Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Je to tu fajn, tak fajn, jak jen v zimním listnatém lese může být. Jehličnatý les by byl v tomto období o něco vhodnější, ale po zbytek roku by byl ponurý a nudný. Sivá si pamatovala, jak to vypadalo v Sarumenu, když tam vkročila poprvé - a naposled. Mlhy, nerovný terén a malé tůňky ne zrovna přátelsky vyhlížející vody. To celé bylo schované pod vysokými jehličnatými stromy, které zakrývaly slunce, ale jeden se pod nimi pekl jako kuře v alobalu.
Ze sivé vyšel jeden takt smíchu, jediná posměvačná nota. Je to tu fajn. Kdyby byla zdravá a ne v tomhle příšerném stavu, snad by tom i věřila. Mohla jenom doufat, že se na ni nemoc nepodepíše i nějakými následky, které by si nesla i ve zdraví. "Jaro bude... Určitě lepší," souhlasila nakonec, aby se netvářila pořád jako ošklivá hromádka neštěstí a spokojeně se naklonila ke Rzi, když se k ní šla cukrovat. "Kupředu, tedy," zavelela možná až příliš rázně a nadšeně, protože její hrdlo se opět sevřelo a následoval krátký kašel. Zavrtěla hlavou a odkašlala si, aby si uvolnila hrdlo. Byl čas vyrazit. Zůstala Rzi po boku a vyšla s ní skrze stromy k jihu, někam k řece. Nohy je vedly skrze stromy a za nějakou odbu šlo řeku i slyšet. Její bublání a klokotání bylo ale umírněné a tiché, voda zde nebyla tak divoká jako u jezera. Stoupaly ale stále výš a výš, až se dostaly ke srázu. Sivá stáhla hlavu dozadu a přitiskla si křídla k tělu, jak jimi vítr bez optání pohazoval. Tady by možná dokázala i vzlétnout, kdyby byl vítr dost silný. Dostaly se na samotinký sráz, kde rostly jenom lišejníky. Hluboko pod nimi tekla řeka a vlévala se do moře o kousek dál. Mezi nimi a možem byl ještě Kamenný mys, ale i tak byl na nekonečné masy vody hezký výhled. Jednouchá se otočila ke Rzi a jemně ji zatahala za ucho. "Až najdem nějaké vlče, můžem ho sem shodit," zažertovala, ale kdo ví, zda to nemyslela i vážně. Skrze skřípavý hlas a potměšilý úsměv se to nedalo snadno poznat. Potom se ale otočila a zamířila zpátky do lesa, tady přecijen úkryt najdou těžko. Povrch byl skalnatý a bez stromů, neschoval by se tady ani zajíček. Zašla zpátky do lesa a vracela se zpátky kolem jednoho spadlého stromu. Už předtím kolem něj procházely, ale to mu nevěnovala tolik pozornosti. Až teď si jej začala více prohlížet. Ležel na skále a zdálo se, že je za ním nějak moc temno. Pokynula Rzi hlavou a jala se prozkoumávat větve spadlého buku.

Vítr ohýbal tenké větve buků a tiše zpíval mezi kmeny. Melodie tesknící zimy pronikala do uší šedým vlčícím. Sivá zvedla oči ke stříbrným zrakům své milé a skřípavě se nadechla. "To je dobrý," odpověděla téměř ležérním tónem nemocná vlčice a půlka věty se jí ztratila někde v hrdle. V hrdle, které ji pálilo od zuřivého kašle a natahování. Už jí ale bylo lépe a tak se přetočila pomalu na břicho, ač hlavou i nadále zůstávala na zemi, která nebyla pokrytá sněhem, ale trávou. Rzinu poznámku o magii přírody Styx s úsměvem doplnila upřeným pohledem na Rez, vědoucím a neklamným - přece jí to sama říkala, když viděla, jak se ten keř nahnul až k nim, aby je ochránil.
"Jo, to je ono. Vím... Teď to nevypadá moc dechberoucně, erhm, ale je zima, že," odpověděla s úšklebkem a s přikývnutím se začala zvedat na nohy. "Můžu jít," dodala a nadechla se chladného vzduchu. Pořád lepší, než být v Arkánusových drápech, pomyslela si, jako kdyby ji ta myšlenka měla utěšit. Ba právě naopakby jeho drápy uvítala spíše, než tohle stádium svého bytí. Slabá a vyčerpaná, sotva stojící a bolestivě prosící své plíce o každý nádech. "Jdeme... Najít a vykopat nový pelech? Uvítala bych něco pod zemí," řekla a vydechla, až se jí hrudní koš s písknutím z nosu o polovinu zmenšil.

