Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// loterie 3

Bylo to jako jíst pěnu, jako polystyren nebo kamení. Věděla, že by z masa získala sílu, ale jenom při pohledu na šťavnatá a prokrvená játra se jí dělalo zle. Huba se jí plnila hustými slinami odporu, nikoli chutě k jídlu. Odtáhla se od dýmajícího břicha a lehla si na zem. Položila hlavu na krvavý sníh a poslouchala, jak Rez jí. Její mlaskání a polykání jí přinášelo jakýsi podivný klid, a zvláštním způsobem to sytilo i její žaludek. Nakonec přiznala, že se necítí jako laňka, ale spíše jako veverka stažená z kůže a napíchnutá na klacku. Povzdechla si, šedá měla samozřejmě pravdu. Kdyby nechtěla jít, nechala by Styx být a nebo by se toulaly kolem Mechového lesíka, jenže na druhé straně světa to přímo křičelo o opaku. "Nečekala jsem jenom, že to bude tak brzo," zamrčela nespokojeně sivá. Časem by se jí určitě něco stalo, ale že ji teď skolil sníh? To byl přímo výsměch. Konečně byla s ní a konečně se začalo dařit, pokud se nepočítá tichá pomsta Asgaaru, a ji skolí nějaká rýmička? Co byla, nějaký ubrečený samec?
Rez k ní přišla a čistila jí tlamu, potom se ale zeptala, jak to s ní vypadá.
"Bolí mě hlava," vypadlo z ní s námahou jako první. Kašle si už Rez všimla, další příznaky byly taky viditelné, ale až teď v posledních minutách. Nechuť k jídlu, slabost a bolest v krku. "A všechno mě bolí," shrnula to jednouchá rychle, protože výčet by jistě přerušil kašel, který se jí už drásal pomalu z plic. Zachrčela, aby mu předešla, ale akorát si ho jenom přivolala. Jakmile dokašlala, řekla skřípavě: "Chtělo by to nějaký ten úkryt." Škoda jen, že do úkrytu Mechového lesa to měly daleko a do úkrytu na Bobřím ostrově se Styx zavázala už ani jednou nevstoupit. Musel by to být zázrak, abychom našly nějaké pěkné místo. Jen tak, teď, na požádání.

// loterie 2

Srnka z posledních sil ryčela, ale jakmile jí sivá prokousala šlachy a Rez se zvládla lépe nakousnout na její krk, její pláč přešel v chrapot. Poté bylo lesem slyšet jenom její utichající sténaní a dozvuky posledních chvil života. Její tělo se vzpíralo ještě chvíli po klinické smrti, ale už nebylo potřeba silou srnu tlačit k zemi. Sivá vysíleně ležela na jejích nohou a s třeštící hlavou, ucpaným nosem a slabostí celého těla byla vděčná, že byl konec. Ačkoliv měla na lovu pramalou zásluhu, stálo jí to veškerou energii, která jí zbyla. Cítila se slabší než pírko a chabější než smutný povadlý mužský genitál po výkonu.
Se zakašláním přikývla a posunkem hlavy se pokusila Rzi naznačit, že jí děkuje a také přeje dobrou chuť k jídlu. Pomalu slezla ze srnky a zatnula jí zuby do břicha. bylo jí zatěžko srnku otevřít, ale nakonec se jí podařilo pižláním udělat do břicha díru, ze které následně vyhřezla střeva. Tlapou je vytáhla ven jako provázek a potom hlavu sama strčila dovnitř, hledaje játra. Nic necítila, takže se orientovala v srnčině břiše jenom podle hmatu, nakonec se jí podařilo játra vytáhnout a s hlavou ušmudlanou od krve je začít jíst. Lehla si a pomalu žvýkala, převracela každé sousto. Nějak ji přešla chuť na jídlo a hlad také pominul. Nejraději by si lehla a šla spát. S povzdechem odstrčila játra, kde více než polovina zbyla. "Myslím, že mi něco je," přiznala konečně jednouchá po dlouhé době přehrávání a přemáhání se. Už nezvládala předstírat, že je pouze zkřehlá spánkem pod sněhem. Podívala se na Rez a pak uhnula pohledem. "Neměla jsem tě tahat ze smečky," zachraptěla trpce. "Já se mám starat o tebe," zavrčela, protože se cítila jako kus hadru. Zbytečná a ještě k tomu teď nemocná, takže bude naprosto k ničemu. Kdyby přišel Arcanus, jenom fouknutím by ji proměnil v prach.

