Příspěvky uživatele

< návrat zpět

hotovo

// Náhorní plošina

Zastavila se u řeky. S hrudníkem rychle se zvedajícím námahou a neustálým poskakováním se zastavila před tekoucí řekou a dívala se do vody. Nebylo nejtepleji, ba právě naopak, ale ona byla ze severu a navíc řeku zdolávala v každém počasí. Pokud by ale chtěla, mohla by ji přeskočit.
Na namáčení se ale necítila, ačkoliv krev na celé její hlavě už byla ztvrdlá a začínala silně oxidovat a měnit bravu její tváře na černohnědou.
Třeba z toho Život dostane psotník, pomyslela si kysele, ale víc se nezajímala. Ten polobůh, samozvanec a podvodníček jí byl vlastně docela blízký, ač o to příliš nestála. Bylo to potom, co jsem Rez našla. A co jsem zabila Elisu. Fuuu, to bylo už fakt dávno a Asgaar pořád nic, očividně jim je to úplně jedno. Tím líp, přeskočila řeku a pokračovala k pískovým kopcům, které už viděla před sebou.

// Život

// Bukáč

Nechvátala. Užívala si po dlouhé době kroky o samotě v tichu. Nesla se krajinou a obtížnější terén zdolávala pomocí křídel. Připadala is lehká jako pírko, skoro jako kdyby i její kosti byly duté jako ptačí a ona nevážila víc než křepelka. Dopadla na přední nohy a odrazila se k dalšímu skoku, až překonala vzdálenost několika metrů. Poskakováním a popoletováním se posunovala rychle, až příliš rychle na normálního vlka. Já jsem chtěla něco řešit. něco se Smrtí, ale co to bylo? Sundat křídla? vzpomněla si najednou sivá. Byla si ale taky vědoma, že tehdy se ten nápad Rzi nelíbil a že navrhla, aby jednouchá spíše navštívila jejího bratra.
Třeba bude vědět on, proč tam jdu, pokrčila jenom rameny a pokračovala teď už určeným směrem.

// tenebrae

done

"Potom," breptla nevinně a loupla očkem po Newlinovi, jestli nemá potřebu se k tomu nějak vyjádřit. Viděla ho, jak to kdysi párkuje s Amnésií v takové květinové kopuli, kterou si nejspíš vytvořili kvůli soukromí. Ani všechny listy světa ale nedokázaly skrýt jejich pach a vůni vášně, která se kolem nich linula.
"Mmm, aha," odvětila nezaujatě. Hezká vlčice s hezkým jménem a přeživší z ostrova mlhy zněla nudně jako kamenité pole. Možná, kdyby ji potkala, změnila by názor, ale momentálně na ni její popis vskutku dojem neudělal.
"Bitku?" zopakovala po něm s úsměvem. Byla si sama sebou docela jistá, ale taky věděla, proti čemu bude stát. "Fajn! Jestli se vrátím, a pořád tu budeš, natrhnu ti sedínku," zazubila se a přijala výzvu. "Jinak si tě vystopuju," dodala. Byla dobrý stopař, skvělý dokonce. Dokázala číst v zemi jako málo kdo. Sledovat trasy zvířat dny staré a nalézat po dlouhých dnech velká skrytá stáda.
"Jen Tase připomeň ať tu srnu stáhne," rozloučila se s ním ještě nakonec a pak se otočila a rozešla na druhou stranu, pryč z lesa.