Díky za akci, byla to super bonding aktivita s rodiči!
Poprosim si 2 křišťály a 20 oblazků.

Kobylky se rozběhly trávou. vysoká stébla se nad nimi tyčila jako mrakodrapy a kobylk skákaly z hlíny na trávu, aby se dostala blíže k oblakům. I tak nebyly dost vysoko, aby dosáhly k mračnům na krásně tyrkysové obloze, musely roztáhnout křídla a vzlétnout a jaký to byl let! Vítr si s nimi pohrával a nadnášel je či shazoval zpátky dolů, nejspíše dle jeho preference na barvu těla a délku tykadel. nebohé shozené kobylky teskně koukaly k oblakům, kde se proháněli o něco šťastnější jedinci.
Berušky na tom nebyly o moc lépe, jejich útoky na stáda mšic byla čím dál častěji neúspěšná, neb mravenci si již dávno postavili ochrané elektrické ploty a označily si každou mšici tetováním. Černý trh s mrtvými mšicemi se dozrostl a cena stoupla, berušky začínaly tíhnout ke kriminálu.
Sivá začala procitat, když se její srst na tváři nějakým vnějším jevem začala pochybovat. Černý maz z uhlí se konečně začal z její srsti smývat, ale nepochybně chutnal odporně. Zamrčela a krk se jí rozvibroval, až v něm popadaly všechny nánosy hlenu a donutily sivou začít kuckat a kašlat. Následně prudce rozlepila oči a kašel se proměnil v pokusy o dávení. Její tělo se napnulo jako struna, ale nic z něj nevyšlo. Se zrychleným dechem se znovu složila k zemi a slabě zamžourala na Rez, která byla před pár sekundami málem obětí jejích trávicích tekutin. Jednouchá se cítila o něco lépe, ale i o něco hůře. Už byla tak unavená, ale tělo měla slabé a rozpálené nemocí. Byla ale schopná vydržet vzhůru a němě koukat na Rez. V krku jako kdyby měla knedlík a zátku v jednom, nedokázala zasípat ani dobré ráno, natož aby vedla rozhovor. Natáhla a složila křídlo v náznaku, že je vzhůru a následně jím jemně přejela Rzi po tváři ve snaze utěšit ji a ukonejšit. Přece jí nic nebylo, byla jen trošku promrzlá... I v tomto doteku ale byla cítit její slabost a nemoc.

Spala dobře. Jakkoliv se její stav zdál ze světa bddících nestálý a vratký jako úzká lávka nad běsnící řekou za bouře, její spánek byl hluboký jako dno oceánu a stejně tak tichý. Sny se jako podmořské ryby tiše objevovaly na obzoru vidění a zase mizely, nenechávaje na sebe zvědavé oko koukat příliš dlouho. Jejich ploutve mizely v tichých vlnách za skalami a mořským horizontem.
Jestli na ni Rez mluvila, Styx nereagovala. Víčka měla pevně stisknutá k sobě a uši plné sněhu, sotva by ji vzbudil burácivý třesk blesku.
Jedna z ryb se konečně dostala do jejího vidění. Velké ploutve pluly jako ve vzduchu, ryba se vznášela a ani její velikost jí nezabraňovala v tom, aby se jako nic nevážící smítko prachu pohybovala kolem kamení a skal dna. Vířila písek a usazeniny, její dlouhý ocas se vlekl po zemi, příliš těžký a příliš dlouhý na to, aby jej zvedla nést pyšně vzhůru. Až příliš připomínal úhoře nebo morénu.
Nebylo těžké najít v hlubinách klid. Voda se dostala do uší a pohltila všechny zvuky z okolí. Vlastně tady byl až přílišný klid - pro vlka. Čert ví, jaké mořské příšery se dorozumívaly na stovky kilometrů hlubokým zpěvem či tísnivým pláčem o pomoc. Její uši nic z toho zachytit nedokázaly, a nebylo to jenom tím, že je měla plné vody. Nevypadalo to, že se vzbudí někdy v bližší době. Nebylo se čemu divit, její tělo bylo vyčerpáno až na nejnižší limit. Kouzelná tráva pod nimi byla alespoň příjemnější podestýlkou než sníh a déšť, který se skrze holé bukové větve dostával až do šedých kožichů. I tak by bylo lepší, kdyby měly před živly nějaký úkryt. Kdyby zamířily na Bobří ostrov, třeba by se jim podařilo obnovit úkryt tam. Tahle, a mnoho dalších rozhodnutí, sivou možná stála více než by jí bylo milé.

