to vůbec dozví. S úšklebkem se na ni otočila, Gallirea byla opravdu plná tolika podivností, že bylo zbytečné se ptát. Jednodušší bylo prostě skočit do proudu a nechat se unášet a pokud možno vyhýbat se kamenům, aby jeden zmírnil následky. Křídla a drát kolem krku jako vizuál byly dostatečným důkazem zdejšího nakažlivého vzduchu. Nemluvě o tom, že si můžu hrát s mrtvolama, nakrčila čenich.
Vítr jim šlehal do tváři, sněhová bouře vesele tancovala kolem nich, zatímco se vlčice prodíraly horami k úkrytu. První zima sivé nebyla takováto. Žila za hranicemi Gallirei, nedaleko na severu, kde sníh byl jen čtvrtinu roku. Společně se svými sourozenci se narodila uprostřed léta, vyrůstala a hrála si celý podzim a s příchodem zimy přicházel i její první lov. Sivá byla v lovu nejlepší ze svých sourozenců, ačkoliv to ještě nedokázala. Byla si sebou vždy velmi jistá. Vyběhla z domova, když zima přicházela. Po pár hodinách chůze se začaly snášet první vločky. Neměla čas se radovat, byla na misi. Půl dne jí trvalo dostat se někam, kde nalezne potravu a za tu dobu stihlo nasněžit několik centimetrů sněhu, kterým se musela brouzdat. Byl jemný a nadýchaný. Vločky se snášely kolem ní, tiše zvonily a usazovaly se jí v srsti. Její světlý kožíšek, nejsvětlejší ze sourozenců, krásně splýval s okolím. Vydala se k napajedlu, které bylo daleko na území nepřítele, nicméně tam byla jistota, že najde potravu. Schovala se za keř, aby ji její lovná zvěř neviděla. Napajedlo ještě nebylo zamrzlé, sněžilo teprve pár hodin a teploty se snižovaly pomalu. Její protivník byl mladší než ona, ale byl rozhodně lépe živený a jeho život byl určitě veselejší, než ten její. Na tom jí nezáleželo, ona ho viděla pouze jako jídlo a když po něm skočila a zuby mu zapíchla do krku, aby mu čelistmi obemknula průdušnici a udusila ho. Bylo vlastně obrovské štěstí, že tam to vlče bylo úplně samo bez dozoru. Lahraiští ten den postrádali jednoho potomka, kterého už nikdy potom neviděli. Táhla mrtvolku půl dne a ještě kousek zpátky do smečky, zanechávala za sebou dlouhou stopu mrtvého těla, ale sníh ji zasypal a schoval její stopy. Dostala se domů pár hodin po setmění, kožich plný sněhu, čumák studený jako led, ale oči plné jisker vzrušení a hrdosti. Mrtvé vlče, které táhla s sebou, bylo studené, ale celá smečka se z něj najedla. Nebo alespoň ten, kdo se k jídlu dostal jako první. Zážitek s prvním sněhem pro ni tedy byl velmi významný. První vločky s sebou od té doby pro sivou nesly nádech rudé barvy a železité vůně.
"Asi nedojdeme," zamračila se sivá lehce, když se vytrhla ze vzpomínek. Dostaly se do malého lesíka a schovaly se před bouří mezi stromy. Sivá zpomalila krok a otočila se na Rez. "Přečkáme tady?" zeptala se jí.

Kouř se vynořil zpoza rohu a obklopil vlčice, aniž by se jich zeptal. Vletěl jim do osobního prostoru a znemožnil jim vidět na krok. Krom dusivého kašle a pálících očí se ale zatím nic strašného nedělo, tady pokud se ztráta orientace nepovažuje za důležitou. Ovšemže musely pryč, v tomto prostředí nechtěla ani jedna zůstávat déle, než bylo nutné. Držel se pospolu byl dobrý nápad, sivá se tedy čumákem jemně nalepila na bok své milé a občasným roztahováním křídel kontrolovala, aby si neutekly. Nakonec se jim podařilo dostat se na kraj lesa a nadechnout se lepšího vzduchu.
"Ne, jde to z moře," zavrtěla sivá hlavou a začala se drápat vzhůru. Čím výše se dostávala, tím méně kouře tady bylo. Natáhl hlavu k Rez a povzbudivě do ní drcla čumákem, za chvíli z toho budou pryč. "Viděla jsem, jak se to blíží sem, nevěděla jsem ale, že se to dostane tak hluboko do vnitrozemí," řekla sivá a popošla opět o něco výše.
Sníh jim křupal pod nohama, když se prodíraly skrze závěje vzhůru. Jakmile vlčice opustily zákryv lesa, zanechaly za sebou kouř, ale ocitly se ve sněhové bouři. vítr šlehal jejich tváře bičem z ledu a vločky si dávaly tu práci, aby jim ustavičně vletovaly do očí a do čenichů. Sivá si pšíkla, nicméně bouře zimy byla dle jejího alespoň o trochu lepší než nedýchatelný dým.
Sněhová bouře byla jedním z mála neduhů právě tohoto období, které ani sivá zrovna nemusela. Vlk neviděl na krok a snadno se v bouři ztratil, protože všechny smysly odnesl vítr. Nebylo to bezpečné pro nikoho, ani pro tvory, kteří celý svůj život strávili v ledové krajině. Bouře dokázala být nevyzpytatelná a nikdo nikdy netušil, kdy přijde. I z malého bílého mráčku, který vypadá nevinně, se dokáže vyvinout smrtelná vánice, která zmrazí tlapy i čenichy každému, kdo se odváží vylézt ven. V jejím bývalém domově naštěstí žádné sněhové bouře nebyly, to by totiž pro jejich přeživší smečku znamenalo jistý konec. Už tak měli málo jídla a kdyby se proti nim spikly ještě síly počasí, všichni Kapijští vlci by si mohli kopat hroby. Už tehdy si každý lovil sám pro sebe a nebo se dělil se smečkou o to málo, co našel. A že se toho nenacházelo mnoho. I proto se Kapijští uchýlili ke kanibalismu, neboť to bylo jednodušší než stopovat zvířata, která Lahraiští odháněli. Sněhové bouře a hladomor, tyhle dvě věci by vlky dokázaly vyhubit během krátké zimní sezóny. Chlad zažírající se do kostí hubených a znavených vlků, kteří si ani nejsou schopni ulovit potravu pro přežití. Byla jen jedna zima tak krutá, ale možná ne poslední. Rychle jí problesklo hlavou, jestli letošní zimu bude co žrát, protože všechna zvěř se stěhovala na východ. Teď už i věděla proč. V tom dýmu se jim nemohlo žít dobře. Jaro se najednou zdálo jako němou útěchou budoucna, jestli se ho dožijí. Zima dokázala být opravdu krutá. Oblečená v třpytivém hávu z jemných vloček a zdobená jiskřivými rampouchy jako korunou vládla rukou černou a mrazivou, kde každý, koho se dotknula, zhynul.
Snad se vrátí, pomyslela si, protože znovu zažít hlad a boj o potravu nechtěla. Ne, když měla konečně vedle sebe někoho, o koho hodlala pečovat. Ohlédla se na Rez, která byla celá zalepená sněhovýma vločkama a sotva mžourala stříbrnýma očima do bouře kolem. "Schováme se," navrhla sivá racionálně.