// Náhorní plošina přes jih Mahtaë

hotovo

done
už nebudu :D

"Vím," odpověděla sivá na Duncanovu narážku. Ano, tenhle les byl lesem smilstva, kterého se aktivně účastnila a které bylo oběma jedinci už dlouho očekávané a napínané jako lano hrozící prasknutím. Sexuální napětí mezi nimi bylo tehdy hmatatelné, až by o něj jeden zakopl, ne-li do něj narazil jako do pevné stěny. Teď se ale tady dalo pohybovat zcela volně a bez ostychu. "Ale budu tě muset zklamat, zjistila jsem, že nejsi můj typ," dodala a hodila po něm panovnickým pohledem. Jeden by to možná i bral vážně, ale koutek zkřivené tlamy se cukal v zadržovaném úsměvu.
"Tehdy jsem nebyla ověšená jako nějaká..." nedopověděla, protože Duncan zase mluvil. Žádnou Bouři neznala. "Žádnou Bouři neznám," odtušila chladně, ale jestli to byla Duncanova kámoška, musela být nějak zajímavá. Hnědý se tak trochu nepoflakoval s nudnými kusy. Ani newln nebyl nudný,ač by si okřídlená přála opak.
"Nemůžeme. Jakmile tě někde najdu samotného, řeknu ti proč. není to totiž pro jemnostpánovy uši," podotkla a loupla zlatýma očima po Duncanovi, který rytířsky přísahal Newlina bránit. "Klidně bych to udělala znovu," řekla chladně, když mluvil o tom, že pokousat Marion nebylo hezké. Ani to být hezké nemělo. Naštěstí Newlin začal panikařit a Duncan ho propustil, že ho pak dožene. Sivá už nic neříkala a pouze jednoznačkým kývnutím hlavu kupředu Newlinovi naznačila, ať se otočí a zmizí, je-li to tedy tak moc potřeba.
"Beztak se pustil do něčeho až moc po hlavě, sám," pokrčila sivá lhostejně rameny. Milovala svého bratra stejně, jako milovala každého svého sourozence, ale nezodpovídala za osudy těchto duší. Možná jenom Tasu se snažíš udržet při životě nějak víc, soucit?
"Můžeš za ní jít, jestli chceš. Já se půjdu projít," odtušila a lehce se protáhla. krvavá hlava už jí úplně zaschla a měla z tváře jenom rudé cucky. Ne, že by jí vadilo vypadat jako magor, ale trochu ji to tahalo za peří na obličeji.

7. vanilla

Bukový les byl opravdu výhra. Husté koruny stromů chránily před přírodními živly, hustě prorostlá země se nesesouvala, poskytovala útočiště zajícům, keře k okusu srnám avytvářela tak dokonalé místo pro život. Bylo to za řekou od epicentra všeho dění v Gallirei a přece jenom přes řeku, takže dost blízko, kdyby bylo potřeba navštívit rychle sousedy - v přátelském či jiném smyslu. "Pak mi ho nezapomeň ukázat. Třeba bych se tam pak přemístila," mrkla na něj spiklenecky sivá a stáhl uši lehce dozadu, protože Newlin už zase spustil tu svou eskapádu slov. Rozhodla se, že prozatím bude vlka ignorovat, ač to šlo velmi těžko.
"Někdo, koho bych znala?" zeptala se vlčice přímo na ztráty v mlze. Měla ráda přehled o obyvatelích tohoto světa, ač se mezi nimi moc často nepohybovala. Dodávalo jí to pocit jakési důležitosti a povznesenosti, skoro jako kdyby ostatní byli jenom figurkami v její vlastní hře. "Každý sbírá cetky jinak," podotkla a natáhla se k jeho uchu, které zdobil malý zlatý kroužek. Jemně do něj drcla čumákem. "Kdyby se ti to někdo snažil sundat, vzal by ti to i s uchem," podotkla věcně a lehce jí zaškubal koutek zjizvené tlamy. I Newlin se jal obdivovat Duncanovu naušnici. Všichni tři byli zdobeni, avšak u sivé se nedalo říci, že by jí to nějak přidávalo na kráse. "Zajímalo by mě, jestli je to třeba nějaká symbolika. Spousta vlků má ozdoby, náhrdelníky, věnce, řetězy, naušnice v různých tvarech a motivech," nadhodila lehce filosoficky. S plným žaludkem a tam zmírněným temperamentem se na ni přeneslo zvídavé kouzlo. Možná tomu pomohla i dobře mířená facka, která žíhaného vlka úplně vyhodila z rytmu. Sivá spokojeně přešlápla a hodila po Duncanovi, který ji plazíroval, nezaujatý pohled vševědoucího týnejdžra. Hodlala ale nechat Newlina napokoji, avšak jeho slova jako kdyby bodla do vosího hnízda. Bát můj kamarád? Pysky se jí ohrnuly. "Nechceš být se mnou kamarád," řekla pomalu a zřetelně. Ona s ním kamarádka opravdu být nechtěla. Newlin byl moc... Veselý, optimistický, ukecaný a hloupý. Připadal jí jako přerostlé vlče, ne, hůř, jako přerostlá Marion a ta chtěla s jednouchou taky být kamarádka. "Připomínáš mi Marion a myslím víš, jak dopadla, když se mnou chtěla být kámoška," dodala a srst na krku se jí jemně zježila.
"Zima pro mě nebyla zrovna nejskvělejší, ale s Rez jsme se přesunuly sem a zabydlely. Bobří ostrov je i nadále beztak obýván Tasiným hovnem, takže se odmítám tam vracet, navíc je to právě blízko Asgaaru. Ještě si nic nezkoušeli, ale viděla jsem přes řeku Arcanuse. Měl ale na pilno, takže mě nechal být. Možná jsem jim jen prospěla," odpověděla více méně na všechny otázky. "Tasa je tady a Norox je dle ní pod drnem, ale nevím to jistě," dodala a podívala se na Newlina, který začal vyšilovat. "Hele, uklidni se, Tasa tě-" najednou si na něco sivá vzpomněla. Přimhouřila oči a probodla Newlina pohledem. "Jak se má... Amnesia?" chvíli tápala v paměti po jménu, ale nakonec si vzpomněla. S tou vlčicí měla párkrát čest, jednou když hlídala vlčata a podruhé, když utěšovala Styx. Jednouchá si jí zrovna nevážila, pro ni byla příliš nervózní a vyděšená ze všeho, ač mladé bránila statečně.