Nemocným pohledem sledovala Rez. Pozorně si prohlížela její stříbrné oči, sledovala cestu každé nitky její duhovky od bělma až po zornici. Okatě přehlížela hlubokou vrásku na jejím čele a starostlivý pohled. Sama moc dobře věděla, že je na tom špatně, nicméně nehodlala si vzít těch pár momentů, které těch se Rzí měla. Choroba či ne, chtěla si pamatovat přesné uspořádání nitek v klubku jejích očí, její vlhký čumák a hřejivě šedou srst, která pro ni znamenala mnohé. A nově i řetěz kolem krku, stříbrný a tiše klinkající, když se články ohýbaly.
Neprotestovala, když jí Rez olízla čenich a neznatelně přikývla na její slova. Nechala se zalehnout a jenom jemně se zavrtěla, aby měla pohodlí. Rez jí totiž přiskřípla nějaký sval. Vydechla a nadechla se chladného vzduchu a v ten moment se propadla do temnoty spánku. Bezesné hodiny čistě vyčerpaného těla byly bezútěšně klidné,leč doprovázené sípavými nádechy a občasným rachotem v hrudním koši. Na trávu rostoucí kolem sebe nikterak nereagovala, ač pár stébel ji pošimralo na čenichu a ona sklonila hlavu, schovávaje se někam hluboko do srsti šedé.

vyzvedávám si odměny
Styx
-> 2. Speciální magie zdarma
Alastor
-> 4. Libovolná magie od Života bez hvězd - Myšlenky

Alastor
Miniakce 5 - 6 lístků
celkem 37 lístků

Styx
Posty:
19.1. – 1 lístek
Celkem: 9 lístků

Alastor
Posty:
22.1. – 1 lístek
24.1. – 1 lístek
Celkem: 31 lístků

// loterie 8

// Křovinatý svah

Nebyla to taková dálka, když se na to jeden podíval z jiného úhlu pohledu. Vlčice přešly z jednoho lesa do druhého a musely překonat pouze jednu louku a projít podél řeky kolem rokle, aby se dostaly až sem. Cesta by se dala zvládnout za pouhou čtvrtinu času, jenže nepřálo jim počasí a zdravotní stav jedné z vlčic jejich cestu ještě zpomaloval. Nebylo divu, že byly obě vyčerpané. Kmeny buků obklopily vlčice a sivá skrze zamlžené oči sledovala stromy, které viděla jen jednou v životě, ale mezi kterými se rozhodla strávit více času. S trochou štěstí to přežiju a budu tady mít spoustu vzpomínek se Rzí.
"Tohle je ono," zahuhlala sivá skřípavým hlasem a podívala se na svou milou. Protahovala si tlamu, ve které celou cestu nesla nohu jejich předešlého jídla. Maso bylo promrzlé, pokryté sněhem a krystalky, jistě muselo po cestě vážit alespoň dvakrát tolik. Jednouchá přišla ke Rzi a otřela se jí ušmudlaným, od uhlí černým čelem o krk, ve kterém se zatoužila ztratit. Schovat hlavu do její srsti, cítit teplo jejího těla a spát. Místo toho se svalila mezi skupinku stromů, které Rez našla. Byl to asi nejlepší úkryt, který teď měly. Sníh pod ní zakřupal, když její rozpálené tělo dopadlo na zem. Zvedla hlavu ke Rzi a v očích se jí krom horečky a únavy zračila i vděčnost. Příchod na tohle území si představovala úplně jinak. Hlavně ve svých představách byla zdravá a čilá, nadšená do nového života a do nové etapy, která se před nimi otevírala. Místo toho se sem sotva doplazily. Až se uzdravím, bude to lepší, určitě, optimismus nikdy nebyl její silnou stránkou, ale při pohledu na Rez bylo snazší mít myšlenky na světlejší straně spektra.

