Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Frustrace dosáhla vrcholu, ale jednouchá už byla smířená s tím, že z Tasy nic nevydoluje. Místo naštvaného odseknutí se tedy jen zhluboka nadechla a po chvíli vydechla. "Rez má taky šedé oči," připomněla své sestře a vychytrale na ni mrkla. Jestli má Tasa ráda Stína proto. že má šedé oči a není zdechlina, měla by mít stejný postoj i k její partnerce.
"Mám ráda prostor," odvětila bez přílišného přemýšlení Stínovi a rozhlédla se po bukové střeše nad nimi. Tasa nadšeně souhlasila s lovem a obě sestry se rozloučily se Rzí. Sivé bylo ale nad slunce jasné, že se Tasa na Rez culí jenom proto, že na ni nebude muset koukat. Dokud mezi nimi není zlá krev, nebudu to řešit, pomyslela si pouze sivá a zastavila ve své rozhodné chůzi, aby se otočila na Stína, kterého Tasa nenápadně skrze ni přemlouvala k lovu. Na vychrtlém bylo vidět, že se mu do ničeho nechce. "Může," odvětila a pohlédla na Tasu mile. "Ale jestli nechce, nemusí," odtušila už o něco chladněji a pohlédla na Stína. "Můžu si vystlat pelech i šedivou kožkou," řekla ledabyle a nadzvedla lehce jedno obočí, když čekala na Stínovu reakci.

Pravda, potravy je zde přebytek, kanibalismus už není to jediné, co nás dělí od smrti. Dokonce máme i ten luxus ulovit si čerstvé maso a neživit se mršinami a tlejícím masem. Na tu hnijící vlčici nikdy nezapomenu, přemýšlela sivá. Když byli malí, jejich život byl opakem velkorysosti tohoto světa. V těch nejčernějších hodinách hodovali na mase stářím pošlé vlčice, kterou našli rozkládat se v louži. Její maso už obletoval hmyz, ale to vlky neodradilo. Kdo ví, kolik z nich potom zemřelo na otravu.
Všimla si, že Tasa se tváří, jako kdyby dostávala přes čumák. Taky dostávala, jednouchá byla pořád naštvaná na spoustu věcí a těžko se jí to nechávalo plavat. "Dobře. Poslední otázka; když jsi viděla magiče na sklonku života, proč se ti ho tedy zželo? Odpověz popravdě," nabádala sestru varovně. Měla toho zubícího se imbecila plnou hlavu, bylo pro ni těžké uvěřit, že by její sestra, kterou magiči týrali snad nejvíc ze všech, byla sama ochotna se s tímhle druhem družit. Její smích a poznámku o přátelství přešla mlčky, jen zase přejela pohledem Stína, jako kdyby nevěřila v jeho existenci a musela se přemáhat.
Nakonec se právě na tuto vyzáblou entitu se střapatým kožichem obrátila s otázkou, zatímco její sestra nabručeně čekala. Měla by být ráda, že ji Styx neposlala na lov samotnou. Hodlala pak jít lovit s nimi, protože i jí svíral žaludek hlad už nějaký čas. Mizející svačiny tommu nepomáhaly. "Dobře," odpověděla jednouchá klidně a až nečekaně spokojeně na Stínova slova. "K čemu je zajícům nora, když začne pršet?" opáčila na Stínovu otázku a máchla křídly na znamení uvolnění se. "Půjdeme na ty srnky," dodala vzápětí a čenichem drbla do bublající Tasy, než se vydala na sever lesa. Nezapomněla se ještě zastavit u Rzi, která vypadala unaveně. "Běž si odpočinout, dám na ně bacha," řekla jí šeptem s úšklebem a vyprovodila ji jemným počechráním líčka jazykem, než se vydala na lov. Ohlédla se po vlcích, jestli ji následují a střihla ušima. "Nevíte, jak je na tom Asgaar?" zeptala se v mezičase, než se dostanou na místo.

