Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Útok to byl vskutku zákeřný a jednouchá měla z toho až nepatřičnou radost, jak snadno svou sestru dokázala odzbrojit. Ve všem tom pšíkání a svíjení se byla Tasa bezbranná a naprosto vydána na milost i nemilost své starší sestry. "Není fér? Oh, odkdy hrajeme fér?" zazubila se sivá a na chvíli Tasu osvobodila od nepříjemného lechtání svým křídlem, aby se mohla postavit na všechny čtyři. Příliš nespěchala, moc prudké pohyby by ji mohly stejně snadno shodit zase zpátky na zem. Postavila se s nohama od sebe nad Tasu a začala ji zuby lehce štípat do tváří. "Nemáš šanci," zasmála se a odtáhla hlavu. Její ocas švihal ze strany na stranu, jak byla úplně pohroužená do hry a náhlého osvobození od všedních starostí. Máchla křídly a rozvířila kolem nich prach i bordel. "Přidám si tě do své sbírky malých zombie otroků!" prohlásila svrchovaně a packou obsáhla celé širé okolí. Všude byla spousta mrtvých tělíček a kdyby chtěla, může několik z nich povolat do práce.

Štkaní utichlo a tiché kapání slz na mokrou zem přestalo. Sivá cítila, jak se Tasa zavrtává do jejího kožichu, jeden by řekl že až nebezpečně blízko ostatého drátu. Naštěstí pro ostatní byly hroty zvenčí tupé, což se nedalo říci o těch, které směřovaly dovnitř. Jednouchá si ale škrábání a bodání svého řetězu už přestala dávno všímat, ač měla jistě pod drátem hodně ran a i dost vypelichaných míst.
Nečekala, když se do ní Tasa zapřela a s žuchnutím dopadla na zem do mokra. Prudce hekla a rozkašlala se, jak ji vzduch zaštípal v plicích. Její kašel ale rychle pominul a ona na oko nevrle zabručela a tlapkou máchla po sestřiných míhajících se nohou.
Momentálně Tasa připomínala více převráceného brouka než vlka. Sivá si vyprostila zpod těla křídlo a nevinně ho strčila sestře do obličeje, aby ji polechtala peřím. Naposledy jsme si hrály... jako malé, pomyslela si. Tu přetahovanou o vlče nepočítala příliš do hraní, ačkoliv se bavila také.
Spokojeně vydechla, vypadalo to, že bude vše zase v pořádku. Měla Rez, měla Tasu. Norox byl buď mrtvý nebo nezvěstný, co na tom záleželo? Pokud nebyl tady, byl k ničemu. O Rigelovi ani Apaté neslyšela jedinou zvěst a nikoho dalšího z bývalé smečky nenašla. Zůstal jí tedy jenom zlomek toho, co měla, ale stačilo jí to.

"Mhm," zabručela výmluvně. Ať už to bylo jakkoliv, teď byla ta informace venku a osvětlila zase celý případ. Tasa rázně souhlasila s tím, že se s tou svou známou přestane stýkat a tím svou sestru dostatečně uspokojila.
Rez zmizela z dohledu a Styx s Tasou osaměla. Kolem nich se nesla ale zvláštní atmosféra a ač Styxina slova nebyla nikterak bodavá, z očí Tasy se začaly kutálet slzy. Těžko soudit zda smutku, štěstí nebo něčeho jiného, jednouchá nehledala jejich pravý původ. "Hej, hej, no tak," udělala k Tase krok blíž a čumákem jí zajela do krku a do tváře ve snaze ji uklidnit. Viděla, že je Tasa hodně zranitelná a momentálně její tlapky bez drápků vyvstávala ještě více. Byla bezbranná, toužící po nějaké jistotě. Představa, že by sestru ztratila pro ni byla příliš těžká. Nejspíše. Sivá neviděla tak hluboko do zmučené mysli své sestry. ta brečí, Norox je mrtvý, vypočítávala téměř na prstech, jako kdyby to byly nějaké nedostatky, problémy.
Zastavila se ve svých stoických myšlenkách, když na ní Tasa zakotvila pohled svých štěněcích očí. "Rodina," souhlasně přikývla.