// loterie 7

// Machtaje jih

Cesta se zdála neúprosně dlouhá a vleklá. Vlčice byly zmítány prudkými poryvy větru, až se jim srst čepýřila všemi směry. Chladný mistrál se jim dostával až pod kůži a skrze čumáky až do plic, kde svými ostrými nehty škrábal po plicních sklípcích a řezal je při každém nádechu.
Nejistým krokem pokračovala za svou věrnou slintající družkou, která jí klestila statečně cestu kýtou v tlamě skrze sníh a následně i skrze křoví, do kterého se dostaly. Změny si jednouchá všimla až v momentě, kdy nemusela tolik přivírat oči před neustálou brízou. Neprostupné keře měly mimo svou nevýhodnou neprostupnost a otravnost dotěrných větví jednu světlou stránku, a to tu, že zabraňovaly nepříčetnéu větroni v ošmatávání jejich těl. Z hrdla se jí vydralo úlevné vydechnutí, které se zatřepotalo jako motýlí křídla ve vánku. Na moment zastavila, na pouhou sekundu, aby si odpočinula od ustavičné fujavice, která je dosud pronásledovala jako velmi hladový lovec udolávající svou kořist honem. Několikrát cítila náhlou slabost, která ji přemáhala a nebylo pochyb o tom, že horečka právě dosáhla svého vrcholu. Pálící hlava jí sotva přemýšlela. V prostoru se orientovala už jen a pouze rozostřeným zrakem, který častokrát za chůze temněl a nebo bolestivě svítil důsledky sněžné slepoty. Nemoc si na sivé vybírala nemalou daň, nicméně nepolevila v chůzi a po své sekundové přestávce se znovu vydala Rzi v patách jako poslušná ovečka za pastýřem. Určitě ji vede do bezpečí, do nějakého úkrytu nebo jeskyně, kde se budou moci schovat a odpočinout si.

// Bukový sráz

Styx
Dopis Vlčíškovi – 2 lístky
Posty:
28.12. – 1 lístek
29.12. – 1 lístek
30.12. – 1 lístek
2.1. – 1 lístek
4.1. – 1 lístek
7.1. – 1 lístek
Celkem: 8 lístků

Alastor
Dopis Vlčíškovi – 2 lístky
Posty:
28.12. – 2 lístky
29.12. – 2 lístky
30.12. – 2 lístky
1.1. – 5 lístků
2.1. – 4 lístky
3.1. – 1 lístek
5.1. – 1 lístek
6.1. – 1 lístek
7.1. – 1 lístek
9.1. – 1 lístek
Miniakce:
Miniakce 1 – 4 lístky
Miniakce 2 – 5 lístků
Celkem: 29 lístků

// loterie 6

// Smrkový les

Opustily bezpečí smrkového lesa. Ani si neuvědomila, jak moc je les chránil před počasím, dokud nenechaly Picea za sebou. Sněhové vočky velikosti motýlů a rychlostí jestřábů narážely do jejich těl, zněmožňovaly jim vidět na krok a obalovaly vlčici původně světlých barev do třpytivého kabátku huňatého vzhledu. Mohla svou uhlím pošpiněnou čest alespoň na chvíli schovat před zraky světa, jenže to nebylo to, na co se její mysl momentálně upínala. V nastoupené horečce se vláčela sněžnou stopou za Rez podél řeky a nechávala své smysly zcela bez dozoru potulovat se kolem. Slyšela kvílení větru, nářek stromů, tlumené kroky a svůj přerývavý a námahou zkrácený dech. Oči už dávno přijaly sněžnou slepotu a jediným majákem udávající směr byl Rzin šedý ohon.
Dostaly se k řece. Tahle nikdy nezarmzala. Tok Mahtaë byl dostatečně silný na to, aby ani nejsilnější mrazy nezastavily její spád od jezera. Hučení nadšené vody - dalšího vodního elementu zimy, který se mohl pohybovat svobodně a nevázaně na krutou zimu, jež přišla a zabrala celou Gallireu. Rzin hlas nevnímala, byl příliš kryptický a tichý na to, aby přehlušil Mahtaë. I nadále pokládala tlapku před tlapku a jenom doufala, že již brzy dojdou do lesa, který by je skryl. Spoléhala na svou drahou polovičku, že se o ni postará, ač nerada. Mohla jenom doufat, že jí potom všechno zvládne vynahradit. Neměla ona být tím silnějším z nich dvou? Neměla ona být ta lépe přizpůsobená na zimu? Svět jako kdyby převracel vše, co si o sobě myslela. Byla teď tou slabou půlkou jejich dua, sladké letní dítě. Snad to není napořád, tiše si přála, aby toto byl jenom nějaký žert osudu a ne trvalý stav, možná následek pobytu na Gallirei.

