Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 935 (S9)

I světlejší vlčici brzy přemohl spánek. Nebyla to ale únava, kdo ji zahnala do světa prazvláštních výmyslů. Rytmické nádechy Rzi, její vyzařující teplo, přítmí úkrytu a okolní chladnější atmosféra odvedly tuto práci. Ani jedinkrát se ve spánku nepohnula, snad si byla i v nevědomí vědoma přítomnosti druhé, která si potřebovala nutně odpočinout.
Probudila se jen chvilku po Rzi a rozlepila zlaté oči do světa. Přemítala, jestli jsou zlaté oči vůbec dostatečně dobré pro její vzhled. Neměla by vypadat víc drsně, když už měla takovou pověst? Jeden by očekával krví zašpiněnou zrůdu s ohnivýma očima, ale místo toho se potkal s koulí chlupů a peří, opelichanou slepicí a zjizveným a přiškrceným troubou. Možná že spáněk nebyl nejlepší volba.
"Nazdárek, kopretinko," zamumlala sivá rozespale a zvedla packy do vzduchu, až jí v loktech zakřupalo. "Mmm, nechce se mi," zabručela na odpor. "Ale mám žízeň. Pít z kaluží mě už nebaví," povzdechla si a neochotně se převalila na břicho a začala se zvedat. Oklepala si uleženou srst, ale zejména ta na tváři zůstala tvrdohlavě přeležená a neupravená. "Tak tedy vzhůru," protáhla ještě se zívnutím a začala se drát ven z úkrytu.

// Bukáč

// 934

"Slibuju, že jednou za uherský rok vytáhnu kořeny a půjdu zavalitnic netušící prase," řekla okřídlená vlčice a obřadně zvedla packu do vzduchu, přísahaje na svou čest a pravdomluvnost. Ukradené přívěšky na jejím krku rozpačitě zacinkaly.
Spokojeně si lehla na zem a potutelně se usmála, když jí byla lichotka vrácena. Dokonce nechala Rzin loket na pokoji a jenom se rozvalila jako roztečená kobliha na přímém slunci. Přímo k sežrání!
"Jasná páka," souhlasila okřídlená vlčice a složila si křídla pohodlně k tělu, aby jí během odpočinku nepřekážela. Zavřela oči a nechala své myšlenky, ať ji táhnou do různých skulin vědomí a ukazují jí a připomínají věci, které odnesl čas. Chtěla si promluvit se Životem, chtěla jít za Smrtí, aby ji zbavila křídel. Chtěla jít zpátky do Mechové smečky a vrátit ukradené přívěšky. Chtěla toho udělat tolik, a přece zůstávala raději tady s Rez. Zapomenutá v lese plném buků, odříznutá od hlavního dění a hibernující v pomyslné bublince růžového mýdla.

// 933

Peří se jí dotčeně načepýřilo, když Rez rýpala zpátky. Milovala toto lehké slovní hašteření s ní, vířilo to v ní vlny, které nikdo jiný rozdmýchat neuměl. Uměl. Duncan, rychle myšlenku zametla pod pomyslný koberec. Hnědý vlk nyní neměl tak důležité místo v jejím životě. Byl velkým pomníkem minulosti, udával rytmus mnoha událostem, ale bylo načase se od něj odprostit. "Utěší tě fakt, že randíš s tím nejvíce proslulým otrhaným keřem?" nabídla jako lehkou útěchu své dramaticky pózující partnerce.
Souhlasně přikývla, tenhle úkryt bude skvělým útočištěm v létě, když budou dny vařící. Ve skále se snadno zchladí. "Vždycky jsem se viděla jako tuláka," zavrtěla hlavou a začala se pomalu plazit a šoupat ke své družce, která očividně našla lepší místo na spaní než okřídlená. "Ale toho jsem si už užila dost. Mít své vlastní království mi teď zní mnohem lépe," dodala a konečně se došoupala až ke Rzi. Vlepila jí neočekávanou pusu na čumák a usmála se. "Zvlášť, když budu mít po boku tu nejhezčí ze všech královen," zatrylkovala jí a položila hlavu na zem, aby mohla Rzi ještě rozpustila jemně oždibávat srst na loktech. Oči se jí přivíraly, ale spíše než únavou tak šerem.