Tasa se rozhodla tohoto ubohého vlka někdy vytáhnout z hlubin jenom proto, že mršiny nerada. "Mršiny byly jednu dobu to jediné, co jsme jedli," připomněla jí sivá chladně, protože nedostala odpověď na svou otázku. "Očaroval tě snad?" zeptala se potom a vrhla zlostný pohled do stříbrných očí Stína, které se na něj zubatě usmívaly. Srst a peří na krku se jí nebzpečně naježilo, vyhrožovalo násilím.
"Ulovit si tu můžeš cokoliv, kousek odsud jsou zaječí nory," potnamenala sivá bez špetky zájmu se o sestřin hladovějící žaludek postarat, neboť i její další skrytá otázka zůstala nezodpovězena. Vždycky zapomenu, povzdechla si jednouchá vlčice. Tasa nezachytávala tyto jemné nuance konverzací, jakkoliv do očí bijící se ostatním mohly zdát.
Rez mezitím mlčela a vypadalo to, že se snaží si vzpomenout a své družce odpovědět. Stín se nakonec přihlásil o slovo sám. Jeho skřípavý hlas prořízl okolí jako rezavá pila. "Hm," odtušila bezvýznamně okřídlená vlčice na jeho slova. V bažinách si užila legraci také a věděla o tom, že Rez se tam dostala do křížku s nahatými vlky taky. Stín jí očividně v tu dobu dělal společnost, ať už chtěla nebo ne.
"Ano, toto je teď náš les," odpověděla nadšené Tase a dala důraz na přivlastňovací zájmeno. "Co jste dělali v Borůvkové smečce?" zeptala se sivá znovu, ale tentokrát se otočila na Stína, protože Tasa už v tomo zklamala.

// 6 kytek + 2 křišťály

// 6 oblázků + 2 křišťály

// 8 mušlí + 2 křišťály
Víc mušliček za zachování zlatého srdéčka i pod drsňáckou výchovou tet!

// 6 drahokamů + 2 křišťály

// 7 kytek + 3 křišťály za aktivitu
+ dodatek: odměny víla nahodí snad zítra

Slyšela bubnování kapek o listí buků nad svou hlavou. Déšť byl dotěrný a neustával, avšak sivá pochybovala, že utiší lávu a požáry, které způsobí sopka. V nosu cítila lehce zvláštní zápach, jak lehce kyselý déšť rozežíral listoví. Oči okřídlené vlčice ale patřily Tase, která s sebou přivedla cizího vlka. Tasin postoj těla byl pravým opakem její sestry. Tam, kde se Tasa krčila, tam Styx stála s hrudí vypjatou. Nebylo pochyb o tom, jak to mezi nimi je. "Přítel?" zopakovala po ní Styx s nemalou dávkou nadsázky. "A proč je zrovna tenhle vlk tvým přítelem?" zeptala se sivá a otočila se znovu na Tasina přítele Stína. Tasa se táhne za jinými jako smrad, on se drží pat jako stín. Asi se k tobě hodí. Myslela přítele jako partnera? Hm... Ne, určitě ne, zavrhla to nakonec v mysli, jen co očima těkla z jednoho na druhého a pokusila si je představit spolu jako spolu. Mezi nimi dokonce necítila ani žádné pouto, které bylo okamžitě viditelné mezi jednouchou a Rzí, když kopretinová dáma přišla. Sivá loupla pohledem po své družce a nakrčila lehce čenich. Stín se jí nepozdával, ale nepochybovala o tom, že to její družka bude cítit stejně. Nečekala ale, že se už znají. Natrhouško? Docela mírumilovná přezdívka, daly by se vymyslet mnohem horší, přimhouřila oči šedivá. Že by Stína blbě odhadla? Nebyla žádný znalec ve vlcích, ale Stínův postoj, úškleb a skřípavý hlas jí říkaly něco jiného. "Ty ho znáš?" zeptala se Rez a švihla ocasem.
"Viděla jsem," odtušila nezaujatě sivá, když ji Tasa informovala o sopce. "Myslíš, že Borůvková smečka bude mít připálené ocásky?" nadhodila, aby poukázala na jejich lehce sladcekyselý pach, který se jim z borůvek usadil hluboko v kožichu. Byl to asi nejhorší smečkový puch, které se špatně zbavovalo. Skoro jako marmeláda se přilepil na kůži a ani nejsilnější tok Mahtaë ho nedokázal smýt.