// Křovinatý svah

// loterie 5

Situace byla minimálně mrzutá. Sivá vlčice by se nejraději hodila do sněhu jako do prozatimního hrobu a vypustila duši jenom proto, aby nezatěžovala svou družku svou náhlou neschopností. Postavila se na nohy a zůstala stát jako velmi nestabilní skála v půlce svého rozpadu na prach. I Rez už byla na nohou a cíl jejich cesty byl již známý. Sivá zvedla hlavu a zachrchlala, aby si pročistila hrdlo, které se jí ucpávalo odpadem z nemocného organismu.
Padl i návrh na plán poslední záchrany. Jednouchá přikývla, slov se pozdržela kvůli bolavému hrdlu. Víš, že tady pro tebe nebudu vždy, něco podobného jí Meinere říkal posledně, když jí zavazoval křídlo. Ptačí části jejího těla byly již konečně uzdravené a stačilo jen začít trénovat a získat do nich ztracenou sílu. Místo toho se ale objevilo něco jiného, co sivé ubližovalo na zdraví. Skoro jako kdyby nemohla mít nikdy klid. Dvakrát byla zablešená, tohle byla její druhá nemoc. Jako kdyby každý rok musela podstoupit další zatěžkávací zkoušku a pokaždé ji nezvládla. I předtím jí z nemoci pomohl Meinere. Byl už zacvičenou zdravotní sestrou této vlčice, ale jeho poslední slova na ní ulpěla a rozhodla se tentokrát zanechat jej v klidu. Snad se jí to nevymstí.
Styx počkala, až Rez urve nohu srnce a potom se za ní vydala. Držela se v jejích stopách, aby se sama nemusela prodírat sněhem. Mohlo se to zdát jako využívání, ale preferovala budoucnost, kde dojde až do cíle, než tu, kde v půli cesty padne na zem vyčerpáním a už se nezvedne. Přitiskla si křídla k tělu, když opustily les a pokusila se zachovat si teplo, které ji spalovalo.

// mahtaë

// loterie 4

Sivá zavrtěla hlavou. Hledat k jídlu něco jiného nemělo smysl, protože tentokrát by jednouchá už nedokázala ulovit ani kulhajícího zajíce. Sotva se držela vzhůru, jak ji bolel celý vlk. "Najím se, až mi nebude tak zle," zamrčela skrze ucpaný nos a nechala Rez, ať jí čistí tlamu. Drželo ji to při vědomí a lhala by, kdyby řekla, že se jí to nelíbilo. Kdo ví, jak Rez chutnala směsice krve a uhelného prachu.
Už nemělo smysl schovávat přesnou destinaci místa, kam měla Styx původně namířeno. "Vedla jsem nás do bukového lesa, který je hned vedle řeky na útesu. Nenašla jsem tam žádný úkryt, ale to bude tím, že jsem se tam ani příliš dlouho nezdržela," vysvětlila své ošetřovatelce a rozkašlala se. Suchý kašel jí postupně trhal jícen i plíce na cáry, až tyto orgány pálivě žhnuly. "Dojdu kamkoliv, hůř mi stejně už být nemůže," zachrčela, ale sotvá jí šlo rozumět. Podívala se na srnu a polkla, musela něco sníst. Vděčně se jemně otřela o Rzinu starostlivou tvář a sklonila se znovu k jídlu. Trvalo dlouho, než do sebe nacpala nějaké maso, ale snědla toho tolik, kolik jenom zvládla, aniž by to zase vyhodila na světlo boží. "Měly bychom vzít něco s sebou," zamrčela. Nepředpokládala, že se jim naskytne další možnost lovu a pokud ano, Rez by na něj musela jít sama. Začala se stavět na slabé nohy, které se klepaly. I tento pohyb stačil k tomu, aby stáhla uši námahou k temeni. Klouby hlasitě naříkaly, hlava se jí zatočila a dech se jí zrychlil, ale jakmile byla na nohou a stála, už to nebylo tak hrozné. Její hlava ale vřela a možná právě nastupující horečka způsobila, že se cítila jako v delíriu. Osvobozená od původní bolesti, ale předurčená k dalším dnům nemoci.