// loterie 1

"Pravda," odtušila potěšeně sivá. Lepší partnerku v zločinu si vybrat nemohla. Rzina vynalézavost a podšitost, kterou by do ní na první pohled řekl málo kdo, by se v lovu na cetky zdejších vlků mohla hodit. Alespoň o něco budu zdejší připravovat, pomyslela si jednouchá. Už se smířila s existencí magie, s existencí magičů a s žití mezi nimi. Nehodlala být ale jako beránek.
"Život ji určitě nepřivede," zamrmlala si sivá. Jeho moc se na mrtvé už nevztahovala. "Ale můžeme zjistit, jestli je s ní doopravdy konec," souhlasila.
Zavrávorala ve sněhu, když srnku nadehnala. Po kašli se tak tak narovnala a přimhouřila oči, aby při své nové sněžné slepotě vůbec zachytila, kde se jejich kořist nachází. Vskutku se jí podařilo dostat ji ke Rzi, až se vlčice i srna srazila hrudníky a dopadly do sněhu. Zatímco se obě škrábaly zpátky na tlapky a kopýtka, sivá frustrovaně odfrkla. Sakra práce, vzchop se, Styx! vynadala si a rozběhla se za srnkou, která zakopla o kořen schovaný pod sněhem. Dostala se k zápolící dvojici ve chvíli, kdy šedá zatínala zuby do srnčího krku. Jednouchá se přidala a zaútočila na jednu ze srniných zadních nohou. Normálně by se k nim ani nepřibližovala a šla by po hlavě, ale nohy jí byly blíže a únava ji začínala dohánět. Zalehla jí nohy, zatímco zuby prokousávala tenké šlachy a svaly. Slyšela, jak srnka pláče a skomírá, teď už neměla šanci se vysvobodit. Bylo na Rzi, aby její život ukončila. Sivá už na srně ležela spíše jenom proto, že neměla sílu se zvednout a zápolit s něčím jiným než s jejíma nohama, ale podařilo se jí nohy jejich oběti zdecimovat natolik, že by už neutekla. Pustila tedy kotníky lahodné krmi a mávla křídly, které jí pomohly se zvednout. Obešla srnku, aby byla u jejího břicha a tlapama se zapřela do nohou, které stále kopaly a mohly ublížit Rzi. Vypadá to, že alespoň křídlo se mi už uzdravilo, pomyslela si se smíšenými pocity radosti a kyselé smířenosti nad osudem oškubané slepice.

Ještě že měla Styxina milá tak tuhou kůži, ani taková nestydatost jako vykrádání hrobů či obírání mrtvol ji nezaskočilo. "Líbí se ti? Můžu ti jeden dát, ale jen jeden," ušklíbla se sivá. "A jenom na chvilku," dodala, jako kdyby ji jejich cinkající přítomnost spíše neotravovala.
O jezevci nikdy neslyšela, proto zastavila a poslouchala, co šedivá říká. To bych mohla vidět tátu a mámu. A Kha'rjiho, pomyslela si vlažně. Nikterak se jí po těchto mrtvých nestýskalo, tak nějak je ani neoplakala a prostě se s jejich smrtí smířila. "Neslyšela," zavrtěla hlavou, až se jí z toho málem hlava zatočila. Ucítila ostrou bolest v lebeční dutině. Možnost je vidět nebyla zrovna dechberoucí. "Myslíš, že by přivedl i tu alfu z Asgaaru?" zeptala se náhle. Tohle by mohlo být totiž zajímavé setkání. Třeba by jí mohla přesvědčit, až domluví svému manželovi (nyní vdovci), ať sivou nechá na pokoji.
Podařilo se jim najít stopy a obě se po nich tiše vydaly. "Skolíš sama prasnici?" podivila se sivá. Stopy totiž nepatřily srně, ale divokému praseti. Mohlo se jednat o menší kousek, možná právě o samici nebo jednoročního kance, ale k srnce to mělo doopravdy daleko. Před nimi se ale jako zázrakem srnka objevila dříve než právě onen kaňour. Musela přijít z jiné strany a narazily na ni náhodou, ale rozhodně to byla vítanější potrava než divoký vepř, který by vlčicím ublížil více než ony jemu. "Tak jo, za chvíli ji tu máš," zašuškala jednouchá a začala srnku obcházet. Vypadala mladá, mohla mít tak tři roky. Na rameni měla už zacelenou jizvu a na boku pár menších. Nejspíše se stala obětí nějakého netrpělivého samce v říji.
Jakmile byla sivá za srnkou, vyrazila z úkrytu a rafla srnce po zadku. Najednou se sníh zvedl a šlo slyšet jenom suché kašlání vlčice. Ze sněhového oblaku se ale začala řítit poděšená srnka a mířila kousek doprava od schované Rzi. Sivá ji chtěla dohnat a lépe zkorigovat svůj hon, ale nepodařilo se jí to. Hrudník jí zaplavila pálivá bolest z kašle a hlava ji bolela do úmoru, sotva viděla na cestu před sebou. Snad ju chytí, pomyslela si jenom ztrápeně. Ten spánek pod sněhem se vážně nevyplatil, povzdechla si následně.