// značkopost

Co se děje? Proč mi mizí jídlo z tlap? mručela vlčice. Nejprve to byla ryba a teď celý zajíc. Poctivě si ho ulovila a kdyby nebylo toho hloupého pádu, už by se cpala masem. Aby toho nebylo málo, začínala cítit narůstající frustraci ve svém nitru. Vyplivla poslední kousky kůry ze své tlamy, jen co je jazykem vydolovala mezi zuby, a rozešla se po jižní hranici lesa kolem zaječí nory. S vrčením si několikrát dupla u jejich vchodu, ale zcela zbytečně, neboť ušáci byli buď už dávno pryč anebo se schovávali hluboko v noře, kde na ně nějaké dupání nedělalo žádný dojem. Sivá zhluboka vydechla a rozešla se mezi stromy, otíraje o borky buků svoje chlupy. Zkoušela si představit, jak se veškerá její frustrace převtěluje do těchto chlupů a vytváří kolem lesa auru, která bude odrazovat všechny nechtěné vlky. Hlouposti od kosti, sama ničemu takovému nevěřila. Jedna věc byla mít křídla, lozit po stromech, být ohnivzdorný a nevědomky umět mluvit skrze vodu, druhá přeměňovat své emoce ve fyzické bariéry. S dalším hlubokým výdechem se propletla skrze větve zlatého deště a otřepala se, až se několik chlupů rozletělo kolem. Vítr lehce počechral její srst a vnutil jí myšlenku. Začala se drápat na jeden ze statnějších buků a pomocí křídel si udržovala balanc na větvích. Vystrčila hlavu z koruny a nadechla se. Chtěla cítit vítr v srsti a vidět daleko, chtěla se na chvíli odprostit od pocitu ztísněnosti pod střechou dubových listů. Co to? zamrkala, neboť vzduch čpěl a obrovský dýmový mrak se táhl přes celý sever a východ.
Přimhouřila medové oči a ostřížím zrakem zaostřila na ten nečekaný výjev nad Mechovým lesem. Sopka, po celé ty roky jejího pobytu zde nečinná, doutnala jako narychlo uhašený táborák a po jejím kuželu tekly rudé slzy, spalující vše ve svém dosahu. Rip Mecháč, zašklebila se sivá. Ještě že jsem z tama Rez odvedla, připsala si okamžitě kredit za záchranu života své milé, která vlastně zachráněna vůbec nebyla. Zůstala nahoře ještě nějakou dobu stát a koukala se na ten prazvláštní výjev. Tiše doufala, že jsou dost daleko od této ničivé hrůzy. Byly skoro až u moře a od sopky je dělila i řeka, ale pokud by se vulkán rozhodl prskal, bylo dost dobře možné, že by nějaké úlomky řeku přeletěly a požár by Bukový les dostihl. Jak by se potom vlčice s hořícím lesem vypořádaly bylo ve hvězdách. Styx už viděla les hořet a jediné, na co se v takové situaci vlk jako ona zmůže, je vzít nohy na ramena a doufat, že najde lepší místo pro život. Dým by mohl být taky dost velkým problémem pro jejich dýchaí cesty. Kam bychom šly? Do hor? Do sněhu? Rez byla zima, vzpomínala jednouchá, zatímco opatrně přešlápla na jedné z větví. Buk tiše zaprotestoval, ale držel vlčici ve své koruně statečně. Vítr do nozder přinášel vůni zkázy, její předzvěsti i slibované činy, kterým se zkrátka nedalo vyhnout. Jako první byli na ráně vlci z Mechového lesa a z Borůvkového. Asgaarrské chránilo pohoří, ať je koza kopne! Baghý je v Borůvkovém lese, ale ta je dost chytrá na to, aby vzala roha a nezachraňovala prachobyčejný les, pomyslela si okřídlená, ale sama tušila, že tomu tak nebude. I ji myšlenka hořícího Bukáče děsila a vnitřně trhala. už do tohoto lesa vložila tolik času a tolik snů, že by ji setsakramensky mrzelo, kdyby o něj přišla.
Začala seskakovat dolůa div si zase nerozbila čumák, ale naštěstí se jí podařilo pád přežít vcelku. Obešla ještě několik stromů a označkovala pár keřů, když uslyšela vytí své sestry. Hned věděla, že je to ona. Její vytí totiž mělo k melodii hodně daleko, spíše se podobalo sesuvu štěrku po skleněné tabuli. Sklopila uši dozadu, přecijen ten rámus nemusela poslouchat celý, a rozešla se po zvuku. Vítr jí doručil zprávu, že sestra není sama a vydržuje si u sebe společnost. Sivá se naježila a ačkoliv si připomněla slova své družky, nedokázala se jednoduše otevřít novým vlkům, kteří by mohli pro ni být bezpečnou základnou.
Uviděla vlky stát mezi stromy a zpomalila tempo do klidné a rozhodné chůze. Křídla vlčice držela přitisklá k tělu a s každým krokem se ozývalo cinkání jejích uloupených přívěšků, které byly zamotané do ostnatého drátu obmotaného těsně kolem jejího krku. S hlavou hrdě zdviženou a očima přimhouřenýma podezíravostí a nevrlostí, která přetrvávala z prázdného žaludku, přejela pohledem po sestře a přikývla jí už z dálky na pozdrav. Letmé mávnutí ocasu ze strany na stranu mohlo dát Tase vědět, že ji sestra vidí ráda, ale prvně se musí vypořádat s třetím kolem u bicyklu. Její oči ale poté šlehly po cizinci šedých odstínů a křivolakých jizev brázdícíh jak jeho obličej, tak i zbytek kostnatého a špatně ochlupeného těla. Vlkův pach se podobal tlejícímu listí, smrděl tedy podobně jako Asgaarští. Kožich sivé se nepřátelsky naježil a peří se nebezpečně zatřáslo, ale z nejhoršího byl vlk venku, když i zbytek jeho pachu prozradil, že z oné smečky nepochází. Vlastně se zdálo, že na obou z nich jsou pozůstatky sladkokyselé vůně borůvek. Nejspíše otravovali tamní obyvatele, usoudil jednouchá a konečně odpoutala svůj zrak od nově příchozího a podívala se na Tasu. "Nuže?" zeptala se a pobídla vlky, ať se vyjádří. Svůj postoj k cizinci jasně vyjádřila řečí těla, tak ať se brání. Mohla přihodit nějaké urážky, mohla sama něco prohodit, ale snad se snažila tvářit vyspěle a vypočítavě. "Co je to za smetáka?" zavrčela nakonec, nedokázaje si odpustit svou prořízlou tlamu. Stříbrné oči vlka byly poslední kapkou, která byla potřeba, aby vlčice trochu ustoupila ze své vize a spadla zpátky do své zabedněné formy. Možná za to mohl i stále větší hlad.