// přes Armanské hory do lesíka Topolů

Mrzuto sledovala dve vlčata pred sebou a neodpovedala na jej otázku. Čo sa stalo? Prečo odišla? Aby ušla presne takýmto otázkám. Nechcela odpovedať na veci, ktoré doteraz Rez vzniesla na svetlo sveta. Kto je ich otec? Pokial nikto, ako zabrezla? Stiskla zuby k sebe a tvrdo zostala pozerať kupredu. Nie, nebude jej to vyprávať, nie nebude jej nič vysvetlovať. Odíšla z Gallirei aby ju už nikto neviděl, aby zmizla všem z života.
„Styx, prečo mi to nechceš povedať?“ zeptala sa rázno Rez. „Lebo o tom nechcem mluviť? Je to také ťažké pochopiť?“ odsekla sivá a posadila sa. Krátký výbuch emocí jej zmohol. Rez sebou mykla, takto drsná a odtažitá slova nečakala. „Odišla som, lebo som nedokázala zostať. Boli ste tam všeci, ktorých som mala rada. Stále mám,“ pozrela sa rozpačito na Rez a vydýchla. Jej dych sa trepal napätím. „Chcela… Nie, mosela som odísť kvoli nim,“ hlavou mykla k vlčatám, ktorá číhala na zajaca za krovím. Učila sa rýchlo, no hrdosť na matkinej tvári vídali málokedy. Väščinu času vypadala strhano, znaveno… Sem tam ich vrúcno potulila a spala s nimi v jednom velkom chlpovom klbku, no láskyplných objatí, dotekov a pohladov sa dočkali málokedy.
Tázavy pohlad od Rzi ju donutil pokračovať. Konečně sa jej dostávalo odpovedí na jej otázky! „Nechcela som, aby vyrůstali okolo magie. V blízkosti ich otca,“ zamrčala to posledné slovo. Zavrtěla odmietavo hlavou, keď sa Rez pohladom spýtala, kdo ich otec tedy je.
„Mama! Mama! Zvliadli sme to, pozeraj!“ prirítilo sa jedno z vlčat, zatial čo druhé pracno tiahlo ušaka k dospelým vlčicám. „Poriadně sa najezte, kdo vie, kedy si uloviete dalšiu potravu,“ nabadala ich mama, zatial čo Rez nadzvedla prekvapene obočie. „Ty im nelovíš, keď majú hlad?“ spýtala sa. Taková samozrejmost. „Nie, musí sa o seba postarať sami,“ zavrtela hlavou sivá a sledovala mladé, ako sa krmia. Jej samej v tu ránu zakručalo v bruchu a na zkúšku sa sklonila k zajacovi a chcela ho mladým zobrať, no ti ju odohnali vrčaním a cvaknutím zubov před ňufákom. Stiahla hlavu nazpäť a střihla pobaveno ušami. Takto to malo presne byť.
„Mám hlad. Nechcela by si tiež niečo na zub?“ spýtala sa sivá Rzi a ta jej súhlasno prikyvla. Rez očami prejela po vlčatách, ktoré neboly gulaté jako vlčata iných vlčich párov alebo patrila do svorky, no neboly úplně vychudnuté a podvyživené. Styxina výchova mala niečo do seba. Vlčice sa vybraly dialej do lesa, kde sa kopce zdvíhaly a stromy ubývali. V tomto prestriedi bolo zajacov pomeněj no raz za čas sa tu objavily srnky. Sivá poslala vlčata pod ker, nech sa schovajú a sú ticho, lebo bude zle. Sama sa s Rzou vydaly medzi zopár stromov a bliaž k lúke, kde vyčkiavaly na korisť. A ta sa objavila – sivá vždy vedela, kde nájde jiedlo. Vlčice srnu zložily k zemi a sivá ju zardúsila a to sa už blížila vlčata s radostným kňučáním a šuchotom. Keď sa budú snažit, možno sa jim podarí zobrať mame viac mäsa a viac si naplniť bruška. Ale to ich nesmie chytiť!
Vlčice sa pústily do jedla a o chvilu boly od krve a zbytkov mäsa. Vlčata sa tiško priblížila k jedlu, no mama ich prudko odohnala vrčáním. Prckovia sa zo smiechom odkutáleli bokom a začali sa okusovať navzájom. „Takže, čo budeš robiť teraz?“ zpýtala sa Rez sivej náhlo. „Vrátíš sa zpátky na Gallireu? Alebo zostaneš s vlčaty mimo už navždy?“