Žádný povyk se nekonal, na to, že jednomu ze sarumenských soudruhů za krk skočilo děsivé opeřené stvoření. Newlin jenom vypískl jméno hnědého vlka a postavil se s rozkročenýma nohama, které by bylo až příliš snadné podkopnout. Naštěstí zásahu nebylo potřeba. Sivá s vyceněnýma zubama a roztáhlými křídly vyzvídala, co tady sarumenští chtějí, nicméně žádné přímé odpovědi se jí nedostalo. Nejspíše Duncan nelhal, muselo jít o náhodu.
Jeho zubatý úsměv znala skrz naskrz a kdysi v ní probouzel jiné myšlenky a pocity. I tato pozice byla dost sugestivní, ale teď ji to nechávalo chladnou. Něco mezi nimi vyprchalo, jiskra, tajemná vášeň něčeho zakázaného. Duncan měl naprostou pravdu, les nesl mnoho vzpomínek a právě a nejvýraznější byla třešničkou na dortu jejich vztahu. Jakmile ho ale Styx dosáhla, ztratilo to pro ni kouzlo. Jako kdyby jí Duncan už neměl co nabídnout. Nezanevřela na něj ale, nebrala ho za použitou hračku.
"Asi to nebyl jenom tvůj oblíbený les," podotkla jednouchá klidně a slezla z Duncana lehce nevybíravým způsobem. Však on její váhu unese i na hrudníku. "Jsem ráda, že tě ta divná mlha tehdá nezabila," opětovala mu a otočila se na Newlina, který... Newlinoval. Na chvíli se odmlčel a snažil se Duncana uhranout pohledem, než zase otevřel tlamu. Styx už měla těch slov dost, takže právě jedním z těch hezkých křídel vrazila Newlinovi jednu pernatou facku. "Možná jsi zapomněl, ale my nejsme kamarádi," zavrčela na něj sivá. "Nechám tě ale být, poděkuj Duncanovi," zabručela nakonec a složila si křídla k tělu. Krev na obličeji jí už začínala tvrdnout do cucků a deformovala vzhled jejího obličeje.

Bylo to snazší, než by jeden čekal. Sjetá srnasice chvíli vzdorovala, ale váhu dvou vlků pod vlivem nezvládala. Když se k jejímu krku nakonec přichomýtlo i třetí vlčí torpédo, byla srna vyřízena. jednouchá cítila, jak se z živé srny stává mrtvá váha a pustila svými tesáky její krk. Tasa se držela od mrtvoly zpátky, zůstávaly v ní nějaké zvyky a ctila hierarchii, zatímco Stín se už řítil po mase jako kdyby rok nežral. Okřídlená vlčice slovo hierarchie neznala, jednala dle práva silnějšího, takže přelezla s vrčením na Stína srnu a protrhla jí břicho, aby mohla hlavu zabořit mezi kouřící orgány a vyrvat ty nejsmradlavější a nejtučnější orgány, které tam byly. Zhltala játra, srdce a prokousla plíce, které s prskáním vystříkly bublající krev plnou kyslíku. Vytáhla rudou hlavu, když zaznemanala vytí. Peří jí slehlo a nos se jí nakrčil, ten hlas poznávala. Byl to ale duet a druhý hlas neznala. "Stáhnětě kožešinu, jinak to klidně celé snězte," řekla Tase a Stínovi a konečně je nechala, aby si i oni mohli nacpat bachory. Věděla, že až pak Tasu najde, bude z ní hotová koule.
Rozklusala se za hlasem a rozhodla se jít proti proudu vzduchu, aby ji vlci nezaznamenali. Oběhla si kolem nich kolečko a nejdříve se podívala, s kým má tu čest. Duncanovu zadnici poznala okamžitě, skoro jako kdyby dostala elektrický impuls. Dalo se říci, že na něco takového se těžko zapomíná. Zadek šedého nějakou dobu skenovala, ale nakonec ho poznala po hlase. Mmmm, ale ne, povzdechla si v duchu jednouchá. Tenhle vlk se jí snažil vymluvit díru do hlavy svými kecy, které neměly hlavu ani patu a byly prázdné jako opuštěné ulity hlemýžďů. Začala se za vlky plížit a jakmile ucítila příležitost, roztáhla křídla a skočila Duncanovi na záda, až je oba dva náhlá síla nárazu překotila do kotrmelce. Jednouchá se ale dostala nahoru a roztáhla varovně křídla. Neměla takovou sílu jako Duncan, ale mohla vypadat alespoň dost děsivě, když už nic. S ostnatým drátem kolem krku, dvěmi přívěšky mrtvých vlků zamotanými v něm a hlavou celou od krve by ji nejeden mohla považovat za nějakého opeřeného vlko-hybrida zkázy. "Co tu chcete?" vybafla na Duncana s vrčením a vycenila na něj varovně tesáky.