Čteš mi myšlenky, opakovala si v hlavě, jako kdyby to byla nějaká mantra. S hlubokým nádechem se potom zvedla a rozešla se ke Rzi, ke které hodila jeden rychlý pohled. 'Hned jsem zpátky,' říkala jí tím. Rychlým poklusem se vydala po stopách své družky a rozhlížela se kolem, jestli neuvidí něco, co by jí padlo do oka. Mohly se o zajíce podělit, ale poté, co jim ryby zmizely ze zubů a zanechaly je o hladu měla sivá žaludek už docela prázdný. Nejspíše by zajíce snědla celého, takže bylo lepší, když se vydala si ulovit vlastního. Nasávala pachy do čenichu a zhluboka dýchala, aby se jí všechny vůně lesa - teď už natolik známé, že jí příšly jako součást jí samotné - v hrudníku rozložily a ona si mohla vybrat. Zajíci byli na jihu, schovaní pod křovinami zlatého deště. Už nekvetl, ale stále poskytoval ušákům dobré přístřeší.
Sivá se začala plížit a vyčkávat u jedné z nor. Nevěděla, jak moc početná rodina je a nechtěla je všechny vybít jenom kvůli hladu, takže čekala a sledovala, jak se to vyvine. Posléze se ven začaly prodírat dlouhé páry uší společně s menšími párečky. Prcci už byli dostatečně velcí, aby mohli s rodiči ven na pastvu, ostatně mláďata zajíců byla nidifugní a mohla hned po narození noru opustit. Očima barvy divokého medu sledovala už docela odrostlá mláďata a přemýšlela, které vzít. Nakonec nemusela přemýšlet dlouho, protože jedno z nich začalo hopkat k jejímu úkrytu. Stačilo jenom vyskočit, roztáhnout křídla a zajíčka měla mezi tesáky. Slyšela, jak se zbytek rozprchává a úkrývá v noře, ale to už bylo mládě v jejích zubech uhynulé. S úsměvem se rozešla pryč a myšlenkami se toulala mimo hranice lesa, takže si nevšimla kořeně pod svýma nohama a zakopla, až jí zajíc vyletěl z tlamy. Když se s reptáním zvedla a chtěla si ho znovu vzít, nebylo po něm už ani stopy. Oňufávala místo jeho dopadu, hledala mrtvé tělíčko ve svém okruhu, ale po zajdovi se slehla zem. To je jak s tma rybama! zavrčela sivá a zakousla se do kořene, který způsobil její pád, aby si na něm vybila vzrůstající frustraci a nedostatek potravy.