Představovala jsem si to drastičtější, pomyslela si sivá, zatímco Tasa svá zranění svedla na krutý boj s menšími bytostmi. Jí samotné by se nic takového nestalo, vypořádat se s vlčaty nebo jen prašivou liškou bylo pod Styxinu úroveň, ale nemohla porovnávat sebe a Tasu.
"Já ti to neřekla?" pozastavila se lehce zaraženě. Měla dojem, že své triumfální vítězství vystavovala na obdiv všude a všem, že se tetelila radostí pokaždé, když to mohla říct. Že by to zapomněla zmínit své nejbližší rodině? Tasa mezitím ve stavu, kdy vypadala jako velmi zmrzlý určitý orgán, s hlavou zataženou a vší tou kůží a srstí zrolovanou kolem, přišla na to, proč se sivá schovává. "Proto by bylo lepší, kdyby ses od nich a od té své známé držela dál i ty," podotkla a probodla Tasu pohledem. Neměla v plánu jít hledat kohokoliv z toho prokletého místa a pokud možno, chtěla se vyhnout i jejich příchodu.
Čekala její reakci, ale stejně ucukla tlapou před plivancem, který si to mířil na zem v jejím směru. "Tady se kouzlům nevyhneš, ať už chceš nebo ne," zabručela jednouchá. Nebylo nutné vysvětlovat, že i přes veškerou snahu si čáry máry našly i ji a znetvořily ji do nynější podoby. Cítila se víc jako pták než jako vlk.
Poslouchala, jak se dvě šedé vlčice hádají o její přítomnost a navzájem se pokoušely jedna druhou shodit a nejlépe i vystrnadit. Očkem pozorovala Tasin vyjevený výraz, když se ke Rzi přitulila a spokojeně máchala ocasem, když Rez udělala to samé. "Budeme někde tady, čenich máš," řekla jí, když se Rez rozhodla jít les očůrat. Byl to dobrý nápad.
Znovu spočinula pohledem na sestře, která se konečně vzpamatovávala ze svého šoku. Zdála se nejistá a rozpolcená, jako kdyby právě viděla něc, co jí zamávalo celým světem. "Ovšem, že nejsi," zavrtěla Styx hlavou. "Jsi moje rodina, stejně jako je ona. Budete se spolu muset naučit vycházet, jestli chcete být obě se mnou," dodala a na chvíli si připadala jako centrum všeho dění. "Přemýšlela jsem," načla po chvíli mlčení, "že bychom mohli zformovat novou smečku." Zakotvila pohledem na Tasině tváři a hledala nějaký náznak emoce. "Jen co se uzdravím, budu dost silná, abych byla vůdcem, potom je jenom otázkou času, než nasbíráme dostatek členů. Bude to bezpečnější, bude to jistější než život tuláka. Zasloužíme si zase nějaký domov, ač je tady," řekla Tase. Gallirea by nikdy nebyla její první volbou, ale držely ji tady závazky, nečekaná přátelství, láska i nenávist. "Budeme silnější," dodala polohlasem.