// prdel au 14/15

Ani si neuvědomila, že padá sníh. Pomalu se snášel skrze husté větve jedlí v lese a až když jí přistála první studená sněhová vločka na čumáku, vzhlédla k jemně poprášeným větvím stromů nad sebou. Podzim oficiálně skončil a přicházel čas chladu a mrazu, kdy každý kousek potravy byl otázkou mezi životem a smrtí. Letos by to nemuselo být tak závažné, ačkoliv jsem si všimla, že stáda míří na východ, pomyslela si sivá vlčice. Nebyla ustaraná, na její tváři nebyla jediná vráska obav z nadcházející zimy, ba právě naopak. Její krok se i přes bolavou sedínku lehce rozjitřil a vyhazovala přední tlapky hravě do vzduchu, aby dopomohla jemnému poprašku na zemi znovu se vznést. Její bílé packy, už unavené cestou a vším, co se dosud událo, se bez zjevné námahy míhaly vesele vzduchem. Na kratičkou chvíli jednouchá zapomněla na všechny své problémy a jenom se otočila na svou přítelkyni, která jí byla po boku, s nevinným úsměvem naivního vlčete. Všechno je přece v pořádku, ne?
Měla zimu vskutku ráda. Ačkoliv to bylo kruté a nelítostné roční období, byla to právě zima, která utužovala vztahy nejvíce. Tehdy vlk poznal, kdo je jeho přítel a kdo stojí za starou belu a zaslouží si pojít vlčími tesáky. Jako tehdy Cynthia, vzpomněla si sivá. Od té doby, co ji viděla naživu, se s prokvetlou vlčicí nepotkala. Ne, že by se jí po ní stýskalo, ale zvědavost ohledně jejího zdravotního stavu nedokázala skrýt.
Zima byla také dokonalým obdobím pro skrytí jejího šedého kožíšku. Sice nebyla úplně celá bílá, ale odstíny světlé šedi splývaly se sněhem a okolím stejně hezky. Momentálně se mohla peskovat za černé letky na křídlech, ale za to ona koneckonců nemohla. Její kožíšek byl na zimu jako dělaný, ačkoliv nepatřila mezi pravé rozené sibiřské vlky, kteří byli po celý rok naducaní srstí a umírali při prvních náznacích přicházejícího léta. Měla hustou podsadu, která ji udržovala v teple, a když se k tomu přidal pohyb nebo něčí hřejivá přítomnost, nemohla si sivá na chlad stěžovat. A ani by si nestěžovala, protože to jemné studění, které pociťuje na packách a na obličeji, je jí velmi příjemné. Připadá si více živá a soustředěná, je-li v chladnějším klimatu. Skoro jako kdyby do zimy zapadala. Někteří vlci jsou narozeni pro to, aby žili celý život v lesích nebo v okolí vyhřátých letních plání, nicméně Styxino pravé místo by byla tundra. Chladná, ale ne úplně bílá a sněhem zasypaná po celý rok. Zima na Galliree se ukázala býti krutou, když zde byla první rok, ale rok následující byla mírnější a přesvědčila jednouchou, že dokáže přežít na vlastní packu. A nejen to, ukázala jí, že i tento magií prolezlý kraj se umí chovat podle zákonů přírody a nasadit na sebe třpytivý háv a ledovou korunku.
"Něco... Je špatně," zakuckala se šedá. Dým a kouř kolem nich se objevil náhle. Vstoupily do něj a ocitly se vnaprosto jiném světě - štiplavém a zapáchajícím. Sivá neviděla na krok a oči jí začaly slzet. "Pryč," zavelela přidušeně a drcla do své milé, aby se vydaly z dýmu pryč. Neměla ale tušení, kterým směrem jít.

// prdel au 13/15

Jsem si jistá? Ani ne. Je ale načase, aby mi ta babizna zodpověděla pár otázek, zamračila se sivá vlčice a vydechla. "Mám ten křišťál, který jsme tehdy našly spolu," řekla a zpod křídla vytáhla bůhví kde uschovaný čirý křišťál, který se jemně třpytil. Všudepřítomná mlha ale schovávala nebe i zem, vypadalo to, že se blíží rychleji a rychleji. Schovala křišťál zpátky a podívala se na Rez, která o této návštěvě nebyla tolik přesvědčená.
"Nemyslím ten drát, to je zase jiný příběh," zamrmlala. Nevzpomínalo se jí na to nejlépe nejen proto, že se jí z toho stahovalo hrdlo a ostré konce drátu se o to lačněji zabodávaly do masa pod srstí. "Mám od Smrti tuhle jizvu," ukázala znovu na místo na své hrudi, kde mezi odhrnutou bílou srstí prosvítala zelenkavá, chirurgicky přesná a děsivě nepřirozená rovná vazivová jizva.
"Nevím, jestli je to její práce," zavrtěla hlavou, když si vyslechla, jak Rez k řetězu přišla. "Možná by ti s tím pomohl Život," navrhla, co se sundání okovů týkalo, "jistě by byl nadšen." Sám se angažoval do obrušování a sundávání drátu kolem krku Styx, proč by nechtěl pomoci Rzi? Bylo ale zvláštní, že právě tyto dvě vlčice na svých krcích nosily něco tak svazujícího a podivného, zatímco ostatní vlci se mohli pyšnit ozdobami a přívěšky, které jim nikterak neubližovaly. Alespoň, že řetěz kolem Rzina krku nepůsobil žádnou paseku.
"Víš co? Máš pravdu, teď tu babiznu nebudu otravovat," povzdechla si sivá a nadechla se. "Ukážu ti to místo, které jsem zmiňovala," navrhla místo toho a přistoupila ke Rzi, aby jí jazykem přejela po obočí v láskyplném gestu. Jakkoliv chladná a odtažitá se sivá zdála, vše se dalo svést na celý ten paskvil s Asgaarem. Na její bílé tváři se ale konečně objevil drobný úsměv, ač zhyzděný jizvou přes tlamu. Co je mi do chodu tohoto pitomého světa, když tím zkracuju čas s někým, kdo je mi nejblíže? pomyslela si pouze a rozešla se pryč od sídla Smrti. Už byla docela ucapkaná, ale věděla o místě, kde mohly spočinout. Zadek jí taktéž bolel, ale o to příjemnější se vyhlídka Ageronského lesa zdála.