Přistihla se, jak se myšlenkami toulá úplně někde jinde. Touha po zaječím mase na chvíli ustoupila vzpomínkám provoněným levandulí a zaplaveným letním ranním svitem slunce. Bylo to jako kdyby se přenesla na to místo a pocítila atmosféru oněch dob. Ten prazvláštní klid, nerušenost světem a jeho dějem jí chyběla. Zatoužila po osamocení, po vytržení z elkého koloběhu světa, kdy její kroky neznamenaly více než padající vločka ve sněhové vánici. Unášena větrem toulající se po různých místech v různých časem, skonaje tam, kde by to nikdo nečekal. Teď svou nejbližší budoucnost viděla až příliš jasně. Zaráželo ji, jak sebejistá si je svou pozicí v tomto lese a zatoužila po nějakém chaotickém prvku, který by jí pomohl znovu vypadnout z rutiny. Nikdy si nežila tak dobře jako zde, její život se odvíjel den ode dne a nemohla slibovat do budoucna vůbec nic. Chybělo jí to a ve střevících z nově vznikajících zvyků si přišla nemotorná, protože ji tlačily a nutily chodit škrobeně.
Skoro náhodou narazila na Rez se zajícem v tlamě. Vytrhlo jí to zpátky do reality a zastavila mezi houbami,které skomíraly vedrem a nechávaly se rozežírat brouky. Ano, měla jsem chuť na zajíce, připomněla si a zauvažovala, jestli Rez přecijen svou neschopnost telepatie nepředstírá. Náhoda?
"Čteš mi myšlenky," poznamenala s lehkou ironií v hlase a lehla si na zem přesně v místě, kde stála. Packy přehodila přes kořen dubu, který vyrůstal vedle ní a schovával ji ve stínu svých listů před nemilosrdným vedrem.