"Našla jsem je na mrtvolách vlků u toho velkého jezera," zaskuhrala šedivá klidně. Jeden by se možná styděl za takový čin, ne však ona. Okrádání mrtvých těl bylo to nejmírumilovnější, co kdy provedla. A pokud se pomine prvotní záměr jenom obohatit se o nové cetky, dalo by se i říci, že měla dobrý úmysl. Chtěla najít vlky, kteří byli se zesnulími příbuzní a cetky jim dát, neboť v nich nenacházela radosti ni užiteku, tudíž byly k ničemu. Kdyby měla nějaký svůj krásný úkryt, vyvěsila by si je tam na ozdobu, ale takto je pouze nosila na krku jako trofeje.
"Jenom jsem o něm slyšela. Měl by to být nějaký, eh, tvor vyskytující se na světě kolem zimy," zamračila se sivá. Očividně neměla šanci tomuto samozvanému obdarovávateli vrátit jeho dary, takže se musela spokojit s tím, že si její nahromaděný vztek odnese zvěřina, jenže ta se rozhodla před vlčicemi schovat jak nejlépe dovedla. Kdo ví, třeba je odháněl puch uhlí.
"Ovšem!" ohradila se jednouchá dotčeně. Přece nebyla žádný chudák. "Nesmysly, zvládnu jít taky," dodala a otřepala se, až sníh kolem ní lehce zčernal droboučkými částečkami uhlí. "Jdeme, konec otálení," zavelela, jako kdyby ona nebyla to, kdo zdržuje a oddaluje jejich shledání s jídlem.
Rozešla se sebevědomým krokem vpřed, nedávaje na sobě znát jedinou špetku slabosti. Donutila se i přestat chrchlat a pšíkat, ačkoliv ji z toho pálelo v hrdle. Očima skenovala napadaný sníh, protože čumák měla plný hlenu a nebyl tak schopen pracovat.
"Rez," zastavila své kdysi bílé - nyní ušmoulaně šedo černé - packy ve sněhu a jednou z nich ukázala na čerstvou stopu v bělostném prachu zimy. S úklebkem vítězství od ucha k uchu se sivá, tedy ušmudlaně šedá, vlčice přikrčila a začala stopovat.