// 932

// Bukáč

Nedá se říci, že by jaro bylo k vlčicím zrovna milé. Jejich kožichy pelichaly více než vydřené prachovky a neustálé obcházení hranic a válení se v hlíně zanechávalo jejich srst v dezolátním stavu. "Snažím se splynout s okolím. Když se budu dostatečně dlouho válet, budu k nerozeznání od otrhaného křáku," řekla důležité sivá se smělým úsměvem, kterým dávala najevo svou zaslepenou nebojácnost. Když jednomu stoupne sláva do hlavy, může se snadno stát, že přestane některé věci vnímat reálně.
Sivá pustila Rzin ocas a párkrát zamrkala, než si uvykla na přítmí jeskyně. "Jak ho pojmenujeme? Vévodství Bukového společenství?" nadhodila žertovně a rozhlédla se po jeskyni. Byla dobrá, ale chyběly jí tady kožešiny na spaní nebo hromady listí, do kterých by se dalo zakutat jakose do nich schovává ježek na podzim.
"Jasný," souhlasila Styx až přespříliš dobrovolně na to, že před chvílí si z pracovité včeličky Rez utahovala. "Můžu po cestě i něco zardousit, chtělo by to nějaké kožešiny," řekla na půl tlamy a uložila se ke spánku někam do středu jeskyně.

1. Západ
2. Les
3. Měsíc
4. Bílá
5. Orel
6. Levá
7. B
8. C
9. E
10. A
11. C
12. F
13. F
14. F
15. B

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Raději se budu smát s hříšníky, než brečet se svatými. S hříšníky je mnohem větší zábava.

// značkopost

Nebylo možno tomu předejít, smrt byla nevyhnutelná. Jestliže plamen jejího srdce ležel mrtev vedle ní, nebylo jiné cesty, než ji následovat. Nedokázala by přece žít v tomto krutém světě o samotě. Na srdci ji zahřálo, když svým dramatickým výlevem polechtala družčinu bránici a mohla si oddechnout - umře a její poslední vzpomínka bude na její smích. Je snad krásnějšího konce? Pokud s enesměje škodolibostí, přimhouřila jednouchá oči, kterými proletěla zlobná jiskřička. Rychle zkontrolovala, zda je smích druhé opravdový nebo falešný. Jakmile dostala dlouhé olíznutí na tváři, nemohla pochybovat o pravých citech své milé. Spokojeně se tedy převalila zpátky na břicho a vděčně se zakousla do zajíce, kterého jí Rez přinesla. Její zuby prorazily jeho kůži a začaly se prodírat skrz ni k masu i vnitřnostem, zatímco její družka mluvila o Tase. Smrad této sestry už dávno vyvál vítr z území, ale vzpomínka na ni stále přetrvávala. Dalo by se říci, že šedivá vlčice zanechávala v ostatních těžko zapomenutelný dojem, ať už to bylo jejím chováním či zápachem.
"Možná je dobře, že o něm neví," zašklebila se sivá, očividně poukazujíc na určitou událost v minulosti, u které ovšem Rez nebyla. Než si to však sivá uvědomila, slova už dávno visela ve vzduchu. Očima zabloudila k jejímu obličeji a raději se znovu zakousla do zajíce, než aby plácla zase nějakou blbost. "Vrátí se. Až bude chtít," dodala ještě splnou tlamou, aby odpověděla. Vztah mezi jednouchou a Tasou byl založený na postavení, kdy Styx stála na skále a Tasa se krčila pod ní. Nerada však své prostoduché sestře příliš rozkazovala, protože už byla svědkem její neschopnosti. "Dobrá," zabručela okřídlená vlčice a sledovala, jak Rzin zadek opět mizí v povzdálí. Za celičkou dobu nás navštívila jenom Tasa. Opravdu se to zdá jako skvělé místo. A pokud bychom si ho uhradily jenom pro sebe, myšlenky se jí toulaly ve směru, ve kterém dosud ještě nebloudila. Mohly by si založit vlastní smečku, nebo přinejmenším vést tlupu vyvrhelů a podivných existencí, protože o správném fungování smečky toho sivá vlčice věděla pramálo. V její minulosti smečka byla jen jednou velkou hladovou rodinou spojenou nenávistí a snahou o přežití. Za chvíli se žaludek sivé zaplnil a nebyl důvod se přecpávat. Sama už byla schopná lovit a najít si něco na zub, takže zbytek nechala ležet a jala se značkovat okolí úkrytu. Co kdyby někdo proklouzl skrze silně značené stromy či vnitřní okruh a dostal se až k úkrytu, až k samotnému srdci lesa? Musela zajistit, že toto místo bude přímo křičet CIZÍ MAJETEK. Otírala svou srst o zem, o skály i okolní stromy, zanechávaje kolem poslední zbytečky zimní srsti a pár pírek. Moc jí jich už nezbývalo, za to dobu co obcházela les a otírala se o okolní stromy. Ke stěžějnímu bodu úkrytu (spadlému buku, který částečně blokoval vstup do úkrytu a skrýval jej před očima jiných) se ale moc nepřibližovala. Kdyby na suché větve pověsila své peří a srst jako vlajky, bylo by to skoro jako volat a zvát ostatní, ať se nasáčkují dovnitř. Stačilo, když okolí bude vyvolávat dojem ohniska smečky. Ano, smečka. Tlupa. Spojenci, snažila se polapit správný název po paměti.
Byla vcelku brzo hotova, ale stejně ji Rez nachytala při válení se v prachu půdy jako divoké zvíře. Rychle se vyšvihla na dlouhé nohy, div se její válcovité tělo nepřevážilo a znovu neupadlo na zem. Rychle mávnutí křídly ji ale vyrovnalo. Jednouchá se otřepala od hlíny a za ještě setrvávájící oblaku bordela, který se vznášel kolem ní, promluvila: "Za chvíli to tady budeme moci deklarovat jako naše vlastní království."
"Únava? Vždyť jsi prd dělala," neubránila se lehkému popíchnutí a složila si křídla zpátky na žebra. Byla si vědoma, že zatímco ona se vyvalovala na skále a vlastně jenom spala, vyhřívala se a sem tam se prošla po lese, Rez musela trávit čas s Tasou na lovu. Únava možná nebyla jen fyzická, ale i psychická. Stačilo si ale jenom prohlédnout řeč jejího těla a i prudící jednouché vlčici bylo jasné, že Rez by spánek více pomohl než uškodil. "Fajn, fajn," zabroukala, jako kdyby jí někdo v těch pár sekundách přemluvil. Možná Rzin znavený lesk očí? "Až po vás, madam," ustoupila své družce a nechala ji projít do úkrytu jako první. Čile ji následovala a nezapomněla chytit špičku jejího ocasu do tlamy, aby se jí vlčice náhodou neztratila v otevřeném prostoru úkrytu.