// značkopost

// Díra

Sivá už se značnou zručností prolezla vězvemi spadeneho buku, aniž by způsobila příliš hluku a probudila tak svou družku stále snící v jeskyni. Jakmile její zadní nohy dopadly do trávy, zhluboka se nadechla a ucítila, že i nadále je ve vzduchu nějaká nesrovnalost. Cítila nevyrovnanost energií, jako kdyby se někde někdo přetlačoval nad nadvládou všehovesmíru a pokoušel se vypudit svůj protipól za hranice existence. Všechno musí být v rovnováze, nemůže být jenom tma. Jak bychom potom poznali tmu, kdybychom neznali světlo? S všeznalým pohledem se rozešla lesem a zamířila k severozápadní hranici, která navazovala na skalnaté vyvýšeniny nad srázem, jenž končil pádem do moře. Už z dáli viděla modro oblohy spojující se s modravým obzorem někonečné masy vody a byla ráda, že neviděla dým přicházejícící z tohoto směru. S myšlenkou na dým se jí vyjevila i vzpomínka na Duncana. Na hnědého vlka šlachovité postavy, který měl v sobě víc síly a charisma, než by do něj někdo řekl. Imponoval jí už při jejich prvním setkání a kdo by mezi nimi neviděl neustálé jiskření jako u svářečky, musel by být víc než slepý. Podvědomě zamířila na místo, ke kterému oba dva pojila velmi vášnivá a intimní vzpomínka. Poznala to okamžitě a před očima uviděla zlaté oči v hnědé srsti, slyšela jeho mámivá slova a cítila ho na svém těle. Bylo to jako krátký přelud, který se přes ni převalil jako nečekaná vlna. Její oči se zachytily reality při pohledu na souměrně vyškrábané X v borce stromu. Na moment v ní zaplál oheň zloby, ale rychle ho utípla. Nelitovala ničeho a kdo by se jí podíval do srdce, nenašel by žádnou část jejího já, které by po Duncanovi byť jen trochu toužilo. Po dosažení vrcholu jejich vztahu jako kdyby to pro ni ztratilo jiskru. Vyhořela. Už ho neviděla jako někoho, koho by chtěla, s kým by chtěla strávit tiché chvíle ve společném objetí. Nedokázala si to ani představit, a ikdyž se o to pokusila, hnědý kožich byl bez milosti nahrazen kožichem šedivým a kopretinami v něm, zatímco se jí v uších tiše ozývalo řinčení řetězu o kameny. V jejím srdci bylo místo už jen pro ni.
Otřela se o ten strom, zanechala v něm svůj pach, svou srst, své peří i znaky svých drápů, dokonce si k němu i přičupla. Přijímala tu vzpomínku za vlastní a říkala, že tohle se stalo a ničeho nelituje. Řekne to klidně celému světu - bude-li se ptát.
Vedro ji donutilo pokračovat po severních hranicích, které byly obrostené tisovými keřy. Některé keře začínaly teprve kvéci podivnými nažloutými květy, jinde už byly červené bobule. Sivá opatrně procházela kolem tohoto jedovatého křoví a sem tam křídlem počechrala pár větví. najednou uslyšela zrychlené oddechování a zastavila, zaujata tímto nezvyklým zvukem. Nikdo tady přece není, pomyslela si a čichem situaci zkontrolovala. Pach nebyl vlčí, nýbrž srnčí. Začala se plížit proti větru k těžkopádnému dechu a uviděla, jak se mezi hřiby válí pár srnek. Vypadaly příliš klidně, příliš bezstarostně. Jindy satelitní uši teď měly uvolněné a odpočívaly na zemi v bezvládných, snad až povalečských pozicích. Sivá ještě nikdy neviděla sjeté srnky, takže opatrně přistupovala blíže, až byla srnám na dohled. Jedna z ladných hlav vlčici zahlédla, protože se postavila a dala o sobě vědět jemným zabručením. Nepřipadalo jí to normální a v tomto se utvrdila, když jedna ze srn položila hlavu smířeně na zem bez známky odporu a druhá se začala malátně zvedat, aby se v polámaných krocích vypadal vstříc dalším keřům po vlnité trajektorii. Okřídlená přišla blíže k ležící srně, která se konečně uráčila lehce poplašeně ucuknout, vymrštit na nohy, upadnout a skočit do tisu, jako kdyby ji měl ochránit.
Jsou jak vymleté, zavrtěla vlčice hlavou a chvíli koukala, jak na ni hledí dva bílé srní zadky mezi červenými bobulemi, než se rozhodla pokračovat dál a věnovat se značkování hranic tak, jak to měla v plánu. Dalším bodem programu byl lov obědu a protože její žaludek a mlsná tlama zatoužily po zaječím mase, bylo potřeba zamířit do jižnějších částí.zanechávala za sebou značné pachové stopy, aby bylo všem jasné, že zdejší les není tak prázdný, jak by si leckdo mohl myslet.

// 364 (S38)

Noc v úkrytu by se dala charakterizovat jako dlouhý, zasloužený odpočinek. Spánek vlčic nic nevyrušilo, ačkoliv na nedalekém severu doutnala sopka a země se otřásala prvními záchvěvy změn, které měly nastat. Byl to snnad vlčí Armaggedon, který právě začínal? Šedé vlčice byly těchto myšlenek prozatím ušetřeny, neboť jejich les byl až na kraji Gallirei a s trochou štěstí by se této pohromě mohl i vyhnout. Přecijen jejich hvozd byl na svahu, na srázu, s blízkým zdrojem vody, který by je před proudící lávou a požárem mohl uchránit. Skalnatá jeskyně také poskytovala před ohněm jistý úkryt, ale jestliže by jim štěstí nepřálo a nějaká letící suť dopadla přímo na jejich úkryt, pohřbilo by je to v jejich spánku.
A nebyl by to vlastně docela poetický konec? Dvě zamilované duše, zahubeny ve snění a líbezném objetí, zatímco výbuch pálí jejich maso na prach a mění jejich kosti v popel.
Sivá otevřela oči a pohlédla na mohutné klubko ocelově šedých chlupů vedle sebe. Nechtěla svou družku vzbudit a protože už byla odpočatá a nechtělo se jí postávat namístě, začala se pomalu zvedat a tiše odcházet. Mohla zůstat v objetí Rzi a užívat si její spící společnosti, kdy klid a mír dosahovaly maximální úrovně, ale svět venku okřídlenou vlčici volal. Navíc její žaludek začal znovu žadonit o kus potravy.