Blechy nebyly ničím novým pro opeřenou vlčici, přecijen jednu dobu roznášela velice nehezké magické pasažéry po Gallirei a pokoušela se infikovat co nejvíce vlků. Už si ani přesně nevzpomínala, koho všeho nakazila. Nejspíše na tom ani příliš nezáleželo, zdejší choroby přišly a odešly vždy rychle, nezanechávaly po sobě přílišné stopy.
Na její rozhodnutí nikdo nic nenamítal a hned se pustili do práce. Ne, že by měli vlci čas namítat, když se vlčice ihned rozhodla rozejít a začít lovit. Počítala s tím, že Tasa už je natolik vyhladovělá, že se na srnu vrhne jako zuřivé tornádo, ne-li jako roztočený tasmánský čert. Sama vyběhla z úkrytu a pověsila se srně na nohu, zarývaje jí zuby do šlach. O pár vteřin později ji následoval Stín, kteréhožto tělo viděla viset u boků srny. Zvíře se po vahou a silou dvou vlků ani příliš nevzpínalo a krom cukání se sotva drželo svou váhu na nohou.
Styx se zapřela nohama o zem a škubla srny od těla, což nebohou kořist shodilo na zem. Stín se tak dostal nahoru nad srnu a sivá musela nohu pustit a zakousnout se jinde. Zubama ohryzávalahorní část krku, spodek patřil Tase, která měla srnu dorazit.

Nesežrala by tě. Ty se taháš s magičem, já jsem magič, v sivé to zabublalo hluboce zakořeněným odporem, který se v této zemi změnil a převtělil do jejího vlastního masa, obrátil se proti ní a ona se stala zlem sama sobě. Ona byla to, co nenáviděla, co přišla zničit a co zahubilo její rodinu. Ona se stala tím, co přísahala zničit. Dramatické, a přitom ta metamorfóza byla tak plynulá, že jsem si všimla až když bylo pozdě. "Tohle vyřešíme jindy," odtušila lehce úsečně okřídlená vlčice a zaměřila se na Stína. Tasa ho povzbuzovala a po Styxině prohlášení i tenhle smeták rozhodl připojit. Nehodlala ho tu nechat pobíhat samotného. "Na utírání tlap by stačila," odpověděla s lehkým pokrčením ramen. Tohle pro ni nebylo nic složitého, nebylo to mimo komfortní zónu.
"Tudy," vedla potom už překecaného Stína a poskakující se tlemící se Tasu na sever lesa, kde je čekaly tisové keře. Sivá se přikrčila a začala se plížit proti větru. "Viděla jsem je tady pár dní zpátky. Válely se v trávě a byly jako omámené," poznamenala k vlkům a světe div se, před nimi se otevřel za jedním siným bukem výhled právě na jednu tlustou srnu žeroucí nově uzralé tisové bobule. Začínalo období jejich zrání a potrvá celý podzim, vlci se tak před zimou mohli těšit na snadný lov.
"Já zleva, Stín zprava. Tasa hlídá a zabije," určila sivá rychle a rozhodně a začala se k žeroucí srně blížit z levé strany. Byla dobře kryta houštím, ale Stínova strana poskytovala jako úkryt jen pár kmenů buků. Musela proto vzít srnu první a zamezit jí v útěku. Vyskočila z křoví a chytila zadní nohu srny, kterou obemkla ostrými zuby a pokoušela se prohryznout skrze šlachy. Cítila jejich odpor, ale byl zpomalený, téměř malátný. Srna už vyváděla a sivá slyšela, jak nedaleko nich z tisu vybíhá, batolí se, klopýtá a prchá pár soukmenovkyň jejich oběti.

Edit: jestli budete sem posílat vaše sudoku, mně do vzkazu pošlete řešení.