// příště XD

Sivá se nadechla čistého vzduchu bez Tasiného zápachu a uvědomila si, jak moc její sestra zvládne zapáchat. Hygiena nám nic neříká, je taky zdraví prospěšná, pomyslela si a přejela Tasu ještě jednou pohledem. Přísahala by, že jizvu přes čumák tehdy neměla, stejně tak vyčnívaly doškrábané přední tlapky. "S kým ses porvala?" zeptala se jí a ukázala bílou tlapou na její bílé tlapy, které zdobily nové šrámy.
"Zabila jsem alfu," podotkla téměř dotčeně a sthla uši k týlu. Nelíbilo se jí, jak Tasa zmenšuje její skutek. "Jde po mně celá smečka, její partner a beztak i její potomci," zabručela nevrle. Kdyby teď neměla závazky, neschovávala by se v lese.
Prudce trhla ušima, když Tasa zmínila, že má v lese známou. "Známou? Koho?" zeptala se a očima se vpila do těch Tasiných, jejichž barva byla bledá jako časné ranní slunce. Nevěřila nikomu z Asgaaru a pokud se někdo kamarádíčkoval s Tasou, musela dávat větší pozor. Co když ji ten vlk jenom využíval? Co když měla zjistit, kde se jednouchá nachází? To by neudělala, pomyslela si, ale kapka nedůvěry v ní zůstala.
Sen? Styxina tvář byla celou dobu v chmurách, jako kdyby příchod sestry s sebou přinesl jenom další bouřkové mraky. Nebyl čas se radovat z její společnosti, byla poslem špatných zpráv. Jenže nakolik může jeden věřit snům? "To zní jako nějaké kouzlo. Kouzelný sen," poznamenala a třepla křídly. "Možná se půjdu zeptat Života," poznamenala si sama pro sebe a podívala se za svá záda, kde viděla blížit se Rez. jemně máchla ocasem a olízla si zjizvenou tlamu, když se její milá přiblížila a promluvila. "Nevěděla jsem, že se znáte," poznamenala slepice a posadila bílý zadek do břečky. Ukecanou? otočila zkoumavě pohled na Rez a lhala by, kdyby zapírala žárlivost. Tasa se před svou nemocnou starší sestru postavila a začala Rez odhánět. Po tváři sivé přejelo najednou tak dvacet emocí najednou, než z jejího hrdla vyšel krátký pobavený smích. Odkašlala si a postavila se, zatímco z jejího mokrého zadku začaly téct čůrky břečky. "Všechno, co řekneš mně, můžeš říct i Rez," poznamenala a čelem se přitiskla zespodu Rziny brady, aby Tase naznačila, že jsou si blízké. Odtáhla potom hlavu a jako zmoklé kuře se naježila i s peřím a otřepala se, aby její srst zase splaskla.

Sivá se ušklíbla, když Tasa zmínila, že si jedno ze zdejších vlčat příliš dovolovalo. Přimhouřila zlaté oči a důkladně si tlapku na jejím krku prohlédla. Jemná srst a nepříliš kostnatá stavba jí prozrazovala, že nepůjde o packu vlčete, ale spíše zajíce nebo králíka. Nehodlala se ale o něčem takovém dohadovat, přecijen měl takový přívěšek jistou moc, až byl tento příběh o jeho získání lživý. "Doufám, že tu trojnožku někdy potkám, zbytek bychom si taky mohly vystavit," šeredně se zazubila a v očích se jí mihlo něco hodně zlého, z čeho běhal mráz po zádech. Nebyla stejný slepý kruťas jako její bratr, ale zakořeněné sadistické sklony a neschopnost soucitu se občas ukázaly na povrchu jako hřbetní ploutve lochneské příšery ve skotském jezeře.
"Právě - skrývám se," potvrdila Tasina slova. "Tady ale většinou nikdo není, takže je tu celkem bezpečno. Přemýšlela jsem, že bychom se tady usadily, přecijen je to tu lepší než na tom ostrově - beztak ten úkryt už zaplavila voda," poznamenala a nakrčila čenich. Na ten úkryt měla pár velmi silných vzpomínek. Jedna se týkala Meinera, který ji tam doprovodil, když byla minulý rok nemocná. Druhá byla spojená s Tasou a Duncanem. Asi by se ti nelíbilo, kdybys věděla, že jsme to spolu už dělali, co? rýpla si v hlavě, ale nevěnovala tomu přílišnou pozornost, protože Tasa něco breptla a ihned poté si zakryla čumák tlapou. Nejdříve jen zaraženě koukala, než slova doputovala do jejího mozku a zpracovala se. Norox je mrtvý. Už není. Nemám bratra, nemáme bratra. Už tady není, chtěla uhnout pohledem a prudce se nadechnout, ale nedokázala to. Místo toho jako kamenná socha koukala na Tasu a její hrudník se zastavil. jediným pohybem bylo peří v kožichu a na křídlech, které se stavilo do pozoru nebo čepýřilo. Najednou prudce vydechla a peří splasklo. "Norox je mrtvý?" zeptala se pomalu. Poslední dobou umíralo hodně vlků a ona už nevěděla, jestli se vlci teda vrací zpátky nebo ne. Elisa se ještě nevrátila - co věděla. Vlastně jediný vlk, kterého kdy viděla se vrátit, byla Cynthia. Věděla o dalších mrtvých, ale ani jednoho z nich neviděla. "Není jisté, jestli se vráti," řekla polohlasem a konečně uhnula pohledem. Mezi stromy hledala Rez, kterou teď nutně potřebovala jako svou hůl, o kterou by se opřela.