// Bukáč

UPOZORNĚNÍ: Mám chuť se vykecat, ale abyste to (ti co nechtějí) nemuseli číst celé, podtrhla jsem jednoduché odpovědi u každé otázky. Luv ja.
Jo a chci oblázky, mám jich málo.

1. Jak jsem narazil/a na samotnou Gallireu?
Na Gallireu jsem přešla ze Silmarionu, na který jsem narazila jen čirou náhodou při objevování internetu pod heslem "vlčí hry". Tehdy jsem totiž byla hodně zainteresovaná do Wolf Questu, ale moje malá šesťácká hlava nebyla schopná si zapamatovat název té hry + jsem ještě netušila, že čeština není oficiální jazyk světa. Vyhodilo mi to právě Silm jako 'největší českou trpg hru' a mně nedalo, než do toho spadnout po hlavě. Sice jsem všude četla, že jde o textovou hru, ale já si to pořád představovala jako českou verzi Wolf Questu. Naštěstí jsem pomalu dospěla k uvědomění, že to tak není.

2. Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Teď jsem napsala, že jsem přešla ze Silmu, ale Styx tak stará není. Měla jsem nějakou dobu pauzu, protože jsem ze svých postav vyrostla a hraní v tomto krásném světě mě přestalo bavit. Nějakou dobu jsem věnovala svůj čas jiné trpg a pak jsem se rozhodla, že bych mohla zkusit zavítat na Gall zpátky. Odrazovala mě ale myšlenka založení si klidného a hodného charakteru, který by zapadl do zdejšího happy-go-lucky světa, takže jsem vytvořila Styx, která měla být pravým opakem všeho. Chtěla jsem zdejší pobouřit, načechrat peříčka, rozpoutat vášnivé debaty a zničit všechno, co se dá!

3. Inspiroval jsem se něčím?
Tak hned ze začátku jméno Styx jsem převzala od stejnojmenné řeky, kterou musí duše řeků za poplatek překonat na malé loďce. Povahu jsem zakládala na protipólech všech dobrých charakterových vlastností. Příběh inspirovaný nebyl, potřebovala jsem jenom pro Styx vytvořit základy její raw povahy. V té době jsem ale hodně poslouchala Billie Eilish a hodně to mou tvorbu Styx ovlivnilo, ačkoliv nevím, jak a jestli to jde vidět. Idk, ty písničky mě vždycky uvedly do Styx nálady.

4. Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
Ano. Představa byla jasná jako křišťálově průzračná studánka. To, že se to pak začalo vyvíjet jiným směrem a všechno šlo do kytek je už jiný příběh. :D

5. Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen? (Aneb chtěl jsem vždy bílého vlka, ale nakonec mám černého.)
Teď už si přesně nepamatuju, jestli jsem měla jeden, nebo více návrhů, ale vím, že Styx původně vypadal krapánek jinak. Ten obrázek už nemám, ale uprostřed těla měla mít něco takového, ale na to mi - myslím to byla Nox? - bylo napsáno, že to není přirozené, s čímž jsem hluboce nesouhlasila a natolik mě to pobouřila, že jsem se rozhodla na nějaký složitý vzhled vysrat, mrdla jsem na bílého vlka světle šedý přeliv, udělala tmavý čumák a uši a vykašlala se na to.

6. Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Změnilo se skoro všechno. :tasa:
Styx už není tak lítá a rasistická proti vlkům s magií, má křídla, peří, drát kolem krku... Jsem říkala, že se otočila o 180°. Hodlám alenějaké její povahové rysy znovu navrátit, protože mi přijde, že začíná být měkká jako muffin a já z ní chci spíš žulu.

7. Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Může za to hra a moje vnitřní touha do Styx prezentovat moje vlastnosti a touhy. To, co způsobila hra jsou přeměny dobré, to, za co můžu já, už tak gud není a je to právě to, co chci změnit. Až příliš jsem Styx přiblížila sobě a teď je pro mě těžké za ni hrát tak, jak bych chtěla.