// Díra

Její tlapy se bořily do Rzina těla, které se zmítalo ve snaze uvolnit se zpod tohoto drzého jedince, který se opovážil šedivý kožich shodit na zem. Řetěz zacinkal na prostest. Styx se podařilo Rez zabít, jak jí bylo slovy doloženo. "Ach, to jsem nechtěla!" zaúpěla jednouchá teatrálně a slezla z těla své milé. "Neopouštěj mě kvítečku, zůstaň se mnou!" lamentovala a lehla si na zem. "Jestli ty nebudeš živa, já jakbysmet!" hořekovala a náznakem si zlomila vaz a padla mrtvá na zem. Oblak prachu, peří a zbyteky uvolněných zimních chlupů vzlétly do vzduchu a zakryly okolí. Sivá ležela na zemi mrtvá, s očima vytřeštěnýma krutou smrtí a tlamou lehce pootevřenou. Neměla ani tušení, že první z jarních brouků si to zrovna rázoval kolem a začal se jí promenádovat po obličeji.
Hrála mrtvou i poté, co Rez promluvila. Snažila se tomu dodat na důvěryhodnosti, ale rychle ji tato dětinská hra přešla. "Je pryč," oznámila prostě. Tasin pach - tedy spíš puch - už nějakou dobu vyčpíval z lesa a táhl se na sever. Musela odejít k ránu. "Beztak jsi byla urejpaná," popichovala sivá svou družku a začala se skládat do příjemnější pozice na břiše. "Moc ráda!" souhlasila na nabídku jídla. Měla hlad jako vlk.

Jedu kamkoliv a čas nevím, který mi vyhovuje. Ale rozhodně se pokusím dorazit, ať už to bude jak chce!