Slyšela volání své sestry a otočila hlavu po směru. Hlas vycházel z nejbližší kaluže, ale dle Tasina zápachu byla ještě dost daleko. Obočí se jí lehce zkrabatilo, ale nevěnovala tomu přílišnou pozornost, protože Tasa byla čím dál blíže a za chvíli její bledý obličej s černými kruhy pod očima viděla zírat z dálky. "Tos splašila kde?" zeptala se zlatooká a packou ukázala na tlapku, která se Tase houpala na krku. Jí samotné se v ostnatém drátu houpaly ještě ukradené přívěšky z mrtvol Sayapa a Noxe, které ještě nestihla vrátit pozůstalým. Život jí řekl, kde je najde, dokonce to bylo jenom na jednom místě, ale její cesta se ještě s těmito vlčicemi nezkřížila. A to byla tak blízko! Není to priorita, navíc se jí líbilo je nosit.
Z tlamy jí uniklo krátké zavrčení, kdy její sestra okomentovala její vzhled. Komu by se něco takového líbilo, že? Zuby ale schovala za pysky, když sestra podřízeně přišla a olízla jí čelist. Styx zvedla ocas a v očích jí spokojeně projela hvězda hrdosti. Tenhle pocit už dlouho nezažila, nikdo se k ní takto podřízeně nechoval. "Taky tě ráda vidím," vydechla a otřela se jí lící o hlavu, když se vzdalovala. "Jsi pořád vcelku," řekla a lehce se ušklíbla.

// úkryt

Větve starého buku se roztřásly, když vlčice prolézala ven. Do světlých líček jí zavál čerstvý vzduch a přinesl s sebou pach její sestry. Sivá se protáhla a narovnala křídla, až jí peří zašustilo. Zima už odešla a zůstalo po ní jenom bláto a mokrá zem. Z nebe padal jemný poprašek mračných slz a kapal jí na záda. "Jdu jí naproti," houkla na Rez za sebou a rozešla se klidným tempem vstříc své ječící sestře. Po posledním volání se odmlčela, ale stále cítila její pach. "Taso, kde jsi?" zamumlala si sama pro sebe, když procházela kolem kaluží. Její hlas se vstřebal do jedné z kaluží a vyšel z kaluže, která byla u Tasy nejblíže. Ani si to neuvědomovala a svou únavu sváděla na závěrečnou fázi svého uzdravování. Pokračovala dál lesem a za chvíli šedý kožich Tasy viděla. "Taso," oslovila ji a na mordě se jí ukázal unavený úsměv. Bylo vidět, že není úplně zdravá, slabost organismu se projevovala na lehce přivřených víčkách a unaveném držení těla. I tak byla ale ráda, že Tasu vidí. "Jak to jde?" zeptala se jí po chvíli, kdy si ji prohlížela.

// 914

Krutě svázaná liánou zůstala sivá vlčice ležet na zádech. Vůně prachového peří kolem nich jemně plula, zatímco ležely na místě už dobrou chvíli. A že ta chvíle byla opravdu dobrá. Konečně po dlouhé době se zdálo, že svět je v rovnováze a klidu. Nikdo je nerušil, nic se nedělo. Mohly být obě spolu, aniž by se jedna o druhou bály.
Jejich láskyplné oždibování nabíralo zvláštních obrátek. Atmosféra houstla a rudla, ale ne hněvem, nábrž láskou. Už tenhle pocit párkrát zažila, nicméně porovnávat to s intimními chvílemi, které strávila s jinými vlky, ji ani nenapadlo. Nebylo by to fér. Navíc teď byla s Rez a jenom s Rez, nikdo jiný ji už nezajímal. Potom, co si prošla tou dlouhou a trnitou cestou plnou výmolů a chyb, chtěla stát na konci se svou vytouženou odměnou.
"Aspoň někdy, že?" rýpla si bezuchá. Když se kdysi dávno na zkoušku porvaly, sivá Rez snadno porazila. I jindy se projevovala její dominantní povaha, avšak když s Rez byla o samotě, velmi rychle sklouzla do submisivní pozice.
Trhla sebou, když uslyšela ječák přes celý les. Na Rzinu otázku neodpovídala, jenom se na ni vědoucně podívala. Ten hlas znala. "Tasa," řekla jenom a s jemným žduchnutím do Rziny tváře se postavila na nohy a vydala se ven z úkrytu.