// Ageron

Nebola pripravená na toto setkanie. Až prespríliš žila v súčastnosti a snažila sa zaobstarať mladých, keď ich otec tu nebol, aby jej pomohol. Nevadie, však ona sa o jeho pomoc neželala, nepotrebuje ho, pomyslela si iba kysle. Väščina myšlienok na jeho účet bola kyslá, no nemohla si pomocť. Iba ju využil, zneužil, sám si užil a pak ju nechal, nech sa s rostúcím brichom belhá svetom, ktorý ju neznáša. Kde ju každý chce zabiť. Beztak nemal o malé ani zaujem, boli iba vedlajšiemi účinky toho, čo zrobil. A preto o ně nestál, zbabelec. Místo teho aby prijal zodpovednosť na svoje bedrá, zdrhol a vyhýbal sa jej oblúkom. Nebo sa oblúkom vyhýbala ona jemu. Však čo sa bude doprošovať u niekoho, kdo so svojmi dietmi nechce mať nič společné? Nie, takto jim bolo lepšie. Bez otca, bez partnera.
Zlatými očami sledovala Rez pred sebou. Na jej šedom kožuchu boli škrvny světlej a tmavej farby dle toho, jako na ňu dopadalo svietlo skrze stromy a ich posledné listy. Bolo to dlho, čo sa vlčice viděly naposledy, až příliš dlho, dle mínění sivej. Stále k Rez cosi cítila, jej srdce tiško bublalo tlmeným plameňom. Ako to ale mala Rez netušila. Nedivila by sa, keby ju zavrhla už navždy. Konec koncov ju opät opustila a už o sebe nedala ani vediet. Sprostá som bola.
Rez malokedy ukazovala emocie na svojej tvári, no siva postřehla, ako sa jej ublieženost mihla pres papulu, keď zazrela na malá klbka chlpov u jej noh. Sivá sa snadno domyslela, čo sa jej bývalej prítelkyni honí gebulou. „Činila si sa,“ povedala Rez odtažito. Sivá otevrela papulu, no nevyšiel z nej ani hlások. Na tvári sa jej usadil podmračený výraz. Neutiekla z Gallirei preto, aby ju našiel niekto jej srdcu blízky a potom ju cepoval za chyby, ktoré zpravila. Miesto matky sa ale osmelila vlčata a dala sa s Rez do hovoru. „Ty kto? Nevyzeráš ako vlk! Ty nie si ocko!“ narklo ju jedno z vlčat, zatial čo druhé sa zezadu priblížilo k Rzine ohonu a zakuslo sa do nej a nemilosrdne ho začalo vraždiť. „Au, čo robíš?“ okríkla ho Rez prudko, což prebralo sivú z jej stagnacie. Chcela sa ohradiť, no Rez ju predbehla. Opäť. „Sú úplne ako ty. Kto je otcom?“ zoptala sa. Bola to udička? Lest, past? Sivá sa zamračila, keď vlčata prestala robiť rozruch a pri Rzinej trefnej otázke začala poslúchať rozhovor. Aky ich zaujímalo, kto je ich otcom. Matka o nem nikdy nehovorila, zásadne odmietala odpoveď na akékoliv otázky týkajúci sa ich druhého rodičia. „Nikto,“ odpovedala tvrdo a šlehla po vlčatach pohladom. Nabízela sa otázka, zda svojich mladých ma rada, no vzhledem k tomu, že ich zatial nezardousila sa dalo odpovedať, že akúsi mateřskou povinnost k nim citila. „Nevedela som, že vlčica može zarbeznúť len tak z vetra,“ rypla si Rez, za což ju sivá sjela nelibým pohladom. „Vlčata idú loviť, majú hlad,“ odsekla sivá po chvíli ticha a začala potomky nosom postrkovať dál do lesa. „Teraz sa ukažte, zvedavci jedni vlezlí,“ zamračila sa na nich eště, no navedla ich správným smerom k zajacím norám, kde by malimať lepšiu šanciu na úspěch.
Sama sa zastavila v značnej vzdialenosti od zajacieho územia a vyslala potomkov kupredu, nech si sami ulovia jedlo. Zostala stať v stinech stromov a mrzuto sledovala kožušky před sebou, ako sa pližia k noram a hladajú zajace. Rez ich došla a zostala při boku sivej. „Čo sa stalo? Prečo si odešla a nič mi nepovedala?“ zeptala sa bez okolkov.