// lesík topolů

"Myslela jsem ty cetky, co mám furt na krku. Jsou prý příbuzných od nějaké červené vlčice z Mechového lesíka a od Launee," zavrtěla jednouchá hlavou a zamračila se. Začínala ji bolet hlava. Celkově se necítila příliš dobře, ale korunu tomu nasadilo padající uhlí z nebes, kterou ji celou zasypalo a umazalo natolik, že se nedalo rozeznat, o koho se jedná. Jen křídla a drát prozrazovaly její osobnost. Sdílela Rzino popuzení, když se z hroudy vydrápala. "Jako kdyby si na mě někdo zased," zabručela a oklepala se. Tenhle zimní čas dával sivé zabrat. Sice nebyl celý kraj potopen pod sněhovou krajinou a byla zde potrava, ale jako kdyby to tohle období chtělo sivé jednoduše zavařit. Ať už jí vykopávaly lesy ze svých útrob nebo se na ni z nebes sypalo uhlí jako na nějakého zlobivce, který si nezaslouží jediný dárek. Pravda, mezi kousky uhlí bylo pár drahokamů, ale byly natolik umazané, že je sivá ani nezaznamenala. A i kdyby, její náladě by to nejspíše nepřidalo. Zakašlala, když postupně přicházela na to, kdo by mohl být viníkem všeho tohoto nezdaru. Nepřipadalo jí, že by měla jednoduše smůlu, ačkoliv by to dávalo smysl, neboť na zabití Elisy jistě vypotřebovala každičký ždibec svého štěstí. "Třeba za to může Vlčíšek," osočila se sivá na první věc, která ji napadla. Znala pouze jeho jméno, ale neměla nejmenší tušení, co by takový tvor mohl dělat, či jak vypadá a zda vůbec existuje. Věděla pouze, že se o něm mluví hlavně v období zimy. "Co myslíš, kde ho najdu? Narvu mu všechno to uhlí do tlamy," zalykala se vlastním kašlem sivá. Svůj vztek by si mileráda vybila na nějaké nevinné duši, ale i mystická postavička by jí stačila. Přinejhorším zvěř, vzdychla si v duchu a podívala se na svou milou, která se se zlobou v očích pátravě rozhlížela po nějaké kořisti. Obě vlčice byly už hladové a možná i z toho pamenila jejich větší nelibost. Možná i proto je mi tak zle, zamračila se sivá v další vlně bolesti hlavy. Jako kdyby její mozkovnu omývaly přívaly mořských vln. "Dobrá," souhlasila sivá následovala Rez z lesa plného topolů do lesa plného smrků. Nižší stromky poskytovaly lepší ochranu před počasím, ale dnešní den byl jako z obrázku. Až teď k večeru začalo lehce sněžit. Vlčíšek. To bude nějaká povídačka pro vlčata, nějaká kravina, zamračila se sivá a hlavou narazila do zadku Rzi, která se zrovna zastavila. "Ups," prohlásila omluvně a lehce překvapeně, pak se ale jala hledat kořist taky. Zkoušela zavětřit nějaký pach, ale necítila vůbec nic. Dokonce se jí i zdálo, že sníh je čím dál třpytivější a měkčí, skoro jako kdyby ji vybízel k tomu, aby si lehla a odpočinula si. Byla slabá, ale nedávala to na sobě znát. Potřebovaly se najíst a potom si najít nějaký úkryt - až pak se může složit jako hadrová panenka a prospat tři úplňky jako zakletá.

"To je pravda," odtušila sivá, nicméně ve vzduchu se neslo jedno nevyřčené ale. Už jenom vědomí, že magii má a umí ji používat a chce ji používat nahlodávala její dosavadní náhled na svět. Nenahlodával, přímo jej trhal na kusy a házel do ohně. "Hm, měla bych se toho zbavit," zahuhlala potom, když jí došlo, že na krku má dvě magické tretky navíc. Vlci, kterým je mohla dát, byli v Mechové smečce, ze které vlčice zrovna odešly. Herdek, minula jsem to, povzdechla si jenom v duchu, ale příliš ji to netrápilo. Už si zvykla na to, že je její krk ověnčen všemožnými přívěšky jako to mají pořádní rappeři někde z ghetta.
"Dobrá," souhlasila sivá, jen co velice nenápadně a fikaně přehodila lov na záda Rzi. Odpšíkla si stranou, když se její milá rozešla pár kroků kupředu a potom se jala ji následovat, když tu se z nebe na ni sesypalo uhlí a celou ji umazalo, a k tomu ještě potlouklo. Polekaně hekla, ale její hekání, chrchlání a především kašlání bylo tišeno zdánlivě nekonečným přívalem uhlí, které nebohou vlčici celou zasypalo, až z ní trčel jenom ocas. Jakmile uhlí dopadalo, začala se sivá soukat ven a skrze zuby syčela nadávky. Vymotala se z uhlí, div že nezakopla o vlastní nohy, a mohla se bez okolků prohlásit za tu nejušmudlanější a nejškaredější zrůdu Gallirei. "Doufám, že v tom nemáš tlapky," osočila Rez s vtipem v hlase, neboť bylo nad slunce jasné, že za tohle šedivka nemůže. Zase nějaká nesmyslnost tohoto kraje, vykašlala Styx pár dávek uhelného prachu a pak se čile - tak jak to její teď potlučený stav a oslabenost organismu - vydala za Rzí. Hlad byl sviňa.