// Bukáč

// 913

Život jednouché byl úzce spjat s magií, ale nedalo by se říci, že byla nějakým všeznalcem. Její specialita bylo bojové využití kouzel, které si zažila na vlastní kůži a které připravilo o životněkolik členů její vlastní rodiny. Ušla kus cesty, když se dokázala o této podivné moci v klidu bavit, avšak tento kraj ji donutil podvolit se jeho vůli, vždyť sama byla dokonalým příkladem vlivu magie. Pokud by i teď příliš hlasitě protestovala proti čarodějnickým kouskům, byla by přinejmenším označena za pokrytce. Pokrčila rameny a z úst jí vyšlo nic neříkající zamumlání, nicméně na modré kytky se už trochu chytala. Sama měla s nimi co dočinění, dokonce dvakrát. Jednou po styku s vlastním bratrem, kdy se v záchvatu paniky pokoušela najít způsob, jak jeho semeno v sobě zničit a zabránit vyklíčení novému životu. Svou odpověď našla právě v těchto modrých květinách, které ji nejen zdrogovaly, ale i zabránily početí. Nebo byl její bratr neplodný, jeden nikdy neví. Podruhé byla na louce se Sigym a tyto zvláštní stavy zažívala s ním. Příliš si z toho nepamatovala. "To zní dobře," souhlasila, aniž by dala nějaké vodítko ohledně toho, jak moc květiny zná. Některé věci si nechávala pro sebe. Více věcí. Nebyla si jistá, jak moc velký dopad by mělo jejich vyřčení, proto zůstávaly jen a pouze v jejích vzpomínkách.
"Já byla jen v té louce pod mostem," broukla v odpověď. Vlastně by Života mohla někdy navštívit, poptat se jej na různé věci a tak. Vždy si na něj vzpomněla v nějaké krizové situaci, ale když k němu došla, tak své otázky už dávno zapomněla. Chtělo by to mít nějakého... Pamatováčka.
Sivá se nechala uvěznit pod tělem Rzi a naoko na protest koukala zpod zpola přivřených víček. Málokdy bylo jednouchou vidět v takto submisivní pozici, zcela odevzdané někomu jinému a bez vyceněných zubů. Před svou milou se ale svou nečekaně něžnou stránkou netajila. Jeskyní se rozezněl zvonivý smích, když lechtivý čumák šedé rejdil v jejím krku. Musela packami Rez pustit, nedokázala ji držet dlouho,protože lechtání mělo přílišnou moc, zvláště na stranách krku. "To zní, jako kdybys už měla nějakou představu," nadhodila jantarooká a jeden koutek jí vyzývavě skočil nahoru do křivého úsměvu kvůli jizvě. "Velmi," odpověděla lehce zadýchaně na její otázku, lechtání ji zmohlo. Sledovala svou zamrazenou společnici a čekala, co se bude dít. Tušila, že se Rez snaží o nějaké kouzlo, občas byla v podobném stavu, když se k tolik nenáviděné magii pokoušela sama probojovat si cestu a využít ji k vlastním zájmům. Ucítila, jak se pod ní tlačí něco měkkého a kolem nich roste jemný mech. Lístečky byly drobné a trochu churavé. Styx více než zdravotní stav mechu zaujala popínavá rostlinka, která se postupně rozrůstala směrem k boku jeskyně. S rozšířenýma očima sledovala její pohyb a ani si nevšimla, že se jedna z částí této rostliny obtáčí kolem její packy, dokud nebylo pozdě. "Ale ne, jsem uvězněná!" řekla s hranou lítostí a teatrálně si druhou tlapou zakryla obličej. Sama se pokusila najít v sobě kousek kouzla, ale neměla dost síly, aby z magického jezírka čerpala.