Hotovo, konec, takhle to vypadá, když místo mozku máte zvonec, jen špatně to dopadá. Slepá hrdost, nevůle ustoupit, neposlechnout radu liščí, jak se teď z objímající černoty vykoupit, jak vzdálit se přibližujícímu se nebezpečí? Rysí zuby už dávno sklaply a krev přestala žhnout, nicoty pařáty mě chňaply a není kudy uniknout.
A je třeba vůbec utíkat? Je třeba plašit? Už je konec mého hýření, není třeba strašit. Zabalit se do černé jako do peřinky, usnout s hlavou ve tmě, není zde místo pro jezinky ani lišky zde neotravují mě. Proč bych se měla vracet do světa venku, co mi tady schází? Nic, jen odbýt neposednou myšlenku, že jsem zanechala svou milou v nesnázi. Kdo jí řekne o mém skonu? O mém mučením krutém? Bude jistě hledat mě v shonu, spoutaná naším milostným poutem.
A dost bylo lítosti, dost bylo žalu. Není přec čas na takovou parádu. Je třeba konat a zatnout zuby, vyskočím z temnoty a ať mi k tomu duní tuby! Zuby zaryji do nočního závěsu a strhám hvězdy z nebes, přede mnou poslední překážka – nepodlez, přeskoč, či přelez!
„Že ti to trvalo, ty jedna hlupačko! S tím tvým výstupem bych ti z mé lekce měla dát opáčko. Jak se máš něco nového naučit, když před nebezpečím neumíš uskočit?“ Výsměch a zloba odrážely se jí v hlase, nevnímala jsem příliš po svém vnitřním zápase. Vypořádat se se smrtí, to chce hodně síly, ta liška přede mnou měla by mít ve mně více víry. „A to snad nestačí, že jsem zpátky? Možná být vlkem je lepší než tyhle zmatky. Proměň mě zpátky, povídám! Nebo si s tebou role příště vystřídám!“ Ach jaká hrůza, to je tragédie! Ještě že neslyším, jak do hlasu se mi krade poezie. Liščina přítomnost kazí mi zdraví, chtěla bych prchnout, ale ona praví: „Nezvyšuj na mě hlas, ty droboto! Máš pořád velké mezery, nevychovaná holoto. Nemám ale chuť učit tě mravům tvorů menších, očividně nemáš zájem a moje trpělivost se tenčí. Fajn, dobrá, ať je po tvém! Už nechci ani slyšet o tvém pidi tělu mrtvém.“[/c] Je tohle konec, konečně mě pustí? Očividně další zkázu ve své zahradě už nedopustí. Pořád jsem ale mrňavá jak blecha, až příliš vzdálená je mi téhle lišky střecha. Koukat jí zespodu do nosu není taky žádná výhra, navíc zdá se mi to, nebo byla seshora liška více štíhlá? Babizna jedna tlustá s šušněm v nosu, vrať mi zpátky mou velikost ať na tebe nemusím tahat kosu!
„Nezlob se na mě, maličká, měla jsem dobrý úmysl. Tvoje hlava je ale dutá celičká a tenhle pokus vlastně neměl vůbec smysl. Choď si dál po světě s očima pevně v oblacích, svět malých tvorů ti není po chuti… Ach, jsem z toho v rozpacích.“ Během mrknutí oka už mě nese v zubech ven, tahle noční můra mění se konečně v pěkný sen. Odvrací se ode mě a nervózně jí kmitá chvost, nehledím na ni, kolem mě je stále gigantický hvozd. Nemůžu se dočkat až budu mít zpět svou výšku, předčím každého zajíce, srnče, rysa i tuhlectu proklatou lišku. „Dobrá tedy, měj se sladce, snad potkáme za někdy krátce. Omluv mou snahu o tvou změnu, za přetrpění mého blouznění mám pro tebe konečně odměnu.“ Tráva se vzdaluje, keře se krčí, větve stromu se blíží, takhle to stačí! Pod nosem se mi něco děje, kolem tlap se čaruje a liška se lehce směje. Za odměnu nejen že jsem znovu správným vlkem, můžu se pohledem pokochat, když si pohnu s krkem. Květiny všech možných barev tvarů a vůní, mezi nimi rezavá lištička s šesti ocasy trůní. Nemá cenu se zlobit, je to jen další hříčka tohoto světa. Nemám na sobě ni jizvu, a znám teď každého fytografického kmeta. Je to čarodějka, zahradnice, bylinkářka, zrzavá lištička mizí v noře, snad jí nebude moc smutno, zrzavá lhářka.

// prdel au 12/15

Léto, které Rez spomínala, bylo tolik vzdálené, ale přece jako kdyby bylo nedávno. bylo snadné ztratit se ve vzpomínkách na jejich povídání, nezávazné flirtování a lehké hlavy bez problémů, ať už procházely horami, stále v písku u moře nebo se vyvalovaly na Vyhlídce mezi hlavičkami vřesu. Sivá zatoužila po těchto časem silněji, než kdykoliv dříve a možná by se dalo zařídit, aby se takové časy znovu vrátily, kdyby teď kolem okřídlené nebyl takový povyk a kdyby její nitro nebylo zapleteným chumlem barevných nití.
"Nebyly,ale možná jsi ho odtama viděla," odpověděla jí a na tváři se jí objevil drobný chvilkový úsměv, než svůj zrak znovu převrátila k místům, kde žila Smrt. Dle její milé by bylo moudřejší navštívit Života a prosit o ochranu něj. "O tomhle jsem se s ním už bavila. Neví, co se s mrtvými děje, prý už nejsou v jeho moci," naklonila jemně hlavu na stranu a uhla pohledem. Ne, že by bůžkovi nevěřila, ale existence další zákeřné magické bytosti jí nebyla zrovna po chuti. "Navíc si nemyslím, že mi bude ochoten pomoci, když jsem Elisu zabila. Zdál se mi proti tomu," dodala a pomalu se posadila na bolavý zadek. Život se jí pokaždé snažil rozmlouvat její radikální chování, pokoušel se v ní probudit něco dobrého. Mohl být na sebe alespoň trochu pyšný, konečně se jí podařilo vyznat ze svých citů Rzi. Ale ne tak úplně, ještě toho bylo hodně, cí jí chtěla říci, ale odkládala to.
Řetěz? zamrkala sivá a plna studu sklopila zrak k řetězu, který se schovával v srsti Rzi a občas se zatřpytil kovovým leskem. Teď slyšela i jeho chřestění, avšak bylo to poprvé, co si ho všimla. Myslíš jenom na sebe, okřikla se v mysli. "Nevypadá nijak nebezpečně," poznamenala a natáhla k řetězu zvědavě hlavu. Narážela na nepříjemný vzhled právě svého vlastního 'obojku'. Nechala si ale vnější konce drátu zabrousit u Života, takže nemohly nikoho poškrábat. Zevnitř byly ale stále ostré a zabodávaly se Styx do krku při každé příležitosti. "Moje taky ne. Taky z ní mám suvenýr..." vydechla sivá a tlapkou si odhrnula chundelatou bílou srst na hrudníku, kde se schovávala děsivě rovná a přesná jizva přímo na hrudní kosti. Vazovitá tkáň byla jemně zelená, jako kdyby hnila. Sundala tlapku a podívala se znovu na Rez. "Když Život neví, kam mrtví jdou. Možná to bude vědět ona. A možná by mi mohla udělat výjimku," podělila se o svůj myšlenkový pochod a přejela ocasem po zemi.