// Erynij

Její čumák bl studenější než obvykle a připadalo jí, že okolní svět začíná pozbývat pachů, ale za to jistě mohl spánek pod kupou sněhu. Už pár let si dopřávám luxusu úkrytu a spánku na mechu, rozmazlila jsem se, pomyslela si sivá pouze. "Nic mi není," zavrtěla jenom hlavou, jen co dokašlala, přecijen se zatím krom soplení, huhlání a občasného záchvěvu slaboty nic horšího nedělo.
Nechala žabičku poskakovat a tetelit se, ale poté ji nechala opět spadnout a užívat si svého rozpadlého stavu. Na mordě jí hrál vděčná úsměv, protože tohle nikomu příliš neukazovala. Nechala po Duncanovi lézt mrtvé brouky, ale to spíše proto, že na něj byla naštvaná. Byla v pokušení žábu nechat, ať Rez plácne po čumáku, ale najednou se jí udělalo lehce slabo a tudíž od tohoto žertu upustila. To bude tou magií, zamračila se jenom a doufala, že si Rez ničeho nevšimla. A i kdyby, vlastně o nic nešlo. "Je to divný, co?" zahuhlala. Ona, vlčice nenávidící magie, uměla čarovat a čarovala dobrovolně. "Asi bych se měla vrhnout ze skály, erhm, abych si sama neprotiřečila," ušklíbla se. "Dobře," souhlasila sivá a zvedla hlavu, aby vyčenichala nějakou kořist, jenže ouha, necítila vůbec nic. "Ale veď ty, já vedla minule," zamaskovala svou neschopnost a nevinně se na Rez usmála.

Sivá spokojeně sledovala, jak se stříbrnooká probouzí z říše snů a probouzí se do třpytivě bílého světa, ve kterém už chvíli přebývala. "Dobré ráno, má nejlíbeznější," zaskuhrala jednouchá, její hlas zněl jako skřípání starých rezavých vrat od lety zašlé stodoly. Polkla, podivné škrábání v krku ji však nepřešlo. Lehce se zamračila, ale nevěnovala tomu příliš pozornosti. Jen se potřebovala určitě trochu napít, o nic horšího nepůjde.
Zasmála se a plácla ocasem do sněhu. Zůstat navěky v téhle jejich malé vyhrabané díře by bylo krásné, přímo poetické, avšak na takové věci sivá neměla pomyšlení. Kolem sebe cítila mrtvá tělíčka. Zaměřila se na to nejblíže a pokusila se ho vytáhnout zpod hromady sněhu - avšak marně. Na jejím obličeji se objevil náznak soupeření s magií, která nechtěla poslechnout, ale pak se přestala snažit a místo toho se s mumláním musela zvednout. "Nejdřív si je budu muset vyhrabat, jak to tak vypadá."
Začal odhazovat sníh necelé dva metry od místa, kde ležely. Na hrudi ji zapálilo a ona si odkašlala a málem se zakuckala slinou. Ale v ten moment zrovna narazila na mrtvolku, kterou hledala. "Ah!" s vítězným zavýsknutí odstoupila bokem a teatrálně křídlem ukázala k díře. "Představuji ti - ehehrrm - prince zdejší tůňky," s těmito slovy z díry vyskočila žába a udělala jeden skok blíže ke Rzi. Byla to oběť zimy, ale i tak se pár červíkům podařilo před sněhem z jejího břicha vyhlodat pár orgánů a zadní nohy byly spíše jenom kostičky. Žába se postavila na zadní a tak jak to svedla, se Rzi poklonila. Ozvalo se křupnutí a upadla jí jedna noha. "Ups, to jsem nechtěla," zamračila se sivá. Žába znovu dosedla do sněhu a Styx ji nechala být, takže se svezla na zem a vypadala opět úplně neživě. "K jídlu bychom si měly najít ale něco lepšího," ušklíbla se a popotáhla. Spánek na sněhu jí asi neudělal moc dobře, ačkoliv byla na toto počasí mnohem lépe stavěná než mnoho jiných.