// značkopost

Opět jenom polehávala a klidnila si nervy, ale nedokázala vydržet dlouho. Lov Rzi a Tasy musel být dlouhý a šedivé se začalo zase stýskat po pohybu. Zvedla se ze svého kamene, na kterém už dávno vyležela důlek. Několik peříček a chomáčů chlupů toho bylo důkazem. Vnější hranice lesa už obešla, takže se rozhodla projít vnitřek. Prohlédnout si, co všechno v tomto rozlehlém lese je. Po cestě se otírala o stromy a sem tam si učurkla, aby les označila. Věděla, že Rez z toho nebude nadšená, ale ona už si byla jistá tím, že se nehodlá schovávat. Cítila se svěže, ne-li přímo fotonicky. Měla chuť pobíhat kolem beze smyslu a užívat si volnosti. Zdálo se, že asgaarská hrozba už pominula, vždyť od posledně nikoho nepotkala a ani nic nezaslechla. Otřela se o jeden ze stromů a cítila, jak se hustý chomáč její srsti zachytil na borce. Línala zimní srst a tohle byla dobrá příležitost, jak se jí zbavit. S radostí se tedy otírala a odrbávala o stromy kolem, dokud její kožich nezačal vypadal uměle a nedokonale. Na některých místech bylo srsti mnoho, jinde málo. Peří z ní taky opadávalo, ale to jenom kvůli tomu, že se nebála o borky pořádně opřít. Se škubnutím se jí vytrhlo i několik peříček, která se zachytala buď na stromech nebo popadala na zem. Bylo by snadné teď jednouchou vystopovat, chodila po obvodu malého kruhu uvnitř lesa a obcházela kolečkem zpátky k místu, odkud začala. Skrze pomalu zelenající stromy viděla nebe plné hustých bílých mraků, které zakrývaly slunce. Aprílové počasí tiše hrozilo prstem, že na Gallireu sešle krupobití následované parným sluncem a poté nečekanou bouří – tohle podivné mrazení v kostech kvůli skrývání slunce byla jenom předzvěst. Naštěstí tenhle les byl plný buků, které, až plně zazelenají, schovají vlky před nepřízní počasí. Bylo to dobré místo. Nedaleko od řeky a blízko míst, kde se dala ulovit větší zvířata. Styx se nemohla dočkat, až se vydá na ty podivně pruhované kopytníky na severu. Vypadali velmi exoticky a jejich maso muselo určitě být lahodné. Pomalu se blížila ke konci svého obcházení a její kožich už začínal postrádat chomáče, které by na stromech mohla zanechat. Když se zhluboka nadechla, ucítila silnou vůni nejen sebe, ale i Rez. Zdálo se, že její milá koná něco obdobného. Jednouchá by se nedivila, kdyby se pokoušela skrýt její stopy na hranicích. Přecijen byla opatrná a Styx byla po nemoci. Cítila se ale dost zdravě na to, aby mohla už dělat cokoliv. Hodlala to své milé říct hned, jak se setkají. Pach Tasy už dávno vymizel z území, vlčice se tedy musely rozdělit. Sivá tedy nečekala, přičupla si ještě k několika stromům po cestě a zamířila zpátky k jeskyni, kde slíbila, že počká. Podařilo se jí Rez předehnat a znovu si ulehnout na skálu nad úkrytem, kde si z neustálého ležení už vybudovala hnízdo. Kolem se válelo příliš mnoho chlupů a peří. Přitiskla se ke skále a skrze pár přečuhujících větví buku koukala před sebe a čekala, až Rez přijde. A ona nakonec opravdu přišla. Sivá po jejím zavytí vyskočila ze svého úkrytu přímo na Rez a povalila ji tvrdě na zem. „Nějak vám to trvalo,“ poznamenala, když se narovnala a hravě svou družku kousla do obličeje.