// Západní Galtavar - prdel au 11/15

Jakkoliv podivné se to mohlo zdát, čas jakoby plynul v přítomnosti šedé vlčice rychleji. Utíkal o sto šest a ony si stihly sotva říci pár slov. Celý svět se začal kolem Slunce pohybovat rychleji, když byly blízko sebe. Snad jejich láska měla apokalyptický charakter, který uvrhoval celou zeměkouli do rychlého stavu degradace.
Samozřejmě, přikývla sivá na Rzina slova o společné cestě. Žádné další rozdělování, žádné další loučení. Nehodlala její bok opustit a riskovat, že se už nikdy nespatří. Smrt mohla číhat za každým rohem a právě do jejího lesa se teď vlčice dostaly. Její přítomnost byla cítit ve vzduchu z potmělých jedlí a nehybného vzduchu. Magie sivé napovídala, že v okolí je více mrtvých tvorů, než by bylo vhodno. Možná by nebylo od věci jít za ní a vyprosit si slitování, kdyby mě Arcanus přecijen dostal, pohrávala si koketně s myšlenkou tu prastarou bestii navštívit. "Za řekou, blízko moře. Ne příliš daleko odsud, ale ne příliš blízko ostatním smečkám," odpověděla Rzi schválně vyhýbavě a tajemně se na ni usmála. Samotné se jí to místo opravdu líbilo, byla zvědavá, co si o něj pomyslí Rez.
Na chvíli zastavila mezi jedlemi a podívala se na svou družku. "Myslíš, že bych měla jít zkusit orodovat za Smrtí?" zeptala se jí. Přecijen teď měla po boku ji a její hlavu, chtěla znát její názor a radu. Sama se nepřikláněla ani ke kladné ani k záporné odpovědi nikterak zřetelně, Rzina slova by mohla její mysl dát alespoň nějaký směr. Nestojím ale o další jizvu, ušklíbla se sivá v duchu, když si vzpomněla na zářící zelenou jizvu, kterou jí Smrt udělala na hrudní kosti a kterou by jistě velice ráda znovu otevřela.

// prdel au 10/15

Čím dál se dostávaly, tím více se svět schovával do podivného oparu, do mlhy dusivého charakteru. Sivá se hluboce nadechla a se zamračením přetrpěla pálení v plicích, které vzduch způsobil. Nebylo pochyb, že mlha není přirozená, že se jedná o nějakého nepřítele. Kterého nejde chytit a zničit, zasyčela si v hlavě šedá, jen co se její krk uvolnil ze sevření mlhy.
"Přemýšlela," souhlasila sivá se svou milou a otočila k ní hlavu. "Na průzkum bylo lepší, když jsme byli každý sám, ale teď je potřeba vytvořit nějakou základnu, kde bychom se mohli šrocovat," pomalu houpala hlavou ze strany na stranu, když při svých slovech uvažovala. V její hlavě nadcházející smečka měla sestávat hlavně z jejích sourozenců a Rez. Víc k životu nepotřebovala a kdo ví, jestli by dokázala tolerovat v takové blízkosti i někoho dalšího.
Souhlasně kývla hlavou a jemně čumákem drkla do Rez vedle sebe. Něco, co by by bylo jenom jejich. Kde by se společně mohly schovat a nikdo by je nerušil, kde by celý svět rotoval jenom kolem nich. Opět přikývla. "Už jsem se po nějakém novém místě dívala a myslím, že jsem i jedno našla," řekla tajemně a mávla ocasem. Jezero nechaly úspěšně za sebou a teď přecházely otevřenou pláň směrem k lesu na západě.

// Jedlový pás

// prdel au 9/15

Ugggh, takhle jsem si zadek ještě nenarazila. Ten mech má nějakou sílu, zamračila se světle šedá vlčice, když se rozešla podél řeky. Tmavě šedá vlčice ji následovala a jejich kroky se sladily, ač sivá lehce kulhala na zadní nohy, ač se snažila svou slabost skrýt za sebevědomým vystupováním a promyšlenými slovy. "Je na to nejlepší chvíle," odpověděla Rzi přesvědčeně. "A je to ten nejlepší krok, jaký teď můžu udělat," dodala a pohled jemně stočila k bílým tlapám. Vždy se snažila plánovat dopředu, vykreslit si cestu v písku a usnadnit si bytí, neboť odmalička žila s příkořím a nenávistí jiných. Nebylo lehké žít na vlastní pěst. Když ještě byli 'smečka' - uskupení slabých a mentálně chorých vlků, kteří se drželi spolu jenom kvůli nejzákladnějším potřebám - bylo to o něco lehčí, než když se každý rozutekl na jinou světovou stranu. Však hned poté, co se rozdělili, tak sivou málem zabily dvě zdejší vlčice, Tasu znásilnili a věznili a u ostatních nebyla příliš velká šance, že se měli o něco lépe.
Narozdíl od Rez ale Styx neměla rodiče alfy a vlastně nikdy ve fungující smečce nebyla. Vlastně vůbec netušila, jak má správná smečka fungovat. Nechtěla ale své společnici přiznávat, že má v tomto oboru takové nedostatky, přecijen to byl její návrh. Lindasa? podmračila se lehce a mávla ocasem. "To je jenom dobře. Alespoň s nějakou jinou smečkou bychom vycházely," řekla a zakotvila pohledem na jezeře před nimi. Měla k němu připoutáno mnoho vzpomínek a překvapivě více těch příjemných. "Můžeme se usadit někde za řekou. Jenom ty a já. Spolu, napořád," rozmluvila se najednou sivá a do hlasu se jí vetřelo nadšení v očekávání lepších dní. Pár kroků a tato zářivá záclonka opadla při bolesti zadních partí. "Dokud mi neupadnou nohy nebo mě neroztrhá Arcanus," ucedila skrze zuby a přes bolest.