Sivá se jenom potutelně pousmála perverznímu vtipu, než upadla do hlubokého a zaslouženého spánku. Nejspíše se jí ani nic nezdálo, protože únava nepostihovala jenom její tělo. Jakmile zavřela oči, pohltila ji prázdnota a nicota. Neexistovalo vůbec nic. Ani světlo, ani tma, teplo nebo zima, nic necítila nic neviděla, neslyšela. Byla to nicota. Děsivě nekonečná a nerovnoměrně rozpínavá jako vesmír, ale i vesmíru je alespoň něco. Shluky atomů hvězdy, mlhoviny! Zde nebylo nic.
Sivá se začala probouzet s pozdními poledními paprsky slunce, které chladivě hladily její srst na obličeji. Cítila kolem sebe chlad a musela si začít protahovat a prokrvovat končetiny, které byly ztuhlé a nepříliš svolné k pohybu. Vlčice byly zapadané sněhem, ale jediné mávnutí křídla odhodilo většinu sněhu. Zívla si a podívala se na svou družku, která dosud spala nebo se teprve probouzela. Byl to krásný pocit, probouzet se vedle někoho, koho milujete. jednouché srdce hned poskočilo radostí, když si uvědomila, že dny jejího láskyplného soužení a boje s vlastním srdcem jsou u konce. Měla u sebe tu jedinou, kterou chtěla a se kterou chtěla zůstat. Na nikom jiném jí tolik nezáleželo, jako právě na šedé vlčici u ní.
Sivá se zavrtěla a otočila hlavu ke Rzi, aby ji mohla jazykem trochu dopomoci k procitnutí.

Oplývat takovou magií, kterou sivá měla, bylo zvláštní. I teď kolem sebe cítila přítomnost milionů mrtvých tělíček brouků, dokázala vycítit smrt opravdu přesně a i na větší dálku. Byla s magií ale už docela sžitá a nevěnovala tomu přílišnou pozornost. Největším jejím úspěchem bylo - pokud se počítají vědomé pokusy - že na mrtvé saranče nalákala vlče a odlákala ho od dospělých, aby si s ním mohla trošku pohrát. Občas si s mrtvými brouky hrála a předváděla jejich neživost ostatním, aby je vyvedla z míry. A tehdy, když došlo na souboj mezi ní a Elisou, si všimla, že v Asgaaru už pár let leží pod drnem mrtvé vlče. Vlastně se svou magií příliš nepracovala, nebyla tomu ještě tolik nakloněná, alespoň se už ale smířila s tím, že ji má.
Nehýbej si. Mysli na ptáky. Ano, bažanty, koroptve, labutě, husy, vrabce,/mysl] snažila se svou mysl soustředit jediným směrem, aby to měla Rez lehčí. Zírala jí přímo do duše a napětí bylo cítit ve vzduchu. Nakonec to vzdala. Sivá si olízla čumák a střihla uchem a půl, nevěděla jestli ji má zkusit utěšit a nebo nějak pomoci. Nejraději by si to s ní vyměnila. "Myslela jsem na ptáky," odvrkla na Rez, která se ji v rámci žertu snažila obvinit ze svého neúspěchu. "Mám docela hlad, ale to počká," dodala po dlouhém zívnutí. "Dobrou, příšero,"

Sivá vážně přikývla. "Nah, většinou je to prostě touhle zemí - je magií tak nasáklá, že se věci dějou samy," mávla nad tím tlapou. Viděla konec duhy, ze kterého vyskočilo podivné beranovité stvoření, jehož otec jednouchou nabral na rohy a málem ji pak zadupal. Viděla obřího slimáka a myslela si, že je to její matka. Viděla spoustu podvností, které by se ve světě venku jen těžko odehrály. Ale ne tady.
Rez při tématu lehce ožila a sivá nutila svá víčka zůstat otevřená, avšak dlouho vzhůru být nehodlala. Byla opravdu vyčerpaná. "Mám. Nejsem zrovna ráda. Ani nevím, jak se jí zbavit," přitakala. Ptala se na to Života, ale prý za to mohla Smrt. Za všechno mohla Smrt. Možná i proto k ní světlejší vlčice chtěl azamířit a pěkně ji vyzpovídat, ačkoliv pochybovala, že to půjde podle jejích plánů. Černá příšera ze zříceniny jí vždycky naplácala na prdel, kdykoliv se jen ocitla poblíž.
"Ano. A... Cítila jsem v tom jistou chuť zadostiučení. No, nakonec jsem svoje kouzla nevyužívala zrovna k hezkým věcem," ušklíbla se nakonec, jen co se s námahou přiznala, že i takový antimagič jako ona magii používá. "Můžu ti to pak ukázat, až se vyspíme," navrhla.
"Ovšem. Už jsem ti říkala, že... Do toho," přitakala, ale poé si nebyla úplně jistá. byly některé věci, se kterými na Rez nechtěla vyrukovat rovnou. Na druhou stranu, aspoň by to měla za sebou. "Dobře, můžeš," střihla ušima. Mysli na něco. Ummm, moje oblíbené jídlo je bažant. Nebo koroptve. Ptáci. Ptáci.