// značkopost

Ležela by na slunci dlouhé hodiny, jenže pak se s přicházející nocí zatáhlo a déšť šedivou zahnal pod výklenek skrze větve stromu, kde přečkala noc. S přicházejícím ránem déšť ustal a jednouchá už nedokázala sedět na místě. Vyškrábala se z větví a oklepala pár kapek, které na ní ulpěly. Po krátkém protažení se rozešla lesem a mířila si to přímo k hranicím lesa. Rez s Tasou stále byly spolu a sivá se divila, že se dvě vlčice v rozhořčení ještě nerozešly. S potěšeným úsměvem se vydala kupředu svižným krokem, jarním krokem zdravého tvora. Po nemoci zbyl jen mastný omak na očích a hořká pachuť v puse při vzpomínce na těžkou zimu, jednu z nejtěžších.
Mrholení probudilo v lese chátrávé vůně a jednou z nich byl i zašlý pach Rzi, který se táhl po hranicích. Sivá ho tak mohla sledovat a sem tam se otřela o místa, která její družka označovala. Věděla, že by o své přítomnosti neměla ostatní příliš upozorňovat, ale s chřipkou za sebou už se nehodlala držet zpátky. S drzou hrdostí se tvrdě zapřela do kůry jednoho ze stromů a zanechala na něm několik chomáčů zimní srsti i peří. Byl to neonový nápis pro všechny kolem, který hlásal, že se ničeho a nikoho nebojí. Jen ať si přijdou, ona je připravená. Doba schovávání a obav skončila, bylo načase získat zpátky své sebevědomí a neoblomnou hrdost. Schováváním se v noře za spadlým stromem jí v tom nepomáhalo, ale obcházení hranic jí dodávalo šťávu. Les byl opravdu rozhlehlý, ale mohla se alespoň podívat kolem. Na severních hranicích měli přístup do zimních krajin, do pustin plných mrazu, tajgy i tundry v dáli. Měli tedy dobrou příležitost lovit i zajímavější kusy zvěře než ostatní. Navíc se zde vyskytoval podivný kus stepi, kde žily zebry, antilopy a bizoni hned vedle polárních lišek a rysů či ledovcových tuleňů. Tulení kožichy byly dobré pro udržování tepla, ale ulovit tohoto ploutvonožce by vyžadovalo hodně úsilí, a hlavně magické pomoci. Ani Styx si nemyslela, že by ho zvládla zabít jen tak. Moře bylo jako tekutá smrt a na souš se tuleň jen tak nepohrne, když budou vlci kolem. Navíc jejich zuby by udělali do tlustých těl jen málo děr.
Pokračovala po východní hranici. Připadala jí povědomá, a taky, že ano. Tudy přišly, prodraly se hustým křovím, které jim v kožichu zanechalo několik větví a jejich srst v křáčí zůstala doteď. Viděla ještě stopy po jejich příchodu kolem. Snažila se zaposlouchat do lesa a uhodnout, kde by Rez s Tasou mohly být, ale nedokázala je lokalizovat. Nejspíše byly na lovu a držely se proti větru kvůli kořisti. Jižní hranice hvozdu byla dlouhá a vedla podél řeky. Zprvu se obávala, že na druhé straně nalezne asgaarské, ale zahodila tyhle obavy rychle za hlavu. Už se přece neschovávala, hrdě stála u lesa a odmítala se sklonit. Zabila alfu, zasloužila si respekt a obdiv. Strach, strach byla jedna z emocí, které chtěla budit. Se svým jemným chováním ho ale nemohla dosáhnout. Už delší dobu vnímala, že je rozněžněná a měkká, jako kdyby její severská krutost a tvrdost vyprchávala. Mohla za to přítomnost Rzi?
Stoupala po skále a otírala se o stromy a dělala loužičky. Stoupala výše a výše po skále, až byla řeka pod ní a pád dolů by mohl být smrtelný. Stejné to bylo i na hranicích se skálami a mořem. Viděla do dálky a představovala si, jak někoho shazuje dolů. Bylo to dobré místo, pokud by oni byli ve výhodě – vytlačit nepřítele za okraj by bylo uspokojivé. Nechtěla by se ale ocitnout na jejich místě.
Nakonec se vrátila zpátky k jeskyni a lehla si na mokrou skálu.