8. Když jsem se registroval/a, měl/a jsem určitě nějaký sen. Chtěl/a jsem být alfou, chtěl/a jsem být adminem, chtěl/a jsem jednou vlčata... Měl/a jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Chtěla jsem způsobit chaos!
A myslím, že se mi to vskutku povedlo. Hodně drsný to bylo, když se ke mně potom přidala Darkie s Noroxem, ale tam to dle mého zacházelo možná až příliš daleko. Ale je dobře, že to tak bylo, teď alespoň vím, kde mám nějaké svoje hranice.

9. Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
Není tu ta otázka už tak po třetí? Chci změnit nějaké části její povahy, ale jinak nechávám vše na hře. Líbí se mi, když se charakter vyvíjí tokem svého života na Galli a ne mým vlastním příčiněním. Teď trochu bojuju i s Belialem, ale třeba Alastor je dokonalý. Styx je... Styx je v loji.

10. Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Ráda si o sobě myslím, že jsem spolehlivý tvor, dobrý spoluhráč a kreativní kámoš, který se neboj zasáhnout svým twisted humorem. Ale čistě jako hráč asi taková průměrná kvalitka. Moje posty sice nejsou žádné mistrovské dílo jako u Baki, ale snad to není ani mozkový průjem. Odepisuju rychle, akcí se účastním, jsem ráda, když se můžu zapojit do dění nebo pomoci.

11. Co Vám Gallirea dala?
KÁMOŠE! Mohla bych říct, že mě taky naučila líp češtinu - wink wink Sunčo - a kreativní myšlení, plánování a trojčlenku, když si jdu se slevama nakoupit.

BONUS
Upravený prapůvodní vzhled, protože ten úplně první jsem Nox vrátila, páč byl šeredný. A tenhle je taky šeredný a pořád minevyhovoval, ale protože jsem byla už fed up, tak jsem se na to vykašlala a nechala ho tak. Řekla jsem si, že pro hnusný charakter bude hnusný vzhled sedět. Tímhle samozřejmě nechci Nox zdiskreditovat, ačkoliv to tak zní.
Tady je vzhled s jizvami od Jenny, které se udály ale herně později než utržení Styxina ucha Lennie (za asistence Elisy). Tady je nějaká časová nesrovnalost, ale na tom nesejde. První úpravy vzhledu si Styx vysloužila bojem.
Další jizvy, tentokrát od Noriho. Tehdy mi je dělala Launee a díky ti milosrdná! Vyslechla mě a Styx konečně dostalasprávný ksichtík a dostala fešná očka, takže už nevypadá jako maniak.
Tady přívěšek od Nym, vskutku elegantní kousek, který Styx získala zcela přirozeně škrcením její vlastní osoby.
A teď přichází moje éra tvorby křídel. První pokus, se kterým jsem se párala dlouhué hodiny a dívala jsem se na něj tak dlouho, že jsem si myslela, že je perfektní. Jenže se nikomu nelíbil. A mně se taky už nelíbí. Tehdy jsem to prostě už jen chtěla mít z krku. Tady pokus číslo dva, tentokrát i s upravenými pírky. tenhle vzhled možná ani nebyl nahozený, protože složené křídlo nevypadá anatomicky správně. Můj postoj byl a je stejný jako u křídla jedna. A tady finální verze, která se už na stránky dostala a se kterou jsem spokojená doteď. Bystřejší si možná všimnou, že se lehce změnil odstín Styxiných očí. Trošku jsem jí ho upravila, aby byl víc medový, ale pššt.
No a nynější vzhled, na kterém Styx vypadá jako kdyby měla lví hřívu. Má šerednou srst na levém stehně a divné uši, ale zato má rozkošné pacinky a taky už to dělat znovu nebudu.
Žádnou další změnu neplánuju, ačkoliv jednu dobu jsem koketovala se změnou barvy kožichu, ale nakonec stejně vyhrála myšlenka, že Styx by se přebarvit nenechala, protože je to její jediná věc, která přetrvává od začátku a hodně vlků ji zná jako šedou vlčici. Chtěla jsem ji například celou uhlově šedou/černou, aby s křídly pak vypadala víc jako vrána. Taky s tímhle jsem si jednu dobu hrála, ale zapudila jsem to pro složitost a přílišnou okázalost.