// 912

Špína z šedé pomalu lezla a její předtím černě umatlaná srst začala světlat do sivé a bílé. Možná by si pár tmavých kousků mohla ponechat jako okrasu, nicméně její tělo už bylo dostatečně groteskní a nepravidelné černé mazlavé šmouhy by ji k normálnosti nepřidaly.
"Víc mechu by bylo fajn," odpověděla sivá a porozhlédla se po úkrytu. Připadala si v něm malá a nepatřičná, nebylo to tady ani moc útulné. Z celého komplexu jenom vyzařovala opuštěnost. Taky si připadám opuštěná, střihla ušima, protože zaslechla hvízdání větru a úkrytem se prohnal o krapátko znatelnější průvan. "Cítíš to?" otočila se na svou družku a trošku se popošoupla, aby se mohla podívat dolů do jeskyně. Zvedat a zkoumat se jí ještě nechtělo, ale byla si jistá, že někde dole musí být nějaká díra, průrva, průchod nebo další část jeskyně. "Můžeme ale i nalovit nějaká zvířata a stáhnout je, mít tu kožešiny... Případně na podzim dotáhnout listí a vystlat to tu tím," vrátila se ještě k předchozímu tématu, protože se ze svého místa zvedat nechtěla.
"Život má jeskyni? Která vypadá jako tahle?" podivila se sivá. Když byla u samozvaného na návštěvě, nikdy se nedostala dál jak na most. Jednou s ním stávila večer pod mostem mezi kvítím, které nikdy neumíralo a vždy bylo rozkvetené, zdravé a voňavé, ale dál ji Život nepouštěl.
Její návrh se jí líbil. Sama o tomhle místě uvažovala jako o novém domovu, nebo alespoň dočasné skrýši a bydlišti, dokud Asgaar nevychladne, ale prohlásit toto místo za jejich znělo... Znělo to správně. Souhlasně proto přikyvovala a po krátkém zakašlání řekla: "Uděláme si tady vlastní intimčo?" Hlas se jí svůdně zavlnil a křídla objala Rez v náhlém pokusu o udušení. Sivá se kní přitulila a schovala křídla zase na záda, aby mohla předníma packama Rez láskyplně škrtit.

Nádech, výdech. Vzduch se sípáním vyskočil z plic a zatetelil se jako drobná pára před nozdrami jednouché vlčice. Zažila toho už dost, ač hustá srst schovávala mnohé křivdy. Tato zima byla ale dlouhá a plná neskolí a nezdarů, nepřívětivě se táhla jako slina po dřevě a nutila ostatní otáčet se odporem nad tímto úkazem.
Byl toto dar od Boha? Dar od Života, samozvaného bůžka, který si hrá na studnici moudrosti v květované košili? Znala jej až příliš dobře, snadno by se to dalo přisoudit jeho plánu, avšak sivá zažila jeho zásah do mrzkého života smrtelně nesmrtelných vlků jen jednou. Magie, ve mně. Měl tehdy pravdu. Já zvedla to kamení, to jistě, teď už mu věřila, ale ještě nikdy nepoužila magii, která by dokázala hýbat s okolím. Uměla donutit mrtvé vstát a tancovat, cítila, když duše opouštěla tělo, ale něco takového bylo pro ni nové. "Tomu nevěřím," odpověděla skřípavým hlasem pochybovačně, avšak s druhou větou souhlasila. Koutky se jí zvedly v úsměv, toto opravdu bylo bezpečné místo. Mohly se tu schovat před světem a nikdo je nemohl ohrozit. Podle pachu by je jisě zvládli najít, ale sivá by zvládla vchod ubránit. Jindy. Ne dnes, vydechla. Natočila ke své družce uši a nechala si pomoci. Sama se natáčela hlavu a umývala se od matlavého a dráždivého černého prachu uhlí, který na ní lpěl celou zimu. Umývala si packy a kam dosáhla, občas se začala tiše smát a cukat, když Rez čistila místa, kde byla lechtivá. Opatrně natáhla křídla a přejížděla po nich jazykem, dokud černota nezmizela. "Díky," řekla pološeptem Rzi do ucha a přejela jí jazykem, který byl už od uhelného prachu rozdrásaný a necítlivý k čemukoliv, po tváři. Cítila se o něco lépe, vrchol jejího nemohoucího stavu už byl za ní.