// západní galtavar

Myslela jsem, že už znám celý svět, že nepřekvapí mě žádné barvy květ. Když však vstoupila jsem do její zahrady, málem mi upadla čelist, tolikero pozoruhodných rostlin, že nejeden zahradník by upadl v závist. Očima jsem bloudila kolem sebe, květiny a všemožný hmyz zakryly i nebe. Zářivě modré okvětní lístky, krása tohoto místa zhojí každé bolístky. Byl toto utajený svět, snad nějaká bublina plná fantazie? Z výšky vlčí jsem nikdy nespatřila krásu této menší galaxie.
Zastavila jsem se a stanula tváří tvář lišce, viděla jsem na ní, že ve mně čte jako v otevřené knížce. To jsem opravdu tak prostá a předvídatelná? Za to může ta zahrada, je neuvěřitelná!
„Svět blíže k zemi může být krásný, leč pro malé tvory není příliš spásný. Snadným cílem je drobná myška, jednoduše skončí v hrobě mlsného bříška,“ řekla mi liška. Byla jsem vlkem a vlkem jsem i teď, ač moje velikost je k smíšku. Ani jednou se nestihne otočit svět, než nabudu svou pravou výšku. Jak ale přinutit tady zrzku, ať mě změní zpátky? Ať protočí své magické kolovrátky? Hrát její hru, tiše reptat, mohla se mě taky prvně na dovolení zeptat!
Bolelo by ji to moc, kdyby byla trochu slušná? Dobrý den, přišla jsem na pomoc, tahle doba je vskutku krušná. Pomůžu vám ven z mé díry, zde můj slib na důkaz dobré víry. Na oplátku budu po vás chtít, abyste zažila den v mé kůži, musíte poznat, že život je spíše plný trní než růží.
Šly jsme dál, skrze květy a pod keři, bylo tohle to, v co jsem měla věřit? Zahrada divů měnila se v normální svět, barvy zplihly a svět se změnil, když pronesla svých pár vět. Už jsem chtěla vznést další námitku, když náhle ozvalo se praštění o neobvyklém měřítku. Beze slova liška zatáhla mě pod jeden ze suchých keřů, když kolem nás prošly obrovské tlapy potencionálních soupeřů. Co já, nechtěla jsem se schovávat, nejsem žádná bačkora! Mě nezastraší žádná velká potvora.
„Tak si běž, ty hrdino. Až zašlápne tě a sežere, budeš řvát jak mimino!“ Liška zasyčela nazlobeně, když jsem se jí vyprostila z tlamy. Vyběhla jsem z křoví ven, přímo do lví jámy.
Kdo byl mým soupeřem, kdo tyčil se nade mnou jako věž? Rys ostrým pohledem přeměřil si mé malé já a pak následovala řež. Vlastně, spíše taktický ústup, kdy jsem proběhla mezi jeho tlapama, zatímco on mě chytal jako myšku, drápy chtěl připíchnout jako skobama. Měla pravdu, ta liška! Tohle nebyla žádná pohádková knížka! Žádný šťastný konec pro mé mrňavé já, měla jsem ji poslechnout, dobře svět malých tvorů zná.
Rys skočil, připíchl mě k zemi. Ostré drápy zaryly se mi do těla, bolest projela nervy všemi. Tohle byl můj konec, tečka za příběhem. Cítila jsem pulzující krev stříkající ven krevním oběhem. Zavřela jsem pevně oči, nevydala ani hlásku, můj život visel na tenkém provázku. Až když jsem ucítila jeho teplý dech, bylo mi jasné, že nezachrání mě už ani magické kouzlo spásné.
A co liška? Schovává se stále? To se jí podobá, zbabělec je to, propánakrále! To bylo keců kolem malých tvorů, to tady nefunguje ani sounáležitost a pomoc svému druhu? Takhle se jejich svět točí v nekonečném kruhu! Silnější žere slabší, a tak to je, tenhle jejich zbabělý přístup chod světa nepřebije.
Že by tohle bylo ono? Je tohle podstata malé zvěře? Žít, jak nejtišeji dovede a zemřít jako něčí večeře? Nikdo ti nepomůže, jsi na to sám, tenhle svět je krutý, příště na radu lišky možná dám. Příště, asi v jiném životě, s blížícími rysímu zuby jsem totiž stále blíže prázdnotě.
Ticho, černo, taky teplo. Je tohle předsíň pro peklo?

// prdel au 8/15

Slunce opět povstalo a paprksy prosvítily oblohu. Holé koruny stromů se nakláněly nad vlčicemi v listí, tiše poslouchaly a čekaly, až přijde zima. Životy vlčic pro stromy nebyly podstatné. Ať už se šedým tvorům pod nimi stane cokoliv, ať už je potká štěstí či smůla, stromy tady bude i nadále stát a překonávat rok za rokem, dokud je hurikán nebo lýkožrout nezničí.
Zima se tiše vkrádala do kožichů a světle šedá vlčice se lehce otřásla. Zvykla si na teplé podnebí Gallirei a přicházející zima byla po dlouhé době první, kdo dokázal proniknout skrze její hustý severský kožich. Zvedla hlavu ke své přítelkyni, která odmítala opustit bok opeřené vlčice v listí, ačkoliv by ji to mohlo stát život. Její slova ji zahřála a také jí vnukla nápad. Sama... Ovšem, sama nemám šanci. Se Rzí po boku je to o něco lepší, ale mohlo by to být ještě lepší. Už kdysi ji něco podobného napadlo, jenže tehdy nad tím neměla tolik času přemýšlet. Zabila jsem alfu. Jsem silnější než alfa. Ta nejhroznější alfa, jakou jsem tady potkala, ve zlatých očích se jí zatřpytila křidélka motýlků, když se její plán rozvíjel a rozvíjel. "Rez," oslovila šedou vlčici a postavila se na nohy. Kyčle a zadnice jistále bolely od nevybíravého letu ven z Mechového lesíka, dalo se to snadno poznat z podivně přikrčeného postoje a častého přenášení váhy z jedné zadní nohy na druhou, aby si ulevila od bolesti. "Jsi génius," usmála se na ni a přikývla na její nápad toulat se. Bylo by hloupé jít na jih, jenže na západě byl naposledy Arcanus. Viděl mě tam. Bude předpokládat, že uteču na východ, co nejdál od něj, pomyslela si sivá a rozešla se podél Kiërb na západ. "Jak se ti vůbec líbí v Mechové smečce?" zeptala se a natočila hlavu ke Rzi. "Myslím si, že tvůj potenciál tam střádá. Co bys řekla na to, že bychom si založily vlastní smečku?" nadzvedla tázavě obočí a ušklíbla se.