S úsměvem na mordě se sivá přesunula k místu, kde strávila noc v třesavce a horečkách. Čekala, že bude horší to najít, ale rozeznala keř i stromy zcela přesně. Navíc tomu ještě dopomohl fakt, že kolem byla povadlá tráva ne zcela přírodního původu a rozhrabané listí, jakoby trávou odsunuté bokem. Zadní noha se válela kousek od toho a krom toho, že už nevypadala úplně čerstvě a vábně, se jevila v pořádku. Jedla jsem i horší věci, ušklíbla se jednouchá a lehla si na zem k masu. Zabořila tesáky do neživého a tuhého svalu a začala ho žvýkat a a trhat na cáry, které jí pomalu padaly do hrdla. Nebylo to zrovna nejchutnější maso v jejím životě, ale bylo dostatečné. Zaplnilo její žaludek a za nějakou dobu Styx vypadala, jako kdyby spolkla nafukovací balón, protože se rozhodla, že sežere všechno až na kost.
Zbytek času jenom žužlala kost, až i to ji omrzelo. Nechala kost kostí a rozešla se zpátky k úkrytu. Zastavila u jedné z posledních kaluží, které po noci zůstaly, aby se napila. "Půjdu do úkrytu," povzdechla si, aniž by věděla, že z jedné maličké kaluže nedaleko Rzi se ozval její hlas a sdělil jí tuto zprávu. Možná za to mohl fakt, že při tom na Rez myslela. Doufala, že její milé po pachu dojde, kam se šla před sluncem schovat. Ne, že by to nebylo příjemné. Vlastně to je docela příjemné, uvědomila si, jenže to už byla u úkrytu. Místo toho, aby vlezla dovnitř, vylezla nahoru na skalku, která kryla vrch vchodu, ve kterém byla koruna buku a dokonale ho kryla. Lehla sina zem a nechala slunce, ať ji osvítí a prohřeje po dobrém jídle.

Jednouchá rozhodně nebyla ten typ, co by se snažil udržovat klid mezi vlky a vyrovnávat vztahy, když se lehce nalomí. Zvlášť ne, když se jednalo o dva jí blízké vlky. Nejsem žádná mamyna, jen ať si to holky pořeší samy, odfrkla si v duchu a sledoavala, jak Rez popobíhá k nim. Matně šedá srst jí vlála v bocháncích a Rez se tak jevila jako ztělesnění nadýchaného - a lehce nacucaného - obláčku.
Chápavě přikývla, rozlohu lesa sama neznala pořádně, vlastně jím prošla jenom tak diagonálně, pokud se to dalo. Ale o jeho opuštěnosti věděla. Vlastně to byla docela záhada, proč sem nikdo nechodí, les byl velký a na dobrém místě, vlkům by se tady dařilo výtečně. A proto tady budeme my, v její hlavě se to teď hemžilo jenom myšlenkami o majetnictví lesa.
"Až teď, kdyžs to zmínila," přiznala sivá tónem, kterým nechtěla nikoho obtěžovat. Něco k jídlu by si dala, ale na lov se ještě pořád necítila. Stačila ji ta sourozencecká pranice s Tasou, od té doby vyčerpaně seděla vedle a zhluboka dýchala. Tasa ale hlad měla, jenže jedna srnčí noha jim všem nevystačí. "Vy dvě si běžte ulovit něco čerstvého, já si vezmu tu nohu," prohlásila celkem nerozhodným tónem a zvedla se, aby se pro své jídlo vydala. Bokem se otřela o Rez a s poputetlným úsměvem jim ještě oznámila: "Aspoň se trochu víc sblížíte." Dřív, než mohly něco namítnout, vydala se na místo, kde přenocovaly a kde noha zůstala. Ne, že by si to místo nějak dobře pamatovala, ale čumák už neměla zahleněný a zrak měla čistý, takže najít nohu v porostu by nemělo být složité.

Ačkoliv Tasa tvrdila, že Stín je kamarádem, který jí vždy pomohl, nedokázala tomu Styx plně věřit. Ne, že by své sestře nevěřila, jistě říkala pravdu, ale nebyla schopná vložit důvěru do někoho neznámého, ať už jej kdokoliv jakkoliv opěvoval. Co když tím vším Stín jenom něco sledoval? Musela ho vidět na vlastní oči. A to bychom pořád byli jenom čtyři. Meinere i Duncan mají svoje vlastní smečky, navíc tahat sem Duncana, nebo Wizku, by nebylo moudré, pomyslela si a přikývla Tase, že rozumí a chápe. Více se na jejího známého nevyptávala.
"S ničím jiným ani nepočítám," ušklíbla se jednouchá, když Tasa prohlásila, že se ke Rzi bude oplácet stejnou mincí. Její výhružka, která byla vlastně docela sladká, ale nechala Styx klidnou. Pochybovala, že by jí Rez ublížila, přecijen ona byla tady to chaotické semínko, které se neohlíželo příliš na city ostatních.
My o vlku, pomyslela si, když zahlédla svou milou, jak si to kráčí k nim. "Vidělas něco zajímavého po cestě?" zeptala se jí Styx a mávla jemně ocasem ze strany na stranu. Ještě les pořádně neznala a nějaké landmarky by jí usnadnily orientaci v tomto hvozdu.