Bylo to lepší než klackem do oka, avšak nedalo se to srovnávat s Doupětem na Bobřím ostrově, které teď už muselo být zaplavené a zničené, neboť se o něj nikdo nestaral, kde hlína byla dobrým izolantem tepla a kožešiny zahřívaly všechny promrzlé vlčí tlapky. Úkryt byl opravdu prostorný, vlezlo by se do něj pohodlně několik vlků nebo pár medvědů. Medvědi ale žili solitérně, nicméně to vypadalo, že tady taková šelma nikdy nebyla. Žádné známky po drápech či chlupech nebyly k vidění, úkryt byl zcela prost známek živočišného obyvatelstva. Možná to byla jen skalka, součást lesa, nicméně po pádu buku se z toho stalo skryté místo.
"Ne, nebyla jsem tady," odpověděla sivá a pokračovala o kousek níž, kde bylo více hlíny. Lehla si pomalu na zem za maličký hrbolek, na který položila hlavu. V této části lesa nikdy nebyla, její jediný pobyt zde byl krátký, vzrušující, a nikterak průzkumný, až se také vymetaly nějaké úkryty.
Štěstí, náhoda... Záleželo na tom? Důležité bylo, že se konečně měly kam schovat před živly a kde si odpočinout. Okřídlená se uvelebila na zemi a nevypadalo to, že by se měla k dalšímu pohybu. To nejhorší z ní už opadlo, ale její tělo bylo stále unavené ze zápolení s bacily. Zavřela oči, ale spánek nepřicházel.

// Bukový les

Sivá byla spadlými větvemi téměř pohlcena, ale stálo to za to. Za větvemi se nacházel vchod do prohlubně, která se postupně propadala níž a níž a zvětšovala se. Na zemi byla hlína, skála, mech a bylo tam docela přítmí. Skrze spadlý strom prosvítalo pár loučů světla, a ani sníh se sem nedostal.
"Jediný zvíře jsem tu já," houkla sivá vesele, objev tohoto místa jí o dost zvednul náladu. Sklonila hlavu ke svým křídlům a jemně je upravila, protože si strom pár pírek vzal.
Jednouchá se otočila ke Rzi, která se začala prodírat skrz. Přivítala jí náhlým olíznutím čumáku, jen co se její hlava dostala skrze větve. Po průchodu obou vlčic byly slabé větve už polámané a zůstaly jen ty silnější, které vchod i nadále dostatečně kryly, ale bylo snazší dostat se dovnitř i ven.
Sivá se rozešla pomalu dolů a prohlížela si stěny i zem. "Vypadá to tu útulně," poznamenala a podívala se na Rez.

Přikývla. Přesně o to jí šlo; zašít se dál od centra dění a dělat nějakou dobu mrtvýho brouka, dokud Asgaaru nevychladne vroucí krev. Nepochybovala o tom, že nevraživost v jejich srdcích přetrvá, hlavně u Elisiných nejbližších, ale s odstupem času mohla lehce slábnout. Rozhodně tohle místo bylo mnohem lepší než Bobří ostrov, který se zprvu jevil jako skvělé místo, avšak s odstupem času se ukázalo, že je to ostrov obklopený vodou s velkou nálepkou 'PAST'.
"To schvaluji, zní to jako skvělá zábava," zazubila se sivá. Představa ječícího vlčete padajícího do sopky, kdy se jeho malé plyšové tělíčko proměnilo v ohnivou kouli okamžitě při dotyku s magmatem uvnitř sopky. Měla z toho až psychopatickou radost.
"Zdá se mi, že tam něco je," odpověděla Rzi sivá, zatímco její hlava rachotila ve spadlých větvích. Nakonec se odtáhla s pšíkáním a kašláním, aby se zlostí probořila pár protivných větví packou. Následně se do díry začala cpát jako velmi dotěrný mýval, jenom její kroutící se pozadí a šlehající ocas šly vidět, zatímco z druhé stranu stromu zaznívalo pár stromových nadávek. Na chvíli sivá ztichla, pak se její zadek i s ocasem rychle probořil skrze strom a zůstalo po ní jenom pár peříček. "Poď sem!" houkla sivá zpátky.

// Díra