// VVj

Asi jsem to začínala chápat. To jejich handrkování, pobíhání a skákání přeci jen začínalo dávat trochu smysl, když se na to jeden zaměřil. Lstivě jsem se usmála, téměř jako nějaká podšitá zrzavá liška, hodlala jsem se totiž do té jejich hry zapojit, ať už se jim to líbí nebo ne. Experimentálně jsem si zkusila odhadnout, co v některých chvílích svišti udělají a když jsem si už byla docela jistá a mé předpovědi se začaly vyplňovat, nabyla jsem dostatečného sebevědomí a postavila se od křoví, abych se jim vetřela do hřiště a hry, která byla v plném proudu. Určitě si mě všimli, když jsem se dostala na hřiště a postavila se do kruhu z šišek, nicméně tentokrát se ve hraní nepozastavili, jenom na můj účet vzduch prořízlo pár posměšných zapištění hrajících svišťů. Urychleně jsem se postavila do pozoru a připravila se, až přijde řada na mě. Elektrický proud a napětí mým tělem jenom cloumalo, když jsem čekala, až na mě přijde řada. A konečně, jeden ze svišťů se rozběhl mým směrem s klackem mezi zuby a další z boku na mě nalítával s kamenem. Musela jsem chytit klacek a uhnout kameni, pokud jsem se nemýlila. Alespoň tak jsem to pozorovala u svišťů předtím, takže přesně to jsem udělala, jenže jakmile jsem chytila klacek do zubů, svišť se nepustil a dostala jsem kamenem do kotníku, až to zabolelo. Otočila jsem se na patě a pustila klacek i se svištěm, který se rozběhl pryč a svišť s kamenem se mi jenom s výsměchem vyhnul, když jsem se po něm ohnala zuby, abych si na něm vylila vztek. K mému překvapení se na mě rozběhla asi pětice svišťů s téměř výhružně pozvednutými tlapkami a začali mě vypískávat a vyhánět z hřiště, protože jsem očividně zkazila celou hru, aniž bych to měla v plánu. Ublíženě jsem vycouvala, ale stejně jsem schytala několik kamenů do kožichu a po zádech mě přetáhl klacek, než jsem se stihla vyklidit z pole. Eroze mého chápání jejich hry nastala okamžitě, vážně jsem si myslela, že jsem už věděla, co se děje, dít bude a co mám udělat v jakou chvíli! Investovala jsem do pozorování jejich pobíhání tolik času a tolik sil, že přece není možné, abych to alespoň trochu nechápala! Alespoň mě na hřiště nechali dojít a vyhodili mě až po kolizi s kamenem… Možná právě to bylo ono! Očividně jsem se s kamenem vůbec neměla střetnout, ještě teď mě z toho bolí kotník, jenže když ten svišť se nechtěl pustit klacku a… Aha! A tak mi zabránil v útěku, a tak mě ten kámen mohl trefit! Takže kdybych prostě utekla i se svištěm na klacku, mohla bych hrát dál! Ledaže by mě někdo po cestě zastavil, což bylo velmi pravděpodobné, dle mého pozorování. I když to nevypadalo, byla to docela krutá hra, kameny lítaly všude možně a klacky se vzduchem taky míhaly o sto šest. Trocha nešikovnosti a jeden mohl skončit s vypíchnutým okem.

// prdel au 7/15

"Možná?" lehce jsem se zamračila. Nebyla by to první Životova ochrana, kterou by mi poskytl. Ale pokud jsem si vybavovala, nebyl zrovna nakloněn tomu, abych se mstila ostatním. Tehdy mi pomohl, když jsem sem přišla úplně čerstvá a hloupá, možná doufal, že mi to pomůže zlepšit si názor na kouzla a paranormálno Gallirei, očividně se mu to ale jenom vymstívalo. Nedivila bych se, kdyby od té doby měl se zdejšími jenom problémy. Jednou je přiklonil na špatnou stranu a hned byl pro všechny odpudivým.
"Možná? Neviděla jsem její tělo se vypařit. Možná bych to ale zvládla zjistit..." druhou větu jsem spíše zašeptala, natolik v pohroužení myšlenek, že mi zlaté oči na chvíli překryl závoj stříbrné mlhy. Už předtím jsem nad tím uvažovala. Jestli se Elisa vrátí, bude to jen nekonečný kolotoč jedné msty za druhou. Ale jestli už je zpátky, vyhledala by mě spíše ona, ne? Ne Arcanus, zamračila jsem se.
Neměla jsem to vytahovat, bylo to příliš bolestivé. Určitě jsem jí tím ublížila. Ale mě hryzalo svědomí od té doby taky, počítám se taky raněná?
Dívala jsem se na ni, když odpovídala. Pohledem mi lehce uhýbala, dokud zrak nezvedla. Snažila jsem se jí ze stříbrných očí vyčíst, co si myslí doopravdy, ale nedokázala jsem se v pavučinách její mysli vyznat. "Bylo to to nejhorší, co jsem mohla udělat," řekla jsem chmurně. Litovala jsem toho. "Nechci znovu odcházet," povzdechla jsem si. "Ale taky nechci, aby se ti něco stalo," dodala jsem. Tohle bylo tak složité. Potřebuju... Potřebuji nějaké ŘEŠENÍ! těméř jsem v hlavě vybuchla. Jako kdybych měla odpověď nadosah, ale pořád byla moc daleko, abych se jí chopila. Muselo to být očividné!