"Co je zač?" vyptávala se sivá vlčice dál, zatímco se Tasa drbala za uchem a čistila si kožich. Nepatřila mezi zrovna důvěřivé tvory a hodlala si každého proklepnout nebo nějak jinak zařídit, aby se mezi ně nedostali zrádci. Dalo by se skoro až říci, že byla lehce paranoidní.
Stačila špatná volba slov a její sestra se začala bortit jako domeček z karet. Jednouchá ale došla trpělivost, takže nehodlala kolem ní skákat a utěšovat ji. Nebyla to ale mrcha, která by neměla svou rodinu ráda. Patřičně se zajímala o každého člena a nechtěla, aby se některý z nich cítil příliš odstrčen či příliš zanedbáván. A proto s eteď vůbec nezajímám, jestli je Norox naživu, vytkla si na sebe až příliš uvědoměle.
"Se mnou. Ale se mnou bude i Rez," dodala a dala na druhou větu trochu větší důraz. prostě to jinak nešlo. Buď se sestra smíří s tím, že Rez je teď stejnou součástí Styx jako Styx samotná, nebo bude brblat z dálky z křoví. "Ber to pozitivně, nám už nemusíš kadit do úkrytu," pokusila se o fór, který odkazoval na události dávno uplynulé, ale v mysli zjizvené vlčice stále dostatečně živé. Bublající vzrušení, leskl v jeho očích, horkost po celém těle. Zničehonic se celá naježila a zase jí srst slehla, když si na to vzpomněla. Bylo to vzrušující i teď, vzpomínat. Jak to ale pokračovalo? Smrad výkalů a náhlý úprk z úkrytu, zmrzačení sestry a zařeknutí se už nikdy na ostrov nevkročit. Tak to i dopadlo.

Sivá útočila na Tasiny tváře a dostávalo se jí odplaty v podobě štípání do prstů a kloubů. Nechala štípání a pokoušela se packami uhýbat, ale Tasiny zuby si vždy našly cestu. Nedalo se jinak, než se dát na ústup. Rozvířený bordel kolem Tasu div že nezadusil a její kašlání utopilo Styxinu větu v nedoslyšnu. Sivá složila křídla zpátky na záda a odstoupila z Tasy, aby ji konečně propustila ze své svrchované moci. To, že by ji teď Tasa snadno položila na lopatky, ji ani nenapadlo. Sama sebe viděla ve své hlavě jako silnější a schopnější ze sester, ikdyž byla stále po nemoci slabá.
"Znáš někoho, kdo by se chtěl přidat do naší rodiny? Někoho, komu můžeme věřit? Kdo se postaví na naší obranu, bude-li třeba? A neuteče zbaběle?" zeptala se po hravé chvíli na něco vážnějšího. Mít smečku ve dvou či ve třech bylo docela na prd.
Jemně se prohla a postupně svůj hrudník snižovala k zemi, zatímco vystrkovala zadek na odiv světu. Ocas stočila nad záda a křídla protáhla nahoru. Ozvalo se několik křupnutí, když bublinku vzduchu v chrupavkách popraskaly. Cítila, jak se jí pnou svaly a dodala tomu korunu, když jednu zadní packu ještě natáhla za sebe. Konečně se narovnala a zhluboka se nadechla. Cítila se jako nová. Jako kdyby celou zimu byla skrčená kulička a až teď měla šanci se pořádně protáhnout. "Chceš tady žít s námi?" zeptala se Tasy konečně. Tak nějak počítala s tím, že ano, ale bylo lepší se zeptat, aby měla i slovní souhlas. Tasino 'budeme zase rodina' se dalo totiž vykládat různě, zvláště po jejím mentálním kolabsu. Snad už byla zase dostatečně stabilní, aby se mohla konverzace posunout na dospěláckou úroveň.