"Drahá, poznám magii na sto honů," usmála se sivá vědoucně, zatímco Rez si nechtěla připustit, že by v ní mohla dřímat nějaká magická síla. "Možná ji ještě neumíš ovládat," sama už měla zkušenosti s tím, jak protivně neovladatelná a nevypočitatelná magie mohla být. "Vzpomínáš na tu zombie husu? Neměla jsem šajnu, že je to moje práce," připomněla jí a zívla si. Ta vzpomínka byla krásná, přikrytá závojem nostalgie a idealismu, ač se odehrála po velmi nepříjemném momentu, jenž sivou stále bodal do srdce jehlou z ledu.
V příjemném objetí všepřítomných chlupů a končetin se jednouché postupně zavírala víčka, ačkoliv se snažila zůstat vzhůru. Její život ji naučil spát s jedním okem otevřeným, ale i to se v přítomnosti Rzi postupně zavíralo a vlčice postupně upadala do bezpečného spánku v objetí své milé. Stále ještě ale vnímala a chtěla být vzhůru, neboť od jejich shledání až doteď byly na nohou a na cestě, neužily si příliš intimity a projevů lásky. "Ty mně víc," zamumlala tvrdohlavě sivá a pokusila se zamaskovat skřetí smích radosti. K její radosti jí ještě přidalo, když se jí konečně podařilo roztáhnout zraněné křídlo a zabalit sebe i svou milou pod letky.

Sivá se tiše zasmála nad podivením její družky. "Ten keř," ukázala packou na křák, který se předtím tak evidentně pohnul, aby jim vytvořil závětří. "Pohlas keřem. Já to nebyla a pochybuju, že se pohl z dobré vůle," zazubila se, jistá odzbrojením své milé. Rez se mezitím schovala do prohlubně a stočila do rozkošného klubíčka šedých chlupů. "Si piš," souhlasila se Rzí a mávla ocasem, snad aby varovala keř, že jestli se o něco pokusí, nadělá z něj dříví na podpal. Jednouchá na nic nečekala a vecpala se jí do osobního prostoru a nešetřila při tom několika čumákovými šťouchanci a polibky, aby si vysomrovala co nejbližšší a nejpříjemnější místo na ležení. Jako lego se přicvakla k druhé a užívala si tepla jejího břicha na svých zádech. "Ne, bývalo tam podobně. Ale dýl," odpověděla sivá a bez manýrů princezny otevřela tlamu a zívla si na celé kolo. "Jestli je ti zima - uááá - vyměním si to s tebou," mlaskla spokojeně a taky si protáhla upajdané tlapky, které si zasloužily spánek.

Les poskytoval ochranu před bouří perfektně. Vysoké topoly zachytávaly vítr ve výšinách, široké kmeny dubů dole u země a habry se staraly o to, aby i ty nejprotivnější větry nepronikly hlouběji do lesa. Kdyby byly stromy pokryté listím, jistě by se zde dalo schovat bez nejmenších obtíží, jejich abscence dopomáhala vločkám se do lesa dostat i tak. Naštěstí prokvetené větvoví bránilo tomu nejhoršímu.
Styx byla více méně ztracená v myšlenkách a vzpomínkách a držela se Rzi, která ji vedla hlouběji do lesa. Únava na ní byla znát, ačkoliv ještě před pár hodinami vesele poskakovala v prvním sněhu. Všechno to na ni postupně doléhalo a doléhalo, až se už jenom šourala. Závětří zní... Dobře, pomyslela si a přikývla. Následovala šedou k trojici stromů a na chvíli zůstala stát pozadu, zatímco Rez se jala vykopat jim malý závějový pelíšek. Chtěla se nadechnout a uklidnit, tlapky ji bolely a zadnice jí ještě pořád nadávala kvůli letu z Mechu. Nemohla si nevšimnout, když nedaleký keř sklonil své větve, aby jim pomohl chránit se před bouří. Snad to bylo právě únavou, že se nad tím ani tolik nepozastavila. "Číst myšlenky mi nečteš, ale křáky ohýbáš hezky," broukla k ní s pobaveným úšklebem na mordě, když si stoupla vedle ní a pomohla jí vyhrabat sníh z jejich krátkodobého pelíšku. Taky se už nemohla dočkat, až si lehce a usne.